63 C 217/2022-58

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 43 300 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 300 Kč od 21. 3. 2022 do 28. 10. 2022, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43 300 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 16 692,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 43 300 Kč s příslušenstvím. Žalobní tvrzení 2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně utrpěla nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě o správní žalobě proti nezákonnému zásahu podané dne 30. 10. 2017. Řízení o ní bylo vedeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 249/2017. Žaloba byla podána v důsledku nezákonného provádění daňové kontroly zahájené protokolem č. j. 1504859/17/2501-60562-506624 ze dne 24. 5. 2017. Jednalo se o velmi komplikovaný případ, kdy bylo potřeba přesvědčit správní soud, že šetření, byť formálně nebylo daňovou kontrolou, svojí povahou materiálně daňovou kontrolou bylo. I přestože se jednalo o složitý případ, žalobkyně připravila žalobu Krajskému soudu v Ústí nad Labem„ na stříbrném podnose“ tak, aby mohl bez dalšího rozhodnout.

3. Smyslem takovéto žaloby je poskytnout co nejrychlejší ochranu v tom, aby soud přikázal správci daně okamžitě přestat s prováděním nezákonné daňové kontroly. Krajský soud vůbec nebyl schopen rozhodnout do doby ukončení nezákonné daňové kontroly, čímž fakticky popřel smysl žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Délku trvání tak v tomto případě nelze posuzovat s „ běžnými“ žalobami, které není nutné dle zákona projednávat přednostně.

4. Vzhledem k absenci české úpravy je možné se inspirovat rakouským § 34 odst. 1 VwGVG (rakouský soudní řád správní). Zde je správní soud povinen o stížnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců. Z tohoto důvodu žalobkyně považuje za akceptovatelnou dobu pro rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu 6 měsíců a za zbývající dobu požaduje náhradu za nemajetkovou újmu.

5. Řízení ve správním soudnictví bylo zahájeno dne 30. 10. 2017 podáním žaloby. Žalobě bylo vyhověno po dvou úspěšných kasačních stížnostech rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2022, č.j. 15 A 249/2017-158 (již třetí v téže věci). Dané rozhodnutí však již bylo de facto zbytečné, protože daňová kontrola již proběhla. Šest měsíců od podání žaloby spadá na pondělí 30. 4. 2018. Do data posledního rozhodnutí se jedná o 1 056 dní. Při paušální úhradě 15 000 za rok tak vznášený nárok za nemajetkovou újmu činí 43 300 Kč (= 15 000 Kč / 365 x 1 056 dní, zaokrouhleno na stokoruny dolů).

6. Krajský soud rozhodoval spor natřikrát, přičemž Nejvyšší správní soud musel jeho rozhodnutí dvakrát zrušit. V mnoha případech bylo evidentní, že krajský soud ani řádně nečetl správní spis (např. údajná nutnost doložit účetnictví, což bylo patrné ze spisu, že bylo vyřešeno již na ústním jednání na finančním úřadě apod.). Krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (např. ignoroval pokyn, že má zkoumat i skutečnosti po provedení místního šetření). Vzhledem ke skutečnosti, že pokyny Nejvyššího správního soudu nebyly příliš rozsáhlé, svědčí to o hrubém pochybení příslušného senátu.

7. Vznikaly pochybnosti, jestli senát má potřebné teoretické znalosti pro posouzení sporu. Senát si pletl například rozsah daňové kontroly, který byl omezen na výzkum a vývoj a hovořil o nutnosti doložit celé účetnictví, přestože to bylo mimo rámec daňové kontroly, až na to musel být upozorněn Nejvyšším správním soudem. Senát nechápal správně podstatu problému. Například se neustále zabýval zákonností prvotního místního šetření, ačkoliv ho žalovaný upozorňoval, že toto nikdy nenamítal a právě proto žaloval až následnou daňovou kontrolu.

8. První řízení před krajským soudem trvalo 2 roky. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloby na ochranu před nezákonným zásahem se mají dle § 56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění („s. ř. s.“), projednávat a rozhodovat přednostně, toto nelze považovat za přiměřenou dobu. Lze se důvodně domnívat, že krajský soud první rozsudek antedatoval.

9. Žalobkyně uplatnila u Ministerstva financí dne 2. 5. 2022 nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Část nároku týkající se nepřiměřené délky soudního řízení byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti. Dne 2. 6. 2022 bylo žalobkyni doručeno stanovisko Ministerstva spravedlnosti č.j. [jednací číslo MSP]. V tomto stanovisku Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobkyni nebylo poskytnuto zadostiučinění v penězích.

10. Ohledně argumentů žalované stran předčasnosti žaloby lze uvést, že Ministerstvo financí svým přípisem z 19. 5. 2022 jasně deklarovalo svoji nepříslušnost a část nároku, která je předmětem této žaloby, postoupilo na Ministerstvo spravedlnosti. V postoupení je uveden názor ministerstva:„ Není zde jednota se soudním řízením, které se posuzuje samostatně v působnosti Ministerstva spravedlnosti Ministerstvo financí tak ve věci daňového řízení a soudního řízení (tj. soudního řízení správního netýkajícího se penále) uvádí, že tato řízení netvoří jeden celek (jde o dva samostatné nároky)“. Poté, co žalobkyně dne 2. 6. 2022 obdržela vyjádření Ministerstva spravedlnosti, podal následně dne 30. 6. 2022 v rozsahu tohoto nároku žalobu. Opravné prostředky tudíž byly vyčerpány. Tyto zmatky byly způsobeny oběma ministerstvy a nemohou jít k tíži žalobkyně. Vyjádření žalované 11. Žalovaná k uplatněnému nároku uvedla, že tento neuznává, a to ani částečně nebo co do základu.

12. Žalovaná dále zrekapitulovala průběh řízení před orgány finanční správy a soudy. K tomu uvedla, že právní předpisy, v tomto případě zejména s. ř. s., nestanovují ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žádnou lhůtu, ve které má soud o věci rozhodnout. V kontextu dané věci nelze celkovou dobu trvání předmětného soudního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem a u Nejvyššího správního soudu považovat za excesivní, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že soudy v této věci rozhodovaly opakovaně. Namítané soudní řízení trvalo celkem 1 056 dní. Ve věci rozhodoval třikrát Krajský soud v Ústí nad Labem a dvakrát Nejvyšší správní soud. První rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vyhlášen přibližně po dvou letech od podání žaloby. Další rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem byla vydána v přiměřených lhůtách.

13. Po obsahové stránce se uplatněný nárok ze dne 2. 5. 2022 s podanou žalobou ne zcela shoduje. Žalobkyně v žalobě uplatňuje pouze jednu ze tří položek, kterých se domáhala v rámci předběžného projednání nároku. Navíc ani u společné položky, tj. náhrady nemateriální újmy z titulu průtahů řízení, nejsou totožné požadované částky (5 × 15 000 Kč – nárok ze dne 2. 5. 2022, resp. 43 300 Kč s úrokem z prodlení – žaloba). Je tak zcela zřejmé, že žaloba ze dne 29. 6. 2022 není přípustná, protože není splněna podmínka předběžného projednání žádosti dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů („ z. o. š.“). Skutkový stav 14. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 249/2017 soud zjistil: U žalobkyně probíhala v období od 24. 5. 2017 do 1. 10. 2019 daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2013 a 2014 (protokol [číslo jednací]). Při zahájení daňové kontroly podala žalobkyně stížnost dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů („d. ř.“), s tím, že považuje zahájení daňové kontroly za nezákonný zásah. (viz zejména č. l. 8 až 15 spisu) Správce daně vyhodnotil stížnost jako nedůvodnou (vyrozumění Finančního úřadu pro Ústecký kraj o výsledku šetření stížnosti ze dne 27. 6. 2017, [číslo jednací], resp. [anonymizováno] vyrozumění o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 5. 9. 2017, [číslo jednací]). (viz zejména č. l. 13 až 23 spisu) Proti tomu žalobkyně brojila žalobou proti nezákonnému zásahu podanou dne 30. 10. 2017. Řízení o ní bylo vedeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 249/2017. Žalobkyně namítala, že u ní správce daně zahájil daňovou kontrolu, přestože již dne 12. 1. 2016 provedl v jejím sídle místní šetření, které ve skutečnosti nebylo místním šetřením dle § 80 d. ř. Smyslem místního šetření není sebrání všech podkladů a správce daně požadoval informace v rozsahu a způsobem odpovídajícím daňové kontrole, přičemž prováděl hodnocení získaných podkladů. Správce daně byl povinen zahájit daňovou kontrolu a nemohl tento institut obcházet fingovaným místním šetřením. (viz zejména žaloba na č. l. 2 až 4 spisu) Krajský soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 15 A 249/2017-81, žalobu jako nedůvodnou zamítl. (viz zejména č. l. 81 až 87 spisu) Na základě žalobkyní podané kasační stížnosti (viz č. l. 92 a 93) rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 7 Afs 390/2019-44, tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedený postup odůvodnil v bodě 68 odůvodnění svého rozhodnutí následovně:„ I přes částečnou nedůvodnost kasačních námitek nicméně Nejvyššímu správnímu soudu s ohledem na výše uvedené (tj. na nesprávné závěry krajského soudu ohledně otázky povahy místního šetření a ohledně výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu) nezbylo, než rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tedy zejména důsledně posoudí povahu místního šetření a s ním spojených okolností (uzná-li to za potřebné, může pro osvětlení všech rozhodných okolností provést stěžovatelkou navržené výslechy osob, které se místního šetření účastnily) a zodpoví otázku, zda žalovaný byl oprávněn jím činěné úkony provádět v rámci institutu místního šetření, či nikoliv. Dospěje-li přitom soud k závěru, že žalovaný překročil meze místního šetření, vyhodnotí, zda daný fakt skutečně způsobuje nezákonnost (opakovanost) daňové kontroly zahájené dne 24. 5. 2017, jak tvrdí stěžovatelka. Krajský soud se pak dále bude po případném vyžádání potřebných listin a vyjádření zabývat tím, zda žalovaný měl stěžovatelku před zahájením daňové kontroly vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání podle § 145 odst. 2 daňového řádu“. (viz zejména č. l. 95 až 101 spisu) Krajský soud v Ústí nad Labem o věci rozhodoval znovu s tím, že rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 15 A 249/2017-129, žalobu znovu jako nedůvodnou zamítl. Dospěl totiž k závěru, že předmětné místní šetření bylo svou povahou pouhým zjišťováním podkladových informací a„ mapováním terénu“. Nešlo o zjišťování a ověřování správnosti daňové povinnosti, a nejednalo se tak materiálně o daňovou kontrolu (viz zejména č. l. 129 až 134 spisu) Žalobkyně se i proti tomuto rozsudku bránila kasační stížností. (viz č. l. 140 a 141) Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 7 Afs 231/2021-31, zrušil předcházející rozsudek krajského soudu. Neztotožnil se totiž s jeho výše uvedeným právním závěrem. Naopak na základě stejného skutkového stavu konstatoval, že daňová kontrola zahájená u žalobkyně dne 24. 5. 2017 byla daňovou kontrolou opakovanou a jako taková byla zahájena v rozporu se zákonem. (viz zejména č. l. 143 až 147 spisu) Krajský soud v Ústí nad Labem vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu o věci znovu rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 21. 3. 2022, č. j. [číslo jednací], určil, že zásah Finančního úřadu pro Ústecký kraj, který spočíval v daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2013 a 2014, zahájené u žalobkyně dne 24. 5. 2017 a ukončené dne 1. 10. 2019, byl nezákonný. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nabylo právní moci dne 21. 3. 2022 (viz zejména č. l. 158 až 159 spisu)

15. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 2. 6. 2022, č. j. [jednací číslo MSP] – [anonymizováno] – [anonymizováno], soud zjistil, že žalobkyně uplatnila dne 28. 4. 2022 u Ministerstva financí nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za každý rok trvání řízení jako náhrady nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 A 249/2017 jako soudem prvního stupně. Z celkového kontextu stanoviska (zejména shrnutí průběhu řízení na str. 2) je přitom zřejmé, že uvedení Městského soudu v Praze je přitom chybné a jednalo se ve skutečnosti o předmětné řízení vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku konstatuje, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobkyni jakožto žadateli nebude poskytnuto zadostiučinění v penězích.

16. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Relevantní právní úprava 17. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

18. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

19. Dle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

20. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní hodnocení 22. S otázkou jednoty správního řízení, resp. daňové kontroly, a navazujícího soudního řízení správního se již v projednávané věci přesvědčivě vypořádal Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení ze dne 7. 7. 2022, č. j. 22 C 130/2022-10, a Městský soud v Praze při rozhodování o odvolání proti prvně uvedenému usnesení (viz zejména body 6 až 9 odůvodnění usnesení posledně uvedeného soudu ze dne 18. 8. 2022, č. j. 69 Co 49/2022-21). Zdejší soud se s jejich závěry ztotožňuje, na tyto plně odkazuje a v souladu s nimi konstatuje, že uvedená řízení je třeba považovat z hlediska náhrady imateriální újmy způsobené jejich nepřiměřenou délkou za jeden celek. Na základě toho je též třeba považovat Ministerstvo financí za organizační složku státu za něj v této věci jednající dle § 6 odst. 2 písm. b) z. o. š.

23. Soud se proto dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“), při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

24. V prvé řadě bylo zapotřebí určit období, v němž předmětné řízení probíhalo. Pokud jde o jeho počátek, Stanovisko v tomto ohledu uvádí, že„ (z) ahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu) (…). Zahajuje-li se řízení z moci úřední (bez návrhu), je řízení zahájeno dnem, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo doručeno účastníkovi (§ 46 spr. ř., § 81 o. s. ř.)“. Daňová kontrola byla zahájena dne 24. 5. 2017 a věc byla pravomocně skončena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 21. 3. 2022 (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku). Řízení tedy trvalo 4 roky, 9 měsíců a 25 dnů.

25. Řízení nevykazuje zvýšenou materiální složitost. Dokazování bylo třeba provádět prakticky pouze k rozsahu a povaze úkonů prováděných správcem daně v rámci místního šetření, aby tato skutková zjištění následně mohla být podrobena právnímu hodnocení, zda se de facto jednalo o daňovou kontrolu. Z hlediska formální (procesní) složitosti řízení je namístě zohlednit, že ve věci bylo rozhodováno ve dvou instancích, a to jak ve správní části, tak i v části soudní, tam dokonce opakovaně (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku).

26. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, neshledal soud, že by tato řádnému průběhu řízení jakkoli bránila ani že by postup ve věci jakkoli jinak komplikovala. Ostatně ani žalovaná v tomto směru ničeho netvrdí.

27. Pokud se jedná o postup příslušných orgánů státu ve věci, zjistil soud poměrně značný časový odstup (1 rok a 11 měsíců) mezi podáním správní žaloby dne 30. 10. 2017 a prvním rozhodnutím správního soudu ve věci dne 30. 9. 2019 (viz bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku). Tento časový odstup není ničím objektivně odůvodněn. Ostatně ani žalovaná v tomto ničeho netvrdí.

28. Soud též pro úplnost uvádí, že se s ohledem na opakované rušení rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem Nejvyšším správním soudem zabýval otázkou, zda tato skutečnost není relevantní z hlediska kritéria postupu příslušných orgánů státu. Nejvyšší soud k tomuto ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, uvádí:„ O tzv. instanční ping-pong, zohlednitelný v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm d) OdpŠk, jde v případě, kdy počet zrušujících rozhodnutí s přihlédnutím k důvodům jejich vydání zjevně neodpovídá složitosti věci a očekávané snaze orgánů veřejné moci projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě.“. Zdejší soud nicméně dospěl k závěru, že se o takovýto případ nejedná. Nejvyšší správní soud se ve svém prvním kasačním rozhodnutí se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem do značné míry ztotožnil. Za nesprávné označil toliko jeho závěry ohledně otázky povahy místního šetření a uložil mu, aby jeho povahu důsledně posoudil. Krajský soud poté doplnil dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že se o daňovou kontrolu nejednalo. Takto zjištěný skutkový stav zjevně považoval za dostačující i Nejvyšší správní soud, neboť na základě něj formuloval svůj vlastní právní názor, že se o daňovou kontrolu jednalo. Odlišnost právního posouzení přitom nemůže jít a priori k tíži Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť tento se v dané fázi řízení nijak nezpronevěřil závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V dalších fázích řízení se pak posledně uvedeného právního názoru Nejvyššího správního soudu držel a v souladu s ním též pravomocně rozhodl.

29. Pokud se jedná o význam předmětu řízení pro žalobkyni, nemá soud v obecné rovině s ohledem na ekonomickou povahu věci (daňová kontrola a možné důsledky z ní plynoucí) důvod o něm pochybovat. Navíc se jednalo o řízení o tzv. zásahové žalobě, u níž je typově namístě uplatňovat vyšší nároky na rychlost řízení (§ 56 odst. 3 s. ř. s.).

30. S ohledem na výše uvedené, zejména pak na celkovou délku předmětného řízení (viz bod 24 odůvodnění tohoto rozsudku) a na průtah, k němuž v něm došlo (viz bod 27 odůvodnění tohoto rozsudku), a to navzdory tomu, že uvedená správní žaloba měla být dle § 56 odst. 3 s. ř. s. projednána přednostně, je namístě považovat dané řízení za nepřiměřené dlouhé.

31. Při určení vhodné formy satisfakce dle § 31a odst. 2 z. o. š. je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je namístě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

32. V projednávané věci nelze dovodit, že by újma způsobená žalobkyni nepřiměřenou délkou předmětného řízení byla zcela minimální či zanedbatelná. Za této situace se jako jediná přiměřená forma kompenzace jeví poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Jeho základní částka byla v souladu se Stanoviskem stanovena, pokud jde o první dva roky řízení, ve výši 7 500 Kč za rok řízení, za další období ve výši 15 000 Kč, což odpovídá částce 1 250 Kč za jeden měsíc a 41,07 Kč za jeden den. Žalobkyně uplatňuje svůj nárok toliko za období od 30. 4. 2018 do pravomocného skončení řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, tj. do 21. 3. 2022 (celkem 3 roky, 10 měsíců a 21 dnů). Na dané období připadá základní částka 48 966,89 Kč.

33. Tuto základní částku je třeba dále modifikovat zohlednění faktorů dle § 31a odst. 3 z. o. š. Pokud jde o složitost řízení, vzhledem k již zmíněné složitosti po stránce procesní (viz bod 25 odůvodnění tohoto rozsudku), je namístě základní částku odškodnění ponížit o 20 %. Není naopak namístě zvýšení základní částky odškodnění pro postup správních soudů. Dané průtahy byly totiž příčinnou posouzení celkové délky předmětného řízení jako nepřiměřené. Ani kritérium chování žalobkyně jakožto poškozeného neodůvodňuje další korekci celkové částky. Naopak kritérium významu řízení pro ni je třeba zohlednit navýšením základní částky o 20 %.

34. Po takto provedené modifikaci základní částky činí výsledné zadostiučinění 48 966,89 Kč. Tuto výši peněžitého plnění lze mít za plně způsobilou naplnit kompenzační funkci ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou žalobkyně v předmětném řízení utrpěla. Žalobkyně nicméně požadovala toliko částku 43 300 Kč a soud je v tomto ohledu jejím návrhem vázán. Vedle ní žalobkyni náleží i úrok z prodlení v zákonné výši, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců (§ 15 odst. 1 z. o. š.) poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem dle § 14 z. o. š. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat den 28. 4. 2022, kdy byla do datové schránky Ministerstva financí doručena žalobkynina výzva k náhradě předmětné nemajetkové újmy (viz bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku). Posledním dnem lhůty dle § 15 odst. 1 z. o. š. tak byl den 28. 10. 2022.

35. Pro úplnost soud uvádí, že nesdílí výhrady žalované ohledně údajných nedostatků předběžného uplatnění předmětného nároku (viz bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku). Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení (viz bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku). Z pouhé skutečnosti, že požadovaná částka byla kalkulována mírně odlišným způsobem, nelze dovozovat, že se jednalo o odlišný nárok. Je tomu tak tím spíše, že žalobkyně v konečném důsledku při předběžném projednání nároku uplatnila částku vyšší (5* 15 000 Kč), a nyní žalovaná částka je jí tak plně kryta. Navíc předběžné projednání nároku skončilo jeho úplným odmítnutím a není rozumného důvodu se domnívat, že by výsledek byl jiný, pokud by požadovaná částka přesně odpovídala nynějšímu předmětu řízení.

36. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 16 692,65 Kč, přičemž tato částka představuje 88,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,03 % a úspěchu žalované v rozsahu 5,97 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 500 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 6. 2022, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 5. 2023 a z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 6. 2023 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč. Pro úplnost soud dodává, že dle § 31 odst. 4 z. o. š. nepřiznal náhradu nákladů na předběžné uplatnění nároku dne 28. 4. 2022.

Poučení