64 Co 577/2025 - 230

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: [Anonymizováno][Anonymizováno][Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 88 427,31 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Tachově z 25. 6. 2025, č. j. 7 C 304/2023-197 ve znění doplňujícího rozsudku z 4. 8. 2025, č. j. 7 C 304/2023-205 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, II a IV potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 366 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 427,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 528,93 Kč od 29. 6. 2023, z částky 16 528,93 Kč od 27. 7. 2023, z částky 16 528,93 Kč od 8. 9. 2023 a z částky 19 332,21 Kč od 19. 10. 2023 vždy do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 508,31 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 75 966 Kč (výrok II). Účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Tachově náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni ve výši 3 023,30 Kč (výrok III) a žalované ve výši 5 147,70 Kč (výrok IV). Doplňujícím rozsudkem z 4. 8. 2025, č. j. 7 C 304/2023-205 žalobu zamítl v části úroku z prodlení představujícího rozdíl mezi úrokem z prodlení žalobou žádaným z částky 88 427,31 Kč od 27. 4. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným.

2. Rozhodl tím o nároku na náhradu škody představující náklady, které žalobkyně vynaložila na opravu dvou nákladních vozidel poškozených při nakládce zboží v provozovně žalované v [Anonymizováno]. Při nakládce 13. 2. 2023 byl poškozen pravý sloupek vozidla [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [SPZ] (dále vozidlo [jméno FO]). Žalobkyně nechala vozidlo opravit u partnerské společnosti [právnická osoba], které za opravu včetně náhradních dílů dodaných společností [právnická osoba], uhradila 6. 2. 2024 částku 19 508,31 Kč bez DPH. Při druhé události z 1. 3. 2023 byla poškozena nádrž motorového vozidla [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [SPZ] (dále vozidlo [Anonymizováno]). Toto poškození žalobkyně nechala opravit u společnosti [právnická osoba]., které za opravu uhradila částku 68 919 Kč bez DPH ve splátkách dne 29. 6., 27. 7., 8. 9. 2023 a 19. 10. 2023. K nehodám došlo v obou případech v nakládacím prostoru uvnitř haly žalované a způsobili je obsluhovači vysokozdvižného vozíku, jak prokazují svědecké výpovědi řidičů vozidel, kteří popsali škodnou událost a také vysvětlili okolnosti sepisu záznamu o nehodě, resp. v prvním případě záznamu uvedenému v objednávce přepravy, a potvrdili, že po nehodě jednali s nadřízenými obsluhy vysokozdvižného vozíku, kteří záznam podepsali.

3. Po právní stránce soud prvního stupně nárok posoudil podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) s tím, že žalobkyně prokázala předpoklady odpovědnosti žalované za škodu. Odkázal na § 2911 o. z. a v něm uvedenou právní domněnku zavinění škody z nedbalosti, když žalovaná netvrdila a ani z předložených listin neplyne, že k poškození vozidel došlo z důvodů vylučujících její odpovědnost za vzniklou škodu. Pro posouzení věci proto není rozhodné, zda řidiči vysokozdvižného vozíku byli kmenovými zaměstnanci žalované či se jednalo o agenturní pracovníky.

4. Jako nedůvodnou odmítl námitku žalované zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně tím, že není vlastníkem vozidel. K tomu uvedl, že vozidlo [jméno FO] koupila společnost [právnická osoba] a financovala jej prostřednictvím leasingové společnosti [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], která byla 3. 1. 2018 v registru zapsána jako vlastník. Po splacení leasingu byla do registru zapsána 9. 1. 2023 jako vlastník [právnická osoba], která uzavřela 1. 1. 2023 se žalobkyní nájemní smlouvu, v níž jí vozidlo pronajal na dobu neurčitou a v jejím čl. 6.4. na žalobkyni přenesla nebezpečí škody na vozidle. Protože zápis v registru vozidel má pouze deklaratorní charakter, není podle něj o platnosti nájemní smlouvy pochyb. Jako vlastník vozidla [Anonymizováno] je v registru zapsána společnost [právnická osoba]. a jako provozovatel žalobkyně. Ze žalobkyní předložených listin plyne, že tyto společnosti uzavřely 23. 2. 2023 smlouvu o financování vozidla, tak, že kupující žalobkyně z kupní ceny 128 260 EUR uhradí 10 % a zbytek bude financován z úvěru. Současně uzavřenou smlouvou o zajištění závazku žalobkyně převedla vlastnické právo k předmětu zajištění (vozidlu [Anonymizováno]) na leasingovou společnost, která jí vozidlo vypůjčila. V čl. IV smlouvy se žalobkyně jako vypůjčitel zavázala „předmět zajištění pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k jeho povaze, aby na něm nevznikla škoda, udržovat jej vlastním nákladem v řádném provozu schopném stavu a opravy a servisní práce zadávat odborné opravně výrobce vozidla“. S ohledem na tato zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně sice není vlastníkem vozidel (jak v žalobě nejdříve tvrdila), ale nájemní smlouva a smlouva o výpůjčce ji opravňuje domáhat se náhrady škody po škůdci v případě poškození vozidel. Žalobě proto vyhověl a spolu s částkou 88 427,31 Kč žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení, ale nikoli od požadovaného dne 27. 4. 2023, ale s odkazem § 2894 odst. 1 o. z. až od doby, kdy žalobkyně faktury za opravy zaplatila. Doplňujícím rozsudkem žalobu zamítl ohledně rozdílu mezi úrokem z prodlení požadovaným a rozsudkem přiznaným.

5. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni jako úspěšnější přiznal 63 % specifikovaných nákladů, které jí v řízení vznikly v celkové výši 120 581,40 Kč, čemuž odpovídá částka 75 966 Kč. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. účastníkům uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 8 171 Kč, které vynaložil na znalečné, ve výši odpovídající procentu jejich neúspěchu, což je v případě žalobkyně 18,5 % a v případě žalované 81,5 %.

6. Žalovaná se proti výroku I, II a IV rozsudku včas odvolala a namítla nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci. Poukázala na to, že v první polovině roku 2023 prováděla Policie ČR rozsáhlé prověřování jejího středního managementu, takže měla důvodné pochybnosti, zda se skutečně obě nehody staly tak, jak je žalobkyně prezentovala. K její nedůvěře přispělo i to, že jí žalobkyně fakturovala náhradu škody včetně 21 % DPH, v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pak tvrdila, že opravu vozidel zaplatila, a až pak se ukázalo, že úhradu provedla během řízení. Rovněž uváděla, že nemá záznam o nehodě z 13. 2. 2023, a opět až později z výpovědí řidiče kamionu bylo zjištěno, že záznam vyhotovil a spolu s fotografiemi vozidla předal jednateli žalobkyně. K druhé nehodě pak žalobkyně předložila jen fotografie pořízené v autoservisu 31. 3. 2023 a tvrdila, že fotografie z místa nehody nemá. I v tomto případě až z výpovědi řidiče kamionu bylo zjištěno, že pořídil fotografie poškozené nádrže. Tento svědek také potvrdil její podezření, že se žádný noční příjezd technika a kontrola vozu od 3.15 hodin do 4.07 hodin ráno, za který žalobkyně původně požadovala částku 20 000 Kč, nekonal.

7. Žalovaná trvala na oprávněnosti námitky o nedostatku věcné legitimace žalobkyně. Obsáhle polemizovala se závěry soudu prvního stupně, který v důsledku logické chyby, že osvědčení o vlastnictví vozidla nemá konstitutivní povahu, považoval nájemní smlouvu za platnou, přestože [právnická osoba] se stala vlastníkem vozidla [jméno FO] teprve 9. 1. 2023. Ani po opakované výzvě přitom žalobkyně nepředložila leasingovou smlouvu, která by dovolovala [právnická osoba] jako leasingovému nájemci dát 1. 1. 2023 předmět leasingu do podnájmu žalobkyni a zavazovat ji k plnění. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4761/2007, podle kterého je možná transformace podnájmu věci na nájem, pokud to připouští zvláštní ujednání. V projednávané věci však žádné takové ujednání nájemní smlouva neobsahovala. Soud prvního stupně také pominul její námitku, že nájemní smlouvu nepodepsal tehdejší jednatel žalobkyně [jméno FO], jak je zřejmé z podpisového vzoru založeného u rejstříkového soudu. K vozidlu [Anonymizováno] žalobkyně rovněž neposkytla leasingovou smlouvu, ale pouze smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvu o výpůjčce, ze kterých však její věcnou legitimaci nelze dovodit. Opačný závěr soudu prvního stupně je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 689/2012. Smlouvu o výpůjčce je tak třeba posuzovat ve smyslu § 2199, odst. 2 o. z., kde není stanoveno, že mimořádné náklady má nést vypůjčitel. Kromě toho smlouva o zajištění žalobkyni ukládala povinnost nechat vozidlo [Anonymizováno] pojistit včetně pojištění havarijního. Tím podle ní leasingová společnost sledovala záměr řešit dopravní nehodu přes pojistnou smlouvu. Žalobkyně proto měla pojistnou událost nahlásit a škodu uplatnit u pojišťovny a nic ji neopravňovalo k tomu, aby mimořádné náklady hradila a ty pak jako nepřikázaný jednatel podle § 3006 o. z. uplatnila vůči ní, jak plyne z právní teorie (viz Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2019, str. 2382).

8. Žalovaná se v neposlední řadě ohradila proti nákladovým výrokům. Poukázala na to, že soudem stanovené procento úspěchu účastníků nezohledňuje zamítnuté úroky z prodlení, o kterých bylo rozhodnuto v doplňujícím rozsudku. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle kterých při rozhodování o náhradě nákladů podle míry úspěchu ve věci je třeba zvážit míru úspěchu též stran příslušenství pohledávky. Namítla dále neúčelnost některých úkonů spočívajících pouze v doplnění chybných a neúplných tvrzení žalobkyně. Z těchto všech důvodů žalovaná žádala, aby odvolací soud výrok I rozsudku změnil a žalobu zamítl a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení za první odvolací řízení, na něj navazující jednání u soudu prvního stupně a za druhé odvolací řízení, když za dobu od zahájení sporu do 20. 3. 2024 se nároku vzdává z důvodů neprofesionálního přístupu některých jejích bývalých vedoucích pracovníků. Žádala také, aby povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 5 147,70 Kč, byla uložena žalobkyni.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Poukázala na to, že výhrady žalovaná se soustředily již jen k otázce aktivní legitimace. Ani tato námitka však není důvodná. Osvědčením o registraci vozidla [jméno FO], část II (tzv. velký technický průkaz) a část I (tzv. malý technický průkaz) prokázala, že od 9. 1. 2023 je vlastníkem a provozovatelem [právnická osoba] Zápis v registru vozidel však pouze osvědčuje již existující právní skutečnost, proto pronajímateli – v té době už vlastníku vozidla, nic nebránilo převést na ni nájemní smlouvou nebezpečí škody na něm. To, že obě smluvní strany považují nájemní smlouvu za platnou a účinnou, potvrdila i [právnická osoba] v e-mailu z 5. 5. 2025. Nic na tom nemůže změnit účelové tvrzení žalované zpochybňující platnost nájemní smlouvy tím, že ji nepodepsal její tehdejší jednatel. Po jejím doplnění tvrzení a jejich prokázání tak již nebylo třeba předkládat v minulosti uzavřenou leasingovou smlouvu. K vozidlu [Anonymizováno] předložila smlouvu o financování a smlouvu o zajištění závazku převodem práva, kde se v čl. IV s [právnická osoba]. dohodla na jeho výpůjčce. Smyslem závazku bylo umožnit jí jako vypůjčiteli, který na základě smlouvy o zajištění převedl vlastnictví vozidla na leasingovou společnost, jeho užívání. V souladu s tímto ujednáním nechala poškozené vozidlo na svůj náklad opravit. Byla to tedy výlučně ona, kdo platil opravy obou vozidel, k jejichž poškození došlo v provozovně žalované, čímž se snížil její majetek. Prokazují to údaje z GPS, výslechy svědků, záznamy o nehodách a fotodokumentace, ale také znalecký posudek, kde znalec potvrdil, že výměna nádrže u vozidla [Anonymizováno] byla nutná, její oprava byla vyloučena a jí požadovaná částka odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v odvoláním napadené části, tedy výrok I, II a IV, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalované uvedené v odvolání a vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání žalované v tomto případě není důvodné. Pokud jde o výrok III rozsudku, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit státu náklady řízení, a doplňující rozsudek, kterým byla žaloba ohledně části příslušenství pohledávky zamítnuta, nebyl odvoláním žádného z účastníků dotčen, a proto je v této části již pravomocný.

11. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně se žalobou původně domáhala proti žalované zaplacení částky 108 427,31 Kč s úrokem z prodlení od 27. 4. 2023 do zaplacení. Rozsudek Okresního soudu v Tachově z 20. 3. 2024, č. j. 7 C 304/2023-68, kterým bylo žalobě vyhověno v částce 88 427,31 Kč s příslušenstvím a v částce 20 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, byl na základě odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 26. 11. 2024, č. j. 64 Co 412/2024-96 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tehdy označil závěr soudu prvního stupně o právu žalobkyně požadovat náhradu škody za poškozená vozidla ve vlastnictví leasingových společností bez znalosti obsahu leasingových smluv (v případě vozidla [jméno FO] smlouvy mezi [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] a [právnická osoba]) s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu za předčasný. Jako důvodnou shledal rovněž námitku žalované, že ze záznamu na listině „Speditionsauftrag“ (objednávka) z 13. 2. 2023 opatřeného údajným podpisem řidiče vozidla a razítkem žalované s nečitelným podpisem osoby, která za ni měla jednat (což žalovaná kategoricky popírala), nelze závěr o její odpovědnosti za škodu na vozidle [jméno FO] zatím dovodit. V případě vozidla [Anonymizováno] ve shodě se žalovanou shledal nejasnosti ohledně výše a důvodnosti tvrzeného nároku, neboť podle záznamu o nehodě z 1. 3. 2023 byla „poškrábaná nádrž“, přitom k opravě došlo až o měsíc později, a to výměnou nádrže za novou.

12. Po vrácení věci k dalšímu řízení soud prvního stupně po doplnění tvrzení žalobkyní o jejím právu domáhat se náhrady škody a po provedení listinných důkazů k tomu žalobkyní předložených, a po provedení důkazu svědeckou výpovědí řidičů obou kamionů a znaleckým posudkem k obvyklé ceně za výměnu nádrže vozidla [Anonymizováno] a nutnosti její výměny, dospěl k opětovnému závěru o důvodnosti žaloby. S tímto závěrem se odvolací soud nyní ztotožňuje.

13. Soud prvního stupně odpovědnost žalované za škodu posuzoval podle obecných pravidel stanovených v § 2910 o. z. Podle jeho věty první platí, že „škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil“. V situaci, kdy žalobkyně není vlastníkem žádného z vozidel, takže do jejího absolutního práva, tj. práva vlastnického, nemohlo být zasaženo, zvažoval (v rozsudku to sice výslovně nevyjádřil, ale z jeho úvah se dalo dovodit, že tak činil) naplnění podmínek podle § 2910 věta druhá o. z., podle kterého „povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva“. Úprava této obecné povinnosti nahradit poškozenému újmu podle § 2910 věta druhá o. z. je založena na povinnosti poškozeného prokázat, že mu škůdce újmu způsobil porušením zákonem uložené povinnosti ať už svým konáním či opomenutím, a šlo-li o zaviněné porušení takové povinnosti, která byla stanovena právě za účelem ochrany dotčeného práva (princip ochranné normy). Zavinění se za podmínek § 2911 a § 2912 o. z. presumuje, tedy jedná se o objektizované zavinění. Tato skutková podstata je oproti první větě širší v tom smyslu, že v případě jejího naplnění umožňuje náhradu prosté ekonomické škody (viz Občanský zákoník VI, Závazkové právo Zvláštní část (§ 2055-3014, Velké komentáře, Hulmák a kol. Nakladatelství C.H.BECK, str. 1539).

14. V projednávané věci žalobkyně prokázala, že v areálu žalované v [Anonymizováno] během nakládky, která byla prováděna pomocí vysokozdvižného vozíku, došlo 13. 2. 2023 k poškození vozidla [jméno FO], které užívala na základě nájemní smlouvy a 1. 3. 2023 k poškození vozidla [Anonymizováno], které užívala na základě smlouvy o výpůjčce. Stalo se tak v důsledku nesprávné obsluhy vysokozdvižného vozíku, tedy osob tvořících součástí provozu žalované. Řidič vozidla [jméno FO] ve svědecké výpovědi popisoval událost tak, že „ještěrkář“ při nakládce do vozidla strčil bedny šikmo, a když mu tam nešly, tak ještě přidal, čímž došlo k ohnutí pravého sloupku vozidla tak, že nešel otvírat. Nehodu hned hlásil, byl o ní sepsán záznam a pořídily se fotografie, on přitom jednal s vedoucí směny, která se šla na místo nakládky podívat, v kanceláři pak vystavila a potvrdila veškeré papíry a oba podepsali dokument „Speditionsauftrag“. Řidič vozidlo [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve svědecké výpovědi uvedl, že vozidlo bylo úplně nové a on s ním jezdil teprve dva dny. Do provozovny žalované přijel v noci kolem jedné nebo druhé hodiny nakládat zboží do Německa a při čekání na naložení mu skladník, který vykládal zboží vedle, při couvání a otáčení poškrábal nádrž vozidla. Zavolali proto mistra a o nehodě sepsali záznam. Dispečerovi poslal fotografie vozidla a poškozené nádrže, které tehdy pořídil na mobilním telefonu (ty také poskytl soudu). S vozidlem odjel do Německa, kde se zboží vyložilo, pak s ním jezdil dalších cca 14 dní a poté došlo k výměně nádrže.

15. Z rozsáhlého dokazování, které soud prvního stupně provedl, včetně stěžejní svědecké výpovědi řidičů vozidel, tak plyne jednoznačný závěr, že žalovaná prostřednictvím svého provozního personálu, který z nedbalosti poškodil předmětná vozidla, nejednala s řádnou péčí. Ke stejnému závěru by však bylo možno dospět také při posouzení porušení právní povinnosti žalovanou podle § 2924 o. z., podle kterého platí, že „kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo“. Toto ustanovení tak na rozdíl od § 2910 o. z. přenáší důkazní břemeno ze žalobce na žalovaného a na žalovaném je, aby prokázal, že při provozu závodu jednal s řádnou péči. Pokud jde o objasnění, co se míní oním provozem, byl definován v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2492/2014 (není podstatné, že to bylo při výkladu § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) jako „činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Provozní činností je v tomto smyslu tedy i provoz prodejny, nakládání a manipulace s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti“. Tuto definici hala žalované v Boru, kde došlo k poškození vozidel při nakládce prostřednictvím obsluhy vysokozdvižného vozíku, nepochybně splňuje. Činnost žalované v její provozně při nakládce zboží tedy odpovídá vymezení pojmu provozní činnosti a je dána rovněž příčinná souvislost mezi touto provozní činností žalované a škodou na vozidlech. V projednávané věci však žalovaná nejenže netvrdila, že jednala s řádnou péčí, ale takové její případné tvrzení provedené důkazy vyvracejí. Z žádného z nich se totiž nedalo dovodit, že si žalovaná, resp. její provozní personál, počínala při nakládce jako řádný a odborně způsobilý provozovatel.

16. Prostá ekonomická škoda, která žalobkyni v důsledku nákladů vynaložených na opravu vozidla [jméno FO] vznikla ve výši 19 508,31 Kč, a na opravu vozidla [Anonymizováno] ve výši 68 919 Kč, byla rovněž v řízení prokázána. Odvolací soud k tomu odkazuje na skutkové závěry soudu prvního stupně plynoucí zejména z faktur, kterými byly opravy vozidel žalobkyni účtovány, a dokladů prokazujících jejich zaplacení. Námitku žalované zpochybňující náklady za opravu vozidla [Anonymizováno] vyvrací znalecký posudek znalce v oboru strojírenství a ekonomika, odvětví autoopravárenství a oceňování motorových vozidel [tituly před jménem] [jméno FO]. Ten při jeho zpracování posudku vycházel z pořízené fotodokumentace dokládající, že nádrž byla poškrábaná, ale měla také menší trhlinu a bylo poškozeno její uchycení. Při takovém poškození je podle znalce, vzhledem k pokynům výrobce a materiálu, ze kterého je nádrž vyrobena, nutná její výměna. Obvyklou cenu za výměnu nádrže v březnu 2023 znalec odhadl na 89 519 Kč bez DPH, z toho cenu nádrže na 81 500 Kč a cenu práce při její výměnu 8 019 Kč. Poškozená nádrž má podle něj nulovou hodnotu, resp. pouze hodnotu za výkup materiálu. Požadavek žalobkyně na zaplacení částky 68 919 Kč, kterou uhradila autorizovanému servisu za výměnu nádrže, tak odpovídá obvyklé ceně.

17. Pokud se jedná o otázku věcné legitimace žalobkyně, tedy zda žalobkyně je subjektem legitimovaným k uplatnění nároku na náhradu škody na vozidlech, přestože není jejich vlastníkem, soud prvního stupně ji správně zodpověděl. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů plyne, že vozidlo [jméno FO] v době nehody 13. 2. 2023 žalobkyně užívala na základě nájemní smlouvy z 1. 1. 2023 uzavřené s vlastníkem vozidla v souladu s § 2201 a násl. o. z., a vozidlo [Anonymizováno] poškozené 1. 3. 2023 žalobkyně užívala na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s [právnická osoba]. Tato smlouva byla uzavřena v souvislosti s jimi zároveň uzavřenou smlouvou o financování vozidla z úvěru a smlouvou o zajištění závazku převodem vlastnického práva žalobkyně na leasingovou společnost. Námitky žalované zpochybňující platnost nájemní smlouvy vážící se k vozidlu [jméno FO] tím, že v době jejího uzavření byla jeho vlastníkem ještě [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]., není důvodná. Zápis v registru vozidel z 9.1.2023 skutečně pouze deklaruje, tedy nezakládá, vlastnické právo k vozidlu, a proto ze zjištění, že uzavření nájemní smlouvy mu předcházelo, nelze žádné závěry dovozovat. Rozhodně z něj nelze dovozovat žalovanou prosazovaný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy. Nejen žalobkyně, ale i [právnická osoba], na kterou přešlo vlastnické právo po ukončení leasingové smlouvy s [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], vyjádřily v nájemní smlouvě svoji vůli, tedy vůli vlastníka jako pronajímatele umožnit užívání vozidla na dobu neurčitou žalobkyni jako nájemci. Součástí jimi vyjádřené vůle bylo ujednání o přenesení následků případné škody na vozidle na žalobkyni. Tuto jejich oboustrannou shodnou vůli nelze třetí osobou zpochybňovat. I pokud by tedy skutečně nájemní smlouvu za žalobkyni nepodepsal její tehdejší jednatel, nic by to na její platnosti neměnilo v situaci, kdy písemná forma není zapotřebí a obě smluvní strany potvrzují její uzavření.

18. Stejný závěr platí v případě vozidla [Anonymizováno], které žalobkyně užívala na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené v souladu s § 2193 a násl. s leasingovou společností, jež byla po dobu, než dojde ke splacení úvěru, jeho dočasným vlastníkem zapsaným v registru vozidel. Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva přitom nic smluvním stranám v rámci jejich smluvní volnosti nebránilo určit si práva a povinnosti jinak, než je tomu v § 2040 a násl. o. z. Pokud se tedy dohodly, že žalobkyně je povinna o vypůjčené vozidlo pečovat a udržovat jej na své náklady, tak nelze do jejich autonomního vztahu třetí osobou zasahovat.

19. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně je aktivně legitimována k vedení sporu o náhradu škody za vozidla poškozená žalovanou v její provozovně. Odkazuje na zásadu autonomie vůle, na níž je (mimo jiné) soukromé právo vybudováno, podle které platí, že každý může uspořádat svá práva a povinnosti tak, jak to nejlépe odpovídá jeho svobodné vůli. Pokud žalobkyně se svými smluvními partnery uzavřela nájemní smlouvu a smlouvu o výpůjčce, kde shodně vyjádřili vůli přenést na žalobkyni povinnost nést náklady za případné škody vozidel, nic tomu v rámci jejich smluvní volnosti nebránilo. Obráceně řečeno, žádné kogentní ustanovení zákona jim toto jejich jednání nezakazovalo. V té souvislosti je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019, v němž dovodil aktivní legitimaci nájemce nebo pachtýře při uplatňování nároku na náhradu škody. Za důvodnou nelze považovat ani námitku žalované, že žalobkyně měla opravu vozidla [Anonymizováno] uplatnit z pojistné smlouvy postupem podle § 2758 a násl. o. z., a nikoli se domáhat náhrady škody po ní. Pouze na žalobkyni totiž bylo, jakou cestu k uspokojení jejího nároku zvolí.

20. Odvolací soud z uvedených důvodů považuje výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým požadavku žalobkyně na náhradu škody v celkové výši 88 427 Kč včetně specifikovaného úroku z prodlení vyhověl, za věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Pokud jde o výroky II a III rozsudku, kterými soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení odpovídající jejímu neúspěchu v řízení, nelze jej za správné považovat. Není tomu tak ale ze žalovanou namítaného důvodu, neboť i pokud by soud prvního stupně zvažoval míru úspěchu/neúspěchu rovněž u úroku z prodlení, jím uvedený úspěch 81,5 % žalobkyně a 18,5 % úspěch žalované by to ovlivnilo jen nepatrně. Nesprávnost spočívá v tom, že soud prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty věci 108 427 Kč pro celou dobu řízení, třebaže po pravomocném zamítnutí žaloby o částku 20 000 Kč s příslušenstvím, tedy kdy zůstala předmětem sporu částka 88 427 Kč s příslušenstvím, byla žalobkyně zcela úspěšná a za tuto fázi řízení jí proto náležela plná náhrada nákladů řízení. Při správném výpočtu, podle kterého by 63 % nákladů řízení, čemuž odpovídá částka 33 469 Kč, žalobkyni náležela za část řízení končící prvním rozsudkem soudu prvního stupně, a za další fázi řízení žalobkyni měla být správně přiznána částka 47 528 Kč (zahrnující 6 úkonů právní služby po 4 660 Kč při tarifní hodnotě věci 88 427 Kč, 6 režijních paušálů, cestovné k jednání, náhradu za ztrátu času a DPH), představovaly by účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně vůči žalované částku 80 997 Kč. Protože se ale žalobkyně proti výroku II neodvolala, odvolací soud při respektování zásady, že nelze rozhodnout v neprospěch odvolatele, jak plyne z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23, výrok II, kterým byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení „pouze“ ve výši 75 966 Kč, rovněž potvrdil.

22. To samé platí v případě výroku IV, kterým bylo žalované uloženo zaplatit 81,5 % nákladů vzniklých státu zaplacením znalečného ve výši 8 171 Kč. Protože tyto náklady řízení byly vynaloženy v době, kdy předmětem sporu zůstala částka 88 427 Kč, ohledně které byla žalobkyně zcela úspěšná a žalovaná zcela neúspěšná, měly být správně uloženy k úhradě pouze žalované.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada právního zastoupení za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 4 660 Kč podle § 7 bod 5 a 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), 2 režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a náhrada za 21 % DPH ve výši 2 146 Kč.

Poučení