64 Co 56/2022-529

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], PhDr. sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa ] o zaplacení 18 000 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. prosince 2021, č. j. 39 C 248/2017- 504 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, II, III v části, kterým byla zamítnuta žaloba o 8 938 000 Kč, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 8. 9. 2017 se žalobce domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 18 000 000 Kč, která mu byla způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí - usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka], na jehož základě byl vzat do vazby a trestně stíhán v době od 26. 4. 2013 do 25. 6. 2016, kdy byl pravomocným rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] obžaloby zproštěn. Nárok na náhradu za nezákonnou vazbu ve výši 72 000 Kč a za náklady obhajoby ve výši 165 377 Kč uplatnil u Ministerstva spravedlnosti dne 11. 9. 2016 a byl mu přiznán. Nárok na nemajetkovou újmu spočívající v poškození fyzického a psychického zdraví ve výši 8 000 000 Kč a společenskou újmu v oblasti obchodních a rodinných vztahů ve výši 10 000 000 Kč mu však byl odmítnut.

2. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem z 29. 11. 2018, č. j. 39 C 248/2017 žalobu zamítl poté, co žalovaná vznesla námitku promlčení. Ztotožnil se s ní v tom, že šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění nároku stanovená § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále OdpŠk) začala běžet dne následujícího po pravomocném skončení trestního řízení, tzn. 26. 6. 2016, takže pokud žalobce zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil u Ministerstva spravedlnosti až podáním z 20. 3. 2017, tedy po devíti měsících od jeho vzniku, třebaže mu v tom nic nebránilo, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

3. Krajský soud v Plzni usnesením z 13. 12. 2019, č. j. 64 Co 206/2019-296 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Po doplnění dokazování svědeckou výpovědí manželky žalobce [jméno] [příjmení] a zopakování důkazu lékařskou zprávou MUDr. [příjmení] z 15. 9. 2016 zjistil, že žalobcův zdravotní stav nebyl ani v září 2016, kdy jeho tehdejší právní zástupce dr. [příjmení] uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na odškodnění za dobu vazby a náklady trestního řízení, ale ani v prosinci 2016, kdy mělo dojít k promlčení nároku, natolik dobrý, aby mu umožňoval vyřizovat záležitosti související s odškodněním. Projednávaný případ tedy splňuje podmínky pro odmítnutí žalovanou vznesené námitky promlčení kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu, neboť žalobce marné uplynutí šestiměsíční promlčecí doby nezavinil a promlčení nároku by pro něj bylo zvlášť citelným postihem. Odvolací soud tedy soudu prvního stupně uložil, aby po doplnění dokazování posoudil nárok a s tím spojenou otázku jeho výše a příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a společenských vztazích, žalobcem ceněnou na 18 000 000 Kč, a jeho nezákonným trestním stíháním.

4. Soud prvního stupně po vrácení věci k dalšímu řízení doplnil dokazování a v pořadí druhým, nyní přezkoumávaným, rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1 062 200 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 42 240 Kč (výrok II), v obou případech do 30 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem III„ co do zbytku“ (aniž vyjádřil v jakém) žalobu zamítl.

5. Po skutkové stránce soud prvého stupně uzavřel, že trestní stíhání žalobce pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. a 1 a 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku zahájené usnesením [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] trvalo 38 měsíců, a to až do 25. 6. 2016, kdy žalobce byl pravomocně rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Trestní stíhání žalobce tak bylo nezákonné a žalobci, který před jeho zahájením byl podnikatelem, náleží zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou mu poškozením zdraví a zásahem do osobnostní sféry, podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále OdpŠk), což je také s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 265/2012 a nález sp. zn. IV. ÚS 3846/11), na kterou odkázal.

6. Žalobce nárok na zadostiučinění za poškozené zdraví odůvodňoval tím, že vazbě se u něj začaly projevovat deprese a stavy silné úzkosti, po propuštění následoval dne 25. 2. 2014 pokus o sebevraždu a hospitalizace na [anonymizována čtyři slova] [obec] v době od 27. 2. 2014 do 11. 4. 2014. Od té doby probíhá jeho soustavná ambulantní léčba v psychiatrické ordinaci MUDr. [jméno] [příjmení] pro diagnostikovanou těžkou depresivní poruchu s posttraumatickou stresovou poruchou. K další újmě na zdraví u něj došlo poškozením ledvin. Před vzetím do vazby se sice léčil s chronickou glomerulonefritidou typu FSGS, ve vazbě však byla přerušena kortikoidní léčba a nebyla mu poskytována adekvátní pomoc. Kvůli poškozenému zdraví tak nemůže pracovat, vést kvalitní život, opakovaně dochází k lékařům a užívá velké množství léků se silnými nežádoucími účinky. Zadostiučinění za společenskou újmu pak odůvodňoval tím, že kvůli trestnímu stíhání s ním přerušila kontakt jeho matka, bratr a starší dcera, rozpadlo se také jeho současné manželství a společnou domácnost s manželkou dosud sdílí jen kvůli dceři. Po reportáži na [anonymizována dvě slova] [příjmení] s ním také přerušili kontakt jeho obchodní partneři a zahájené obchodní případy s ním už nedokončili.

7. Pokud se jedná odškodnění zdravotních obtíží spočívajících v onemocnění ledvin, soud prvního stupně vyšel z účastnické výpovědi žalobce, z níž vyplynulo, že onemocněním ledvin trpěl už před zahájením trestního stíhání, a dále ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] z 6. 10. 2021, jehož úkolem bylo posoudit onemocnění ledvin, aktuální stav této choroby a její souvislost s trestním stíháním. Podle znalce žalobce trpí středně pokročilou chronickou ledvinovou nedostatečností, což je nevyléčitelné ledvinové onemocnění, které je datováno minimálně od roku 2010. Aktuální stav této choroby spočívající v tom, že je odkázán na dialýzu a čeká na transplantaci ledviny, je zcela přirozený vývoj tohoto onemocnění. Znalec jednoznačně vyloučil souvislost mezi tímto žalobcovým zdravotním stavem a jeho trestním stíháním či pobytem ve vazbě. Na základě tohoto posudku, jehož závěry znalec odůvodnil a opřel o lékařské zprávy, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce příčinnou souvislost mezi zmíněným nezákonným rozhodnutím a onemocněním ledvin neprokázal.

8. Jiná situace je ale u nároku na zadostiučinění související s psychiatrickým onemocněním, kde žalobce výši nároku a příčinnou souvislost mezi vznikem a progresí psychiatrického onemocnění a trestním stíháním prokazoval posudkem psychiatra MUDr. [příjmení] z 31. 8. 2018, podle kterého žalobcova depresivní porucha souvisí s událostmi, jež kolem něj nastaly v době, kdy s ním bylo nehumánně zacházeno a byl mu obestavěn majetek a účty, a od té doby je v péči psychiatrické ambulance a užívá psychofarmaka, především antidepresiva a hypnotika. Tento znalec provedl vyčíslení ztížení společenského uplatnění (ZSU) poškozeného zdraví za pomoci nové metodiky na 1 719 590 Kč. Protože ale při soudním jednání nebyl schopen objasnit jednotlivé položky, z nichž v posudku vycházel a pouze obecně vysvětloval, že stupeň obtíží vyhodnotil na základě rozhovoru se žalobcem, žádost o písemné doplnění posudku, který by vycházel z jeho tehdejších poznámek však odmítl s tím, že žádné podklady k tomu nemá, a vše završil prohlášením při dalším jednání, že pokud by posudek dělal pořádně, ohodnotil by ZSU žalobce ještě vyšší částkou, neboť obvykle posudky zpracovává pro pojišťovnu, soud prvního stupně tento posudek označil za nepoužitelný a neschopný žalobcovo tvrzení o újmě na zdraví prokázat. Závěry o tom pak založil na výpovědi psychiatričky MUDr. [příjmení], jejích lékařských zprávách a na znaleckém posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací stanovení nemateriální újmy MUDr. [jméno] [příjmení] z 9. 6. 2021. Tento znalec stejně jako svědkyně [příjmení] [příjmení] začátek psychických potíží u žalobce, které se u něj poprvé objevily v roce 2014, jednoznačně spojovali se zahájením trestního stíhání, jež bylo spouštěčem úzkostně depresivní symptomatiky. Třebaže podle znalce [příjmení] [příjmení] žalobce sám připustil, že se jeho podnikání v době před zahájením trestního stíhání nevyvíjelo podle jeho představ, zejména zmiňoval neúspěch spolupráce s [jméno] [příjmení], ze žádné lékařské zprávy podle něj nevyplývá, že by se tehdy zhroutil. Připustil ale, že na hluboké deprese žalobce měly vliv vysoké dávky kortikoidů, kterým byl vystavován při léčbě ledvin, ale protože mu již nejsou od roku 2016 podávány, nelze je mít za příčinu jedinou. Oba faktory, tedy stres spojený s trestním stíháním a kortikoidní léčba, se tak podle znalce na vzniku obtíží podílí stejným dílem. Psychický stav žalobce je chronického charakteru, k datu 8. 10. 2020 je možno jej hodnotit jako ustálený a jeho další vývoj závisí na aktuální situaci. Znalec rovněž upozornil, že pokud je odškodnění vázáno na zahájení trestního stíhání (k němuž došlo v roce 2013), je třeba aplikovat vyhlášku č. 440/2001 Sb. uvažující s hodnotou bodu 120 Kč a ZSU ocenit částkou 120 000 Kč. Zároveň ale provedl ohodnocení podle nové metodiky a pravidel občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 na 1 212 596 Kč.

9. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na § 3079 odst. 1 občanského zákoníku (podle kterého se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů (tj. podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.), ale na návrh poškozeného člověka může, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, přiznat poškozenému náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona), postupoval podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Mimořádné důvody pro tento postup spatřoval v tom, že ataka choroby se u žalobce poprvé objevila až v roce 2014 a od té doby se výrazným způsobem rozvíjí a do budoucna bude trvat, takže žalobce bude v dosavadním způsobu života trvale omezen. Způsob, jakým psychické onemocnění zasáhlo do života žalobce, je přitom velmi intenzivní, zasáhlo to celou jeho rodinu, změnilo způsob jeho života a znemožňuje mu zařazení do pracovního procesu a zajištění finančních prostředků. Zároveň ale zohlednil další spouštěcí moment nemoci spočívající v kortikoidní léčbě ledvinového onemocnění, což ostatně zmínila i MUDr. [příjmení], podle které zhoršení psychických obtíží žalobce bylo pozorovatelné právě při nasazení kortikoidní léčby. Protože se ale znalci neshodli na tom, jakou měrou kortikoidní léčba ovlivnila u žalobce vznik psychické poruchy, když MUDr. [příjmení] hovořil o stejném podílu a MUDr. [příjmení] jen 5 - 10 % vlivu kortikoidní léčby na psychiatrické onemocnění, soud prvního stupně v rámci této tolerance uzavřel, že léčba kortikoidy se na rozvoj psychické poruchy podílela 20 % a trestní stíhání 80 %. Znalcem [příjmení] [příjmení] stanovenou částku 1 212 596 Kč proto ponížil o 20 % a žalobci přiznal 971 000 Kč odpovídající 80 %. Ve zbývající části, což znamená u újmy na zdraví v částce 7 029 000 Kč (8 000 000 Kč - 971 000 Kč), žalobu zamítl.

10. Důvodným soud prvního stupně shledal také nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu zásahem do osobnostní sféry, nikoli však v jím požadované výši 10 000 000 Kč, ale v částce, která je srovnatelná s jinými obdobnými případy, jež v rozsudku zmínil, a také odpovídá povaze trestní věci, délce trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry žalobce, současné cenové hladině v ČR, ekonomické realitě a obecnému vnímání spravedlnosti. U žalobce neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by mohly vést k úvaze o případném vybočení z běžně soudy řešenými případy a jimi přiznávanými částkami, neboť trestní stíhání netrvalo neúměrně dlouhou dobu, žalobce nebyl politicky, sportovně či kulturně exponovanou osobou, na kterou by byla upřena výraznější pozornost veřejnosti a věc nebyla příliš medializována. Jako nesprávné odmítl úvahy žalobce, který nárok zdůvodňoval neúspěchy v podnikání a narušením rodinných vztahů a manželství. V té souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že obchodní partneři se žalobcem přerušili kontakt kvůli jeho trestnímu stíhání. Oba k tomu slyšení svědci [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedli, že obchodní případy nebyly dokončeny kvůli různým administrativním obtížím či stanovisku investora. Kromě toho se žalobce odškodnění za zmařené obchodní případy domáhá ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 312/2018. Stejně tak k přerušení styků s bratrem a dcerou z prvního manželství došlo kvůli lidskému odcizení a to samé platí i pro matku žalobce, která omezení kontaktů se synem zdůvodňovala svými zdravotními problémy. Třebaže trestní stíhání žalobce nepochybně zasáhlo do jeho života a nepříznivě se dotklo i jeho manželství, nelze podle soudu přehlédnout, že manželství po celou dobu řízení trvá, manželka žalobci v rámci léčby pomáhá a žalobce před znalcem [příjmení] [příjmení] manželství označil za spokojené. Za přiměřenou vzhledem k těmto všem okolnostem tak považoval částku 2 400 Kč za měsíc trestního stíhání, tedy za 38 měsíců 91 200 Kč. Ve zbývající části toho nároku, tzn. v částce 9 908 800 Kč, žalobu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 42/16 podle § 142 odst. 3 o. s. ř. umožňujícího přiznat částečně úspěšnému žalobci náklady řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Žalobci proto přiznal jím požadovanou náhradu nákladů právního zastoupení za jeho předchozí právní zastoupení a náhradu za soudní poplatek. Lhůtu k plnění stanovil na žádost žalované podle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší oproti obvyklým 3 dnům. Žalované neuložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, neboť je od placení soudních poplatků a náhrad ze zákona osvobozeno.

12. Proti rozsudku se oba účastníci řízení včas odvolali.

13. Odvolání žalobce směřovalo proti výroku I, kterým mu nebyla přiznána 8 938 000 Kč (z toho 748 590 Kč za poškozené psychické zdraví a zbytek, tzn. 8 189 410 Kč, za újmu vzniklou mu zásahem do rodinných a obchodních vztahů, a proti nákladovému výroku II. Soudu prvního stupně vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť neprovedl jím navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, a nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že k jeho psychickému onemocnění měl soud prvního stupně k dispozici dva znalecké posudky, které se výrazně rozcházely ve výši náhrady a také ohledně vlivu kortikoidů na vznik a průběh nemoci. Soud prvního stupně svůj závěr založil na posudku MUDr. [příjmení], který ale při stanovení výsledné částky již vliv kortikoidů zohlednil, a navíc jím stanovenou částku ještě jednou ze stejného důvodu ponížil. Měla mu proto být přiznána alespoň jím stanovená částka 1 212 596 Kč bez jakéhokoli krácení. Správně však mělo být vycházeno z posudku znalce [příjmení] [jméno] a přiznána mu jím určená částka 1 719 590 Kč, tedy o 748 590 Kč více oproti rozsudku. To, že tento znalec neměl k dispozici podklady, z nichž vycházel, ještě podle něj neznamená nesprávnost výpočtu a byl také pominut jeho názor na jen nepatrný vliv kortikoidů na psychické onemocnění. Přiznané zadostiučinění za újmu v osobním životě a v podnikání ve výši 2 400 Kč za měsíc trestního stíhání je částka symbolická, která je v rozporu s nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 1029/22 ukládajícímu soudům přihlédnout při stanovení výše peněžitého zadostiučinění ke konkrétním okolnostem případu tak, aby bylo způsobilé plnit svoji kompenzační funkci a byly v něm zohledněny zásadní zásahy do osobního, profesního a podnikatelského života poškozeného a naplněny požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principy demokratického právního státu. Soudem prvního stupně zmíněná rozhodnutí jiných soudů jsou v jeho věci nepřípadná a nelze rovněž souhlasit s tím, že trestní stíhání netrvalo dlouhou dobu. Z těchto důvodů žalobce žádal, aby odvolací soud výrok III změnil a k již přisouzené částce mu přiznal dalších 8 938 000 Kč.

14. Odvolání žalované směřovalo proti výroku I a II rozsudku. Jako nesprávný a judikatuře vyšších soudů odporující označila názor odvolacího soudu, že její námitka promlčení odporuje dobrým mravům, neboť je založen pouze na subjektivní výpovědi manželky žalobce. Zdůraznila, že na žádost žalobce z 1. 9. 2016 provedla odškodnění za nezákonnou vazbu a náklady obhajoby. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce uplatnil až podáním z 20. 3. 2017, aniž to nějak zdůvodnil, navíc žádost postrádala údaje, jak dospěl k požadované částce a jakým důkazem ji může prokázat. Ona přitom nikdy neměla důvod se domnívat, že žalobci brání k uplatnění tohoto nároku nějaké objektivní důvody. Tvrzení jeho manželky, že původní žádost podal za něj jeho advokát mající zájem o odškodnění za obhajobu, je účelové, neboť současně bylo žádáno o odškodnění za nezákonnou vazbu. Nelze také předpokládat, že advokát jednal zcela samostatně a bez účasti žalobce či jeho rodinných příslušníků. Odvolací soud také nezohlednil, že ze zdravotní dokumentace žalobce nevyplývalo, proč v době běhu promlčecí doby nemohl uplatnit nárok na zadostiučinění a ani náhlé zlepšení jeho zdravotního stavu po třech měsících od uplynutí promlčecí doby. Lékařská zpráva MUDr. [příjmení] dokládá, že žalobce od října 2016 do ledna 2017 prodělal léčebnou kůru kortikoidy,„ zpočátku byl nabuzený, pak se dávky zvýšily a po snižování dávek kortikoidů se objevily úzkosti, bolesti hlavy a poruchy vidění“. Přestože tedy k datu 1. 2. 2017 byl podle ošetřující lékařky psychicky i fyzicky dekompenzovaný, unavený, bez zájmu a energie, krátce nato podal žádost o odškodnění. Je rovněž s podivem, že třebaže psychické problémy žalobce mají přetrvávat do současnosti, aktivně se účastní všech soudních jednání ve třech sporech, které s ní vedl či vede. Její námitku promlčení proto nelze považovat za šikanózní a odvolací soud by měl své stanovisko přehodnotit. Pro případ, že se tak nestane, žalovaná poukázala na nesprávně určenou výši náhrady. U nároku na zadostiučinění za poškozené zdraví soud prvního stupně s odkazem na korektiv dobrých mravů postupoval podle nové právní úpravy a nikoli podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. účinné v době vzniku újmy. O žádnou výjimečnou situaci se přitom nejedná a u žalobce mělo být postupováno stejně jako u většiny jiných poškozených, kterým újma vznikla před 1. 1. 2014. Přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu v osobním životě žalobce odporuje rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Soud prvního stupně sice v odůvodnění zmínil jiná rozhodnutí, ale už neuvedl, pro jaký trestný čin byl žalobce v oněch řízeních stíhán a zda se trestní kvalifikace shoduje s posuzovanou věcí. V jím zmíněné věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 334/2020 byl přitom žalobce stíhán pro úmyslný zločin sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, veřejné soutěži a veřejné dražbě, kterého se měl dopustit jako zastupitel a radní malé obce, což zasáhlo do jeho profesního a politického života, cti a důstojnosti. Z těchto důvodů žalovaná žádala, aby odvolací soud výrok I rozsudku změnil a žalobu zamítl.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek a jemu předcházející řízení podle § 212 a 212a o. s. ř. v mezích, ve kterých se účastníci domáhali jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), tzn. výrok I a výrok III v části vztahující se k částce 8 938 000 Kč, a na nich závislý výrok II, a dospěl k závěru, že se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právními závěry v podstatě ztotožňuje a tedy že odvolání žádného z účastníků není důvodné.

16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

17. Při odškodnění se nároku je třeba uplatnit princip vyjádřený v žalovanou zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle kterého„ sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby, ale naopak je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního jeho práva žalobce a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi“.

18. Tento princip byl soudem prvního stupně plně respektován a bylo jím rovněž vysvětleno, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobci byla v důsledku trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, způsobena nemajetková újma, již nelze odčinit jinak než penězi. Za nezákonné rozhodnutí je však třeba označit usnesení Policie ČR, [anonymizováno 6 slov] [obec] z [datum], č. j. [anonymizováno] [číslo], na základě kterého byl žalobce trestně stíhán pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. a 1 a 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

19. Třebaže nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce se datuje dnem 24. 4. 2013 a žalobce na základě usnesení [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] pobýval ve vazbě od 26. 4. 2013 do 10. 6. 2013, soud prvního stupně správně v souladu s § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za poškozené psychické zdraví a zásah do osobnostní sféry v důsledku uvedeného nezákonného rozhodnutí posoudil podle nové právní úpravy a nikoli podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a vyhlášky č.440/2001 Sb. Lze rovněž souhlasit s důvody, které jej k tomu vedly, kdy na návrh žalobce zohlednil, že podle lékařské zprávy MUDr. [příjmení] došlo k poškození psychického zdraví žalobce v roce 2014, kdy mu poprvé byla diagnostikována depresivní porucha a stavy úzkosti a stěžejní část společenské újmy zasahuje do poloviny roku 2016.

20. Odvolací soud nemá důvod cokoliv měnit na svém předchozím závěru o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Třebaže žalobce nárok na nemajetkovou újmu, kterou označil jako ztížení společenského uplatnění za poškození fyzického a psychického zdraví a za společenskou újmu vzniklou narušením rodinných a obchodních vztahů, uplatnil až 20. 3. 2017, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby stanovené § 32 odst. 3 OdpŠk, je třeba zohlednit jeho špatný psychický stav, ve kterém se právě v důsledku trestního stíhání nacházel. Odpověď na žalovanou položenou otázku, proč žalobce, třebaže ve špatné psychické kondici, stihl v zákonem stanovené lhůtě uplatnit prostřednictvím advokáta nárok na odškodnění nejen za náklady obhajoby, ale také za vazbu, a až po dalších cca 5 měsících, a to aniž by se jeho zdravotní stav výrazně zlepšil, naopak mělo dojít k jeho zhoršení, zničehonic požádal o odškodnění za nemajetkovou újmu, není nijak složitá. Uplatnění nároku na odškodnění za obhajobu a také za vazbu a je na rozdíl od nároku za nemajetkovou újmu z hlediska právního a ostatně i matematického vcelku triviální úkon, na němž měl navíc jeho tehdejší advokát zájem.

21. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1436/2013 uvedl, že„ pokud by v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo k poškození zdraví žalobkyně (vzniku tělesného či duševního onemocnění), šlo by o nárok se samostatným skutkovým základem a neodškodňoval by se v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk. Tyto jeho závěry jsou však aplikovatelné obecně, tedy platí i pro újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním, jako je tomu v tomto případě. Žalobce v tomto řízení žalobou uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou rozčlenil tak, že požadoval 8 000 000 Kč za újmu na psychickém a tělesném zdraví a 10 000 000 Kč za poškození jeho rodinných a obchodních vztahů. Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku také konstatoval, že„ pokud by úzkostně depresivní stavy žalobkyně nebyly duševním onemocněním, ale toliko projevem intenzity jejích duševních útrap, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu může být shledána pouze tehdy, bylo-li prokázáno, že mezi nesprávným úředním postupem (v projednávané věci nezákonným rozhodnutím) a neobvykle intenzivními duševními útrapami poškozeného je dán vztah příčiny a následku.“ 22. V projednávané věci byl jednoznačně prokázán vztah příčiny, kterým je nezákonné trestní stíhání, a následku v podobě vzniku psychického onemocnění žalobce znaleckým posudkem MUDr. [příjmení], lékařskou zprávou psychiatričky MUDr. [příjmení] a její svědeckou výpovědí. Naproti tomu závěry, ke kterým dospěl znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] v psychiatrickém posudku z 31. 8. 2018 vypracovaném na objednávku žalobce, kde bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění uvedl, že bolestné je třeba podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a srovnatelné položky T 794 ohodnotit 200 body a dále že je nutno vložit částku 1 700 000 Kč za ZSU (ztížení společenského uplatnění) a nakonec z nepochopitelných, rozhodně z posudku neplynoucích důvodů za výslednou na ZSU označil částku 1 719 590 Kč, je třeba odmítnout. Pochybení posudku, které znalec neodstranil ani při dvou výsleších, a navíc vše korunoval soudem prvního stupně zmíněným překvapivým prohlášením, v němž se od posudku distancoval, jsou natolik zásadní, že je nelze omlouvat odstupem času a ani znalcovou nepořádností v dokumentech. Pokud tedy soud prvního stupně názory tohoto znalce a jím stanovenou částku odmítl, resp. v potaz vzal pouze v části, kde znalec hovořil o nepatrném 5 – 10 % vlivu kortikoidů užívaných k léčbě ledvinového onemocnění na vznik a rozvoj deprese, odvolací soud se s tím ztotožňuje. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že uvedená částka žalobce nijak nepoškodila, neboť podle znalce [příjmení] [příjmení] šlo o 50 % podíl a MUDr. [příjmení] hovořila o významném podílu užívání kortikoidů na vzniku psychického onemocnění žalobce. Znalcem [příjmení] [příjmení] stanovené odškodnění za psychické onemocnění 1 212 596 Kč bylo správně poníženo s ohledem na kortikoidní léčbu ledvin pouze o 20 % (a nikoli o 50 %, jak by se nabízelo) na výsledných 971 000 Kč.

23. Stejně tak s úvahami soudu prvního stupně, kterými zdůvodnil, proč žalobci za nemajetkovou újmu v osobnostní sféře přiznal„ pouze“ 91 200 Kč, tzn. 2 400 Kč za 38 měsíců trestního stíhání, místo jím bez bližšího zdůvodnění žalobou požadovaných 10 000 000 Kč (a v odvolacím řízení 8 189 410 Kč), se odvolací soud ztotožňuje. Třebaže žalobce ze svého subjektivního pohledu mohl vnímat situaci tak, že k přerušení kontaktů s rodinnými příslušníky a obchodními partnery došlo výhradně kvůli jeho trestnímu stíhání a pobytu ve vazbě, žádný ze svědků to nepotvrdil. Jinými slovy, i pokud by žalobce nebyl trestně stíhán, nebyly by vztahy mezi ním a obchodními partnery či rodinnými příslušníky o moc lepší, a to kvůli jeho neuváženým rizikovým obchodním aktivitám a také kvůli jeho tehdejšímu chování. To, že se vztahy mezi manžely časem vyvíjejí a třeba i ochládají, a že řada z nich spolu nakonec setrvává jen kvůli dětem a pocitu odpovědnosti, není nic výjimečného a nelze to dávat do souvislosti s trestním stíháním žalobce. Třebaže žalobce považuje částku 2 400 Kč za každý měsíc trestního stíhání za symbolickou a neodpovídající jeho prožitému utrpení, rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Nejvyššího soud, na kterou oba účastníci v odvolání odkazovali.

24. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 577/2017 na žalovanou apeloval, aby Ministerstvo spravedlnosti, které vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, zveřejnilo způsobem dostupným nejen soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby), neboť bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné v judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné.

25. Ministerstvo spravedlnosti pak na svých webových stránkách (www.justice.cz) skutečně zveřejnilo seznam rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěný dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena.

26. V projednávané věci byl žalobce trestně stíhán pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání ve spojení se spolupachatelstvím, který sice není v tabulce samostatně uveden, ale je srovnatelný stejně jako v tabulce uvedenou loupeží mezi násilné trestné činy. V jejich případě se Městským soudem Praha (žádný jiný není v tohoto trestného činu uveden) žalobcům přiznané částky pohybují za měsíc nezákonného stíhání mezi nejnižší částkou 1 071 Kč (11Co 270/2018) až po 4 705 Kč (39 Co 215/2015). Pokud soud prvního stupně s odkazem na jiná soudní rozhodnutí považoval 2 400 Kč za měsíc trestního stíhání, třebaže s odkazem na jiná rozhodnutí, za odpovídající dané věci, odvolací soud s tím souhlasí, neboť se nijak nevymyká soudy řešeným případům. U žalobce žádné důvody pro navýšení částky na jím žalobou požadovaných 10 000 000 Kč a v odvolání pak 8 280 610 Kč (zahrnující i přiznaných 91 200 Kč), což odpovídá částce cca 218 000 Kč za měsíc trestního stíhání, nejsou. Žalobce nebyl politicky exponovanou osobou, jednalo se o podnikatele pohybujícího se v rámci obchodních případů na hranici zákona, o čemž svědčí jeho záznamy v trestním rejstříku. Z účastnické výpovědi žalobce sice vyplynulo, že v předmětné době byl a možná dosud je známou osobností lokálního významu, čemuž nasvědčuje také to, že o jeho„ poklesku“ referovala [anonymizována dvě slova] [příjmení] (což se ne každému podaří), ani to však neodůvodňuje navýšení odškodnění nad rámec soudy přiznávané částky.

27. Odvolací soud proto uzavírá, že soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění odpovídá závažnosti újmy, která byla žalobci způsobena na psychickém zdraví a osobnostních právech. Ze shora popsaných důvodů proto výrok I a výrok III rozsudku soudu prvního stupně v napadené části vztahující se k částce 8 938 000 Kč, a stejně tak nákladový výrok II rozsudku, který je v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř., jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Přestože žalobce byl v řízení z převážné části neúspěšný, není žádný důvod ke krácení přiznaných mu nákladů, neboť výše odškodnění závisela na znaleckém posudku, popř. na úvaze soudu.

28. O náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutí k tomu, že úspěch účastníků v odvolacím řízení byl vyrovnaný.

Poučení