64 A 10/2023– 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X, narozen dne X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2023, č.j. KUJCK 105699/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 4. 7. 2023, č.j. SO/13926/2023, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením § 18 odst. 3 uvedeného zákona tím, že dne 21. 4. 2023 v době kolem 15:45 hodin na dálnici D3, ve směru jízdy od Tábora na České Budějovice, při řízení vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec na dálnici stanovenou na 130 km/h, přičemž mu byla hlídkou Policie ČR silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM II z místa měření naměřena rychlost 193 km/h, přičemž po odečtení možné odchylky (– 3 %), mu byla započítána rychlost 187 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 57 km/h. Za uvedené přestupkové jednání byl žalobci prvostupňovým rozhodnutím uložen správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč, a správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od právní moci rozhodnutí. Současně byla žalobci prvostupňovým rozhodnutím uložena povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 22. 8. 2023 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 9. 2023, č. j. KUJCK 105699/2023, dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 9. 2023.

3. Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal dne 5. 10. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích správní žalobu, kterou se domáhá jeho zrušení. Součástí žaloby žalobce učinil žádost o přiznání odkladného účinku této žalobě, které krajský soud usnesením ze dne 2. 11. 2023, č. j. 64 A 10/2023–33 nevyhověl, když žalobě odkladný účinek nepřiznal.

4. Žalobou je předně namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, když tato rozhodnutí dle názoru žalobce nevypořádávají jím ve správním řízení uplatněnou argumentaci. Napadené rozhodnutí pouze obecně vyjadřuje názor žalovaného na věc. Tyto názory pak dle žalobce nejsou podpořeny žádnými relevantními skutkovými zjištěními. Konkrétně žalobce poukazuje na závěr o tom, že řidičem vozidla byl v době spáchání přestupku on. Takový závěr hodnotí žalobce jako pochybný, když z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu není zřejmé, jak k takovému závěru dospěl. V rámci správního řízení přitom dle žalobce v tomto směru vyplynuly pochybnosti, neboť policejní hlídky mezi sebou neměly po celou rozhodnou dobu vizuální kontakt, z čehož žalobce dovozuje, že po dlouhou dobu neexistoval nepřerušený vizuální kontakt policie s měřeným vozidlem. Uvedený závěr pak plyne i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které výslovně uvádí, že policista D. ztratil z důvodu zatáčky s vozidlem vizuální kontakt.

5. Nesprávný byl dle žalobce taktéž postup prvostupňového správního orgánu, který k shora uvedené námitce žalobce neprovedl žádné dokazování. Spekulativní je též závěr napadeného rozhodnutí o vyloučení záměny řidiče vozidla s jinou osobou. Správní orgán měl provézt dokazování tak, aby bylo zřejmé, kdo byl řidičem vozidla v okamžiku jeho měření.

6. Konkrétně je žalobou poukazováno na neprovedení žalobcem navrhovaného důkazu v podobě původního nezpracovaného záznamu měření, jímž musí policie disponovat, o čemž svědčí opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C005–009, vydané Českým metrologickým ústavem, které zajišťuje zabezpečení zdrojových dat o přestupku proti jejich pozměnění. Nadto zdrojová data musí dle návodu k obsluze měřícího zařízení obsahovat též videosekvenci, ze které by bylo možné s větší pravděpodobností prokázat, kdo skutečně vozidlo řídil – že se nejednalo o žalobce. Neprovedení tohoto důkazu žalobce hodnotí jako libovůli správního orgánu, který řádně nezdůvodnil, proč uvedené důkazní návrhy žalobce neprovedl, pročež je dána nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K tomu žalobce hodnotí jako ledabyle vedenou policejní dokumentaci, ve které se objevuje jiné jméno osoby řidiče.

7. Popsané důkazní návrhy žalobce učinil, neboť důkazní prostředky provedené správními orgány (konkrétně je zmiňován výstup z měřícího zařízení), dle žalobce neodpovídají požadavkům obecně závazných předpisů – zákonu č. 297/2016 Sb. a opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C005–009, neboť nejsou opatřeny tzv. elektronickou pečetí a digitálním podpisem. Z tohoto důvodu jde o nedostatečně věrohodné, a tedy nezákonné podklady správního rozhodnutí. Žalobce k tomuto upozornil na falšování výstupů z měřících radarů v minulosti, proto nemůže dle žalobce důkazně obstát postup, kdy je záznam stažen na přenosné zařízení. Zdůraznil také, že pochybnosti o relevanci ve správním řízení provedených důkazů prohlubuje skutečnost, že ke zpracování záznamu o přestupku byl použit jiný software (SW Archiv), než který stanovuje výrobce (TruCAM Image Viewer).

8. Závěrem je žalobou zpochybňováno i naplnění materiálního aspektu řešeného přestupku, k tomu žalobce cituje konkrétní pasáž rozhodnutí správního orgánu a dodává, že tvrzení o důvěrné známosti místa spáchání přestupku je v rozporu s výpověďmi zasahujících policistů, kteří potvrdili, že na sebe policejní hlídky nemohly vidět a že měřící policista viděl měřené vozidlo jen do doby, než mu zmizelo za zatáčkou. K tomu žalobce navrhuje, aby soud dle své volby provedl důkaz mapovými podklady místa měření a umístěním stanoviště druhé hlídky.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Správní orgán jednoznačně prokázal skutkový stav, kterému odpovídá též právní kvalifikace přestupkového jednání žalobce. Správní rozhodnutí obou stupňů splňují požadavky na ně procesními předpisy kladené. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny důkazy, které by zpochybňovaly v podstatných rysech dostatečně zjištěný skutkový stav. Prokázáno bylo naplnění jak formálních, tak materiálních znaků přestupku, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by naplnění těchto znaků vyloučily. Žalobou vznesené námitky představují dle žalovaného pouze neúspěšný pokus účelově rozmělnit ucelený a logicky provázaný důkazní řetězec zjištěný nalézacím správním orgánem. Tyto důkazy osvědčují spáchání daného přestupku žalobcem, přičemž jako dostačující je dle žalovaného hodnotí též judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu žalovaný odkazuje na rozhodnutí ze dne 2. 5. 2013, č.j. 3 As 9/2013–35. Řádně provedené měření bylo zachyceno a standardně zdokumentováno záznamem o měření, které jednoznačně prokazuje překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobcem. Správní orgán tak nebyl povinen zajišťovat další podklady z měření či provádět důkazy svědeckými výpověďmi policistů provádějícími měření, byť tak v této věci učinil (k tomu žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č.j. 6 As 50/2015–38). Primárním důkazem ve věci překročení nejvyšší povolené rychlosti je dle judikatury Nejvyššího správního soudu výstup z rychloměru. K prokázání daného přestupku přitom dle Nejvyššího správního soudu zpravidla postačuje oznámení o přestupku, záznam o přestupku s fotografií měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru.

10. Nedůvodné jsou též žalobní námitky zpochybňující způsob zpracování výstupu z měřícího zařízení. Přiložený záznam o přestupku je standardním výstupem z laserového zařízení TruCam II, obsahující veškeré obligatorní náležitosti, tento záznam je generován proškolenou obsluhou z programu sloužícímu pro tisk protokolu, kdy toto zařízení tvoří příslušenství rychloměru, s nímž nelze nijak manipulovat. Záznam je následně v nezměnitelné podobě uložený na příslušném uložišti měřiče a takto dokladuje přestupek. Pořízené záznamy jsou následně přenášeny zvoleným způsobem podle verze měřiče na pracoviště, kde se ukládají pomocí programu, který je dodáván spolu s měřícím zařízením. V nynější věci je ze spisového materiálu zřejmé, že ze strany policie byl pro potřeby předložen pořízený tiskový originál z výstupu ze zařízení TruCam II a nemohlo tak dojít ke ztrátě jeho autenticity či důvěryhodnosti, k jeho úpravě nebo zmanipulování, jak uvádí žaloba.

11. Certifikovaný a ověřený rychloměr v projednávané věci poskytl jednoznačný výsledek měření rychlosti, přičemž záznam byl proveden, z čehož mj. i judikatura Nejvyššího správního soudu dovozuje, že bylo měřeno bezvadně.

12. Dle žalovaného pak nemůže být pochyb ani o tom, že vozidlo v době spáchání řešeného přestupku řídil žalobce, o čemž svědčí v prvé řadě fotodokumentace z místa zastavení vozidla a oznámení o přestupku, které žalobce vlastnoručně na místě podepsal, aniž by přitom namítal, že by se přestupku sám jako řidič nedopustil. Jakékoli pozdější námitky hodnotí žalovaný jako účelové. Totožnost řidiče vozidla pak plyne i ze svědeckých výpovědí prap. V. a prap. K., kteří shodně vypověděli, že žalobce při podepisování oznámení uvedl, že se omlouvá, že chvátal na jednání. Z výpovědi nstržm. D. pak dále vyplývá, že v daném místě není možné nikde sjet a výměna řidiče tak nebyla možná.

13. K namítané ledabylosti vedení policejního spisu z důvodu nesprávně uvedeného jména osoby řidiče žalovaný uvedl, že šlo pouze o písařskou, resp. administrativní chybu.

14. Naplněna byla dle žalovaného také materiální stránka daného přestupku, k tomu žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5 As 104/2008–74, ze kterého plyne, že formální znaky přestupkového jednání naplňují v běžných případech i znaky materiální. Jestliže žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost na dálnici o 57 km/h, došlo k jednání, kterým žalobce ohrozil zájem společnosti na dodržování nejvyšší povolené rychlosti jízdy řidiči. Zdůrazněna pak byla skutečnost, že žalobce tímto svým jednáním ohrozil také zdraví a životy mladistvých osob s ním spolucestujících.

III. Právní hodnocení

15. Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 27. 2. 2019, č.j. 8 Afs 267/2017–38). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22).

18. Rozhodnutí správních orgánů jsou dle žalobce nepřezkoumatelná, když z odůvodnění těchto rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že řidičem vozidla byl v době přestupku žalobce. Správní orgány v tomto směru neprovedly žádné dokazování a pouze spekulativně uvedly, že záměna řidiče byla v daném případě vyloučena.

19. Krajský soud dospěl k závěru, že obě správní rozhodnutí jsou srozumitelná, jejich argumentace je opřena o relevantní důvody a podklady, z nichž správní orgány vycházely, a z obou rozhodnutí vyplývají zcela zřetelné motivy, které oba správní orgány vedly k jejich vydání. Je z nich totiž patrno, proč rozhodly, jak je uvedeno ve výroku jejich rozhodnutí, z jakých podkladů pro vydání rozhodnutí vycházely a vysvětlily, proč námitky žalobce považují za nedůvodné. Napadené rozhodnutí a potažmo rozhodnutí vydané prvostupňovým orgánem z tohoto důvodu soud nepřezkoumatelnými neshledal.

20. Prvostupňové rozhodnutí stejně tak jako rozhodnutí napadené k otázce totožnosti řidiče vozidla v době spáchaní přestupku vycházely z důkazů obsažených ve správním spisu, jimiž byl proveden důkaz během ústního jednání o přestupku dne 8. 6. 2023. Zejména se jedná o Oznámení o přestupku ze dne 21. 4. 2023, č.j. KRPC–57351–1/PŘ–2023–020041 (dále jen „oznámení“), ze kterého bylo krajským soudem zjištěno, že obsahuje údaje o nejvyšší povolené rychlosti na dálnici a údaje o rychlosti naměřené vozidlu v době spáchání přestupku. Z oznámení se dále podává, že jako řidič vozidla byl identifikován žalobce, který jej vlastnoručně podepsal, aniž by se jakkoli vyjádřil k údajům v oznámení uvedeným, tedy včetně údajů o osobě řidiče. Z obsahu oznámení bylo dále zjištěno, že se ve vozidle v době přestupku spolu se žalobcem nacházely další tři osoby ročníku narození 2007, 2004 a 1995. Závěry správních orgánů stran identifikace řidiče se dále opírají o fotografickou dokumentaci zachycující řidiče vozidla v době spáchání přestupku i po jeho zastavení, přičemž porovnáním těchto fotografií je zcela zjevné, že se jedná o jednu a tutéž osobu. Správní rozhodnutí pak co do určení osoby řidiče vycházely také ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů provedených v průběhu řízení před prvostupňovým orgánem – prap. M. K. a prap. Z. V., kteří vozidlo po jeho změření v ulici Okružní zastavovali, z těchto se shodně podává, že vozidlo řídil žalobce, který se policistům omlouval za rychlou jízdu s tím, že chvátá na jednání (schůzku).

21. Krajský soud na základě shora popsaného výčtu důkazů provedených ve správním řízení dospěl ve shodě se správními orgány k totožnému závěru o jednoznačné identifikaci řidiče, kterým byl v době spáchání přestupku žalobce. Ten začal zpochybňovat závěr o tom, že to byl on, kdo přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti spáchal, až v průběhu řízení před prvostupňovým orgánem. Jak plyne z oznámení, v době zastavení vozidla žalobce nijak nepopíral, že v době spáchání přestupku řídil, současně se přitom za své protiprávní jednání omlouval s tím, že pospíchal na jednání. Krajskému soudu se následná argumentace žalobce o tom, že došlo v průběhu jízdy k záměně řidiče, jeví jako účelová, vedená toliko snahou vyhnout se postihu za spáchání přestupku. Jakkoli mezi sebou hlídky policie (policista Dubský obsluhující měřící zařízení a stíhací vůz policie) neměly po celou dobu jízdy měřeného vozidla nepřerušený vizuální kontakt, hodnotí krajský soud jako krajně nevěrohodné tvrzení, že by došlo během jízdy po dálnici D3 k výměně řidiče, když v daném úseku mezi 127. a 128. km dálnice D3 není místo, kde by taková výměna byla možná, jak plyne z výpovědi nstržm. D.. Je přitom technicky vyloučené, aby k výměně řidiče došlo za jízdy vozidla, které se v rozhodnou dobu pohybovalo rychlostí 193 km/h. V tomto směru ani žalobce žádné tvrzení či pro věc relevantní vysvětlení nenabízí. Jak navíc plyne z pořízené fotodokumentace, totožná osoba řidiče byla zachycena v době spáchání přestupku a v době po zastavení vozidla během legitimace řidiče.

22. Ke shodnému závěru dospěly i správní orgány, poukázat lze zejména na str. 9 prvostupňového rozhodnutí a na str. 16 rozhodnutí napadeného. Za takto zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, resp. ze strany žalobce nebyly v průběhu správního zjištění ani řízení soudního vzneseny takové námitky, jež by jakékoli pochybnosti stran osoby řidiče vzbuzovaly, hodnotí soud shodně se správními orgány (viz str. 8 prvostupňového rozhodnutí a str. 4 napadeného rozhodnutí) jakékoli další dokazování, tedy i důkaz původním nezpracovaným záznamem měření, za nadbytečné.

23. Žalobou zmiňované ledabylé vedení policejního spisu, kde se vyskytlo jméno jiného řidiče, nijak nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobce, který takový zásah ani netvrdí. Nadto je zcela zjevné, že šlo toliko o písařskou chybu.

24. Pokud jde o žalobou namítaný napadeným rozhodnutím opomenutý důkazní návrh v podobě shora zmíněného původního nezpracovaného záznamu měření, k tomu se žalovaný podrobně vyjádřil na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Předně konstatoval, že skutkový stav byl co do identifikace osoby řidiče dostatečně zjištěn z důkazů provedených prvostupňovým orgánem. Ve vztahu k navrhovanému důkazu zdrojovými daty přestupku žalovaný konstatoval, že Záznam o přestupku ze dne 21. 4. 2023, č.j. KRPC–57351–2/PŘ–2023–020041 (dále jen „záznam“), je přímým výstupem z použitého měřícího zařízení TruCam II. Jde o záznam generovaný programem, který tvoří příslušenství rychloměru a se kterým nelze nijak manipulovat. Tento záznam pak je v nezměnitelné podobě uložen na příslušeném uložišti měřiče a odtud přenášen na pracoviště, kde se ukládá prostřednictvím programu, který je rovněž příslušenstvím rychloměru. Odvolací orgán tak implicitně hodnotí navrhovaný důkaz zdrojovými daty měření za nadbytečný. Takové hodnocení krajský soud považuje za přijatelné, neboť je z něj dostatečně zřejmé, z jakého důvodu bylo provedení dalšího dokazování vyhodnoceno jako nadbytečné.

25. V návaznosti na shora zmíněný důkazní návrh žalobce zpochybňuje pravost ve správním řízení pořízených důkazů – výstupů z měřícího zařízení TruCam II, které dle žalobce neodpovídají požadavkům obecně závazných předpisů – zákonu č. 297/2016 Sb. a opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C005–009, když nejsou opatřeny tzv. elektronickou pečetí a digitálním podpisem. K jejich stažení pak byl dle žalobce použit nesprávný software, přičemž s touto námitkou se správní orgány nijak nevypořádaly. Žalobce tak jinými slovy namítá, že ze strany policistů mohlo dojít ke zfalšování těchto důkazů.

26. Uvedenou námitku neshledal krajský soud důvodnou. Ve shodě s žalovaným krajský soud dospěl k závěru, že předložený záznam, pořízený dne 21. 4. 2023 v 15:46:06 hod., je výstupem z měření zachyceným na paměťové kartě, která je příslušenstvím měřícího zařízení (zde silničního laserového rychloměru TruCam II). Z této paměťové karty jsou příslušná data o přestupku stažena prostřednictvím programu SW Archiv, který je rovněž příslušenstvím měřícího zařízení, do záznamu, jak plyne z informace obsažené na spodním okraji tohoto záznamu. Uvedený postup byl podrobně popsán svědkem prap. M. K., který archivaci přestupkových dat v dané věci prováděl a byl k ní řádně proškolen (viz osvědčení způsobilosti obsluhy ručního laserového měřiče). Obsluha přitom může provést pouze korekci jasu fotografie, zajistit výřez registrační značky a případně dalšího detailu, např. výřez obličeje řidiče. Poté vytiskne záznam o přestupku, a to buď barevně, nebo černobíle. Z popsaného postupu je tedy zřejmé, že obsluha, která digitální data tiskne, sama nemůže změnit údaje měření.

27. Pokud jde o namítanou nedostatečnou věrohodnost výstupů z měřícího zařízení pro absenci doložky konverze či digitálního certifikátu o neměnnosti a validitě zdrojových dat. K tomu krajský soud uvádí, že žalobou uváděné opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C005–009, vydané Českým metrologickým institutem, stanovuje metrologické a technické požadavky na silniční rychloměry a neobsahuje požadavek na doložku konverze či digitálního certifikátu zdrojových dat, když pouze obecně vymezuje požadavky na rychloměry ve vztahu k zamezení možné manipulace s nimi. Krajský soud pak dále dospěl k závěru, že na přenos dat o přestupcích z paměťové karty silničního rychloměru do archivačního programu a na záznam o přestupku se zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, nevztahuje, neboť se nejedná o elektronickou transakci tímto zákonem upravenou (viz § 5 a § 8 zákon č. 297/2016 Sb.). Zdrojová data z rychloměru tak nemusela být opatřena digitálním certifikátem v podobě elektronického podpisu či pečeti.

28. Žalovaný se s uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí vypořádal na straně 4 a 5, kde podrobně zdůvodnil, z jakého důvodu považuje záznam o přestupku za relevantní výstup z měřícího zařízení. Jakkoli se žalovaný blíže nezabývá použitým typem softwaru, nezakládá to nezákonnost či dokonce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ze spisové dokumentace totiž zcela zjevně plyne, že byl použit program SW Clip Viewer, Archiv, který je příslušenstvím ručního laserového měřiče TruCam II a jehož prostřednictvím jsou data z tohoto rychloměru zpracovávána. Tímto programem došlo ke zpracování dat z paměťové karty měřícího zařízení, která byla v jejich nezměněné podobě promítnuta do záznamu o přestupku. Žalobce přitom nenamítá žádné konkrétní okolnosti, který by uvedený závěr byly schopny zvrátit, když pouze obecně spekuluje o možné manipulaci s těmito daty.

29. Krajský soud k této namítané možné manipulaci s daty ze strany policistů, dále uvádí, že policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka (blíže např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007–114, či ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015–42). Žalobcem tvrzená možnost manipulace se snímky již z tohoto důvodu není opodstatněná, ledaže by existovala indicie natolik významná, že by v tomto ohledu zakládala pochybnosti, lze si představit např. vzájemné osobní neshody mezi policistou a žalobcem. Krajský soud však v této souvislosti nenalezl jakékoli indicie, které by nasvědčovaly zaujatosti policistů či jiných osob, a dalších skutečností, které by mohly mít vliv na věrohodnost použitého důkazu – záznamu o naměřené rychlosti. Žádné takové indicie neposkytl ani sám žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007–114). Skutečnost, že by policisté a jiné osoby manipulující s fotografiemi zcela svévolně a účelově prováděli jejich montáže a koláže a poté je libovolně používali, je pouze ničím nepodloženou a stěží pravděpodobnou spekulací. Samotná skutečnost, že žalobce nesouhlasí s obsahem pořízeného kamerového záznamu, nemůže vést k závěru o manipulaci s tímto důkazem.

30. Žalobce navíc nastínil tuto otázku ve zcela obecné rovině, nevyzdvihl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr o tom, že nějaká osoba měla skutečný zájem na tom, aby snímky z předmětného rychloměru pozměnila, či s nimi manipulovala nestandardním způsobem. Krajský soud zastává názor, že skutkový stav musí být správními orgány zjištěn tak, aby nebylo pochybnosti o tom, že se daný přestupek stal, a mohl zahájit řízení o přestupku. Správní orgán však není povinen vyvracet všechny hypotetické pochybnosti a prokazovat negativní skutečnosti, tj. že zcela teoreticky mohl kdokoliv se snímky manipulovat, bez dalších okolností budících podezření, že tomu tak skutečně bylo. Primárně je sice důkazní břemeno na správním orgánu (zásada oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku nebo správního deliktu některý z podkladů (důkazů) zpochybněn, je na něm, aby své tvrzení relevantně podložil, resp. k prokázání svého tvrzení označil důkazy (srov. § 52 správního řádu). Opačný postup by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení by musel správní orgán dokazovat, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013–35).

31. Pokud jde o závěrečnou námitku zpochybňující naplnění materiální stránky daného přestupku, ani tu krajský soud neshledal důvodnou. Konstatování správního orgánu o tom, že v danou chvíli, kdy žalobce řídil vozidlo rychlostí 193 km/h (po odečtení odchylky 187 km/h) v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h, nedošlo k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, nemůže vést k závěru o absenci materiální stránky přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dovodila, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, ve vztahu k novému přestupkovému zákonu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020–32, body 57–58). To platí především u ohrožovacích přestupků, o který v nynější věci rovněž jde (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, čj. 6 As 187/2016–23, bod 20). Překročení maximální povolené rychlosti je takovým běžně se vyskytujícím případem přestupku, u kterého formální a materiální stránka typicky splývá (17. 2. 2016, čj. 1 As 237/2015–31, věc CYTEX, bod 25, nebo ze dne 20. 1. 2021, čj. 2 As 212/2020–26, bod 35, kde kasační soud řešil i společenskou nebezpečnost překročení rychlosti o cca 8 km/h uprostřed obce). Je přitom bez významu, že nedošlo k újmě na zdraví či majetku osob ani k přímému ohrožení osob nebo majetku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/2018–38, bod 26). Správní orgány se materiální stránkou výslovně zabývat nemusí, typicky pokud je naplnění materiální stránky nepochybné (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013–28, body 34–37, nebo ze dne 9. 6. 2021, čj. 10 As 301/2020–29, věc DOMARA, bod 16).

32. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost dokonce o 57 km/h. Byť se tak stalo na dálnici, jedná se o velmi významné překročení rychlosti, které mohlo mít fatální následky, a to obzvlášť za situace, kdy s žalobcem ve vozidle cestovaly mladistvé osoby, zřejmě jeho rodinní příslušníci. Řidič přitom nemůže nikdy zcela vyloučit, že se přes jeho maximální možnou bdělost neobjeví náhle překážka v jízdě (ať již v podobě osob či zvířat nebo v podobě zaparkovaného auta nebo jiného hmotného předmětu). Rovněž nelze pominout ani skutečnost, že ostatní účastníci silničního provozu spoléhají na to, že ostatní řidiči se budou řídit stanovenými pravidly silničního provozu tak, jako oni, a že tomu přizpůsobují i své vlastní chování na silnici (s tím souvisí tzv. princip omezené důvěry, k němu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012–50). K ochraně bezpečnosti silničního provozu na dálnici proto zákon o silničním provozu jasně stanoví rychlostní limit na 130 km/hod. Z hlediska naplnění materiální stránky daného přestupku je přitom zcela bez významu, zda dotčený úsek dálnice byl správnímu orgánu znám či nikoli, žalobou citovaný závěr správního orgánu tak je v tomto směru zcela mimoběžný, pročež krajský soud nepřistoupil ani k provedení dokazování žalobcem navrhovanými mapovými podklady místa měření. Krajský soud tak má materiální stránku přestupku ve shodě se správními orgány za naplněnou, popsaným jednáním byl významným způsobem ohrožen zájem společnosti na dodržování nejvyšší povolené rychlosti vozidla stanovené zákonem o silničním provozu.

IV. Závěr a náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl zdejší soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl zdejší soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu zdejší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.