64 Co 463/2024 - 359

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 994 198,23 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. dubna 2024 č. j. 39 C 298/2022-302 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 800 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 2 659,50 Kč na účet Krajského soudu v Plzni do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 994 198,23 Kč, výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 600 Kč a výrokem III rozhodl o vrácení části žalobcem zaplacené zálohy ve výši 867 Kč. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 6. 2020 okolo 10:35 hodin v [Anonymizováno], [adresa], došlo ke střetu žalobcem řízeného motocyklu [Anonymizováno] (dále motocykl) s osobním automobilem žalované [Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále vozidlo). Rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 22. 7. 2020, potvrzeným Krajským úřadem Plzeňského kraje dne 4. 10. 2021, byl žalobce shledán vinným z porušení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. pro nerespektování dopravního značení, neboť před srážkou jel v pravém jízdním pruhu vyhrazeném pro vozidla městské hromadné dopravy ([jméno FO]) a integrovaného záchranného systému (IZS). K otázce zavinění dopravní nehody správní orgán uvedl, že je nelze žádnému z řidičů prokázat, neboť existují dvě varianty, a to že žalovaná zkřížila žalobci jízdní dráhu neočekávaným přejetím do pravého pruhu nebo naopak že žalobce narazil do pravého zadního kola vozidla žalované, která jela v prostředním jízdním pruhu, přitom podle odborného vyjádření znalce z oboru ekonomika, doprava a strojírenství [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 3. 6. 2021 jsou obě tyto varianty technicky možné. K okolnostem dopravní nehody soud prvního stupně provedl dále důkaz výslechem svědků jedoucích v dalším vozidle, odborným vyjádřením znalce z oboru doprava [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 20. 4. 2022, kterým žalobce prokazoval protiprávní jednání žalované, a znaleckým posudkem č. 1805-10/2024 znalce z oboru doprava [tituly před jménem] [jméno FO], v němž na základě výpočtů a simulací vycházející z objektivně zjištěných skutečností po dopravní nehodě konstatoval, že žalovaná nemohla žádným způsobem srážce zabránit a naopak to byl motocykl, který narazil do zadní části jejího vozidla.

2. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na § 2910, § 2911, § 2927 odst. 2 občanského zákoníku (o. z.) uzavřel, že žalobce neprokázal porušení povinnosti žalovanou spočívající v porušení § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, podle kterého “přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí, přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy”, v jehož důsledku u něj došlo ke škodě na zdraví. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 983/2009 vycházejícího sice z tehdejší právní úpravy § 427 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), ale aktuálního i za současné právní úpravy (odvolací soud dodává, že judikatura vztahující se k § 427 a násl. obč. zák. je s ohledem na prakticky shodné znění s § 2927 a násl. o. z. nadále použitelná), podle kterého „byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele vozidla, avšak nikoliv z důvodů zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu, ale z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž provozovatel objektivně odpovídá a vznikem újmy na straně poškozeného“. Povinnost žalobce prokázat, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání a příčinnou souvislost mezi ním a újmou na zdraví, přitom nevylučuje ani § 2932 o. z., neboť samotná skutečnost, že došlo ke střetu dvou provozů, ještě automaticky neznamená, že každý z provozovatelů nese povinnost nahradit škodu. Odkaz žalobce na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, č. 64, podle kterého „není-li možné shledat konkrétní míru zavinění, případně, že míra zavinění je shodná, mělo by dojít k rozdělení způsobené škody“ není podle soudu prvního stupně případný, resp. rozhodně z něj neplyne žalobcem prosazovaný názor, že pokud nebyl zjištěn viník dopravní nehody, lze uložit povinnost hradit škodu každému, kdo se jí zúčastnil. Vždy je naopak rozhodující účast provozovatele na způsobení škody, tedy jakým způsobem se na vzniku škody podílel. V této věci však ze žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by se žalovaná jakkoli, ať už zaviněným jednáním či opomenutím, na dopravní nehodě podílela. Podle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaná neměla možnost dopravní nehodě žádným způsobem zabránit, a to na rozdíl od žalobce, který, pokud by se řádně věnoval řízení, nehodě zabránit mohl. S ohledem na absenci odpovědnosti žalované za škodu tedy soud prvního stupně žalobu zamítl. Výší škody, kterou žalobce prokazoval zprávou neurochirurgické kliniky [Anonymizováno] [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne 3. 10. 2022, zahrnující bolestné ve výši 777,5 bodů (čemuž podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. odpovídá částka 294 198,23 Kč) a ztížení společenského uplatnění ve výši 2 800 bodů (700 000 Kč), se proto již nezabýval.

3. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT) plnou náhradu za 8 specifikovaných úkonů právní služby po 3 100 Kč (tarifní hodnotu stanovil podle § 9 odst. 4 AT a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020), 8 režijních paušálů po 300 Kč a náhradu za ztrátu času cestou k jednáním za 24 půlhodin po 100 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o vrácení části žalobcem zaplacené zálohy na provedení důkazu. K tomu uvedl, že z nákladů, které státu vznikly v celkové výši 56 531 Kč zaplacením znalečného [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 2 000 Kč a [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 49 494 Kč a ve výši 5 037 Kč, tak v situaci, kdy žalobce byl od úhrady soudních poplatků osvobozen v rozsahu 75 %, by měl státu uhradit 25 %, tzn. částku 14 133 Kč. Ze zaplacené zálohy ve výši 15 000 Kč proto žalobci vrátil částku 867 Kč.

4. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal. Namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci, neboť soud prvního stupně nepřihlédl k jeho tvrzením a jím předložené důkazy nezhodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Poukázal na to, že posudek [tituly před jménem] [jméno FO], na kterém soud prvního stupně založil své rozhodnutí, je v příkrém rozporu s ostatními důkazy. Soud prvního stupně shledal závěry posudku spolu s prezentací znalce při jednání za logické a obhájené, a to přesto, že je v rozporu s odborným vyjádřením [tituly před jménem] [jméno FO] a také [tituly před jménem] [jméno FO]. Odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2399/08 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, podle kterého “má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí zhodnotit, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku, přitom pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce a jestliže ani takto není možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí”. Tím se však soud prvního stupně neřídil a zamítnutím návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku porušil jeho právo na spravedlivý proces.

5. Žalobce v odvolání dále namítl, že pokud by soud prvního stupně řádně zohlednil všechna tvrzení a důkazy v jejich vzájemných souvislostech, musel by minimálně zčásti jeho nároku vyhovět. Úplně pominul jeho tvrzení, že jel ve svém jízdním pruhu a neměl jak nehodě zabránit, a pokud by tomu tak bylo i u žalované, k nehodě by nedošlo. Žalovaná si nezkontrolovala, zda se někdo nachází v jízdním pruhu, do kterého se rozhodla přejet, a ve kterém jel on na motocyklu a podle principu omezené důvěry spoléhal na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla silničního provozu. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] přitom neurčil viníka nehody, ale pouze zvažoval, kdo nehodě mohl nebo nemohl zabránit. Pokud tedy podle znalce nelze určit viníka, je podle § 2932 o. z. třeba vypořádat provozovatele podle jejich účasti na vzniklé škodě, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1931/2012. Stěžejní tak není otázka porušení právní povinnosti či zavinění dopravní nehody, ale je třeba hodnotit všechny objektivní faktory nehody a žalobu nelze zamítnout jen proto, “že žalovaný provozovatel svým jednáním újmu nezavinil.” V projednávané věci však rozhodné skutečnosti nebyly postaveny najisto, neboť znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] otázku zavinění vůbec neřešil, [tituly před jménem] [jméno FO] z 99 % dospěl k zavinění žalované, které připustil i znalec [tituly před jménem] [jméno FO]. Nelze akceptovat, aby v situaci, kdy ve správním a v soudním řízení nebyl viník dopravní nehody zjištěn, nesl újmu a veškeré náklady spojené s pojistnou událostí pouze on. Pokud účast účastníků na dopravní nehodě byla rovnocenná, měli by se podle něj podílet na škodě v poměru 50:

50. Žalobce z těchto důvodů žádal, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo, aby jej změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně se podrobně zabýval protichůdnými tvrzeními účastníků a k objektivnímu zjištění průběhu dopravní nehody provedl všechny relevantní důkazy. Závěr znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že ona nemohla nehodě zabránit, není v rozporu s obsahem spisu, kde není jediný důkaz o jejím protiprávním jednání spočívajícím v tom, že svým vozidlem vybočila do pravého jízdního pruhu vyhrazeného. Není rovněž pravdou, že závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] jsou v rozporu s odborným vyjádřením [tituly před jménem] [jméno FO], neboť ten pouze uvedl, že „obě protichůdná tvrzení ohledně průběhu nehody jsou technicky přijatelná“. I když je podle odborného vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] technicky přijatelné, že automobil bočně narazil do motocyklu, v rámci výpovědi uvedl, že se vůbec se nezabýval možností podklouznutí motocyklu v důsledku smyku, jak o něm hovořily svědkyně přítomné na místě, a zvažovala jej i Policie ČR. Naproti tomu znalec [tituly před jménem] [jméno FO], který jako jediný vypracoval znalecký posudek, jej také přesvědčivě obhájil. Žalobcem zmíněná judikatura není podle ní přiléhavá, neboť na rozdíl od v nich souzených věcí byl v této věci vypracován jediný znalecký posudek s jednoznačným závěrem. Zpracování revizního znaleckého posudku by vedlo jen k neúčelnému protahování řízení. Odkaz žalobce na § 2932 o. z. není podle žalované rovněž případný, neboť žalobce pomíjí, že nezbytnou podmínkou pro jeho aplikaci je prokázání jednání, které přispělo ke vzniku dopravní nehody a tím ke vzniku škody. V tomto soudním řízení, ale ani v předchozím přestupkovém řízení, však nebylo zjištěno, že by ona vybočila s vozidlem do pravého jízdního pruhu nebo že by učinila jakýkoliv manévr, kterým by přispěla ke vzniku nehody. Jen z toho, že se s automobilem nacházela na místě nehody, nelze dovozovat, že má na ní podíl. Podotkla, že jediným, kdo dopravní nehodu způsobil tím, že předjížděl kolonu pomalu jedoucích vozidel ve vyhrazeném pruhu, je žalobce, a pokud by dodržel pravidla silničního provozu a nepřejížděl kolonu nedovoleným způsobem, k nehodě by nedošlo.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a §212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobce uvedené v odvolání a vyjádření žalované, a po zopakování důkazu odborným vyjádřením [tituly před jménem] [jméno FO] a znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a po jejich výslechu při jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Podle § 2895 o. z. je škůdce povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

9. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.

10. Podle § 2927 odst. 2 o. z. se povinnosti nahradit škodu nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

11. Podle § 2932 o. z. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jedná-li se o vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle své účasti na způsobení vzniklé škody.

12. V projednávané věci, kde jde o náhradu škody na zdraví, k jejímuž vzniku došlo střetnutím provozu dvou provozovatelů, je třeba nárok posoudit podle citovaného § 2932 o. z., který navazuje na právní úpravu tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele dopravy obsaženou v § 2927 o. z. Rozhodná je tedy účast, jakou se provozovatelé na vzniklé škodě podíleli. Vypořádání závislé na této účasti pak předpokládá zhodnocení všech objektivních i subjektivních okolností vzniku škody spojených jak s porušením právní povinnosti, tak ale i s objektivními skutečnostmi na straně obou provozovatelů (viz již zmíněné a pro tuto věc případné stanovisko Cpjf 93/71). V rámci zkoumání všech těchto okolností tak není porušení právní povinnosti či zavinění dopravní nehody provozovatelem otázkou stěžejní či jedinou, jak žalobce správně namítl s odkazem na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1931/2012. V každém případě však svůj význam má v rámci zhodnocení všech skutkových okolností střetu provozů, zejména těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1948/2005) „objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody“. Na tom, že okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla významný podíl na vzniku kolize, panuje shoda také v odborné literatuře (viz např. Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha, Leges, 2018, s. 643-646). Stejně tak ale platí, že jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, se kterými škodlivý výsledek není v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká proto ani odpovědnost za škodu a ani důvod k jejímu vypořádání.

13. Pokud tedy soud prvního stupně žalobu zamítl žalobu z toho důvodu, že žalobce neprokázal tvrzené porušení povinnosti žalovanou plynoucí z § 12 zákona o silničním provozu a její zavinění dopravní nehody, je možno s ním souhlasit, ale pouze při zhodnocení všech dalších objektivních okolností střetu obou vozidel, které je soud povinen objasnit na základě provedených důkazů. Námitka žalované, že se nedopustila zaviněného protiprávního jednání, jež by mělo za následek vznik újmy, tak bez objasnění objektivních skutečností, čímž je v tomto případě zejména otázka jejího neočekávaného způsobu jízdy, tak sama o sobě neobstojí. V této věci míra zavinění účastníků není ničím exaktně podložena, neboť dopravní policií a ve správním řízení nebyl viník nehody zjištěn, výpovědi účastníků byly diametrálně odlišné, přitom znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v odborném vyjádření připustil jako technicky přijatelné obě protichůdné verze, a výpovědí svědků nehody rodiny [Anonymizováno], která v té době jela v jiném automobilu, které byly provedeny v rámci správního a i tohoto soudního řízení, se tuto otázku rovněž nepodařilo objasnit (žádný ze svědků však nezaznamenal, že by žalovaná přejela do jiného jízdního pruhu), je pro zhodnocení vlivu jednotlivých okolností a určení míry účasti účastníků řízení na vzniklé škodě znalecký posudek z oblasti dopravy naprosto zásadní.

14. Soud prvního stupně proto správně ke zjištění míry podílu účastníků na nehodě provedl důkaz znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] z oboru doprava silniční – posuzování technických příčin nehod. Uložil mu popsat pravděpodobný průběh nehody, určit vzájemné postavení vozidla a motocyklu v okamžiku střetu, způsob, jakým se každý z účastníků na nehodě podílel svým způsobem jízdy, popř. určit, zda některý z nich nehodu svým jednáním zavinil (k tomu však odvolací soud uvádí, že znaleckým posudkem z oboru dopravy lze pouze potvrdit či vyvrátit tvrzení účastníků o průběhu skutkového děje dopravní nehody, ale závěr o tom, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit, je závěrem právním, o němž přísluší rozhodovat soudu a nikoli znalci, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). Tento znalec pak na základě podkladů, které měl k dispozici, což byl mimo jiné protokol o nehodě, fotodokumentace z místa nehody vyhotovená Policií ČR, fotodokumentace poškozeného motocyklu a vozidla vyhotovená pojišťovnami účastníků, plánek místa a náčrtek místa dopravní nehody, správní spis obsahujícím záznamy o výpovědi svědků, odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] a videozáznam městského kamerového systému zachycující křižovatku [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] [Anonymizováno], doplnil šetření ohledáním místa dopravní nehody v denní době a znaleckým experimentem za účelem zjištění vzájemné viditelnosti vozidel. Pomocí simulačního programu Crash analytická a grafická řešení dopravní nehody se s použitím kamerového záznamu zaměřil na pohyb vozidel v čase 2 sekundy před střetem a na základě těchto údajů označil místo střetu cca 4,4 m vlevo od pravého okraje pravého jízdního pruhu [adresa] s tím, že vozidlo bylo v prostředním jízdním pruhu a jeho podélná osa byla přibližně rovnoběžná s podélnou osou vozovky, podélná osa motocyklu byla natočena cca 15 stupňů vpravo k ose vozovky. V době střetu byl motocykl nakloněn na pravý bok, neboť jinak by došlo k poškození pravé boční části vozidla o jeho řídítka, a narazil levým víkem motoru do pravé boční části zadního nárazníku a zadního kola vozidla, přední kolo motocyklu narazilo předním blatníkem do pravého prahu vozidla v oblasti pravých zadních dveří a do pravých zadních dveří vozidla. Znalec v posudku uvedl, že řidič vozidla nemohl zabránit střetu s motocyklem, naproti tomu řidič motocyklu by střetu zabránil, pokud by přizpůsobil jízdu proudu vozidel a pokud by dodržel bezpečnou podélnou vzdálenost za vozidlem, případně příčnou bezpečnou vzdálenost a odstup v příčném směru od vozidla. Otázku zavinění znalec neřešil s tím, že mu to nepřísluší. Při jednání soudu znalec doplnil, že soudě podle rychlosti obou vozidel narazil motocykl do vozidla a že z ničeho nezjistil, že by žalovaná vybočila ze svého jízdního pruhu. Podle něj ke střetu došlo, když se žalobce snažil zařadit do prostředního pruhu, když před tím jel v pravém vyhrazeném pruhu, aby předjel kolonu pomalu jedoucích vozidel.

15. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] za stěžejní pro zhodnocení všech objektivních i subjektivních okolností vzniku škody. Se žalobcem nelze souhlasit, že jde o důkaz, který je v rozporu se všemi dalšími provedenými důkazy. Nic takového, tj. vybočení žalované do pravého jízdního pruhu, se nedá dovodit ani ze správního spisu Magistrátu města Plzně, oddělení dopravních přestupků č. j. MMP/244623/21, jehož součástí je odborné vyjádření znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který uvedl, že „z objektivních stop lze usuzovat, že motocykl narazil do pravé zadní části nárazníku vozidla, pak došlo ke kontaktu předního kola a levého boku motocyklu s pravou boční částí zadního nárazníku vozidla, přičemž se již motocykl sesouval pravým bokem na vozovku“. Podle tohoto znalce střetovou rychlost nelze určit, ale je zřejmé, že motocykl jel rychleji než vozidlo. Zároveň upozornil, že vyjádření řidičů i svědků je subjektivní, že on může posoudit jen technickou přijatelnost jejich výpovědí ve vztahu ke zjištěným stopám, z nich však nelze určit přesné místo střetu obou vozidel, v každém případě bylo toto místo před počátkem dřecích stop motocyklu. a obě varianty jsou technicky přijatelné. Nelze pominout, že v rámci výpovědi ve správním řízení žalobce popisoval událost předcházející střetu tak, že s motocyklem přejel do pravého jízdního pruhu, aby mohl objet kolonu vozidel stojící na vozovce směrem do centra města, v jízdě pak pokračoval v levé části tohoto pruhu rychlostí asi 40 až 50 km/h, pak zaregistroval vozidlo, které začalo přejíždět z prostředního jízdního pruhu do pravého, on se mírně vyklonil vpravo a víc už udělat nestihl. Žalovaná naproti tomu uváděla, že jela v koloně v pravém (myšleno ve středním) pruhu, nikam nevybočovala, jízdní pruh neměnila a najednou zaregistrovala náraz do pravé části auta. Přejela pak do pravého jízdního pruhu, aby nebránila provozu ostatních vozidel, na zemi viděla motocykl a řidiče, kterému šla poskytnout první pomoc.

16. Jediným důkazem podporujícím žalobcovu verzi je tak odborné vyjádření znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který z korespondence poškození vozidla a motocyklu a jejich stop na místě nehody, zejména pak z fotografií pravé zadní části vozidla s detailním pohledem na pravé zadní dveře a zadní kolo a z oděrky na pravém spodním prahu zadních dveří vozidla, dovozoval, že při střetu se „přední kolo motocyklu dostalo pod pravý práh vozidla, rotace kola pak zřejmě motocykl přizvedla a převrátila do protisměru a ten pak pokračoval ve skluzu až do konečné polohy bez rotace“. To pak podle něj dokládá, že „[Anonymizováno] se přemisťovala vpravo, také do pruhu vyhrazeného pro IZS a [jméno FO], při prvním kontaktu se vrátila, a zajela odstavit vozidlo do tohoto pruhu až po střetu, když měla prázdnou zadní pneumatiku, která napsala stopu po pohybu“. Za viníka dopravní nehody označil s 99 % jistotou žalovanou. Možnost, že by se motocykl dostal do smyku a naboural do auta, vyloučil s tím, že by to neodpovídalo fyzikálním zákonům a byla by také poškozena větší část nárazníku vozidla.

17. Odvolací soud doplnil dokazování výpovědí znalců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] se současnou jejich konfrontací při soudním jednání. [tituly před jménem] [jméno FO] svůj závěr o bočním přemísťování [Anonymizováno], čímž začala porážet motocykl, dokládal výpočty z Virtual Crash. Závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] odmítl s tím, že pokud by skutečně vozidla byla k sobě o 15 stupňů, tak by se v životě nemohl při prvním kontaktu potkat motor motorky se zadním kolem auta, když naopak fotografie o oděru na prahu auta podle něj dokládají, že auto vjelo do dráhy motocyklu. [adresa] střetu motorky a automobilu se podle něj nedá přesně určit, je to někde v okolí dělící čáry. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] naopak trval na svých závěrech a k předstřetové poloze obou vozidel uvedl, že 1 sekundu před střetem jel motocykl ve středním jízdním pruhu, ve kterém jela žalovaná, což plyne ze vzájemného postavení vozidla a motocyklu v době střetu, korespondence poškození auta a motocyklu a třecích stop na vozovce, a rovněž z videozáznamu z křižovatky. Motocykl po projetí křižovatkou jel z prostředního jízdního pruhu do pravého vyhrazeného pro [jméno FO] a IZS, ke střetu pak ale došlo v prostředním jízdním pruhu a poté motocykl spadl do pravého jízdního pruhu. Trval na tom, že nehodě mohl zabránit jedině žalobce, pokud by přizpůsobil rychlost okolním vozidlům. Pokud jde o zmíněné dva kamerové záznamy zachycujících křižovatku [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] [Anonymizováno], není na žádném z nich střet vozidel zachycen. Na prvním z nich je vidět pouze průjezd motocyklu křižovatkou spolu s kolonou dalších aut, kdy odbočuje do leva a míří do pravého vyhrazeného pruhu [adresa], jak dokládá mírný náklad motocyklu na pravou stranu (a také výpověď žalobce), pak se motocykl ztrácí za sloupem a po otočení kamery v kritickém momentu jsou už na záznamu zachycena jen stojící vozidla po nehodě a motocykl ležící na vozovce.

18. Odvolací soud po doplnění dokazování považuje závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] za logické a po jeho prezentaci při jednání za obhájené. Třebaže ani [tituly před jménem] [jméno FO] nelze upírat jistou přesvědčivost, nelze přehlédnout, že výchozím bodem jeho odborných závěrů je premisa, že žalovaná vybočila autem do pravého jízdního pruhu. Nelze také nechat bez povšimnutí nepřípustné subjektivní přesvědčení znalce [tituly před jménem] [jméno FO] o zavinění žalované, přestože se jedná o otázku právní a nikoli skutkovou, a v neposlední řadě skutečnost, že pokud odmítl vtělit jím prezentované přesvědčení do znaleckého posudku s tím, že k tomu nemá dostatek podkladů, sám zpochybnil hodnověrnost svých odborných názorů. Ze žádného z provedených důkazů, tedy kromě onoho 99 % přesvědčení znalce [tituly před jménem] [jméno FO], tak nelze dovodit, že ke střetu vozidel došlo při jízdním manévru vozidla žalované, která podle žalobce stejně jako on zamýšlela předjet kolonu pomalu jedoucích vozidel přejetím do pravého pruhu, čímž mu zkřížila jízdní dráhu. Žalovaná přitom takový úmysl od počátku popírala s tím, že spořádaně jela ve svém pruhu v koloně spolu s jinými vozidly a rozhodně nezamýšlela z něj někam vybočovat. Přímou osu jejího vozidla ve středovém pruhu přitom zmiňuje i znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který místo střetu označil cca 4,4 m vlevo od pravého okraje pravého jízdního pruhu. Přestože podle náčrtu místa dopravní nehody zakresleného Policií ČR ([Anonymizováno][Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno]) založeného ve znaleckém posudku na č. l. 8 se místo střetu nachází 4,2 m od pravého okraje, je zřejmé, že tak či onak, při šířce jízdního pruhu 3,9 m došlo ke střetu vozidel ve středovém, tedy nikoli pravém, jízdním pruhu. V této situaci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy náležitě objasněn, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje žalobcem navržený důkaz revizním znaleckým posudkem za nadbytečný. Smyslem dokazování je objasnit skutkový stav a nikoli bez relevantního důvodu protahovat řízení jen proto, že provedeným dokazováním nebylo tvrzení účastníka prokázáno.

19. Žalobci nelze dát za pravdu ani v tom, že dojde-li ke střetu vozidel, nesou vždy oba účastníci nehody určitý podíl viny, a pokud není vina v případě žádného z nich zjištěna, má být jejich podíl stejný. Nic takového ostatně neplyne ani z opakovaně zmiňovaného stanoviska Cpjf 93/71, na které se žalobce odvolával. V něm naopak bylo zdůrazněno, že „okolnost, že došlo ke střetu provozů, neznamená ještě automaticky, že každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu. Není totiž vyloučeno (a neodporuje to nijak pojetí objektivní odpovědnosti za škodu), aby výsledek porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá“. V projednávané věci se však ze zjištěného skutkového stavu ani po výpovědi obou znalců nedalo dovodit, že žalovaná měla na střetu vozidel účast, resp. jednalo se pouze o účast minimální, neboť jen z toho, že se s vozidlem ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě nelze její podíl na dopravní nehodě dovozovat. Škoda na zdraví žalobce tak není v příčinné souvislosti s jednáním žalované, která střetu s jeho motocyklem nemohla nijak zabránit. V situaci, kdy žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, není dána ani příčinná souvislost mezi utrpěnou škodou a jejím jednáním, které by zakládalo její odpovědnost za vzniklou škodu. Naopak je třeba konstatovat porušení povinnosti ze strany žalobce, který přestože mohl škodě zabránit, tak to neučinil, jak plyne ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. V té souvislosti navíc podle odvolacího soudu nelze pominout, že jednou z možných příčin nehody mohl být způsob jízdy žalobce, který nejenže nedodržoval znalcem zmíněnou bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, ale jak sám ve správním řízení uvedl, jel v levé části pravého pruhu. To tedy znamená, že se pohyboval v těsné blízkosti kolony vozidel jedoucích v prostředním pruhu. Lze proto dodat, že pokud se už tehdy rozhodl jet v pravém vyhrazeném jízdním pruhu, měl se aspoň držet jeho pravého okraje, jak mu ukládá § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.

20. Odvolací soud sice rozumí těžké osobní situaci žalobce, ve které se ze dne na den po dopravní nehodě ocitl, tak jak ji vylíčil ve vyjádření ze dne 12. 5. 2023 (č. l. 132). S jeho přesvědčením, že se do ní dostal vinou žalované, se však po provedeném dokazování nelze ztotožnit, neboť jeho tvrzení, že žalovaná neočekávaně vybočila ze svého jízdního pruhu, nebylo prokázáno. Z toho důvodu rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně správných nákladových výroků potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v celkové výši 14 800 Kč, zahrnující čtyři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání dne 1. 10. 2024 a dne 9. 12. 2024 a písemný závěrečný návrh) po 3 100 Kč, když ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty věci ve výši 50 000 Kč, dále čtyři režijní paušály po 300 Kč a náhradu za ztrátu času cestou k jednáním za 12 půlhodin po 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 14 AT.

22. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením znalečného znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 4 138 Kč podle usnesení ze dne 29. 11. 2024, č. j. 64 Co 463/2024-342 a znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 6 500 Kč podle usnesení ze dne 29. 11. 2024, č. j. 64 Co 463/2024-344. Zohlednil přitom částečné osvobození žalobce od soudních poplatků v rozsahu 75 %, a proto mu uložil, aby z celkových nákladů řízení výši 10 638 Kč zaplatil 25 %, tj. částku 2 659,50 Kč. V písemném vyhotovení rozsudku došlo v tomto směru k opravě oproti vyhlášenému stavu, kdy žalobci bylo uloženo zaplatit státu náhradu nákladů v plné výši 10 638 Kč, aniž přitom bylo zohledněno jeho částečné osvobození od soudních poplatků. Tento postup, kterým došlo k opravě, je v souladu s § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř. a komentářovou literaturou (viz Svoboda, Smolík, Levý a kol., Občanský soudní řád, Beckova edice komentované zákony, C.H.BECK, 2013, str. 578) a právní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo2435/2010).

Poučení