66 A 8/2025– 24

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: J. V. bytem zast. Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2025, čj. KUJCK 64668/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2025, čj. KUJCK 64668/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 5. 2025, čj. SO/28513/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 2. 8. 2024 v době kolem 14:10 hod. v Českých Budějovicích, v ul. Pekárenská č. p. 255/77, v jedné z budov v areálu společnosti GW JIHOTRANS, a. s., napadl svého tehdejšího kolegu označeného jménem a příjmením a datem narození (dále jen jako „kolega“ či „svědek“), a to jedním úderem otevřenou dlaní ruky do oblasti tváře, čímž úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce namítá, že žalovaný v rozporu s hmotným právem negativně zasáhl do jeho práv, a proto považuje napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné.

4. První okruh námitek směřuje proti postupu žalovaného při hodnocení důkazů. Žalobce namítá, že žalovaný důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo; tím měl porušit § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaný i správní orgán prvního stupně vzali za prokázané, že žalobce byl napaden svým kolegou i přesto, že se snaží vyhnout přímému konstatování tohoto závěru a připouští to pouze nepřímo. Oba správní orgány dále shodně uvedly, že útok kolegy v momentě, kdy žalobce opětoval úder, již netrval. Žalobce má však za to, že tento závěr je v rozporu s provedenými důkazy. Úder žalobce následoval ihned po útoku. Dále správní orgány podle žalobce neuvedly, z čeho dovozují ukončení útoku a jaká doba měla uplynout mezi jednotlivými údery. Závěr, že úder žalobce byl pouze odplatou za předchozí útok, je podle žalobce v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

5. Žalobce dále konstatuje, že správní orgán prvního stupně správně uvedl, že fyzická konstituce druhého účastníka konfliktu převažovala nad fyzickou konstitucí žalobce, a to velmi výrazně. V souvislosti s tím žalobce uvádí, že zde byl důvod obávat se dalšího napadení, ke kterému následně došlo a žalobce tak utrpěl vážné zranění. Závěr správního orgánu prvního stupně, že útok kolegy nebyl „nijak důrazným“, je podle žalobce spekulativní a nemá oporu v dokazování. Žalobce dodává, že i úder otevřenou dlaní může způsobit až otřes mozku či psychický šok.

6. Útok žalobce byl okamžitou reakcí na napadení kolegou. O ukončení napadení se však podle žalobce nejednalo. Situace by byla jiná, pokud by se oba rozešli a následně by se žalobce vrátil úder oplatit. Žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že se jednalo o oplácení úderu, a nikoliv o snahu žalobce vykrýt další úder kolegy. Žalobce namítá, že měl být správními orgány učiněn závěr, že jednal v reakci na napadení a mělo být hodnoceno naplnění znaků nutné obrany.

7. Druhá námitka žalobce směřuje proti popisu skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí, který má být v rozporu s odůvodněním. Není sporu o tom, že první udeřil svědek žalobce (to vyplývá ze všech svědeckých výpovědí). Podle žalobce není možné skutek specifikovat tak, že žalobce fyzicky napadl svědka. Žalobce má za to, že by správní orgán měl vylíčit podstatné okolnosti incidentu, nikoliv vytrhávat jeho část z kontextu.

8. Poslední námitka žalobce se týká nesprávné aplikace institutu nutné obrany. Žalobce namítá, že se žalovaný zabýval tím, zda se jednalo o nutnou obranu a dospěl k závěru, že nikoliv; proto se již nezabýval její přiměřeností. V souvislosti s tím žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, čj. 6 As 92/2020–27, ze kterého vyplývají podmínky pro použití institutu nutné obrany. Žalobce uvádí tři situace, kdy může dojít k ukončení útoku. Žalobce následně podotýká, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně neuvedli, z čeho dovozovali ukončení útoku ze strany svědka. Žalovaný sice podle žalobce správně odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2020, čj. 55 A 10/2019–33, ale dále se touto judikaturou neřídil a své hodnocení omezil pouze na konstatování, že útok svědka již netrval, aniž by toto tvrzení podložil důkazy a skutkovými zjištěními. Žalobce má však za to, že útok svědka ukončený nebyl, ohrožení jeho zdraví nepominulo a obrana žalobce byla tedy přiměřená. Žalobce namítá, že se tudíž jednalo o případ nutné obrany.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

9. Žalovaný uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí řádně prostudoval správní spis a všechny podklady a důkazy v něm uvedené. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce uvádí stejné námitky a skutečnosti jako v odvolání a v napadeném rozhodnutí se s nimi řádně vypořádal. Dále žalovaný uvedl, že s námitkami žalobce se neztotožňuje a odkazuje na napadené rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Na základě oznámení o podezření ze spáchaného přestupku Policií České republiky ze dne 16. 9. 2024 vydal správní orgán prvního stupně dva příkazy ze dne 9. 1. 2025, čj. SO/28513/2024, kterými byli svědek a žalobce každý zvlášť uznáni vinnými z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích. Žalobce podal včasný odpor a správní orgán prvního stupně tak vůči němu pokračoval ve správním řízení. Svědek odpor nepodal a příkaz, kterým byl uznán vinným, nabyl právní moci dne 28. 1. 2025.

11. Dne 19. 3. 2025 proběhlo ústní jednání ve věci, kdy byl vyslýchán žalobce, svědek a svědkyně incidentu přítomná (dispečerka GW JIHOTRANS, a. s.).

12. Správní orgán prvního stupně následně vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku. Správní orgán prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí především z obsahu svědeckých výpovědí. Dále vyhodnotil, že se nejednalo ze strany žalobce o nutnou obranu, nýbrž o oplácení prvotního útoku. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

V. Právní hodnocení věci

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

14. Krajský soud rozhodl ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

15. Žaloba není důvodná. V.A Námitka nesprávného hodnocení důkazů 16. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neboť nepřihlédl ke všemu, co vyšlo najevo, a nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti. Žalobce se brání argumentací, že správní orgány z provedených důkazů nesprávně vyhodnotily okamžik ukončení útoku svědka. Podle žalobce z těchto důkazů vyplývá, že žalobce jednal v reakci na napadení. Navíc nebylo žalovaným dostatečně hodnoceno, zda byly naplněny znaky nutné obrany. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že žalovaný porušil § 50 odst. 3 správního řádu.

17. Podle § 50 odst. 3 správního řádu platí, že správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

18. Podle § 50 odst. 4 správního řádu platí, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 93/2015–41, uvedl, že „v přestupkovém řízení je proto klíčovou povinností správních orgánů postupovat ve shodě se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu), jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona. Obě uvedené zásady jsou přitom úzce spjaty; předpokládá se, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, bude správní orgán zjišťovat skutkový stav bez ohledu na aktivitu účastníků řízení a taktéž bez ohledu na to, zda zjišťované skutečnosti a okolnosti osobě, jíž má být uložena povinnost, prospívají či nikoli. Je–li zjištěný skutkový stav nejasný či mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění těchto nejasností a mezer (například tím, že si vyžádá listiny, vyslechne další svědky, aniž mu to účastníci navrhují, provede místní ohledání, ustanoví znalce apod.).“ 20. V souvislosti s dokazováním napadl žalobce rozpor s pravidly pro hodnocení důkazů. Podle žalobce se žalovaný ani správní orgán prvního stupně přímo nevyjádřili tak, že byl žalobce napaden svým kolegou i přesto, že toto vzali za prokázané. Krajský soud z napadeného rozhodnutí cituje následující: „Nutno je uvést, že ani správní orgán I. stupně, ani orgán odvolací nijak nevyloučil, že byl odvolatel taktéž fyzicky napaden (…).“ Svědek „byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona o některých přestupcích, a to za to, že fyzicky napadl odvolatele třemi údery otevřenou dlaní pravé ruky do oblasti levé tváře (…). Dle spisové dokumentace vyplývá, že první „facku“ dal“ svědek žalobci. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvádí následující: „Po provedeném ústním jednání a vyhodnocení všech důkazů a podkladů má správní orgán za prokázané, že obviněný fyzicky napadl svědka výše uvedeným způsobem, a to poté, co byl ze strany svědka fyzicky napaden on sám.“ Krajský soud zhodnotil, že v napadeném rozhodnutí i v prvostupňovém rozhodnutí je jednoznačně zjištěno a uvedeno, že žalobce byl napaden svědkem a není o této skutečnosti pochyb. Z přezkoumávaných rozhodnutí nijak nevyplývá, že by se správní orgány snažily vyhnout konstatování tohoto závěru nebo že by jej připouštěly pouze nepřímo, jak namítá žalobce.

21. Dále žalobce namítá, že žalovaný učinil závěr v rozporu s provedenými důkazy, když uvedl, že útok ze strany svědka v momentě „odvetného“ útoku žalobce byl již ukončen a že úder žalobce byl pouze odplatou. Žalobce má za to, že žalovaný blíže neuvedl důvody, na základě kterých zhodnotil ukončení útoku svědka, především jaká doba měla uplynout mezi jednotlivými údery. Podle žalobce by k ukončení útoku na jeho zdraví došlo až za situace, kdy by se po prvním útoku dotyční rozešli a žalobce by se následně vrátil a rozhodl se útok oplatit. Při posuzování, zda došlo k ukončení útoku ze strany svědka před úderem žalobce, vycházel správní orgán prvního stupně i žalovaný především ze svědeckých výpovědí. Z obsahu svědeckých výpovědí správní orgán zhodnotil, že pokračování útoku ze strany svědka po prvním úderu nehrozilo a útok byl již ukončen. Správní orgány zhodnotily, že nic nenasvědčovalo tomu, že by svědek měl v úmyslu v útoku pokračovat. Sám žalobce ve své svědecké výpovědi neuvádí, že by se svým úderem bránil pokračujícímu útoku svědka či že by tímto způsobem odvracel určité nebezpečí, které by hrozilo. Ve svědecké výpovědi žalobce ze dne 19. 3. 2025 je uvedeno následující: „Jak jsem se lekl (nepočítal jsem s tím, že to myslí vážně), tak jsem mu facku hned vrátil pravou rukou někam do levé čelisti.“ Z citované pasáže vyplývá, že úder žalobce byl reakcí na úder svědka. Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením žalovaného, který na str. 4 napadeného rozhodnutí konstatoval, že „ze spisové dokumentace nijak nevyplývá, že po první „facce“ chtěl“ svědek „v útoku pokračovat, pokračoval až v momentě, kdy mu odvolatel „facku“ vrátil. (…) dle svědeckých výpovědí další útok odvolateli po první „facce“ nehrozil, odvolatel tedy udeřil“ svědka „aniž by mu hrozilo přímé nebezpečí či trval jakýkoliv útok vůči němu. Uvedené jednání nelze omluvit tím, že to byla automatická reakce na skutečnost, že on dostal „facku“ od“ svědka. „Ve společnosti není přípustné, aby se lidé jakkoliv vzájemně fyzicky napadali a protiprávní jednání si opláceli. Nelze argumentovat ani tím, že si někdo začal první.“ 22. Žalobce ani sám ve své výpovědi nevyjádřil určité obavy z možného pokračování v útoku ze strany svědka. Ani z dalších dvou svědeckých výpovědí nevyplývá, že by měl svědek úmysl v útoku pokračovat. Jiná situace by nastala, pokud by např. svědek stál v útočné pozici či by nějakým způsobem slovně žalobci vyhrožoval; taková situace ovšem nenastala a žalovaný z uvedených důkazů správně dovodil závěr, že útok svědka byl prvním úderem ukončen. Druhý útok svědka, který následoval po úderu žalobce, byl až následnou reakcí v daný moment, tedy tento nebyl úmyslem svědka ve chvíli, kdy začal daný konflikt prvním úderem do tváře žalobce. Toto vyplývá i ze svědecké výpovědi svědka, který uvádí následující: „Chvilku jsem vydržel a pak jsem mu dal facku, v ten okamžik mi ji vrátil se slovy asi zmetku a chtěl se prát, tzn. že tam chvilku máchal rukama jakoby mě chtěl znovu trefit (dát facku), ale to už se netrefil, protože jsem mu dal facku já.“ 23. Podle žalobce je spekulativní a nesprávný závěr žalovaného, že se mělo jednat o oplácení. Dle žalobce se mělo jednat o okamžitou reakci na fyzický útok. Z výše uvedeného vyplývá, že útok svědka byl ukončen po jeho prvním úderu. Svědek neměl v úmyslu v útoku dále pokračovat a okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by žalobci hrozilo další nebezpečí nebo pokračování v útoku. Vzhledem ke skutečnosti, že útok byl tímto ukončen, byl úder ze strany žalobce oplácením předchozího úderu, který sice byl reakcí na danou situaci, ale nikoliv obranou proti pokračujícímu útoku. K tomu lze citovat ze Zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65, č. II/1965 sb. rozh.: „Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem nebo jinou sankcí. O nutnou obranu nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí, a nikoliv odvrací.“ Reakcí žalobce na útok svědka byl jeho úder ve chvíli, kdy útok svědka již neprobíhal. V dané situaci nebylo zapotřebí dalšího zásahu ze strany žalobce, který měl po „uštědřeném“ úderu např. přivolat Policii České republiky nebo v konfliktu dále nepokračovat. Je společensky nepřípustné, aby byly fyzické konflikty řešeny vzájemným napadáním, neboť toto jednání není v souladu se společenskými zvyklostmi a pravidly.

24. Žalobce ve smyslu neukončení útoku svědka poukazuje i na svoji tělesnou konstituci, která je výrazně odlišná od tělesné konstituce svědka, který výrazně převyšuje žalobce. V souvislosti s uvedeným žalobce dodal, že měl důvod obávat se dalšího útoku vzhledem k velmi rozdílným fyzickým proporcím. Podle výpovědi svědkyně je mezi žalobcem a svědkem zřejmý výškový rozdíl (cca 35 cm). Z výpovědi žalobce ovšem nijak nevyplývá, že by se obával pokračování v útoku ze strany svědka kvůli jeho fyzické konstituci. Žalobce úder od svědka nečekal, zaskočil jej a lekl se. Žalobce tedy udeřil nazpátek z uleknutí, nikoliv z důvodu, že by se obával dalšího útoku. Pokud žalobce tvrdí, že zde byl důvod obávat se útoku vzhledem k fyzické konstituci svědka, nedává smysl skutečnost, že žalobce sám slovně vyzýval svědka k tomu, aby „mu dal facku“ (uvedené vyplývá z výpovědi svědka i svědkyně). Nelze tedy souhlasit s námitkou žalobce, že zde byly zřejmé obavy z dalšího napadení. Ostatně svědek i svědkyně se shodovali ve výpovědích i v tom, že nešlo o žádnou velkou facku, pokud jde o první útok svědka. To tedy nenaznačuje tomu, že by svědek jakkoliv využíval své vyšší tělesné konstituce.

25. Krajský soud zhodnotil, že námitka nesprávného hodnocení důkazů je nedůvodná, neboť je z výše uvedeného zřejmé, že žalovaný provedené důkazy řádně zhodnotil a přihlédl k veškerým skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Ke všem důkazům se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vyjádřil a vysvětlil, na základě čeho dospěl ke svým závěrům. Krajský soud se se zjištěným skutkovým stavem ztotožňuje, přičemž neshledal žádného důvodu jakkoliv přehodnocovat skutkové závěry správních orgánů. Krajský soud je toho názoru, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn a hodnocen správně. V.B Námitka nesprávného popisu skutku ve výroku rozhodnutí 26. Žalobce nesouhlasí s popisem skutku tak, jak je uveden ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Žalobce má za to, že vytýkaný skutek je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, kdy není možné skutek specifikovat tak, že žalobce fyzicky napadl svědka.

27. Krajský soud konstatuje, že žalobce uvedenou námitku uvedl již v odvolání. Žalovaný se k tomu vyjádřil na str. 5 napadeného rozhodnutí a shledal tuto námitku nedůvodnou. Žalovaný konstatoval, že výrok prvostupňového rozhodnutí obsahuje popis jednání, které je žalobci kladeno za vinu a naplňuje znaky skutkové podstaty.

28. Skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně, který byl následně potvrzen žalovaným v napadeném rozhodnutí, jednoznačně vychází ze skutečností obsažených ve spisové dokumentaci. Skutečnost, že žalobce udeřil svědka, byla shodně popsána oběma svědky, a taktéž samotným žalobcem, který tuto skutečnost nijak ve své výpovědi nevyvracel. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nepopírá, že byl fyzický konflikt zahájen svědkem, který udeřil žalobce jako první. V souvislosti s již uvedeným je ovšem zřejmé, že skutek, ze kterého byl žalobce uznán vinným, naplňuje materiální i formální stránku přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích, neboť úder, kterým žalobce napadl svědka, nebyl aktem nutné obrany, nýbrž samostatným skutkem, který je ve výroku prvostupňového rozhodnutí řádně popsán a individualizován. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že první útok byl vedený svědkem, přičemž potvrzuje i jeho další dva údery, kterými zasáhl žalobce poté, co jej žalobce udeřil v reakci na jeho první útok. To ovšem nic nemění na popisu skutku, který byl spáchán žalobcem, tj. jeho reakce na úder od svědka. Jak žalobce, tak svědek byli oba uznáni vinnými za své protiprávní jednání samostatně.

29. Nejvyšší správní soud k popisu skutku ve správním rozhodnutí uvádí v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009–65 následující: „V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku popsán dostatečně určitě, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem (…). V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky (srov. obecně k významu výrokové části rozhodnutí např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, čj. 1 As 67/2009–64, bod 26). Právě v návaznosti na trestněprávní doktrínu je třeba i v případě rozhodnutí o přestupku trvat na tom, aby jeho výrok zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Rovněž výrok rozhodnutí o přestupku, stejně jako rozsudku, jímž je obžalovaný uznán vinným z trestného činu, se skládá z tzv. skutkové věty a tzv. právní věty. „Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1012). Tento závěr vyslovený v souvislosti s náležitostmi rozhodnutí soudu v trestním řízení přiměřeně platí i pro obsah výroku rozhodnutí správního orgánu o přestupku. Ve skutkové větě rozhodnutí o přestupku tedy nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování k objasňované skutkové podstatě přestupku, a to tak, aby bylo zřejmé, že jde o závěr správního orgánu.“ 30. Krajský soud zhodnotil, že skutek ve výroku prvostupňového rozhodnutí je formulován dostatečně určitě tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. Je zde jednoznačně popsáno, že žalobce napadl svědka jedním úderem otevřenou dlaní ruky do oblasti tváře. V daném případě zde nejsou další okolnosti, které by musely ve výroku zaznít z důvodu subsumpce daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Ve výroku je uvedeno protiprávní jednání žalobce, kterého se vůči svědkovi dopustil. Nemá smyslu ve výroku o vině uvádět i protiprávní jednání druhé osoby, neboť té se výrok netýká. Svědek byl shledán vinným samostatným rozhodnutím (příkazem), v němž zase bylo popsáno protiprávní jednání svědka vůči žalobci. V.C Námitka naplnění znaků nutné obrany 31. V poslední námitce žalobce namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení o nutné obraně, když jednání žalobce vyhodnotil jako protiprávní a nikoliv jako akt nutné obrany, což je okolnost vylučující protiprávnost.

32. Žalobce ve své žalobě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, čj. 6 As 92/2020–27, ve kterém se uvádí, že „podmínkou pro použití institutu nutné obrany je podle judikatury reálné ohrožení zájmu chráněného zákonem, přičemž toto ohrožení musí být vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a být určitou měrou nebezpečné pro společnost; útok musí existovat reálně, nikoliv pouze v představě obránce (viz krajským soudem citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 4. 5. 2014, č. j. 52 Ad 10/2014 – 77; dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008 – 172).“ Z citovaného judikátu vyplývá, že jednou z podmínek pro kvalifikování jednání jako aktu nutné obrany je zapotřebí existence reálného útoku, který obránci v dané chvíli skutečně hrozí. Nesmí se tedy jednat o útok, který si obránce pouze domýšlí. Pokud zde není reálný útok či skutečně útok nijak nehrozí, nelze následné jednání obránce kvalifikovat jako nutnou obranu. Krajský soud zhodnotil, že jednání žalobce vůči svědkovi nelze označit za nutnou obranu a že žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl ke správnému závěru. K popisu zjištěného skutkového děje lze odkázat i na část tohoto rozsudku V.A, kde je shrnuto, na základě čeho správní orgány shledaly ukončení útoku ze strany svědka a z jakých důkazů k takovému závěru dospěly.

33. Podle § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), platí že, (1) čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. (2) Nejde o nutnou obranu, byla–li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

34. Pro splnění podmínek nutné obrany je podstatné, zda jednání svědka po prvním úderu žalobci vykazovalo znaky útoku, resp. jeho pokračování, proti kterému by se žalobce musel bránit. Útokem se rozumí jednání člověka, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 As 1/2008–172). „Musí se jednat o reálné ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž toto ohrožení bylo vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a je určitou měrou nebezpečné pro společnost. Útok musí skutečně existovat reálně, nikoliv pouze ve fantazii obránce, pokud takový reálný útok chybí a existuje pouze v představě obránce, jedná se o domnělou (putativní) nutnou obranu. Útok musí být protiprávní, protože jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi (...). Nadto, jednání v nutné obraně musí být přímo zaměřeno na odvrácení uvedeného útoku, tj. mezi tímto jednáním a útokem musí existovat nejen bezprostřední souvislost, ale musí se jednat o takovou obranu, aby byla vůbec způsobilá útok odvrátit (KS Hradec Králové 52 Ad 10/2014–77).“ (BOHADLO, D., KADEČKA, S. § 93 odst. 1 [Výroková část rozhodnutí o přestupku]. In: BOHADLO, D., BROŽ, J., KADEČKA, S., PRŮCHA, P., RIGEL, F., ŠŤASTNÝ, V. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025–8–22]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz). V daném případě nelze jednání svědka po jeho útoku na žalobce označit za útok ve smyslu výše uvedeného. Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, neměl svědek po prvním úderu žalobci v úmyslu v útoku jakkoliv pokračovat. První úder ze strany svědka byl zamýšlen jako úder jediný; z jeho strany šlo v tu chvíli o útok ukončený. Nebylo proto třeba se bránit. Žalobci tak již nehrozila újma na zdraví. Sám žalobce ve své výpovědi neuvedl důvod, ze kterého by bylo zřejmé, že útok svědka dále trval nebo hrozil. Pokud by zde shledal žalobce důvod k obraně, muselo by se jednat o reálnou hrozbu útoku, nikoliv pouze o jeho představu. Ta zde v momentě po prvním úderu svědka nebyla. Neobstojí ani tvrzení žalobce, že měl důvod obávat se dalšího útoku vzhledem k fyzické konstituci svědka. Pouhá obava ze vzhledu případného útočníka není dostatečným důvodem pro obranu, pokud zde není reálná hrozba útoku takové osoby, o čemž v projednávaném případě nelze na základě zjištěného skutkového stavu ani uvažovat. Žalobce v žalobě uvádí, že vracení úderu může být snahou o vykrytí dalšího úderu. Tento případ by nastal ve chvíli, kdyby se žalobce snažil udeřit v momentě, kdy má úmysl udeřit i útočník, nikoliv poté, co útočník dokončil svůj úmysl. Z výpovědí nevyplývá, že by žalobce aktivně svým úderem vykrýval pokračující nebo již probíhající další útok svědka vedený vůči němu.

35. Žalobce ve své žalobě uvádí tři případy ukončení útoku, a to a) útok byl již odvrácen a útočník v něm nemá v úmyslu pokračovat (např. pro zranění); b) útočník vykonal zamýšlený útok a dosáhl tím svého cíle (okrást, zabít, oloupit apod.); c) útočník dobrovolně upustil od svého jednání. Lze konstatovat, že na nyní projednávaný případ se vztahuje situace, kterou žalobce uvádí pod písm. b). Svědek napadl žalobce jedním úderem do obličeje. Po tomto úderu neměl svědek v úmyslu dále pokračovat, jelikož pro něj byl v ten moment konflikt již ukončen tím, že učinil to, k čemu ho vyzýval žalobce (aby mu dal facku – viz svědecké výpovědi svědka i svědkyně). Žalobce ovšem následně v reakci na první úder udeřil svědka zpět. V tom okamžiku však již byl útok ukončený a podmínka pro jednání v nutné obraně nebyla splněna.

36. Pokud by se žalobce bránil ve chvíli, kdy svědek na žalobce útočil při prvním úderu, mohlo by se jednat o nutnou obranu. Ze zjištěného skutkového stavu věci ovšem vyplývá, že jednání žalobce bylo již mimo nutnou obranu, jednalo se tedy o tzv. exces, tedy o vybočení z mezí nutné obrany. Jednání obránce po skončení útoku nemůže být nutnou obranou. O vybočení z mezí nutné obrany jde i v případě, kdy obránce koná domnělou obranu z leknutí, strachu, ze zmatku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Žalobce ve své výpovědi uvedl, že útok svědka nečekal a lekl se jeho úderu. Reakcí žalobce na danou situaci byl tedy jeho zpětný úder. Jednání žalobce nelze považovat za nutnou obranu, nýbrž za exces, který naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku, za který byl správními orgány uznán vinným.

37. Krajský soud se ztotožňuje s posouzením žalovaného týkajícím se aplikace § 25 přestupkového zákona. Úder žalobce nenaplňuje znaky nutné obrany, neboť nesplňuje zákonem dané podmínky pro její uplatnění. Ve chvíli, kdy žalobce udeřil svědka zpět, mu již žádný útok nehrozil, ani nepokračoval. Útok, který následoval po úderu žalobce, byl reakcí vyvolanou právě úderem žalobce. Pokud by žalobce nezaútočil na svědka zpět, byl by tímto konflikt uzavřen. Ze zjištěných skutkových okolností nic nenasvědčuje tomu, že by svědek měl po prvním úderu v úmyslu v útoku pokračovat nebo že by žalobci nějakým způsobem vyhrožoval dalším napadením. Útok žalobce lze tedy označit za oplácení předchozího úderu, přičemž nebyly splněny podmínky nutné obrany. Jelikož žalovaný i správní orgán prvního stupně řádně prokázali, že jednání žalobce nelze kvalifikovat jako nutnou obranu, neměli ani důvod blíže se zabývat její přiměřeností. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka žalobce není důvodná.

38. Co se týče námitky žalobce týkající se nesprávného výkladu rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2020, čj. 55 A 10/2019–33, žalovaným, krajský soud konstatuje, že z citovaného judikátu vyplývají podmínky, dle kterých dojde k naplnění nutné obrany. Žalovaný při posuzování, zda byly naplněny podmínky nutné obrany, odkázal na tento rozsudek, aby poukázal na jejich nesplnění žalobcem.

VI. Závěr a náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Právní hodnocení věci V.A Námitka nesprávného hodnocení důkazů V.B Námitka nesprávného popisu skutku ve výroku rozhodnutí V.C Námitka naplnění znaků nutné obrany VI. Závěr a náklady řízení