67 C 75/2021- 214

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátkou JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [název vedlejší účastnice], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 92.512 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. dubna 2022, č. j. 67 C 75/2021 (166, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], a to žalobci a) ve výši 7.502 Kč a žalobci b) ve výši 5.179 Kč.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení co do částky u žalobce a) ve výši 2.652,40 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a u žalobce b) co do částky 1.326,10 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. Dále výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 59.022,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a žalobci b) částku 29.511,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Výrokem III. a IV. pak rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka na její straně společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení žalobce a) ve výši 58.115,50 Kč a žalobci b) ve výši 40.691,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky v souhrnné výši 95.512 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] (zahrada) o výměře 360 m2, zapsaného na [list vlastnictví] vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. [část Prahy], k. ú. [část obce], obec Praha, bez právního důvodu za období od [datum] do [datum]. Předmětný pozemek žalobci nabyli do spoluvlastnictví v rámci restituce. Spoluvlastnický podíl žalobce a) činí id. 2/3 (požaduje zaplacení 61.675 Kč s příslušenstvím) a žalobce b) id. 1/3 (požaduje zaplacení 30.837 Kč s příslušenstvím). Žalobci argumentovali tím, že předmětný pozemek je užíván městskou částí [obec a číslo] jako místní komunikace III. třídy, aniž by však k tomuto užívání [název vedlejší účastnice] disponovala jakýmkoliv právním titulem či smluvním ujednáním se žalobci. Původně žaloba směřovala proti městské části [obec a číslo] (současný vedlejší účastník), následně však bylo v řízení rozhodnuto o záměně původní žalované za hlavní město Praha (současná žalovaná), které je vlastníkem předmětné místní komunikace.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s tím, že není ve věci pasivně legitimována. Argumentovala tím, že předmětný pozemek žalobců se nachází na území vedlejšího účastníka, a proto by v této věci měla být pasivně legitimovanou právě [název vedlejší účastnice]. Dále žalovaná zpochybnila, že by komunikace byla umístěna na celém pozemku žalobců a že by celý jejich pozemek byl jako komunikace pro veřejnost užíván (část pozemku žalobců o výměře 14 m2 slouží jako přístup k nemovitosti stojící na vedlejším pozemku a tato část nemůže být a ani není užívána jako komunikace, naopak je užívána vlastníkem sousedního rodinného domu jako předzahrádka. Zároveň žalovaná vznesla námitku promlčení nároku za období od [datum] do [datum], když k uplatnění nároku vůči ní došlo teprve [datum] (návrh na záměnu účastníků). Závěrem pak namítala nesprávnost požadavku žalobců na zákonné úroky z prodlení od data [datum] z důvodu absence předžalobní výzvy; o požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení se žalovaná dozvěděla až okamžikem doručení usnesení zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které jí bylo společně s žalobou doručeno dne [datum].

4. Vedlejší účastník s žalobou také nesouhlasil a navrhoval, aby byla zmítnuta. Mimo jiné uváděl, že pozemek žalobců představuje přístupovou cestu k několika dalším nemovitostem odlišných vlastníků, kdy žalobci s jejich přístupem nemají žádný problém. Veřejná přístupnost nevyvolává na straně žalobců žádnou ekonomickou ztrátu. Žalobci předmětný pozemek získali v roce 1999, kdy v okamžiku nabytí vlastnictví představoval veřejné prostranství, ke kterému se váže obecné užívání. V tomto skutkovém a právním stavu žalobci pozemek nabývali a postrádá logiku, aby samosprávní subjekt měl platit vlastníkovi za užívání nemovitosti, kterou jako veřejný statek užívá blíže neurčený počet osob.

5. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil následující skutkový stav: Žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], obec Praha, [list vlastnictví] o výměře 360 m2; žalobce a) s podílem id. 2/3 a žalobce b) s podílem id. 1/3). Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy č. j. [anonymizováno] [číslo] [rok] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] byla do sítě místních komunikací III. třídy zařazena ulice [ulice], která leží na pozemku žalobců parc. [číslo]. Vlastníkem předmětné místní komunikace je hl. m. [obec], ve správě městské části [obec a číslo], údržba na ní je zajišťována prostřednictvím odboru dopravy a ochrany prostředí. Předmětný pozemek žalobců je přístupný každému bez omezení, žádná faktická překážka, například plot, zeď, zátaras či cedule„ Zákaz vstupu“ se u něj nenachází, a to minimálně od roku 2018, kdy byla vedlejším účastníkem odstraněna na hranici předmětného pozemku dopravní značka„ Vjezd zakázán“. Již od doby posunu hlavní vstupní brány (vrat) do bývalého areálu Státního statku hl. m. [obec] v dubnu 2018 došlo k užívání předmětného pozemku žalobců širokou veřejností, tedy neomezeného okruhu osob – cyklistů, běžců a pěších osob. Část pozemku žalobců, která je vymezena geometrickým plánem v rozsahu 14 m2, je užívána jako okrasná zahrada vlastníky přilehlého rodinného domu. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. vzal nalézací soud za prokázanou obvyklou výši nájemného za užívání předmětného pozemku žalobců jako komunikace (za rok 2018 jednotkové nájemné 84,23 Kč m2/rok, celkové nájemné [číslo] Kč/rok; za rok 2019 jednotkové nájemné 86 Kč/m2/rok, celkové nájemné [číslo] Kč/rok; za rok 2020 jednotkové nájemné 86 Kč/m2/rok, celkové nájemné [číslo] Kč/rok.

6. V rámci právního hodnocení nalézací soud předně neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalované, kdy odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které„ Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace“ (viz nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 251/16) a následně uzavřel, že v projednávaném případě je žalovaná pasivně legitimována, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že je vlastníkem předmětné místní komunikace III. třídy.

7. Dále po právní stránce soud prvního stupně hodnotil zjištěný skutkový stav podle § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalované užíváním pozemku žalobců jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, bez právního důvodu (žalovaná bez souhlasu žalobců v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích zřídila na pozemku žalobců od [datum] místní komunikaci III. třídy (vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, za které jim přísluší náhrada. Při stanovení výše kompenzace za bezdůvodné obohacení v podobě obvyklé výše nájemného v daném čase a místě vycházel prvostupňový soud ze závěrů znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. (účastníci k těmto závěrům neměli žádné výhrady), kdy zohlednil částečnou zastavěnost pozemku, resp. částečné zpětvzetí žaloby žalobců (viz níže) (vycházel z plochy zastavěné komunikací a plochy pomocných silničních pozemků, tedy plochy o rozloze 345 m2.

8. Po zohlednění zastavěnosti pozemku vzali žalobci svůj nárok částečně zpět, a to v rozsahu 15 m2, které představují okrasnou předzahrádku užívanou vlastníky sousedních nemovitostí (podle znaleckého posudku 14 m2) a dále co do souhrnné částky 129,33 Kč, o kterou požadovali více za měsíc leden 2021 s odkazem na znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., kdy na žalobce a) připadá částka 86,22 Kč a na žalobce b) částka 43,11 Kč. Dále žalobci uvedli, že úrok z prodlení požadují až od [datum]. S částečným zpětvzetím vyslovili ostatní účastníci souhlas, proto prvostupňový soud v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I. napadeného rozsudku, uvedený výrok nebyl napaden odvoláním a je v právní moci).

9. Ohledně námitky promlčení nároku za období od [datum] do [datum] nalézací soud uvedl, že ji neshledal důvodnou pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na okolnosti projednávaného případu. Zdůraznil, že žalovaná zařadila ulici [ulice] do sítě místních komunikací III. třídy svévolně, kdy vlastníky předmětného pozemku, na kterém vybudovala místní komunikaci III. třídy (žalobce) o svém rozhodnutí ani nevyrozuměla. Žalobci se až na základě vlastního pátrání dobrali k uvedenému závěru, a to se značným časovým zpožděním. Žalobci tedy byli omezeni ve svém vlastnickém právu nezákonným postupem žalované, která s nimi po dlouhou dobu situaci vůbec neřešila.

10. Prvostupňový soud s ohledem na uvedené skutečnosti řízení částečně zastavil (viz bod 8.) a ve zbývající části žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že právo na jejich plnou náhradu přiznal žalobcům, jejichž procesní neúspěch ve věci s ohledem na částečná zpětvzetí žaloby byl výrazně nepatrný s ohledem na přisouzený nárok.

11. Proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku podala žalovaná i vedlejší účastník včasné odvolání.

12. Žalovaná v odvolání zopakovala své argumenty ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace, kdy zdůraznila, že v řízení bylo prokázáno, že to byl právě a pouze vedlejší účastník, který na předmětném pozemku žalobců v roce 2018 vybudoval cyklostezku a v souvislosti s jejím vybudováním a potřebou průjezdnosti předmětného pozemku zajistil odstranění vstupních vrat. Žalovaná se na uvedené činnosti vedlejšího účastníka nijak nepodílela, a proto považuje za hrubě nespravedlivé, aby byla v tomto případě za uvedené činnosti odpovědná. Veškeré skutečnosti svědčí o pasivní legitimaci vedlejšího účastníka, který se k pozemku choval jako„ vlastník“. Dále žalovaná namítala nesprávné posouzení námitky částečného promlčení. Zdůraznila, že vědomost o zařazení komunikace do kategorie III. třídy neměla žádný vliv na možnost žalobců domáhat se vydání bezdůvodného obohacení. Pro podání žaloby bylo podstatné, že došlo k zastavění pozemku a o tom, minimálně žalobce b), který v dané ulici žije, věděl. Navíc oba žalobci byli od počátku právně zastoupeni a nelze tak hovořit o nerovném postavení účastníků. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

13. Vedlejší účastník na straně žalované v odvolání namítal nesprávnost závěru nalézacího soudu ohledně vznesené námitky částečného promlčení. Poukazoval na vědomost žalobců o charakteru komunikace ležící na jejich pozemku, na jejich dostatečnou orientaci ve skutkových i právních okolnostech i na skutečnost, že vlastnictví pozemních komunikací vyplývá přímo ze zákona. Podle vedlejšího účastníka není projednávaná věc natolik specifická, aby v ní docházelo k negaci institutu promlčení, který reflektuje zásadu bdělosti při ochraně práva. Dále vedlejší účastník nesouhlasil s rozhodnutím o nákladech řízení. Namítal, že mělo být rozhodováno podle zásady poměrného úspěchu. Úkony z fáze řízení do [datum] (usnesení o záměně) nelze do náhrady nákladů řízení vůbec zahrnout, neboť vůči žalované nejsou účelně vynaložené v situaci, kdy žalovaná nedostala možnost žalobě dobrovolně předejít; ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi se pak jedná o náklady, na jejichž přiznání by měl za jiných okolností sám právní nárok. Závěrem vedlejší účastník namítal neúčelné uplatňování práva ze strany žalobců, kteří navrhovali enormní množství nadbytečných důkazů, čímž zatížili řízení a zbytečně zvýšili počet jednání. [ulice] účastník navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. V písemném vyjádření k odvoláním žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Žalovaná jako vlastník předmětné místní komunikace je ve věci pasivně legitimována a tento závěr je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Vznesená námitka částečného promlčení je podle žalobců v rozporu s dobrými mravy a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaná od počátku (srpen 1999) nedisponovala, a stále nedisponuje, nezbytnou podmínkou pro zřízení místní komunikace a i přesto ji na pozemku žalobců zřídila; postoj žalované vůči žalobcům byl navíc nerovný a nadřazený. Ohledně nákladů řízení žalobci plně souhlasí s nalézacím soudem (procesní neúspěch ve výši 4,17 % lze považovat za poměrně nepatrnou část, jak předpokládá § 142 odst. 3 o. s. ř.; žalobcům náleží náhrada nákladů od počátku řízení, ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi byly náklady řízení již pravomocně vyřešeny; při navrhování důkazů žalobci postupovali v intencích svých procesních práv, navíc bylo pouze na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazů provede.

15. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

16. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a tyto důkazy také správně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně též správně posoudil po právní stránce.

17. Předně odvolací soud uvádí, že otázka pasivní legitimace v souvislosti s užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací již byla judikaturou jednoznačně vyřešena s tím výsledkem, že pasivně legitimovaným subjektem je hlavní město Praha, nikoliv jeho jednotlivé městské části. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje (např. v usnesení ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1208/15), že na rozdíl od pozemků veřejného prostranství, resp. veřejné zeleně, kdy Nejvyšší soud pasivní věcnou legitimaci přiznal městské části (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009), v případě, kdy jde o užívání pozemku zastavěného pozemní komunikací, je pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, nikoliv jednotlivé městské části, a to z toho důvodu, že je vlastníkem této komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když námitku žalované stran nedostatku její pasivní legitimace neshledal důvodnou s tím, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná je vlastníkem předmětné místní komunikace III. třídy, která leží na pozemku žalobců.

18. Ohledně námitky promlčení nároku za období od [datum] do [datum] se odvolací soud ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, kdy s přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu považuje tuto námitku, byť jinak důvodnou, za rozpornou s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11, nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11 či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 20/16 a odkazy v nich uvedené). Zvláštní skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem (viz např. usnesení ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 206/22) či územním samosprávným celkem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010) - ani tato námitka promlčení však není en bloc vyloučena. V nálezu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce. Při posuzování rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11).

19. Odvolací soud v projednávaném případě považuje použití korektivu dobrých mravů ve vztahu k námitce částečného promlčení za zcela spravedlivé a to zejména s ohledem na nezákonný postup žalované, která zcela svévolně, bez jakékoli kooperace s žalobci jako vlastníky předmětného pozemku, zařadila ulici [ulice], do sítě místních komunikací III. třídy, čímž výrazně zasáhla do ústavně zaručeného vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku, který se v souvislosti s tímto nezákonným jednáním žalované stal přístupným široké veřejnosti. Žalobci jsou povinni strpět obecné užívání jejich pozemku, na kterém se předmětná místní komunikace nachází, nemohou tento svůj pozemek oplotit ani jej jinak užívat pro své účely. Dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že ‚vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, vlastník má základní právo na náhradu za něj, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15 či nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 251/16 a rozhodnutí v nich uvedená). Odvolací soud v tomto směru považuje za zcela zásadní, že žalovaná jako veřejnoprávní korporace, byla ze zákona povinna před rozhodnutím o změně kategorie pozemní komunikace vyřešit s žalobci jako vlastníky předmětného pozemku otázku vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci (viz § 3 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích) (jinými slovy vyřešit otázku náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva. To však žalovaná neučinila, naopak nastalou situaci až do okamžiku podání předmětné žaloby, resp. rozhodnutí nalézacího soudu o záměně, s žalobci vůbec neřešila, kdy navíc tuto svou povinnost do samého konce sporovala, přestože si svých zákonných povinností musela být vědoma. Dle odvolacího soudu nelze takovýto nezákonný, pasivní a neochotný postup veřejnoprávní korporace (územního samosprávného celku) ve vztahu k žalobcům, jež jsou jako fyzické osoby v tomto vztahu ve slabším postavení, kdy se navíc jedná o významný zásah do jejich základního práva, akceptovat a aprobovat jej tím, že bude námitce promlčení vyhověno. V řízení bylo navíc prokázáno, že žalobci nastalou situaci sami aktivně řešili, zjišťovali si informace ohledně povahy předmětné komunikace a snažili se nastalý stav změnit, dle odvolacího soudu tedy nelze konstatovat, že by žalobci postupovali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.

20. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky vedlejšího účastníka stran rozhodnutí o nákladech řízení. Soud prvního stupně nepochybil, když při rozhodování o nákladech řízení vycházel z § 142 odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávaném případě byl procesní neúspěch žalobců (částečné zpětvzetí žaloby) nepatrný (v rozsahu cca 5 % žalované částky (komentářová literatura hovoří o nepatrném neúspěchu všude tam, kde se poměr plnění ve vztahu k celku blíží nule, zpravidla pod 10 %, srov. M. Bílý in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, Občanský soudní řád, 3. vydání, 2021, s. 690 - 695), kdy navíc částečné zpětvzetí bylo ze strany žalobců učiněno i s ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. Pokud jde o úkony, za které nalézací soud přiznal žalobcům právo na jejich náhradu, pak tyto považuje odvolací soud za náklady účelně vynaložené. Navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení je procesním právem účastníků, v tomto směru nelze klást k tíži žalobců, že tohoto svého práva využili; to, které důkazy budou v řízení skutečně provedeny a které jako nadbytečné nikoli a kolik jednání tedy v souvislosti s provedením navrhovaných důkazů bude nařízeno, pak závisí pouze na úvaze soudu. K tvrzení, že žalované bylo odepřeno právo dobrovolně předejít podání žaloby, odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalované nic nebránilo, aby i v rámci probíhajícího řízení přistoupila na mimosoudní vyřešení sporu s žalobci, to však žalovaná neučinila, naopak do samého konce (i v rámci odvolání) svou povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalobcům sporovala. Pokud jde o povinnost vedlejšího účastníka k náhradě všech účelně vynaložených nákladů žalobců společně a nerozdílně s žalovanou, pak odvolací soud připomíná, že ve vztahu k fázi řízení, ve které vedlejší účastník vystupoval jako žalovaná strana, již byla otázka nákladů řízení pravomocně vyřešena (viz rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] (40 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] (77). [název vedlejší účastnice] (původně žalovaná strana) nebyla povinna po jejím vystoupení z řízení v souvislosti s rozhodnutím o záměně účastníků do řízení opět vstoupit, nicméně tak učinila, a proto je nyní povinna nést následky s tím spojené („ s vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení, tedy doručuje mu listiny, předvolává jej k jednání apod. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil, a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku” (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. 604 – 609).

21. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku II. o věci samé i ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal právo na jejich náhradu žalobcům, kteří byli v odvolacím řízení plně úspěšní. U žalobce a) je náhrada nákladů odvolacího řízení tvořena odměnou za zastupování žalobce advokátem ve výši 5.600 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif při výši jednoho úkonu právní služby ve výši 3.500 Kč sníženého ve smyslu § 12 odst. 4 citované vyhlášky na 2.800 Kč při 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu, paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 300 Kč a 21 % DPH z částky 6.200 Kč ve výši 1.302 Kč; celkem tedy náklady odvolacího řízení žalobce a) činí 7.502 Kč. U žalobce b) je náhrada nákladů odvolacího řízení tvořena odměnou za zastupování žalobce advokátem ve výši 3.680 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif při výši jednoho úkonu právní služby ve výši 2.300 Kč sníženého ve smyslu § 12 odst. 4 citované vyhlášky na 1.840 Kč při 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu, paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 300 Kč a 21 % DPH z částky 4.280 Kč ve výši 899 Kč; celkem tedy náklady odvolacího řízení žalobce b) činí 5.179 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení