č. j. 11 A 30/2020- 86

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Zimy a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: RailCity Vyšehrad s.r.o., IČO 281 44 473 sídlem Svobodova 86/2, Praha 2, zastoupen JUDr. Petrem Buluškem, advokátem se sídlem Palackého třída 223, Nymburk proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2020, č.j. MK 1317/2020 OPP takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2020, č.j. MK 1317/2020 OPP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor památkové péče (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 11. 2019, č.j. MHMP 2301034/2019, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), kterých se dopustil tím, že porušil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu: umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost, když ve dnech 4. 6. 2019 a 20. 8. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věc - stavby č. p. X, k. ú. V., P. (dále jen „nemovitost“), již je vlastníkem, tedy jako kontrolovaná osoba nesplnil povinnosti dle ustanovení § 10 odst. 2 kontrolního řádu. Za spáchání uvedených přestupků byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 400.000 Kč. Žaloba 2. Žalobce namítal, že je řízení o kontrole vedeno v rozporu se zákonem, jakož i v rozporu se základními procesními principy, zejména pak v rozporu se zásadou ne bis in idem (resp. překážkou litispendence) vyjádřenou mimo jiné v ust. § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr.ř.“). Řízení o kontrole bylo zahájeno 13.3.2021, ačkoliv žalovaný vede proti žalobci nejpozději již od 21.02.2019 společné řízení o přestupcích sp. zn. S-MHMP 1650278/2018 (dále jen „řízení o přestupcích"), jehož předmětem je podezření ze spáchání přestupků, kterých se měl žalobce dopustit tím, že jako vlastník kulturní památky porušuje povinnosti uložené vlastníkovi kulturní památky stanovené v ustanovení § 9 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „památkový zákon“). Řízení o přestupcích je proti žalobci vedeno kontinuálně dodnes. Předmět řízení o kontrole a předmět řízení o přestupcích je naprosto totožný, a to nejen po skutkové, ale i po právní stránce. Je-li předmět obou řízení naprosto totožný, pak bylo v pořadí druhé řízení (řízení o kontrole) zahájeno protiprávně (tj. v rozporu se zásadou překážky litispendence), resp. nemělo být zahájeno. Nemělo-li být řízení o kontrole zahájeno, nemohl v něm žalobce nikdy spáchat jemu v rozhodnutí přičítané přestupky dle ust. § 15 kontrolního řádu. Nemělo-li být řízení o kontrole zahájeno, nemohlo v něm být nikdy ani řádně a legitimně vydáno napadené rozhodnutí.

3. Žalobce poukázal na ustanovení § 25 odst. 1 kontrolního řádu, podle kterého orgány v zájmu dobré správy vzájemně spolupracují a koordinují své kontroly, a na ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Dle ustanovení. § 8 odst. 1, 2 správního řádu správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy. Žalobce je s ohledem na výše popsanou duplicitu obou řízení přesvědčen o tom, že i uvedené zásady jsou žalovaným zejména v rámci řízení o kontrole porušovány. Žalobce si neumí duplicitní postup žalovaného vysvětlit jinak, než jako šikanu a snahu o jeho likvidaci. Žalobce předně vyzdvihuje fakt, že v rámci řízení o kontrole lze ve smyslu ustanovení § 15 kontrolního řádu ukládat násobně vyšší pokuty, než v rámci řízení o přestupcích ve smyslu ustanovení § 62 správního řádu.

4. Napadené rozhodnutí představuje v pořadí již druhou pokutu tohoto typu, uloženou žalobci v řízení o kontrole, když první pokuta ve výši 200.000 Kč byla žalobci uložena již rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 24. 6. 2019, č.j. MHMP 1224061/2019 (výše pokuty byla návazně odvolacím orgánem snížena na 190.000 Kč), přičemž v ukládání těchto astronomických pokut hodlá žalovaný zjevně i nadále konstantě pokračovat.

5. Žalovaný vyzval žalobce v rámci řízení o kontrole ke zpřístupnění nemovitostí v den 4. 6. 2019. Na tuto výzvu žalobce reagoval námitkou překážky litispendence a porušení dalších procesních pravidel, ale také uvedl, že využívá svého práva odepřít ohledání ve smyslu ust. § 54 odst. 2 spr.ř. ve spojení s ust. § 28 kontrolního řádu a ve spojení s článkem 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce upřesnil, že svou součinností při ohledání by mohl způsobit nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt sobě nebo osobě blízké. Žalovaný zcela bez dalšího vyzval žalobce v rámci řízení o kontrole ke zpřístupnění nemovitosti také v den 20. 8. 2019. Na tuto výzvu žalobce opětovně reagoval využitím svého práva na odepření ohledání ve smyslu § 54 odst. 2 správního řádu. Ve spojení s § 28 kontrolního řádu a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Správní orgán reagoval tím, že vydal rozhodnutí ukládající trest úhrnné pokuty ve výši 400.000 Kč jako sankci za neposkytnutí součinnosti.

6. Žalobce je přesvědčen o tom, že popsaný postup v řízení o kontrole, kdy si správní orgán ohledání nemovitostí bez dalšího vynucuje astronomickými a pro žalobce likvidačními pokutami, je nejen porušením principu dobré správy vyjádřené v § 2 až 8 správního řádu ale je také porušením práva na spravedlivý proces, a to zásady zákazu donucování k sebeobviňování. Žalobce zde odkazuje na ustálenou judikaturu např. i Ústavního soudu (II. ÚS 255/05). Zásada nemo tenetur se využívá i u jiných druhů důkazních prostředků, kdy se vyžaduje aktivní jednání osoby, jímž by měla osobně přispívat k vlastnímu usvědčení (např. Nález Ústavního soudu III. ÚS 528/06), a lze ji tedy nepochybně aplikovat i při dokazování v rámci správního řízení vedeného v dikci kontrolního řádu. Ustanovení § 28 kontrolního řádu totiž jednoznační stanoví, že nestanoví-li zákon jinak, postupuje se při kontrole podle správního řádu. Ustanovení § 54 odst. 2 spr.ř. stanoví, že ohledání nelze provést nebo může být osobou uvedenou v odstavci 1 odepřeno z důvodů, pro které nesmí být svědek vyslechnut nebo pro které je svědek oprávněn výpověď odepřít.

7. Žalobce namítal, že rozhodnutí nevyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí, které jsou vymezeny jak § 68 odst. 3 spr.ř., tak dotčenou judikaturou, na kterou odkazuje. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí zejména co do úvah týkajících se výše uložené pokuty. Žalovaný vůbec řádně a jasně nevysvětlil, z jakého důvodu považuje pokutu ve výši 400.000 Kč za přiměřenou, správnou a odpovídající zásadám rovnosti před zákonem. V této souvislosti je nutné poznamenat, že zákonná sazba pokuty je v daném případě velmi široká a dává správním úřadům velmi širokou možnost správního uvážení, přičemž zejména proto je nutné trvat na konkrétním a precizním zdůvodněni její uložené výše. Žalobce je toho názoru, že od věci by vůbec nebyl rozbor uložených pokut v jiných srovnatelných (byť anonymizovaných) případech, k čemuž však v rámci Rozhodnutí také vůbec nedošlo (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016 č.j. 6 A 45/2014-82 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 3 As 11/2011- 69) a odvolací orgán toto zásadní pochybení zcela přehlédl. Výše uložené pokuty 400.000 Kč je dle přesvědčení žalobce zjevně nepřiměřená.

8. Žalovaný řádně nevysvětlil, z jakého důvodu má za prokázané, že uložená výše pokuty není pro žalobce likvidační, když přesně takovou likvidační povahu výše uložené pokuty žalobce v prvoinstančním i odvolacím řízení opakovaně důrazně namítal (a dokládal). Argumentace žalovaného odkazující na sbírku listin obchodního rejstříku a na obecnou cenovou mapu pozemků nemůže v testu řádného dokazování a navazujícího věcně správného argumentování obstát. Z obchodního rejstříku tak totiž předně vůbec nelze objektivně a spolehlivě dovodit aktuální majetkovou situací žalobce a cenová mapa rozhodně nedává (a z podstaty věci ani nemůže dát) byť jen přibližnou odpověď na otázku reálné hodnoty památkově chráněných a zástavním právem (až do výše pohledávky 302.000.000 Kč s příslušenstvím) zatížených nemovitostí. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na napadená rozhodnutí, jelikož je argumentace žalobce v žalobě totožná s námitkami uplatněnými v rámci prvoinstančního řízení i těmi uvedenými v odvolání.

10. Žalovaný uvedl, že zásada ne bis in idem nemůže být porušena už z toho důvodu, že zjištění, která budou učiněna v rámci kontroly, nejsou a nemohou být z podstaty věci totožným skutkem, který byl stíhán v přestupkovém řízení vedeném pod spis. zn.: S-MHMP 1650278/2018, neboť přestupek dle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona je přestupkem trvajícím a je časově ohraničen ke dni doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku. Po tomto datu už se nemůže z podstaty trvajícího přestupku jednat o totožný skutek a zásada ne bis in idem tímto není porušena. V daném případě lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 73/2018 – 31 ze dne 27. dubna 2018. V řízení vedeném pod spis. zn.: S-MHMP 1650278/2018 je řešen jiný, časově odlišný skutek. Pokud není dána totožnost skutku, nemůže být dána ani totožnost předmětu řízení. Předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn.: S-MHMP 1650278/2018 je časově jasně definovaný a časově ohraničený trvající přestupek dle ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. V řízení vedeném dle kontrolního řádu pod sp. zn.: S- MHMP 469778/2019 jde o výkon kontroly správního orgánu vůči žalobci a jeho cíl a předmět je zcela odlišný. Pokračování v přestupku, trvající přestupek a hromadný přestupek se z hlediska procesního i hmotněprávního považují za jeden skutek. Pokud obviněný pokračuje v protiprávní činnosti i po zahájení řízení, jedná se o nový skutek. Z výše uvedeného je zřejmé, že o duplicitě řízení a porušení zásady ne bis in idem se v tomto případě nejedná. Žalovaný dále uvádí, že se nemůže jednat o totožnost skutku, už jen z důvodu toho, že sankce byly uloženy za porušení odlišných povinností, které jsou stanoveny v rozdílných právních předpisech chránících odlišné veřejné zájmy, tj. v zákoně č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) a v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (památkový zákon).

11. Dle žalovaného jsou ohledání a kontrola dva zcela odlišné právní instituty. Žalobce byl řádně vyzván ke zpřístupnění nemovitosti z důvodu nařízené kontroly a byl i správně poučen o zákonné sankci, pokud potřebnou součinnost neposkytne. Při neposkytnutí součinnosti v rámci kontroly se nelze dovolávat na článek 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavně zaručené právo odepřít výpověď má svůj odraz v ustanovení § 82 zákona o přestupcích, který je zařazen v Hlavě VI (postup v řízení), Dílu 2 (průběh řízení) a je nadepsán Dokazování. Je třeba si uvědomit, že správní orgán I. stupně nesankcionoval žalobce za to, že se odmítá podílet na dokazování. Žalobce ve své podstatě odmítl podle ustanovení § 82 odst. 2 přestupkového zákona vypovídat, když se nikdy nezúčastnil opakovaně nařizovaných ústních jednání a pouze se z nich omlouval. To mu však správní orgán I. stupně za vinu neklade. Správní trest mu byl uložen za porušení povinností dle ustanovení § 10 odst. 2 kontrolního řádu, neboť toto jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu.

12. Judikát, na který žalobce odkazuje, nelze na daný případ aplikovat, neboť se týká přípravné fáze trestního řízení až po zahájení úkonů trestního řízení, čemuž by v přestupkovém řízení odpovídala fáze po doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku. Pak by se žalobce s odkazem na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování samozřejmě bránit mohl. Kontrola nemovitosti však byla nařízena ještě před tím, než se žalobce stal osobou obviněnou ze spáchání přestupku. Vzhledem k tomu, že skutková podstata stíhaného přestupku spočívá v tom, že kontrolovaná osoba provedení kontroly v podstatě znemožní, když neposkytne potřebnou součinnost, není jiný časový průběh ani možný.

13. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že se v řešené situaci jedná o případ, kdy by se místo kontrolního řádu mělo postupovat dle řádu správního. Ustanovení týkající práv a povinností kontrolovaných osob definovaná v ustanovení § 10 kontrolního řádu, stejně tak jako přestupky definované v § 15 téhož právního předpisu, jsou speciálními ustanoveními, ke kterým správní řád subsidiárně použít nelze. Ohledání dle správního řádu, které je jednou z možností provádění dokazování upravenou v tomto právním předpise, je už z povahy věci zcela odlišným institutem než provádění kontroly dle kontrolního řádu. Pokud by tomu tak nemělo být, nemusel by kontrolní řád jako speciální zákon vůbec existovat. Navíc nařízení a provádění kontroly je zcela odlišnou fází řízení, než když se provádí dokazování ve smyslu správního řádu. Žalobce je sankcionován za to, že nesplnil svou základní povinnost dle kontrolního řádu, která podléhá zákonné sankci, nikoliv za to, že se nedostavil k ústnímu jednání a v řízení nepředložil žádné důkazy, což je jeho zákonné právo, nikoliv povinnost.

14. Druhý judikát Ústavního soudu, na který žalobce odkazuje, se týká rekognice, tj. velmi specifického způsobu dokazování v trestním řízení, na daný případ jej nelze nijak aplikovat a v souvislosti s ním není vůbec relevantní, neboť se týká trestního řízení ve fázi po zahájení úkonů v trestním řízení, což by sice teoreticky bylo možno aplikovat i na řízení o přestupku, ale až ve fázi po doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku.

15. K námitce nepřezkoumatelnosti a neodůvodnění výše pokuty žalovaný uvedl, že jediným důkazem, který žalobce v řízení poskytl a který je součástí spisového materiálu, jsou kopie výpisů z účtů žalobce č. 1010150023/2220 a č. 1010150007/2220, vedených u Artesa, spořitelní družstvo, čísla 3/2019, období výpisů 1. 3. 2019 – 31. 3. 2019, včetně průvodního dopisu, z nichž se podává, že zůstatek na obou účtech činil k 31. 3. 2019 v součtu 1.916,53 Kč. Jde však pouze o výpisy celkového zůstatku na účtu za měsíc březen 2019 bez jakýchkoliv dalších podrobností zobrazujících měsíční majetkové transakce. Pokuta, která byla pravomocným rozhodnutím uložena žalobci za přestupek dle stejné skutkové podstaty ve výši 190.000 Kč, spolu s náklady řízení, byla žalobcem uhrazena z účtu č. 1010150023/2220. Tedy ke dni 30. 9. 2019, kdy byla částka ve výši 191.000 Kč připsána na účet Magistrátu hl. m. Prahy, disponoval žalobce jednoznačně na účtu vyšší finanční částkou, než v měsíci březnu 2019. Předložení souhrnného měsíčního zůstatku za měsíc březen 2019 bez jakýchkoliv podrobností tak žalovaný nemůže považovat za relevantní a objektivní důkaz, ze kterého lze usuzovat na majetkové poměry žalobce. Žalovaný se domnívá, že žalobce záměrně poskytl pouze výpis za jeden kalendářní měsíc bez dalších podrobností, aby si správní orgán nemohl učinit úsudek o jeho skutečných majetkových poměrech. Stav volných finančních prostředků či jiných aktiv není správním orgánům znám, neboť žalobce opakovaně neposkytl potřebnou součinnost v průběhu řízení, když se opakovaně omlouval z ústního jednání a svou aktivitu omezil pouze na zasílání omluv, aniž by tyto jakkoliv důvěryhodně doložil. Žalobce nepředložil žádný aktuální výpis či přehled svých aktiv / pasiv, správní orgány tak nemohly na základě důkazů předložených žalobcem usuzovat o jejich aktuálním stavu.

16. Je v souladu s aktuální judikaturou, že pokud účastník řízení své majetkové poměry v řízení (věrohodně) nedoloží, stanoví správní orgán jeho poměry odhadem a na základě tohoto odhadu stanoví i výši ukládané sankce. Správnímu orgánu I. stupně proto nelze v jeho postupu nic vytknout, neboť využil všechny dostupné možnosti, jak se s majetkovými poměry účastníka řízení seznámit, v odůvodnění rozhodnutí je jasně popsal včetně úvah, jakými se při jejich posuzování řídil, a uložil obdobnou sankci, jakou ukládal i v předchozím případě. Pokuta nijak nevybočuje z mezí správního uvážení a naplňuje zásadu dle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, aby bylo ve stejných případech rozhodováno stejně. V souladu se zákonem však správně zohledňuje fakt, že se žalobce dopustil řešeného přestupku opakovaně a předchozí sankce na jeho jednání zjevně represivně nezapůsobily, ze svého předchozího protiprávního jednání se nepoučil a v páchání přestupků pokračuje i nadále. Obsah spisu 17. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 13. 3. 2019 bylo vydáno oznámení o zahájení kontroly u žalobce, č.j. MHMP 490416/2019. Předmětem kontroly bylo plnění povinností dle ust. § 9 památkového zákona ve vztahu k dotčené nemovité věci. V oznámení správní orgán I. stupně žádal k poskytnutí součinnosti v průběhu kontroly a upozornil, že v souladu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu je povinná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění a poskytovat potřebnou součinnost. V případě nesplnění kontroly byl žalobce poučen na oprávnění uložit kontrolované osobě pokutu za přestupek dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu až do výše 500.000 Kč.

18. Výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 17. 4. 2019, č.j. MHMP 701592/2019 vyzval správní orgán žalobce s odkazem na ustanovení . §7, § 8 písm. f), § 10 odst. 2 kontrolního řádu ke zpřístupnění nemovité věci dne 4. 6. 2019 od 9:00 hod. Předmětem kontroly mělo být, zda žalovaný plní povinnosti dle § 9 památkového zákona ve vztahu k nemovité věci. Dne 31. 5. 2019 žalobce vyhotovil návrh na zastavení řízení, odepření ohledání a omluvu z ohledání. V tomto namítá, že je vedeno řízení o kontrole a řízení o přestupcích, jejichž předmět je totožný. Žalobce oznámil, že využívá svého práva odepřít ohledání ve smyslu § 54 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 28 kontrolního řádu, omlouvá se z případného ohledání, když časové možnosti zástupci žalobce neumožňují se ohledání zúčastnit.

19. Z protokolu o ohledání nemovitosti ze dne 4. 6. 2019, č.j. MHMP 1036715/2019, vyplývá, že žalobce dne 4. 6. 2019 neumožnil provést obhlídku kulturní památky-nemovitosti.

20. Dne 24. 6. 2019 vydal správní orgán I. stupně další výzvu, ve které žádal žalobce o zpřístupnění nemovitosti v termínu jím zvoleným v období od 19. 8. 2019 do 30. 8. 2019 v pracovních dnech (od pondělí do pátku) v době od 9:00 hod do 13:00 hod. Předmětem kontroly mělo být zjištění, zda žalobce, jako vlastník kulturní památky, plná povinnosti dle § 9 památkového zákona. Dne 2. 7. 2019 vyhotovil žalobce návrh na zastavení řízení, odmítnutí ohledání, omluvu z ohledání. V tomto namítá, že je vedeno řízení o kontrole a řízení o přestupcích, jejichž předmět je totožný. Žalobce oznámil, že využívá svého práva odepřít ohledání ve smyslu § 54 odst. 2 spr.ř. ve spojení s § 28 kontrolního řádu. A dále uvádí, že se omlouvá z případného ohledání, když časové možnosti zástupci žalobce (doba dovolených) neumožňují se ohledání zúčastnit.

21. Dne 9. 7. 2019 vydal správní orgán I. stupně opakovanou výzvu, ve které žádal žalobce o zpřístupnění nemovitosti v termínu jím zvoleným v období od 19. 8. 2019 do 30. 8. 2019 v pracovních dnech (od pondělí do pátku) v době od 9:00 hod do 13:00 hod. Předmětem kontroly mělo být zjištění, zda žalobce, jako vlastník kulturní památky, plná povinnosti dle § 9 památkového zákona. K podání žalobce ze dne 2. 7. 2019 správní orgán uvedl, že ustanovení spr.ř., kterých se dovolává, nelze v daném případě aplikovat (s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, č.j. 11 A 199/2014). Dále konstatoval, že zjištění, která budou učiněna v rámci kontroly, nejsou a nemohou být z podstaty věci totožným skutkem, který je stíhán v přestupkovém řízení.

22. Dne 17. 7. 2019 žalobce vyhotovil opětovný návrh na zastavení řízení, odepření ohledání, omluvu z ohledání, jejíž obsah je obdobný jako v návrhu ze dne 2. 7. 2019. Žalobce namítá, že je vedeno řízení o kontrole a řízení o přestupcích, jejichž předmět je totožný. Využil svého práva odepřít ohledání ve smyslu § 54 odst. 2 spr.ř. ve spojení s § 28 kontrolního řádu. Žalobce se omlouvá z případného ohledání, když časové možnosti zástupci žalobce (doba dovolených) neumožňují se ohledání zúčastnit.

23. Dne 30. 7. 2019 vydal správní orgán I. stupně další výzvu, ve které žádal žalobce o zpřístupnění dotčené nemovitosti dne 20. 8. 2019 v 9:00 hod, aby mohla být provedena kontrola i vnitřního stavu nemovité věci. Předmětem kontroly mělo být zjištění, zda žalobce, jako vlastník kulturní památky, plná povinnosti dle § 9 památkového zákona. Žalobce byl upozorněn, že v případě nedodržení povinnosti je správní orgán oprávněn uložit za přestupek dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu pokutu až do výše 500.000 Kč.

24. Dne 14. 8. 2019 žalobce vyhotovil opětovný návrh na zastavení řízení, odepření ohledání, omluvu z ohledání, jejíž obsah je obdobný jako v návrzích výše uvedených. Žalobce namítá, že je vedeno řízení o kontrole a řízení o přestupcích, jejichž předmět je totožný. Využil svého práva odepřít ohledání ve smyslu § 54 odst. 2 spr.ř. ve spojení s § 28 kontrolního řádu. Žalobce se omlouvá z případného ohledání, když časové možnosti zástupci žalobce (doba dovolených) neumožňují se ohledání zúčastnit.

25. Z protokolu o ohledání ze dne 20. 8. 2019, č.j. MHMP 1577094/2019, vyplývá, že vlastník nemovitosti se nedostavil, nemovitost byla ohledána z venku a pořízena fotodokumentace z venku.

26. Dne 2. 9. 2019 správní orgán I. stupně zahájil z moci úřední společné řízení o přestupcích dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu pro podezření ze spáchání přestupků dle uvedeného ustanovení, kterých se měl žalobce dopustit tím, že porušil povinnosti dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu: umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost, když ve dnech 4. 6. 2019 a 20. 8. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věci.

27. Správní orgán předvolal žalobce k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 2. 10. 2019. Dne 11. 9. 2019 vyhotovil žalobce opětovný návrh na zastavení řízení, odepření ohledání, omluvu z jednání. V tomto uvádí totožné námitky jako ve svých dřívějších podáních, omlouvá z případného ohledání, když časové možnosti zástupci žalobce (zahraniční pracovní cesta) neumožňují se ohledání zúčastnit. Dne 25. 9. 2019 vyhotovil žalobce žádost o odročení ústního jednání, omluvu z ústního jednání a námitku podjatosti. Žalobce požádal o odročení ústního jednání o 3 týdny z toho důvodu, že se jediný oprávněný zástupce žalobce nemůže z důvodu pracovní cesty jednání účastnit. Omluvil se z případného jednání.

28. Dne 30. 9 2019 správní orgán I. stupně zrušil ústní jednání nařízené na den 2. 10. 2019 a nově nařídil jednání na den 30. 10. 2019. Dne 29. 10. 2019 vyhotovil žalobce žádost o odročení ústního jednání, omluvu z ústního jednání. Žalobce požádal o odročení ústního jednání o 10 dnů z toho důvodu zdravotní indispozice jediného oprávněného zástupce žalobce. Omluvil se z případného jednání. Dne 30. 10. 2019 správní orgán I. stupně zrušil ústní jednání nařízené na den 30. 10. 2019 a nově nařídil jednání na den 13. 11. 2019, ke kterému žalobce předvolal. Dne 11. 11. 2019 žalobce požádal o odročení ústního jednání o nejméně 5 dnů s ohledem na zdravotní indispozici oprávněného zástupce žalobce a omluvil se z případného jednání.

29. Dne 13. 11. 2019 byl vyhotoven protokol o ústním jednání o přestupcích, jehož předmětem bylo podezření ze spáchání přestupků dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterých se měl dopustit tím, že porušil povinnosti dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu tím, že ve dnech 4. 6. 2019 a 20. 8. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovitosti. Správní orgán shledal, že jsou dány důvody pro konání ústního jednání bez přítomnosti žalobce.

30. Dne 13. 11. 2019 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č.j. MHMP 2301034/2019, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterého se dopustil tím, že porušil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu: umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost, když: dne 4. 6. 2019 a dne 20. 8. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věci. Za spáchání uvedených přestupků byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 400.000 Kč.

31. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán konstatoval, že nesplnění některé z povinností dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu je za přestupek označeno v § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Přestupky, kterých se žalobce dopustil, jednoznačně vyplývají z kontrolního řádu. Formální znak přestupku je dán, taktéž znaky stanovené kontrolním řádem jsou naplněny, nejde ani o trestný čin. Přestupky kvalifikoval správní orgán jako činy protiprávní, neboť neshledal žádnou okolnost, která by protiprávnost vylučovala. Je dán i materiální znak, sice společenská škodlivost přestupků. Jednání, v jehož důsledku žalobce neposkytl součinnost kontrolujícím, splňuje kritérium společenské škodlivosti, neboť tím došlo prakticky ke znemožnění provedení kontroly, jejímž předmětem je zjištění dodržování povinností žalobce dle § 9 památkového zákona ve vztahu ke kulturní památce. V důsledku porušení povinnosti žalobcem nebylo možné zjistit vnitřní stav kulturní památky, nýbrž pouze stav zjistitelný pohledem z přilehlého veřejného prostranství, což není dostačující ohledání. Nadto vzhledem k poloze kulturní památky nádraží V. u vlakové trati není možno provést ani komplexní prohlídku exteriéru z veřejných prostor. Tím, že žalobce neumožnil ve dnech 4. 6. 2019 a 20. 8. 2019 kontrolujícím výkon jejich oprávnění dle kontrolního řádu, neposkytl k tomu potřebnou součinnost, nesplnil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu a spáchal přestupky dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu ve více činném souběhu.

32. Při posuzování závažnosti přestupku přihlédl správní orgán zejména k tomu, že v důsledku neposkytnutí součinnosti v daném případě nemůže správní orgán plnit zákonné zmocnění k výkonu dozorových pravomocí za účelem zajištění náležité péče o kulturní památku. Pohledově zjištěný stav exteriéru nedává stoprocentní zjištění o celkovém stavu předmětné kulturní památky a s tím související plnění povinností vlastníka kulturní památky podle § 9 památkového zákona. Výkon kontroly, tedy zjištění, zda osoby plní své veřejnoprávní povinnosti uložené jim právními předpisy, je zcela nepochybně ve veřejném zájmu. Protiprávní jednání žalobce včetně důsledku, hodnotil správní orgán jako závažné, neboť žalobce opakovaným nesplněním povinností poškodil zájem na zajištění řádného a nerušeného průběhu kontroly a na dosažení jejího účelu. V neprospěch správní orgán zvážil i to, že nejde o první případ porušení povinností stanovených žalobci kontrolním řádem. Skutečnost, že žalobce spáchal přestupek opakovaně, posoudil právní orgán jako přitěžující okolnost. Ustanovení § 9 památkového zákona konkretizuje čl. 35 odst. 3 LZPS, podle něhož při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Chráněným veřejným zájmem je ochrana kulturního dědictví a tedy ochrana kulturní památky i památkové rezervace. Správní orgán přihlédl při hodnocení spáchání daného přestupku k tomu, že jednání spočívá v pasivním nekonání, i k přihlédnutí k povaze činnosti žalobce. Správní orgán neshledal žádnou polehčující okolnost.

33. Správní orgán I. stupně konstatoval, že stav volných finančních prostředků na účtu (účtech) či jiných aktiv mu není znám, neboť žalobce nepředložil žádný aktuální výpis či přehled, a správní orgán tak nemohl usuzovat o jejich aktuálním stavu. Správní orgán si opatřil ze Sbírky listin z veřejného rejstříku rozvahu žalobce ve zkráceném rozsahu ke dni 31. 12. 2017 prokazující stav jeho majetku, aktiva x pasiva za rok 2017. Správní orgán také shrnul, jaké nemovitosti v katastrálním území V. žalobce vlastní a že cena za m2 parcely v dané lokalitě, kde jsou situovány uvedené pozemky ve vlastnictví žalobce, činí 10.222 Kč za m2 a u jednoho 11.570 Kč za m2. Je zřejmé, že hodnota pozemků ve vlastnictví žalobce je vysoká. S ohledem na to, že se jedná v případě žalobce o podnikatelský subjekt a s ohledem na majetkové poměry výše uvedené, má správní orgán za to, že uložená pokuta nemá likvidační charakter. Žalobce nepředložil žádné podklady, dokumenty či doklady, z nichž by mohl správní orgán usuzovat na jeho majetkové poměry. Správní orgán tedy vyšel z údajů veřejných rejstříků a seznamu a učinil základní představu o majetku obviněné na základě odhadu. Žalobce ani v průběhu řízení neuplatnil námitku likvidační povahy sankce. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu není povinností obviněného poskytovat součinnost v tomto smyslu, ale za tento svůj postup musí nést následek v podobě, že majetkové poměry budou odhadnuty. Správní orgán zdůraznil také skutečnost, že uložená pokuta musí být pro odpovědný subjekt i citelným zásahem, neboť v opačném případě by byl její efekt minimální. Správní orgán I. stupně nepochybuje, že se zaplacení uložené pokuty výrazněji odrazí ve finanční situaci žalobce. Takový dopad je třeba považovat za základní charakteristiku správního trestu v podobě finanční sankce. Správní orgán považuje uloženou pokutu za přiměřenou míře a významu chráněného společenského zájmu a současně za způsobilou plnit jak represivní, tak preventivní funkci.

34. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odvolání žalobce namítl, že využil řádně a včas svého práva odepřít provedení důkazu ohledáním. Jednání v podobě údajného nezpřístupnění nemovitosti v rámci ohledání nenaplňuje znaky jakéhokoliv přestupku. Správní orgán neodůvodnil výši pokuty. Žalobce namítá, že je vedeno řízení o kontrole a řízení o přestupcích, jejichž předmět je totožný 35. Dne 8. 1. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 11. 2019 a odvolání zamítl jako nedůvodné. K námitce ne bis in idem v souvislosti s řízením o přestupcích uvedl, že tato zásada nemohla být porušena už z toho důvodu, že zjištění, která budou učiněna v rámci kontroly, nejsou a nemohou být z podstaty věci totožným skutkem, který je stíhám v přestupkovém řízení, neboť přestupek dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona je přestupkem trvajícím a je časově ohraničen ke dni doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku. Po tomto datu už se nemůže jednat o totožný skutek a zásada ne bis in idem tímto není porušena. V řízení vedeném pod sp. zn. S-MHMP 1650278/2018 je řešen jiný, časově odlišný skutek. Pokud není dána totožnost skutku, nemůže být dána ani totožnost předmětu řízení. Předmětem správního řízení vedeného pod sp. zn. -MHMP 1650278/2018 je jasně časově definovaný a časově ohraničený trvající přestupek dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona. V řízení vedeném dle kontrolního řádu jde o výkon kontroly správního orgánu vůči žalobci, jehož cílem je zjistit, zda plní povinnosti vlastníka kulturní památky formulované v § 9 odst. 1 památkového zákona.

36. Žalovaný má za to, že správní orgán I. stupně žalobce řádně vyzval ke zpřístupnění nemovitosti a rovněž ho v souladu s kontrolním řádem poučil, že pokud nevytvoří podmínky pro výkon kontroly, vystavuje se postihu za přestupek dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, za který mu hrozí pokuta až do výše 500.000 Kč. Je zjevné, že pokud žalobce provedení kontroly vůbec neumožnil, jednal v rozporu se smyslem zákonné úpravy a společenská škodlivost jednání znemožňujícího provedení kontroly je ve vztahu ke kontrolnímu řádu vysoká. K námitce, že jednal v souladu s ustanovením článku 37 odst. 1 Listiny základních práva a svobod žalovaný uvádí, že toto ustanovení nelze v tomto případě aplikovat. Uvedené ustanovení nezaručuje právo odepřít ohledání. Jde o zcela jiný institut s jiným sledovaným účelem, přičemž správní orgán ohledání ani nežádal. Ústavně zaručené právo, kterého se žalobce dovolává, má svůj odraz v § 82 zákona o přestupcích. Žalobce se však ústního jednání nezúčastnil a správní orgán I. stupně tak žádný jeho výslech neprováděl. Pokud jde o výši uložené pokuty má žalovaný za to, že je přiměřená a správní orgán I. stupně její výši řádně odůvodnil, a to včetně zvážení možného likvidačního charakteru. Správní orgán nemohl ani provést rozbor uložených pokut v jiných srovnatelných případech, neboť správní trest za porušení povinností stanovených kontrolním řádem uložil teprve podruhé, přičemž první takto uložený trest byl právě ten, který byl pravomocně uložen žalobce rozhodnutím č.j. MK 56121/2019 OPP. Proti tomuto rozhodnutí směřuje žaloba v této věci.

37. Pokud jde o majetkové poměry, je ve spise založen přípis žalobce ze dne 7. 5. 2019, v němž uvedl, že dokládá výpisy ze svých jediných dvou bankovních účtů potvrzujících hotovostní zůstatek ve výši pouhých 1.916,53 Kč. Přílohou byl výpis z účtu 1010150007/2220 za období 1. 3. 2019 – 31. 3. 2019 u Artesa, spořitelní družstvo, ze kterého vyplývá, že počáteční zůstatek i konečný zůstatek byl 1.000 Kč, příjmy a výdaje byly 0 Kč, během období výpisu nebyly zpracovány žádné transakce. Přílohou byl také výpis z účtu 1010150023/2220 za období 1. 3. 2019 – 31. 3. 2019 u Artesa, spořitelní družstvo, ze kterého vyplývá, že počáteční zůstatek i konečný zůstatek byl 916,53 Kč, příjmy a výdaje byly 0 Kč, během období výpisu nebyly zpracovány žádné transakce.

38. Ve spise je založen výpis z katastru nemovitostí k LV č. Y, katastrální území V., vedený u katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště P., prokazující stav ke dni 19. 6. 2019, z něhož vyplývá, že k nemovitostem je evidováno zástavná právo smluvní pro veškeré pohledávky do výše 302.000.000 Kč vzniklé po dobu 20 let od uzavření smlouvy, oprávnění je uvedeno pro společnost Artesa, spořitelní družstvo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. 9. 2014.

39. Dále je zde založena cenová mapa stavebních pozemků pro rok 2019, u níž vyplývá, že u parcel v katastrálním území V. se ceny pro rok 2019 pohybují od 10.220 Kč/m2 do 11.570 Kč/m2. Další rozhodnutí 40. Pro úplnost soud uvádí, že ze spisu vyplývá, že žalobci byly za porušení povinnosti dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu uloženy další pokuty.

41. Dne 17. 4. 2019 správní orgán I. stupně vydal příkaz č.j. MHMP 698695/2019, kterým uznal žalobce vinným z přestupku dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterého se dopustil tím, že porušil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu: umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávněné stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost, když dne 16. 4. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovitosti. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor, kterým byl dotčený příkaz zrušen a správní orgán I. stupně pokračoval v řízení.. Dne 24. 6. 2019, č.j. MHMP 1224061/2019, vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným z přestupku dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterého se dopustil tím, že porušil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu, když: dne 16. 4. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věci, již je vlastníkem, tedy jako kontrolovaná osoba nesplnil povinnosti dle ustanovení § 10 odst. 2 kontrolního řádu. Za spáchání přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 200.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalobce o podaném odvolání rozhodl dne 8. 8. 2019, rozhodnutím č.j. MK 56121/2019 OPP, kdy napadené rozhodnutí změnil ve výroku II. o výši pokuty tak, že udělil pokutu ve výši 190.000 Kč.

42. Dne 20. 1. 2020 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č.j. MHMP 108984/2020, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterého se dopustil tím, že porušil povinnost dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu: umožnit kontrolujícím výkon jejich oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost, když dne 8. 10. 2019 neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věci a byla mu uložena pokuta ve výši 300.000 Kč.

43. Tato rozhodnutí nejsou předmětem řízení v této věci. Jednání před soudem 44. Při jednání u soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích, žalobce uvedl, že správní řízení nemělo být zahájeno, neboť bylo zahájeno již 21. 2. 2019, toto řízení se týkalo porušení §9 památkového zákona. Řízení bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019, kdy společnost byla uznána vinou přestupkem podle § 35 památkového zákona. Obdobně tak byla uložena sankce rozhodnutím ze dne 1. 6. 2020. Pokud došlo k zahájení řízení o kontrole dne 13. 3. 2019, která byla zahájena rovněž k otázce, zda žalobce plní povinnosti podle § 9 památkového zákona, stalo se tak v době, kdy již bylo řízení zahájeno, ačkoliv tomu bránila překážka litispendence. Zástupce žalobce dále poukázal na to, že napadeným rozhodnutím nebyla uložena první pokuta za týž přestupek, k uložení pokuty již došlo rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 24. 6. 2019, kdy byla uložena pokuta 200 000 Kč, k odvolání žalovaný pokutu snížil na 190 000 Kč. Nyní napadeným rozhodnutím je uložena pokuta 400 000 Kč, dalším rozhodnutím byla uložena žalobci pokuta ve výši 300 000 Kč. Žalobce má za to, že opakované ukládání sankce není možné, protože jde o delikt trvající, takže jde o jeden delikt, za který lze uložit jednu sankci. Nemohou být vedena dvě řízení a nemůže být ukládána opakovaně pokuta pouze v případě, kdy by šlo o opakovaný přestupek, pak by bylo možno za dílčí opakovaná jednání ukládat další sankce. Nedodržování povinností podle památkového zákona je trvajícím deliktem, proto bylo možno uložit jen jednu pokutu a nebylo možno zahájit řízení dne 13. 3. 2019. Došlo k porušení ustanovení § 86 odst. 1 písm. i) přestupkového zákona, podle něhož správní orgán řízení zastaví, jestliže o tomto na přestupku již zahájil dříve řízení. Navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zástupkyně žalovaného poukázala na to, že byla vedena tři samostatná řízení, bylo vydáno několik rozhodnutí, všechna byla napadena žalobami. Je nutno rozlišovat, zda jde o ukládání sankcí podle kontrolního řádu či podle památkového zákona. Různé kontroly se vztahovaly k různým obdobím. S odkazem na písemné vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí podané žaloby. Posouzení věci soudem 45. Městský soud v Praze přezkoumal na základě žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s.ř.s.“).

46. Dle § 2 kontrolního řádu kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných právních předpisů nebo které jí byly uloženy na základě těchto předpisů.

47. Dle § 7 kontrolního řádu je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní nebo užívá kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly, je-li to nezbytné k výkonu kontroly. Do obydlí je kontrolující oprávněn vstoupit jen tehdy, je-li obydlí užívané k podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti nebo v případě, kdy se mají prostřednictvím kontroly odstranit pochybnosti o tom, zda je obydlí užívané k těmto účelům a nelze-li dosáhnout splnění účelu kontroly jinak. Vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou povinni kontrolujícímu vstup umožnit.

48. Dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu je kontrolovaná osoba povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá.

49. Dle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2.

50. Dle § 9 odst. 1 památkového zákona je vlastník kulturní památky povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka v společenském vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady.

51. Dle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí.

52. Žalobce v podané žalobě namítal porušení základních procesních pravidel, které spatřuje v tom, že došlo k opakovanému zahájení řízení, kdy předmět řízení o kontrole a předmět řízení o přestupcích je naprosto totožný nejen po skutkové, ale i po právní stránce. Právní řízení bylo zahájeno 21. 2. 2019, nemohlo být tedy zahájeno řízení o kontrole dne 13. 3. 2019. Nemělo-li být řízení o kontrole zahájeno, nemohlo být legitimně vydáno napadené rozhodnutí. Uvedené námitky neshledal soud důvodnými.

53. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že úkonem prvostupňového správního orgánu se dne 21. 2. 2019 sp. zn. SMHNP1650278/2018 bylo zahájeno se žalobcem řízení o přestupcích podle § 35 odst. 1 písm. c) památkového zákona pro podezření ze spáchání přestupků, kterých se žalobce měl dopustit tím, že jako vlastník kulturní památky porušuje povinnosti uložené v § 9 odst. 1 památkového zákona, a to povinnosti udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením a znehodnocením. Úkonem ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. SNHMP469778/2019 bylo žalobci oznámeno zahájení kontroly, jejímž cílem mělo být posouzení, zda kontrolovaný subjekt plní povinnosti podle ustanovení podle § 9 památkového zákona. Úkonem ze dne 13. 3. 2019 nedošlo k zahájení „řízení o kontrole“, jak uvádí žalobce, tímto úkonem bylo oznámeno, že kontrolní orgán zahajuje u žalobce kontrolu dodržování zákonem stanovených povinností.

54. Správní řízení a kontrola (provádění kontroly) jsou zcela samostatnými a odlišnými instituty. Správní řízení představuje určitý zformalizovaný postup správních orgánů, jehož cílem je vydat správní akt, kterým se buď zakládají, mění, nebo ruší práva a povinnosti, nebo autoritativně stvrzují práva a povinnosti subjektu, který je správnímu orgánu osobou nepodřízenou, přičemž jsou stanovena jak pro účastníky řízení, tak pro správní orgány procesní práva a povinnosti, která je nutno respektovat a dodržovat v průběhu celého procesu. Oproti tomu kontrola je specifická činnost správních orgánů, jejímž smyslem a cílem je zjistit, zda kontrolovaný subjekt dodržuje své povinnosti, které mu stanoví zákon. Kontrolní činnost směřuje ke zjištění konkrétních skutkových okolností a skutečností a na rozdíl od správního řízení se v rámci kontroly nerozhoduje o právech a povinnostech kontrolovaných osob, kontrolní činnost je omezena na zjištění kontrolního faktického stavu věci a jeho porovnání se stavem, který je vyžadován příslušnými právními předpisy, proto je také kontrola ukončena protokolem o kontrole, respektive dnem předání námitek k vyřízení, byly-li námitky podány (§ 18 kontrolního řádu). Protože jde o specifickou činnost správních orgánů je jejich postup při provádění kontroly upraven samostatným zákonem, a to kontrolním řádem.

55. Z uvedeného vyplývá, že je pojmově vyloučeno, aby jakékoliv správní řízení, které bylo zahájeno ještě předtím, než byla zahájena kontrola, představovalo překážku litispendence. Kontrolní orgány postupují podle kontrolního řádu a nikoli podle správního řádu. Použití správního řádu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li v rámci kontroly prováděno správní řízení. Argumentace ustanovení § 6 a § 8 správního řádu, která je uvedena v podané žalobě, je tedy irelevantní. Obdobně to platí o odkazu na ustanovení § 62 správního řádu. Je nutno odlišovat samotnou kontrolní činnost od správního řízení, které v rámci kontroly může být vedeno. Jak bylo uvedeno, kontrola není správním řízením, pojem „řízení o kontrole“, který žalobce používá, nemá oporu v právních předpisech.

56. S přihlédnutím k tomu, že žalobce v podané žalobě argumentuje zahájením řízení ze dne 21. 2. 2019, jehož předmětem bylo posouzení podezření ze spáchání přestupku podle § 35 památkového zákona (porušením povinností podle § 9 tohoto zákona), považuje soud za vhodné poukázat na to, že řízení o přestupcích podle památkového zákona je zcela samostatným a odlišným řízením od řízení, v jehož rámci byla žalobci uložena za porušení povinností podle kontrolního řádu pokuta napadeným rozhodnutím. Žalobou napadené rozhodnutí, respektive prvostupňové správní rozhodnutí ze dne 13. 11. 2019 je rozhodnutím, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, kterého se žalobce dopustil tím, že porušil povinnosti podle §10 odst. 2 kontrolního řádu, kterými jsou povinni umožnit kontrolním orgánů výkonných oprávnění stanovených kontrolním řádem a poskytnout k tomu potřebnou součinnost. Objektem přestupku podle zákona o kontrole, jak uvádí důvodová zpráva k zákonu o kontrole, je: „(…) zájem na zajištění dosažení účelu kontroly, k němuž je třeba mimo jiné zejména poskytování součinnosti kontrolované nebo povinné osoby kontrolujícímu, a dále zájem na zajištění řádného a nerušeného průběhu kontroly.“ Jde tedy o odlišný předmět řízení, než je v řízení o přestupku podle památkového zákona. Zatímco v řízení o přestupcích podle památkového zákona je předmětem řízení posouzení odpovědnosti za porušení povinností stanovených tímto zákonem a posouzení otázky, zde je naplněna skutková podstata přestupku podle § 35 památkového zákona, v řízení vedeném podle kontrolního řádu je předmětem otázka vyvození odpovědnosti za neplnění povinností, které jsou stanoveny kontrolním řádem, tedy za porušení povinností spočívajících v nedostatečném poskytnutí součinnosti při prováděné kontrole (znemožnění vstupu do nemovitosti).

57. K překážce litispendence lze odkázat na judikaturu, např na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 As 16/2013 – 36 dovodil, že: „Překážku litispendence dle § 48 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je nutno vykládat tak, že zahájení nového řízení v téže věci brání nejen řízení zahájené dříve u jiného správního orgánu, ale i řízení zahájené dříve u téhož správního orgánu.“ Správní orgán by tedy měl řízení zastavit, pokud by „v téže věci“ a současně „z téhož důvodu“ již řízení s žalobcem vedl. Obě zákonné podmínky musí být splněny kumulativně (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č.j. 6 Ads 139/2012 – 58). Právě s přihlédnutím k rozdílnosti předmětu řízení přestupku podle § 35 památkového zákona a řízení o přestupku podle kontrolního řádu nelze učinit závěr o existenci překážky litispendence. Proto není vyloučeno, aby obě správní řízení, a to jak řízení o přestupcích podle § 35 památkového zákona a řízení o přestupcích podle § 15 kontrolního řádu probíhala současně.

58. Námitka, v níž žalobce poukazuje na ustanovení § 25 odst. 1 kontrolního řádu, podle něhož „kontrolní orgány v zájmu dobré správy vzájemně spolupracují a koordinují svoje kontroly“ je rovněž irelevantní, neboť z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by kontrolní činnost vykonával jiný správní orgán, než prvostupňový správní orgán v této věci, tj. odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy.

59. Pokud žalobce v podané žalobě v poznámce pod čarou namítal, že jde o trvající delikt a při jednání u soudu namítal, že za trvající delikt lze uložit pouze jeden trest, soud uvádí, že uvedený právní názor nesdílí. Z již ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. 4As 73/2018-31, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 1 As 84/2018-33 - rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz) vyplývá, že trvající delikt se považuje za jeden skutek a to až do doby ukončení protiprávního stavu. Pokud došlo k ukončení protiprávního stavu již dříve, je dalším mezníkem okamžik, kdy je o něm pachateli „sděleno obvinění“. Tímto okamžikem je skutek ukončen a případné pokračování v udržování protiprávního stavu se považuje za skutek nový. Smyslem tohoto dělení trvajícího přestupku na dva skutky je to, že v důsledku „sdělení obvinění“ je pachatel upozorněn veřejnou mocí na protiprávnost svého jednání. V řízení o správním deliktu, které bylo zahájeno doručením oznámení o zahájení přestupku, je za „sdělení obvinění“ považován okamžik zahájení řízení. Z uvedeného vyplývá, že v případě trvajícího deliktu nelze vyloučit opakované ukládání sankcí. Je tomu tak proto, aby subjekt, který se dopouští protiprávního jednání, byl donucen k tomu, aby od svého protiprávního jednání upustil a jednal v souladu s právními předpisy. Stanovisko, které prezentoval žalobce, podle něhož by v případě trvajícího deliktu bylo možno uložit jen jedinou sankci, by znamenal, že stát by zcela rezignoval na to, aby zabezpečil dodržování právních předpisů, protože by v podstatě akceptoval další protiprávní stav a neměl by žádné prostředky k tomu, aby subjekt, který jedná v rozporu s právem, přiměl k tomu, aby od svého protiprávního jednání opustil.

60. Jak již bylo uvedeno, předmětem řízení v této věci byly přestupky, kterých se žalobce dopustil ve dnech 4. 6. 2019 a 20. 8. 2019 tím, že neumožnil v rámci kontroly zpřístupnění nemovité věci. Jde tedy o dva skutky, pro něž byla oprávněně uložena úhrnná pokuta. Právě časovým vymezením se přestupky liší od rozhodnutí, kterými byla uložena pokuta žalobci za shodný přestupek podle § 15 kontrolního řádu, když rozhodnutí ze dne 24. 6. 2019 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2019 se týká přestupku, jehož se žalobce dopustil 16. 4. 2019.

61. Námitku o šikanózním jednání ze strany žalovaného neshledal soud důvodnou. Opakovanému ukládání pokut může předejít žalobce tím, že bude plnit svou zákonem stanovenou povinnost a kontrolním orgánům poskytne požadovanou součinnost. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č.j. 1 As 84/2018-33 aproboval závěr, že: „ukládání pokut za neposkytnutí součinnosti má povahu obdobnou pořádkové pokutě, vztahuje se k určité kontrole, v rámci níž je prostřednictvím sankčního mechanismu vynucováno splnění povinnosti součinnosti se správním orgánem tak, aby mohl být smysl a účel kontroly naplněn.“ Ačkoliv kontrola v dané věci byla zahájena již 13. 3. 2019, nevyplývá z obsahu spisového materiálu, že by žalobce zákonem stanovenou povinnost splnil.

62. Žalobce dále namítal porušení práva spočívající v zákazu donucování k sebeobviňování. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou.

63. Je nutno uvést, že není porušením tohoto zákazu, je-li vyžadována součinnost, která je uložena zákonem. Kontrolovaný subjekt je povinen poskytnout součinnost ke zjištění skutkového stavu věci. Kontrolovaný subjekt nelze pouze nutit k takovým úkonům, jimiž by přímo uznal protiprávnost svého jednání. K takovému úkonu však žalobce nucen nebyl. Aplikace zákazu sebeobviňování je v dané věci omezena ustanovením § 7 a § 10 kontrolního řádu, která směřují právě k tomu, aby kontrolní orgán mohl zjistit skutkový stav věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 6As 159/2014-52, ze dne 21. 6. 2016 č. j. 4As 29/2016- 47, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006 č. 54810/00 ve věci Jalloh proti Německu, rozsudek Tribunálu 20. 2. 2001 T-112/98 ve věci Mannesmannröhren-WerkeAG proti komisi).

64. Městský soud poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3761/18 uvedl, že: „Co se týká namítané zásady zákazu sebeobviňování, zdejší soud již aproboval závěr, že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázáno protiprávního jednání vůči němu; opačný názor by totiž znamenal eliminaci kontrolní činnosti (srov. Usnesení ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 529/17, dále unesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3140/18, rovněž v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1729/17).“ Kontrolní řád ukládá kontrolované osobě povinnost umožnit kontrolujícímu orgánu výkon jeho oprávnění. Kontrolující je v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat do staveb a vlastníci těchto prostor jsou povinni kontrolujícímu vstup umožnit (§ 7 kontrolního řádu). Jak vyplývá z důvodové zprávy: „Vstup na místo kontroly je primárním oprávněním, které je nutné k realizaci kontroly na místě (…)“.

65. K využití oprávnění kontrolujícího dle § 7 kontrolního řádu musí být splněny základní podmínky. Tak tomu v daném případě bylo. Správní orgán vyžadoval vstup do nemovitosti v souvislosti s plněním povinností žalobce vyplývajících z památkového zákona. Využití tohoto oprávnění bylo v daném případě nezbytně nutné k výkonu kontroly, jelikož jinak správní orgán nemohl posoudit, v jakém stavu nemovitost je a nemohl jinak zjistit skutečný stav nemovitosti. Na povinnost umožnit vstup do staveb se obdobně použijí závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ve vztahu k zavázání účastníků k poskytnutí potřebných informací. Jak ve své judikatuře uvádí Nejvyšší správní soud i Ústavní soud, v případě, že bychom tento postup správního orgánu vyhodnotili jako porušení zásady zákazu donucování, znamenalo by to eliminaci kontrolní činnosti. Samotná povinnost umožnit kontrolujícímu orgánu vstup do nemovitosti není sebeobviňováním, neboť adresátu povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit závěry učiněné v rámci této kontroly na základě prohlídky nemovitosti.

66. S přihlédnutím k námitkám žalobce soud opětovně zdůrazňuje, že je nutno rozlišovat řízení o přestupku a tedy zásady vztahované ke správnímu trestání na straně jedné a samotnou kontrolu na straně druhé, která není správním řízením.

67. Důvodnou nebyla proto shledána námitka, v níž žalobce poukazuje na ustanovení § 28 kontrolního řádu, který upravuje subsidiární použití správního řádu v případech, kdy není kontrolním řádem stanoveno jinak. Žalobce argumentuje uvedeným ustanovením v souvislosti na ustanovení § 54 odst. 2 správního řádu, které upravuje právo odepřít ohledání. Ohledání je podle § 54 správního řádu jedním z důkazních prostředků, jde o specifický institut, který je upraven správním řádem v rámci probíhajícího správního řízení. Jak již bylo výše uvedeno, provádění kontroly není správním řízením, nemůže jít tedy ani o ohledání, protože dokazování ve smyslu správního řádu, kontrolní orgán neprovádí. Kontrolní orgán zjišťuje skutkový stav prohlídkou na místě a takto zjištěný skutkový stav zaznamená do protokolu o kontrole. Žádné dokazování podle správního řádu kontrolní orgán neprovádí. Z tohoto důvodu námitku ustanovením § 28 kontrolního řádu ve spojení s § 54 odst. 2 správního řádu neshledal soud důvodnou.

68. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V obecné poloze poukazoval na povinnost dbát na to, aby rozhodnutí obsahovalo náležitosti a důvody rozhodnutí, to odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, který se zabýval ustanovením § 132 občanského soudního řádu. K takto obecnému tvrzení lze v obecné povaze konstatovat pouze to, že povinnost odůvodnit výrok rozhodnutí správním orgánem je povinností, která vyplývá ze správního řádu, žalobce však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, v nichž nedostatečné odůvodnění spatřuje. Proto se soud nemohl těmito námitkami blíže zabývat.

69. Až pod bodem 22 žaloby žalobce konkrétněji namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí zejména co do úvahy týkající se výše uložené pokuty, když uvedl, že dle jeho názoru není jasné, proč správní orgán považuje pokutu za přiměřenou, ani z jakého důvodu m má za prokázané, že uložená výše pokuty není pro žalobce likvidační.

70. Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Správní orgán se v rozhodnutí I. stupně dostatečně zabýval veškerými rozhodnými okolnostmi. Správní orgán se podrobně vyjádřil k povaze konkrétního přestupku a naplnění jeho jednotlivých znaků, hodnotil i společenskou škodlivost přestupku. Zohlednil potřebnost provedení ohledání nemovitosti v dané věci. Protiprávní jednání žalobce vyhodnotil správní orgán jako závažné. Při ukládání trestu přihlédl ke skutečnosti, že kontrola byla nařízena za účelem zajištění ochrany veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví, přičemž se jedná o významný veřejný zájem. Správní orgán přihlédl k činnosti žalobce, ke skutečnosti, že se nejedná o první porušení povinností stanovených mu kontrolním řádem, že přestupek spáchal opakovaně. Správní orgán neshledal žádné polehčující okolnosti.

71. Správní orgány se chtěly řádně zabývat také majetkovou situací žalobce a otázkou dopadu uložené pokuty na žalobce, ale žalobce nedoložil žádné relevantní podklady, které by správním orgánům umožnily vytvořit si závěr o jeho majetkové situaci. Kopie výpisů z účtů za období 1. 3. 2019 – 31. 2. 2019 není dostatečným podkladem pro vytvoření jakéhokoliv závěru o majetkové situaci žalobce a správní orgány toto své vyhodnocení předložených podkladů dostatečně odůvodnily a svůj závěr utvrdily, když odkázaly na skutečnost, že ze stejného účtu žalobce ke dni 30. 9. 2019 uhradil pokutu uloženou za přestupek dle stejné skutkové podstaty ve výši 190.000 Kč, tzn., že žalobce v tomto období disponoval žalobce na účtu částkou vyšší, než v jím dokládaném březnu 2019.

72. V odůvodnění správní orgán také dostatečně vysvětlil svůj postup a úvahy při zkoumání majetkových poměrů a možného likvidačního charakteru uložené pokuty, a přiléhavě odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, který uvedl, že: „Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ V okamžiku, kdy správní orgán nezískal potřebné podklady pro rozhodnutí od žalobce, postupoval správně, když se pokusil získat sám alespoň nějaké údaje, které by mu umožnily vytvořit si alespoň nějakou představu, odhad o majetkové situaci žalobce. Zároveň správní orgán zdůraznil potřebu, aby byla pokuta dostatečně intenzivní na to, aby plnila jak represivní, tak preventivní funkci. Napadená rozhodnutí dostatečně popisují také průběh kontrol a přístup žalobce, který neposkytoval v rámci kontroly součinnost opakovaně, opakovaně posílal vyjádření stejného obsahu, zřejmě účelově se vyhýbal ústním jednáním (přestože správní orgán vycházel vstříc jeho žádostem o odročování jednání) z důvodů, které nijak nedokládal. Tento postup a úvahy správního orgánu opět korespondují se závěrem, že má ukládání pokut povahu obdobnou pořádkové pokutě a je v souladu se zákonem, aby prostřednictvím sankčního mechanismu bylo vynucováno splnění povinnosti součinnosti tak, aby mohl být smysl a účel kontroly splněn.

73. Pokud žalobce poukazuje na to, že nebyl proveden rozbor uložených pokut v jiných srovnatelných případech, soud uvádí, že z žádného právního ustanovení výslovně nevyplývá, že by správní orgán při rozhodování o výši pokuty povinen konkrétně posuzovat jiné případy, případy jiných subjektů. Žalobce neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo patrno, že žalovaný rozhodl v jeho věci odlišně od své rozhodovací praxe, žalobce konkrétně netvrdil žádné skutečnosti ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před soudem. Odkaz na rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu je irelevantní, když je zřejmé, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2011 č. j. 3As 11/2011-69 otázku srovnávání výše uložených pokut v souvislosti s posouzením jiných konkrétně uvedených případů neřešil, obdobně to platí o rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016 č. j. 6A 45/2014-82. Navíc je nutno konstatovat, že výše pokuty v konkrétní věci se odvíjí od konkrétních zjištění, která bývají rozdílná. Skutečnost, že některému subjektu je uložena pokuta určité výše automaticky neznamená, že stejnou pokutu musí správní orgán uložit i jinému subjektu, aniž by hodnotil konkrétní okolnosti určité věci. V daném případě nelze odhlédnout od toho, že je z obsahu spisového materiálu zřejmé, že šlo o opakované porušení povinnosti, spočívající v neposkytnutí součinnosti kontrolnímu správnímu orgánu 74. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

75. Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému správnímu orgánu náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.