64 A 6/2016 - 99

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci navrhovatelů: a) P. K., bytem V. N. 5, K., b) Ing. A. P., bytem Ú. 452/44, P., oba právně zastoupeni JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2229/54, Žďár nad Sázavou, proti odpůrci: Město Žďár nad Sázavou, IČ: 00295841, se sídlem Žižkova 227/1, Žďár nad Sázavou, právně zastoupenému Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Žďár nad Sázavou, vydaného usnesením zastupitelstva ze dne 8. 9. 2016, č. 16/2016/ORÚP/8, s účinností ke dni 4. 10. 2016, v části týkající se pozemků p.č. 9075, 9076 a 9077 v katastrálním území Žďár nad Sázavou, takto:

Výrok

I. Opatření obecné povahy - územní plán města Žďár nad Sázavou vydaný usnesením zastupitelstva ze dne 8. 9. 2016, č. 16/2016/ORÚP/8, s účinností ke dni 4. 10. 2016 se zrušuje v části týkající se pozemku p.č. 9076 v k. ú. Žďár nad Sázavou dnem právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se návrh zamítá .

III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli ad a) náhradu nákladů řízení ve výši 5 320 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Dany Novákové, advokátky se sídlem Nádražní 2229/54, Žďár nad Sázavou.

IV. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli ad b) náhradu nákladů řízení ve výši 5 320 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Dany Novákové, advokátky se sídlem Nádražní 2229/54, Žďár nad Sázavou.

Odůvodnění

I. Obsah návrhu na zrušení části opatření obecné povahy Zdejšímu soudu byl dne 16. 11. 2016 doručen návrh ze dne 15. 11. 2016 na zrušení části opatření obecné povahy (dále též „OOP“) – územního plánu města Žďáru nad Sázavou (dále též „územní plán“) vydaného dne 8. 9. 2016 (účinnost dnem 4. 10. 2016), a to v části týkající se pozemků p.č. 9075, 9076 a 9077 v katastrálním území Žďár nad Sázavou. Navrhovatelé jako spoluvlastníci pozemků p.č. 9075, 9076 a 9077 jsou předmětným OPP zkráceni na svých právech, neboť předmětné pozemky spadající do ploch „Individuální rekreace – zahrady – I“ a „Veřejná prostranství a zeleň – Z“ byly bezdůvodně vyvedeny do ploch zemědělských „NZ.1 – orná půda a NZ.2 – trvalé travní porosty“. Došlo tak k jejich mnohonásobnému znehodnocení a zamezení zamýšlené možnosti jejich využití pro původní záměr – individuální rekreaci, která je ve fázi zpracování podkladů pro územní rozhodnutí. Změna na úkor pozemků v jejich vlastnictví proběhla ve prospěch jiných pozemků v dané lokalitě, a to zejména parcel p.č. 9177 a 9118, vedených podle současně platného územního plánu jako plocha zemědělská – orná PO/I, čímž došlo k jejich mnohonásobnému zhodnocení. Navrhovatelé shrnují, že v rámci schvalovacího procesu podali k návrhu napadeného územního plánu námitky, kde žádali o zachování platného funkčního využití ploch podle platného územního plánu z roku 2003. V námitkách uvedli, že nesouhlasí s nově navrhovaným územním plánem, neboť pozemky v jejich vlastnictví byly dosud zahrnuty jako plocha individuální rekreace s možností výstavby zahrádkářské osady popřípadě individuální rekreace. S takovým využitím již delší dobu počítali a pozemky nabídli zájemcům k tomuto účelu. Změnou územního plánu by jejich investorský záměr nebylo možné realizovat. Jejich námitce nebylo vyhověno. Navrhovatelé považují odůvodnění odpůrce v části, kde nebylo vyhověno jejich námitce, jako účelové. Předmětné pozemky totiž splňují podmínky pro rozvoj rekreace v menších izolovaných lokalitách, aniž by došlo k narušení vzhledu krajiny. Pozemky ve vlastnictví navrhovatelů se nachází v obdobné vzdálenosti od ostatních rekreačních lokalit jako pozemky p.č. 9177 a 9118. Jejich pozemky jsou nadto lépe dopravně dostupné, protože sousedí se silnicí – p.č. 8984/1 a lze je napojit na inženýrské sítě. Nedojde přitom k podstatným zásahům do okolních pozemků, a to na rozdíl od pozemků p.č. 9177 a 9188, které žádný z těchto parametrů nesplňují. Nově navrhovaná lokalita vyčleněná pro rekreaci je nejen z hlediska řešení dopravy a inženýrských sítí neekonomická, nýbrž je i v rozporu s deklarovaným záměrem zpracovatele územního plánu. Napojení nové lokality na inženýrské sítě a zajištění dopravní obslužnosti bude totiž znamenat velký zásah do vzhledu krajiny a její ochrany. Pozemky jim sice byly na základě restitučních zákonů navráceny do dispozice, avšak nyní nezávisle na jejich vůli dochází změnou územního plánu k podstatnému dotčení jejich uživatelských práv, a to nikoliv pouze v míře, kterou lze po každém vlastníkovi spravedlivě požadovat. OOP porušuje principy proporcionality a zásady minimalizace zásahu do práv vlastníků dotčených pozemků. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR by navrhovatel územního plánu měl stanovovat změny využití jednotlivých ploch tak, aby nedošlo změnou způsobu využití pozemku ke snížení pozemkové renty vlastníka dotčeného pozemku o více než 70 %, pokud se v bezprostřední blízkosti nachází pozemek, jehož renta by fakticky žádným způsobem snížena nebyla nebo by dokonce došlo k navýšení renty u těchto pozemků. Tržní cena pozemků ve vlastnictví navrhovatelů se z částky 21 376 090 Kč v důsledku změny územního plánu snížila na částku 1 690 520 Kč, když průměrná cena zemědělských pozemků v katastrálním území města Žďár nad Sázavou činí maximálně 20 Kč/m2. Cena dotčených pozemků byla snížena o 92,1 %. Schválená změna využití jejich pozemků nesleduje veřejný zájem deklarovaný v odůvodnění územního plánu, nýbrž se jedná o individuální uspokojení potřeb jiného vlastníka pozemků v dané lokalitě, a to na jejich úkor. II. Vyjádření odpůrce Odpůrce nejprve uvedl, že územním plánem města Ždár nad Sázavou je vymezena zastavěná a nezastavěná část území a nově jsou definovány zastavitelné plochy a plochy změn v krajině. Územní plán vytváří předpoklady pro odstranění disproporcí v prostorové a funkční struktuře města. Mezi priority pro zajištění udržitelného rozvoje území, které vyplývají z požadavků zadání územního plánu, patří zachování a obnova rozmanitosti krajiny, posílení její ekologické stability, ochrana pozitivních znaků krajinného rázu a zachování či citlivé doplnění výrazu města Žďár nad Sázavou. Z rozvojové oblasti krajského významu Obk 4 a zařazení města do významných středních center osídlení vyplývá požadavek zadání ověřit rozsah zastavitelných ploch v sídle a stanovit směry jejich využití, a to s ohledem na kapacity obsluhy dopravní a technickou infrastrukturou, limity rozvoje území a ochrany krajiny. Městský úřad jako pořizovatel územního plánu obdržel v rámci druhého veřejného projednávání návrhu územního plánu dne 8. 10. 2014 od navrhovatelů písemnou námitku. Pořizovatel ve spolupráci s určeným zastupitelem vyhodnotil výsledky projednání návrhu územního plánu a zpracoval s ohledem na veřejné zájmy návrh rozhodnutí o námitkách a návrh vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu Žďár nad Sázavou. Námitka navrhovatelů byla označena jako námitka č.

224. Pořizovatel původně navrhoval námitce částečně vyhovět, neboť smyslem územního plánování je vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s přihlédnutím k veřejnému zájmu. Po prověření požadavku na vymezení rozsáhlé zastavitelné plochy pro rekreaci bylo na pracovním jednání pořizovatele s určeným zastupitelem a s projektanty návrhu územního plánu navrženo námitce č. 224 nevyhovět. Důvodem byla skutečnost, že se koncepce nového územního plánu liší od původního územního plánu zejména tím, že při vymezování ploch pro rekreaci je kladen větší důraz na ochranu krajinného rázu. Z důvodu zachování přirozeného měřítka krajiny byly rozsáhlé rozvojové plochy rekreace v návrhu územního plánu redukovány. Cílem koncepce územního plánu byla atomizace ploch pro rekreaci, nikoliv jejich kumulace do jedné rozsáhlé lokality. Menší izolované lokality nebudou narušovat vzhled krajiny. Dále pořizovatel obdržel od navrhovatelů písemnou námitku podanou dne 17. 2. 2016 k upravenému návrhu územního plánu, která byla vyhodnocena jako námitka č.

6. Ta se však nevztahovala k částem řešení, které byly na opakovaném veřejném projednání návrhu projednány. Bylo navrženo námitce nevyhovět a nezohlednit ji v návrhu územního plánu. K námitkám, které se netýkají provedených úprav, se totiž v této fázi přijímání územního plánu nepřihlíží (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 8 As 121/2015 - 53). Na základě návrhu rozhodnutí o námitkách nebyly již provedeny v návrhu územního plánu žádné další úpravy. K údajné bezdůvodnosti změny funkčního využití pozemků navrhovatelů odpůrce konstatoval, že se nejednalo o změnu bezdůvodnou, nýbrž o změnu opřenou o legitimní důvody, které byly řádně vyjádřeny i v odůvodnění textové části územního plánu. Důvodem zrušení větší části rozsáhlé plochy rekreace vymezené v územním plánu byla zejména ochrana krajinného rázu a rekreačního potenciálu území. Vytváření souvislých rozsáhlých ploch chatových osad ve volné krajině není z tohoto hlediska žádoucí. Naopak došlo k rozdělení ploch pro rekreaci na menší zastavitelné plochy (plochy Z 70 a Z 72) s možností umísťování staveb pro rodinnou rekreaci. Vymezení těchto ploch je ve vztahu k ochraně krajinného rázu šetrnější a zasahuje do něj jen v nezbytně nutné míře a tak, aby současně došlo k naplnění zájmu obyvatelstva na rekreaci. Odpůrce dále zdůraznil, že předchozí územní plán byl vydaný ještě podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), který nestanovoval natolik přísné náležitosti a požadavky na odůvodnění a soulad se zvláštními právními předpisy. V mezidobí však nedošlo k realizaci původního využití území a pozemky navrhovatelů jsou stále nezastavěné a součástí zemědělského půdního fondu. Pořizovatel by je musel i v novém územním plánu vymezit jako zastavitelné plochy. Na tento postup by se však již plně vztahovaly požadavky na odůvodnění podle ustanovení § 55 odst. 4 stavebního zákona a odůvodnění podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 500/2006 Sb., bod I., odst. 1 písm. f) navíc musí územní plán obsahovat základní podmínky ochrany krajinného rázu. Vymezení nové zastavitelné plochy pro rodinnou rekreaci o výměře 10,02 ha by pořizovatel dostatečně nemohl odůvodnit tak, aby výsledné opatření obecné povahy výše uvedené požadavky splňovalo. Navíc podle § 7 provádějící vyhlášky ke stavebnímu zákonu č. 501/2006 Sb. musí být pro každé dva hektary zastavitelné plochy rekreace vymezena s touto zastavitelnou plochou související plocha veřejného prostranství o výměře nejméně 1 000 m2. Byla-li by zachována původní plocha č. 255 o výměře cca 10 ha, bylo by potřeba k ní vymezit další související plochu veřejného prostranství o rozloze min. 5 000 m2. Vymezení takové plochy by však bylo z urbanistického a architektonického hlediska značně problematické, či dokonce v rozporu s charakterem daného území a ochranou krajinného rázu. I přestože územní plán koncepčně vychází z předchozího územního plánu, v mnoha ohledech se nutně odlišuje. Změna koncepce z vymezení rozsáhlých ploch pro rekreaci na několik menších ploch navíc byla jedním z požadavků schváleného zadání, které vycházelo z úkolů pro územní plánování plynoucích z nadřazené územně plánovací dokumentace. Schválené zadání v bodě 1. 2. definovalo jako úkoly pro územní plánování plynoucí z rozvojové oblasti krajského významu OBk 4 a zařazení Žďáru n./S. do významných středních center osídlení také „ověřit rozsah zastavitelných ploch v sídlech a stanovit směry jejich využití s ohledem na kapacity obsluhy dopravní a technickou infrastrukturou, limity rozvoje území a ochrany krajiny“ či „vyloučit při vymezování zastavitelných ploch možné střety s potřebami ochrany kulturních hodnot, zejména nepříznivých vizuálních kontrastů, a to v celém území, kde by mohlo k takovým střetům dojít.“ Tyto úkoly výsledný územní plán plně respektoval. Popsané důvody byly řádně uvedeny také v odůvodnění textové části územního plánu i v odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů (str. 9, 40 a bod B.12.2.2 odůvodnění textové části územního plánu). Uvedený důvod byl rovněž projevem ustanovení § 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle něhož se plochy rekreace obvykle samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro rekreaci v kvalitním prostředí. Navrhovatelé dále namítali znehodnocení pozemků. Dle odpůrce obvyklým jevem spojeným s územním plánováním je skutečnost, že při tvorbě nové územně plánovací dokumentace dochází u některých vlastníků ke zhodnocení jejich nemovitostí, u jiných naopak ke snížení jejich hodnoty. To však bez dalšího nemá vliv na zákonnost územního plánu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, v němž soud od sebe jednoznačně oddělil posuzování zákonnosti územního plánu od poskytování případných náhrad za omezení vlastnického práva). Odpůrce dále nesouhlasil s tvrzením navrhovatelů ohledně snížení pozemkové renty o více než 70 %, neboť není zřejmé, z jaké judikatury Nejvyššího soudu ČR navrhovatelé vycházeli. Rozvojová plocha individuální rekreace (I) označená v původním územním plánu jako zastavitelná plocha č. 255 nebyla zrušena úplně. Nový územní plán totiž vymezil plochu Z 70 o velikosti 14 970 m2 jako plochu pro rekreaci rodinnou (RI), přičemž součástí této plochy je i severní část pozemku navrhovatelů p.č. 9076 o velikosti cca 1 300 m2. Podle nových regulativů územního plánu lze v této ploše umístit stavby pro rodinnou rekreaci, včetně chat a rekreačních domků. Naproti tomu v původním územním plánu byla původní zastavitelná plocha vymezena pouze pro rekreaci individuální – zahrádkářské osady (Iz). V této ploše byla přípustná zařízení sloužící individuální rekreaci – zahrádky bez výstavby nových nadzemních objektů, toliko podmíněně přípustná byla výstavba zahradní chatky a oplocení do 30 m2 zastavěné plochy. V tomto směru jsou tedy nové regulativy pro plochy rekreace vstřícnější oproti původním podmínkám a ve vztahu k části pozemku p.č. 9076 došlo k určitému zhodnocení. Původní územní plán, který vymezoval pozemky navrhovatelů jako zastavitelné, byl schválen v roce 2003. Za tuto dobu měli navrhovatelé či jejich právní předchůdci dostatek času realizovat záměr výstavby zahradních chatek. Pokud by do doby pořizování územního plánu bylo vydáno k předmětným pozemkům nějaké územní rozhodnutí, byl by pořizovatel povinen toto rozhodnutí akceptovat jako limit využití území. Dlouhodobě však nedošlo k využití pozemků podle předchozích regulativů, a proto provedl pořizovatel v souladu s úkoly vyplývajícími ze schválených Zásad územního rozvoje Kraje Vysočina prověření rozsahu zastavitelných ploch s ohledem na ochranu krajiny a část z předmětných pozemků převedl zpět do zemědělských pozemků, což odpovídá jejich stávajícímu využití. Takové řešení považuje odpůrce za zcela přípustné a v souladu s již výše uvedenými legitimními cíli na ochraně nezastavěného území a přírody a krajiny před vznikem rozsáhlé rekreační lokality. Snížení hodnoty pozemků z ceny cca 253 Kč/m2 na max. 20 Kč/m2 považuje odpůrce za nepodložený. Investiční záměr navrhovatelů pak za naddimenzovaný s velikostí parcel vhodných spíše pro rodinné domy. Při těchto parametrech by investiční záměr mohl splnit v případném územním řízení jenom obtížně požadavky § 90 stavebního zákona. Navrhovatelé dále namítali, že jiné pozemky byly zhodnoceny na jejich úkor. Dle odpůrce důvody pro přesunutí části zastavitelných ploch pro rekreaci na jiné pozemky nebyly v žádném případě svévolné či diskriminační, ale naopak korespondovaly se sledovaným legitimním cílem vyjádřeným také v odůvodnění územního plánu. Odpůrce odkázal na Zásady územního rozvoje Kraje Vysočina ve znění aktualizace č. 1 – 3, které stanovují v bodu 43 d) textové části v ose OSk 4 zásadu „chránit ve zvýšené míře pozitivní znaky charakteristik krajinného rázu a dotvářet krajinu s cílem zvýšení její estetické hodnoty a ekologické stability.“ Tento požadavek byl v případě územního plánu respektován. Nelze přehlédnout, že pozemky navrhovatelů přímo navazovaly na již stabilizovanou plochu rekreace. Realizací výstavby podle původního územního plánu by došlo fakticky ke zdvojnásobení rekreační zahrádkářské lokality. I v případě, že by záměrem navrhovatelů nebylo na stávající plochy rekreace navázat přímo, by zde existovala jednoznačná pohledová vazba obou lokalit a v dálkových pohledech by působily dohromady jako jeden celek. Taková skutečnost by představovala zásadní zásah do krajinného rázu dané lokality, čemuž se chtěl pořizovatel vyhnout. Při stanovení urbanistické koncepce byla tedy dotčená lokalita vyhodnocena jako naddimenzovaná a z pohledu udržitelného rozvoje území nežádoucí. Pozemky p.č. 9177 a 9118/1 v k.ú. Město Žďár nebyly zvoleny jako nové plochy pro rekreaci svévolně či účelově, ale byly projektantem vytipovány jako plochy, které jsou z pohledu dotčeného území jako celku vhodnější. Pozemky bezprostředně nenavazují na již stabilizované plochy rekreace, a proto nevytváří rozsáhlé monofunkční lokality narušující měřítko krajiny. Naopak sousedí s plochami s odlišným funkčním využitím, včetně ploch zeleně a nebudou přitom působit společně jako jedna rozsáhlá plocha. Nově vymezená zastavitelná plocha Z 72 pro rekreaci rodinnou u rybníku Velká Strana má totiž výměru pouze 25 050 m2 (původní plocha č. 255 měla cca 10 ha, pozemky navrhovatelů pak mají výměru cca 8,5 ha), a i proto není z pohledu ochrany krajiny problematická. Dopravní napojení plochy namítaných pozemků je technicky možné z místní komunikace umístěné na pozemku p.č. 9178 a 9180. Podrobnější řešení napojení budoucích objektů na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu však bude v souladu s ustanovením § 90 písm. d) stavebního zákona řešeno až v rámci územního řízení. Jednou z podmínek zákonnosti opatření obecné povahy je i jeho proporcionalita, (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120). Ustálená judikatura správních soudů dovodila zásadu zdrženlivosti při přezkumu územních plánů (např. v rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 – 73, nebo rozsudek ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011 - 42). V posuzovaném případě má odpůrce za to, že k výše popsanému extrémnímu vybočení ze zákonem stanovených mantinelů nedošlo. Odpůrce zmenšením předchozí zastavitelné plochy č. 255 a vymezením dvou menších ploch Z 70 a Z 72 sledoval ochranu krajinného rázu a rekreačních hodnot pro uživatele stávajících chat, jakož i rozvoj rekreace v souladu s udržitelným rozvojem území. Tento cíl považuje odpůrce v rámci územního plánování za zcela legitimní a umožňující jisté omezení práv dotčených vlastníků. Současně nebyl jeho postup svévolný ani diskriminační, jelikož podstatným kritériem pro vymezení ploch pro rekreaci byla jejich návaznost na již vymezené plochy rekreace. Z hlediska minimalizace zásahů do práv dotčených vlastníků odpůrce nepřekročil míru uvážení, kterou při zvoleném řešení regulace území měl. Ve srovnání s původním územním plánem nedošlo k úplnému zrušení zastavitelnosti plochy dříve vymezené jako plocha č. 255, ale pouze k jejímu zmenšení, přičemž část této plochy se i nadále nachází na pozemku navrhovatelů p.č. 9076. Při územním plánování musí koordinovat celou řadu veřejných i soukromých zájmů a požadavků nadřazené územně plánovací dokumentace, stavebního zákona i zvláštních právních předpisů. Fakticky tedy musí odpůrce zvolit takové řešení, které bude všechny uvedené požadavky zohledňovat a vzájemně je vyvažovat, což je v praxi nelehké. Odpůrce tedy závěrem navrhuje, aby správní soud předmětný návrh navrhovatele v celém rozsahu zamítl. III. Průběh jednání Navrhovatelé především uvedli, že změna územního plánu je účelová. V roce 2014 totiž probíhala dlouhá jednání mezi Městským úřadem ve Žďáru nad Sázavou a navrhovateli za účelem odprodeje nyní řešených pozemků s tím, že tyto měly být městu prodány za cca 12 milionů Kč. K odkupu následně nedošlo a pozemky byly v územním plánu změněny z hlediska dalšího zastavění na pozemky, kterých nebude moci být využito k výstavbě a jejich cena markantně klesla. Jde-li o roztříštěnost území pro rekreaci, tak hlavní pozemek navrhovatelů je zcela oddělen od současných lokalit, kde jsou chaty a pozemky. Podle navrhovatelů došlo k výměně pozemků z důvodu, že s majiteli těchto pozemků se nejspíše město domluví na výhodnější ceně, než se domlouval s nimi. Odpůrce k věci uvedl, že rozumí důvodům, které navrhovatele vedly k podání jejich návrhu. Změna regulace těchto pozemků v rámci nově vytvářeného územního plánu je odůvodněna požadavky stavebního zákona a vymezení nově zastavitelných ploch, požadavky zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Rovněž plyne z požadavků nadřízené územně plánovací dokumentace kraje Vysočina. S ohledem na zadání územního plánu, ochranu krajinného rázu a zachování rekreačního potenciálu území se přistoupilo ke zvolené regulaci. Je třeba odlišit otázku přezkumu zákonnosti opatření obecné povahy od otázky náhrad za změnu v území. K dotazu soudu ohledně velikosti pozemků nově vymezených jako pozemky určené k individuální rekreaci odpůrce uvedl, že jde o změněnou koncepci, což je podstata územního plánování. Nový územní plán přichází s jinou koncepcí. V rozporu s podstatou územního plánování by bylo, pokud by musely být plochy zachovány v rozsahu vymezeném předcházejícím územním plánem. Zaměstnankyně odpůrce (odbor rozvoje a územního plánování) k těmto nově vymezeným pozemkům sdělila, že se jedná o plochu přes 2 ha a na ploše je i vymezeno veřejné prostranství. Zvolené řešení je z hlediska krajinného rázu příznivější než u silnice III. třídy, což ji bylo vysvětleno projektanty. Posuzované řešení bylo zvoleno i z důvodu ekonomické výhodnosti, neboť u těchto pozemků je infrastruktura, která navazuje na dopravní obslužnost. V případě ponechání pozemku navrhovatelů by v jedné části vznikl neobhospodařovatelný pozemek. Odpůrce k tomu zdůraznil, že ne celá část pozemků ve vlastnictví navrhovatelů byla navrácena do zemědělských ploch, nýbrž část pozemků o výměře cca 1 300 m2 je zastavitelná pro individuální rekreaci. Krajinný ráz je veličina, která se týká posuzování dotčených orgánů a projektanta územního plánu, protože ten volí jistou koncepci. Odpůrce rovněž zdůraznil zásadu zdrženlivosti při přezkumu proporcionality územního plánu. Soud dále vznesl dotaz na pohledovou návaznost jednotlivých vymezených pozemků na již fungující plochy pro rekreaci. Zaměstnankyně odpůrce k tomu uvedla, že u pozemků navrhovatelů byla nejspíše pohledová exponovanost, neboť u ostatních zvolených pozemků určených pro rekreaci je lokalita obklopena lesními pozemky. V rámci místního šetření v dané lokalitě v roce 2010 orgány krajského úřadu dospěly k závěru, že v nově vymezených lokalitách chaty mohou být, ale na pozemcích navrhovatelů by to již bylo z hlediska krajinného rázu nepříznivé a nebyla zde již povolena další výstavba. Územní plán začala pořizovat v květnu 2012, poprvé však byl vystaven veřejnosti v lednu 2013. V této době již nebyly pozemky navrhovatelů vedeny jako pozemky pro výstavbu, neboť se v tomto území návrh neměnil od roku 2012. Soud se dále dotazoval na průběh jednání o odkupu pozemků navrhovatelů odpůrcem. K tomu navrhovatelé uvedli, že odpůrce navrhoval odkup pozemků za účetní hodnotu. Vznikala i dohoda o splátkovém kalendáři a navrhovatelé na něj přistoupili s tím, že by měla být kompenzována i inflace. Následně však odpůrce argumentoval tak, že stávající zastupitelstvo nechce s ohledem na konání komunálních voleb zatěžovat nastupující zastupitelstvo takovou investicí. Dohoda o koupi jejich pozemků však byla pro navrhovatele na 100 % jasná. Navrhovatelé nevěděli, jaký byl záměr odpůrce s předmětnými pozemky, neboť je to nezajímalo. Odpůrce k tomu uvedl, že standardně město neodkupuje pozemky, aby na nich stavělo, to je otázkou developerské výstavby. Dle navrhovatelů pozemky, jež jsou navrhovány za jeho pozemky, v podstatě vlastní jedna osoba. K dokazování byla následně čtena e-mailová korespondence mezi navrhovatelkou a vedoucí majetkoprávního odboru odpůrce z roku 2014, týkající se odkupu pozemků navrhovatelů a dále zápis z 91. schůze Rady města Žďár nad Sázavou ze dne 9. 6. 2014, jež byl soudem pořízen z oficiálních internetových stránek města. Pod bodem 6 (majetkoprávní úkony) je uvedeno, že rada neschválila nabytí pozemku ve vlastnictví navrhovatelů. K dokazování proveden i znalecký posudek č. 145-1/2017 ze dne 27. 2. 2017, podle něhož cena pozemků dle původního územního plánu dle vyhl. č. 441/2013 Sb., činila u pozemku p.č. 9075 částku 2 780 248, u pozemku p.č. 9076 částku 10 346 060 Kč a u pozemku p.č. 9077 pak částku 10 568 Kč. Dle současného územního plánu v ceně dle vyhl. č. 441/2013 Sb., cena pozemku p.č. 9075 činila částku 132 508 Kč, u pozemku p.č. 9076 částku 351 860 Kč a u pozemku p.č. 9077 částku 10 658 Kč. Při posouzení dle ceny v místě a čase obvyklé činila cena dle původního územního plánu u pozemku p.č. 9075 částku 2 547 500 Kč, u pozemku 9076 částku 17 230 800 Kč a u pozemku p.č. 9077 částku 32 300 Kč. Dle současně platného územního plánu činí cena v místě a čase obvyklá u pozemku p.č. 9075 částku 509 500 Kč, u pozemku p.č. 9076 částku 1 148 720 Kč a pozemku p.č. 9077 částku 32 300 Kč. Soud provedl k důkazu rovněž i investiční záměr navrhovatelů s pozemky v jejich vlastnictví. Odpůrce považoval argumentaci navrhovatelů za účelovou, neboť to byli navrhovatelé, kdo nabídl městu své pozemky k odkupu. Odpůrce se jejich návrhem zabýval, avšak jej odmítl, neboť neměl důvod řešit stavby pro individuální bydlení nebo zahrádkářskou kolonii. Navrhovatelé k tomu uvedli, že rodina K. restituovala velké majetky ve Žďáru nad Sázavou. V podstatě veškeré tyto majetky odkupovalo město. Nabídka navrhovatelů pak vyplynula z toho, že odpůrce byl hlavním kupcem těchto pozemků a požadoval, aby rodina K. v případě prodeje v lokalitě k.ú. města Žďár prvně kontaktovala právě jeho. S navrhovateli bylo rok jednáno o způsobu uzavření kupní smlouvy, kdy byli přesvědčeni, že odpůrce předmětné pozemky koupí. Dle navrhovatelů mělo být rovněž provedeno dokazování výpisem z katastru nemovitostí LV 24 Žďár nad Sázavou, ze kterého měl být patrný majitel pozemků, Jiří Pokorný, a dále jeho dopisy se žádostí o odkup pozemků navrhovatelů. Rovněž navrhovali výslech projekční kanceláře. Soud jejich žádosti nevyhověl a důkazy neprovedl – důvody pro toto rozhodnutí jsou blíže specifikovány dále v textu odůvodnění tohoto rozsudku. Odpůrce k tomu uvedl, že se územní plán netvoří nad konkrétními pozemky, ale nad plochami. Zpracovatel územního plánu přitom neví, komu konkrétní pozemky patří. Plochy pro individuální rekreaci se umisťují na určitá místa z důvodu vhodnosti z hlediska realizace určité koncepce, kterou územní plán sleduje a nikoliv za účelem zvýhodňování vlastníků. V posuzovaném případě se nejedná o změnu územního plánu, ale toliko o nový územní plán. Právní zástupkyně navrhovatelů k tomu dodala, že se sama účastnila jednání, v rámci kterého se projednávaly námitky proti územnímu plánu, přičemž se dotazovala na důvody záměry daných pozemků, přičemž jí bylo ze strany projekční kanceláře sděleno, že dostali takové zadání. IV. Právní hodnocení soudu Napadenou část opatření obecné povahy – územního plánu krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, Hlavy II., dílu 7, ustanovení § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), v mezích uplatněných návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s.ř.s.), ověřil přitom z úřední povinnosti pravomoc a příslušnost odpůrce k vydání změny č. III, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání této změny (§ 101b odst. 3 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že návrh není důvodný (§ 101d odst. 2 věta druhá). IV.a) Posouzení podmínek řízení Před meritorním posouzením návrhu se krajský soud nejprve zaměřil na posouzení splnění procesních podmínek řízení, jakožto i základního předpokladu soudního přezkumu opatření obecné povahy. Těmito podmínkami řízení je existence opatření obecné povahy, jež je napadáno v návrhu, aktivní procení legitimace navrhovatele, pasivní procesní legitimace odpůrce a dále formulace závěrečnému návrhu. Územní plán se podle ustanovení § 43 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu a v tomto směru není pochyb o tom, že napadené usnesení zastupitelstva města Žďár nad Sázavou skutečně představuje opatření obecné povahy přezkoumatelné krajským soudem. Zcela v souladu s požadavky zákona dle ustanovení § 101a odst. 1 s.ř.s. je taktéž závěrečný návrh, kterým se navrhovatelé domáhali zrušení konkrétně vymezené části územního plánu týkající se pozemků p.č. 9075, 9076 a 9077 v k.ú. Město Žďár, obec Žďár nad Sázavou. Podmínka aktivní legitimace navrhovatelů je taktéž splněna, pokud navrhovatelé tvrdí dotčení či zkrácení na svých právech (subjektivních oprávněních) v důsledku vlastnictví pozemků regulovaných územním plánem. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 185, publ. pod č. 1971/2010 Sb. NSS (veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou volně dostupná na www.nssoud.cz): „(…) potenciální zásah do práv je myslitelný v zásadě u každého vlastníka nemovitostí umístěných v území regulovaném územním plánem.“ Krajský soud v této souvislosti odkazuje taktéž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, ve kterém tento uvádí, že aktivní procesní legitimaci bude mít ten, kdo bude „…konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.“ Navrhovatel by měl podle tohoto usnesení dále v případě napadení územního plánu prokázat, že „(…) existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulovaném.“ Nejvyšší správní soud poté ve svém dalším usnesení ze dne 21. 4. 2010, č. j. 8 Ao 1/2010-89, rozvedl, že: „otázku, „kam až“ možné dotčení sahá, přitom nelze zodpověděn paušálně, ale záleží na konkrétních okolnostech individuálního případu.“ Mezi účastníky není sporné, že navrhovatelé mají ve vlastnictví pozemky p.č. 9075, 9076 a 9077. Pro shrnutí zdejší soud uvádí, že návrh je tedy obecně oprávněn podat pouze nositel absolutních práv k pozemku, nacházejícím se v území regulovaném územním plánem, do jehož právní sféry bylo prokazatelně zasáhnuto. Navrhovatelé současně tvrdí, že v důsledku vydání části OOP došlo ve vztahu k těmto nemovitostem k zásahu do jejich vlastnického práva. Tvrzení navrhovatelů shledává krajský soud pro posouzení aktivní legitimace dostatečnými, neboť se jedná o konzistentní tvrzení možného dotčení vlastnického práva navrhovatelů. Krajský soud tedy považuje navrhovatele za aktivně legitimované k podání návrhu na zrušení části OOP. Pokud jde o podmínku pasivní legitimace, zde je třeba pouze pro úplnost poznamenat, že podle ustanovení § 101a odst. 3 s.ř.s. je odpůrcem ten, kdo vydal OOP, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, přitom platí, že v řízení podle ustanovení § 101a a násl. s.ř.s. o zrušení územního plánu je odpůrcem obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo. V daném případě je tak odpůrce město Žďár nad Sázavou, jehož zastupitelstvo napadené OOP vydalo. Soud tak může konstatovat splnění procesních podmínek řízení a přistoupit k meritornímu posouzení návrhu. IV.b) Aplikace algoritmu soudního přezkumu u pozemku p.č. 9076 Krajský soud tak na základě výše uvedeného konstatoval splnění všech procesních podmínek řízení a mohl přistoupit k soudnímu přezkumu souladu OOP se zákonem, pro který vymezil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, publikovaném pod č. 740/2006 Sb. NSS, tzv. algoritmus (test) soudního přezkumu. Jde o jednotlivé na sebe navazující kroky, které představují logickou sekvenci řešení relevantních otázek, jimiž se soud zabývá při zkoumání důvodnosti návrhu. V prvém kroku soud zkoumá, zda napadené opatření obecné povahy bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. V druhém kroku se soud zabývá tím, zda orgán, který opatření vydal, nepřekročil zákonem stanovené meze své působnosti (věcné, osobní, prostorové a časové). V dalších krocích pak soud posuzuje zákonnost postupu odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy a otázky obsahového souladu napadeného opatření obecné povahy se zákonem (hmotněprávními předpisy), a zkoumá i soulad opatření obecné povahy se zásadou proporcionality. Krajský soud tedy v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, nejprve přistoupil k prvním dvěma krokům přezkoumání napadeného opatření obecné povahy – územního plánu města Žďár nad Sázavou, a to vzhledem k jejich obsahu z úřední povinnosti. Je nepochybné, že pravomoc zastupitelstva města Žďár nad Sázavou vydat (v samostatné působnosti) územní plán je dána zákonem (ustanovení § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona) a není taktéž sporná. Další krok v algoritmu přezkumu pak spočívá v posouzení otázky, zda daný orgán při vydávání napadeného opatření obecné povahy (tedy při realizaci své pravomoci) nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. Rozlišovat je přitom třeba zejména působnost věcnou (okruh věcných oblastí, v rámci kterých vykonává svoji pravomoc), působnost osobní (okruh osob, vůči kterým působí), působnost prostorovou (na jakém území vykonává svoji pravomoc) a za určitých okolností též působnost časovou (ta přichází do úvahy pouze v situaci, kdy má daný orgán stanovené období, ve kterém může svoji pravomoc vykonávat). K tomu postačuje ze strany zdejšího soudu konstatovat, že ani v této otázce nebylo zjištěno žádné pochybení a otázka působnosti orgánu k vydání územního plánu nebyla nikterak zpochybněna. Soud tedy mohl přistoupit k dalším krokům výše specifikovaného algoritmu přezkumu opatření obecné povahy. Krajský soud k tomu pouze podotýká, že ode dne 1. 1. 2012 je soud v souladu s ustanovením § 101d odst. 1 s.ř.s. při svém rozhodování vázán rozsahem a důvody návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Každý návrh na zrušení opatření obecné povahy či jeho části tedy musí obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho části za nezákonné. Ustanovením § 101b odst. 2 s.ř.s. poté byla do řízení o návrhu zavedena taktéž koncentrace řízení, když po podání návrhu s výše uvedenými návrhovými body již „nelze v dalším řízení návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body.“ Z toho lze dále dovodit, že soudní přezkum je zásadním způsobem ovlivněn obsahem samotného návrhu, z něhož musí správní soud při svém rozhodování vycházet, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že by soud měl do veškerých činností v rámci územního plánování zasahovat co možná nejméně. Soud by tedy měl vystupovat pouze jako garant zákonnosti, který má zkoumat porušování předpisů a nemá mít zájem na zasahování do aktivní tvorby územně plánovací dokumentace, v tomto konkrétním případě tedy tvorby územního plánu. Přeneseně řečeno: soud je strážcem či pasivním korektorem procedury vedoucí k územní regulaci, nikoli jejím aktivním tvůrcem. Aktivním tvůrcem je v tomto případě naopak právě zastupitelstvo obce, jakožto orgán politické reprezentace vzniklý na základě svobodné volby občanů ve volbách a postupující v rámci práva na samosprávu. Úlohou soudu v tomto typu řízení tedy není dotváření územních plánů na základě návrhu, nýbrž obrana jednotlivce před excesy v procesu územního plánování a nedodržením zákonným mantinelů při jeho vytváření. Při tomto hodnocení zákonnosti územního plánu je poté soud vázán zásadou proporcionality a zdrženlivosti, tedy k samotnému zrušení územního plánu by mělo být soudem přistoupeno pouze za situace, kdy došlo k porušení v nezanedbatelné míře. Tímto tak bylo vymezeno základní stanovisko při posuzování územních plánů se zdůrazněním skutečnosti, že cílem územního plánu je vyvážit jak zájmy jednotlivce, tak zájmy na rozvoji území a ochraně přírody, a proto na schválení konkrétní úpravy územního plánu neexistuje subjektivní právo. Podle okolností konkrétní věci přitom může zrušit i jen část územního plánu, pokud charakter napadeného aktu takovéto rozdělení umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007- 73, publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Krajský soud k tomu dále rozvádí, že pořizování územně plánovací dokumentace je komplexním úkolem, a to nejen s ohledem na technickou náročnost, ale taktéž na nutnost provedení volby mezi určitými typy funkčního využití území. K provedení této volby a stanovení jejich limitů jsou proto povolány právě orgány územního plánování, které mají nejen potřebné schopnosti, ale též detailní znalost lokálních poměrů a potřeb území, pro něž má být územní plán vytvořen. Těmto orgánům by tedy měla být vzhledem k výše uvedeného při výběru nejvhodnějšího funkčního využití území ponechána maximální míra úvahy. Na druhou stranu je zcela nepochybné, že volba funkčního využití určitého území může velmi zásadně ovlivnit charakter předmětné lokality a taktéž kvalitu života v ní. Z tohoto důvodu je tedy umožněno dotčeným osobám se k této volbě vyjadřovat, přičemž rozhodující orgán je povinen se tímto vyjádřením dotčené osoby kvalifikovaně zabývat. Stanovit funkční využití území při splnění všech cílů a zásad územního plánování (viz ustanovení § 1 a § 2 stavebního zákona) je tedy činností, do níž mohou správní soudy zasahovat pouze minimálně a okrajově. Krajskému soudu tedy nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek vhodnější zvolit jiný způsob funkčního využití území, než je tomu v předmětné změně územního plánu. Naopak mu však přísluší přezkoumávat, zda změnu přijal pravomocný a kompetentní orgán a zda přitom postupoval podle zákonem předepsaného postupu. V návaznosti na výše uvedené poté krajský soud považuje za vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74, ve kterém dospěl k závěru, že: „Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování (srov. § 1 a § 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona; v současnosti již neplatný, pozn. krajského soudu) je činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Soudu rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití.“ Tuto myšlenku dále Nejvyšší správní soud rozvedl ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, když konstatoval, že v územním plánování: „(…) jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. […] každá varianta využití území, která se takto ‚vejde‘ do mantinelů územního plánování, je akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet.“ V otázce zásady zdrženlivosti správního soudu při přezkumu územně plánovací dokumentace krajský soud závěrem odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, ve kterém tento konstatoval, že: „(…) dle článku 101 odst. 4 Ústavy může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem; takový zásah do samosprávy je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu.“ Soud tedy mohl následně přistoupit k tzv. testu proporcionality, jenž váží přiměřenost územní regulace vůči právům dotčeným subjektům. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011 - 42 je mj. uvedeno: „ 30)…Zde je nutno předeslat, že každý zásah do výkonu vlastnických práv, k němuž dochází v průběhu procesů územního plánování podle stavebního zákona, by měl být zásadně činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě k zamýšlenému cíli, a to nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Územní plánování je složitý proces, o němž rozhoduje obec ve své samostatné působnosti. Při jeho pořizování musí dodržet příslušná ustanovení zejména stavebního zákona, ale i celé řady dalších zvláštních zákonů. Územní plán určuje základní koncepci rozvoje území obce, ochranu hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny, veřejné infrastruktury, vymezuje zastavěné území, plochy, koridory a tak dále. Jednotlivé fáze schvalování jsou detailně upraveny a jsou na ně kladeny přísné zákonné požadavky, aby se pohyboval v určitých urbanistických, ekologických či ekonomických mantinelech. 31) Výsledek, nový územní plán, vyjadřuje rovnováhu, kompromis mezi zájmy obce, stanovisky dotčených orgánů, vlastníků pozemků a staveb i sousedních obcí. Cílem je dosáhnout obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů při harmonickém využití území. Takový kompromis může nabýt celé řady podob a konkrétní volba využití určitého území reflektuje i aktuální politickou vůli v orgánech obce. Ke stávajícímu způsobu využití dotčených pozemků musí orgány samospráv z povahy věci přihlížet v souladu se zásadou legitimního očekávání, vzhledem k územnímu a společenskému vývoji však nelze očekávat absolutní neměnnost poměrů. 32) Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba k soudnímu přezkumu přistupovat s nejvyšší opatrností a zdrženlivostí a posuzovat ji v kontextu práva obce na samosprávu, což inherentně obsahuje i právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ v zákonem vymezených mantinelech. Územní plánování však na druhé straně představuje natolik závažný zásah do vlastnických a jiných majetkových práv, že se Nejvyšší správní soud nemůže zříct svého úkolu a je povinen bdít nad zjevnými excesy a extrémní zásahy do ústavních práv jednotlivce. Naplňuje tak svou přirozenou roli ochránce práv v celém komplikovaném procesu a dbá na to, aby případný zásah byl v souladu se zásadou subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahu.“ Navrhovatelé brojí proti změně funkčního využití jejich pozemků p.č. 9075, 9076 a 9077 z ploch individuální rekreace – zahrady I a veřejná prostranství a zeleň Z na plochy zemědělské NZ.1 – orná půda a NZ.2 – trvalé travní porosty. Navrhovatelé v této změně spatřují diskriminační zásah do svých vlastnických práv, neboť již na těchto pozemcích nebude možno realizovat jejich investorský záměr na vybudování zahrádkářské oblasti či plochy pro individuální rekreaci. Takovou možnost vylučuje změna funkčního využití těchto pozemků dle nového územního plánu. Dle územního plánu platného a účinného před napadeným územním plánem do plochy určené pro individuální rekreace – zahrady I byl zařazen toliko pozemek p.č. 9076. Soud je vázán i důvody návrhu (§ 101 d odst. 1 s.ř.s.), a proto mohl jen u tohoto pozemku posuzovat namítané zkrácení na vlastnickém právu spočívající ve vyloučení možnosti realizovat zde investorský záměr na vybudování rekreační či zahrádkářské kolonie. Pozemky p.č. 9075 a 9077 byly předcházejícím územním plánem zařazeny do funkční plochy veřejného prostranství a zeleně. Územní plánování včetně konkrétní změny funkčního využití pozemku lze chápat jako zásah do majetkových práv, zde práva vlastnického. V rozsudku Nejvyššího správního soudu je i mj. uvedeno: „34)… Vlastnické právo je totiž třeba v souladu s judikaturou Ústavního soudu a především Evropského soudu pro lidská práva chápat v širokém smyslu a v soulad s římskoprávní tradicí. Obsahem vlastnického práva je tedy věc nejen držet (ius possidendi), ale i právo s věcí nakládat (ius disponenti) a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi). Navrhovatelka plánovala podle vlastního vyjádření v budoucnu na příslušné části pozemku postavit rodinný dům. Není tedy pochyb, že stanovenou regulací musí snést zcela konkrétní zásah do svého vlastnického práva. Je zároveň ale třeba připomenout a respektovat závěr, ke kterému došel Nejvyšší správní soud ve věci územního plánu města Klecany (rozsudek ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011 - 17), podle kterého „navrhovatelka nemá právní nárok na stanovení takových podmínek rozvoje plochy zahrnující pozemky v jejím vlastnictví, které by plně vyhovovaly jejím soukromoprávním zájmům“.

35. Evropský soud pro lidská práva se již mnohokrát v obdobných kauzách vyjádřil, že územní plánování je způsobilé zasáhnout do vlastnického práva. Změna funkčního využití pozemku, které se navrhovatelka aktivně bránila, nepochybně takovým zásahem je, protože pozemek v zastavěné části obce je nově rozdělen do dvou funkčních zón, z nichž jedna se stává sídelní zelení. Ostatně podobný případ změny funkčního využití pozemku novým územním plánem se objevil již v rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z roku 1994 Berger a Huttaler proti Rakousku (rozhodnutí Evropského soudu lidská práva ze dne 7. 4. 1994, č. stížnosti 21022/92, resp. 21023/92, dostupné v databázi HUDOC), kdy předchůdce Evropského soudu výslovně řekl, že změna funkčního využití pozemku je zásahem do vlastnických práv ve smyslu Článku 1 Protokolu 1 Evropské úmluvy o ochraně vlastnického práva a je třeba se vypořádat s otázkou, zda je zásah proporcionální. Existuje totiž celá řada typů zásahů do vlastnického práva, jejichž škála sahá od zákonného odnětí majetku přes různé typy omezení až k oblasti kontroly funkčního využití majetku (tzv. control of use of the property), o které se v tomto případě jedná. Setrvale tak judikuje i český Ústavní a Nejvyšší správní soud.

36. Nejvyšší správní soud si je vědom fundamentálního významu soukromého vlastnictví pro vývoj euroamerické civilizace, jakož i zcela zásadního postavení vlastnického práva v katalogu lidských práv (vedle práva na život, práva na osobní svobodu, práva na lidskou důstojnost a svobody projevu). Již klasik teorie společenské smlouvy, anglický liberál John Locke, ve svém stěžejním díle Druhé pojednání o vládě vyvodil, že jedním ze zásadních důvodů konstituování společnosti je ochrana soukromého vlastnictví, potřeba rozumného zákona, spravedlivého soudce a v neposlední řadě moci, která by takový rozsudek vynutila. Zásahy do majetkových práv lze proto připouštět jen výjimečně a na podmínky takových zásahů musí být kladeny přísné požadavky. Zároveň ale není možné chápat vlastnické právo jako zcela nedotknutelné.

37. Tak hovoří i článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě, jež je založen na širokém chápání vlastnického práva, přesto vymezuje hranice případného zásahu do vlastnického práva. Citovaný článek zní: „Ochrana majetku 1. Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

2. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ Evropský soud pro lidská práva vyvinul ve své bohaté judikatuře autonomní a širokou definici vlastnického práva a pro případné zásahy užívá pětistupňový test proporcionality. Nejdříve zkoumá, zda jde o vlastnictví ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, zda jde o zásah do pokojného užívání majetku, zda jde o zásah na zákonném podkladě, zda zásah sledoval veřejný zájem a zda se jednalo o spravedlivou rovnováhu mezi sledovaným veřejným zájmem a zásahem do zaručeného práva, sleduje se zejména proporčnost zásahu. Test proporcionality zásahu v oblasti územního plánování Evropský soud aplikoval v mnoha svých judikátech, např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku ze dne 29. listopadu 1991, dostupný v databázi HUDOC (blíže k principu proporcionality a konfliktu s vlastnickým právem ve věcech územního plánování viz: Ploeger, Hendrik, Groetelaers, Daniëlle A. a van der Veen, Menno: Planning and the Fundamental Right to Property (Územní plánování a právo na majetek, článek je online dostupnýzde:http://aesop2005.scix.net/data/papers/att/394.fullTextPrint.pdf .“ Dojde-li k zásahu do ústavně zaručeného práva či ke kolizi dvou ústavně zaručených práv, je namístě přistoupit k testu proporcionality. Zde stojí proti sobě veřejný zájem města na ochranu krajinného rázu a rekreačního potenciálu území, zatímco na straně druhé stojí soukromé vlastnické právo navrhovatelů dle článku 11 Listiny základních práv a svobod, resp. článku 1 Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Test proporcionality, který dlouhodobě užívá český Ústavní soud, stojí na třech pilířích. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zda institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou soupeřících zájmů či základních práv. K principu proporcionality v pátém kroku algoritmu se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publikovaném pod č. 1910/2009 Sb. NSS, které na tuto věc přímo dopadá, a jímž je soud při rozhodování vázán, konkrétně pak výroky IV. a V.: „IV. Podmínkou zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s., je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). V. Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět je bez náhrady.“ Rozšířený senát také v odůvodnění výše citovaného usnesení upřesnil, že pokud jde o „(…) zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu (čl. 11 odst. 4 LZPS), a to z veřejných prostředků nebo z prostředků toho, v jehož prospěch je zásah do vlastnictví proveden.“ Soud je toho názoru, že v posuzovaném případě u pozemku p.č. 9076 nebyl splněn test proporcionality. Jak bylo výše řečeno, zásadními kritérii testu proporcionality jsou nezbytnost zásahu, legitimnost cílů, které jej ospravedlňují, zásada minimalizace zásahu ve spojení se zásadou subsidiarity, vyloučení libovůle a diskriminace. Město Žďár nad Sázavou v rozhodnutí o námitce č. 224 navrhovatelů podané v rámci druhého veřejného projednání návrhu územního plánu především uvedlo, že z hlediska hodnot území nebude územním plánem vymezena na části pozemku p.č. 9075 v k.ú. Město Žďár a na pozemku p.č. 9076 v k.ú. Město Žďár zastavitelná plocha rekreace – rodinná rekreace. Návrh územního plánu nahrazuje individuální rekreace o výměře 10,02 ha ve III. a IV. třídě ochrany půdy, která byla vymezena původním územním plánem města, několika menšími zastavitelnými plochami individuální rekreace tak, aby se neakumulovaly do jediné velké plochy. Návrh vymezuje rozptýlené plochy RI – rekreace rodinné v krajině, neboť to má lepší dopad na krajinný ráz. V návrhu jsou pozemky p.č. 9075, 9076 a 9077 v k.ú. Město Žďár navráceny zpět do zemědělského půdního fondu, pouze část pozemku p.č. 9076 v k.ú. Město Žďár je zařazena do zastavitelné plochy s využitím pro dopravní infrastrukturu silniční DS a část pozemku je zařazena v plochách rekreace rodinné RI. Z hlediska původního územního plánu se pozemek p.č. 9076 v k.ú. Město Žďár a menší část pozemku p.č. 9075 v k.ú. Město Žďár nacházejí v rozvojovém území pro založení zahrádkářské lokality u Krejdského rybníka. Pozemek p.č. 9077 je v platném územním plánu vymezen celý jako krajinná zeleň a větší část p.č. 9075 v k.ú. Město Žďár je vymezena v platném ÚPO jako veřejná zeleň a trvalý travní porost. Nelze se odvolávat na původní podobu územního plánu města z roku 2003, územní plán města svým řešením zcela nezavazuje, neboť tím by byla popřena sama podstata územního plánování. Koncepce územního plánu Žďár nad Sázavou chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to zajišťuje ochranu nezastavěného území. Koncepce územního plánu je stanovena s ohledem na veškeré požadavky na ochranu stávajících hodnot území, maximální možné vyloučení střetů s limity využití území. K téměř totožné námitce navrhovatelů č. 6 podané k upravenému návrhu územního plánu poté odpůrce uvedl, že důvodem zrušení části rozsáhlé plochy rekreace, vymezené platným územním plánem města byla zejména ochrana krajinného rázu a také rekreačního potenciálu území, neboť vytváření souvislých rozsáhlých ploch chatových osad ve volné krajině není žádoucí. Návrh územního plánu koncepčně vychází z dosud platného územního plánu města, nicméně v detailu se lišit může a v mnoha ohledech liší zcela v souladu se schváleným zadáním územního plánu Žďár nad Sázavou. V zadání územního plánu je uvedené zvážení redukce zastavitelných ploch, pro jejichž vyřazení jsou důvody. Zastavitelná plocha individuální rekreace o rozloze 10,02 ha mimo zastavěné území na půdách ve III. a IV. třídě ochrany půdy, nebyla zrušena úplně. V návrhu územního plánu by musela být vymezena tato plocha o rozloze 10,02 ha jako plocha, ve které je rozhodování o změnách v území podmíněno zpracováním územní studie, neboť v souladu s ustanovením § 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., musí být k ploše rekreace vymezena související plocha veřejného prostranství o rozloze min. 5000 m2. Vymezení zastavitelné plochy rekreace je v návrhu územního plánu co nejšetrnější, jen v nezbytně nutné míře. Návrh územního plánu navrhuje zastavitelnou plochu rekreace individuální (s možností výstavby chat). V dosud platném územním plánu města je plocha vedena jako (Iz), tedy rekreace individuální – zahrádkářské osady, bez výstavby nadzemních objektů. Rozvíjet cestovní ruch ve formách příznivých pro udržitelný rozvoj, nepřipouštět rozšiřování a intenzifikaci chatových lokalit je prioritou územního plánování. Veřejný zájem ochrany krajinného rázu a rekreačních hodnot pro uživatele stávajících chat proto převážil nad soukromými zájmy vlastníků pozemků. (…) V návrhu územního plánu se nejednalo o žádnou výměnu, náhradu, neboť namítaná lokalita byla vyhodnocena jako naddimenzovaná a z pohledu udržitelného území nežádoucí. V jiných částech území však byly vytipovány plochy, které jsou z pohledu území jako celku vhodnější – nejednalo se pouze o zmíněné parcely, vždy však šlo o plochy, které nevytváří tak rozsáhlé monofunkční lokality, které by narušovaly měřítko krajiny. (…) V této zastavitelné ploše dosud nedošlo od roku 2003 k předpokládanému rozvoji, proto může Město Žďár nad Sázavou předmětnou plochu vyjmout ze zastavitelných ploch, aby pro daný účel mohla vymezit plochy jiné, aniž by vlastníkům nemovitostí, kteří neprojevili vůli své záměry realizovat, platila náhrady. (…) Prioritou územního plánování je hospodárně využívat zastavěné území a zajistit ochranu nezastavěného území (zemědělské půdy), rozvojové záměry vymezit ve vazbě na zastavěné území, z důvodu minimalizace ekonomické náročnosti záměrů. Změnou podstatné části funkční plochy pozemku určeného jako plochy individuální rekreace – zahrady na ornou půdu došlo k podstatnému omezení vlastnického práva navrhovatelů, tj. vyloučení možnosti realizovat jejich záměr na vybudování zahradní či rekreační kolonie a taktéž výrazné snížení ceny pozemku. Dle napadeného územního plánu je totiž přípustné jako hlavní využití plochy zemědělské – orné půdy NZ.1: orná půda se zemědělským využitím, přípustné využití: orná půda intenzivně hospodářsky využívaná, dominuje produkční funkce; každoročně obnovované kultury (s nízkou ekologickou stabilitou mohou ve větších plochách a na svažitém terénu výrazně zvyšovat riziko eroze), přípustná jsou opatření zajišťující plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí zemědělské krajiny (zejména zemědělské obhospodařování a polní cesty), podzemní stavby a zařízení technické infrastruktury, protierozní, protipovodňová a ekostabilizační opatření, stezky pro pěší a cyklisty a jejich vybavenost, změny kultur, podmíněně přípustné využití: jiné stavby a zařízení dopravní a technické infrastruktury, pokud jde o stavby či zařízení ve veřejném zájmu, které nelze v rámci systému dopravní a technické infrastruktury umístit jinde, stavby a zařízení sloužící ke zlepšení podmínek využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu, jednotlivé zemědělské hospodářské stavby bez oplocení – ve všech případech pokud nedojde k podstatnému narušení či omezení hlavního využití; vodní plochy, zalesnění – na půdách nižších tříd ochrany (III.-V.třída), pokud nedojde k narušení přírodních či krajinných hodnot území, nepřípustné využití: všechny jiné druhy staveb a činností. Zásadní omezení vlastnického práva navrhovatelů tedy sleduje veřejný zájem obce na zachování krajinného rázu a rekreačního potenciálu území. Odpůrce podle toho, jak se vypořádal s námitkami navrhovatelů, zamýšlel vymezení zastavitelné plochy rekreace v co nejšetrnější možné míře, a to prostřednictvím několika menších zastavitelných ploch individuální rekreace, které se nebudou akumulovat do jediné velké plochy, nebudou pohledově ani funkčně navazovat na již existující zastavitelné plochy individuální rekreace, čímž nebude narušováno pohledové měřítko krajiny. V tomto případě je tedy nutné vyvážit na jedné straně zájem vlastníků dotčených pozemků a na straně druhé veřejný zájem, který lze chápat jako zájem na harmonickém využití území. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, poté: „(…) tato harmonie může mít nesčíselně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu“. Soud k tomuto podotýká, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu respektuje maximální míru uvážení orgánů územního plánování, které jsou bezpochyby s ohledem na svou znalost místních potřeb a poměrů daného území schopny nejlépe posoudit nejvhodnější způsob funkčního využití území. Rovněž soud souhlasí s odpůrcem v jeho přesvědčení, že v případě nového územního plánu (nikoliv tedy jeho pouhé změny) je zpracováván zcela nový koncept daného území, který je zcela nezávislý od koncepce předcházejícího územního plánu, přičemž však musí respektovat nadřazenou územně plánovací dokumentaci. Soud nikterak nezpochybňuje postavení nového územního plánu jakožto autorského díla, které je výsledkem složitého procesu, do kterého by mělo být na základě všeho výše uvedeného zasahováno pouze minimálně. Soudu tedy přísluší přezkoumávat především postup odpůrce, respektive orgánů územního plánování. Jak již bylo uvedeno výše, správní soud není oprávněn do zájmu na harmonické využití území jakkoliv zasahovat, pokud je rovnováha mezi jednotlivými zájmy nalezena na základě zákonného postupu. Zásahy do územního plánování z hlediska jeho souladu s hmotným právem jsou tedy vyhrazeny pouze pro taková těžká pochybení, která se mohla promítnout do sfér subjektivních práv dotčených osob. Správní soudy neposuzují vhodnost zvolených řešení, nýbrž pouze posuzují, zda existuje rovnováha mezi zájmy, které měly být zohledněny při určení funkčního a prostorového uspořádání území. Soud při přezkumu tyto skutečnosti respektoval. V posuzovaném případě však soud dospěl k závěru, že odpůrcem schválené řešení územního plánu nelze považovat za legitimně vyvažující veřejné a soukromé zájmy. Předně je nutno poukázat na skutečnost, že odpůrce změnil funkční využití pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů mj. se záměrem vymezit nově zastavitelné plochy individuální rekreace prostřednictvím vícero menších zastavitelných ploch individuální rekreace, které by nenavazovaly na stávající plochy rekreace, na místo v původním územním plánu vedených velkých ploch individuální rekreace na pozemku navrhovatelů. Toto zdůvodnění by se za jiných okolností mohlo zdát opodstatněným, neboť tímto záměrem by skutečně mohlo být dospěno k zachování stavu krajiny s mírnějšími dopady na její přírodní ráz. V tomto směru je však nutné zkoumat, zda odpůrce výslednou podobou napadeného územního plánu naplnil cíle stanovené v zadání územního plánu a zda současně respektoval důvody, pro které nebylo vyhověno námitkám navrhovatelů týkajících se dotčení jejich vlastnických práv. Soud považuje za zásadní to, že odpůrce zvolil a zcela určitě vymezil postup pro vyhodnocení vhodných oblastí určených pro rekreaci, přičemž měl ve zvoleném postupu zůstat zcela konzistentní v případě všech pozemků, jež byly za tímto účelem vytipovány, a od tohoto postupu se neodchylovat. Odpůrce v odůvodnění svého rozhodnutí o námitce navrhovatelů č. 6 uvedl, že důvodem zrušení části rozsáhlé plochy rekreace byla zejména ochrana krajinného rázu a rekreačního potenciálu území, neboť vytváření souvislých rozsáhlých ploch chatových osad ve volné krajině není žádoucí. Soud však z obsahu hlavního výkresu napadeného územního plánu zjistil, že odpůrce navzdory této své argumentaci rozšířil v několika oblastech polohově blízkých pozemku navrhovatelů již stávající plochy sloužící k individuální rekreaci o návrhové plochy pozemků s funkčním využitím pro individuální rekreaci, čímž naopak dále fakticky zvětšil již v současnosti velmi rozsáhlou plochu sloužící k rekreaci. Jedná se přitom především o návrhové plochy Z73, Z74 a Z75, jež navazují na rekreační oblast v okolí rybníka Velká Strana, a dále o návrhovou plochu Z70, jež navazuje na rekreační oblast v okolí Lázničkova rybníka a Velkého krejdského rybníka. Uvedené návrhové plochy společně se stávajícími plochami sloužícími pro individuální rekreaci vytvářejí nepochybně souvislé a rozsáhlé plochy chatových osad, jež odporují záměru vymezenému odpůrcem. Zvolené řešení, tj. rozšiřování rozsáhlých ploch individuální rekreace, rovněž koliduje se zdůvodněním nevyhovění námitce navrhovatelů, tedy že je prioritou územního plánování nepřipouštět rozšiřování a intenzifikaci chatových lokalit. Vymezením výše specifikovaných návrhových ploch totiž naopak dochází k nezanedbatelnému rozšíření stávajících rekreačních lokalit. Soud ani neshledává přiléhavý argument odpůrce při nevyhovění námitkám navrhovatelů, že vymezení zastavitelné plochy rekreace je v návrhu územního plánu co nejšetrnější a jen v nezbytné míře. V tomto směru považuje soud za nutné zaměřit se především na navrhovateli namítaný pozemek p.č. 9177, který je v návrhové ploše Z72 nově vymezen v rozsahu 25 050 m2 jako zastavitelná plocha pro rekreaci. Návrhovou plochu o takových rozměrech není dle názoru soudu možné bez dalšího označit za plochu rekreace vymezené v co nejšetrnější a nezbytné míře. Za takové plochy by bylo možné považovat například návrhové plochy Z75 a Z74, které nejsou tak velkého rozsahu, nicméně i tyto je nutno na druhou stranu posuzovat jakožto celek s již existující rekreační zástavbou. Soud se rovněž nemůže ztotožnit se závěrem odpůrce, že v jiných částech území byly vytipovány plochy, které jsou z pohledu území jako celku vhodnější, neboť jde o plochy, které nevytváří tak rozsáhlé monofunkční lokality narušující měřítko krajiny. Z vyjádření odpůrce k žalobě přitom vyplývá, že plochy vytipované projektantem jako vhodnější byly zvoleny z důvodu jejich nenavazování na stabilizované plochy rekreace, přičemž odpůrce se opíral především o pozemek p.č. 9177 v jeho nově vymezené zastavitelné ploše Z72. Nově vymezené zastavitelné plochy Z 70, Z 73, Z 74 a Z 75 však přímo na stabilizované plochy individuální rekreace navazují. Soud dále uvádí, že návrhová plocha Z72 byla odpůrcem vymezena v rozsahu cca 2,5 ha, kterou lze samu o sobě bez nutnosti jejího skutečného navázání na již existující rekreační lokality považovat za rozsáhlou monofunkční lokalitu. Vzhledem k jejímu rozsahu, kdy se tato rozkládá od jižní části Velkého krejdského rybníka do cca poloviny západní části rybníka Velká Strana, nelze tuto podřadit pod plochu pouze minimálně navyšující rozsah stávající rekreační zahrádkářské lokality v daném území. Je pravdou, že plocha Z72 sousedí s plochami s odlišným funkčním využitím. Je třeba si však uvědomit, že odpůrce neshledal námitky navrhovatelů důvodnými taktéž s poukazem na to, že v případě ponechání pozemku p.č. 9076 v ploše individuální rekreace by existovala jednoznačná pohledová vazba obou lokalit, které by působily jako jeden celek. I na plochu Z72 lze však nahlížet obdobně, neboť tato rovněž pohledově, byť ne přímo, navazuje na stabilizovanou rekreační oblast v západní části Velkého krejdského rybníka a na rekreační oblast v jižní a východní části rybníka Velká Strana. Dle názoru soudu pak vytváří pohledovou vazbu těchto lokalit a dojem jednoho celku v dálkových pohledech, čímž by dle argumentace odpůrce mělo docházet k zásahu do krajinného rázu dané lokality. V případě pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů by však byla tato překážka (i při kompletním zachování úpravy funkčního využití okolních pozemků) jednoznačně řešitelná tak, že by alespoň část pozemku p.č. 9076 splňující rozměry pro podřazení do menších rekreačních ploch byla územním plánem vymezena jako plocha pro individuální rekreaci s tím, že by se tato část pozemku nacházela v dostatečném odsazení od návrhové plochy Z70. Byla-li by taková část předmětného pozemku zvolena kupříkladu v jeho jihovýchodní či východní části, kde by přímo vymezovala sousední lesní pozemky, přičemž ve zbylé části pozemku by bylo zvoleno jeho jiné funkční využití v souladu se zachováním krajinného rázu, bylo by tímto dosaženo oddělení ploch pro individuální rekreaci od stávajících rekreačních lokalit. Taková část pozemku by byla shodně jako návrhová plocha Z72 obklopena plochami s odlišným funkčním využitím a nemuselo by proto docházet k pohledovému či plošnému propojení jednotlivých rekreačních lokalit. S ohledem na výše uvedený fakt, že odpůrce v napadeném územním plánu změnil funkční využití pozemku navrhovatelů p.č. 9076 na ornou půdu, nicméně současně vymezil jiný pozemek v blízkost jejich pozemků s funkčním využitím jako plochy individuální rekreace (konkrétně pozemek p.č. 9177, návrhová plocha Z72). Nové vymezení tohoto pozemku však nelze označit za plně vyhovující odůvodnění územního plánu. Soud přitom neshledal mezi pozemkem p.č. 9177 a pozemkem navrhovatelů p.č. 9076 natolik zásadní rozdíl, pro který by nově vymezenému zastavitelnému pozemku určeným pro individuální rekreaci p.č. 9177 musela být dána přednost vůči pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů. Jak pozemek navrhovatelů, tak i namítaný pozemek p.č. 9177 obsahující návrhovou plochu Z72 se přitom shodně nacházejí v okolí vodní plochy Velkého krejdského rybníka a prakticky totožně pohledově navazují na již existující rekreační oblast nacházející se po obvodu severozápadní části tohoto rybníka. Odpůrce tedy svému konkrétně nastavenému postupu pro vymezení ploch pro individuální rekreaci nedostál, pokud pozemky navrhovatelů vyhodnotil jako nevhodné a nenaplňující podmínky zadání územního plánu, ačkoliv pozemky jiné (jež byly specifikovány výše), které rovněž v jednotlivých aspektech stanovené předpoklady nesplňovaly, jako plochy pro individuální rekreaci vymezil. Odpůrce se tímto odklonil od zvoleného postupu vyplývajícího ze zadání územního plánu. Soud proto pochybení odpůrce shledává v jeho postupu, když při vyhodnocování všech zmíněných pozemků nezachoval jednotný a předem definovaný postup a nesplnil tedy podmínku nutnosti konzistentního posouzení všech pozemků připadajících v úvahu. Odpůrci je pak třeba vytknout i to, že z odůvodnění rozhodnutí o námitkách a ani z vyjádření k žalobě jednoznačně nevyplývá, z jakého konkrétního důvodu byl pozemek p.č. 9177 vybrán jako vhodnější za situace, kdy nebyla stanovena žádná rozhodná kritéria, podle kterých by se měla vhodnost jednotlivých pozemků pro volbu jejich funkčního využití posuzovat. Soud proto považoval za nadbytečné provádět výslech zaměstnanců projekční kanceláře, neboť jejich případná výpověď k výběru vhodných pozemků určených pro rekreaci by nic nezměnila na skutečnosti, že se odpůrce odchýlil od předem specifikovaného zadání a zvoleného postupu. Odpůrce navíc k objasnění svého postupu jejich výslech ani nepožadoval či spíše s ním dokonce k návrhu navrhovatelů nesouhlasil. Soudem tedy nebyl shledán zásadní rozdíl mezi pozemky p.č. 9076 a 9177, neboť větší příhodnost pozemku p.č. 9177 či případně návrhové plochy Z70 oproti pozemku p.č. 9076 nebyla odpůrcem dostatečně zdůvodněna a rovněž fakticky nebylo respektováno odpůrcem argumentované zadání územního plánu a jeho cíle směřující k vymezení rekreačních ploch menšího rozsahu. V takovém případě je otázkou, z jakého důvodu se odpůrce nezabýval možností vytvoření alespoň v části pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů (jež by byla vhodně zvolena a dostatečně odsazena z prostorového i pohledového hlediska od již existujících rekreačních oblastí) plochy s původním funkčním využitím, kdy by v části tento pozemek mohl být vymezen jako plocha individuální rekreace (a to v rozsahu, jež by respektoval záměr vytvoření menších atomizovaných rekreačních ploch) a ve zbývající části právě s odkazem na nutnost zachování krajinného rázu jako např. trvalé travní porosty, plocha přírodní či veřejné prostranství. Avšak za situace, kdy odpůrce tento krok, jež by dozajista představoval kompromis mezi veřejnými a soukromými zájmy navrhovatelů, neučinil a vyhodnotil pozemek navrhovatelů jako nevhodný pro naplnění zadání územního plánu a pozemek nacházející se v bezprostřední blízkosti s velmi podobnými podmínkami určil jako vhodnější pro vybudování plochy individuální rekreace, musí soud tento postup označit za nerespektující zásady podmiňující zákonnost územního plánu. Vhodnějším řešením a především řešením, jež by toliko nezasahovalo do vlastnických práv navrhovatelů, se jeví rozdělení jejich pozemku p.č. 9076 na části s odlišným funkčním využitím, čímž by mohl být původní záměr navrhovatelů uskutečněn alespoň částečně, a nikoliv řešení, při kterém byli navrhovatelé záměnou původního funkčního využití jejich pozemku ve prospěch pozemku p.č. 9177 absolutně ochuzeni o možnost využít potenciál jejich pozemku pro naplnění investorského či jiného obdobného záměru. V posuzovaném případě proto neobstojí kritérium potřebnosti, zásada minimalizace zásahu a subsidiarity, neboť plochu pro individuální rekreaci bylo možné za určitých podmínek umístit na pozemku navrhovatelů a nikoliv tuto přesunout oproti původnímu územnímu plánu na jiné, avšak velmi blízké, místo se srovnatelnými podmínkami v návaznosti na již fungující rekreační oblasti, a to především bez dostatečného a podloženého zdůvodnění tohoto postupu. Za těchto okolností pak nemůže obstát podstatné omezení vlastnického práva navrhovatelů chráněné dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod z důvodu zájmu odpůrce na zachování krajinného rázu a rekreačního potenciálu krajiny, neboť omezení navrhovatelů jako vlastníků pozemku p.č. 9076 přesáhlo spravedlivou a únosnou míru, pro kterou by byli povinni takové omezení strpět. Znehodnocení pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů je patrné zejména z předloženého znaleckého posudku ze dne 27. 2. 2017, č. 145-1/2017, zpracovaného Ing. M. S. Z jeho závěrů vyplývá, že cena daného pozemku v místě a čase obvyklá byla v případě původního územního plánu ve výši 17 230 800 Kč, zatímco v případě nyní posuzovaného územního plánu ve výši 1 148 720 Kč, což lze bezpochyby označit jako významné a výrazné znehodnocení pozemku navrhovatelů z důvodu podstatného snížení jeho ceny. Odpůrce argumentoval, že by bylo problematické odůvodnit nutnost vymezení nové zastavitelné plochy o výměře 10,02 ha. Soud odkazuje na výše uvedené s tím, že povinností odpůrce nebylo určit funkční využití celého pozemku p.č. 9076 jakožto plochy pro individuální rekreaci. Odpůrce mohl přistoupit k vymezení takového využití jen v části pozemku, a to například ve výměře srovnatelné s pozemkem p.č. 9177. Dospěl-li odpůrce u pozemku p.č. 9177, resp. jeho návrhové plochy Z72, k závěru, že vymezení zastavitelné plochy v dané výměře je ospravedlnitelné, pak není zřejmé, proč by obdobné zdůvodnění nebylo možné použít na obdobnou výměru pozemku p.č. 9076 ve vlastnictví navrhovatelů. Postup odpůrce dle názoru zdejšího soudu ukazuje na jeho selektivní přístup k jednotlivým uvažovaným pozemkům. O důvodech takového jednání odpůrce se lze nyní z pohledu soudu pouze dohadovat (avšak bez jednoznačné odpovědi), neboť jak již soud konstatoval výše v textu tohoto rozhodnutí, v odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a ani ve vyjádření k žalobě zcela absentuje konkrétní zdůvodnění, proč byl pozemek p.č. 9177 zvolen jako vhodnější pro volbu jeho funkčního využití jakožto plochy pro individuální rekreaci. Soud dále považuje za důležité vyjádřit se k navrhovateli předloženým důkazům, a to konkrétně e-mailové komunikace navrhovatelky b) s vedoucí majetkoprávního odboru odpůrce za účelem odkupu pozemku navrhovatelů, a rovněž k zápisu z 91. schůze Rady města Žďáru nad Sázavou konané dne 9. 6. 2014. Z e-mailové komunikace je zřejmé, že minimálně od dubna roku 2014 probíhala mezi navrhovateli a odpůrcem jednání, týkající se prodeje předmětných pozemků ve vlastnictví navrhovatelů odpůrci. Nadto sám odpůrce v průběhu ústního jednání uvedl, že jednání probíhala již dříve a nikoliv až od dubna roku 2014. V obsahu e-mailové komunikace je řešena především kupní cena, resp. její úhrada formou splátek. Lze tedy předpokládat, že jednání byla z obou stran přikládána důležitost a odpůrce skutečně reálně zvažoval pozemky od navrhovatelů odkoupit. Tato skutečnost plyne i z toho, že záměr nabytí pozemků byl i předmětem jednání rady měst dne 9. 6. 2014. V zápise z této schůze v bodě 6 písm. f) je uvedeno: „Rada města po projednání hlasovala o schválení vyhlášení záměru na nabytí pozemků do vlastnictví Města Žďáru nad Sázavou a to p. č. 9075 – trvalý travní porost ve výměře 25 475 m2, p. č. 9076 – orná půda ve výměře 57 436 m2 a p. č. 9077 – ost. pl., jiná plocha ve výměře 1 615 m2 ze spoluvlastnictví Ing. A. P., Praha 1 a P. K., K., (každý v podílu ) – vše v k. ú. Město Žďár v rekreační chatové oblasti Krejdy. Hlasování: Pro 2, proti 5, zdrž. 2 – NESCHVÁLENO.“ Z předložených důkazů je patrné očekávání navrhovatelů, že jejich pozemky budou v blízké době odkoupeny odpůrcem. Předpoklad odkupu trval minimálně do 10. 6. 2014, kdy byli navrhovatelé odpůrcem vyrozuměni o jeho rozhodnutí pozemky neodkoupit. Nelze proto klást k tíži navrhovatelů, že od účinnosti původního územního plánu nepočali s realizací svého investorského záměru za situace, kdy v průběhu řízení o podobě nového územního plánu jednali s odpůrcem o odkupu svých pozemků. Legitimní očekávání navrhovatelů v podobě prodeje pozemků odpůrci jednoznačně představovalo důvodnou překážku v zahájení realizace jejich investorského záměru, kterou nelze nyní zpětně navrhovatelům jakkoliv vytýkat. Lze předpokládat, že postup navrhovatelů byl ovlivněn právě vzájemným jednáním s odpůrcem. I v případě, kdy by žádné jednání o prodeji pozemků mezi stranami neproběhlo a navrhovatelé přesto se svým investorským záměrem nikterak nezapočali, nemohlo by být takové jednání přičítáno k jejich tíži, neboť jim ze zákona žádná taková povinnost nenáleží. Vlastnické právo k pozemkům je absolutní povahy a je čistě na vlastnících jako takových, zda a kdy se rozhodnou své záměry realizovat, neboť tento krok je spojen s mnoha proměnnými, které musí vždy vlastník pozemku zvažovat. Je sice pravdou, že funkční využití území nemůže být neměnné a rigidní a je třeba jej při splnění všech podmínek zákonnosti takového postupu za účelem dosažení veřejného zájmu měnit, nicméně je třeba takové změny vyhodnocovat velmi prozřetelně. Tato skutečnost tedy sama o sobě neměla mít na posouzení dané věci žádný vliv, neboť vlastníci pozemků nemohou být fakticky trestáni za posečkání s realizací svého záměru s pozemkem v jejich vlastnictví. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům posoudil soud za nadbytečné a nedůvodné z pohledu právních a skutkových tvrzení provedení dalších navazujících důkazů, a to kompletní korespondencí mezi navrhovateli a odpůrcem, účastnickým výslechem navrhovatelky b), kupními smlouvami o jiných pozemcích navrhovatelů, výpisem z katastru nemovitostí za účelem zjištění vlastníka pozemků vymezených jako pozemky pro rekreaci a dopisy pana Pokorného s žádostí o odkup pozemků navrhovatelů. Soud po právní i skutkové stránky veškeré tyto skutečnosti tvrzené účastníky vyhodnotil z již provedených důkazů a rovněž obsahu správního spisu, přičemž je považuje za dostatečné. Odpůrce dále argumentoval, že by v případě vymezení pozemku navrhovatelů musel současně vymezit taktéž značnou plochu veřejného prostranství. Ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. stanoví, že plochy veřejných prostranství zahrnují zpravidla stávající a navrhované pozemky jednotlivých druhů veřejných prostranství a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury a občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství. Pro každé dva hektary zastavitelné plochy bydlení, rekreace, občanského vybavení anebo smíšené obytné se vymezuje s touto zastavitelnou plochou související plocha veřejného prostranství o výměře nejméně 1000 m2; do této výměry se nezapočítávají pozemní komunikace. Veřejné prostranství je poté definováno v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení, ve znění pozdějších předpisů), tak, že veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Termín veřejné prostranství se objevuje i ve stavebním zákoně, konkrétně v ustanovení § 2 odst. 1 písm. k), dle kterého spadá pod pojem veřejné infrastruktury zahrnující pozemky, stavby či zařízení zřizovaná nebo užívané ve veřejném zájmu. Je totiž nepochybné, že veřejná prostranství se významně podílejí na kvalitě veřejného života obyvatel. Vytváří příležitosti k vzájemnému setkávání a shromažďování občanů, slouží k relaxaci, odpočinku a plní řadu dalších funkcí. Proto je také jedním z obecných požadavků na vymezování ploch podle ustanovení § 3 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. požadavek vytvářet a chránit bezpečně přístupná veřejná prostranství v zastavěném území a v zastavitelných plochách. Tento obecný požadavek je pak dále konkretizován právě v ustanovení § 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. z něhož rovněž plyne, že k plochám veřejných prostranství zařazujeme celou veřejnou infrastrukturu, tzn. nejen jednotlivé pozemky veřejných prostranství, ale i pozemky dopravní, technické infrastruktury a občanského vybavení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 64 A 1/2013 – 186). Dle názoru soudu ustanovení § 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nelze aplikovat mechanicky tak, že u každé zastavitelné plochy rekreace by byla povinnost vymezit novou plochu veřejného prostranství v požadovaném rozsahu. Je třeba přihlédnout především k tomu, že dle první věty citovaného ustanovení se v těchto případech zohledňují již existující plochy veřejných prostranství v blízkosti dané plochy. Při posuzování otázky dostatečnosti veřejných prostranství je tedy třeba vzít v úvahu i to, že se jedná o město umístěné v přírodním prostředí, když je i nyní posuzovaná oblast obklopena zelení. I okolní přírodní prostory plní funkci obdobnou jako veřejné prostranství, tj. jsou přístupné každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2016, č. j. 4 As 149/2015 – 98). To znamená, že plochy, které splňují tyto podmínky, jsou veřejným prostranstvím, aniž by bylo nutné je samostatně (zvlášť) vymezovat v územním plánu. Vymezení veřejných prostranství dle vyhlášky č. 501/2006 Sb. je pouze fakultativní možností, jak již uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2010, č. j. 1 Ao 3/2010 – 161, publ. pod č. 2186/2011 Sb. NSS, s tím, že: „Je na uvážení obce, zda a které plochy takto v územním plánu vymezí a umožní tak jejich zvýšenou ochranu. Nejde o obligatorní náležitost územního plánu. Tomu odpovídá i formulace příslušných ustanovení vyhlášky (srov. „obvykle“ a „zpravidla“ v § 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb.)“. Závěrem soud znovu uvádí, že v rámci územního plánování je pouhý dohlížitel a plní svou přirozenou roli ochránce práv a svobod jednotlivce či politického společenství před excesivním vybočením ze zákonných a ústavních mantinelů. Dle názoru soudu právě v případě změny funkční plochy pozemku p.č. 9076 odpůrce výrazným způsobem z důvodů zmíněných výše vybočil z mezí územního plánování, v důsledku čehož byli navrhovatelé bezdůvodně podrobeni rozdílnému přístupu ze strany odpůrce, čímž jim bylo následně taktéž znemožněno na předmětném pozemku realizovat investorský záměr na vybudování zahrádkářské či rekreační kolonie a prokazatelně jim rovněž podstatně poklesla i cena tohoto pozemku. Soud tedy naznal, že v případě pozemku navrhovatelů p.č. 076 je na místě, aby postup odpůrce korigoval. IV.c) Nedůvodnost návrhu u pozemků p.č. 9075 a 9077 Je třeba zdůraznit, že od 1. 1. 2012 došlo k změně soudního řádu správního mimo jiné ve vztahu k procesní úpravě řízení o návrhu na zrušení OOP (viz zákon č. 303/2011 Sb.). V důsledku této novely jsou správní soudy vázány rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s.ř.s.). Výše zmíněný algoritmus proto již není plně a bez dalšího využitelný (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, č. j. 2 Aos 1/2013 - 138, část IV.2.b). Z úřední povinnosti je soud povinen přihlédnout pouze k nedostatku pravomoci vydat OOP a k překročení působnosti (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 2/2010 - 116, bod 28). Ve zbývající části byl krajský soud vázán rozsahem a důvody návrhu podaného a byl oprávněn přihlédnout při posouzení důvodnosti k námitkám v předcházejícím řízení. Při přezkumu OOP z hlediska jeho proporcionality není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu na jedné straně a ochrany vlastnictví navrhovatelů na straně druhé, pokud tuto úvahu před ním neprovedl z důvodu zaviněné pasivity navrhovatelů příslušný správní orgán. Takovýto postup by byl rozporný s ústavní zásadou dělby moci, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace (srov. rozsudek č. j. 6 Ao 5/2011 - 43). Jde-li o pozemky navrhovatelů p.č. 9075 a 9077, byl dle předcházejícího územního plánu zařazen do veřejných prostranství a zeleně – Z. V napadeném územním plánu byly poté tyto pozemky zařazeny do plochy zemědělské – trvalé travní porosty NZ.2 s hlavním využitím: louky a pastviny se zemědělským využitím, přípustným využitím: extenzivně využívaná zemědělská půda, převážně louky a pastviny, v návaznosti na zástavbu lada. Trvalé bylinné kultury (riziko eroze je minimální). Přípustná jsou opatření zajišťující plnění produkčních a mimoprodukčních funkcí zemědělské krajiny, podzemní stavby a zařízení technické infrastruktury, protierozní, protipovodňová a ekostabilizační opatření, stezky pro pěší a cyklisty a jejich vybavenost, podmíněně přípustným využitím: jiné stavby a zařízení dopravní a technické infrastruktury, pokud jde o stavby či zařízení ve veřejném zájmu, které nelze v rámci systému dopravní a technické infrastruktury umístit jinde, stavby a zařízení sloužící ke zlepšení podmínek využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu, jednotlivé zemědělské hospodářské stavby bez oplocení – ve všech případech pokud nedojde k podstatnému narušení či omezení hlavního využití; vodní plochy, zalesnění – na půdách nižších tříd ochrany (III.-V.třída), pokud nedojde k narušení přírodních či krajinných hodnot území, změny kultur (na zahrady a sady možné bez problémů, na ornou půdu za předpokladu prověření erozního ohrožení a případné realizace protierozních opatření) a nepřípustným využitím: všechny jiné druhy staveb a činností. Soud je vázán důvody návrhu a u pozemků p.č. 9075 a 9077 nelze vyjít z argumentace navrhovatelů, že ke zkrácení na vlastnickém právu dochází v důsledku vyloučení možnosti realizace jejich investorského záměru vybudování zahrádkářské či rekreační kolonie a snížení ceny pozemku. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, součástí námitky žalobců byly rovněž grafické části znázorňující stav, kterého chtěli navrhovatelé v rámci nového územního plánu dosáhnout. U předmětných pozemků p.č. 9075 a 9077 bylo navrhovateli požadováno jejich funkční využití jako plochy přírodní – NP. Ty jsou poté v napadeném územním plánu definovány jako plochy s hlavním využitím: plochy pro ochranu přírody a krajiny, přípustným využitím: plochy přírodní se samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro ochranu přírody a krajiny. Tyto plochy zahrnují pozemky v 1. a 2. zóně chráněné krajinné oblasti, pozemky maloplošných zvláště chráněných území, pozemky evropsky významných lokalit, pozemky biocenter a výjimečně pozemky související dopravní a technické infrastruktury. Jde o plochy nelesní přírodní nebo přírodě blízké vegetace, funkce biologická, ekostabilizační, krajinotvorná, protierozní, estetická. Navrhovaná opatření je třeba realizovat podle schválené projektové dokumentace, sadební materiál by měl být autochtonní a odpovídat stanovištním podmínkám, podmíněně přípustným využitím: protierozní a protipovodňová opatření, účelové komunikace, stezky pro pěší a cyklisty, zařízení technické infrastruktury – ve všech případech pokud nedojde k narušení přírodních či krajinných hodnot území a nepřípustným využitím: všechny jiné druhy staveb a činností. Porovnáním možnosti využití výše uvedených ploch trvalých travních porostů a ploch přírodních nezbývá soudu než konstatovat, že jsou tyto do jisté míry obdobné. Plochy trvalých travních porostů však nabízejí ve prospěch zájmu navrhovatelů jako podmíněně přípustné využití rovněž stavby a zařízení sloužící ke zlepšení podmínek využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu. Lze taktéž podotknout, že předmětné pozemky navrhovatelů nebyly ani v původním územním plánu určeny k individuální rekreaci, ale měly sloužit pouze jako plochy veřejného prostranství. Soud znovu opakuje, že je vázán důvody návrhu. U pozemků p.č. 9075 a 9077 pak nelze vyjít z argumentace navrhovatelů, že ke zkrácení na vlastnickém právu dochází v důsledku vyloučení možnosti realizace investorského záměru a snížení ceny těchto pozemků, neboť k tomu účelu nebyly pozemky určeny ani v předcházejícím územním plánu. V procesu územního plánování navrhovatelé neuplatnili žádné konkrétní námitky ve vztahu k pozemkům p.č. 9075 a 9077, resp. k důsledkům změny jejich funkčního využití. Při vázanosti soudu důvodu návrhu týkající se vyloučení možnosti realizace investorského záměru a z toho plynoucí snížení ceny pozemků, nelze takto uplatněné důvody na pozemky p.č. 9075 a 9077 vztáhnout. Soudu poté nepřísluší za navrhovatele domýšlet, z jakého důvodu jsou zkrácení OOP na svých právech změnou funkčního využití plochy veřejného prostranství na trvalé travní porosty. Soud zde odkazuje např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/09, kde je mj. uvedeno, že „navzdory nevázanosti právními důvody nelze pominout, že přirozeným prvkem řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. - vzhledem k celkové konstrukci jeho úpravy, reflektující typovou skutkovou základnu návrhu a přítomnost logicky silného individuálního (soukromého) zájmu navrhovatele - je procesní aktivita primárně samotného navrhovatele, které odpovídá, že i jemu je namístě přiměřeně připínat soudnímu řízení tradiční povinnost tvrzení, případně i důkazní. Navrhovatelovým tvrzením o porušení jeho konkrétního práva a o relevantních skutkových okolnostech se tak zásadně vymezuje předmět řízení, a nelze naopak na soud klást požadavek vlastního (dalšího, jen jím iniciovaného) úsilí ke zjištění (vyhledání, resp. vyšetření), zda jsou zde práva jiná, jež mohou být opatřením obecné povahy dotčena, a na jakém skutkovém základě tak tomu může být“. Není tedy zřejmé, jak byli navrhovatelé zkráceni, neboť způsob využití pozemku dle napadeného územního plánu a dle jimi požadovaného využití pozemku jako ploch přírodních je obdobný, přičemž je zřejmé, že se žalobci nedomáhali zachování dosavadního funkčního využití jako ploch veřejného prostranství a tento postup rovněž nikterak nezdůvodňovali. Soudu proto nezbylo, než návrh v části vztahující se k pozemkům p.č. 9075 a 9077 zamítnout. V. Náhrada nákladů řízení Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Soud vyšel z toho, že navrhovatelé se domáhali toho, aby OOP bylo zrušeno v části týkající se třech pozemků, a to p.č. 9075, 9076 a 9077. Úspěšní však byli toliko v části týkající se pozemku p.č. 9076. Soud jim proto každému přiznal 1/3 požadovaných nákladů. Právní zástupkyně navrhovatelů učinila u každého z navrhovatelů tři úkony právní služby, a to převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby a účast na ústním jednání soudu, a to za každé započaté dvě hodiny, které se konalo ve věci dne 3. 3. 2017 v době od 09:30 hod. do 11:17 hod., obecně ve výši 3 100 Kč za jeden úkon (ustanovení § 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a částku k úhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon (ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Šlo o společné úkony při zastupování dvou a více osob, a proto náleží právní zástupkyni za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu). V posuzovaném případě tedy činila sazba mimosmluvní odměny 2 480 Kč za úkon u každé osoby. Celkem by každému navrhovateli v případě plného úspěchu náležela náhrada nákladů spočívající ve třech úkonech po 2 480 Kč za jeden úkon, částka k úhradě hotových výdajů za tři úkony, tj. 900 Kč, a dále uhrazený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. S ohledem na tři úkony právní služby v případě každého z navrhovatelů by poté každému z nich příslušela náhrada nákladů v celkové výši 13 340 Kč. Náklady řízení dále spočívají v náhradě jízdních výdajů. Jízdní výdaje podle ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb. spočívají v základní náhradě za každý 1 km jízdy a dále v náhradě výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Podle ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, činí sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel u osobních silničních motorových vozidel 3,90 Kč za 1 km jízdy. Právní zástupkyně navrhovatelů uskutečnila cestu na trase Žďár nad Sázavou - Brno a zpět v délce 156 km (2 x 78 km), a to automobilem zn. Audi A3, RZ ... Výše základní náhrady za použití tohoto osobního automobilu tedy po zaokrouhlení činí 608 Kč. Náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu při kombinované spotřebě 5,1 l motorové nafty na 100 km, jak vyplývá z doložené fotokopie technického průkazu vozidla; a při výši průměrné ceny pohonné hmoty za 1 litr 28,60 Kč u motorové nafty dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., činí částku ve výši 228 Kč. Celková náhrada jízdních výdajů tak činí částku ve výši 836 Kč. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu pak advokátu náleží též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, a to za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Právní zástupkyně navrhovatelů cestou k soudnímu jednání na trase Žďár nad Sázavou - Brno a zpět promeškala čas v rozsahu 2 x 3 půlhodiny, a proto soud navrhovatelům přiznal dle ustanovení § 14 odst. 3 advokátního tarifu náhradu v částce ve výši 600 Kč (6 x 100 Kč). Protože právní zástupkyně navrhovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku, odpovídající dani, kterou je právní zástupkyně navrhovatelů povinna z celkové odměny za zastupování navrhovatelů a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.)., tj. o částku 3 804 Kč. Celkové náklady řízení za zastoupení včetně daně z přidané hodnoty a zaplacených soudních poplatků tak činí u každého z navrhovatelů částku ve výši 15 960 Kč, spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, ve třech úkonech po 2 480 Kč za jeden úkon, v hotových výdajích za tři úkony po 300 Kč, v náhradě poloviny celkových jízdních výdajů ve výši 418 Kč, v náhradě poloviny celkové náhrady za promeškaný čas ve výši 300 Kč a v náhradě poloviny částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 1 902 Kč. Každý z navrhovatelů však byl úspěšný toliko ve třetině toho, co požadoval, a proto mu náleží toliko třetina nákladů, tj. částka 5 320 Kč. Ke splnění povinnosti byla odpůrci stanovena přiměřená lhůta.

Poučení