64 A 3/2022 – 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Martinem Nezvalem sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2021, č. j. KUJCK 138422/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Rozhodnutím Městského úřadu Tábor, oddělení přestupků (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 15. 11. 2021, č. j. P2021 1443/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125f odst. 1 písm. f) bodu 8 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 20. 9. 2021 okolo 10:00 hodin v Táboře, na silnici č. 3 v ulici Soběslavská na kruhovém objezdu před budovou Územního obvodu Tábor Policie České republiky, směrem do centra města Tábora, se jako řidič vozidla tovární značky Ford Tranzit, registrační značky X (dále jen „vozidlo“) při jízdě plně nevěnoval řízení vozidla, kdy v ruce držel hovorové zařízení (mobil) a dále při vjíždění na kruhový objezd nerespektoval dopravní značení C1 (kruhový objezd) a značení P4 (dej přednost v jízdě), přičemž nedal přednost po kruhovém objezdu jedoucímu služebnímu vozidlu Policie ČR, které muselo změnit směr nebo rychlost bez způsobení dopravní nehody, čímž porušil § 22 odst. 5 a § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupkové jednání byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 3 000 Kč.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 25. 11. 2021 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 12. 2021, č. j. KUJCK 138422/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 18. 2. 2022 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

4. Žalobce v žalobě namítá ústavně nepřípustnou deformaci důkazů a favorizaci výpovědi policistů rozpornou s jinými provedenými důkazy včetně výpovědí žalovaného (zde patrně míněna výpověď žalobce samotného – pozn. krajského soudu). Žalobce v postupu správních orgánů spatřuje porušení základních principů, které se váží na prokazování viny, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Dle žalobce mají závěry správních orgánů – dle nichž za jízdy žalobce telefonoval a nedal přednost v jízdě policejnímu vozidlu, které muselo změnit směr či rychlost bez způsobení dopravní nehody – vyvracet dva kamerové záznamy, které jsou od počátku součástí správního spisu. Jedná se o záznamy z policejního vozidla, a to jak o záznam z kamery umístěné na přední části policejního vozidla, tak o záznam z kamery umístěné na jeho zadní části.

5. Dle žalobce správní orgány zcela pominuly (resp. nedůvodně bagatelizovaly) skutečnost, že oba policisté vypovídali v rozporu s kamerovými záznamy. Konkrétní rozpory žalobce spatřuje v tvrzení zcela jiné výchozí situace, než jaká je na záznamech zachycena, a dále v tvrzení, že žalobce za jízdy netelefonoval. Druhé tvrzení koliduje s obsahem videozáznamů, neboť na záznamu pořízeném na kameře umístěné na zadní části policejního vozidla, je jasně vidět, že žalobce má obě ruce dole na volantu a plně se věnuje řízení. Dle žalobce tak oba policisté shodně uváděli dvě nepravdivé skutečnosti podstatného rázu. Žalovaný přitom nedbal judikaturních závěrů, dle nichž je nutné přistupovat k podobným výpovědím velmi obezřetně, když naopak banalizoval rozpory mezi kamerovými záznamy a výpověďmi policistů. Jelikož policisté vypovídali nepravdivě v naprosté shodě, je zde podezření, zda svědci nevypovídali po předchozí vzájemné domluvě. Dle žalobce nebylo přípustné rozhodnout o jeho vině na základě výpovědí policistů, které byly rozporné s dostupnými kamerovými záznamy. Zároveň nelze stavět výpovědi uvedených svědků nad objektivní kamerový záznam pořízený policejními kamerami, které pracují automaticky a se kterými nemůže řadový policista manipulovat. Potlačením těchto exaktních důkazů došlo k tzv. deformaci důkazů, přičemž žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), a to konkrétně na bod 27 a 28 jeho odůvodnění (vč. odkazu na nález téhož soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 [N 64/11 SbNU 125]).

6. V důsledku uvedeného vycházely správní orgány toliko z tvrzení policistů proti tvrzení žalobce, přičemž bezdůvodně favorizovaly výpovědi policistů a pominuly opačné tvrzení žalobce i fakta plynoucí z kamerových záznamů. Z uvedené skutečnosti žalobce vyvozuje porušení zásad in dubio pro reo a testis unus testis nullus. Dle žalobce policisté nebyli nestrannými pozorovateli, nýbrž aktivními účastníky konfliktu. Dle žalobce to mohli být právě policisté, kdo se dopustil deliktního jednání. Žalobce označuje situaci v předmětné věci za konflikt mezi policisty a jednotlivcem, přičemž je ústavně nepřípustné nahrazovat pravidlo rovnosti účastníků pravidlem „rovný a rovnější“. Z uvedeného důvodu není dle žalobce přiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, který se týkal situace, kdy byli policisté pouze v roli pozorovatelů, tj. nikoli v pozici aktivních účastníků konfliktu, oč se jedná v nyní projednávaném případě. Za přiléhavý žalobce naopak označil nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853).

7. Žalobce konstatoval, že z videozáznamů jednoznačně plyne, že žalobce netelefonuje a naopak má obě ruce na volantu. Zároveň je ze záznamů zřejmé, že žalobce přijížděl ke kruhovému objezdu v pravém dopravním pruhu, tedy nikoli v pruhu levém, jak policisté vypověděli. Pravý dopravní pruh přitom na kruhovém objezdu ústí do zcela nově vzniklého jízdního pruhu, v němž se policisté nepohybovali. Zároveň žalobce upozornil, že policejní vůz žádným způsobem nesignalizoval, že by měl v úmyslu vjet do nově vzniklého pruhu, tj. vybočit z pruhu, ve kterém se pohyboval. Manévr policejního vozidla označuje žalobce za tzv. „myšku“, přičemž dle jeho názoru policejní vozidlo naopak ohrozilo žalobce. Z uvedených důvodů nejsou závěry žalovaného správné, když tento dospěl k tomu, že policejní auto muselo změnit směr či rychlost bez způsobení dopravní nehody. Pokud by dle žalobce však policejní vozidlo nezměnilo směr jízdy a naopak pokračovalo v jízdě dále ve svém dopravním pruhu, k žádnému ohrožení by nedošlo. Ohrožení tak bylo způsobeno pouze tím, že policejní vozidlo provedlo tzv. „myšku“ aniž by dalo znamení o změně směru jízdy. Dle žalobce ze záznamů plyne, že nový dopravní pruh vzniklý z pravého jízdního (příjezdového) pruhu byl zcela volný a nebylo tedy komu dávat přednost v jízdě. Žalobce tedy neměl povinnost dát přednost v jízdě. Opak žalobci dle jeho vyjádření nebyl prokázán. Z videozáznamu pořízeného kamerou umístěnou na zadní části policejního vozidla plyne, že policejní vozidlo vjelo nečekaně před žalobce, čímž mohlo způsobit kolizi.

8. Uvedené skutečnosti jsou přitom zcela v rozporu s napadeným rozhodnutím. Dle žalobce je nepřípustné, aby žalovaný odkazoval na něco, co žalobce nepodepsal (přičemž ani není postaveno na jisto, zda uvedený zápis vznikl) či na to, co je v rozporu s kamerovým záznamem. V případě tvrzeného telefonování žalobce došlo dle žalobce ze strany žalovaného k ústavně nepřípustné deformaci důkazu. Jelikož nebylo žádným důkazem prokázáno, že by policejní vozidlo dalo znamení o změně směru jízdy do nově vzniklého dopravního pruhu, je závěr o tom, že žalobce nedal přednost v jízdě v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Žalovaný rovněž dle žalobce nevzal v úvahu závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), přičemž žalobce odkázal zvláště na právní věty daného rozhodnutí.

9. Dle žalobce se správní orgány nijak nevyrovnaly se skutečností, že v případě policistů nelze a priori vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení. Žalobce přitom opakovaně zdůraznil, že policisté vypovídali nepravdivě a mohli se tak dopustit protiprávního jednání, ať již trestního, disciplinárního či občanskoprávního. Žalovaný dle žalobce rovněž nevzal v úvahu možnou osobní zainteresovanost policisty L., jehož postup je dle žalobce osobní povahy, a to z důvodu osobní animozity mezi daným policistou a žalobcem. Důvodem je dle žalobce skutečnost, že se v době incidentu přátelil s V.L., dcerou daného policisty. Žalobce připomněl, že při výslechu policista L. vypověděl, že žádnou V.L. z J. nezná, přestože se jedná o jeho dceru. V dané souvislosti žalobce připojil k žalobě fotografii ze sociální sítě Instagram, na které má být žalobce zachycen s celou svou rodinou, a to včetně jeho dcery, V.L.. Žalovaný se přitom danými skutečnostmi nezabýval. Zároveň žalobce uvedl, že s druhým policistou se zná velmi dobře již od školních let, přičemž nikdy nenáleželi do stejné „školní party“. Všichni aktéři se přitom pohybují v malém městečku Mladá Vožice. I přes uvedené skutečnosti došlo dle žalobce k neopodstatněné favorizaci výpovědí policistů. Dle žalobce nevzal žalovaný v úvahu (resp. banalizací vyloučil), že policisté mohli obviňováním žalobce zastírat své vlastní deliktní jednání.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, doručeném krajskému soudu dne 4. 4. 2022, navrhl její zamítnutí. Ve vyjádření žalovaný odkázal na výpovědi policistů, které jsou v zásadních otázkách vzájemně souladné a nevykazují žádné logické rozpory. Též odkázal na videozáznam, který je součástí správního spisu. Žalovaný odmítl žalobcem tvrzenou zainteresovanost policistů na výsledku řízení, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, a ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114. Věrohodnost výpovědi policistů je dle žalovaného zachována i přes prvotně nesprávné označení jízdního pruhu, ve kterém ke kruhovému objezdu přijíždělo vozidlo žalobce. Svědectví policistů jsou podpořena též uvedeným videozáznamem. Zároveň byly chyba ve výpovědi odstraněna ještě na ústním jednání před správním orgánem prvního stupně dne 10. 11. 2021, když došlo k upřesnění pruhu po zhlédnutí pořízeného videozáznamu. Oproti tomu, tvrzení žalobce jsou zjevně účelová, když měnil svá tvrzení.

11. Žalovaný též odmítl poznámku žalobce, dle něhož měli jeho obviněním zastírat své deliktní jednání, neboť nic takového ze spisového materiálu neplyne. Zjištění protiprávního jednání žalobce, zastavení vozidla i následná kontrola proběhly zcela standardně. Skutečnost, že se aktéři znají z města Mladá Vožice, dle žalovaného nesnižuje svědecké výpovědi policistů, neboť běžná znalost spočívající v povědomosti o existenci jiné osoby nemůže vést k nemožnosti vyslechnutí svědků či nemožnosti z daných výpovědí vycházet. Dle žalovaného policisté toliko plnili jim svěřené úkoly při dohledu nad bezpečností silničního provozu.

12. K námitce porušení zásady in dubio pro reo žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 3/2009 – 91, přičemž vyzdvihl, že v projednávané věci nejsou dány pochybnosti o tom, zda se žalobce přestupku dopustil. Zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 50 odst. 4 správního řádu opravňuje správní orgán, aby vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoli.

13. Z uvedených důvodů považuje žalovaný podanou žalobu za nedůvodnou.

III. Podstatný obsah správního spisu

14. Dle oznámení o podezření ze spáchání přestupku držel žalobce dne 20. 9. 2021 v 10:00 hodin v Soběslavské ulici v Táboře, na kruhovém objezdu naproti Územnímu obvodu Tábor Policie České republiky, při řízení svého vozidla v pravé ruce hovorové zařízení (mobilní telefon) a nedal při vjíždění na kruhový objezd přednost v jízdě vozidlu policie na kruhovém objezdu. Dle tohoto oznámení řidič po zastavení vozidla policejní hlídkou přiznal držení mobilního telefonu za jízdy před oběma členy hlídky, přičemž následně však své tvrzení negoval. Na daném oznámení je v kolonce určené pro vyjádření osoby podezřelé ze spáchání přestupku uvedeno „Nesouhlasím“ a dále popisek, že žalobce odmítl daný dokument podepsat.

15. V úředním záznamu ze dne 20. 9. 2021, č. j. KRPC–111740–1/PŘ–2021–020815, je skutkový děj popsán shodně jako v oznámení o podezření ze spáchání přestupku. Dle úředního záznamu žalobce po zastavení vozidla na otázku, proč se nevěnoval řízení a telefonoval za jízdy, odpověděl v přítomnosti obou členů hlídky, že si je toho vědom a ví, že se telefonovat nemá. Po sdělení podezření z přestupku s informací o udělení blokové pokuty ve výši 2 000 Kč a dotazu, zda s přestupkem souhlasí či nesouhlasí s tím, že by byl oznámen na příslušný správní úřad, po chvíli váhání odpověděl, že s přestupkem nesouhlasí a chce být oznámen.

16. Žalobci bylo dne 21. 10. 2021 správním orgánem prvního stupně oznámeno zahájení řízení o přestupku. V řízení o přestupku bylo dne 10. 11. 2021 od 13:00 hodin konáno ústní jednání, kterého se zúčastnil žalobce se svým právním zástupcem a dále též policisté pprap. J.S. a npor. Bc. M.L.. Z daného jednání byl pořízen protokol, který je rovněž součástí správního spisu.

17. Dne 12. 11. 2021 doručil žalobce správnímu orgánu prvního stupně podání označené jako Doplnění závěrečné řeči, které bylo odůvodněno tím, že vzhledem ke skončení ústního jednání v 17:30 hodin zde nebyl dostatečný prostor pro vznesení všech argumentů v rámci závěrečné řeči. Dne 14. 11. 2021 pak žalobce témuž orgánu doručil podání označené jako Doplnění č. 2 závěrečné řeči.

18. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, popsané v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora pod bodem 2 tohoto odůvodnění.

IV. Průběh jednání před soudem

19. Dne 20. 7. 2022 proběhlo v této věci před krajským soudem ústní jednání, v rámci kterého právní zástupce žalobce zopakoval stěžejní námitky obsažené v písemném vyhotovení žaloby. Nově během jednání upozornil na skutečnost, že žalobce byl v měsíci červenci již třikrát Policií ČR zastaven a kontrolován, dle jeho názoru se jedná o šikanu, když navíc žalobce zjistil, že policista L. měl dát pokyn svým kolegům, nechť žalobci věnují zvláštní pozornost. Žalovaný setrval na svých tvrzeních a závěrech uplatněných v průběhu soudního řízení. Navíc poznamenal, že ve věci byl žalobcem podán návrh na přezkumné řízení, které Ministerstvem dopravy ČR zahájeno nebylo, neboť pro takový postup nebyly shledány důvody.

V. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

21. Žaloba není důvodná.

22. Žalobce předně v postupu správních orgánů shledává nepřípustnou deformaci důkazů spočívající v neoprávněné favorizaci výpovědí policistů, které byly rozporné s ostatními provedenými důkazy. Oproti tomu, žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se dostatečně zabýval jednotlivými svědeckými výpověďmi, přičemž je seznatelné, z jakého důvodu upřednostnil vybrané důkazy před jinými. Krajský soud před přistoupením k posouzení dané otázky považuje za vhodné uvést závěry judikatury správních soudů k výpovědím příslušníků Policie ČR.

23. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu lze policisty obecně považovat za nestranné a věrohodné svědky, neprokáže–li se v konkrétním případě opak. Již v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007, konstatoval Nejvyšší správní soud, že zpravidla není namístě pochybovat o pravdivosti tvrzení policisty, neboť na rozdíl od stěžovatele nemá policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, neboť vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán zákonem. Na uvedené rozhodnutí navazuje mnoho dalších rozhodnutí správních soudů. Rovněž dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42 (bod 19 odůvodnění), je věrohodnost výpovědi příslušníků policie obecně dovozována z výkonu služební povinnosti a absence osobního zájmu na výsledku řízení (na tyto úvahy navázal i krajský soud v nedávném rozhodnutí ze dne 20. 6. 2022, č. j. 63 A 4/2022 – 42, bodu 34 odůvodnění). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, „lze policistu považovat za nestranného svědka tehdy, není–li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku daného řízení“. V rozsudku ze dne 23. 4. 2020, č. j. 8 As 142/2019 – 39, pak stejný soud konstatoval, že „policisty lze obecně považovat za nestranné a věrohodné svědky, neprokáže–li se v konkrétním případě opak. O takové případy půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, existují–li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, v případě šikanózního postupu policistů apod.“.

24. Z uvedených závěrů plyne, že pro zpochybnění svědecké výpovědi policistů, u kterých je obecně věrohodnost předpokládána z výkonu služební povinnosti a absence osobního zájmu na výsledku řízení, je potřeba, aby byly prokázány okolnosti zásadně snižující věrohodnost výpovědí, a to například skrze prokázání skutečností zakládajících důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. V nyní projednávaném případě dovozuje žalobce nevěrohodnost výpovědí policistů předně z rozporů spočívajících v tvrzení jiné výchozí situace (tvrzení o tom, že žalobce přijížděl ke kruhovému objezdu v levém jízdním pruhu) a dále v (údajně nepravdivém) tvrzení, že žalobce za jízdy telefonoval. Žalobcem uvedená námitka však krajský soud nepřesvědčila o tom, že by popsané skutečnosti mohly vést k závěru o nevěrohodnosti daných výpovědí.

25. Krajský soud připouští, že oba vyslýchaní policisté vypověděli dle protokolu o ústním jednání nesprávně, že vozidlo žalobce přijíždělo ke kruhovému objezdu v levém jízdním pruhu. Skutečnost, zda žalobce přijížděl ke kruhovému objezdu v levém či pravém pruhu však nemohla mít vliv na posouzení věci. V obou případech by žalobce byl povinen dát přednost vozidlům jedoucím po kruhovém objezdu. Jak vyplývá ze spisové dokumentace (a je ostatně zdejšímu soudu dobře známo), před kruhovým objezdem je umístěno dopravní značení „C1“ (tj. kruhový objezd) a značení „P4“ (s významem „dej přednost v jízdě“), přestože fotografie předložené ze strany žalobce, byly pořízeny z takového pohledu, že toto značení nezobrazují. Dle § 22 odst. 5 zákona o silničním provozu byl tak žalobce povinen dát přednost policejnímu vozidlu jedoucímu po kruhovém objezdu, což žalobce neučinil. Krajský soud souhlasí se správními orgány (viz s. 4 napadeného rozhodnutí a s. 6 prvostupňového rozhodnutí) v tom, že důvodem, proč oba policisté při své výpovědi nesprávně určili pruh, ve kterém se žalobce pohyboval, lze pravděpodobně přičítat plynutí času, pro který si nelze v paměti přesně udržet všechny detaily jimi oznamovaných přestupků, zvláště za situace, kdy vzhledem k jejich profesní činnosti je setkávání s podobnými případy a událostmi bezpochyby značně frekventované. Z tohoto důvodu nesnižuje shora zmiňované nesprávné určení jízdního pruhu věrohodnost výpovědi policistů jako celku.

26. Předkládá–li žalobce krajskému soudu verzi, dle níž nebyl povinen dát komukoli přednost v jízdě, jelikož policejní vozidlo se v danou chvíli nepohybovalo v jízdním pruhu, do něhož žalobce vjížděl, nelze s uvedeným souhlasit, neboť řidiči vozidel jedoucích po kruhovém objezdu mohou přejíždět do jiných jízdních pruhů (ostatně, absentovalo–li by takovéto oprávnění, nebylo by v některých případech možné kruhový objezd opustit). Z kamerového záznamu i z výpovědí policistů bylo prokázáno, že v době, kdy žalobce vjížděl na kruhový objezd, se na kruhovém objezdu pohybovalo vozidlo policie, kterému měl žalobce dát přednost. Není pravdou, že by policejní vozidlo bylo v době příjezdu žalobcova vozidla již před ním, což plyne mimo jiné ze skutečnosti, že policisté odbočovali do výjezdového pruhu, přičemž z kamerového záznamu je zjevné, že policejní vozidlo muselo učinit úhybný manévr, aby nedošlo ke střetu s vozidlem žalobce. Namítá–li žalobce, že policejní vozidlo nesignalizovalo změnu směru jízdy s tím, že opak nebyl prokázán, je třeba uvést, že signalizace změny směru jízdy byla prokázána výpovědí obou policistů, jejichž věrohodnosti nebyla plausibilním způsobem zpochybněna.

27. Žalobce dále namítá, že se nedopustil přestupkového jednání spočívajícího v držení hovorového nebo záznamového zařízení, přičemž odkazuje na videozáznamy z policejního vozidla, ze kterých je dle žalobce zřejmé, že netelefonoval, a naopak měl obě ruce na volantu. Přestože o porušení § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu svědčí toliko výpovědi policistů (resp. ve spojení s oznámením o podezření ze spáchání přestupku a ve spise založeným úředním záznamem) a z ostatních důkazů nelze přestupkové jednání žalobce dovodit, nebrání tato skutečnost shledání odpovědnosti žalobce za daný přestupek. K přestupku spočívajícímu v držení telefonního přístroje při řízení vozidla se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, který k otázce dokazování daného přestupku konstatoval následující: „Není v takové situaci nutně nezbytné, aby součástí spisu byly i důkazní prostředky jiné, zejm. fotografie, videa apod. Skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je totiž objektivně vnímatelná lidským zrakem. Proto tvrzení policistů, že stěžovatelku viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42, bod 20 odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47).

28. Přestože žalobce učinil odkaz na videozáznamy, které jsou součástí správního spisu, s tím, že je z nich průkazné, že měl obě ruce na volantu vozidla, nelze takové skutečnosti z videozáznamu dovodit. Žalobce odkazuje na čas záznamu „(8 min. 41s.+)“. Krajský soud níže uvádí, jaká zjištění z dostupných videozáznamů učinil: – čas 8:41 – vozidlo policie přijíždí k předmětnému kruhovému objezdu, vozidlo žalobce není dosud ze záznamu z přední ani zadní kamery zcela vůbec vidět; – čas 8:46 – vozidlo policie jede po kruhovém objezdu a míjí první výjezd, poprvé se na videozáznamu objevuje vozidlo žalobce, přičemž nelze z kabiny vozidla žalobce vyvodit jakákoli zjištění; – čas 8:51 – vozidlo policie pokračuje v jízdě po kruhovém objezdu a míjí druhý výjezd, vozidlo žalobce je v daný moment zabráno nejblíže z dostupného videozáznamu z přední kamery policejního vozu – stále však vlivem nedostatečné viditelnosti do kabiny vozidla žalobce i přítomných odlesků od čelního a bočního skla daného vozidla nelze vyvodit, zda žalobce drží hovorové zařízení či nikoli; – čas 8:56 – vozidlo policie po provedení úhybného manévru přejíždí z prostředního pruhu do nově vzniklého vnějšího pruhu, na videozáznamu ze zadní kamery se teprve v tento moment objevuje vozidlo žalobce nacházející se již na kruhovém objezdu, není přitom zřejmé, v jaké poloze jsou ruce žalobce – žalobce evidentně nedrží u hlavy hovorové zařízení, nelze však ani jednoznačně potvrdit (jakož ani vyvrátit), že by obě ruce žalobce spočívaly právě na volantu vozidla.

29. Z předmětných zjištění krajský soud neshledal, že by byly vyvráceny skutečnosti vypovězené ze strany policistů. Policisté shodně vypověděli, že žalobce držel hovorové zařízení v pravé ruce, a to ještě v době, kdy se blížil ke kruhovému objezdu. Skutečnost, že žalobce hovorové zařízení nedržel u hlavy v čase 8:56 videozáznamu, tj. v době kdy se již celé vozidlo žalobce nacházelo na kruhovém objezdu, tedy nijak nevylučuje policisty vypovězené skutečnosti, neboť se jednalo o jiný okamžik. Mezi časem 8:51 a 8:56 uplynulo 5 vteřin, po které ani jedna z kamer policejního vozidla nezabírala kabinu vozidla žalobce, který tak mohl telefonní zařízení během dané doby nepochybně odložit. K danému kroku jistě vedly okolnosti, že žalobce spatřil policejní vozidlo, jakož i to, že náhle zbrzdil (poté co nedal po kruhovém objezdu jedoucímu policejnímu vozidlu přednost). Ostatně, je obtížně představitelné, že by žalobce držel své hovorové zařízení i ve zcela bezprostřední blízkosti policejní hlídky, popř. i po zastavení vozidla, a vystavoval se tak i nadále očekávatelnému postihu za přestupek. Daná představa je zcela absurdní. Lze proto učinit dílčí závěr, že ani jeden z videozáznamů nevyvolává jakékoli pochybnosti stran věrohodnosti výpovědí policistů. K tomu lze pro úplnost podotknout, že v momentu, kdy bylo policejní vozidlo nejblíže vozidlu žalobce, šlo zcela evidentně o vzdálenost bližší než 10 metrů. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně potvrdil, že policisté mohou na vzdálenost 10 – 13 metrů svými smysly dobře vnímat, zda řidič při řízení drží mobilní telefon či nikoli (srov. rozsudek ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 – 47, či rozsudek ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015 – 42, bod 20 – 21 odůvodnění).

30. Žalobce dále namítal, že žalovaný nevzal v úvahu možnou osobní zainteresovanost policisty npor. Bc. M.L., jehož postup má být osobní povahy, a to z důvodu osobní animozity mezi daným policistou a žalobcem, která je dle žalobce zapříčiněna tím, že se žalobce v době incidentu přátelil s dcerou uvedeného policisty. V dané souvislosti žalobce odkázal na výpověď npor. Bc. M.L. při ústním jednání, kde ke konstatování žalobce, že V.L. z X je dcera tohoto policisty, mu bylo ze strany policisty odpovězeno, že nerozumí, jak tato otázka souvisí s předmětnou věcí a že žádnou takovou ženu z X nezná.

31. K uvedené námitce krajský soud podotýká, že předmětné sdělení žalobce není způsobilé zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi daného svědka, což je opodstatněno několika důvody. Jednak lze upozornit, že žalobce nijak nerozvádí ani důkazně nepodkládá (vyjma svého zcela obecného konstatování) svůj tvrzený přátelský vztah k V.L., a proto z daného tvrzení krajský soud nemůže bez dalšího vycházet. Zároveň je třeba dodat, že žalobce soudu netvrdil ani neprokazoval, že by jmenovaná V.L. měla mít bydliště právě v X, toto tvrzení tak není postaveno najisto. Vypověděl–li policista npor. Bc. M. L., že žádnou takovou ženu z J. nezná, není z informací, které má krajský soud k dispozici, nijak zřejmé, že by vyjádření policisty nebylo pravdivé. Zároveň krajský soud upozorňuje, že obcí (popř. částí obce) zahrnující v názvu označení „X“ je v České republice vícero, kdy lze upozornit na X v okrese Hodonín, X v okrese Klatovy, X v okrese Pelhřimov či X, coby část obce Smilovy Hory v okrese Tábor. Dále rovněž nebylo žalobcem nijak specifikováno, jak mělo tvrzené přátelství mezi ním a V.L., vést ke zmiňované animozitě. V poslední řadě pak lze k námitce žalobce dodat, že prokázáno nebylo ani jeho tvrzení nově uplatněné v rámci ústního jednání před soudem, dle kterého byl v tomto měsíci policií zastaven již třikrát a že měl od policisty L. vzejít pokyn o zaměření se na osobu žalobce. Vzhledem k paušálnímu charakteru žalobcovy námitky není věrohodnost výpovědi policisty npor. Bc. M.L. nijak zpochybněna. Pro úplnost lze dodat, že i pokud by k závěru o nevěrohodnosti policisty L. soud dospěl, tento nebyl jediným svědkem, který k věci vypovídal, když obsahově totožnou výpověď o průběhu přestupku podal též druhý zasahující policista Semrád.

32. Za ještě méně konkrétní námitku pak krajský soud musí označit tvrzení žalobce, dle něhož se s druhým policistou, pprap. J.S. žalobce zná velmi dobře od školních let, přičemž nikdy nenáleželi do stejné „školní party“. Dané konstatování (ani při zohlednění dovětku, dle něhož se všichni aktéři pohybují v malém městě X) též není způsobilé ohrozit věrohodnost svědecké výpovědi policisty pprap. J.S., krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, vyjádřenými na straně 4 napadeného rozhodnutí, dle nichž běžná znalost, spočívající v povědomí obviněného z přestupku o existenci svědka, nepředstavuje důvod, pro který by nemohlo být ze svědecké výpovědi vycházeno. S odkazem na již citovanou část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020, č. j. 8 As 142/2019 – 39, lze proto konstatovat, že v této věci absentují jakékoli důkazy o zaujatosti policistů vůči osobě žalobce. Rovněž byly v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaným vyloženy důvody, pro které byly upřednostněny právě výpovědi policistů před tvrzením žalobce.

33. Ze shora uvedených důvodů není přiléhavý odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), a to konkrétně na body 27 a 28 jeho odůvodnění, jehož závěry dle žalobce správní orgány nerespektovaly. Zmiňovaný nález v žalobcem citované části se věnuje zásadě zákazu tzv. deformace důkazu. Deformaci důkazů žalobce spatřuje však toliko v nesprávném určení jízdního pruhu, ve kterém žalobce ke kruhovému objezdu přijížděl, a dále dle žalobce v tvrzení, že za jízdy držel telefonní zařízení. K oběma žalobcem zmiňovaným důvodům se již krajský soud vyjádřil shora, a proto odkazuje na příslušné části. Vzhledem k tomu nelze rovněž shledávat rozpory mezi postupem správních orgánů s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), který se sice týkal hodnocení rozporů ve výpovědích, avšak u větší skupiny osob, z nichž žádná nebyla policistou, na kterou by se vztahovaly shora reprodukované závěry Nejvyššího správního soudu. Věrohodnost výpovědi policistů byla naopak posuzována v dalším žalobcem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), ve kterém se však jednalo o skutkově velice odlišnou situaci. V daném případě byly policisté společně s revizory účastníky konfliktu se stěžovatelem a stěžovatel si poté na jejich jednání stěžoval v podaném trestním oznámení. Ve zmiňovaném případu posuzovaném Ústavním soudem byl stěžovatel nalezen v křoví po zřejmém konfliktu s danými revizory či policisty, a proto nebylo dle Ústavního soudu možno vyloučit určitý fyzický kontakt. V nyní projednávaném případě však k jakémukoli fyzickému kontaktu mezi policisty a žalobcem nedošlo a ani nebylo iniciováno žalobcem trestní řízení. Jedná se tak o věc zcela odlišnou.

34. Konečně není důvodná ani námitka žalobce, dle něhož došlo k porušení zásad testis unus testis nullus a in dubio pro reo. K prvně uvedené zásadě, uvádějící že „jeden svědek, rovná se žádný svědek“, lze uvést, že v nyní projednávaném případě svědčí o vině žalobce nikoli výpověď jediného svědka, nýbrž výpovědi dvou svědků – policistů. Spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 písm. f) bodu 8 je pak nadto dostatečně průkazné též z videozáznamů, které jsou součástí správního spisu. Též lze k dané zásadě uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019, uvedená zásada v českém trestním právu neplatí. Shodný závěr pak zahrnuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 342/2017, které v bodu 35 uvádí, že „proces hodnocení důkazů nemůže být omezen toliko na matematické sčítání a odečítání důkazů svědčících o prokázání či neprokázání určité skutečnosti, tj. nemůže být vnímán jako pouhá matematická rovnice, v níž má každý důkaz stejnou důkazní sílu. Takový postup by představoval hrubý rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů“. Uvedené závěry jsou dle krajského soudu plně uplatnitelné i v rámci správního práva trestního. K námitce porušení zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že nutností užití dané zásady je existence důvodných pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu, které však v této věci, jak již bylo shora konstatováno, nejsou dány. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 3/2009 – 91, je proto plně přiléhavý.

VI. Závěr a náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Podstatný obsah správního spisu IV. Průběh jednání před soudem V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení