64 Co 301/2025 - 633

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o zaplacení částky 1 871 265 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 3. 2025, č. j. 18 C 277/2021-536 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 284 531,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 284 531,50 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I., ve které byla žaloba o zaplacení částky 1 586 733,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 586 733,50 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení zamítnuta, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 234 773 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město státem zálohované náklady řízení ve výši 6 374 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město státem zálohované náklady řízení ve výši 1 125 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 82 067 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 871 265 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 586 733,50 Kč od 27. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 284 531,50 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 335 390,22 Kč (výrok II), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náhradu státem zálohované nákladů řízení ve výši 7 499 Kč (výrok III). Po skutkové stránce uzavřel, že mezi žalovanou a společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. jako právním předchůdcem žalobkyně nebyla uzavřena písemná smlouva, avšak mezi těmito subjekty existovala smlouva v ústní či konkludentní podobě, jejíž obsah však v řízení nebyl prokázán. Podle tvrzení žalobkyně byla mezi společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. a žalovanou uzavřena dohoda o odměně za provedené činnosti v rozmezí 1 500 Kč/hod. po 3 500 Kč/hod, ale uzavření takové smlouvy v řízení rovněž prokázáno nebylo. Z důkazního řízení vyplynulo, že společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] byl pouze předložen návrh smlouvy spolu s jejím dodatkem upravujícím výši odměny na částku 10 500 EUR bez DPH měsíčně za PR aktivity, dále odměny ve výši 8 000 EUR měsíčně, když tato odměna se vztahovala jen na propagaci nanomasek na území Velké Británie a nikoliv na další služby poskytované společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. Za těchto okolností tedy bylo povinností žalobkyně, aby prokázala, jaký byl obsah ústních a konkludentních smluvních ujednání mezi účastníky řízení a mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. Žalobkyně však důkazní břemeno neunesla, takže soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice určitá smlouva mezi společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. a žalovanou a následně mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena byla, nicméně její obsah v řízení prokázán nebyl. Proto se žalobkyni dostalo poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř, že její nárok lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Dle soudu prvního stupně žalobkyně v průběhu řízení učinila dostatečná skutková tvrzení ohledně prací, které společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a následně žalobkyně pro žalovanou vykonala, avšak tato tvrzení nebyla opětovně prokázána. V této souvislosti doplnil, že předložení timesheety a výkazy o pracovní činnosti nemohou být součástí skutkových tvrzení žalobkyně a zároveň důkazem o rozsahu služeb poskytnutých žalované. Pokud jde o žalobkyní doložené detailní pracovní výkazy z období od 2. 9. 2020 do 10. 10. 2020 obsahující rozsah hodin, které měly připadat na jednotlivé činnosti, pak z těchto dle nalézacího soudu nelze dojít ke spolehlivému závěru, že tato činnost byla žalobkyní či její právní předchůdkyní skutečně provedena a není tak postaveno ani najisto, zda tyto výkazy vznikaly v době, kdy již činnosti reálně provedeny byly, případně byly žalobkyní vyhotoveny ex post v souvislosti se žádostí žalované o doložení reportingu vyfakturovaných prací, či dokonce až jako podklad pro potřeby soudního řízení. V řízení pak dle soudu prvního stupně nebylo ani prokázáno, že doložené mediální výstupy obsažené v seznamu předloženém žalobkyní jako monitoring médií jsou skutečně výsledkem činnosti žalobkyně či společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. Jeví se jako pravděpodobné, že společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] či žalobkyně se mohly na obsahu finálních výstupů podílet, případně obsah projednávat s žalovanou (jejím jednatelem), avšak reálná ingerence žalobkyně a společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] do vzniku těchto výstupů prokázány nebyly, či se jeví toliko jako okrajové. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně i ohledně tvrzených plnění, které měla vykonat společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. a žalobkyně v případě tzv. community managementu, kdy se jednalo o využívání uměle vytvořených profilů v rámci internetových diskuzí. Z důkazního řízení vyplynulo, že určitý počet falešných profilů vytvořen byl, tyto se i do debat na sociálních sítí zapojily, avšak nebyl opětovně prokázán celkový rozsah prací, které měla žalobkyně a společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] v souvislosti s touto činností vykonat. Rozsahu a výši bezdůvodného obohacení pak nebylo možné seznat ani ze závěrů znaleckého posudku předloženého žalobkyní, když znalec při jeho zpracování vycházel pouze ze subjektivního tvrzení žalobkyně bez toho, aniž by dále ověřil, zda tyto byly reálně vykonány.

2. Žalobní nárok uplatněný žalobkyní v celkové výši 1 871 265 Kč s příslušenstvím sestává z částky 1 586 733,50 Kč, která byla vyúčtována fakturou č. 201204 se splatností dne 27. 11. 2020, kdy se jednalo o odměnu za služby, které měl žalované poskytnout právní předchůdce žalobkyně společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., a dále z částky 284 531 Kč vyúčtované fakturou č. 201217 se splatností dne 19. 1. 2021 představující odměnu za služby, jež žalované měla poskytnout žalobkyně. Po právním posouzení věci zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že by žalovaná neuznala dluh ve smyslu ust. § 2053 obč. zák. prostřednictvím listiny označené jako „potvrzení zůstatku pohledávek“, v níž bylo toliko uvedeno, že žalovaná souhlasí s výší saldokonta vůči žalobkyni ke dni 31. 12. 2020, jehož součástí je i pohledávka z faktury č. 201204 ve výši 1 586 733,50 Kč. V předmětné listině dle nalézacího soudu chybí jednak právní důvod vzniku dluhu, a dále i explicitní prohlášení žalované jako dlužníka o jeho uznání. Samotná evidence závazku v účetnictví podnikatele ještě neznamená, že by tento závazek uznával. Soud prvního stupně rovněž odkázal na účastnický výslech jednatele žalované [jméno FO], který k výše uvedené listině uvedl, že ji podepsal jako potvrzení, že faktury zde specifikované jsou evidovány v účetnictví žalované. Jeho vůlí však nebylo dluh uznat. Na uznání části žalovaného nároku vyplývající z faktury č. 201217 ve výši 284 531 Kč pak soud prvního stupně neusuzoval ani z úhrad žalované na některé další faktury vystavené žalobkyně. V této souvislosti poukázal na to, že předmětem faktury č. 201217 již jsou marketingové služby za období listopad až prosinec 2020, kdy předmět zdanitelného plnění se liší od plnění vyúčtovaného ve zbývajících uhrazených fakturách. Zahrnutí faktury do účetnictví pak není důkazem o její oprávněnosti – k tomu soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 276/2005. Zároveň dle nalézacího soudu žalobkyně neprokázala ani existenci bezdůvodného obohacení vzniklého ve výši uplatněné žalobou na straně žalované. Poukázal na měsíční pracovní výkazy, kde podkladem pro jejich zpracování měly být tabulky vyhotovené jednotlivými zaměstnanci či spolupracujícímu osobami, jak tvrdil jednatel žalobkyně [jméno FO] ve svém výslechu. Tyto listiny však nebyly žalobkyní předloženy ani označeny k důkazu, stejně jako nebyly navrženy ani žádné důkazy prokazující reálné provedení a vykonání činnosti žalobkyní pro žalovanou ve formě práce jejich zaměstnanců či jejího právního předchůdce. Pokud jde o část prací vyúčtovaných spornými fakturami týkající se tzv. community managementu, pak ohledně těchto soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětem plnění je činnost nemravná, jedná se o nepoctivé podnikání a takovému jednání by ze strany soudu neměla být poskytnuta ochrana, přičemž odkázal na ust. § 6 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně dále v řízení ani nespecifikovala, jaké konkrétní činnosti z celkového rozsahu prací zachycených v měsíčních pracovních výkazech za období, kdy služby měla žalované poskytovat společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]., byly uhrazeny vystavenou zálohovou fakturou, a jaké byly zahrnuty do faktury č. 201043, a dále jaká část byla vyfakturována spornou fakturou č. 201217 za období, kdy služby již měla poskytovat žalované žalobkyně. Shodnou právní argumentaci pak soud prvního stupně aplikoval i u nároku vyplývající z faktury č. 201217 znějící na částku 284 531 Kč. Pokud byl celkový rozsah prací, jež měla žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který shora uvedené pohledávky postoupil na žalobkyni, sporný, tížilo důkazní břemeno k prokázání toho, jaké konkrétní práce pro žalovanou vykonala, žalobkyni. Opačná situace by dle nalézacího soudu nastala v případě, že by po celou dobu trvání jejich spolupráce žalovaná neuhradila ničeho, když má za prokázané, že určité práce žalobkyně a její právní předchůdce pro žalovanou vykonali. Za situace, když blíže nespecifikovaná část těchto prací byla uhrazena, bylo na žalobkyni, aby specifikovala a prokázala, jaké práce uhrazeny byly a jaké nikoliv, a zároveň, že práce skutečně byly provedeny. Protože žalovaná důkazní břemeno neunesla, byla žaloba v plné rozsahu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení účastníků bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy právo na jejich plnou náhradu bylo přiznáno procesně úspěšné žalované. O státem zálohovaných nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy tyto sestávají z odměny a náhrady hotových výdajů znalce [tituly před jménem] [jméno FO].

3. Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V poměrně rozsáhlém odvolání vznesla celou řadu odvolacích důvodů. Předně namítla, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádala se všemi důkazy provedenými v řízení, přičemž z některých důkazů dovozoval nepřesné či dokonce opačné závěry, než byly v řízení prokázány. Pominul, že zaplacené faktury se týkaly jiných činností, které vykonala žalobkyně a právní předchůdce žalobkyně pro žalovanou, než faktury nezaplacené. Soud prvního stupně přitom současně zpochybnil i měsíční pracovní výkazy předložené žalobkyní jako důkazy o provedených činnostech, ale již nesdělil, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl. Jednotlivé výkazy jsou datované a byly zaslány žalované společně s fakturami e-mailem jednatele žalobkyně [jméno FO] ze dne 19. 11. 2020. Je proto nepřípustné, aby nalézací soud v rozsudku byť jen naznačoval, že si snad žalobkyně tyto výkazy vytvořila dodatečně. K předložené komunikaci na platformě WhatsApp se soud vyjádřil pouze v bodu 20 odůvodnění napadeného rozsudku, přestože právě tato komunikace prokazuje jednání mezi účastníky o veškerých projektech, které žalobkyně pro žalovanou realizovala. Soud prvního stupně se pak vůbec nezmínil o některých důkazech, a to zejména e-mailových konverzacích mezi zaměstnanci žalobkyně a žalované, resp. třetími osobami, které prokazovaly jednotlivé činnosti provedené žalobkyní pro žalovanou. Nepřiléhavě taktéž hodnotil výpovědi účastníků řízení, resp. z jejich výpovědí vyvodil závěry, jež nekorespondují s obsahem provedených výslechů. Žalobkyně se rovněž neztotožnila se závěrem, že její tvrzení ohledně činností, které provedla pro žalovanou, byla sice dostatečná, avšak nebyla prokázána. Z důkazního řízení dle jejího názoru naopak jednoznačně vyplývá, že marketingové a PR služby skutečně žalované poskytla, a to včetně jejich rozsahu. Dále doplnila, že s ohledem na specifičnost činností poskytovaných žalobkyní a právním předchůdcem žalobkyně nelze jejich provedení doložit hmatatelnými důkazy o tom, že tyto činnosti byly skutečně vykonány. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěry soudu prvního stupně ohledně nemravnosti služeb poskytnutých žalované v rámci tzv. community managementu. Dále odkázala na bod 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde soud prvního stupně uznal, že žalobkyně služby pro žalovanou sice provedla, ale měl pouze za to, že byl sporný jejich rozsah, který ovšem žalobkyně provedenými důkazy doložila. Naopak dle žalobkyně nebylo prokázáno, že tyto činnosti neprovedla. Žalovaná naproti tomu v rámci své procesní obrany nepředložila jediný důkaz, že činnosti žalobkyně pro žalovanou prováděl někdo jiný. Neztotožnila se ani se závěrem nalézacího soudu, že potvrzením o zůstatku pohledávek a následnou e-mailovou a whatsappovou komunikací mezi společníkem žalobkyně p. [jméno FO] a jednatelem žalované p. [jméno FO] nedošlo k uznání žalované pohledávky. Dále argumentovala tím, že soud prvního stupně odmítl provést jí navrhovaný důkaz ve formě dotazu u příslušného finančního úřadu stran skutečnosti, zda žalovaná zahrnula předmětné faktura do jejího daňového přiznání. Vymezila se i proti hodnocení znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho výslechu. Soud prvního stupně měl rovněž vycházet při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu i z nepřiléhavé judikatury. Pokud měl za to, že obsah smlouvy nebyl prokázán, měl aplikovat obvyklou tržní cenu provedených služeb dle znaleckého posudku zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO]. Nesouhlasila dále ani se závěrem soudu prvního stupně obsaženým v bodu 52 odůvodnění, kdy vycházel z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, a pokud tvrdil, že žalovaná uhradila nemalé částky, pak tyto byly uhrazeny na jiné činnosti, než PR a marketingové aktivity, jež zůstaly zcela neuhrazené. Zcela pominul, že žalobkyně jednoznačně prokázala, že plnění uvedené v pracovních výkazech realizováno bylo, když přijetí tohoto plnění žalovanou vyplývá z korespondence mezi účastníky a jejich zaměstnanci, rozsah a cena díla je doložena reportingem a vyplývá i z předloženého znaleckého posudku. Soud prvního stupně rovněž tedy přesvědčivě nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když tato naproti tomu předložila celou řadu výstupů osvědčujících provedení jí tvrzené činnosti pro žalovanou. Pokud byly pro soud důkazy předložené žalobkyní neúplné, měl ji ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. vyzvat k jejich doplnění. Vzhledem k množství důkazů předložených žalobkyní a provedených v rámci důkazního řízení, však soud k této výzvě nepřistoupil, přestože nyní uvádí, že k zamítnutí žaloby došlo právě pro neunesení důkazního břemene, které tížilo žalobkyni, aniž by specifikoval, v čem toto spatřuje a řádně zhodnotil veškeré provedené důkazy. Odůvodnění rozsudku je tedy v rozporu s požadavky zakotvenými v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., když neodpovídá proběhlému důkaznímu řízení a v něm provedeným důkazům.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Samotnou existenci spolupráce se žalobkyní nikdy nezpochybnila. Doložená komunikace pouze dokládá způsob, jak docházelo k zadávání jednotlivých projektů a úkolů ze strany žalované, avšak pokud by žalobkyně činnost na projektech skutečně realizovala dle zadání žalované, pak bylo na ní, aby výstupy z této činnosti doložila, a tyto byly zároveň zpětně ověřitelné, k čemuž však nedošlo. Dále akcentovala, že žalobkyně žádným způsobem nespecifikovala, jaké konkrétní skutečnosti uvedené v jí specifikovaných výpovědích mají prokazovat stovky odpracovaných hodin obsažených ve výkazech týkajících se sporných faktur. Pozastavila se taktéž nad tím, že žalobkyně nenavrhla k prokázání provedených prací a činností výslech svědků, kteří tyto činnosti pro žalovanou měli vykonat. Soud prvního stupně dle žalované řádně splnil svou poučovací povinnost vyplývající z ust. § 118a o. s. ř.

5. V následné replice pak žalobkyně v podstatě odkázala na svou předchozí argumentaci.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212a a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž zopakoval některé důkazy provedené již soudem první instance, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

7. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně s velkou pečlivostí provedl rozsáhlé dokazování, ve kterém byly v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí o žalobě zjištěny všechny právně významné skutečnosti. Rovněž nepochybil při vytváření skutkových závěrů. Za chybu při vytváření skutkového závěru by bylo možno považovat, pokud by soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnosti, které z dokazování či z tvrzení stran nevyplynuly, a nevyšly při řízení ani jinak najevo, pokud by opomenul hodnotit skutečnosti vyplývající z dokazování, nebo by neprovedl důvodně navrhované důkazy. Chybný by byl i postup soudu prvního stupně, kdy by při hodnocení důkazů objevil logický rozpor, či by byly důkazy hodnoceny zjevně nepřiměřeně, nebo by nebyla dodržena pravidla vytčená v ust. § 132 až § 135 o. s. ř. Těchto chyb se však soud prvního stupně důsledně vyvaroval. Detailně popsal zjištěný skutkový stav v napadeném rozsudku, jehož odůvodnění naplnilo požadavky ust. § 157 o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění rovněž vyložil, proč některé důkazy označené žalobkyní nepovažoval za potřebné, a jeho úvahy nevykazovaly nesprávnost či logické pochybení. Nebyl povinen provést veškeré důkazy navržené účastníky podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř., a pokud v odůvodnění objasnil, proč určité důkazy provedeny nebyly, pak mu v tomto směru nelze vytknout jakékoliv pochybení.

8. Odvolací soud se však částečně neztotožňuje s právním posouzením skutkových zjištění soudem prvního stupně, když z obsahu e-mailu jednatele žalobkyně [jméno FO] zaslaného jednateli žalované [jméno FO] dne 27. 1. 2021 v 16:32 hodin ve spojení s následnou whatsappovou komunikací ze dne 28. 1. 2021 dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná uznala dluh ve výši 284 531 Kč vyplývající z faktury č. 201217, a to ve smyslu ust. § 2053 obč. zák. V e-mailu ze dne 27. 1. 2021 společník žalobkyně [jméno FO] děkuje jednateli žalované [jméno FO] za schůzku konanou téhož dne, v rámci které byly vyřešeny dosud neuzavřené věci. Zároveň zasílá v bodech skutečnosti, na kterých se účastníci domluvili, a prosí o jejich zpětné potvrzení e-mailem. V přehledu je uvedena faktura č. 2010 za tvorbu landing page – u které je uvedeno „OK a bude proplacena“, dále faktura č. 201217 za PR služby za listopad a prosinec 2020, u které je rovněž uvedeno „OK a bude proplacena“, dále faktura č. 2009 za PPC kampaně za prosinec 2020 – zde bylo domluveno, že PPC management ve výši 69 000 Kč bude připsán jako kredit na další PR práci z důvodu zapracování této faktury do daní a zaplacenému DPH. Součástí přehledu byla i faktura č. 201204 jako doúčtování služeb za období červen až říjen 2020, kde se uvádí „bude dopracován report community managementu na Facebooku pro tři projekty. Ten Vám zašleme během zítřka a následně bude faktura proplacena“. Dále společník žalobkyně sděluje, že ohledně aktivit v UK bude zaslán report do konce týdne. Ve whatsappové komunikaci, jejíž autentičnost potvrdil jak společník žalobkyně [jméno FO], tak i jednatel žalované [jméno FO], společník žalobkyně zasílá zprávu ve znění „[právnická osoba], včera jsem Vám posílal e-mail se závěry naší schůzky, mohl bych Vás jen poprosit, jestli byste nám to do mailu potvrdil ? Moc díky. (čas 10.22 hodin)“. Následuje zpráva „[adresa], chtěl jsem se připomenout z mailem, je to takto v pohodě ? Jen, jestli nám to potvrdíte, prosím (čas 15:57 hodin.)“. Následuje zpráva v 16:00 hodin – „Stačí na ten mail odpovědět klidně jen OK, jestli jsem tam něco nezapomněl“. Poté reaguje jednatel žalované [jméno FO] zprávou ze dne 28. 1. 2021 v čase 21:33 hodin „Je tam sepsáno, co jsme si řekli na schůzce, to je v pořádku, ještě mi pošlete prosím ten report, díky“. Z e-mailu společníka žalobkyně [jméno FO] zaslaného jednateli žalované [jméno FO] dne 29. 1. 2021 v 7.17 hodin vyplývá, že tento zaslal slíbený detail aktivit v rámci reportu, kdy dále doplňuje, že z důvodu využití profilů se krylo více témat projektů pro žalovanou, a nelze tak přesně definovat náročnost pro každý specifický projekt zvlášť. Jedná se o období více než jednoho měsíce a jsou zde vypsány aktivity jednotlivých účtů. V návaznosti na shora uvedené byl odvolacím soudem při jednání dne 9. 9. 2025 sdělen předběžný právní názor ohledně částečného uznání dluhu ve výši 284 531 Kč jednatelem žalované, kdy žalované bylo ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dáno poučení, aby prokázala, že dluh v této výši ke dni uznání neexistoval s tím, že obsah faktury č. 201217, kterou byla shora citovaná odměna ve výši 284 531 Kč vyúčtována, byl před uznávacím prohlášením oběma účastníkům znám.

9. Na to reagovala v poskytnuté lhůtě žalovaná podáním ze dne 16. 9. 2025 s tím, že již během obchodní spolupráce s žalobkyní vyjadřovala pochybnosti ohledně rozsahu plnění vyúčtovaného spornými fakturami č. 201204 a 201217, přičemž nesouhlasila s jejich obsahem, výší vyúčtovaného plnění ani s časovým zařazením vykázaných služeb. Žalobkyně i přes opakované výzvy jednatele žalované předkládá pouze vágní a nedostatečně konkretizované přehledy činností, kdy jejich vazba na jednotlivé faktury nebyla doložena ani prokázána. S ohledem na shora uvedené proto nelze výše citovanou e-mailovou a whatsappovou komunikaci mezi jednateli žalobkyně a žalované považovat za účinné uznání dluhu, když absentuje konkrétní, určité a srozumitelné vyjádření vůle žalované uznat dluh co do důvodu i výše tak, jak to požaduje ust. § 2053 obč. zák. Z e-mailu ze dne 27. 1. 2021, ani z následné whatsappové zprávy jednatele žalované nelze jednoznačně srozumitelný projev vůle žalované uznat dluh dovodit. Takové nezávazné obchodní vyjádření, nemůže sloužit jako podklad pro vznik závazku, resp. jeho uznání. Dále poukázala na e-mail žalobkyně ze dne 29. 1. 2021, který obsahoval v příloze dokument označený jako „reporting community managementu“, jež žalovaná podrobila internímu přezkumu, a dospěla k závěru, že tento představuje opětovně pouze obecný přehled postrádající jakoukoliv kvalitativní i kvantitativní specifikaci provedených prací, což jí činí nezpůsobilým osvědčit oprávněnost nárokovaných odměn. V těchto souvislostech je pak třeba hodnotit existenci dluhu žalované k rozhodnému dni. I pro případ, že by odvolací soud nadále setrval na závěru, že žalovaná dluh vyplývající z faktury č. 201217 uznala způsobem uvedeným shora, poukázala na to, že v rámci zálohy ve výši 1 000 000 Kč byly předplaceny PR služby poskytované žalobkyní. Předmětem tohoto řízení je spor o rozsah poskytnutého plnění žalobkyní, jež tvrdí, že tato záloha nekryje celý jeho rozsah v období od zahájení spolupráce až do jejího ukončení ke dni 31. 12. 2020. Žalovaná právě po seznámení s dodatečně předloženým výkazem prací setrvala na tom, že tyto neodpovídají skutečně provedeným pracím, když odkázala i na skutečnost, že v řízení před nalézacím soudem nebylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované služby v rozsahu překračujícím již poskytnutou zálohu, čímž by jí vznikl nárok na odměnu vyšší, než která jí žalovanou již byla uhrazena (1 000 000 Kč bez DPH). Ze shora uvedeného tedy lze dovodit, že ke dni, který je považován za okamžik částečného uznání dluhu žalovanou, nebylo prokázáno, že dluh neexistoval. Žalovaná rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3864/2020, ze kterého vyplývá, že uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 2053 ve spojení s ust. § 582 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat dluhu musí být co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak i jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií, a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Dále akcentovala i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, kde se uvádí, že v případě uznání více dluhů musí z písemného prohlášení dlužníka, nebo z jeho konkludentního jednání (částečného plnění dluhu) nepochybně vyplývat, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR tedy plyne, že soudy mají přistoupit k výkladu projevu vůle dlužníka vyjádřeného v jeho písemném prohlášení za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ust. § 555 a § 556 obč. zák.

10. Odvolací soud následně postupem v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval listinné důkazy specifikované shora, a dále účastnický výslech společníka žalobkyně [jméno FO] a jednatele žalované [jméno FO].

11. Jednatel žalované [jméno FO] vypověděl, že v rámci obchodní spolupráce se společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. a následně se žalobkyní byly první dvě faktury vystaveny jako zálohové, následně pak začaly být vystavovány faktury za provedené služby. Důvod změny fakturace ze společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. na žalobkyni mu nebyl sdělen. Zálohové faktury žalovaná hradila z toho důvodu, že s žalobkyní uvažovaly o dlouhodobé spolupráci s tím, že případně nespotřebované plnění bude převedeno na další projekt. Při vystavení zálohové faktury č. 201071 znějící na částku 1 000 000 Kč bez DPH mu nebylo sděleno, na úhradu jakých konkrétních služeb bude toto plnění použito. Zároveň žalobkyně žalovanou neinformovala o jejím vyčerpání, když z její strany byla bez dalšího vystavena doplatková faktura. V rámci schůzky s p. [jméno FO] a p. [jméno FO], jež se uskutečnila v sídle společnosti žalované, byly analyzovány sporné faktury a výkazy, kdy obsah výkazů mu do vykonání schůzky nebyl znám. Po zběžném seznámení se s jejich obsahem zjistil nesrovnalosti ohledně vystaveného vyúčtování i spotřebování zálohy uhrazené na základě první zálohové faktury ještě za služby poskytnuté žalobkyní ve Velké Británii. Např. jedna reklama za prodej masky v hodnotě 1 000 Kč vycházela na 6 000 Kč. V rámci schůzky s p. [jméno FO] a p. [jméno FO] se snažil řešit hlavně fakturu obsahující nejvyšší doplatek. K e-mailu ze dne 27. 1. 2021 na č. l. 107/2 uvedl, že se zřejmě jedná o e-mail, který mu byl zaslán jednatelem žalobkyně p. [jméno FO] v reakci na předchozí schůzku. Rovněž potvrdil autentičnost whatsappové komunikace z období 27. 1. – 2. 3. 2021 na č. l. 108 spisu. Pokud souhlasil s uhrazením faktury 201217 znějící na částku 284 531 Kč, tak uvažoval, že budou doloženy ještě zbývající reporty ze strany žalobkyně. Následně mu byly skutečně reporty jednatelem žalobkyně o velkém objemu zaslány, kdy tyto na něj působily nevěrohodně a pochybnosti o oprávněnosti vystavených faktur ještě zesílily. Proto nedošlo k jejich proplacení.

12. Společník žalobkyně [jméno FO] k věci zejména uvedl, že pouze první faktura z léta roku 2020 znějící na 1 000 000 Kč bez DPH byla vystavena jako zálohová, zbývající faktury byly vystaveny až v návaznosti na provedené práce. U zálohové faktury šlo o platbu na služby, jež měly být v budoucnu provedeny. Po konfrontaci s vyjádřením žalobkyně ze dne 29. 9. 2025, konkrétně bodem 9, v němž se uvádí, že faktura č. 201071 znějící na částku 1 000 000 Kč bez DPH byla vystavena za marketingové služby a PR činnosti provedené v červnu, červenci a srpnu 2020 a ve zbytku jako záloha na budoucí činnosti, vyslýchaný uvedl, že není vyloučeno, že součástí této faktury byly i služby provedeny již v období červen až v srpen 2020. Podrobnosti si již nevybavil. Rozpory ohledně fakturace pak řešili osobně s jednatelem žalované p. [jméno FO] v lednu 2021 na schůzce v Plzni. Kolega p. [jméno FO] připravil dokument, který p. [jméno FO] odsouhlasil a podepsal. P. [jméno FO] zároveň sdělil, že většinu faktur uhradí, pouze u poslední faktury vyžádal zaslání detailního rozpisu hodin a community managementu. Faktury, které jsou předmětem sporu, byly na schůzce řešeny. Ohledně faktury znějící na částku přes 200 000 Kč bylo jednatelem žalované přislíbeno její proplacení bez dalšího. U faktury znějící na částku cca 1 500 000 Kč p. [jméno FO] sdělil, že tuto uhradí až poté, co obdrží report ohledně community managementu. Vyslýchaný následně vyhotovil zápis ze schůzky, který e-mailem zaslal jednateli žalované p. [jméno FO]. Tento reagoval až po urgencích s tím, že je vše v pořádku. I přes dodání detailního výkazu nebylo ničeho uhrazeno. Společník žalobkyně dále potvrdil autentičnost e-mailové a whatsappové komunikace na č. l. 107 – 108 spisu. Uznání závazku nebylo na shora zmíněné schůzce sepsáno, když vyslýchaný měl za to, že uznání je již součástí dokumentu, který připravil p. [jméno FO]. Dále doplnil, že jednatel žalované nevznesl žádné námitky ohledně faktury znějící na částku 284 531,50 Kč. Taktéž mu není známo, že by si jednatel žalované po doručení reportu týkající se faktury znějící na částku 1 500 000 Kč vyžádal ještě další podklady. Provedené práce pro klienta se zapisovaly do tzv. timesheetů. Timesheety ohledně faktury znějící na částku 284 531,50 Kč měl jednatel žalované k dispozici ještě před schůzkou v lednu 2021.

13. Po opětovném provedení shora citovaných listinných důkazů a výslechu společníka žalobkyně [jméno FO] a jednatele žalované [jméno FO] odvolací soud uzavřel, že v rámci e-mailové a whatsappové komunikace ve dnech 27. 1. až 3. 2. 2021 mezi p. [jméno FO] a p. [jméno FO] došlo žalovanou k uznání dluhu vyplývajícího z faktury č. 201217 ve výši 284 531 Kč za marketingové a PR služby za období listopad až prosinec 2020. Odvolací soud se shoduje s názorem žalované ohledně obligatorní písemné formy právního jednání, jehož podstatou je uznání dluhu, pro které je při jeho nedodržení stanovena sankce neplatnosti. V této souvislosti odvolací soud dále uvádí, že občanský zákoník v ust. § 561 odst. 1 větě prvé stanoví, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Ve větě třetí téhož ustanovení odkazuje na jiný právní předpis, který určuje, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto jiným právním předpisem se míní Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru v elektronické transakce na vnitřním trhu, a dále zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Vedle úpravy písemného právního jednání s podpisem pak občanský zákoník ust. § 562 odst. 1 stanoví, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo i jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Ustanovení § 562 odst. 1 obč. zák. je ve vztahu speciality vůči obecné úpravě písemnosti s podpisem uvedené v ust. § 561 odst. 1 větě první a třetí obč. zák., neboť upravuje případy, kdy lze elektronickými prostředky rovněž splnit písemnou formu, aniž by k písemnosti musel být připojen elektronický podpis ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb. Vztah speciality lze dovodit již jazykovým výkladem. Alternativní postup zajištění písemné formy podle ust. § 562 odst. 1 obč. zák. vyžaduje zachycení právního jednání v textových znacích a potencionální určitelnost jednající osoby alespoň na úrovni jednoznačného tvrzení. To znamená, že i když elektronický dokument není elektronicky podepsán podle ust. § 561 odst. 1 věty první a druhé obč. zák., jde o platné písemné právní jednání, pokud dokument v textových znacích zachycuje vůli jednajícího a je možné jednoznačně tvrdit, kdo jednajícím je. Při splnění těchto dvou kumulativních předpokladů se jedná o „zachování písemné formy“ pojetí ust. § 561 obč. zák. Dále je třeba doplnit, že se nevyžaduje, aby právní jednání učiněné v elektronické podobě, které splňuje požadavky v ust. § 562 odst. 1 obč. zák., bylo podepsáno při splnění podmínek citovaných shora.

14. Z výše uvedeného tedy plyne, že písemná forma uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 obč. zák. byla v rámci e-mailové a whatsappové komunikace mezi p. [jméno FO] a p. [jméno FO] splněna. Uznání dluhu je jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli. Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uveden přímo v písemném prohlášení, ale postačuje, pokud písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých případně pomocí výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají. Dle závěru odvolacího soudu byl naplněn i požadavek určitosti projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše, když důvod a výše dluhu vyplývá z faktury č. 201217 (PR a marketingové služby za období listopad až prosinec 2020 v hodnotě 284 531,50 Kč) a je jednoznačně specifikován v e-mailu p. [jméno FO] ze dne 27. 1. 2021. Vůle tento závazek uznat pak vyplývá z whatsappové zprávy P. [jméno FO] ze dne 28. 1. 2021 v čase 21:33 hodin. Opačný přístup by byl projevem přepjatého formalismu nerespektujícího autonomii vůle ve vztazích soukromého práva – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 ICdo 60/2022. K tomuto závěru odvolací soud vedl i výklad jednání popsaného shora ze strany p. [jméno FO] a [Anonymizováno] [jméno FO] při aplikaci výkladových pravidel zakotvených v ust. § 555 a § 556 obč. zák., ze kterých plyne, že se právní jednání posuzuje podle svého obsahu, kdy při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi mezi stranami o právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. To, co je vyjádřeno slovy nebo jinak, se vyloží podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výkladu zásadně podléhá každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti určitého právního jednání je výsledkem právě jeho výkladu. Občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 2014 pak klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. úmysl účastníků daného právního vztahu, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Při užití výkladových pravidel citovaných shora je třeba opětovně dospět k závěru, že vůlí jednatele žalované bylo uznat co do důvodu a výše dluh vyplývající z faktury č. 201217 v částce 284 531 Kč, když ohledně této faktury ničeho nerozporoval. Uvedl, že je v pořádku a požádal pouze o zaslání doplňujícího reportu ohledně community managementu týkající se další sporné faktury č. 201204 znějící na částku 1 586 733,50 Kč. Tento mu byl pak skutečně dne 29. 1. 2021 zaslán společníkem žalobkyně p. [jméno FO] formou e-mailu. Ze shora uvedeného jednání pak ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že ze strany žalované nedošlo podpisem tzv. saldo konta dne 27. 1. 2021 k uznání závazku vyplývajícího z faktury č. 201204. Opětovně za využití výkladových pravidel obsažených v ust. § 555 a § 556 obč. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že došlo toliko ke stvrzení výše neuhrazených závazků bez dalších právních důsledků. Žalovaná pak ani po poučení odvolacím soudem ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. neprokázala, že dluh ve výši 284 531,50 Kč ke dni uznání neexistoval, když uznání závazku s sebou nese i vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu. Žalovaná se (prostřednictvím svého jednatele) jednoznačně vymezila pouze vůči vystavení faktury č. 201204 znějící na částku 1 586 733,50 Kč, kdy i z následného chování jednatele žalované vyplývá, že tuto s ohledem na naprostou vágnost, nejednoznačnost a neprůkaznost doložených výkazů a reportů zpracovaných žalobkyní neuznává a hradit nehodlá. Bylo tak na žalobkyni, aby plnění na základě shora citované faktury jednak dostatečně specifikovala, a dále i prokázala. Zde opětovně ve shodě s nalézacím soudem dospěl i odvolací soud k závěru, že obsah smlouvy, ať již v ústní či v konkludentní podobě v rámci důkazního řízení prokázán nebyl a žalobkyně se tak svého nároku mohla domáhat toliko jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák. V této souvislosti zaujal soud prvního stupně správný náhled na rozložení důkazního břemene, které k jejím žalobním tvrzením tížilo žalobkyni. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a který existenci těchto skutečností také tvrdí. Povinnost tvrzení a s ní související důkazní povinnost nese každá z procesních stran, a to v závislosti na obsahu hypotézy právní normy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot (v daném případě poskytnutých PR a marketingových služeb) neunesla. Jí doložené listinné důkazy, a to zejména pracovní výkazy a timesheety, rozsah a výši bezdůvodného obohacení bez dalšího neprokazují. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že tyto byly dodány až po vystavení obou sporných faktur a obsahují nezřídkakdy opakované plnění se stejným peněžním oceněním. Jak správně podotkl v napadaném rozsudku soud prvního stupně, jeden z předložených timesheetů týkající se faktur č. 201043 a č. 201071, které nejsou předmětem tohoto řízení, a jež vystavila společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [právnická osoba]. jako právní předchůdce žalobkyně, obsahuje i přehled činností za období od 1. 11. 2020 do 30. 12. 2020, tedy období, když měla služby žalované poskytovat dle svých tvrzení i žalobkyně. V průběhu řízení pak žalobkyně opakovaně měnila skutková tvrzení i ohledně zálohové faktury č. 201071 znějící na částku 1 000 000 Kč bez DPH, kdy nejprve uváděla, že se jednalo o zálohovou fakturu, která byla následně spotřebována, kdy naproti tomu ve vyjádření ze dne 29. 9. 2025 uvádí ohledně výše uvedené faktury, že tato byla ve výši 531 925 Kč bez DPH vystavena za marketingové a PR činnosti provedené v období červen až srpen 2020 a ve zbývající části byla vystavena jako faktura zálohová na budoucí činnosti. Opětovně ve shodě se závěry soudu prvního stupně odvolací soud uvádí, že důkazním prostředkem mající sílu bez dalšího prokázat tvrzená plnění ze strany žalobkyně, jež vyúčtovala fakturou č. 201204, by měly případné svědecké výslechy osob zúčastněných na jednotlivých plněních. Tento důkazní návrh však ze strany žalobkyně uplatněn nebyl. V neposlední řadě pak má odvolací soud za zcela přiléhavé právní hodnocení soudu prvního stupně ohledně tzv. comunity managementu, kdy způsob poskytování takovýchto služeb je jednoznačně nemravný a nepoctivý a ve smyslu ust. § 6 odst. 2 obč. zák. tomuto nelze poskytnout soudní ochranu.

15. Veden sdělenými důvody uvedenými shora proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ohledně částky 284 531,50 Kč s odpovídající částí příslušenství podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. Zbývající část výroku I, kterou shledal věcně správnou, podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Postupem podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. dále odvolací soud změnil výrok II napadeného rozsudku a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalované, která byla ve věci z větší části úspěšná právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti zvažoval, že žalovaná byla úspěšná co do 85 % řízení, kdy po odečtení úspěchu žalobkyně (15 %) má žalovaná právo na náhradu 70 % nákladů řízení. Náklady řízení žalované sestávají ze šestnácti úkonů právní služby po 15 820 Kč (tj. celkem 253 120 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 04. 11. 2021, vyjádření žalované k žádosti soudu ze dne 07. 04. 2022, účast na ústním jednání ve dnech 28. 06. 2022 a 13. 09. 2022, vyjádření k doplnění skutkových tvrzení a návrhů na dokazování žalobkyně ze dne 09. 11. 2022, účast na ústním jednání dne 10. 11. 2022, vyjádření ze dne 31. 08. 2023, účast na ústním jednání ve dnech 20. 03. 2024, 15. 05. 2024 a 24. 07. 2024, vyjádření žalované ze dne 26. 09. 2024, účast na ústním jednání dne 11. 10. 2024, vyjádření žalované ze dne 18. 11. 2024, účast na ústním jednání ve dnech 20. 11. 2024 a 05. 03. 2025, patnácti režijních paušálů po 300 Kč a jednoho režijním paušálu za 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., hotových výdajů za cestovné ve výši 13 412 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 6 897 Kč a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 58 208,22 Kč. Celkem tak náklady řízení žalované před soudem prvního stupně činí částka 335 390,22 Kč, přičemž 70 % představuje částka 234 773 Kč.

17. Podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud dále změnil výrok týkající se státem zálohovaných nákladů řízení, kdy dle úspěchu ve věci uložil žalobkyni výrokem pod bodem IV uhradit 85 % a žalované výrokem pod bodem V 15 % státem zálohovaných nákladů řízení.

18. Žalobkyni bylo zároveň v souladu s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznáno právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v rámci odvolacího řízení, a to v rozsahu 70 %, když tyto sestávají z 5,5 úkonů právní služby po 15 820 Kč (tj. 87 010 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., za dvě písemná vyjádření ve věci samé, sepis závěrečného návrhu, účast na jednání odvolacího soudu ve dnech 9. 9. 2025 a 11. 11. 2025 a půl úkonu za účast na vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 18. 11. 2025, šesti režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., hotových výdajů za cestovné na trase [adresa] a zpět ke třem jednáním odvolacího soudu po 1 494 Kč (tj. celkem 4 482 Kč), náhrady za promeškaný čas ve výši 2 700 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 20 347 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalované představuje částka 117 239 Kč, přičemž 70 % činí 82 067 Kč.

19. Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní ve smyslu ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení