66 Ad 2/2024–25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: K. G. bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2024, čj. MPSV–2024/224905–913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024, čj. 167102/24/JH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), nepřiznal žalobkyni dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2024 na základě její žádosti ze dne 25. 7. 2024, neboť žalobkyní užívaný byt na adrese X, byt č. X (dále jen „užívaný byt“), nesplňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“).

2. Odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 10. 2024, čj. MPSV–2024/224905–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 4. 11. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítla nezákonnost obou výše citovaných rozhodnutí.

4. V prvé řadě žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním dávky a uvedla, že užívá soubor místností v bytovém domě, které jsou určeny k trvalému bydlení, čímž splňuje podmínku dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

5. Nezákonnost předmětných rozhodnutí žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že byly vydány na základě nepravdivých údajů. Žalovaný nepřiznání příspěvku na bydlení odůvodnil tím, že v katastru nemovitostí (dále jen „KN“) jsou na adrese V. 118, Č. V., zapsány tři byty na základě prohlášení vlastníka nemovitosti o vymezení jednotek podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Toto dle žalobkyně neodpovídá skutečně zapsaným údajům, neboť v KN nejsou v současné době (ani nebyly ke dni 1. 7. 2024) zapsány žádné byty či bytové jednotky podle o. z., příp. jiného právního předpisu. Uvedla, že v KN je zapsán účel užívání předmětné nemovitosti jako „bytový dům“. Jak z KN, tak z Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN), který je součástí KN, plyne, že se jedná o budovu s číslem popisným X, sloužící jako bytový dům, ve kterém se nachází 3 byty [jedná se o tzv. referenční údaje podle § 38 odst. 1 písm. a) až g) ve spojení s § 2 písm. b) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o registrech“]. Žalobkyně uvádí, že žádný zákon neumožňuje do těchto registrů provádět zápisy fyzickým osobám, jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí.

6. Žalobkyně se v žalobě podrobně zabývá referenčními údaji předmětné nemovitosti. Žalobkyně namítla, že žalovaný uvedl, že reflektuje kolaudaci bytu či sdělení stavebního úřadu a že nepřihlíží k zápisům do katastru nemovitostí fyzickou osobou. Žalobkyně se proti tomu ohrazuje a uvádí, že fyzické osoby nemohou vkládat zápisy do katastru nemovitostí. Dále žalobkyně odkazuje na § 42 odst. 2 písm. b) zákona o registrech a uvádí, že způsob využití objektu zapisuje do RÚIAN editor (stavební úřad) v souladu s dokumentací a účelem užívání, ke kterému je stavební objekt určen, tj. zpravidla podle kolaudačního souhlasu, oznámení o záměru užívání stavby nebo dokumentace skutečného provedení stavby [srov. § 10 odst. 3 vyhlášky č. 359/2011 Sb., o základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 359/2011 Sb.“), ve spojení s § 69 odst. 1 písm. a) až g) zákona o registrech]. Doplnila, že referenční údaje jsou pro správní orgány závazné (§ 5 odst. 2 zákona o registrech). Dodala, že editor je zodpovědný za správnost referenčních údajů (srov. § 4 odst. 2 zákona o registrech). V případě pochybností o správnosti referenčních údajů je editor označí, přičemž tyto údaje pak mají pouze informativní charakter (srov. § 4 odst. 5 zákona o registrech).

7. Žalobkyně z veřejně přístupných údajů a výše citovaných předpisů dovodila, že stavební objekt na předmětné adrese je „určen podle stavebního zákona a zapsán do veřejných seznamů KN a RÚIAN příslušným stavebním úřadem podle kolaudačního souhlasu v souladu s výše uvedenými zákony.“ 8. Žalobkyně též uvedla, že žalobní body jsou obsaženy v žalobách č. 1 a č. 2, které byly podány ke zdejšímu soudu a dosud o nich nebylo rozhodnuto, a to pod sp. zn. 54 Ad 6/2024 (rozhodnuto rozsudkem ze dne 19. 12. 2024) a sp. zn. 55 Ad 13/2024). Žalobkyně učinila součástí své žaloby i svá podání, týkající se těchto dvou označených řízení. Uvedené listiny přiložila jako přílohy této žaloby.

9. Závěrem žalobkyně namítla rozpor napadeného rozhodnutí s právními předpisy, a sice rozpor s § 2 správního řádu, s § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, s § 980 o. z., s § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), s § 2 písm. b), § 3, § 4, § 5, § 30 odst. 1 a 2, § 38 odst. 1 a § 42 odst. 1 a 2 písm. b) zákona o registrech, s § 193 a § 194 již neúčinného zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), s § 2 písm. a) bod 1 již neúčinné vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), s § 3 písm. g) již neúčinné vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“) a s § 1 písm. c), § 7 odst. 1 a § 10 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 359/2011 Sb.

10. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí úřadu práce zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Ve vztahu k výpisu z KN žalovaný uvedl, že je nutno odlišovat význam pojmu „byt“ ve smyslu soukromého práva a práva veřejného. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, ze kterého plyne, že zápis v KN nemá v případě rozhodování o příspěvku na bydlení žádný význam. Žalovaný připomněl, že pouze stavební úřad má pravomoc posoudit, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby a současně zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

13. Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s., neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

14. Žaloba není důvodná.

15. Krajský soud v první řadě konstatuje, že žalobkyně podává již po několikáté žalobu v předmětné věci (pokaždé za jiné časové období). V rámci žalobní argumentace žalobkyně uvádí obdobné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu, byť v různých žalobách svá tvrzení a předkládané důkazy upravuje. Krajský soud tak již v podstatě o obdobných žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 24. 7. 2017, čj. 55 Ad 2/2017–28 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, zamítl), ze dne 16. 12. 2020, čj. 55 Ad 14/2020–19, ze dne 18. 2. 2021, čj. 60 Ad 12/2020–18, ze dne 7. 5. 2020, čj. 60 Ad 3/2020–20 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, čj. 2 Ads 169/2020–25, zamítl), ze dne 24. 9. 2021, čj. 60 Ad 13/2021–18, ze dne 4. 1. 2022, čj. 64 Ad 13/2021–19, ze dne 9. 1. 2023, čj. 55 Ad 16/2022–18, ze dne 24. 1. 2023, čj. 60 Ad 21/2022–18 a ze dne 12. 4. 2022, čj. 64 Ad 2/2022–17. Posledními rozsudky zdejšího soudu jsou rozsudky ze dne 23. 5. 2024, čj. 64 Ad 2/2024–21, a ze dne 19. 12. 2024, čj. 54 Ad 6/2024–25. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobkyně již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu užívaný byt nesplňuje podmínky podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Závěry krajského soudu již opakovaně potvrdil Nejvyšší správní soud.

16. Podstata sporu zůstává i nadále stejná. Na tomto místě krajský soud předesílá, že v případě absence podkladů, které by byly způsobilé doložit, že užívaný byt je určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona nebo je zkolaudován jako byt, jak vyžaduje zákon o státní sociální podpoře pro přiznání příspěvku na bydlení, nepředstavuje zápis v KN, příp. v RÚIAN relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře (k tomu podrobněji níže). Krajský soud proto zastává názor, že žalobkyně nepředložila žádné nové důkazy, které by mohly rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci zvrátit.

17. V daném kontextu je zcela neúčelné, aby správní soudy stále opakovaně obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by taková opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i na související rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž krajský soud ani v nynějším případě nemá důvod jakkoliv se odchýlit.

18. Podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře platí, že bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.

19. Současně z judikatury plyne, že „pro výplatu příspěvku na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu“ (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2023, čj. 54 Ad 5/2023–17, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2023, čj. 54 Ad 9/2023–17 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2023, čj. 60 Ad 13/2023–17).

20. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018–17, uvedl, že „§ 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje též úmysl zákonodárce (ratio legis), který lze dovodit z důvodové zprávy k návrhu novely zákona o státní sociální podpoře provedené zákonem č. 252/2014 Sb.; tímto zákonem byl s účinností od 1. 1. 2015 doplněn do § 24 zákona o státní sociální podpoře právě odstavec 5 s tím, že nárok na příspěvek na bydlení se spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi (blíže viz sněmovní tisk č. 256/0, část druhá, Čl. III., bod 12., 7. volební období 2013 – 2017, digitální repozitář, www.psp.cz). To znamená, že zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Na tento výklad Nejvyšší správní soud navázal ve svých rozsudcích ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019–16, ze dne 16. 12. 2019, čj. 10 Ads 21/2019–23, nebo ze dne 29. 4. 2020, čj. 3 Ads 78/2018–21).

21. Judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy ustálila na závěru, že výplata příspěvku na bydlení je možná, pokud je naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu.

22. V předmětné věci správní spis obsahuje vícero sdělení stavebního odboru Městského úřadu v Českých Velenicích (dále jen „stavební úřad“), které byly vydány v předchozích správních řízeních, z nichž se podává, že uvedený prostor v podkroví (užívaný byt) nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určena podle stavebního zákona.

23. Úřad práce i v nynějším případě požádal o součinnost stavební úřad pro opětovné ověření skutečností rozhodných pro předmětný příspěvek. Z vyžádaného stanoviska stavebního úřadu ze dne 19. 8. 2024 plyne, že k užívanému bytu stále nebyl vydán souhlas s užíváním stavby (kolaudační souhlas, příp. od 1. 7. 2024 kolaudační rozhodnutí). Stavební úřad konstatoval, že v případě užívaného bytu se stále nejedná o byt ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Stavební úřad upozornil, že stále nedošlo ke změně Územního plánu obce České Velenice, která by vůbec umožňovala povolit dvě, příp. tři bytové jednotky v předmětné nemovitosti. Závěrem doplnil, že od posledního sdělení z února 2024 nedošlo k žádné změně.

24. Definice „bytu“ byla do zákona o státní sociální podpoře převzata z vyhlášky č. 268/2009 Sb. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, čj. 5 Ads 83/2020–23, konstatoval, že „podle § 3 písm. g) této vyhlášky (vyhlášky č. 268/2009 Sb. – pozn. krajského soudu) je bytem soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Tato vyhláška pak stanoví další náležitosti bytu (např. počet a umístění záchodové mísy a koupelny v bytě, požadavky na větrání, osvětlení, vybavení bytu atd.). Zákonem svěřenou pravomoc k posouzení, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby, a zároveň zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, má přitom obecný stavební úřad.“ Krajský soud tak zcela přisvědčil postupu úřadu práce, který si vyžádal v souladu s ustálenou praxí sdělení stavebního úřadu. Správním orgánem příslušným k posouzení, zda stavba může být užívána, potažmo jakým způsobem, je v návaznosti na stavebně technické uspořádání stavby toliko stavební úřad, nikoli úřad práce či žalovaný. Správní orgány proto ze závěru stavebního úřadu oprávněně vycházely.

25. Krajský soud dále připomíná, že již v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu bylo uvedeno, že užívaný prostor nebyl stále stavebním úřadem povolen (např. nedávný rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 7. 2023, čj. 54 Ad 5/2023–17, nebo ze dne 24. 9. 2021, čj. 60 Ad 13/2021–18 a ze dne 4. 1. 2022, čj. 64Ad 13/2021–19). Územní plán obce České Velenice stále neumožňuje povolit byty či bytové jednotky v předmětné nemovitosti. Již tato okolnost odůvodňuje závěr, že stavba jako taková nemůže být stavbou povolenou a řádně zkolaudovanou, resp. určenou k trvalému bydlení podle stavebního zákona (k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019–16). Tento závěr opětovně podporuje poslední stanovisko stavebního úřadu ze dne 19. 8. 2024. Žalobkyně přitom, stejně jako v předchozích řízeních, nedoložila, že užívaný byt je zkolaudován, příp. užíván dle stavebního zákona.

26. Krajský soud tak ve shodě se závěry správních orgánů konstatuje, že v případě užívaného bytu nebyla naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu. Je zřejmé, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že sporný obytný prostor nesplňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Krajský soud má proto za prokázané, že správní orgány při rozhodování nepochybily. Způsob a podoba evidence nemovitosti (KN, RÚIAN), kterým žalobkyně argumentuje, ať už je jakákoliv, nemůže zvrátit skutečnost, že užívaný byt nenaplňuje předpoklady § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

27. K námitce žalobkyně týkající se veřejně přístupných údajů krajský soud uvádí, že veškeré žalobkyní označené listiny (veřejně přístupné údaje z KN a RÚIAN) jsou již založeny ve správním spise, který měl krajský soud k dispozici. Jakékoliv dokazování proto v tomto ohledu nebylo zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008–117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

28. Žalobkyně v nyní projednávané věci vznesla námitky týkající se referenčních údajů v RÚIAN. Z podkladů ve správním spise se dokládá, že v KN je zapsán bytový dům a že v RÚIAN je zapsán způsob využití bytový dům, počet bytů 3. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017–26, konstatoval, že nelze dovodit naplnění definice bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení na základě výpisu z katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud uvedl, že „podle § 1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, katastr nemovitostí představuje zdroj informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické, resp. pro tvorbu informačních systémů sloužících k naplnění některého z uvedených účelů. Ani zápis bytových jednotek do katastru nemovitostí proto nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.“ 29. Krajský soud dovozuje, že obdobné musí platit i o referenčních údajích RÚIAN, ač je tam zapsal sám stavební úřad [§ 42 odst. 2 písm. b) zákona o registrech]. Na základě jakých důvodů je v RÚIAN zapsán způsob využití bytový dům, počet bytů 3 není krajský soud oprávněn hodnotit. Skutečností je, že tento referenční údaj neříká nic o tom, zda takový byt naplňuje veřejnoprávní definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Ze sdělení stavebního úřadu z 19. 8. 2024 je jednoznačně doloženo, že tomu tak není. Referenční údaj v RÚIAN na tomto závěru nemůže ničeho změnit.

30. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu, jak bylo uvedeno výše. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že předmětná nemovitost představuje bytový dům. Občanskoprávní úprava vlastnických vztahů totiž nemůže změnit či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu požadovaného příspěvku. Dle platné právní úpravy se ponechává určení způsobu využití jednotky, či nemovitosti na vlastníkově vůli, nezávisle na veřejném právu. To vychází z jedné ze základních zásad občanského práva, zakotvené v § 1 odst. 1 o. z., a sice že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Pokud o. z. ani katastrální předpisy nestanoví vázanost způsobu využití jednotky na rozhodnutí stavebního úřadu, potom katastrální úřady nejsou oprávněny zkoumat soulad vymezení způsobu využití jednotek v případném prohlášení s kolaudačním rozhodnutím či kolaudačním souhlasem. Je tak zcela na vlastníkovi, pro jaký účel jednotky v budově vymezí. Lze proto souhlasit se žalovaným, že je nutné rozlišovat pojem „byt“ pro účely práva veřejného a soukromého.

31. Nelze proto souhlasit s žalobkyní, že zapsaný způsob využití předmětné nemovitosti jako bytový dům a případné další uváděné referenční údaje v RÚIAN odůvodňují přiznání příspěvku na bydlení. Na základě samotného výpisu z katastru nemovitostí, či výstupu z RÚIAN nelze dovodit naplnění předmětných formálních podmínek podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře v případě posuzovaného bytu.

32. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz žalobkyně na právní předpisy, které upravují postup zápisu a vedení referenčních údajů KN a RÚIAN. Žalobkyní vyjmenovaná ustanovení zákona o registrech a vyhlášky č. 359/2011 Sb. nemohla být v tomto řízení porušena, jestliže se v nyní přezkoumávaném řízení podle nich nepostupovalo a samotné zápisy referenčních údajů v RÚIAN nemají pro toto řízení žádnou relevanci.

33. Co se týče dílčí námitky ohledně vedení katastru nemovitostí, uvádí–li žalovaný, že nereflektuje zápisy do katastru nemovitostí fyzickou osobou, což zopakoval i ve vyjádření k žalobě, jedná se pouze o zjednodušené vyjádření toho, že rozhodným pro žalovaného není katastrálním úřadem zapsaný údaj na základě prohlášení vlastníka nemovitosti učiněného dle o. z. Jak bylo popsáno výše, správní orgány v této věci vychází z posouzení charakteru užívaného bytu učiněného stavebním úřadem. Tato námitka je proto nedůvodná.

34. K přílohám žalobkyně, které přiložila k této žalobě a které se týkaly dalších soudních řízení u zdejšího soudu (sp. zn. 54 Ad 6/2024 a pod sp. zn. 55 Ad 13/2024), lze konstatovat, že obsahovaly obdobná tvrzení a argumenty jako žaloba samotná, a proto krajský soud nepovažoval za nezbytné se jimi jakkoliv dále zabývat.

35. Pokud žalobkyně toliko obecně namítala rozpor napadeného rozhodnutí s vyjmenovanými ustanoveními předestřených zákonů, tak s většinou se krajský soud vypořádal již shora v rámci odůvodnění nedůvodnosti žaloby. Zbývá konstatovat, že porušení § 2 správního řádu žalovaným krajský soud v této věci neshledal. K porušení § 1 katastrálního zákona v této věci dojít nemohlo, neboť se v tomto řízení podle katastrálního zákona nepostupuje a jak bylo již uvedeno, zápis v KN není rozhodný pro posouzení definice bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Citované §§ 193 a 194 již neúčinného stavebního zákona taktéž nemohly být porušeny; jedná se toliko o výčet ustanovení, k nimž mělo příslušné ministerstvo zmocnění k vydání prováděcích předpisů. Vyhláška č. 501/2006 Sb. a vyhláška č. 268/2009 Sb. již nejsou od 1. 1. 2024 v účinnosti.

36. Konečně žalobkyně zcela obecně namítla i porušení § 980 o. z. Dobrá víra ve smyslu § 980 o. z. v zápis v KN či v RÚIAN není v projednávané věci relevantní. Občanskoprávní úprava totiž nemůže změnit či negovat podmínky výslovně stanovené veřejnoprávním předpisem pro výplatu požadovaného příspěvku.

V. Závěr a náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení