64 C 137/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Enikö Machovou, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: podle zákona č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti žalované vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Soud konstatuje, že ve správním řízení vedeném Magistrátem hlavního města Prahy ve věci sp. zn. S-MHMP [číslo] ODA-TAX došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a byl porušen zákon.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhal po žalované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., a to ve výši 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Uvedl, že byl účastníkem řízení o kontrole a následného správního řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, Odbor dopravních agend, pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno]. Dne [datum] bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení tohoto řízení. Prvoinstanční správní orgán vydal rozhodnutí dne [datum], kterým uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč, přičemž žalobce toto rozhodnutí napadl svým odvoláním. Odvolací orgán – Ministerstvo dopravy rozhodl o podaném odvolání dne 2. 11. 2021 pod [číslo jednací], které bylo doručeno až dne [datum]. Odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II ÚS 570/20:„ Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy.“. K tomu uvedl, že nepřiměřenou délkou předmětného řízení mu byla zasažena jeho práva a byla mu způsobena újma, přičemž tuto újmu požaduje odškodnit. Zdůraznil, že ustanovení § 71 odst. 3 s.ř. je nutno analogicky vztáhnout i na rozhodování odvolacího orgánu. Postup Magistrátu hl. m. Prahy po zahájení správního řízení naplňuje základní předpoklady pro řádný postup, avšak doba odvolacího řízení je dobou, která zatížila řízení extrémními průtahy. Žalobce uplatnil dne [datum] písemně u žalované nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v žalované výši a bylo mu dne [datum] doručeno její stanovisko, kterým bylo konstatováno porušení práva.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že nárok žalobce neuznává, neboť žalobci nemajetková újma vzniknout nemohla. Žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku a po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si musel být s ohledem na charakter svého jednání, které bylo v řízení projednáváno, vědom, že přestupky spáchala že uložení sankce je po právu. Nesporovala, že žalobce předběžně uplatnil nárok dne [datum] a že žalovaná svým vyjádřením ze dne [datum] poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva a omluvou. Poukázala na to, že zákon č. 82/1998 Sb. vyžaduje splnění tří podmínek k tomu, aby bylo možno uznat náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to: a) existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, b) vznik škody či nemajetkové újmy, c) příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Vzhledem k charakteru žalobcem uplatněného nároku je nezbytné posoudit, zda se na předmětné řízení aplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), a lze je tedy posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení. Žalovaná je názoru, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy na případ žalobce aplikuje. Předmětné řízení pak bylo zahájeno dne [datum], kdy byl žalobci doručen příkaz Magistrátu ze dne [datum] a rozhodnutí odvolacího orgánu mu bylo doručeno dne [datum]. Za konec lhůty v případě nepřiměřené délky řízení je dle konstantní judikatury nutné považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). V předmětném případě se tedy jedná o den [datum]. Celková délka řízení byla 3 roky, 9 měsíců a 4 dny, tj. od [datum] do [datum]. Poukázala dále na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], a na skutečnost, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 685/06, ze dne [datum], podle nějž nelze otázku délky řízení a její přiměřenosti vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 425/2005, ze dne 28. 2. 2006). Žalovaná po posouzení případu žalobce z hlediska výše uvedených kritérií uvedla následující. V případě žalobce byla věc řešena jak Magistrátem, tak následně pak Odborem veřejné dopravy. Je tedy zřejmé, že zapojení několika orgánů veřejné moci do řešení předmětného případu ovlivnilo celkovou délku řízení. Procesní aktivita žalobce délku řízení nijak neovlivnila. Ze spisové dokumentace vyplývá, že v průběhu správního řízení nebyly správními orgány dodrženy lhůty stanovené v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro vydání rozhodnutí. Na základě výše uvedených skutečností dospěla sama žalovaná k závěru, že celková délka řízení odpovídající délce 3 roky, 9 měsíců a 4 dny je nepřiměřená. V projednávané věci však poukázala na další skutečnosti, a to že je nutno přihlédnout k tomu, že po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si žalobce musel být vědom, že jednání, pro něž byl stíhán, se dopustil. K tomu odkázala analogicky na rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017. Dále, že dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 31. 8. 2011, je v každém řízení třeba zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Nutno tak zvažovat, že příslušné řízení bylo pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil a že žalobce žádným způsobem„ neurgoval“ orgány veřejné moci, aby jeho záležitost byla vyřízena v co nejkratší době, za celou dobu trvání řízení se žádným způsobem nedotazoval na jeho průběh či výsledek, neuplatnil opatření proti nečinnosti apod. K významu řízení pro poškozeného s ohledem na jeho zájem o řízení žalovaná odkázala na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, ze dne 19. 5. 2015. V řízení byla činěna prakticky pouze šablonovitá podání ze strany právního zástupce žalobce, která využíval v celé řadě skutkově totožných případů. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 559/2017, ze dne 27. 6. 2018. V případě žalobce však o nejistotě ohledně výsledku řízení v otázce viny hovořit nelze. Žalobce se protiprávního jednání dopustil. Pokud se žalobce v řízení bránil tím, že exekutorský zápis pořízený o průběhu přepravy je nezákonný a nepřípustný důkaz, neboť zasahuje do práva na respektování soukromého života řidiče, jednalo se o obranu zcela lichou, neboť projevy řidiče nebyly audiovizuálně zaznamenány (nejednalo se o zvukový či obrazový záznam, ale o slovní zachycení určitého děje) a závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 60/2009-119, ze dne 5. 11. 2009, tak na věc žalobce nedopadaly. Naopak v oblasti přeprav zprostředkovávaných aplikací Uber, shledal takový postup za souladný se zákonem Městský soud v Praze např. v rozsudcích č. j. 10 A 121/2017 – 39, ze dne 14. 11. 2019 nebo č. j. 5 A 84/2017 – 62, ze dne 24. 7. 2020. Z pohledu výše uložené sankce mělo řízení pro žalobce rovněž nulový význam proto, že lze důvodně předpokládat, že uloženou sankci nehradil žalobce ze svých prostředků, nýbrž z prostředků poskytnutých [právnická osoba] B. V. v rámci podpory přislíbené dopravcům a řidičům v rámci jejich náboru a zajištění co nejširšího užívání aplikace Uber a s tím co nejvyšších příjmů z jejího užívání plynoucích. Žalovaná předložila soudu k důkazu výběr položek bankovních výpisů obsahující přehled plateb sankcí uložených jednotlivým přestupcům, užívajících při dopravě aplikaci Uber v jednotlivých přestupkových řízeních, které byly zaplaceny Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] z jeho bankovního účtu u [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and [právnická osoba] [bankovní účet] a poukázala na skutečnost, že z předloženého přehledu plateb vyplývá, že Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] byly z jeho bankovního účtu vedeného u [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and [právnická osoba] [bankovní účet] zaplaceny sankce uložené jednotlivým přestupcům ve více než stovce případů v celkové výši převyšující 20 mil. Kč. K tomu doplnila, že Obvodním soudem pro Prahu 1 v jiné obdobné věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byla soudu doručena odpověď [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and [právnická osoba], ze dne [datum], která ohledně identifikace vlastníka finančních prostředků na úschovním účtu advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] č. ú. [bankovní účet] uvedla, že jako vlastníka finančních prostředků vedených na účtu úschovy advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] č. [bankovní účet] v prosinci roku 2016 neevidovala nikoho. Majitel účtu sdělil bance identifikaci vlastníka finančních prostředků vedených na tomto účtu až [datum], a to s účinností k tomuto datu. [příjmení] zde jednoznačně potvrdila, že se jedná o úschovní účet advokáta. [příjmení] identifikovala ke dni [datum] jako vlastníka finančních prostředků na úschovním účtu advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] č. ú. [bankovní účet] a kdy byly uvedené finanční prostředky, jejichž vlastník byl ke dni [datum] identifikován, připsány na účet advokátní úschovy, banka sdělila, že jedinou identifikaci vlastníka finančních prostředků na uvedeném účtu, kterou má od advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], je identifikace z [datum] na [právnická osoba] B. V., se sídlem [adresa], [číslo], a dále uvedla data, kdy byly finanční prostředky ve vlastnictví [právnická osoba] B. V. připsány na úschovní účet, přičemž tyto prostředky ve vlastnictví [právnická osoba] B. V. byly na uvedený úschovní účet připsány několika platbami uskutečněnými v období [datum] do [datum]. Vše výše uvedené dle žalované jednoznačně svědčí o tom, že uložené pokuty ve stovkách obdobných případů nehradili přestupci poskytující své služby na platformě Uber z vlastních zdrojů, ale byly hrazeny z prostředků [právnická osoba] B. V. Žalovaná nevidí důvod, proč by tomu mělo být v nyní řešeném případě žalobce jinak. Žalovaná zjistila, že žalobci uložená sankce byla uhrazena na účet hl. m. [obec] vedený u [právnická osoba] [číslo] devíti splátkami v období od [datum] do [datum] z bankovního účtu žalobce č. ú. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], a s ohledem na výše uvedené žalovaná měla za to, že šlo o finanční prostředky poskytnuté [právnická osoba] B. V., ať již přímo či prostřednictvím úschovního účtu advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 191/2022-166, kdy soud v obdobné věci dospěl (v bodě 14.) k závěru, že:„ Žalobce se řízení osobně nezúčastnil, o jeho průběh se (podle obsahu spisu) nezajímal; neprokázal, že by byl uhradil uloženou pokutu. Ve správním i v soudním řízení byl zastoupen advokátem Mgr. [příjmení], z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta a náklady správního řízení. Současně je zřejmé, že se žalobce mohl spolehnout na mechanismus, který se podává z interpretace faktu, že advokát, který jej stejně jako stovky dalších řidičů taxislužby v [obec], využívajících platformu UBER, zastupoval v přestupkovém řízení, vypořádá prostřednictvím svého účtu uložené peněžité sankce, tj. že se vedení přestupkového řízení neprojeví v jeho poměrech nejistotou ohledně uložení, resp. výše peněžité sankce, kterou by měl ze svých prostředků správnímu úřadu uhradit.“ Na to navázal Městský soud v Praze i v rozsudku č. j. 13 Co 178/2022-260, ze dne 2. 11. 2022. Pro dokreslení případu žalovaná uvedla, že žalobce patří mezi širokou skupinu dopravců a řidičů, kteří při poskytování přepravy zprostředkovaně přes aplikaci Uber systematicky a dlouhodobě neplnili povinnosti stanovené zákonem č. 111/1994 Sb. a narušovali tak stanovené podmínky poskytování přepravy. [příjmení] systematického narušování stanovených podmínek pro provozování taxislužby byla věnována značná mediální pozornost a vešel tak do veřejného povědomí. Společnost Uber B. V. se však zaměřila kromě výrazné mediální podpory, také na právní podporu provozovatelů taxislužby a řidičů, u nichž při kontrole bylo zjištěno porušení zákonných povinností. Předmětná podpora spočívala v zastupování dopravců a řidičů téměř ve všech případech stejným právním zástupcem jako v případě žalobce. Úhrady uložených pokut byly hrazeny téměř okamžitě z účtu právního zástupce žalobce. V průběhu roku 2020 byly Městským soudem a Nejvyšším správním soudem řešeny žaloby a kasační stížnosti na rozhodnutí Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy, o vině provozovatelů taxislužby poskytujících přepravy přes aplikaci Uber, kteří byli zastoupení totožným právním zástupcem, v 98 případech. Celkový počet v této věci Ministerstvem dopravy, Odborem veřejné dopravy, vedených přestupkových řízení se stejným právním zastoupením bylo přibližně 260. Vedle tohoto byla však vedena i přestupková řízení s totožnými prvky jednotlivými pražskými městskými částmi, kdy odvolacím orgánem je Magistrát hl. m. Prahy. Tento účelový postup spočívající ve snaze o obcházení existujících zákonných pravidel provozování taxislužby, zahrnující také ohrožení zájmů na ochranu spotřebitele poskytováním přepravy v neoznačeném vozidle za účelem eliminace kontrol, a nepoužíváním taxametru i ohrožení zájmu na řádném vedení účetnictví a plnění daňových povinností, ve spojení s následným uplatněním nároku na náhradu škody či újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze hodnotit jinak, než jako jednání, které je v rozporu s veřejným pořádkem.„ Veřejný pořádek v českém právu slouží konkretizaci hodnot právního řádu, což mu umožňuje postihovat i taková právní jednání, která jsou sice v souladu s pozitivně právní úpravou, ale odporují jejím základním ideám… Zatímco však prostřednictvím dobrých mravů inkorporuje zákonodárce do právního řádu hodnoty extralegální, které jsou charakteristické svou relativní dynamikou a proměnlivostí, je veřejný pořádek reflexí mnohem stabilnějších principů a hodnot, tj. takových, na nichž spočívá celý právní řád. Veřejný pořádek (tedy souhrn toho, na čem je třeba v demokratické společnosti bezvýjimečně trvat), představuje instrument ochrany před zneužíváním či deformacemi práva, které jsou v rozporu s jeho principy, a to napříč právními odvětvími.“ Výkon práv, který je v rozporu s veřejným pořádkem nemůže požívat právní ochrany.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, vzal za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků a zjistil následující skutkový stav. Soud z důvodu procesní ekonomie další provedené důkazy nehodnotil a zamítl návrh žalované na doplnění dokazování vyžádáním výpisu z účtů a dotazem u Magistrátu hl. m. Prahy.

4. Ze spisu vedeného u [stát. instituce] pod sp. zn. S-MHMP [číslo] a spisu Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, sp. zn. [anonymizováno] [rok] vyplývá, že žalobce byl účastníkem řízení správního řízení, vedeném u Magistrátu Hl. města Prahy pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno], na něž navazovalo odvolací řízení u Ministerstva dopravy. Oznámení o zahájení řízení ve věci podezření s přestupku bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobce byl podezřelý ze skutku dle § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že dne [datum] v čase od 15:27 do 15:40 hod. byla cestující (JUDr. [jméno] [jméno] [příjmení], exekutorské kandidátce) poskytnuta přeprava formou taxislužby vozidlem Škoda Octavia [registrační značka], na trase ul. [ulice a číslo], [část obce], [PSČ] [obec a číslo], do ulice [ulice a číslo], [část obce], [PSČ] [obec a číslo], které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. O skutečnosti sepsala JUDr. [jméno] [jméno] [příjmení], pověřená soudní exekutorkou JUDr. [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa], dne [datum rozhodnutí] exekutorský zápis č. j. [spisová značka] osvědčující skutkový děj výše uvedené přepravy. Dne [datum] bylo Magistrátu prostřednictvím jeho právního zástupce doručeno vyjádření žalobce jako obviněného spolu s plnou mocí. Dne [datum] bylo Magistrátu žalobcem předloženo rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu a daňové přiznání za rok 2016. Dne [datum] bylo Magistrátem právnímu zástupci žalobce doručeno oznámení o ukončení dokazování spolu s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dne 11. 1. 2019 bylo vydáno rozhodnutí [číslo jednací], kterým správní orgán uznal žalobce vinným z přestupku podle § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., kdy žalobce provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí blanketní odvolání. Dne [datum] bylo Magistrátu doručeno doplnění odvolání žalobce. Dne [datum] bylo Magistrátem odvolání žalobce spolu se spisovou dokumentací předloženo Ministerstvu dopravy, Odboru veřejné dopravy, jako odvolacímu orgánu. Dne [datum] bylo Ministerstvu dopravy, Odboru veřejné dopravy, předloženo daňové přiznání žalobce za rok 2017. Dne [datum] vydalo Ministerstvo dopravy, Odbor veřejné dopravy, rozhodnutí [číslo jednací], kterým byla pokuta žalobci snížena na částku 75 000 Kč, a ve zbytku bylo odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

5. Z dopisu právního zástupce žalobce a z vyjádření žalované vyplývá, že žalobce před podáním žaloby uplatnil svůj nárok u žalované v žalované výši za nepřiměřenou délku předmětného správního řízení a že žalovaná konstatovala s omluvou jeho nepřiměřenou délku, ale s ohledem na konkrétní individuální okolnosti případu, zadostiučinění v penězích neposkytla.

6. Z bankovního účtu Magistrátu Hlavního města Prahy vyplývá další nesporná skutečnost, že žalobce uloženou sankci ve správném řízení splnil ve splátkách a uloženou povinnost k zaplacení pokuty ve výši 75 000 Kč uhradil ve splátkách.

7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

8. Podle § 1 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdškZ“), stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 5 citovaného zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 výše citovaného zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

9. Soud předně konstatuje, že v projednávané věci byla splněna podmínka předběžného uplatnění nároku u příslušného úřadu a žaloba byla podána u soudu včas.

10. Soud se dále zabýval otázkou, zda se na tento případ aplikuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Ačkoli se tento článek Úmluvy týká trestního obvinění, judikatura dovodila, že se tím myslí i obvinění z přestupku, tedy na řízení o přestupku je potřeba vztáhnout tuto Úmluvu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016). Soud má tedy za to, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je jednoznačně aplikovatelný.

11. Dospěl v projednávané věci rovněž k nespornému závěru, že v namítaném správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20). V namítaném řízení nebyly správními orgány dodržené lhůty stanovené v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro vydání rozhodnutí, celková délka řízení byla 3 roky, 9 měsíců a 4 dny, (od [datum] do [datum] a k nečinnosti došlo především v odvolacím řízení. Tuto délku řízení je třeba již považovat za nepřiměřenou (nezákonnou).

12. S ohledem na § 13 OdpŠk je tak třeba na posouzení přiměřenosti délky řízení a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

13. Soud se tak zabýval konkrétními okolnostmi případu s odkazem § 31a odst. 3 OdškZ. Ohledně složitosti případu dospěl k závěru, že se nejednalo o zvlášť složitý případ, byť v řízení vyplynulo, že soudní judikatura se v náhledu na přepravu prostřednictvím aplikace„ UBER“ na počátku vzniku této služby vyvíjela, což mohlo mít vliv na rozhodovací činnost správního soudu. Celkově se jednalo se o řízení projednávané v dvou stupních, žalobce tedy využil řádné opravné prostředky, k zásadnímu průtahu v řízení došlo pouze ve fázi řízení o odvolacím. Dále bylo zjištěno, že žalobce v řízení ničeho nečinil, tedy sám nepřispěl k průtahům v řízení, nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Soud tedy shledává celkovou délku řízení již jako nepřiměřenou. Jako zásadní faktor ovlivňující výši zadostiučinění, v daném případě míru morální újmy, však soud spatřuje ve významu předmětu řízení pro žalobce. Žalobce v řízení netvrdil a neprokazoval význam předmětu řízení. Žalovaná tvrdila nepatrný význam posuzovaného řízení pro poškozeného žalobce. V projednávané věci, s ohledem na procesní stanovisko žalované, soud zdůrazňuje, že pro sporné řízení platí zásada dispoziční a projednací a je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Neunesení důkazního břemene tedy dopadá na případy, kdy po provedeném dokazování nebylo možno přijmout závěr o pravdivosti či ani naopak o nepravdivosti učiněných tvrzení, a to na úrovni poznání dosahující praktické jistoty (nestačí tedy pouhá pravděpodobnost skutkového děje). Důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) v tomto ohledu představuje procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, který je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Pokud tedy žalobce byl pravomocně uznán vinným z protiprávního jednání, které naplňuje znaky dle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, protože provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, bylo jeho povinností tvrdit a prokazovat okolnosti významu předmětného správního řízení a okolnosti o vzniklé nemajetkové újmě, která byla významná i z důvodu, že jeho věc nebyla vyřízena v kratší době. Objektivně uvedené okolnosti ze skutkového závěru však nikterak nevyplývají. Soud tak v projednávané věci především hodnotil okolnost, že žalobce byl ve správním řízení uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se prokazatelně dopustil, kdy příslušné řízení bylo tedy jen logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který pouze svým jednáním jeho zahájení způsobil. Pro srovnání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. Soud má za to, že stejný závěr musí beze sporu platit v i přestupkové řízení. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému; konstatování porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

14. Nejvyšší soud rovněž opakovaně zdůraznil, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl:„ Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 242/2016 ze dne 16. 8. 2016).

15. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která žalobci vedením řízení, které pro něj mělo zcela nepatrný význam, vznikla. Není proto důvodné přiznání zadostiučinění v peněžité formě. V této souvislosti soud též v souladu s procesní obranou žalované zohlednil dřívější rozsudky jiného senátu v totožné věci, kdy objektivně po provedeném dokazování, neshledal žádné důvody se od nich odchýlit. Jedná se o věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka] na základě totožného skutkového stavu, ve věcech správního řízení dopravců prostřednictvím aplikace Uber, kdy použité vozidla nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 3324/2015)

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl částečně úspěšný co do základu nároku, avšak soud posoudil, že žalobci nepřísluší peněžité zadostiučinění. Vzhledem k částečnému úspěchu obou účastníků tak soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení