65 A 6/2024–81

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Jihočeská svačinka s.r.o. se sídlem Záluží 44, Tábor zast. JUDr. Michalem Kellnerem, LL.M., advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, čj. 12465/1.30/24–3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2024, čj. 12465/1.30/24–3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „inspektorát práce“) ze dne 10. 7. 2024, čj. 10958/5.30/24–22 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 150 000 Kč, a to za porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), neboť v rozporu s § 10 odst. 2 téhož zákona jako kontrolovaná osoba neposkytla součinnost potřebnou pro výkon kontroly vedené pod sp. zn. I5–2024–355 zahájené dne 27. 2. 2024, když téhož dne neumožnila kontrolujícím inspektorům oblastního inspektorátu práce vstup na pracoviště na vymezené adrese, ačkoliv k tomu byla povinna podle § 7 kontrolního řádu.

II. Shrnutí žaloby

2. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, v níž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, příp. stanovení pokuty v nižší částce, přiměřené míře provinění žalobkyně a odpovídající její činnosti, možnostem a dalším závazkům tak, aby nebyla ohrožena její další existence.

3. První okruh námitek směřuje proti průběhu kontroly dne 27. 2. 2024. Žalobkyně konstatuje, že z jejího pohledu šlo o nedorozumění/nevědomí jednající osoby. Následující tvrzení žalobkyně uvádí i při vědomí toho, že neznalost zákona neomlouvá, jak sama konstatuje. Byla to první kontrola inspektorátu práce a žalobkyně neměla předchozí zkušenost. Jednatel jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a hájil zájmy žalobkyně na zachování řádného a neohroženého provozu a zájem na zachování přísných hygienických pravidel provozu. Zkušenosti s onemocněním COVID–19 ukázaly dopady na potravinářský průmysl, když onemocnění a karantény omezovaly plynulost výroby. Žalobkyně měla za to, že jedná principiálně oprávněně, neboť se domnívala, že dosažení účelu kontroly může být zajištěno i jinou formou, v jiný termín. Jiné inspekce u ní prováděly kontroly a vždy jim poskytovala součinnost a dalo se s nimi dohodnout (i na termínu kontroly). Přepadovou kontrolu žalobkyně ještě nezažila a není si vědoma, že by kdy mohla zavdat podezření na porušování předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti. Důvodem postupu jednatele žalobkyně skutečně nebylo zastírání něčeho nebo získání času, aby se někdo z provozovny mohl schovat nebo utéct. Sami inspektoři při obchůzce budovy v tomto směru nic podezřelého nezaznamenali.

4. Žalobkyně si je vědoma důležitosti a významu provádění kontrol na úseku nelegálního zaměstnávání. Žalobkyně se však žádných pochybení v této oblasti nedopouští, nezaměstnává žádné cizince bez potřebných dokladů.

5. Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí se zněním úředního záznamu o zahájení kontroly. Inspektory informovala, že je nevpustí dovnitř z důvodu obav z rizika onemocnění COVID–19. Ochranná opatření byla nastavena plošně a byla dodržována a uplatňována bez výjimky vůči každému bez rozdílu. To, že opatření nebyla doložena v písemné podobě, je nezbavuje platnosti.

6. Žalobkyně odmítá, že by byla konkrétně poučena o možných následcích v podobě peněžní sankce, zvláště tak vysoké hodnoty. Kdyby byl jednatel na místě poučen, mohl na místě lépe zvážit následky a posoudit okolnosti věci. Žádná vstřícná komunikace ze strany inspektorů však neproběhla. (nabídka jiného řešení, domluva na jiném termínu, vysvětlení následků, poučení o výši příp. finančního postihu atd.). Poučení o možných donucovacích či sankčních prostředcích má své místo a význam, neboť to může být právě poslední prostředek, jak daný subjekt k součinnosti přimět. Jednatel žalobkyně takto poučen nebyl.

7. Žalobkyně odkazuje na to, že správní orgány ji postihly za spáchání přestupku „s ohledem na zásadu legality.“ Žalobkyně však poukazuje na zásadu ochrany dobré víry a oprávněných zájmů, zásadu materiální/formální pravdy a na zásadu služby veřejnosti.

8. Žalobkyně poukazuje na pasáž prvostupňového rozhodnutí, v němž je uvedeno následující: „Formální stránka přestupku byla naplněna jednáním, resp. nečinností obviněného v pozici kontrolované osoby, která nesplnila svou povinnost poskytnout součinnost k provedení kontroly, když neuposlechla výzvy k doložení dokumentů vztahujících se k předmětu kontroly.“ 9. Druhý okruh žalobních námitek se týká nedostatečného odůvodnění správních rozhodnutí. Žalobkyně upozorňuje na to, že správní rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno. Z odůvodnění však nevyplývá, jak bylo správními orgány aplikováno pravidlo, že je třeba „dbát na to, aby při rozhodování o skutkově stejných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ Inspektorát práce neuvedl, v jakých případech byla za srovnatelné provinění udělena takto vysoká peněžitá sankce. Žalobkyně některé veřejně dostupné zprávy o pokutách dohledala; pokuty byly vždy ukládány znatelně nižší.

10. Žalobkyně zdůrazňuje, že jí nebylo správními orgány sděleno, že by ve stejném případě jako v jejím (faktický ekonomický stav, počet zaměstnanců a počet závazků, velikost společnosti, výše úvěrů, pravidelné povinné platby a splátky a za stejných skutkových okolností spáchání přestupku) byla udělena stejná nebo obdobná sankce.

11. Třetí okruh žalobních námitek se týká nepřiměřenosti uložené sankce. Žalobkyně má za to, že uložená pokuta za přestupek je zjevně nepřiměřená a navrhuje krajskému soudu, aby byl uložený trest zmírněn. Uložená sankce je pro žalobkyni tíživá, může vysoce omezit její činnost, způsobit výpadky v plnění dalších povinností žalobkyně s následky, které mohou žalobkyni postihnout i sekundárně (v případě zesplatnění ostatních dluhů).

12. Žalobkyně má za to, že dostačujícím trestem by byl trest mírnější, který by zároveň neznemožnil žalobkyni její další činnost. Výchovný efekt sankce by jistě zajistila i sankce nižší. Trest je vzhledem k majetkovým a dalším závazkovým povinnostem (splátky úvěrů a dalších závazků i vůči jiným státním orgánům) žalobkyně zjevně nepřiměřeným. Žalobkyně uvádí, že je ve ztrátě, její finanční zdraví a cash–flow jsou napjaté, je start–upem v oboru zdravého stravování a nemá rezervy umožňující uhrazení stanovené pokuty. S odbytem je závislá na školských a vzdělávacích zařízeních, přičemž výpadky v odběru byly v době pandemie COVID–19 a dále jsou výpadky v době prázdnin. Žalobkyně má mnoho platebních povinností a jakýkoliv mimořádný výdaj zejména sankčního charakteru ohrožuje plnění pravidelných povinností žalobkyně.

13. Žalobkyně tvrdí, že při stanovení výše pokuty musí být posouzen ekonomický stav právnické osoby a musí být zváženy všechny reálné, ale i potenciální následky, které právnickou osobu při uložení sankce postihnou nebo mohou postihnout. Žalobkyně byla postižena sankcí, která přesahuje její finanční zdroje a ohrožuje její další působení.

14. Žalobkyně má za to, že při stanovení výše pokuty by mělo být přihlédnuto i k tomu, že právnická osoba sama o sobě nikdy nemůže naplnit znaky přestupku, neboť neprojevuje svou pravou vůli přímo a nese následky spáchání přestupku fyzickou osobou, jednající za právnickou osobu.

15. Žalobkyně uvádí, že správní uvážení musí být v souladu se zákonem a nesmí být zneužito. Žalobkyně má za to, že jí nebylo vysvětleno, s čím byla její situace poměřována a proč nepostačovalo postižení nižší pokutou. Žalobkyni není zřejmé, proč po čase nebyla kontrola zopakována. Podle žalobkyně je úvaha správních orgánů ve věci správního uvážení o výši pokuty nepřezkoumatelná.

16. Inspektorát práce sice prostudoval žalobkyní předložené záznamy o její finanční situaci, podle žalobkyně z nich však vyvodil nesprávné závěry. V roce 2023 žalobkyně generovala ztrátu ve výši 888 000 Kč. Inspektorát práce přihlížel především k tomu, že v roce 2023 žalobkyně rostla a investovala. Ani nárůst tržeb nelze vnímat osamoceně. Vyšší objem výroby nese s sebou vyšší náklady na suroviny. Zvýšení čistého obratu, ke kterému inspektorát práce přihlédl, nemůže bez dalšího znamenat jen vyšší finanční rezervy žalobkyně. Do obratu se totiž nezapočítávají náklady spojené s provozem. Podle žalobkyně nelze tvrdit, že i když je žalobkyně ve ztrátě (a bude i v roce 2024), že by pokuta byla nezpůsobilá žalobkyni ohrozit. Žalobkyně dokládala inspektorátu práce i to, že má velmi nízký finanční zůstatek na účtu. Žalobkyně už delší dobu nemůže tvořit rezervy a v dalších dvanácti měsících nebude mít volné finanční prostředky na úhradu pokuty.

17. Při ukládání pokuty měl inspektorát práce přihlédnout k tomu, že žalobkyně není trestaná za jiné přestupky, že u ní žádné jiné pochybení (vyjma nevpuštění do provozovny) neshledal a že ostatní inspekce při kontrolách nikdy nezjistily žádné nedostatky. Stanovení takto vysoké pokuty je podle žalobkyně v rozporu se zásadami správního řízení a principy, významem a cíli správního trestání.

18. Žalobkyně má za to, že sama důvody vzniku sankce nezavdala. Už samotné projednání přestupku pro ni bylo velkým ponaučením.

III. Vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obě vydaná správní rozhodnutí, která považuje za souladná s právními předpisy a za přezkoumatelná. Při ukládání pokuty byla dodržena zákonná a další kritéria volného správního uvážení. Uložený trest nemůže zohledňovat podnikatelské aktivity obviněné do té míry, že jí bude uložena např. pouze symbolická pokuta tak, aby to žádným způsobem neovlivnilo chod její podnikatelské činnosti. Podle názoru žalovaného není uložená pokuta pro žalobkyni likvidační.

20. Žalovaný doplnil, že maření kontrol v mezích věcné působnosti inspektorátů práce není pouhým administrativním pochybením, nýbrž přispívá ke snižování právní ochrany na úseku zaměstnanosti, pracovních vztahů a podmínek a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalobkyně v tomto konkrétním případě přímo znemožnila provedení kontroly, což je z hlediska veřejného zájmu naprosto nežádoucí. Pokus provést kontrolu a komunikace s jednatelem žalobkyně trval celkem 20 minut a je zřejmé, že inspektoři práce vyvinuli maximální snahu, aby dosáhli provedení kontroly.

21. Dále žalovaný doplnil, že žalobkyně nikterak nedoložila, že by v typově srovnatelných věcech inspektorát práce ukládal běžně nižší pokuty, a setrvala pouze v rovině obecného tvrzení.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

23. Součástí žaloby byl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, kterému krajský soud usnesením ze dne 17. 12. 2024, čj. 65 A 6/2024–70, vyhověl a odkladný účinek žalobě přiznal.

24. Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

25. Žaloba není důvodná. IV.A Námitka nenaplnění objektivní stránky přestupku 26. Prvních okruh námitek žalobkyně směřuje proti průběhu kontroly dne 27. 2. 2024. Z této argumentace lze dovodil, že žalobkyně zpochybňuje naplnění skutkové podstaty přestupku, konkrétně jeho objektivní stránku, spočívající v protiprávnosti jednání. Žalobkyně se brání argumentací směřující k tomu, že jednala oprávněně, pokud inspektory práce nevpustila do provozovny. Má za to, že bránila řádný provoz potravinářské výroby v době šíření onemocnění COVID–19. Navíc nebyla řádně poučena o hrozbě sankce za neumožnění vstupu do provozovny.

27. Žalobkyně byla shledána vinnou z přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, neboť v rozporu s § 10 odst. 2 téhož zákona neposkytla součinnost potřebnou pro výkon kontroly, neboť neumožnila kontrolujícím inspektorům práce vstup na pracoviště.

28. Podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu platí, že fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2 téhož zákona.

29. Podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu platí, že kontrolovaná osoba je povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá.

30. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval např. Krajský soud v Brně, který v rozsudku ze dne 10. 6. 2016, č. j. 62 A 29/2015–53 (dostupném z www.nssoud.cz), uvedl, že „[z] uvedeného ustanovení je patrné, že povinnosti kontrolované osoby jsou zákonodárcem záměrně rozděleny do několika kategorií. Pod pojmem vytvoření podmínek pro výkon kontroly si lze představit zejména poskytnutí elementárních časových a prostorových podmínek tak, aby kontrola mohla proběhnout. Podstatou povinnosti umožnit výkon kontrolních oprávnění kontrolujícího je určitým způsobem strpět kontrolní činnost oprávněného orgánu, respektive takové činnosti nebránit. Poskytnutí součinnosti k umožnění výkonu kontrolních oprávnění kontrolujících v sobě zahrnuje rovněž aktivní jednání ze strany kontrolované osoby.“ Tímto aktivním jednáním kontrolované osoby byla v tomto konkrétním případě povinnost zpřístupnění prostor provozovny či pracoviště, tj. nebránění vstupu do těchto prostor.

31. Podle § 7 kontrolního řádu platí, že kontrolující je v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní nebo užívá kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly, je–li to nezbytné k výkonu kontroly. (…) Vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou povinni kontrolujícímu vstup umožnit. 32. „Využití uvedeného oprávnění je však možné pouze za současného splnění několika podmínek. První podmínkou je souvislost s výkonem kontroly, kdy kontrolou podle § 2 se rozumí proces zjišťování, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů nebo které jí byly uloženy na základě zákona o kontrole. Druhou podmínkou je skutečnost, že využití tohoto oprávnění je nezbytné k výkonu kontroly. Pokud by důvodem využití oprávnění dle § 7 bylo zjištění určitých skutečností nebo podkladů, které lze zajistit jiným způsobem, zmíněné oprávnění by být využito nemělo. Výše uvedené podmínky musí být splněny současně.“ (VETEŠNÍK, Pavel. § 7 [Vstup na pozemky, do staveb a jiných prostor]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, LIBOSVÁR, Ondřej. Zákon o kontrole. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 94.). V daném případě jsou obě podmínky splněny. Souvislost uplatnění práva na vstup do objektu s výkonem kontroly je evidentní a podává se ze záznamu o zahájení kontroly ze dne 27. 2. 2024, z něhož vyplývá, že šlo mj. o kontrolu umožnění výkonu nelegální práce. Z povahy věci je zřejmé, že taková kontrola je v podstatě neopakovatelným úkonem a nelze se na ní ohlásit předem, neboť by se kontrolovaná osoba mohla na takovou kontrolu předem připravit. Krajský soud odkazuje na to, co k tomu uvedl žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí. Dále je zřejmé, že využití oprávnění vstupu do objektu kontrolními inspektory bylo nezbytné k výkonu kontroly, neboť pouze fyzickou kontrolou pracoviště bylo možné zjistit, zda nedochází k nelegálnímu výkonu práce.

33. Oprávněním kontrolujících osob odpovídají zrcadlové povinnosti kontrolovaných osob. „Objektivní stránkou skutkové podstaty předmětného správního deliktu je pak bránění kontrolujícímu v realizaci některého z práv uvedených v § 7 a § 8 kontrolního řádu (může jít o aktivní jednání, ale i opomenutí), nebo neposkytování k tomu potřebné součinnosti (pouze jednání spočívající v opomenutí – nekonání toho, co příslušná osoba konat má), anebo nevytvoření podmínek pro výkon kontroly (opět v podobě opomenutí – nekonání) a s tím související ztížení, či dokonce zmaření provedení kontroly (následek jednání).“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, čj. 11 Af 36/2017–53). V nyní posuzované věci přitom objektivní stránka spočívá v neposkytnutí součinnosti, tedy že žalobkyně neumožnila inspektorům realizaci jejich práva na vstup do objektu podle § 7 kontrolního řádu, čímž došlo k tomu, že neposkytla součinnost v rozporu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu. Důsledkem toho bylo zmaření účelu kontroly.

34. Krajský soud se ztotožňuje se správními orgány v tom, jak posoudily danou situaci. Žalobkyně byla povinna umožnit vstup inspektorům práce do objektu za účelem provedení kontroly. V tomto smyslu po ní bylo třeba poskytnutí aktivní součinnosti. Odepření vstupu do objektu je tudíž podřaditelné pod neposkytnutí součinnosti a je v přímém rozporu s povinností stanovenou kontrolované osobě v § 7 a § 10 odst. 2 kontrolního řádu.

35. To, že žalobkyně neumožnila vstup kontrolujícím osobám do objektu nelze omluvit z žádného tvrzeného důvodu. Jedná se o objektivní odpovědnost za zavinění. Žalobkyně nemohla nevpustit inspektory práce do provozovny z důvodu hájení zájmu na zachování řádného a neohroženého provozu a z důvodu obav z onemocnění COVID–19. Žádný takový motiv jednání žalobkyně ji nemůže liberovat. K tomu se odkazuje na str. 6 napadeného rozhodnutí a na str. 7 prvostupňového rozhodnutí, kde se správní orgány k tomu dostatečným způsobem vyjádřily.

36. Pokud žalobkyně namítá, že s ní inspektoři nekomunikovali vstřícně a nehodlali přistoupit na dohodu o náhradním termínu kontroly, pak nelze než odkázat na to, že kontrola výkonu nelegální práce je neopakovatelný úkon a jeho neprovedením v daném čase a místě je v podstatě zmařen. Není s podivem, že inspektoři nepřistoupili na stanovení náhradního termínu. Žalobkyně dále namítala, že pravidla pro vstup na pracoviště v souvislosti s opatřeními proti onemocnění COVID–19 nastavila plošně vůči každému návštěvníkovi provozovny a že byly stanoveny neformálně, tj. nikoliv písemně. K tomu nelze než konstatovat, že interní pravidlo právnické osoby (ať už formální, či neformální) ji nemůže zbavit odpovědnosti za to, že porušila kogentní ustanovení § 7 a § 10 odst. 2 kontrolního řádu. Inspektoři práce, kteří se dostavili za účelem provedení kontroly, byť neohlášeně, nemohou být považováni za běžné návštěvníky, kteří by byli povinni se podřizovat interním pravidlům právnické osoby. Inspektoři jsou úředními osobami, kteří se dostavili vykonávat svou zákonnou pravomoc, které byla žalobkyně povinna se v dané situaci podrobit. Neučinila–li tak, dostavila se její odpovědnost za porušení právních předpisů.

37. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) platí liberační důvod, podle něhož právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že je vyloučen jeho dopad na případ žalobkyně, neboť zde nebylo vynaloženo žádné úsilí, aby bylo přestupku zabráněno. Právě naopak jednatel žalobkyně aktivně vystupoval proti vstupu inspektorů do provozovny, tj. rozhodně se nesnažil přestupku zabránit.

38. Žalobkyně uvedla, že to byla její první kontrola ze strany inspekce práce a že šlo z její strany o nevědomost či o nedorozumění. Ze Záznamu o zahájení kontroly i z výpovědí svědků (dvou inspektorů práce) se podává, že se snažili žalobkyni vysvětlit význam kontroly a nezbytnosti toho, aby byli vpuštěni do provozovny. Komunikace s jednatelem žalobkyně trvala dle Záznamu cca 20 minut. I pokud by se jednalo o nepochopení závažnosti celé situace ze strany jednatele žalobkyně, nelze k tomu nyní přihlížet. Skutková podstata přestupku byla naplněna a nelze se jí zbavit s poukazem na nevědomost či na nedorozumění. Ignorantia iuris non excusat.

39. Žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se zněním Záznamu o zahájení kontroly. Žalobkyně tento Záznam nepodepsala. Důvody odmítnutí podpisu neuvedla. Protokol o jednání je veřejnou listinou. Protokolem správní orgán osvědčuje průběh procesního úkonu. Účastník řízení není zbaven obrany proti veřejné listině. Musí ovšem tvrdit, že její obsah není správný. Zároveň o svém tvrzení nese důkazní břemeno. Je na něm a v jeho zájmu, aby dokázal opak. Žalobkyně v žalobě uvedla, že inspektorům dne 27. 2. 2024 sdělila, že je nemůže vpustit z důvodu obav z rizika dopadů onemocnění COVID–19 na provoz a fungování samotné žalobkyně. Krajský soud ověřil obsah Záznamu o zahájení kontroly a zjistil, že je v něm uvedeno následující: „Na místě v době kontroly pan (…) sdělil, že kontrolní skupinu nelze vpustit do provozovny z důvodu covidových opatření. Bylo domluveno, že Záznam o zahájení kontroly s požadovanými doklady k příslušným zaměstnancům bude zaslán do datové schránky. Dále sdělil, že nezaměstnává žádné cizince a nemá nasmlouvány další subdodavatelské společnosti.“ Krajský soud zhodnotil, že v protokolu je zaznamenáno v podstatě totéž, co nyní žalobkyně tvrdí v žalobě, a to že odmítla vpustit inspektory do provozovny z důvodu opatření proti onemocnění COVID–19. Tato námitka tudíž nemůže být důvodná.

40. Žalobkyně uvádí, že si je vědoma důležitosti výkonu kontrolních oprávnění žalovaného, nicméně odmítá, že by kdy zavdala jakékoliv podezření na porušování pracovněprávních předpisů, předpisů v oblasti zaměstnanosti či nelegální práce. Uvedená argumentace je z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) ve spojení s porušením povinnosti podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu zcela nerozhodná. Objektem správního deliktu je zákonem chráněný zájem na řádném výkonu kontroly a dosažení jejího účelu prostřednictvím nerušeného výkonu práv kontrolujících. Chráněným zájmem je v tomto případě výlučně zájem na řádném výkonu kontroly a dosažení jejího účelu, což žalobkyně zmařila. Pro naplnění skutkové podstaty daného přestupku není vůbec rozhodné, zda by inspektoři při kontrole odhalili nějaké pochybení žalobkyně či nikoliv. Pokud by tomu tak bylo, následovalo by uložení pokuty za případné spáchání přestupku podle příslušného právního předpisů (např. podle zákona o zaměstnanosti).

41. Žalobkyně dále poukazuje na to, že nebyla inspektory práce na místě dostatečně poučena o možných následcích svého jednání v podobě tak vysoké peněžní sankce. Náležité poučení by mohlo vést k tomu, že by jednatel žalobkyně jednal jinak. Poučovací povinnost správních orgánů plyne z § 4 odst. 2 správního řádu. Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Přílohou Záznamu o zahájení kontroly je dokument zvaný Poučení, který jednatel žalobkyně na místě podepsal. Obsahem tohoto dokumentu je poučení mj. o tom, že podle § 7 kontrolního řádu jsou inspektoři oprávnění vstupovat do objektů, že podle § 10 odst. 2 téhož zákona je kontrolovaná osoba povinna mj. poskytovat potřebnou součinnost při kontrole. Dále je uvedeno, že nesplněním povinností podle § 10 odst. 2 a 3 téhož zákona se kontrolovaná osoba dopouští přestupku. Je skutečností, že zákonné rozmezí pokuty v Poučení uvedeno nebylo. V prvostupňovém řízení dva ze zúčastněných inspektorů poskytli svědecké výpovědi, z nichž vyplynulo, že poučili žalobkyni ústně o její povinnosti vpustit je do provozovny a současně i písemným Poučením, které bylo podepsáno jednatelem žalobkyně. Druhý ze svědků sdělil, že žalobkyni poučoval ústně o její povinnosti je vpustit do provozovny, že jinak může dostat pokutu.

42. Nejvyšší správní soud k poučovací povinnosti uvedl v rozsudku ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010, publ. pod č. 2235/2011 Sb. NSS, že „dle § 4 odst. 2 SpŘ poskytne správní orgán v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. (…) Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (…). Poučovací povinnost správního orgánu nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 82/8 SbNU 267), či usnesení sp. zn. III. ÚS 480/97 ze dne 5. 3. 1998 (U 18/10 SbNU 403)]. To samozřejmě neznamená, že by stavební úřady o tomto právu poučovat nesměly. Poučovací povinnost správních orgánů však nelze zaměňovat s právem účastníků na poskytování právních rad. Účastníkům řízení se může dostat návodu, co je třeba učinit, aby dosáhli žádaného účinku, v rámci právních služeb poskytovaných advokáty či jinými profesionály v oblasti práva.“ Krajský soud zhodnotil, že inspektoři práce na místě dostáli zákonné poučovací povinnosti a žalobkyni přiměřeně poučili o jejích právech a povinnostech. Poučení o výši možné sankce, kterou bude žalobkyně ohrožena v případě, že nevpustí inspektory do provozovny, již přesahuje zákonný rámec poučovací povinnosti.

43. Žalobkyně citovala z prvostupňového rozhodnutí následující pasáž: „Formální stránka přestupku byla naplněna jednáním, resp. nečinností obviněného v pozici kontrolované osoby, která nesplnila svou povinnost poskytnout součinnost k provedení kontroly, když neuposlechla výzvy k doložení dokumentů vztahujících se k předmětu kontroly.“ Tuto citaci však žalobkyně nespojila s žádnou konkrétní námitkou. Krajský soud konstatuje, že je skutečností, že se inspektorát práce v této části odůvodnění rozhodnutí dopustil chyby, neboť nesprávně uvedl, že žalobkyně neuposlechla výzvy k doložení dokumentů vztahujících se k předmětu kontroly. Z obsahu, a především z výroku prvostupňového rozhodnutí, je však naprosto zřejmé, za jaké protiprávní jednání byla žalobkyně postižena, a sice za neposkytnutí součinnosti potřebné pro výkon kontroly spočívající v tom, že dne 27. 2. 2024 neumožnila kontrolujícím inspektorům vstup na pracoviště. Krajský soud zhodnotil, že tento drobný nedostatek odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nemůže způsobovat takovou vadu, která by měla vliv na zákonnost správních rozhodnutí.

44. Žalobkyně dále poukazuje na to, že byla postižena za spáchání přestupku s ohledem na zásadu legality, jak uvedl inspektorát práce. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na zásadu ochrany dobré víry a oprávněných zájmů, zásadu materiální/formální pravdy a na zásadu služby veřejnosti. Krajský soud konstatuje, že uvedená námitka je formulována natolik obecně, že se k ní nelze vyjádřit. Není zřejmé, co z této námitky žalobkyně vyvozuje. IV.B Námitka nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí 45. Žalobkyně namítla, že správní orgány nevysvětlily, jak aplikovaly pravidlo, podle něhož je třeba dbát na to, aby při rozhodování o skutkově stejných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobkyně konstatuje, že některé veřejně dostupné zprávy o pokutách dohledala a že tyto pokuty byly ukládány v znatelně nižších částkách.

46. Krajský soud konstatuje, že žalobkyně uvedenou námitku uvedla již v odvolání. Žalovaný se k tomu vyjádřil na str. 6 napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že po správním orgánu nelze požadovat, aby podrobně rekapituloval svou rozhodovací praxi a aplikoval ji na řešený případ. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, čj. 11 A 30/2020–86, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí o uložení pokuty podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu v nižších jednotkách stovek tisíc. Lze konstatovat, že žalovaný se k uvedené námitce vyjádřil, tudíž nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.

47. Uvedené pravidlo vychází z § 2 odst. 4 správního řádu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu „zásadně postačuje, aby žalobce doložil, že správní orgán v rozhodné době v typově srovnatelných věcech (tj. ve věcech správních deliktů podle téhož ustanovení zákona) rozhodoval určitým způsobem, tj. zde ukládal pokuty v určité výši. V souladu s principem kontradiktornosti řízení lze v takových případech, kdy žalobce prokáže odlišné rozhodování stejného správního orgánu v typově srovnatelných věcech, požadovat od žalovaného, aby odlišnost rozhodování vysvětlil, tj. aby doložil odlišnosti ve věcech, jichž se žalobce dovolává, případně doložil rozhodování ve věcech, které jsou podle jeho názoru více srovnatelné s řešeným případem, než rozhodovací praxe, které se žalobce dovolává“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014 č. j. 4 Ads 118/2013 – 33). Vždy je tak nutné rozhodovací praxi, která měla založit stěžovatelovo legitimní očekávání co do výše sankce, alespoň v základních rysech tvrdit a doložit. Pokud toho stěžovatel není schopen nebo mu tato praxe není známa, stěží mu může založit jakékoliv očekávání, tím méně legitimní očekávání ve výše uvedeném smyslu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014–52).

48. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2014, čj. 4 Ads 118/2013–33, uvedl, že „je jistě optimální, když se správní orgán v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá i s otázkou, zda je jeho rozhodnutí souladné s jeho rozhodovací praxí. Na druhou stranu nelze od správních orgánů požadovat, aby v odůvodnění svého rozhodnutí svou rozhodovací praxi podrobně rekapitulovaly a aplikovaly na řešený případ, což by bylo značně matoucí zejména u správních orgánů, které svou rozhodovací činnost veřejně nepublikují, proto by si účastníci odkazy na předchozí rozhodnutí nemohli nijak ověřit. Povinnost důkladného vypořádání se s předchozí rozhodovací prací v rámci odůvodnění však správní orgán stíhá v případech, kdy se správní orgán rozhodne svou dosavadní rozhodovací praxi změnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3207/07). Obecně proto postačí, pokud správní orgán argumentaci vytýkající mu rozpor s předchozí rozhodovací praxí vyvrátí v rámci soudního přezkumu svého rozhodnutí.“ 49. Žalobkyně v soudním řízení k rozhodovací praxi inspektorátů práce neuvedla ničeho konkrétního, a krajský soud se tudíž k tomu nemá, jak vyjádřit. Z citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu plyne, že je nutné rozhodovací praxi, která měla založit legitimní očekávání žalobkyně co do výše sankce, alespoň v základních rysech tvrdit a doložit. Pokud by tak žalobkyně učinila, byl by žalovaný v soudním řízení povinen na to reagovat a snažit se vyvrátit argumentaci vytýkající mu rozpor s předchozí rozhodovací praxí. To žalobkyně neučinila. Její tvrzení bylo naprosto obecné, neuvádělo nic o odlišné rozhodovací praxi žalovaného v obdobných případech, a proto neměl ani žalovaný na co ve vyjádření k žalobě reagovat. Uvedená námitka žalobkyně je tudíž nedůvodná, a to pro její naprostou obecnost.

50. Jestliže žalobkyně požadovala, aby správní orgány ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu při stanovení výše sankce v obdobných věcech zohledňovaly naprosto stejné vstupní ekonomické ukazatele obviněného (faktický ekonomický stav, počet zaměstnanců, počet závazků, výše úvěrů, velikost společnosti, povinné platby a splátky atd.) a tyto okolnosti též odůvodňovaly, pak nelze než konstatovat, že to je podle názoru krajského soudu zcela excesivní požadavek na výklad citovaného ustanovení správního řádu. Uvedená zásada dopadá především na situace, kdy je ukládána sankce ve věcech přestupků za porušení téhož ustanovení příslušného zákona. Zjednodušeně řečeno, má tato zásada zajistit, aby dva pachatelé, kteří spáchali stejný přestupek za obdobných či stejných okolností, byli potrestáni stejně a aby nebyl výrazný rozdíl mezi uloženými tresty, ledaže by byly rozdíly řádně odůvodněny. Osobní poměry pachatele jsou běžné kritérium, které je bráno v úvahu při určení druhu a výměry správního trestu, nicméně se krajský soud nedomnívá, že by bylo nezbytné zkoumat ekonomickou situaci žalobkyně takto podrobným způsobem, jak žalobkyně požaduje (k tomu viz níže). IV.C Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu a návrh na soudní moderaci trestu 51. Žalobkyně považuje uloženou sankci za nedostatečně odůvodněnou, tudíž za nepřezkoumatelnou. Správní orgány měly její ekonomickou situaci posoudit nesprávně, a tudíž ji postihly pokutou, která přesahuje její finanční zdroje a ohrožuje její další působení. Správní orgány měly zvážit všechny reálné i potenciální následky, které žalobkyni v důsledku takto vysoké uložené pokuty mohou postihnout.

52. Při posouzení zákonnosti uložené pokuty v rámci přezkumu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše pokuty zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a souladné se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil a zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 – 133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, či ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02).

53. Inspektorát práce přihlédl při ukládání výměry trestu k majetkovým poměrům žalobkyně, k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Danou formu neposkytnutí součinnosti hodnotil inspektorát práce jako velice závažnou, neboť neumožněním vstupu inspektorům do provozovny mohly být nevratně ztraceny informace, které mohly být zjištěny (kontrola nelegálního zaměstnávání je v podstatě neopakovatelný úkon a musí být založena na překvapivosti). Typová závažnost přestupku je dána i horní hranicí sazby pokuty (až do výše 500 000 Kč). Inspektorát práce zhodnotil i majetkové poměry žalobkyně a shledal, že uložená sankce bude jistě tíživá, nikoliv však likvidační. Inspektorát práce vycházel z ekonomických ukazatelů ohledně žalobkyně za rok 2022 a 2023. I když žalobkyně skončila ve ztrátě, v roce 2023 rostla (noví zaměstnanci, pětinásobný čistý obrat, pětinásobný nárůst tržeb atd.). Inspektorát práce zhodnotil, že uložená sankce není způsobilá žalobkyni ohrozit. K tomu, aby bylo dosaženo represivní a preventivní funkce trestu považoval inspektorát práce za přiměřenou pokutu ve výši 150 000 Kč.

54. Žalovaný k tomu vyzdvihl význam chráněného zájmu, kterým je umožnění provedení kontroly a naplnění jejího účelu. Žalovaný se ztotožnil s hodnocením inspektorátu práce a shrnul, že uložený trest představuje přiměřený zásah do majetkové sféry žalobkyně tak, aby naplnil funkce trestu. Uložený trest není podle žalovaného způsobilý přivodit žalobkyni platební neschopnost, donutit ji k ukončení podnikatelské činnosti, tj. trest není sám o sobě likvidační. Žalovaný zdůraznil, že uložená pokuta je ve spodní polovině zákonného rozpětí pokuty pro daný přestupek. 55. „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ (právní věta I. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010, čj. 1 As 9/2008–133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS). Tomuto požadavku správní orgány vyhověly. K likvidačnímu charakteru pokut uložených právnickým a podnikajícím fyzickým osobám Nejvyšší správní soud doplnil, že ani záporný výsledek hospodaření není překážkou pro uložení pokuty a nemusí bez dalšího znamenat, že uložená pokuta je likvidační. Při hodnocení osobních a majetkových poměrů pachatele přestupku je třeba zohlednit jeho celkovou situaci. Pouhá skutečnost, že pachatel přestupku v době vydání prvostupňového rozhodnutí nedisponoval finančním majetkem ve výši uložené pokuty, v žádném případě neodůvodňuje závěr, že by mu tato pokuta měla přivodit platební neschopnost, či pro něho být jiným způsobem likvidační. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 28. 12. 2016, čj. 3 As 149/2015–49, uvedl: „(…) pokud se pachatel dostane do závažných finančních problémů ještě před uložením pokuty v důsledku jiných okolností (ať již zaviněných nebo nezaviněných), důsledkem takové okolnosti nemůže být automatická imunita vůči sankcím ukládaným v oblasti veřejného práva. Opačný závěr by totiž zcela popřel účel trestu a narušil efektivitu prosazování práva.“ 56. Obdobné se podává z právní věty XIV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012–351, a sice, že „uložená pokuta nesmí mít sama o sobě likvidační důsledky. Ostatní závazky účastníka řízení je pak možné zohlednit pouze do určité míry. Předlužení pachatele nemůže vést k automatické imunitě vůči sankcím ukládaným v oblasti veřejného práva.“ Z odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že za likvidační pokutu je nutno považovat takovou sankci, která je „nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel (případně i jeho rodina, jde–li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostane do existenčních potíží.“ Ovšem dále bylo uvedeno, že tyto závěry platí především „pro ukládání pokut za jiné správní delikty podnikajícím fyzickým osobám. Pojem osobní a majetkové poměry bude mít u právnických osob, jakožto subjektů konstruovaných na základě právní fikce, poněkud odlišný význam, než je tomu u fyzických osob (…).“ Jinými slovy řečeno, posuzování přiměřenosti sankce vzhledem k majetkové situaci právnické osoby podléhá poněkud odlišným hlediskům.

57. Uložená sankce musí pro pachatele představovat negativní důsledek jeho protiprávního jednání a odrážet závažnost a společenskou nebezpečnost spáchaného deliktu, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní i výchovný účinek.

58. Krajský soud zhodnotil, že odůvodnění uložené pokuty obstojí a nic nenasvědčuje tomu, že by bylo vybočeno z mezí správního uvážení při stanovení výše pokuty či že by bylo správní uvážení zneužito. Žalobkyně byla ohrožena pokutou až ve výši 500 000 Kč, tj. uložená sankce je mírně nižší než jedna třetina v úvahu přicházející výše pokuty. S ohledem na závažnost přestupku a způsob jeho spáchání považuje krajský soud uloženou pokutu za přiměřenou. Majetkové poměry žalobkyně byly správními orgány zhodnoceny a bylo konstatováno, že ač bude pokuta jistě tíživá, nebude likvidační. Krajský soud chápe, že situace žalobkyně může být složitá a že se jedná neočekávaný výdaj, nicméně za porušení právní povinnosti přichází trest, který v daném případě odpovídá zákonným mantinelům. Bylo přihlédnuto i k polehčujícím okolnostem, a sice že se jedná o první přestupek žalobkyně na tomto úseku. Požadavek žalobkyně, aby bylo přihlédnuto i k tomu, že při jiných kontrolách jinými inspekčními orgány se žádných pochybení nedopustila, je excesivním požadavkem, jehož naplnění ani není v silách inspektorátu práce při ukládání pokut zajistit. Nelze se domnívat, že by inspektorát práce měl obesílat všechny správní orgány a zjišťovat přestupkovou minulost žalobkyně.

59. Žalobkyně opakovaně uvádí, že uložená sankce je pro ni tíživá, že může vysoce omezit její činnost a způsobit výpadky v plnění dalších povinností, což může vést k zesplatnění celých ostatních dluhů. Žalobkyně však reálně netvrdí ani nedokládá, že by byla skutečně intenzivně ohrožena na samotné existenci, resp. že by byla na pokraji úpadku či exekuce. Krajský soud tak konstatuje, že argumentace žalobkyně směřující k tomu, že nemá aktuální zdroje k uhrazení stanovené pokuty, že má další závazky a že její podnikání je ztrátové, je možné plně uplatnit právě při žádosti o posečkání s úhradou a o rozložení úhrady pokuty na splátky.

60. Žalobkyně má za to, že sama důvody vzniku sankce nezavdala. Krajský soud opakuje, že žalobkyni stíhá objektivní odpovědnost za předmětný přestupek, i když k němu došlo v důsledku jednání fyzické osoby, jejího jednatele. Jeho jednání je však plně přičitatelné právě žalobkyni. Podle žalobkyně mělo být přihlédnuto k tomu, že sama právnická osoba neprojevuje vlastní vůli. Krajskému soudu není zřejmé, kam touto argumentací žalobkyně směřuje. Právnická osoba je konstruována jako právní fikce a žádnou vlastní vůli nemá. Vůli projevuje skrze fyzické osoby, které jsou oprávněny za ni jednat, a to byl v tomto případě jednatel. Výchovná funkce a reparační funkce pokuty tak dopadá na právnickou osobu skrze v ní zapojené osoby (společníky, jednatele), které by se měly do budoucna vyvarovat opakování stejného provinění.

61. Za situace, kdy krajský soud shledal uloženou pokutu přiměřenou a dostatečně odůvodněnou, neměl žádného důvodu přistoupit ani k užití výjimečného institutu podle soudního řádu správního, kterým je moderace trestu. Žalobce navrhoval uložení trestu mírnějšího.

62. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. platí, že rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

63. Jak patrno, pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné zjištění „zjevné nepřiměřenosti“ výše uloženého správního trestu. Jak již krajský soud konstatoval, uloženou sankci zhodnotil jako přiměřenou.

V. Závěr a náklady řízení

64. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

65. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.