63 A 9/2023– 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: HUNSGAS s.r.o., IČO: 25277715 sídlem Franzova 830/125, 614 00 Brno zastoupena advokátem Mgr. Filipem Lederem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, 602 00 Brno proti žalované: Česká obchodní inspekce sídlem Štěpánská 796/44, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2023, č. j. ČOI 7380/23/O100/Sy/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh žalobkyně na snížení uloženého správního trestu pokuty se zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Jihočeského a Vysočiny (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 8. 2022, č. j. ČOI 87540/22/2000/Bő (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), kterého se dopustila tím, že dne 8. 12. 2021 na čerpací stanici na adrese Střítež 13 (PSČ 588 11) v rozporu s § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách prodávala nejakostní pohonnou hmotu, a to zkapalněný ropný plyn LIQUIFIED PETROLEUM GAS (dále jen „LPG“) za 17,30 Kč/litr, který nesplňoval jakostní požadavky stanovené v § 3 odst. 1 písm. i) vyhlášky č. 516/2020 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty a provedení některých dalších ustanovení zákona o pohonných hmotách, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska jakostního parametru obsahu síry, neboť plyn obsahoval 39,4 mg/kg síry, ačkoliv povolené maximum dle ČSN EN 589 činí 30 mg/kg, při zahrnutí tolerance nejistoty měření maximálně 31,1 mg/kg. Za spáchání daného přestupku byl žalobkyni uložen správní trest pokuty ve výši 120 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním, které žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 1. 2023, č. j. ČOI 7380/23/O100/Sy/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

3. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 17. 3. 2023 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Eventuálním petitem pak žalobkyně navrhla, aby krajský soud podle § 78 odst. 2 soudního řádu správního moderoval uložený správní trest tak, aby uloženou pokutu snížil na částku 20 000 Kč.

4. Žalobkyně v žalobě předně namítá, že čerpací stanice, na které byl odebrán předmětný vzorek LPG, jehož rozborem bylo shledáno přestupkové jednání žalobkyně, byla pro veřejnost uzavřena. K ukončení provozu dané čerpací stanice došlo ke dni 1. 12. 2021. Dle žalobkyně nelze absenci uzavření provozovny dovozovat z toho, že byl při kontrole prodán kontrolnímu orgánu kontrolní vzorek pohonné hmoty, neboť kontrolovaný subjekt je povinen poskytnout při kontrole kontrolnímu orgánu součinnost. Žalobkyně zmiňuje, že kontrolní nákup probíhá od počátku oficiálně jako kontrolní úkon (kontrolní odběr), tj. ne skrytě, nýbrž otevřeně s vědomím obsluhy čerpací stanice, že se jedná nikoli o spotřebitelský nákup, ale že jde o výkon kontrolní pravomoci kontrolním orgánem. Dle žalobkyně žádný prodej jinému subjektu, než kontrolnímu orgánu v době uzavření provozovny uskutečněn nebyl a nikomu jinému (spotřebitelům, veřejnosti) by palivo prodáno nebylo. Dle žalobkyně bylo povinností správních orgánů prokázat, že v době kontroly vadného paliva probíhal prodej paliva veřejnosti (spotřebitelům). Jelikož tato skutečnost nebyla v rámci řízení o přestupku prokázána, nelze dle žalobkyně proto dospět k závěru o spáchání přestupku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách. Žalobkyně v dané souvislosti odkázala na § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách a § 5 odst. 1 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o České obchodní inspekci“).

5. Žalobkyně uvedla, že žalovaná se s k výše uvedenému argumentu v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřila a napadené rozhodnutí je tedy v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Dle žalobkyně nelze za vypořádání se argumentem žalobkyně považovat odkaz na to, že došlo k prodeji kontrolního vzorku kontrolnímu orgánu kontrolním nákupem, a to již vzhledem ke znění zmiňovaného § 5 odst. 1 zákona o České obchodní inspekci. Současně se žalobkyně dále vyjádřila k dalším okolnostem uvedeným žalovanou. Z tvrzeného seznámení přítomné obsluhy čerpací stanice s podnětem spotřebitele, který si stěžoval na nekvalitní palivo, nelze dle žalobkyně ničeho dovozovat. Není totiž zřejmé, že by přítomná obsluha čerpací stanice byla seznámena s datem, kdy měl spotřebitel údajně nekvalitní pohonnou hmotu na čerpací stanici zakoupit a tento tak mohl palivo zakoupit v době, kdy ještě stanice pro veřejnost uzavřena nebyla. Nebylo také prokázáno, že by danému spotřebiteli skutečně bylo na předmětné čerpací stanici prodáno nekvalitní palivo – mohl jej tak načerpat kdekoli jinde. Žalobkyně též uvedla, že ani z případné absence reakce obsluhy čerpací stanice na sdělení kontrolního orgánu o podnětu spotřebitele, nelze dovozovat vůbec nic. Obsluha čerpací stanice totiž nebyla v žádném případě povinna vůči kontrolnímu orgánu jakkoli reagovat, byla naopak povinna pouze podrobit se kontrole. Uvádí–li žalovaná, že při provedené kontrole dne 8. 12. 2021 nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by provozovna čerpací stanice ve Stříteži byla uzavřena, jde dle žalobkyně o konstatování zcela nepřezkoumatelné, případně nesprávné. Závěr o neuzavření provozovny pro spotřebitele je totiž založen na uvedených vadných dedukcích žalované o umožnění kontrolního odběru, vystavení daňového dokladu a neupozornění inspektorů, že na uvedené provozovně již nedochází k prodeji pohonných hmot spotřebitelům.

6. Žalobkyně dále odkázala na důkazní návrhy, které v rámci řízení o přestupku učinila. Ze všech navržených důkazů dle žalobkyně jasně vyplynulo, že provozovna čerpací stanice ve Stříteži byla ke dni provedení kontroly uzavřena, tj. nebylo na ní prodáváno spotřebitelům palivo. Je–li prodej paliva dovozován správními orgány z okolnosti, že byl při výdeji paliva vystaven obsluhou provozovny daňový doklad, namítá žalobkyně, že doklad byl (bez ohledu na zastavení prodeje paliva spotřebitelům) povinen vydávající vystavit, protože kontrolní vzorek není při provádění kontroly poskytován kontrolovanou osobou bezplatně, ale za úplatu (na základě kupní smlouvy). Nelze proto z vystavení daňového dokladu (paragonu) dovozovat, že čerpací stanice (prodej LPG) byla v provozu. Obsluha tak byla povinna vystavit doklad bez ohledu na okolnost, zda je čerpací stanice v provozu pro veřejnost. Dovozují–li správní orgány svůj závěr z prodeje jiného zboží, konstatuje žalobkyně, že případný prodej jiného zboží, než LPG nijak nesouvisel s vlastním prodejem LPG. Prodej jiného zboží zde dle žalobkyně probíhat mohl, ale pod jiným jménem a na jiný účet, jelikož zde bylo více provozoven. Prodej jiného zboží však nijak nesouvisel s prováděnou kontrolou zaměřenou výlučně na jakost LPG, a proto je irelevantní, zda takový prodej probíhal. Žalovaná se s touto argumentací v napadeném rozhodnutí nevypořádala, resp. „vypořádala“ nepřezkoumatelně. Žalovaná toliko uvedla, že nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by předmětná provozovna ve Stříteži byla uzavřena, avšak nic konkrétního na podporu tohoto svého závěru neuvedla.

7. Další žalobní námitkou žalobkyně odkazuje na to, že při provádění kontroly došlo v rozporu s příslušnou normou k nesprávnému odběru vzorku LPG bez potřebného promíchání, když nebyla provedena tzv. homogenizace produktu. Ta se provádí recirkulací 20 litrů LPG, pokud to technické možnosti výdejní technologie LPG na čerpací stanici umožňují. V tomto případě technické možnosti výdejní technologie LPG na čerpací stanici ve Stříteži recirkulaci umožňovaly, avšak i přes to homogenizace provedena nebyla. Odebraný vzorek proto nelze shledávat za reprezentativní. Čerpací stanice byla nadto dlouhodobě uzavřena, takže dlouhou dobu nebyl na této stanici žádný výdej paliva. Hodnoty odebraného vzorku tak byly dle žalobkyně zkreslené. V dané souvislosti žalobkyně zmínila, že vzorek téhož paliva odebraný samotnou žalobkyní dne 15. 12. 2021 (a doložený atestem jakosti, zpracovaným Ing. Josefem Schinzelem dne 16. 12. 2021), vyšel v souladu s normou ČS EN 589. Výsledek analýzy vzorku byl přitom žalobkyní navržen jako důkaz. Žalobkyně též nesouhlasí s odmítnutím daného důkazního návrhu ze strany žalované. Není totiž z ničeho zřejmé, proč by na odebírané palivo nebylo možné nahlížet jako na palivo týchž vlastností a složení jako byl kontrolní vzorek, pakliže nebyl v řízení o přestupku prokázán opak. Dle žalobkyně by muselo nejprve dojít ze strany kontrolujícího k zapečetění přístupu k palivu umístěnému v nádržích a k porušení pečetě, aby bylo možné odmítnout důkaz analýzou vlastního vzorku. Připuštění praxe žalované by vedlo k absurdním závěrům spočívajícím v nemožnosti obrany proti nesprávně provedenému testování kontrolním orgánem.

8. Žalobkyně též napadá závěr žalované, dle něhož atest paliva přepravovaného do čerpací stanice sám o sobě nedokazuje, jakých hodnot jakostních parametrů dosahuje samotné prodávané LPG na stanici. Dle žalobkyně žalovaná vychází z nesprávného východiska, uvádí–li, že před závozem byl v nádrži paliva dozajista i zbytkový plyn, který mohl změnit jakostní parametry plynu. Daný závěr je nepřezkoumatelný, resp. spekulativní, jelikož zcela postrádá oporu v provedeném dokazování správního orgánu. Správní orgány přitom toto své spekulativní tvrzení nijak neprokázaly.

9. Poslední žalobní námitkou žalobkyně brojila proti nepřiměřenosti uložené pokuty. Dle žalobkyně v obdobných případech bývá ukládána pokuta nižší a výše nyní uložené pokuty neodpovídá ustálené praxi správního orgánu. Žalobkyně proto navrhla moderovat uloženou výši pokuty, jak již bylo shora uvedeno. K přiměřenosti pokuty žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–27. Dle žalobkyně není vůbec zřejmé, proč byla uložena (při absenci recidivy) pokuta ve výši 120 000 Kč, ačkoli v minulosti ukládal správní orgán za delikty tohoto typu pokuty ve výši pouze 20 000 Kč. Při určování přiměřené výše pokuty dle žalobkyně současně není primární skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010–97, č. 2209/2011 Sb. NSS, žalobkyně též zdůraznila, že mezi hlediska individualizace trestu patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Dle žalobkyně nebyl v tomto případě způsoben žádný škodlivý následek, a také vzhledem ke všem okolnostem spáchání tohoto deliktu, je možno ukládat výchovnou pokutu na spodní hranici sazby, tj. pokutu ve výši 20 000 Kč. Žalovaná sice v napadeném rozhodnutí zmiňuje, že žalobkyně již byla v minulosti trestána za porušení § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, avšak vzhledem k časovému odstupu není hodnocena tato skutečnost jako okolnost přitěžující. Nicméně, žalovaná již nedodává, že v minulosti byla žalobkyni za delikt tohoto typu uložena peněžitá pokuta pouze ve výši 20 000 Kč, tj. v rozsahu šestinásobně menším. Vzhledem k uvedenému je dle žalobkyně uložená pokuta zjevně nepřiměřeně vysoká.

I. Stručné shrnutí vyjádření žalované

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Uvedla, že se v napadeném rozhodnutí zabývala všemi odvolacími námitkami žalobkyně, pročež odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. K uzavření provozovny žalobkyně došlo dle žalované až po provedeném kontrolním odběru LPG. Inspektory bylo uzavření stanice zjištěno dne 13. 12. 2021, přičemž téhož dne provedla žalobkyně rovněž oznámení na živnostenský úřad. Dle žalované mohlo v den konání kontroly dojít k prodeji paliva spotřebitelům. Z hlediska závěru o porušení § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách netřeba prokazovat konkrétní prodej určitého množství pohonné hmoty spotřebiteli. Předmětná čerpací stanice byla přístupná veřejnosti a byly zde prodávány pohonné hmoty. Dokumenty předložené žalobkyní tyto závěry nevyvracejí.

11. Pokud jde o samotný odběr vzorku LPG, byl tento učiněn postupem dle normy ČSN 65 6501, zkušební postup SOP 98. Odebraný vzorek byl dostatečně reprezentativní, homogenizace produktu není dle žalované nezbytnou součástí stanoveného postupu. Rozbor vzorku paliva odebraný až dne 15. 12. 2021 rovněž nemůže zpochybnit výsledek rozboru vzorku odebraného dne 8. 12. 2021, nejde proto o relevantní důkaz.

12. Při úvaze o výši sankce bylo přihlédnuto ke všem relevantním kritériím obsaženým v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Uložená pokuta odpovídá výši pokut ukládaných v obdobných případech s ohledem na závažnost zjištěného porušení zákona, které v tomto případě spočívalo ve vyšším obsahu síry, než je povolené množství. Právě z důvodu zásady individualizace trestu nelze bez dalšího odkazovat na výši pokuty uložené žalobkyni dříve.

II. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

14. Žaloba není důvodná.

15. Žalobkyně především namítá, že v době kontroly neprobíhal prodej paliva veřejnosti a nemohl tak být naplněn předmětný znak skutkové podstaty přestupku, za který byla žalobkyně shledána vinnou. Dle žalobkyně tato skutečnost nebyla správními orgány v rámci řízení o přestupku jakkoli prokázána a žalovaná se k danému argumentu v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřila. Žalobkyně opakovaně uvádí, že v době kontroly prodej paliva vůči spotřebitelům neprobíhal a kontrolní vzorek byl kontrolnímu orgánu prodán pouze vzhledem k povinnosti žalobkyně poskytnout součinnost kontrolním orgánům. Nadto, žalobkyně konstatuje, že provozovna byla již uzavřena, neboť k uzavření provozovny došlo dne 1. 12. 2021. Dle žalované však došlo k uzavření provozovny žalobkyně až po provedeném kontrolním odběru LPG.

16. Námitku, dle které správní orgány neprokázaly, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách, neshledal krajský soud důvodnou. Dle citovaného ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo prodá nebo vydá pohonnou hmotu, s výjimkou elektřiny, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle § 3 odst. 1 téhož zákona. K dané skutkové podstatě se již správní soudy opakovaně vyjádřily. Např. dle závěrů Nejvyššího správního soudu, přijatých k dané skutkové podstatě správního deliktu [byť v dané době obsažených v § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách], svědčí „užití dokonavého vidu jednání (tj. ‚prodá‘ , ‚vydá‘ oproti nedokonavému vidu ‚prodává‘ , ‚vydává‘ ) […] o tom, že tento delikt není trvající, neboť k jeho spáchání není nezbytné souvislé jednání. Tomuto závěru svědčí i účel ochrany objektu a podstata správního deliktu. Pokud by mělo být trestáno pouze trvání a dlouhodobost tohoto prodeje, fakticky by k postihu ani dojít nemohlo, neboť právě znak trvání by při průběžné spotřebě pohonných hmot a neustálé potřebě jejich obměny a doplňování na čerpací stanici nemohl být naplněn a prokázán. Podstatou a smyslem tohoto správního deliktu je tedy potřeba postihu aktuálního prodeje nejakostní pohonné hmoty“ (viz rozsudky ze dne 20. 10. 2016, č. j. 3 As 205/2015–29, či ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 323/2017–32, bod 36 odůvodnění).

17. Žalobkyně popírá, že by dne 8. 12. 2021 uskutečňovala jakékoli prodeje předmětných pohonných hmot. Skutečnost, že kontrolnímu orgánu byla pohonná hmota prodána, rezultovala dle žalobkyně pouze z plnění její povinnosti poskytovat součinnost kontrolním orgánům. Po prostudování spisového materiálu však krajský soud neshledal předmětnou námitku důvodnou. Kontrolní odběr byl učiněn dne 8. 12. 2021. Otázka uzavření čerpací stanice byla řešena již v rámci řízení o kontrole. Ve sdělení k vyjádření kontrolované osoby ze dne 4. 1. 2022 uvedl správní orgán prvního stupně, že tvrzení, dle něhož byla v době provedení kontrolního odběru čerpací stanice uzavřena, je nepravdivé a účelové. Dle závěrů vyjádřených v prvostupňovém rozhodnutí (na s. 4) byla čerpací stanice daného dne veřejnosti otevřena a LPG se na stanici prodávalo, a to za měrnou cenu 17,30 Kč/litr. Správní orgán prvního stupně přitom uvedl, že odběry pohonných hmot nejsou nikdy prováděny u čerpacích stanic, které jsou mimo provoz. Kontrolního odběru se zúčastnili dva inspektoři správního orgánu prvního stupně (Ing. Václav Český a Jiří Ber, DIS.) a technik laboratoře SGS Czech Republic, s. r. o. (Tomáš Poulíček). Kontrolnímu odběru byla současně přítomna obsluha čerpací stanice (Radim Kupka). Kontrolující obdrželi při odběru vzorku prodávaného LPG daňový doklad (paragon č. 14012266) s razítkem žalobkyně a podepsaný obsluhou stanice. Dle prvostupňového rozhodnutí přitom po celou dobu přítomnosti kontrolujících obsluha čerpací stanice neargumentovala uzavřením provozovny a kontrolující do objektu vstoupili bez jakýchkoli překážek. Rovněž žalovaná na straně 4 napadeného rozhodnutí uvedla, že nic nenasvědčovalo skutečnosti, že by předmětná provozovna ve Stříteži byla uzavřena, případně že by její provoz byl jakkoli omezen.

18. Tvrzeními žalobkyně jsou tak v příkrém rozporu s danými zjištěními správních orgánů. Krajský soud považuje za zcela nepravděpodobné, že by úřední osoby spolu s laboratorním technikem prováděly odběry vzorku za přítomnosti obsluhy čerpací stanice a následně vyvodily přestupkovou odpovědnost žalobkyně za prodej nejakostní pohonné hmoty za situace, kdy by čerpací stanice byla ve skutečnosti pro veřejnost uzavřena. Ze správního spisu se naopak od samotného počátku podává, že čerpací stanice byla daného dne v provozu. Je přitom všeobecně známo, že v případě uzavření provozu čerpací stanice (popř. při omezení provozu) bývají dané objekty zajištěny tak, aby nebylo možné tankování veřejností vůbec provádět. Tomu však v této věci od samotného počátku nic nesvědčí. Inspektorům žalované navíc byl vystaven daňový doklad včetně razítka společnosti, pokud by však žalobkyně skutečně ode dne 1. 12. 2021 ukončila provoz, nesměla by po tomto datu vykonávat žádnou obchodní činnost. Nutno též konstatovat, že shora jmenované kontrolní osoby jsou úředními osobami, o kterých lze usuzovat, že nemají jakýkoli zájem na výsledku řízení o kontrole, resp. následném řízení o přestupku (není–li prokázán opak). Na druhé straně, žalobkyně je osobou přímo zainteresovanou na výsledku daného řízení, a proto nelze její verzi událostí bez dalšího favorizovat.

19. Nadto se verze prezentovaná ze strany žalobkyně, dle které vůbec plyn LPG daného dne nebyl v prodeji a kontrolní nákup byl proveden pouze při zohlednění povinnosti poskytování součinnosti kontrolních orgánů, jeví být vzhledem k okolnostem zcela nepravděpodobnou. Ze strany obsluhy čerpací stanice nebylo při kontrole uvedeno ničeho stran toho, že daný plyn LPG není v prodeji, ačkoli je naprosto přirozenou reakcí uvést takovou skutečnost, a to neprodleně. Obsluha dle kontrolních zjištění přitom vůči inspektorům pouze konstatovala, že si nejsou vědomi toho, že by si někdo na nekvalitní palivo stěžoval. Lze se důvodně domnívat, že v případě, kdy by nebyl předmětný plyn LPG v prodeji, k odběru vzorku by patrně vůbec nedošlo, a pokud ano, byly by na tuto skutečnost kontrolní orgány upozorněny ze strany obsluhy čerpací stanice již na místě a došlo by k promítnutí dané okolnosti do kontrolních zjištění. Ani odkaz na povinnost poskytovat potřebnou součinnost na této skutečnosti ničeho nemění. Bylo by naopak zcela v souladu s danou povinností (zakotvenou v § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů [kontrolního řádu]) při kontrole uvést, že plyn LPG, ze kterého byl odebírán vzorek, není v prodeji (pokud by tomu tak skutečně bylo). Účelem poskytování součinnosti je totiž mj. získat potřebné informace pro řádné provedení kontroly. Ani tuto námitku žalobkyně proto krajský soud neshledal důvodnou.

20. Krajský soud souhlasí se správními orgány rovněž v tom směru, že v případě nyní projednávaného přestupku netřeba prokazovat konkrétní prodej určitého množství pohonné hmoty spotřebitelům. Žalobkyní prezentovaný závěr nelze dovodit ani s odkazem na § 3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, neboť shora citované závěry Nejvyššího správního soudu zdůrazňují potřeba postihu pouze aktuálního prodeje nejakostní pohonné hmoty. Žádné ustanovení přitom neuvádí, že by za prodej paliva ze strany osoby obviněné z přestupku nemohla být považována transakce uskutečněná formou kontrolního nákupu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o České obchodní inspekci, zvláště má–li se na takovou transakci pro účely kontroly hledět jako na uzavření smlouvy.

21. Krajský soud se dále zabýval důkazními návrhy, které žalobkyně učinila v rámci řízení o přestupku a jejich vypořádáním ze strany správních orgánů. Je třeba připomenout, že správní orgán prvního stupně se jednotlivými návrhy na dokazování zabýval na straně 4 prvostupňového rozhodnutí, žalovaná rovněž na straně 4 napadeného rozhodnutí. S hodnocením důkazů, provedeným ze strany správních orgánů se přitom krajský soud ztotožňuje, byť se k jednotlivým důkazům vyjádří konkrétně zejména u těch důkazů, kterým se žalobkyně výslovně v žalobě věnuje, neboť není úlohou soudu domýšlet na základě obecné námitky její žalobní argumentaci. Odkazuje–li žalobkyně na svá další podání, nutno konstatovat, že není přípustné žalobní body činit prostřednictvím odkazů na jiná podání.

22. Dle vyrozumění o zápisu údajů o provozovně do živnostenského rejstříku žalobkyně oznámila ukončení provozování vybraných oborů živností dne 13. 12. 2021, a to zpětně ke dni 1. 12. 2021. Žalobkyně tak své oznámení učinila až po rozhodném datu kontroly 8. 12. 2021 a uzavření již k datu 1. 12. 2021 bylo žalobkyní pouze deklarováno. Ničeho o skutečnostech k rozhodnému datu nevypovídá atest jakosti ze dne 16. 12. 2021, jelikož osvědčuje jakost paliva ze vzorku odebraného až dne 15. 12. 2021. Není pravdou, že by pro možnost učinění daného závěru bylo nutné zapečetit přístup k palivu. Chtěla–li žalobkyně provést kontrolní osvědčení jakosti paliva, mohla si odběr zajistit bezprostředně po kontrolním odběru provedeném ze strany kontrolních orgánů. Obdobný závěr platí též o atestu jakosti, který byl proveden k dodávce LPG dne 11. 11. 2021, neboť daný atest byl proveden zcela v jiný den a za jiných podmínek (jakostní parametry byly hodnoceny u dodavatele Tempo gas. a.s., před samotným dodáním na čerpací stanici a přečerpáním do nádrže žalobkyně). Z daných důvodů nelze žalobkyní uváděnými důkazy zpochybnit hodnoty zjištěné v rámci řízení o kontrole. Dané důkazy nedisponují vypovídací potencí ve vztahu k prokazované skutečnosti, neboť pro posouzení přestupkové odpovědnosti je třeba vycházet ze skutkového stavu v době spáchání skutku, v němž je spatřováno přestupkové jednání.

23. Krajský soud se rovněž ztotožňuje s odkazem správních orgánů na potenciální ovlivnění hodnot LPG zbytkovým plynem obsaženým v nádrži. Namítá–li žalobkyně, že tvrzení o zbytkovém plynu (soud na okraj uvádí, že žalobkyně přehlíží, že šlo pouze o jednu ze zmiňovaných možných kontaminací nové dodávky plynu, a to vedle kontaminace způsobené přepravou) není podloženo, uvádí krajský soud, že skutečnosti obecně známé není třeba dokazovat, přičemž soud považuje za skutečnost obecně známou, že v případě doplňování plynů LPG dochází ke smísení nového plynu s plynem zbytkovým. V případě evidence přijatého a vydaného množství LPG či výpisu z účetnictví bylo správními orgány poukázáno na relevantní pochybnosti, pro které nemohou dané důkazy zvrátit závěr o přestupkovém jednání žalobkyně. Dané pochybnosti žalobkyně v žalobě nerozptýlila. S ohledem na shora uvedené nelze souhlasit s žalobkyní v tom směru, že by bylo prokázáno uzavření provozovny v době odběru vzorku během řízení o kontrole. Naopak, krajský soud má z průběhu kontroly a obsahu správního spisu za jednoznačné, že plyn LPG byl na čerpací stanici žalobkyně v den odběru vzorku nabízen k prodeji.

24. Další žalobní námitkou žalobkyně polemizovala se způsobem odběru kontrolního vzorku, který dle jejího názoru v důsledku absence provedení tzv. homogenizace produktu nebyl reprezentativní. Homogenizace se dle žalobkyně provádí recirkulací 20 litrů LPG, což technické možnosti výdejní technologie LPG na čerpací stanici žalobkyně umožňují. Krajský soud ověřil z podkladů obsažených ve správními spisu, že odběr ropného plynu prováděl technik akreditované zkušební laboratoře jakožto odborně způsobilá osoba, čímž byl garantován správný postup odběru a bylo tak předejito možné kontaminaci plynu. Jde–li o tvrzenou nutnost smíchání plynu, již správní orgán prvního stupně uvedl, že daný požadavek neodpovídá doporučenému normovanému postupu odběru zkapalněného ropného plynu na čerpacích stanicích, a to s odkazem na článek 8 technické normy ČSN 65 6501, dle které se recirkulace 20 litrů LPG neprovádí a produkt se odčerpáním 20 litrů při tankování do vozidla nehomogenizuje, jestliže technické možnosti výdejní technologie LPG na čerpací stanici recirkulaci neumožňují anebo nebylo možno LPG při tankování do vozidla odčerpat. Přestože žalobkyně v žalobě uvádí, že výdejní technologie provedení recirkulace umožňovala, nemá krajský důvod pochybovat o správnosti odběru vzorku odborně způsobilou osobou. Nadto, pakliže sama technická norma počítá s tím, že v některých případech není provedení recirkulace nutné, nelze mít za to, že by ani její případné neprovedení (o kterém kromě tvrzení žalobkyně nic nesvědčí) mělo za následek nezákonnost odběru kontrolního vzorku či dokonce nezákonnost celého rozhodnutí o přestupku. Ani tato námitka proto nebyla shledána důvodnou.

25. Konečně žalobkyně dovozovala ve své žalobě nepřiměřenost uloženého správního trestu pokuty. Žalobkyně namítala, že v obdobných případech bývá ukládána pokuta nižší a navrhovala proto dle § 65 odst. 3 s. ř. s., aby krajský soud snížil napadeným rozhodnutím uloženou pokutu ve výši 120 000 Kč na pokutu v částce 20 000 Kč.

26. Podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1 tohoto ustanovení, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

27. K uvedené možnosti lze obecně uvést, že se jedná o postup zcela výjimečný, neboť jde o výjimku z kasačního principu správního soudnictví, tedy výjimku z pravidel přezkumu, která nedávají soudu pravomoc, aby rozhodnutí sám měnil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008–80, č. 1719/2008 Sb. NSS). Pro moderaci uloženého trestu představují rozhodná kritéria zejména majetkové a osobní poměry pachatele přestupku, neboť je nutné předejít a zabránit možnosti vzniku likvidačního účinku nepřiměřeně vysoké sankce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006–102). Dále je třeba též přihlížet k podmínkám, které jsou pro úvahu o výši pokuty primárně stanoveny zákonem. Nezbytnou podmínkou uplatnění moderačního práva soudu je, že správní trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, což vyplývá již z § 78 odst. 2 s. ř. s. (srov. též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003–48, č. 560/2005 Sb. NSS).

28. V projednávaném případě byl žalobkyni za spáchání předmětného přestupku uložen správní trest pokuty ve výši 120 000 Kč. Krajský soud s ohledem na shora citované závěry rozhodovací praxe správních soudů neshledává uloženou výši pokuty za zjevně nepřiměřenou.

29. Dle žalobkyně není vůbec zřejmé, proč byla uložena (při absenci recidivy) pokuta ve výši 120 000 Kč, ačkoli v minulosti ukládal správní orgán za delikty tohoto typu pokuty ve výši pouze 20 000 Kč. Krajský soud uvádí, že konečná výše pokuty je věcí správního uvážení, které musí mít odraz v odůvodnění správního rozhodnutí. V tomto případě jsou úvahy, kterými se správní orgány řídily vyjádřeny na stranách 5 – 6 prvostupňového rozhodnutí a na straně 5 napadeného rozhodnutí. Krajský soud konstatuje, že důvody byly v rozhodnutích sděleny přezkoumatelným způsobem, ze kterého je zřejmé, proč byla žalobkyni takováto pokuta uložena. Uvedla–li žalobkyně, že v tomto případě nebyl způsoben žádný škodlivý následek, konstatuje krajský soud, že v důsledku prodeje nejakostního LPG mohla být odběratelům způsobena škoda. O tom, že nejde pouze o hypotetickou situaci svědčí sama skutečnost, že kontrola byla zahájena na základě podnětu spotřebitele, který uvedl, že po tankování paliva prodávaného žalobkyní nastaly problémy se silně znečištěným vstřikovačem LPG osobního automobilu.

30. Žalobkyní uváděná kritéria (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010–97, č. 2209/2011 Sb. NSS) jsou v současnosti obsažena v § 37 – 38 zákona o odpovědnosti za přestupky. Není však z ničeho zřejmé, že by daná kritéria byla správními orgány v této věci nesprávně aplikována. Současně odkazy žalobkyně na judikaturu týkající se přiměřenosti správních trestů nesvědčí o tom, že by v této věci byla uložená pokuta nepřiměřená.

31. Při úvahách o výši sankce nepostačuje vycházet pouze z konkrétní výše pokuty v dané věci, ale v prvé řadě je třeba se zaměřit na rozpětí možné pokuty stanovené zákonodárcem. Přiměřenost v individuálním případě je nutno posuzovat zejména s ohledem na maximální možnou výši pokuty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017–93). Dle § 8 odst. 3 písm. b) zákona o pohonných hmotách lze za přestupek dle § 8 odst. 1 téhož zákona uložit pokutu do 5 000 000 Kč. Žalobkyni byla v projednávaném případě uložena pokuta ve výši 120 000 Kč, což představuje 2,4 % horní hranice pokuty. Uvedená částka proto nemůže být v žádném případě interpretována jako nepřiměřená, natož zjevně nepřiměřená. Na okraj krajský soud poukazuje na to, že nepřiměřenost výše pokuty nebyla dovozena ani v případě, kdy uložená pokuta činila 6 % z maximální možné výše (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017–93, bod 35 odůvodnění).

32. Jak je navíc krajskému soudu známo z úřední činnosti, pokuty ukládané za předmětný přestupek (případně jemu odpovídající správní delikt dle předchozí právní úpravy správního práva trestního), se pohybují mnohdy ještě v mnohem vyšších částkách. Ostatně, samotné žalobkyni byly takovéto vyšší tresty v minulosti již opakovaně uloženy. Lze odkázat např. na rozsudek krajského soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 50 A 6/2017–53 (potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2020, č. j. 3 As 42/2018–43), kdy byl žalobkyni uložen za předmětné přestupkové jednání správní trest pokuty ve výši 250 000 Kč, který byl v rámci odvolacího řízení snížen na pokutu ve výši 240 000 Kč. Lze proto mít za to, že pokuty za předmětné přestupkové jednání bývají ukládány i ve vyšších částkách.

33. Význam pro posouzení přiměřenosti pak mohou dále mít např. osobní a majetkové poměry žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 5 As 17/2006–91). Ovšem platí, že potřebnou argumentaci stran nepřiměřenosti výše pokuty ve vztahu ke svým majetkovým poměrům by musela žalobkyně uplatnit, což se však v daném případě nestalo. Platí přitom, že pokud návrh na moderaci není nijak blíže odůvodněn, nelze takovému návrhu vyhovět, neboť není zřejmé, z jakých tvrzení a podkladů by měl soud v tomto směru vycházet (srov. bod 37 odůvodnění rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 Ads 14/2018–39, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Ca 167/2008–25). Jelikož žalobkyně nepřednesla ve své žalobě žádnou další argumentaci, na základě které by bylo možno dospět k závěru o zjevné nepřiměřenosti výše uložené pokuty, byl její návrh na moderaci pokuty zamítnut.

IV. Závěr a náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Samostatným výrokem dále krajský soud rozhodl o zamítnutí návrhu žalobkyně na snížení výše uloženého správního trestu pokuty.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby I. Stručné shrnutí vyjádření žalované II. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení