66 A 4/2025– 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: Mgr. Ing. J. P., LL.M. bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2024, čj. KUJCK 139528/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 11. 2. 2025 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 10. 2024, čj. MUPI/2024/58888 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 2024 v 16:30 hod. na pozemní komunikaci č. II/159, v obci Paseky, u domu č. p. 40, ve směru jízdy na obec Týn nad Vltavou, při řízení motorového vozidla tovární značky x, reg. zn. x, dle silničního laserového rychloměru TruCam II, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou svislou dopravní značkou na 40 km/h nejméně o 12 km/h (po odečtení možné odchylky +/– 3 km/h), tj. byla mu naměřena rychlost jízdy 52 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce v prvé řadě namítá, že předmětné vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, což sdělil policistům ihned dne 6. 6. 2024 po zastavení vozidla. Uvedl, že započal řídit vozidlo až mezi obcemi Paseky a Albrechtice nad Vltavou, kde byl následně zastaven hlídkou policie. Správní orgány však měly toto vyjádření ignorovat a nepřezkoumatelně uvést, že nemohlo dojít k záměně řidiče mezi místem změření vozidla a jeho zastavením (vzdáleného 4 km). Žalobce uvedl, že od místa změření rychlosti vozidla do jeho zastavení policisty je několik míst k možnému zastavení vozidla a kde na jednom místě došlo k výměně řidiče vozidla se žalobcem. Žalobce zdůrazňuje, že to, že vozidlo neřídil, uvádí po celou dobu správního řízení neměnně.

4. Žalobce dále zpochybnil způsob měření rychlosti vozidla. Uvedl, že na záznamu o přestupku (snímek č. 2196) je uveden čas změření vozidla 16:30:16 hod. Dle kamerového záznamu pořízeného policejní hlídkou mělo měřené vozidlo míjet vozidlo policie s rychloměrem v čase 16:30:

55. Současně ze snímku měřiče (záznamu o přestupku) plyne, že vozidlo bylo změřeno ve vzdálenosti 96,9 metru od měřiče. Žalobce uvedl, že pokud by vozidlo jelo naměřenou rychlostí, vzdálenost 96,9 metrů by v takovém případě ujelo za 6,7 vteřiny, nikoliv za 39 vteřin. Jedná se tedy dle něj o fatální vadu měření. Žalobce dodal, že neví, zda nesprávné měření bylo způsobeno mechanickým poškozením měřiče rychlosti, zda mohlo dojít k chybnému nastavení měřiče rychlosti, ke špatnému postavení vozidla, či zda případně policisté nedodrželi návod k obsluze měřiče rychlosti. V řízení o přestupku je však správní orgán povinen prokazovat vinu obviněného a zjišťovat všechny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (srov. § 50 odst. 3 správního řádu). Nastavení měřiče podle žalobce prokazatelně neodpovídalo návodu k použití měřiče, vč. nastavení záznamového zařízení (kamerový záznam je nekvalitní a není možné prokázat osobu řidiče).

5. Podle žalobce při zjišťování totožnosti řidiče správní orgány zcela pominuly objektivní důkazní prostředek – záznam o přestupku pořízený z rychloměru, podle kterého není možné ztotožnit žalobce jako řidiče vozidla. Pokud by správní orgán předvolal k podání svědecké výpovědi zasahující policisty, vyšlo by najevo, že žalobce vozidlo neřídil.

6. Žalobce zároveň zpochybnil výpověď svědka nstržm. V. P. (dále jen „svědek V. P.“), který obsluhoval rychloměr, neboť při výpovědi sdělil, že osoba řidiče při změření vozidla je totožná s osobou řidiče, zastavenou ve vzdálenosti cca 4 km, avšak dle žalobce svědek nemohl vidět více, než vyplývá ze záznamu o přestupku. Navíc tuto skutečnost svědek neuvedl při sepisování úředního záznamu o přestupku dne 6. 6. 2024. Přitom se žalobce okamžitě po zastavení vozidla ohradil s tím, že on nebyl řidičem vozidla. Navíc svědecká výpověď policistů byla podána až tři měsíce po spáchání přestupku, přičemž svědek V. P. a žalobce společně čekali na chodbě před výslechem. Správní orgány dále opomněly výpověď druhého svědka pprap. M. K. (dále jen „svědek M. K.“), který sledoval vozidlo mimo měřicí zařízení a při výpovědi sdělil, že osobu řidiče neviděl a osobu řidiče nemůže určit. Navíc žalobce poukazuje na to, že dle prvostupňového rozhodnutí se policie vydala za vozidlem a přibližně do času 13:31:19 hod. jej měla na dohled. Poté došlo k přerušení vizuálního kontaktu do 16:32:10 hod. (v 16:32:40 hod. došlo k zastavení vozidla).

7. Žalobce proto shrnul, že se správní orgány nedostatečně detailně zabývaly a neprovedly dokazování týkající se totožnosti řidiče, ba naopak požadovaly od žalobce „alternativní faktický“ děj. Žalobce však nebyl povinen se ve věci vyjadřovat, a to s ohledem na jeho právo jakožto obviněného z přestupku; žalobce svého práva nevyjadřovat se využil. Žalobce poukazuje na to, že správní orgán I. stupně se zabýval i nepodloženými úvahami. Dle správního orgánu I. stupně je důkazem o spáchání přestupku Oznámení přestupku, v němž je uveden řidič vozidla; to podle správního orgánu I. stupně prokazuje, že záměna osoby je zcela vyloučena. Jak má tato skutečnost prokazovat to, kdo řídil motorové vozidlo cca 4 km před jeho zastavením, je podle žalobce nepřezkoumatelná úvaha. Závěry správních orgánů jsou v naprostém rozporu s hodnocením kamerového záznamu, kde je několik míst po cestě k možnému zastavení vozidla a kde na jednom místě došlo k výměně řidiče vozidla za žalobce. Žalobce oponuje i tomu, že žalovaný nelogicky zkoumal obrazový záznam v čase 16:30:54–55 a konstatoval z něj, že se ve vozidle nenacházel spolujezdec vpředu ani vzadu ve vozidle. Dle žalobce se správní orgán nezabývá podstatou věci, tj. určením řidiče, nýbrž provádí jakýsi exkurz do „úvah“, které ale žalobce nechápe. Co z tohoto šetření má plynout, je podle žalobce mimo racionální chápání. Uvedené úvahy jsou dle žalobce nepřezkoumatelné.

8. Přitom je ale povinností správních orgánů prokázat obviněnému spáchání přestupku, přičemž obviněný nemusí prokazovat, že se přestupku nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011–68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 18). Správní orgán je povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k provedení důkazů, a vyvrácení jakýchkoliv pochybností, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto (§ 69 odst. 2, věta druhá zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů). Správní orgány dle žalobce nezjistily stav věci v souladu s § 3 správního řádu. Na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, pak byla věc nesprávně posouzena i právně. Žalovaný vycházel jen z nepodložených úvah a porušil zásadu in dubio pro reo.

9. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný uvedl, že ze shromážděných důkazů jednoznačně vyplývá, že žalobce se výše uvedeného jednání dopustil a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Žalovaný sdělil, že osoba řidiče měřeného vozidla byla prokázána z výpovědi svědka V. P., přičemž se však nejednalo o jediný důkaz. Z kamerového záznamu, který zachycuje vozidlo v době, kdy projíždí kolem stojícího vozidla policie, je viditelné, že ve změřeném vozidle se nachází pouze osoba řidiče. Žalovaný dále k výpovědi svědka M. K uvedl, že uvedený svědek vozidlo nesledoval, proto nemohl ve své výpovědi jednoznačně vyloučit přítomnost dalších osob ve vozidle.

12. K námitce správnosti měření žalovaný uvedl, že časy mezi přístroji nejsou synchronizovány, avšak tyto podklady spolu souvisejí a nejedná se o rozpor mající vliv na správnost měření. Objektivní měření je doloženo přezkoušením rychloměru, k čemuž je vydán ověřovací list, současně bylo měření provedeno odborně způsobilou osobou. Žalobce nedoložil důkaz, který by měl zpochybnit měření. Nelze tak dospět k závěru, že by žalobce byl postupem správních orgánů zkrácen na svých právech (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, čj. 4 As 118/2013–61, a ze dne 29. 5. 2014, čj. 10 As 25/2014–48).

IV. Replika žalobce

13. Ve své replice doručené soudu dne 26. 3. 2025 setrval žalobce na důvodnosti žaloby. Dle žalobce neexistuje žádný záznam, na němž by osoba řidiče měla být vidět. Žalobce doplnil, že ve vzdálenosti mezi místem změření rychlosti vozidla a jeho zastavením je sedm míst, kde bylo možné vozidlo bezpečně zastavit a mohlo dojít k výměně řidičů. Žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2023, čj. 64 A 10/2023–35, který se měl týkat obdobné situace. Požadavek žalovaného, aby žalobce nabídl alternativní skutkový děj, je dle žalobce na hraně zákonnosti a v rozporu se zákazem sebeobviňování.

14. Žalobce konstatoval, že správní orgán I. stupně se kamerovým záznamem vůbec nezabýval. Žalovaný pak dle tvrzení žalobce „věštil ze skleněné koule“, když rozfázováním záznamu tzv. zjistil, že se ve vozidle nenacházela další osoba v době, kdy projíždělo kolem hlídky policie. Dále žalobce uvedl, že správní orgán prvního stupně provedl před prvním jednáním fakticky rekognici, neboť posuzoval z kamerového záznamu siluetu řidiče/osoby nacházející se ve vozidle. Avšak nebylo uvedeno, z jakých dat tak činí. Správní orgán I. stupně se pouze spokojil s vizuálním posouzením, což je dle žalobce nepřezkoumatelné. Není zjevné, zda nedošlo k záměně s jinou osobou (při velkém množství zpracovaných správních zařízení); není uvedena výška a váha osoby, s jejíž siluetou správní orgán I. stupně pracoval. Při zastavení vozidla nebyl žalobce vyzván posadit se na místo řidiče za účelem provedení srovnávací dokumentace z boku. Policejní orgán taktéž nedisponuje vhodnou fotografií osoby obviněné z přestupku z místa zastavení vozidla, přestože takovou dokumentaci mohl a měl pro správní řízení zajistit.

15. Rekognice nebyla podle žalobce provedena zákonným způsobem, a to analogicky podle § 104b trestního řádu. Je nutno dodržet analogicky požadavky zákona, a to počet osob na fotografiích, jejich podobnost, výslechy svědků před vlastní rekognicí a nepřípustnost jejich opakování. Svědka je nejprve třeba vyslechnout o okolnostech, za nichž osobu pachatele vnímal, a o znacích, podle nichž je možné jej identifikovat. Teprve následně je svědkovi předložena fotografie. Nic takového správní orgán I. stupně neučinil a žalovaný se s tímto taktéž nevypořádal (k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2022, čj. 1 As 168/2022–30, publ. pod č. 4403/2022 Sb. NSS). Správní orgán I. stupně rekognici nikde nevysvětlil, pracoval pouze se svým dojmem podpořeným výpovědí svědka V. P., která je však negována výpovědí svědka M. K. Svědci navíc viděli obviněného z přestupku na chodbě při čekání na zahájení správního řízení. Objektivní ustanovení osoby řidiče na základě výpovědi policistů je tak dle žalobce zcela vyloučeno.

16. Žalobce uvedl, že je konsternován bagatelizací nesouladu měřiče rychlosti, záznamového zařízení a takto získaných dat o měření a čase. Jestliže časy nejsou synchronizovány, nemůže jít o důkazní prostředek prokazující bez pochybností porušení právního předpisu.

17. Žalobce dále uvedl, že vozidlo převzal až v lesním úseku od jiného řidiče. Žalobce uvedl, že provedl vlastní šetření v obci Paseky a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, z jakého konkrétního místa vozidlo jelo. V případě příjezdu od obce Tálín po silnici II/159 je po vjezdu do obce umístěna svislá dopravní značka IZ 8a (40 km/h); konec této zóny je na konci obce Paseky ve směru na obec Albrechtice nad Vltavou. Žalovaný se však nezabýval tím a neprokázal, kde došlo k započetí jízdy vozidla. Žalobce nabízí alternativní trasu, kudy mělo dle jeho zjištění vozidlo jet; v popsané trase vozidla nebyla nikde umístěna dopravní značka označující vjezd do obce; dále nikde v tomto úseku ani po nájezdu na silnici II/159 u domu č. p. 88 není umístěna dopravní značka IZ 8a ohledně zóny. Žalobce tak namítá porušení technických norem TP 65 pro umístění dopravních značek a nedodržení podmínek pro vyznačení zóny, ve které byla snížena rychlost na 40 km/h (zákazová značka se musí za křižovatkou opakovat). Žalobce tak mohl spravedlivě uvažovat, že v místě byla povolena rychlost 50 km/h. Naměřená rychlost 52 km/h by potom musela být překvalifikována jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o přestupcích. Nicméně závěrem žalobce zopakoval, že osoba, která vozidlo v době změření rychlosti policejním orgánem, řídila, není totožná s osobou žalobce; žalobce toto tvrdí už od prvotního zastavení vozidla.

V. Obsah správního spisu

18. Správnímu orgánu I. stupně bylo dne 17. 6. 2024 doručeno oznámení přestupku a úřední záznam, spolu s fotografickým výstupem rychloměru (č. snímku 2196; dále jen „záznam o přestupku“). Z úředního záznamu je patrné, že bylo měřeno vozidlo zn. x, RZ x v obci Paseky, a to na silnici č. II/159 ve směru jízdy na Týn nad Vltavou. V záznamu o přestupku jsou rovněž uvedeny údaje o poloze GPS měřicího zařízení. Ze Záznamu o přestupku dále vyplývá, že byla vozidlu v čase 16:30:16 hod. změřena rychloměrem rychlost jízdy 55 km/h v obci Paseky, kde byla dovolena nejvyšší rychlost 40 km/h. Součástí spisu je pořízený kamerový záznam z přední kamery policejního vozidla.

19. Kromě toho je ve správním spise založen platný ověřovací list použitého rychloměru a policejní fotodokumentace (dokladů totožnosti, detailu žalobce a měřeného vozidla po zastavení policejní hlídkou).

20. Správní orgán I. stupně vydal dne 17. 5. 2024 příkaz, kterým shledal žalobce vinným z předmětného přestupku. Proti němu podal žalobce včasný odpor.

21. Žalobce byl následně předvolán k ústnímu jednání na den 13. 9. 2024. K ústnímu jednání byli předvoláni dva zasahující policisté. Dne 13. 9. 2024 proběhlo ústní jednání za přítomnosti žalobce. Bylo provedeno dokazování, mj. i kamerovým záznamem z palubní kamery policejního vozidla. Svědek M. K. na ústním jednání vypověděl, že v uvedený den byl řidičem policejního vozidla a jeho kolega (svědek V. P.) mu oznámil, že vozidlo žalobce překročilo dovolenou rychlost, kdy mu naměřil 55 km/h. Poté vozidlo pronásledovali, po celou dobu byla zapnutá světelná výstražná znamení. Vozidlo dojeli přibližně v polovině lesa. Vozidlo bylo zastaveno na začátku Albrechtic na odstavné ploše. Žalobce byl následně ztotožněn, pokutu na místě odmítl zaplatil a sdělil, že vozidlo neřídil. Na dotaz ohledně totožnosti řidiče svědek M. K. sdělil, že viděl řidiče letmo, když vozidlo žalobce projíždělo kolem policejního vozidla. Na dotaz, zda může vyloučit další osobu ve vozidle při jízdě, svědek sdělil, že to nemůže vyloučit, jelikož vozidlo zcela nesledoval. Z výpovědi druhého svědka V. P. plyne, že v uvedený den prováděl jako spolujezdec svého kolegy (svědek M. K.) měření rychlosti dle instrukcí pomocí rychloměru TruCam II. Kolem 16:30 hod. změřil bílé vozidlo zn. x, v místě, kde je dopravní značkou IZ8 stanovena zóna nejvyšší dovolené rychlosti 40 km/h. Za vozidlem se s kolegou hned vydali směrem na Týn nad Vltavou za použití výstražných světelných signálů. V prvních dvou zatáčkách neměli s vozidlem vizuální kontakt, poté ho dojeli (cca v půlce lesa) a zastavili jej na začátku Albrechtic. Následně byl ztotožněn žalobce. Na dotaz, zda se ve vozidle nacházel někdo jiný, svědek sdělil, že po zastavení ve vozidle nikdo nebyl, v době změření to nemůže vyloučit. Na dotaz, zda viděl řidiče vozidla při měření, svědek ztotožnil žalobce s řidičem vozidla s tím, že jej viděl prostřednictvím měřicího zařízení. Svědek potvrdil, že i podle kamerového záznamu může vyloučit, že by na místě řidiče v době měření byla jiná osoba.

22. Následně došlo k vydání prvostupňového rozhodnutí o vině žalobce. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. Napadeným rozhodnutím žalovaný přisvědčil správnímu orgánu I. stupně, prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

24. Žaloba není důvodná. VI.A K námitce nepřezkoumatelnosti 25. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž této námitce nevyhověl.

26. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

27. Žalobce tvrzenou nepřezkoumatelnost dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný nereflektoval na absenci důkazů prokazujících totožnost řidiče. Krajský soud k tomu odkazuje na napadené rozhodnutí (srov. strana 3 a 4 napadeného rozhodnutí), dle kterého žalovaný při prokazování totožnosti řidiče vycházel z toho, že ta je prokázána právě výpovědí svědka V. P. Žalovaný se vypořádal s žalobcovým tvrzením o tom, že vozidlo neřídil. Žalovaný uvedl, že při pronásledování se vozidlo policistům ztratilo z vizuálního kontaktu, avšak právě s ohledem na vysoké rychlosti obou jedoucích vozidel by byla výměna řidičů velmi nepravděpodobná. Žalovaný si byl vědom, že žalobce svou obranu postavil právě na skutečnosti záměny řidičů, avšak zdůraznil, že žalobce neuvedl žádné konkrétní tvrzení, jakým způsobem mělo dojít k záměně. Žalovaný uvedl, že svědek V. P. přitom ztotožnil žalobce jako řidiče a kamerový záznam potvrzuje, že ve vozidle se v době změření nacházel pouze řidič. Žalovaný dodal, že přisvědčil tvrzení svědka V. P. a skutečnost, že totožnost řidiče není patrná ze snímku z radaru, automaticky neodporuje tvrzení svědka. Krajskému soudu je tak zřejmé, které skutečnosti vzal žalovaný za podklad svého rozhodnutí, a je tak zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.

28. To, že žalobce se závěry správních orgánů stran hodnocení provedených důkazů a potažmo se zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí ohledně totožnosti řidiče, ještě neznamená, že správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné. VI.B K námitce neprokázání totožnosti řidiče 29. Krajský soud nejprve uvádí, že co se týká objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci, tak lze souhlasit se žalobcem, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností prokazujících odpovědnost za přestupek leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že se skutku dopustil někdo jiný než obviněný z přestupku, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Důkazní břemeno k prokázání, že jednání mající znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil právě obviněný, nese správní orgán; naopak obviněný z přestupku nemusí prokázat, že se jednání nedopustil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 2 As 46/2005–55, později potvrzený například rozsudky ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 97/2011–68, a ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015–47, body 14 a 15).

30. Judikatura Nevyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014–70 nebo ze dne 14. 3. 2019, čj. 1 As 391/2018–23) připouští, že na úseku přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti může pro závěr o spáchání přestupku postačovat kombinace podkladů od policejního orgánu v podobě fotografie pořízené měřicím zařízením zachycující měřené vozidlo a jeho registrační značku a dále úřední záznamy a oznámení o přestupku vyhotovené zasahujícími policisty. „Tyto podklady zpravidla poskytnou dostatečné množství informací, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 správního řádu, tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud nevzniknou důvodné pochybnosti na základě okolností případu a tyto pochybnosti nevyvolá ani přestupce, uznávají správní soudy, že není namístě provádět výslech zasahujících policistů, neboť by byl nadbytečný.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2022, čj. 10 As 50/2022–41).

31. Nejvyšší správní soud v některých případech dále dovodil, že k řádnému zjištění skutkového stavu bylo nutné oproti ostatním důkazům provést rovněž výslech zasahujících policistů (a nestačilo tak vycházet například pouze z úředních záznamů sepsaných policisty, srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008–115), v jiných věcech označil výslech policistů za nadbytečný a souhlasil se správními orgány, že z námitek účastníka řízení nebylo zřejmé, k čemu by provedení takového důkazu mělo sloužit (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011–66, a ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013–35). Pokud jde o nutnost provedení výslechu zasahujících policistů u přestupků překročení rychlosti, vždy záleží na konkrétních okolnostech posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013–37).

32. V intencích výše citované judikatury a s ohledem na skutečnost, že žalobce při silniční kontrole ihned uvedl, že vozidlo v době překročení rychlosti neřídil, bylo na místě provést výslech zasahujících policistů. Správní orgán I. stupně tak ovšem bez dalšího postupoval, když předvolal a následně provedl výslech obou zasahujících policistů. Významná byla právě výpověď svědka V. P., který prováděl měření rychlosti vozidla a následně při výpovědi ztotožnil žalobce s osobu řidiče v době měření rychlosti vozidla. Zde tedy nedává smysl žalobcova námitka, že kdyby byli vyslechnuti policisti, zjistilo by se, že žalobce vozidlo v době měření rychlosti neřídil. Policisté vyslechnuti byli a potvrdil se pravý opak. Žalobce ostatně v žalobě následně věcně zpochybňuje výpověď svědka V. P. a namítá, že byla opomenuta (že k ní nebylo přihlíženo) výpověď svědka M. P.

33. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 8. 2011, čj. 8 As 13/2011–54) v případě posuzování věrohodnosti výpovědi policisty, je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti takové výpovědi, neboť policista zpravidla nemá (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonává pouze svoji služební povinnost.

34. Krajský soud je přesvědčen, že aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty V. P. jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.). Z materiálů založených ve správním spise ani z tvrzení žalobce není patrná žádná taková další okolnost. Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není–li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.

35. V daném případě správní orgány vycházely z výpovědí zasahujících policistů, zejména svědka V. P., neboť tento ztotožnil žalobce s osobou, která řídila vozidlo v době měření rychlosti. V projednávané věci nebyl zjištěn žádný motiv, proč by zasahující policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Proto krajský soud hodnotí jejich výpovědi jako věrohodné a nezaujaté. Výpovědi zasahujících policistů se současně nerozcházejí. Svědek M. K. rychlost vozidla neměřil a ani vozidlo nesledoval (byl na pozici řidiče) a osobu řidiče tak nemohl nijak ztotožnit, příp. uvést, zda ve vozidle jelo více osob. Tento závěr nijak neodporuje výpovědi svědka V. P., který prováděl bezprostředně měření vozidla, proto mohl ztotožnit osobu žalobce, neboť vozidlo sledoval. Co se týče svědka V. P., krajský soud nemá důvod jeho výpovědi nevěřit. Skutečnost, že osoba řidiče (podoba) není viditelná na Záznamu o přestupku ani na kamerovém záznamu (jak shodně vyplývá ze zjištění správních orgánů i z tvrzení žalobce) na tomto závěru nic nemění. Krajský soud doplňuje, že na věrohodnosti výpovědi svědků nemá žádný vliv, že čekali se žalobcem společně na chodbě, než započne ústní jednání. Z ničeho neplyne, že by svědek V. P. označil žalobce za řidiče jen z důvodu toho, že jej viděl na chodbě. Svědek V. P. hovořil o událostech dne 6. 6. 2024 a konstatoval to, co si vybavoval. Námitkou žalobce o tom, že správní orgán I. stupně fakticky prováděl rekognici ve smyslu § 104b zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, se krajský soud nemůže zabývat pro její opožděné uplatnění v rozporu s § 71 odst. 2 s. ř. s. (vysvětleno podrobně v závěru tohoto rozsudku).

36. Svědecké výpovědi svědků rovněž podporuje kamerový záznam z přední kamery policejního vozidla, z nějž správní orgány zjistily, že ve vozidle se nacházela jenom jedna osoba. Jedná se o jeden z důkazů, které v souhrnu dostatečně prokazují závěr, že právě žalobce je odpovědný za přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti.

37. Správní orgány vycházely při zjištění skutkového stavu nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z úředního záznamu, oznámení přestupku, výstupu z rychloměru, ověřovacího listu rychloměru, kamerového záznamu a fotodokumentace. Oznámení o přestupku obsahuje údaje o nejvyšší dovolené rychlosti na silnici a údaje o rychlosti měřeného vozidla v době spáchání přestupku. Z oznámení se dále podává, že po pronásledování vozidla bylo vozidlo zastaveno a při silniční kontrole byl žalobce ztotožněn jako řidič vozidla. Nelze opomenout, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že řidič (žalobce) byl ve vozidle sám. Nelze tak souhlasit s žalobcem, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci v souladu s § 3 správního řádu, neboť i v intencích výše citovaných závěrů, správní orgány vycházely z dostatečného množství podkladů.

38. Pokud v souvislosti s posuzováním fotodokumentace žalovaným žalobce namítal, že žalovaný prováděl rekognici siluety řidiče/osoby spolujezdce, pak jde opět o opožděnou námitku, kterou se krajský soud nemůže zabývat (vysvětleno podrobně v závěru tohoto rozsudku). Obdobně to platí o námitce, že není vyloučena záměna s jinou osobou obviněnou v jiné kauze (z důvodu velkého množství zpracovávaných případů), že nebyla uvedena váha a výška osoby, s jejíž siluetou správní orgán „pracoval“ a že policisté neopatřili fotografii přestupce z místa zastavení vozidla na místě řidiče za účelem provedení srovnávací dokumentace z boku. Opět jde o opožděné námitky.

39. Žalobce oponoval i tomu, jak bylo žalovaným zjištěno, že se ve vozidle nikdo další nenacházel, a to rozfázováním kamerového záznamu. Krajský soud nemá žádného důvodu jakkoliv skutková zjištění a hodnocení důkazů ohledně této otázky žalovaným zpochybňovat, jestliže žalobce nenabídl žádné relevantní tvrzení podložené důkazy o tom, že ve vozidle sám nebyl. Uvedené souvisí s celou žalobcovou konstrukcí o tom, že nebyl řidičem, ovšem neuvedl a nedoložil k ní nic než spekulace; viz podrobněji níže.

40. Žalobce svou argumentací nevnesl do správního řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Lze sice souhlasit s „obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí, nelze z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení ani ze strany účastníků řízení nejsou vzneseny návrhy na další dokazování, jsou povinny pokračovat v pořizování dalších podkladových dokumentů“ a důkazů. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, čj. 2 As 93/2006–84).

41. Za důvodnou tudíž krajský soud nepovažuje námitku, že žalobce nebyl v době měření rychlosti řidičem vozidla. Svoji argumentaci totiž žalobce opírá o pouhé spekulace spočívající v tom, že v úseku 4 km je celkem 7 míst k zastavení vozidla, čímž byl dán podle něj dostatečný prostor k záměně řidičů a on sám měl vozidlo převzít v „lesním úseku“. Neuvádí však žádné další údaje o tom, kdo byl tedy skutečným řidičem, popř. proč a jak jej v řízení vozidla během pronásledování ze strany policistů vystřídal.

42. Krajský soud si je rovněž vědom toho, že vozidlo bylo ztraceno z vizuálního kontaktu zasahujících policistů po dobu cca jedné minuty. Avšak v době ztráty kontaktu jelo policejní vozidlo rychlostí výrazně nad 100 km/hod (viz prvostupňové rozhodnutí). Vzhledem k vysoké rychlosti jedoucích vozidel a velmi malému časovému prostoru je velmi nepravděpodobné, že by vozidlo žalobce stihlo zastavit, došlo by k výměně řidičů, a vozidlo by potom ještě stihlo nabrat potřebnou rychlost. Krajský soud se shoduje s názorem správních orgánů, že v případě zastavení vozidla žalobce za účelem výměny řidičů, by policejní vozidlo muselo žalobcovo vozidlo brzy dojet a celý děj by policisté nepochybně viděli. Žalobce přitom neuvedl, zda měl převzít řízení vozidla za jízdy z pozice spolujezdce (což je krajně nebezpečná a nepravděpodobná verze) nebo po zastavení vozidla z pozice spolujezdce nebo zda do vozidla teprve nastoupil. Žalobce taktéž neobjasnil, kam se domnělý řidič po výměně poděl. Tvrzení žalobce, že došlo k záměně řidičů mezi změřením rychlosti a zastavením vozidla hlídkou policie je tak ničím nepodložené a zcela nepravděpodobné.

43. Především při absenci návrhu jakýchkoliv dalších důkazů ze strany žalobce odůvodňujících pochybnosti ohledně totožnosti řidiče, se krajskému soudu argumentace žalobce o tom, že došlo v průběhu jízdy k výměně řidičů, jeví jako účelová, vedená toliko snahou vyhnout se postihu za spáchání přestupku. To platí tím spíše, že žalobce v daném ohledu setrval pouze u obecného tvrzení bez jakékoli bližší konkretizace toho, kde a jakým způsobem mělo k výměně řidičů mezi provedeným měřením a zastavením vozidla proběhnout, kdo byl původním řidičem apod. Jinými slovy žalobce nenabízí žádnou relevantní (tj. rozumně myslitelnou) alternativu skutkového děje. Jakkoliv je samozřejmě obviněný z přestupku oprávněn využít svého práva nevypovídat, není povinen se hájit a není povinen předkládat důkazy, je zpravidla v jeho vlastním zájmu postupovat opačně. V daném případě se však obviněný žalobce hájil tvrzením, že vozidlo neřídil; ovšem nenabídl k tomu žádné důkazy.

44. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu § 3 správního řádu. „Uvede–li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit.“ „Využije–li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011–68).

45. Krajský soud tak zhodnotil ve shodě se správními orgány, že podklady založené ve spise dostatečným způsobem prokazují, že žalobce byl řidičem vozidla v době změření rychlosti. Správní orgány se vyrovnaly se žalobcovým tvrzením, že vozidlo neřídil tím, že jej považovaly za účelové a krajně nepravděpodobné; současně bylo vyvráceno i ostatními provedenými důkazy, které k závěru o vině žalobce dostačovaly. S tím se krajský soud zcela ztotožnil. Při absenci návrhu důkazů ze strany žalobce, nebyly správní orgány povinny domýšlet různé varianty, jak k výměně řidičů mohlo dojít, a k tomu samy z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy. Jinými slovy řečeno, jestliže se obviněný žalobce chtěl pokusit vyvrátit skutková zjištění správních orgánů o osobě řidiče, měl k tomu nejenom tvrdit, že řidičem nebyl, nýbrž i své tvrzení podpořit důkazními návrhy. Správní orgány se žalobcovou verzí skutkového děje (přitom dost nekonkrétní) vypořádaly a nepovažovaly zjištěný skutkový stav za vyvrácený. Vzhledem k tomu, že žalobce svá tvrzení nepodpořil důkazy, neměly správní orgány, čím by se konkrétně měly zabývat stran dalšího dokazování. Krajský soud považuje zjištěný skutkový stav za souladný s § 3 správního řádu, tj. skutkový stav věci nezavdává důvodné pochybnosti o tom, že řidičem vozidla v době změření rychlosti byl žalobce. Takto zjištěný skutkový stav se žalobci nepodařilo zpochybnit ani v soudním řízení, neboť nenabídl ke svým obecným tvrzením (že po cestě je sedm míst, kde mohlo dojít k výměně řidičů a že převzal řízení až v lesním úseku od jiného řidiče) žádné důkazy. VI.C K námitce správnosti měření 46. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že měření rychlosti vozidla neproběhlo dle zákonných podmínek.

47. Z ověřovacího listu jednoznačně plyne, že silniční rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a splňoval požadované metrologické vlastnosti s dobou platnosti do 25. 3. 2025 (k přestupku došlo dne 6. 6. 2024, tj. ověření bylo platné). Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, čj. 4 As 33/2019–46, konstatoval, že „ověřovací list je veřejnou listinou a ani v souzeném případě z ničeho nevyplývá, že by daný rychloměr vlastnosti, jež ověřovací list potvrzuje, neměl. Stěžovatel nic takového netvrdí a nelze ani seznat, že by autorizované metrologické středisko při ověřování daného rychloměru postupovalo vadně, a tudíž byla vyvrácena pravost a věcná správnost toho, co uvedená veřejná listina potvrzuje.“ 48. Žalobce vadu měření dovozoval ze skutečnosti, že časový údaj změření rychlosti na rychloměru a časový údaj kamerového záznamu, kdy vozidlo míjelo hlídku policie, se rozcházejí, neboť neodpovídají změřené rychlosti a vzdálenosti měření. Dle žalobce je vyloučeno, aby ujel vzdálenost 96,9 m při změřené rychlosti za 39 vteřin; správně by to dle žalobce trvalo 6,7 vteřiny. Žalobcem uvedený rozpor se dá snadno vysvětlit s tím, že obě zařízení nebyla časově synchronizována. Rozhodný je čas měření rychlosti prostřednictvím ověřeného rychloměru, který je uveden v Záznamu o přestupku. Natavení času na palubní kameře policejního vozu nebylo synchronizováno s časem rychloměru. Časový rozdíl byl ovšem nepatrný. Dle názoru krajského soudu tento namítaný rozpor nemůže mít žádný vliv na závěr o tom, že měření rychlosti proběhlo správně. O správnosti měření nemá krajský soud v kontextu žalobcových námitek žádné důvodné pochybnosti.

49. Ke zpochybnění výsledku měření musí existovat konkrétní skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014–50). Takové důvody v nyní projednávané věci žalobce neuvedl. Snímek pořízený rychloměrem (záznam o přestupku) obsahuje zcela zřetelnou fotografii motorového vozidla a fotografii detailů registrační značky vozidla, jakož i naměřenou rychlost a další údaje. Vozidlo se na snímku nachází v místě záměrného kříže. Ze snímku rovněž plyne, že v okolí předmětného vozidla nebyly žádné objekty, které by mohly zkreslit naměřenou rychlost, příp. vést k reflexi a nesprávnému změření rychlosti. VI.D Replika žalobce 50. Nakonec co se týče nových žalobních bodů uplatněných žalobcem v replice ze dne 26. 3. 2025, a sice porušení technických norem pro umístění dopravních značek a nedodržení podmínek pro vyznačení zóny a neprokázaní, z jakého konkrétního místa vozidlo jelo (žalobcovo vlastní místní šetření), krajský soud konstatuje, že tyto byly uplatněny opožděně. Podle § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 13. 12. 2024. Poslední den pro uplatnění všech žalobních bodů byl den 13. 2. 2025. Replika obsahující i nové žalobní body byla podána až dne 26. 3. 2025, tj. z hlediska včasnosti uplatnění nových žalobních bodů opožděně. Opožděně uplatněnými žalobní body se proto krajský soud nemohl zabývat.

51. Uvedené plně dopadá i na námitky vztahující se k rekognici, k nimž se krajský soud vyjádřil již shora.

VII. Závěr a náklady řízení

52. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Replika žalobce V. Obsah správního spisu VI. Právní hodnocení krajského soudu VI.A K námitce nepřezkoumatelnosti VI.B K námitce neprokázání totožnosti řidiče VI.C K námitce správnosti měření VI.D Replika žalobce VII. Závěr a náklady řízení