66 Ad 13/2025– 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: K. G. bytem zast. X, zmocněncem, bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, čj. MPSV–2025/99026–913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 18. 3. 2025, čj. 50892/25/JH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), nepřiznal žalobkyni dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 1. 2025 na základě její žádosti ze dne 30. 1. 2025, neboť žalobkyní užívaný byt na adrese X, byt č. X (dále jen „užívaný byt“), nesplňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, čj. MPSV–2025/99026–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

2. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 16. 6. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítla nezákonnost obou výše citovaných rozhodnutí. Žalobkyně odkázala i na obsah žaloby, kterou podala u zdejšího soudu a která je vedena pod sp. zn. 60 Ad 2/2025.

3. V prvé řadě žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním dávky a namítá, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě nepravdivého odůvodnění, které následně žalovaný „zakryl“ napadeným rozhodnutím.

4. Nezákonnost předmětných rozhodnutí žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že byly vydány na základě nepravdivých podkladů. Žalobkyně spatřuje nezákonnost v tvrzení úřadu práce, který v prvostupňovém rozhodnutí uvádí, že byt na adrese X, není bytem, který by splňoval podmínky zákona o státní sociální podpoře, neboť byl fyzickou osobou do katastru nemovitostí (dále jen „KN“) zapsán jako bytový dům na základě prohlášení vlastníka dne 12. 12. 2023, kdy dále uvádí, že pro toto tvrzení nemá úřad práce žádné důkazy. Žalobkyně tvrdí, že tento zápis již provedl příslušný stavební úřad ke dni dokončení stavebního objektu, tj. k 31. 12. 1945, neboť to dokazují zápisy a registrace ve veřejných seznamech. Žalobkyně má za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil skutkový a právní stav věci, kdy je zřejmé, že zápisy činí stavební úřad, nikoli fyzická osoba, a není zde tedy důvod pro nepřiznání příspěvku na bydlení. V souvislosti s tím žalobkyně odkazuje na § 42 odst. 2 písm. b) a § 34 odst. 1 a 2 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o registrech“), podle kterých zapsal údaj o způsobu využití do veřejných seznamů příslušný stavební úřad.

5. Žalobkyně se v žalobě dále podrobně zabývá referenčními údaji předmětné nemovitosti. Jak z KN, tak z Registru územní identifikace adres a nemovitostí (dále jen „RÚIAN“), který je součástí KN, plyne, že se jedná o budovu s číslem popisným 118, sloužící jako bytový dům, ve kterém se nachází 3 byty [jedná se o tzv. referenční údaje podle § 38 odst. 1 písm. a) až g) ve spojení s § 2 písm. b) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o registrech“]. Žalobkyně poukazuje na odpovědnost příslušného stavebního úřadu za zápis referenčních údajů do RÚIAN, který je v souladu s dokumentací a účelem užívání, ke kterému je stavební objekt určen, tj. zpravidla podle kolaudačního souhlasu [srov. § 10 odst. 3 vyhlášky č. 359/2011 Sb., o základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 359/2011 Sb.“), ve spojení s § 69 odst. 1 písm. a) až g) zákona o registrech]. Žalobkyně dodává, že žádný zákon neumožňuje provádět zápisy do KN a RÚIAN fyzickým osobám, jak tvrdí úřad práce. Doplnila, že referenční údaje jsou pro správní orgány závazné (§ 5 odst. 2 zákona o registrech). Dodala, že editor je zodpovědný za správnost referenčních údajů (srov. § 4 odst. 2 zákona o registrech). V případě pochybností o správnosti referenčních údajů je editor označí, přičemž tyto údaje pak mají pouze informativní charakter (srov. § 4 odst. 5 zákona o registrech). Žalobkyně z veřejně přístupných údajů a výše citovaných předpisů dovodila, že referenční údaje zapsané v KN a RÚIAN jsou správní orgány povinny využívat při výkonu veřejné správy, tedy i v řízení o přiznání příspěvku na bydlení. Žalobkyně žádala, aby příslušný stavební úřad předložil krajskému soudu dokumenty, na základě kterých byly zapsány v KN a RÚIAN údaje o budově se způsobem využití bytový dům s počtem bytů 3 s datem dokončení 31. 12. 1945.

6. Žalobkyně uvádí, že podle F. K., který je vlastníkem předmětného bytového domu, byla původnímu vlastníku stavebního objektu, tj. České republice, současně s předáním stavebního objektu předána i stavební dokumentace, jejíž součástí byl i kolaudační souhlas příslušného stavebního úřadu, kterým byl příslušný stavební objekt ke dni 31. 12. 1945 povolen k účelu užívání k trvalému bydlení – bytový dům se třemi byty. Při prodeji pak F. K. obdržel od prodávajícího výpis z KN pořízený dne 23. 2. 2011, kde je zapsán účel užívání: trvalé bydlení – bytový dům.

7. Žalobkyně má za to, že byt na adrese X splňuje podmínky bytu uvedené v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, protože předmětný byt určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona a dále je řádně zkolaudován na základě kolaudačního souhlasu ze dne 31. 12. 1945. Tento závěr vychází podle žalobkyně i z údajů zapsaných ve veřejných seznamech.

8. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Ve vztahu k výpisu z KN žalovaný uvedl, že je nutno odlišovat význam pojmu „byt“ ve smyslu soukromého práva a práva veřejného. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, ze kterého plyne, že zápis v KN nemá v případě rozhodování o příspěvku na bydlení žádný význam. Žalovaný připomněl, že pouze stavební úřad má pravomoc posoudit, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby a současně zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.

III. Právní hodnocení krajského soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

11. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 10. 11. 2025. Účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Krajský soud provedl k důkazu žalobkyní předložené listiny, a sice výpis z katastru nemovitostí k datu 23. 2. 2011, informace o pozemku ke dni 27. 4. 2025 a veřejný dálkový přístup k datům RÚIAN k datu 27. 4. 2025.

12. Žaloba není důvodná.

13. Krajský soud v první řadě konstatuje, že žalobkyně podává již po několikáté žalobu v předmětné věci (pokaždé za jiné časové období). V rámci žalobní argumentace žalobkyně uvádí obdobné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu, byť v různých žalobách svá tvrzení a předkládané důkazy upravuje. Krajský soud tak již v podstatě o obdobných žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 24. 7. 2017, čj. 55 Ad 2/2017–28 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, zamítl), ze dne 16. 12. 2020, čj. 55 Ad 14/2020–19, ze dne 18. 2. 2021, čj. 60 Ad 12/2020–18, ze dne 7. 5. 2020, čj. 60 Ad 3/2020–20 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, čj. 2 Ads 169/2020–25, zamítl), ze dne 24. 9. 2021, čj. 60 Ad 13/2021–18, ze dne 4. 1. 2022, čj. 64 Ad 13/2021–19, ze dne 9. 1. 2023, čj. 55 Ad 16/2022–18, ze dne 24. 1. 2023, čj. 60 Ad 21/2022–18 a ze dne 12. 4. 2022, čj. 64 Ad 2/2022–17. Posledními rozsudky zdejšího soudu jsou rozsudky ze dne 23. 5. 2024, čj. 64 Ad 2/2024–31, ze dne 19. 12. 2024, čj. 54 Ad 6/2024–25 a ze dne 14. 1. 2025, čj. 66 Ad 2/2024. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobkyně již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu užívaný byt nesplňuje podmínky podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Závěry krajského soudu již opakovaně potvrdil Nejvyšší správní soud.

14. Podstata sporu zůstává i nadále stejná. Na tomto místě krajský soud předesílá, že v případě absence podkladů, které by byly způsobilé doložit, že užívaný byt je určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona nebo je zkolaudován jako byt, jak vyžaduje zákon o státní sociální podpoře pro přiznání příspěvku na bydlení, nepředstavuje zápis v KN, příp. v RÚIAN relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře (k tomu podrobněji níže). Krajský soud proto zastává názor, že žalobkyně nepředložila žádné nové důkazy, které by mohly rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci zvrátit.

15. V daném kontextu je zcela neúčelné, aby správní soudy stále opakovaně obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by taková opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i na související rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž krajský soud ani v nynějším případě nemá důvod jakkoliv se odchýlit.

16. Podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře platí, že bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.

17. Současně z judikatury plyne, že „pro výplatu příspěvku na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu“ (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2023, čj. 54 Ad 5/2023–17, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2023, čj. 54 Ad 9/2023–17 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2023, čj. 60 Ad 13/2023–17).

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018–17, uvedl, že „§ 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje též úmysl zákonodárce (ratio legis), který lze dovodit z důvodové zprávy k návrhu novely zákona o státní sociální podpoře provedené zákonem č. 252/2014 Sb.; tímto zákonem byl s účinností od 1. 1. 2015 doplněn do § 24 zákona o státní sociální podpoře právě odstavec 5 s tím, že nárok na příspěvek na bydlení se spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi (blíže viz sněmovní tisk č. 256/0, část druhá, Čl. III., bod 12., 7. volební období 2013 – 2017, digitální repozitář, www.psp.cz). To znamená, že zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Na tento výklad Nejvyšší správní soud navázal ve svých rozsudcích ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019–16, ze dne 16. 12. 2019, čj. 10 Ads 21/2019–23, nebo ze dne 29. 4. 2020, čj. 3 Ads 78/2018–21.

19. Judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy ustálila na závěru, že výplata příspěvku na bydlení je možná, pokud je naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu.

20. V předmětné věci správní spis obsahuje vícero sdělení stavebního odboru Městského úřadu v Českých Velenicích (dále jen „stavební úřad“), které byly vydány v předchozích správních řízeních, z nichž se podává, že uvedený prostor v podkroví (užívaný byt) nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určena podle stavebního zákona.

21. Úřad práce i v nynějším případě požádal o součinnost stavební úřad pro opětovné ověření skutečností rozhodných pro předmětný příspěvek. Z vyžádaného stanoviska stavebního úřadu ze dne 28. 2. 2025 plyne, že k užívanému bytu stále nebyl vydán souhlas s užíváním stavby (kolaudační souhlas, příp. od 1. 7. 2024 kolaudační rozhodnutí). Stavební úřad konstatoval, že v případě užívaného bytu se stále nejedná o byt ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

22. Definice „bytu“ byla do zákona o státní sociální podpoře převzata z vyhlášky č. 268/2009 Sb. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, čj. 5 Ads 83/2020–23, konstatoval, že „podle § 3 písm. g) této vyhlášky (vyhlášky č. 268/2009 Sb. – pozn. krajského soudu) je bytem soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Tato vyhláška pak stanoví další náležitosti bytu (např. počet a umístění záchodové mísy a koupelny v bytě, požadavky na větrání, osvětlení, vybavení bytu atd.). Zákonem svěřenou pravomoc k posouzení, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby, a zároveň zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, má přitom obecný stavební úřad.“ Krajský soud tak zcela přisvědčil postupu úřadu práce, který si vyžádal v souladu s ustálenou praxí sdělení stavebního úřadu. Správním orgánem příslušným k posouzení, zda stavba může být užívána, potažmo jakým způsobem, je v návaznosti na stavebně technické uspořádání stavby toliko stavební úřad, nikoli úřad práce či žalovaný. Správní orgány proto ze závěru stavebního úřadu oprávněně vycházely.

23. Krajský soud dále připomíná, že již v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu bylo uvedeno, že užívaný prostor nebyl stále stavebním úřadem povolen (např. nedávný rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2025, čj. 66 Ad 2/2024, nebo ze dne 24. 9. 2021, čj. 60 Ad 13/2021–18 a ze dne 4. 1. 2022, čj. 64 Ad 13/2021–19).

24. Nezbývá tudíž než konstatovat, že žalobkyně ovšem stejně jako v předchozích řízeních stále nedoložila, že užívaný byt je zkolaudován, příp. užíván dle stavebního zákona.

25. Krajský soud tak ve shodě se závěry správních orgánů konstatuje, že v případě užívaného bytu nebyla aktuálně naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu. Je zřejmé, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že sporný obytný prostor nesplňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

26. Rozhodným pro úřad práce není katastrálním úřadem zapsaný údaj na základě prohlášení vlastníka nemovitosti učiněného dle občanského zákoníku. Jak bylo popsáno výše, správní orgány v této věci vychází z posouzení charakteru užívaného bytu učiněného stavebním úřadem. Tato námitka je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017–26, konstatoval, že nelze dovodit naplnění definice bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení na základě výpisu z katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle § 1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, katastr nemovitostí představuje zdroj informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické, resp. pro tvorbu informačních systémů sloužících k naplnění některého z uvedených účelů. Ani zápis bytových jednotek do katastru nemovitostí proto nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.“ 27. Co se týče dílčí námitky ohledně vedení katastru nemovitostí, uvádí–li žalovaný, že nereflektuje zápisy do katastru nemovitostí fyzickou osobou, což zopakoval i ve vyjádření k žalobě, jedná se pouze o zjednodušené vyjádření toho, že rozhodným pro žalovaného není katastrálním úřadem zapsaný údaj na základě prohlášení vlastníka nemovitosti učiněného dle občanského zákoníku. Jak bylo popsáno výše, správní orgány v této věci vychází z posouzení charakteru užívaného bytu učiněného stavebním úřadem. Tato námitka je proto nedůvodná.

28. Pro posouzení nynější věci nejsou významné ani referenční údaje v RÚIAN. Dle § 4 odst. 4 zákona o registrech totiž platí, že referenční údaj je považován za správný, pokud není prokázán opak nebo pokud nevznikne oprávněná pochybnost o správnosti referenčního údaje. V případě pochybnosti editor nebo správce základního registru označí referenční údaj jako nesprávný; toto označení editor odstraní neprodleně poté, co ověří správnost údajů, jinak se postupuje obdobně podle odstavce 3.

29. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že referenční údaje, na které žalobkyně poukazuje, neodpovídají skutečnému stavu. Základní problém nynější věci přeci spočívá v tom, že v domě, kde žalobkyně bydlí, došlo k nepovoleným stavebním úpravám, kdy z původně dvou bytů vznikly byty tři. To plyne ze sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016. Také znalec, který k posuzované stavbě vypracoval znalecký posudek, při výslechu ze dne 3. 5. 2016 potvrdil, že se tam tehdy nacházely pouze dvě bytové jednotky v 1. nadzemním podlaží. Součástí spisu je i znalecký posudek ze dne 22. 2. 2008 o ceně nemovitosti a kupní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a panem K. ze dne 19. 5. 2010, přičemž obě tyto listiny taktéž zmiňují pouze dvě bytové jednotky. Ostatně totéž uvedl i svědek, který do léta roku 2009 jeden z bytů obýval, při výslechu ze dne 21. 4. 2016.

30. Referenční údaj v RÚIAN, který by patrně měl odpovídat stavu ke dni 31. 12. 1945 a dle něhož se v domě nachází tři bytové jednotky, je proto nepoužitelný. I kdyby tomu tak v roce 1945 skutečně bylo, dům prodělal následné stavební úpravy, které již stavební úřad nepovolil. Za této situace nebylo zapotřebí pokoušet se opatřit příslušné rozhodnutí z roku 1945, kterého se žalobkyně dovolává.

31. Zda příslušný editor vyznačil údaje v RÚIAN jako nesprávné, nemá na posouzení věci vliv. Předmětem přezkumu je totiž výhradně rozhodnutí žalovaného, a ne postup stavebního úřadu, který má referenční údaje v gesci.

32. Přesto k tomu krajský soud poznamenává, že ze shora uvedených podkladů založených ve spise je zcela zřejmé, že byt, který žalobkyně užívá, kolaudaci v jeho aktuální podobě postrádá. Krajský soud proto považuje za prokázané, že referenční údaj v RÚIAN je nesprávný, tj. byl prokázán opak. Nejedná se tedy o situaci, kdy by o správnosti existovala pouze oprávněná pochybnost. V případě pouhých pochybností by měl editor nebo správce základního registru skutečně označit referenční údaj jako nesprávný a zaznamenaný údaj by měl pouze informativní povahu (§ 4 odst. 5 zákona o registrech). Pokud by tedy žalovaný vycházel ze stavu evidovaného v RÚIAN, přestože listiny založené ve spisu prokazují opak, porušil by svou povinnost zjistit v potřebnému rozsahu skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tzv. zásadu materiální pravdy) dle § 3 správního řádu. Ani skutečnost, že stavební úřad referenční údaje neopravil, proto nemůže založit nezákonnost rozhodnutí žalovaného.

33. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu, jak bylo uvedeno výše. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že předmětná nemovitost je fakticky užívána jako bytový dům. Občanskoprávní úprava vlastnických vztahů totiž nemůže změnit či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu požadovaného příspěvku. Dle platné právní úpravy se ponechává určení způsobu využití jednotky, či nemovitosti na vlastníkově vůli, nezávisle na veřejném právu. To vychází z jedné ze základních zásad občanského práva, zakotvené v § 1 odst. 1 občanského zákoníku, a sice že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Pokud občanský zákoník ani katastrální předpisy nestanoví vázanost způsobu využití jednotky na rozhodnutí stavebního úřadu, potom katastrální úřady nejsou oprávněny zkoumat soulad vymezení způsobu využití jednotek v případném prohlášení s kolaudačním rozhodnutím či kolaudačním souhlasem. Je tak zcela na vlastníkovi, pro jaký účel jednotky v budově vymezí. Lze proto souhlasit se žalovaným, že je nutné rozlišovat pojem „byt“ pro účely práva veřejného a soukromého.

34. Nelze proto souhlasit s žalobkyní, že zapsaný způsob využití předmětné nemovitosti jako bytový dům (zápis v KN) a případné další referenční údaje uváděné v RÚIAN (počet bytů 3) odůvodňují přiznání příspěvku na bydlení. Na základě samotného výpisu z katastru nemovitostí, či výstupu z RÚIAN nelze dovodit naplnění předmětných formálních podmínek podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře v případě posuzovaného bytu.

35. K příloze žalobkyně, kterou přiložila k této žalobě a která se týkala dalšího soudního řízení u zdejšího soudu (sp. zn. 60 Ad 2/2025), lze konstatovat, že obsahovala obdobná tvrzení a argumenty jako žaloba samotná, a proto krajský soud nepovažoval za nezbytné se jí jakkoliv dále zabývat.

IV. Závěr a náklady řízení

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení