č. j. 55 A 10/2019 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: K.Š. bytem X zastoupený Mgr. Janem Kalinou, advokátem sídlem Heydukova 101/2, Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, čj. KUJCK 109271/2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, čj. KUJCK 109271/2019 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 27. 11. 2019 nadepsanému soudu se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bechyně ze dne 22. 8. 2019, č.j. BE-05179/2019/44/VaSV/Krš-81. Označeným prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 10. 5. 2019 v době okolo 20:00 hodin v kempu v Dobronicích u Bechyně ve vzájemné potyčce s V.H., narozeným dne X, bytem X, tohoto kopnul mezi nohy a udeřil několika údery do horní části těla, čímž úmyslně narušil občanské soužití tím, že se vůči němu dopustil jiného hrubého jednání. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 3000 Kč a náhrada nákladů řízení 1000 Kč.

2. Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nesprávná.

3. Žalobce předně namítá užití nutné obrany. Již ve vysvětlení podaném policejní hlídce na místě samém žalobce uvedl, že byl V.H. napaden, nejednalo se o vzájemnou potyčku, ale o nečekaný a brutálně vedený útok ze strany jmenovaného na hlavu a horní část těla žalobce sedícího v autě. Tomu nasvědčuje i krvavá rána na žalobcově hlavě; V.H. žádné zranění neměl. Žalobce se tedy pouze bránil útoku vedenému ze strany V.H.. Žalovaný měl proto zohlednit § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“), což neučinil. Žalobce v této souvislosti odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu, z nichž se podává, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, přičemž obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Pro trestnost přestupků platí obdobné principy jako pro trestné činy, v projednávané věci chybí znak protiprávnosti, nelze tedy odpovědnost za přestupek vůbec dovozovat.

4. Žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů v tom smyslu, že se měl aktivně a dobrovolně účastnit rvačky s V.H.. Výpovědi žalobce a jmenovaného stojí proti sobě, žalovaný se proto přiklonil k výpovědi svědka D., která je dle žalobce zkreslená a nepřesná. Tento svědek nemohl z místa, kde seděl, vidět vznik konfliktu mezi žalobcem a V.H., neboť místo se nalézá v zákrytu za sociálním zařízením. Pozici žalobcova vozidla v předmětný den mohou potvrdit žalobcem označení svědci. Žalobce navrhuje provést výslech E.Č., narozené dne X, bytem X. Svědek D. mohl vidět toliko konečnou fázi konfliktu mezi žalobcem a V.H., kdy žalobce ležel na zemi zhruba 4-5 metrů pod vozidla, V. H. jej zaklekl a tloukl údery pěstí do obličeje. Na prokázání tvrzených skutečností žalobce přiložil kopii fotografií kiosku, předzahrádky, karavanu a sociálního zařízení.

5. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že mohl z místa konfliktu po počátečním slovním napadání odjet a zamezit tak eskalaci konfliktu. Žalobce takto postupovat nemohl, celá věc se odehrála příliš rychle, fyzické napadení ze strany V.H. přišlo téměř současně s napadením slovním. Žalobce byl napaden ještě ve vozidle, tedy dříve, než z něj stihl vystoupit, aniž by současně takový útok čekal. Z ostatních okolností uváděných žalovaným je zřejmé, že žalobce na předchozí slovní útoky V.H. nereagoval, nekonfrontoval jej slovně ani fyzicky. Neměl tedy ani v projednávané věci důvod jakkoli reagovat či se nechat vyprovokovat k fyzické potyčce. Žalovaný rovněž nepřihlédl k žalobcovu věku 76 let s tím, že žalobce je o více než 23 let starší než V.H.. Této věkové, potažmo fyzické převahy V.H. si byl žalobce rovněž vědom. Žalobce dále podotýká, že případná hádka vzniknuvší na základě toho, že V.H. tloukl do střechy auta, nemůže být považována za přestupek proti občanskému soužití. Žalobce rovněž nemohl očekávat, že hádka skončí fyzickým napadením, když doposud byly ataky ze strany V.H. toliko slovní povahy.

6. Žalobce dále připomíná, že ani svědek D. nebyl schopen označit osobu, která fyzický konflikt začala. S ohledem na předchozí jednání V.H., který v průběhu dne opakovaně žalobce napadal nevybíravými výrazy, za žalobcem došel až k vozu a začal do vozu tlouci, je nasnadě přisvědčit tvrzení žalobce, že to byl právě V.H., kdo vyvolal i samotný fyzický konflikt. Žalobce, vědom své fyzické a věkové nevýhody, bezprostředně reagoval na atak V.H. a bránil se stejnými prostředky. Tato žalobcova obrana nebyla dostatečná, neboť skončil na zemi, zakleknut V.H. a s krvavým zraněním v obličeji.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Ve vztahu k předestřeným žalobním námitkám pak v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že trvá na tom, že ze strany žalobce se nejednalo o nutnou obranu v rámci jejího zákonného vymezení. Žalobce nemusel útok odvracet, ale mohl se mu vyhnout, pokud by z místa konfliktu odjel a nereagoval na slovní útok ze strany V.H. doprovázený údery na auto. Žalovaný rovněž trvá na tom, že výpověď svědka D. je pravdivá. Svědek událost vylíčil bez toho, že by některému z účastníků konfliktu stranil. Žalovaný rovněž s ohledem na svědeckou výpověď svědka D. rozporuje tvrzení, že žalobce nereagoval na slovní a taky V.H.. Poukazuje rovněž na výpověď V.H. který si byl vědom toho, že žalobce býval vrcholovým boxerem, což jej zrazovalo od fyzického útoku na žalobce.

8. Ze správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti.

9. Z oznámení přestupku ze dne 15. 5. 2019, resp. z úředního záznamu ze dne 10. 5. 2019 se podává, že uvedeného dne oznámila žalobcova vnučka E.Č. na tísňovou linku 158 fyzické napadení K.Š. V.H.. K napadení mělo dojít v kempu, na levém břehu v obci Dobronice u Bechyně. Žalobce zasahujícím policistům k věci uvedl, že seděl v nastartovaném autě, když k němu V.H. přistoupil a bouchal do dveří automobilu. Poté, co žalobce dveře otevřel, řekl mu V.H. „Ty hajzle“ a udeřil ho pěstí do obličeje. Nato jej žalobce kopl, neví přesně jak. Dechová kontrola provedená u žalobce přítomnost alkoholu nepotvrdila.

10. Svědkyně E.Č. při podání vysvětlení na místě uvedla, že byla kolem 17. hodiny v kempu a označila hrubé vulgarismy, které měl V.H. na žalobce pokřikovat s tím, že fyzický konflikt vzniknuvší následně mezi nimi neviděla.

11. V.H. při podání vysvětlení na místě uvedl, že žalobce se k němu chová již delší dobu nenávistně, celý den mu vulgárně nadával. Když uvedeného dne mezi 19. a 20. hodinou uviděl stát žalobcův osobní automobil v kempu a žalobce sedícího v něm, přistoupil k vozu, otevřel dveře a ptal se žalobce, co proti němu má. Žalobce se postavil do boxerského postoje a snažil se vyvolat fyzický konflikt. V.H. zareagoval tak, že žalobce udeřil pěstí do obličeje. Žalobce reagoval kopem do oblasti nohou. Konflikt trval až do okamžiku, kdy je roztrhl svědek D.. V.H. dále uvedl, že mu žalobce několikrát vyhrožoval, že je bývalý boxer, pročež na nic nečekal a na žalobce zaútočil jako první. Dechová zkouška u V.H. potvrdila přítomnost alkoholu 1, 68 promile.

12. J.D. do vysvětlení uvedl, že viděl, jak jde V.H. k vozidlu, v němž seděl žalobce. Žalobce následně z vozu vystoupil. V.H. žalobce povalil a mlátil ho rukou do hlavy. Svědek D. k oběma doběhl a V.H. od žalobce odtrhl, neboť hrozilo, že bude v útoku na žalobce pokračovat.

13. Součástí správního spisu je kopie fotodokumentace, na které je zachycen žalobce s pohmožděným obličejem. Ve spise je mimo jiné založena kopie lékařské zprávy ze dne 14. 5. 2019. Z ní se podává, že žalobce byl ošetřen na chirurgickém oddělení táborské nemocnice po napadení. Byla u něho shledána tržná rána levé očnice, sutura, kontuze levého ramene a hrudní stěny vlevo. Žalobci byla doporučena hospitalizace z důvodu observace po úrazu, což žalobce odmítl.

14. Ústní projednání přestupku bylo nařízeno na den 29. 7. 2019. Předvolaný V.H. k věci uvedl, že konflikt rozdmýchal žalobce dne 10. 5. 2019 ráno, když přišel za H. právě se občerstvujícím u kiosku a obvinil ho z účasti na krádeži žalobcova dřeva. Žádné nadávky nepadly ani z jedné strany. Odpoledne uvedeného dne V.H. vypil v kiosku tři dvanáctistupňová piva, což trvalo asi do 19:50 hodin. Poté si u obsluhy vyžádal klíč od toalety, v tu chvíli za ním přišel poblíž sedící žalobce a dvakrát ho vyzval, aby šel za roh. H. to odmítl, pokračoval k toaletě, když náhle k němu přijel vozem žalobce, z vozu vyskočil, přistoupil k H. a udeřil ho pěstí do obličeje. V.H. reagoval úderem pěstí žalobci do obličeje, nic víc neučinil. Přitom se vzájemně verbálně uráželi. V.H. dále uvedl, že žalobci nikdy hrubě nenadával, nevyhrožoval mu, pouze jednal v sebeobraně. Žalobcem byl nakopnut v okamžiku, kdy mu vracel předešlý úder.

15. Žalobce do protokolu vypověděl, že o dřevu s H. mluvil již dříve, někdy kolem 7. května, nikoli ráno v den incidentu. Učinil tak kultivovaně, ovšem H. reagoval vulgárně, což žalobce nekomentoval. Předmětného dne žalobce spolu s rodinou opékal buřty, mezitím chodil H. kolem a na žalobce ukazoval prostředníček. Žalobce se rozhodl odjet domů, nasedl do auta stojícího mezi toaletou a karavanem, nastartoval motor, tu k vozidlu přistoupil H., otevřel dveře a udeřil žalobce pěstí. Když se žalobce snažil vystoupit ze dveří automobilu, kopl jej H. zleva do hrudníku. Žalobce se vzpamatoval cca 5 metrů od vozidla, stál nad ním svědek D. a odtrhoval od něj běsnícího H.. Poté přiběhla žalobcova vnučka, přivolala policii a následně žalobce odvezla k ošetření do nemocnice. Žalobce popřel, že by majitele kiosku (H.) či přítomnou obsluhu (D.) žádal, aby H. nenalévali alkohol. Učinili tak o své vůli, neboť je iritovalo, že H. v opilosti vyhazuje hosty. Žalobce vyloučil, že by se při napadení H. bránil. Nebylo to možné, neboť právě seděl v malém autě, dveře zprava otevřít nemohl, jelikož parkoval těsně vedle karavanu. Žalobce k dotazu uvedl, že se H. opakovaně chlubil tím, že měl štěstí, že žalobce v době útoku seděl v autě, jinak by sám skončil ve vazbě. Součástí správního spisu je vytištěná katastrální mapa, na níž je vyznačeno umístění karavanu, ohniště, kiosku i místa, kde žalobce parkoval vozidlo. V.H. s nákresem nesouhlasí s tím, že žalobce parkoval nejprve za kioskem a poté přejel na jiné místo, které ve spise vyznačil.

16. V.H. k dotazu vyloučil, že by žalobce kopl, jak je popisováno. Fyzicky by to nezvládl, neboť má vyměněné oba kyčelní klouby. Rovněž vylučuje, že by se choval vulgárně. Tvrdí, že měl se žalobcem normální vztah, neměl důvod k vulgaritám. Vzhledem k tomu, že žalobce býval vrcholový boxer, H. by se ho bál.

17. Další ústní projednání přestupku proběhlo dne 30. 7. 2019, a to bez účasti žalobce a svědka H.. Svědek J.D. (obsluha kiosku) k věci uvedl, že celou dobu, co žalobce seděl u ohně se svou vnučkou a jejím přítelem, chodil svědek H. kolem a obtěžoval je, řešil s nimi pozemky v kempu a měl různé narážky. H. mezitím rovněž vypil několik piv, jistě více než tři. Pak se žalobce zvedl, šel do auta a chtěl odjet. Bylo slyšet, že spolu žalobce a H. hovoří zvýšeným hlasem, obsah rozhovoru byl nezřetelný. Žalobce seděl v autě zaparkovaném za karavanem, H. přišel k autu, bouchal do střechy a vyzýval žalobce, aby vystoupil z vozu a „rozdal“ si to s ním. Žalobce vystoupil z auta, následovala slovní rozepře kvůli úderům do auta. Svědek si nevybavuje, že by žalobce zaujal boxerský postoj, neví ani, kdo začal útočit jako první. Viděl až vzájemnou fyzickou potyčku. Pak žalobce upadl na zem, H. na něj klekl a začal ho být do hlavy. Svědek D. proto chvátal, aby odtrhl H. od žalobce. H. se chtěl stále vracet zpátky. Po jeho odchodu se svědek D. vrátil k žalobci a zpozoroval, že je zraněný. Následně se dostavila žalobcova vnučka s tím, že se postará o přivolání sanitky apod. Svědek D. dále uvedl, že H. neustále obtěžuje jak žalobce, tak i jeho samotného, chce pořád něco řešit ohledně pozemků a ubytování. Zákaz nalévat H. v kiosku svědek D. obdržel od H. (majitele kiosku) až poté, co se tento popral se žalobcem. H. v kiosku neustále obtěžuje a působí problémy, hlavně ohledně pozemků a pronajímání chaty. K dotazu svědek D. uvedl, že si není jist, zda žalobce mohl mít blokované dveře u spolujezdce. V době útoku se svědek D. nalézal venku u stolů, tedy nikoli přímo v kiosku. Vyšel ven, když slyšel hluk, tedy hádku mezi žalobcem a H.. Svědek uvedl, že viděl chodit H.po kempu s taserem, sám mu ho ukazoval, neviděl jej u něj sice v době útoku, ale viděl dva bodce.

18. Svědkyně E.Č. do protokolu uvedla, že shora uvedeného dne seděla spolu se svým přítelem a dědečkem (tedy žalobcem) na jejich pozemku u ohniště. H. stále chodil okolo a žalobce provokoval, např. zdviženým prostředníčkem, či sdělením, že žalobce nemá nikdo rád a po jeho smrti budou slavit. Toto chování bylo ze strany žalobce i ostatních ignorováno. Když svědek H. přišel takto provokovat podruhé, byl požádán, aby odešel, což učinil. Posléze se zvedl i žalobce a odešel přímo ke svému vozidlu, které stálo cca 2 metry od karavanu. Následně svědkyně Č. zaznamenala křik, tedy že se někdo pere.

19. Dne 31. 7. 2019 se ke správnímu orgánu dostavil bez předvolání V.H. aby se vyjádřil k věci. Do protokolu uvedl, že kdyby žalobce parkoval své vozidlo tak, jak uvedl, blokoval by po celou dobu příjezdovou cestu a nikdo by nemohl projet. Dne 10. 5. 2019 kolem 18. hodiny seděl H. na terase kiosku se svým známým, odkud nemohl vidět k ohništi, kde měl sedět žalobce, nevěděl ani, že tam někdo sedí a nemohl tudíž nikoho atakovat. H. viděl až hlídku policie, když přijela na místo. Když šel H. z terasy na WC, přijel k němu žalobce, vyskočil z auta a dal H. pěstí. H. by si proti žalobci nedovolil zasáhnout, když ví, že je to bývalý boxer. H. popřel, že by měl u sebe taser (paralyzér), má jen baterku. H.se domnívá, že ho chtěl žalobce poškodit a snažil se vyvolat konflikt. H. přirovnává celou věc k hádce dvou malých kluků o lopatičku, kterým pak tatínek naplácá. H. rovněž podotkl, že na konflikt musí být dva a navrhl správnímu orgánu řešit celou věc 1:1, tedy uložit žalobci i H. stejný trest.

20. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 22. 8. 2019, č. j. BE-05179/2019/44/VaSV/Krš-81 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 přestupkového zákona. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 10. 5. 2019 v době okolo 20:00 hodin v kempu v Dobronicích u Bechyně ve vzájemné potyčce s V.H. narozeným dne X, bytem X., tohoto kopnul mezi nohy a udeřil několika údery do horní části těla, čímž úmyslně narušil občanské soužití tím, že se vůči němu dopustil jiného hrubého jednání. Za označené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3000 Kč a náhrada nákladů řízení 1000 Kč. V.H. byl rovněž uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 přestupkového zákona. Toho se dopustil dne 10. 5. 2019 v době okolo 20:00 hodin v kempu v Dobronicích u Bechyně tím, že udeřil žalobce pěstí do obličeje, ten v důsledku úderu upadl na zem, V.H. pak k němu přiklekl, opakovanými údery rukou jej byl do hlavy a tím mu způsobil krvácivé zranění v obličeji, jmenovitě tržnou ránu levé očnice, kontuzi levého ramene a kontuzi hrudní stěny vlevo, čímž žalobci úmyslně ublížil na zdraví. Prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že žalobce byl aktivním účastníkem rvačky, nechal se H. vyprovokovat, přestože se mohl pokusit o smírné řešení sporu, potažmo nemusel do konfliktu vstupovat vůbec a mohl z místa odjet autem. Zavinění se žalobce dopustil ve formě přímého úmyslu, stejně jako H.. Oba aktéři vedli své útoky cíleně a silou, s dostatečnou mírou agrese a po slovní rozepři. Žalobce se chtěl s H. poprat, proto z auta vystoupil a po fyzickém kontaktu nakopl H. mezi nohy a bil jej do horní části těla. Oba se dle prvostupňového rozhodnutí chtěli přestupku dopustit, tedy chtěli narušit občanské soužití. Co se týče výše pokuty, u žalobce prvostupňový správní orgán zohlednil, že přistoupil na provokace ze strany V.H., který fyzickou potyčku vyprovokoval. U H. pak zohlednil rovněž míru agresivity vůči žalobci a následek v podobě fyzického zranění žalobce, které si vyžádalo lékařské ošetření.

21. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno včasné odvolání. Zde žalobce namítl, že jeho výpověď je od počátku konzistentní. Vyloučil, že by se jednalo o vzájemnou potyčku s H. s tím, že se jednalo o brutální útok ze strany H. na žalobce sedícího ve voze. Žalobce se pouze bránil fyzickému ataku, čemuž nasvědčují i krvavá zranění v obličeji žalobce. H. žádná taková zranění neměl. Nutná obrana vylučuje protiprávnost žalobcova jednání. Žalobce rovněž zpochybnil výpověď svědka D. coby proměnlivou. Žalobce dále zpochybnil skutečnost, že svědek D. mohl vidět počátek konfliktu, a to z toho důvodu, že jakožto obsluha kiosku z okénka na dané místo výhled nemá.

22. Odvolání žalovaný pojednal žalobou napadeným rozhodnutím.

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

24. Žaloba je důvodná.

25. Soud přisvědčil žalobcově námitce naříkající užití nutné obrany. Vzhledem ke skutkovému stavu zjištěnému správními orgány bylo užití nutné obrany posuzováno nesprávně, a to zejména za situace, kdy sám žalobce od počátku správního řízení na nutnou obranu poukazoval. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je patrná bagatelizace možnosti nutné obrany, a důraz na povinnost obránce využít jakýkoli, byť sebenepatrnější a nepravděpodobný způsob řešení situace, kterým by bylo možno vyhnout se fyzickému konfliktu s útočníkem (viz opakované poukazování na to, že žalobce měl za každou cenu odjet vozem, v němž seděl, a to i za situace, kdy mu H. otevřel dveře od vozu, čímž evidentně bezpečnou jízdu znemožnil). Takové hodnocení však svědčí o nepochopení institutu nutné obrany v rámci právního řádu a popírá jeho smysl. Stejně tak je liché tvrzení, že žalobce spáchal přestupek úmyslně, neboť se chtěl poprat.

26. Podmínky nutné obrany vymezuje § 25 přestupkového zákona, kde se uvádí, že čin „jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Nejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Okolností vylučující protiprávnost je tedy jednání v „nutné obraně“. Tím se rozumí čin (jinak trestný), jímž osoba odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Zákon takto v případě střetu vícera zákony chráněných zájmů umožňuje v konkrétní situaci chránit (útokem napadený) zákonem chráněný zájem obětováním jiného (útočníkova) zákonem chráněného zájmu, a to právě za účelem odvrácení (protiprávního) útoku. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných zákonem ze strany veřejné moci, resp. zásah veřejných orgánů. Podstatou nutné obrany je přitom odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným jako přestupek, namířeným proti útočníkovi. Při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není pak čin útok odvracející (bránící se) osoby přestupkem, jelikož tato osoba chrání právním řádem chráněný zájem, nejedná tedy v rozporu, nýbrž v souladu s ním, pročež nemůže být její jednání protiprávní. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, a proto je třeba ustanovení o nutné obraně uplatňovat ve prospěch obránce co nejvýrazněji. Na rozdíl od krajní nouze tu ovšem již v principu nehraje roli poměr (útokem) napadeného a (obranou) obětovaného zákonem chráněného zájmu (princip proporcionality), byť toto pravidlo rozhodně nelze vnímat absolutně.

27. K tomu, aby byl čin spáchán jako nutná obrana, musí být kumulativně splněny následující podmínky. První podmínkou je, že se činem odvrací útok na zájem chráněný zákonem. Ke splnění této podmínky je tedy zapotřebí, aby šlo o útok na zájem chráněný zákonem, který je současně předmětným činem odvracen. V daném případě je tímto zákonem chráněným zájmem život a zdraví žalobce. Útokem se rozumí jednání osoby, které je vědomé (úmyslné či i jen nedbalostní) a protiprávní. O vědomém jednání V.H. není pochyb. Správní orgány rovněž postavily najisto, že H. jednal zaviněně, když napadl žalobce. Není tedy pochyb, že to byl právě H, kdo v rámci fyzického konfliktu zasadil první úder. Tuto skutečnost původně nezpochybnil ani sám H. (viz úřední záznam sepsaný policií 10. května 2019), až později začal svou výpověď modifikovat k pro něj přívětivější variantě. K tomu soud podotýká, že V.H. nepodává konzistentní výpověď, neboť svá tvrzení v průběhu řízení celkem zásadně mění. O tom svědčí tvrzení zanesená do úředního záznamu, kde H. přiznává, že to byl on, kdo začal fyzický útok směrem k žalobci. Rovněž uvedl, že sám otevřel dveře u automobilu, v němž seděl žalobce a začal se žalobcem diskutovat. Do protokolu však H. náhle tvrdí něco zcela jiného; tedy že žalobce k němu přijel, vyskočil z auta a napadl ho. Tato výpověď ovšem zcela odporuje nejen původnímu H. tvrzení, ale i tomu, co k průběhu události vypověděli další svědci, tj. svědkyně Č. a svědek D.. Jejich výpovědi pak konvenují výpovědi žalobce. Dle soudu skutkový děj proběhl následovně. Žalobce seděl v kempu u ohniště se svou vnučkou a jejím přítelem, přitom byl opakovaně slovně napadán ze strany H., jak je popsáno shora. Posléze se žalobce zvedl, šel si pro auto zaparkované u karavanu, nasedl do něj a chtěl odjet. V tom mu zabránil H., který k vozu přistoupil, začal rukou tlouci do střechy a otevřel dveře u žalobcova vozu. Není přitom rozhodné, zda byl žalobce napaden |H. již v okamžiku, kdy seděl ve voze, nebo až poté, co z vozu vystoupil. Není však pochyb o tom, že první fyzický úder přišel ze strany H.. Závažnost H. jednání vůči žalobci nebyla jen zcela nepatrná, o čemž svědčí lékařská zpráva jsoucí součástí spisu. Jednalo se tedy o útok ve smyslu přestupkového zákona. Soud dále připomíná, že za nutnou obranu lze považovat rovněž situaci, kdy došlo k vyprovokovanému útoku. To sice není případ projednávané věci, nicméně je třeba si uvědomit, že za nutnou obranu by bylo možno považovat i situaci, kdy by byl žalobce donucen z vozu vystoupit a s ohledem na okolnosti by započal fyzický útok jako první. Skutečnost, že žalobce z vozu vystoupil poté, co začal H. tlouci do jeho střechy, nelze klást žalobci k tíži. Jedná se o reakci pochopitelnou a adekvátní; z chování H. lze naopak usoudit na snahu vyprovokovat útok povahy spíše fyzické.

28. Útok vedený na žalobce byl zcela reálný, protiprávní a zaměřený na zájem chráněný zákonem. Jednání v nutné obraně musí být přímo zaměřeno na odvrácení uvedeného útoku, tj. mezi tímto jednáním a útokem musí existovat nejen bezprostřední souvislost, ale musí se jednat o takovou obranu, aby byla vůbec způsobilá útok odvrátit. Rovněž tato podmínka byla v projednávané věci naplněna. Žalobce se bránil reálnému fyzickému napadení o více než dvacet let mladším mužem. Vzhledem k tomu, že byl žalobce H. minimálně v průběhu celého dne atakován slovně, a to rovněž zřejmými vulgarismy a výhrůžkami, jak bylo zjištěno ze svědeckých výpovědí, lze považovat jeho obranu spočívající v opětování fyzického útoku za adekvátní předcházejícímu fyzickému napadení ze strany H. Podle soudu se žalobce fyzickému ataku o dvacet let mladšího muže musel bránit. Jeho reakce, založená jistě i na stresovém faktoru, je zcela namístě a pochopitelná. Skutečnost, že žalobce opětoval fyzické napadení stejným způsobem, lze považovat za obranu způsobilou odvrátit útok, tedy takovou, která je v mezích zákona. Žalobcova obrana přesto nebyla tak účinná, aby zamezila útoku ze strany H. Žalobce byl povalen na zem, H. na něm klečel a bil ho, dokud nebyl svědkem Dorňákem odtržen. Pokud by k odtržení nedošlo, H. k by pravděpodobně v útoku pokračoval (viz shora zmíněné svědecké výpovědi). Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že fyzické devastační účinky dopadly na vrub žalobce. Jeho zranění byla taková, že se musel podrobit lékařskému ošetření. H. takových zranění zjevně neutrpěl. Splněna je též druhá podmínka nutné obrany, tedy že takový útok přímo hrozí nebo trvá. Vzhledem k tomu, že H. nejprve přistoupil k žalobcovu vozu, když chtěl odjet, tloukl mu do střechy vozu a otevřel dveře od auta, není pochyb, že žalobci útok z jeho strany hrozil přímo a bezprostředně. Zjištěný skutkový stav vypovídá o splnění této podmínky. H. svou agresi stupňoval, žalobce tedy nemohl usuzovat na to, že by útok buď byl již ukončen, nebo naopak hrozil až v nikoli bezprostředním budoucnu.

29. Nutná obrana je oproti krajní nouzi okolností vylučující protiprávnost privilegovanou, neboť postihuje útočníka, který nebezpečí vědomě vyvolal. Nepůjde však o nutnou obranu, pokud je tato zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V projednávané věci nutná obrana ze strany žalobce zcela nepřiměřená nebyla z důvodů popsaných shora. Žalobce byl napaden výrazně mladším mužem, a to nikoli slovně, ale též fyzicky. Nutná obrana, kterou vyvinul, ani zdaleka nestačila na odvrácení útoku ze strany H., nakonec byl žalobce přemožen a k horšímu následku na zdraví žalobce nedošlo zjevně jen z toho důvodu, že byl H. coby útočník od žalobce odtržen.

30. Zákon navíc neomezuje institut nutné obrany principy subsidiarity a proporcionality, pouze stanoví, že nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana tedy není posuzována ani z hlediska svých alternativních variant (tedy jiných způsobů odvrácení útoku), ale ani z hlediska závažnosti následků (hrozící a způsobené újmy). Proto je zcela nevhodný argument žalovaného, že žalobce se nemusel s H. prát a mohl zabránit útoku tím, že by odjel autem, v němž seděl. Tato úvaha správního orgánu je zcela nesprávná a mimo zákonný rámec. Rovněž není pravdou, že žalobci v odjezdu nikdo nebránil. Ze skutkových zjištění plyne, že v odjezdu bylo žalobci bráněno přímo H., který přistoupil k vozu, mlátil do jeho střechy a otevřel dveře od auta. Za takových okolností žalobce opravdu fyzicky odjet nemohl, nehledě na to, že by takovým manévrem mohl ohrozit H., který zjevně stál přímo u auta. Zcela nesmyslné je pak tvrzení žalovaného, že žalobce mohl odjet i v případě, že byl napaden H. přímo ve voze. Nelze než uzavřít, že osobě bránící se přímo hrozícímu či trvajícímu útoku nelze vytýkat, že mohla použít jinou alternativu nutné obrany, než jakou použila. Přiměřenost útoku je třeba vnímat a hodnotit subjektivně, tedy pohledem obránce, jak se jemu jevila v době přímo hrozícího nebo trvajícího útoku. Porovnávat je nutno intenzitu útoku a intenzitu, resp. invazivnost obrany. Pojem „zcela zjevně“ je ve vztahu k přiměřenosti obrany nutno vykládat v subjektivním pojetí, tedy tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě, což dává soudu možnost, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí, jednak aby tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. V tomto ohledu je proto reakce žalobce spočívající v opětování fyzického napadení mladším mužem, který ho po celý den častoval nadávkami, zcela adekvátní. Při zkoumání přiměřenosti nutné obrany správní orgán opomenul, že žalobce mohl mít důvodnou obavu z použití paralyzéru (taseru) ze strany H.. Jak vyplynulo z výpovědí, H. se taserem chlubil. Svědek D. sice vypověděl, že v době útoku u H. taser neviděl, ale viděl dva bodce. Správní orgán však nikterak neobjasnil, zda H. měl u sebe v době útoku jakoukoli zbraň či pomůcku tohoto charakteru, odkaz na bodce nechal zcela bez povšimnutí.

31. Soudu nezbývá než konstatovat, že správní orgány de facto nezohlednily, kdo z aktérů rvačku začal. Nesprávně bylo vyhodnoceno postavení žalobce v rámci fyzické potyčky, když správní orgány usoudily, že za situace, kdy se žalobce pral, musí být rovněž potrestán. Již výše bylo řečeno, že žalobce coby napadený nemohl poté, co mu H. otevřel dveře, tímto autem odjet, a nelze ho rovněž sankcionovat za to, že z auta vystoupil poté, co mu H. tloukl do střechy auta. Takové řešení konfliktu je zcela legitimní. Správní orgán vyslyšel návrh H., aby oba aktéry rvačky potrestal stejně. Takový postoj správního orgánu je ovšem neakceptovatelný. Byl to právě H., kdo žalobce prokazatelně celý den slovně urážel. Toto chování eskalovalo v okamžiku, kdy chtěl žalobce odjet svým vozem a H. mu to znemožnil. Poté byl žalobce H. fyzicky napaden. Fyzická potyčka obou aktérů skončila poraněními žalobce, která si vyžádala ošetření v nemocnici, byla mu rovněž doporučena hospitalizace. Navíc je to právě H., kdo mění svou výpověď a staví ji do rozporu s výpověďmi svědků i žalobce. Soud také připomíná, že prvostupňový správní orgán si zcela nesprávně vyhodnotil část žalobcovy výpovědi z protokolu o ústním projednání přestupku. Není pravdou, že žalobce na jednom místě tvrdí, že po dobu incidentu zůstal v autě a na jiném, že skončil několik metrů od auta. Žalobce soustavně a konzistentně vypovídal, že v počátku útoku seděl v autě, a pak z něj vystoupil. Správní orgán také opomenul zohlednit žalobcův věk, což je skutečnost velmi podstatná ve vztahu k nutné obraně a fyzickou převahu H.. Okolnost, zda byla či nebyla blokovaná dvířka u spolujezdce, je irelevantní, žalobce by jimi stejně nemohl vystoupit. Správní orgán zcela nelogicky přistoupil na návrh H., tedy agresora, který navrhl řešení pro potrestání obou účastníků rvačky „1:1“. Správní orgán nesprávně řešení akceptoval a potrestal pro porušení občanského soužití též osobu, která chtěla pokojně odjet domů, bylo jí v tom bráněno, byla fyzicky napadena a přemožena. Ačkoli sám správní orgán v odůvodnění výše trestu připouští, že to byl právě H., kdo vyprovokoval fyzický konflikt, přesto přistoupil na potrestání obou účastníků řízení, zřejmě veden úsudkem, že pokud se dva perou, musí se také oba podrobit sankční reakci. Takové rozhodování však postrádá zákonnou oporu, a je tedy nepřípustné. Snad zde hrálo roli i opakované tvrzení H. o tom, že žalobce je bývalý boxer a H. by si tudíž nedovolil jej atakovat. Ani toto tvrzení nebylo správním orgánem nikterak ověřeno.

32. Soud akceptoval z důvodů uvedených shora rovněž žalobcovu námitku naříkající závěry správních orgánů o tom, že se měl aktivně a dobrovolně účastnit rvačky s V.H.. Jak bylo vysvětleno shora, lze s určitostí vyloučit, že by jednání žalobce mohlo být považováno za aktivní bránění se bez naplnění znaků nutné obrany.

33. Výpověď svědka D. je věrohodná. Svědek sice obsluhuje své zákazníky z okénka, v době přestupku se dle vlastní výpovědi nacházel před okénkem u stolů, odkud je vidět na místo spáchání přestupku. Z tohoto důvodu viděl v podstatě celý průběh konfliktu mezi žalobcem a H.. Svou výpovědí v podstatě potvrdil skutečnosti tvrzené žalobcem a zpochybnil tak výpověď H.

34. Žalobcem navržený důkaz výslechem svědkyně E.Č., která již byla vyslechnuta správní orgánem, je dle soudu nadbytečný. Na prokázání tvrzených skutečností žalobce přiložil kopii fotografií kiosku, předzahrádky, karavanu a sociálního zařízení, která jsou součástí soudního spisu a dokládají, že z místa u stolů vedle kiosku je možné spatřit místo konflikt se mezi žalobcem a H..

35. Soud uzavírá, že žalobce nemohl z místa konfliktu po počátečním slovním napadání odjet a zamezit tak eskalaci konfliktu, jelikož by tak ohrozil, jak bylo vysvětleno shora. Je prokázáno, že žalobce byl fyzicky napaden, přičemž se jednalo o nutnou obranu. U žalobce je tudíž protiprávnost jednání vyloučena. Soud se ztotožnil se žalobcem, že nemohl očekávat, že hádka vzniknuvší poté, co H. začal tlouci do střechy žalobcova vozu, skončí jeho fyzickým napadením, když doposud byly ataky ze strany V.H. toliko slovní povahy. Žalobce odvracel útok, vědom si své věkové nevýhody. Tato žalobcova obrana přesto nebyla dostatečná k odražení útoku, neboť skončil na zemi, zakleknut V. a s krvavým zraněním v obličeji.

36. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodné, a proto dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který v řízení úspěch neměl. V daném případě byl úspěšný žalobce, a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, představující vynaložený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, náklady právního zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], 2 x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Nebylo doloženo, že by žalobcův zástupce byl plátcem DPH. Celkem tedy náklady řízení představují částku 9 800 Kč. Uvedenou částku náhrady nákladů řízení ve výši 9 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.