68 Co 158/2022- 124

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [obec] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o poskytnutí omluvy a zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 202/2020 - 86 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (ad II) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (ad III) potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020 (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění v částce [částka] a ve formě jemu doručené omluvy ve výroku II rozsudku soudu I. stupně uvedeného znění, podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále i jen„ zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován, byly žalovanou dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jeho majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho působení jakožto veřejného funkcionáře – uvolněného starosty obce Těrlicko, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Pochybení žalované žalobce spatřoval v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup k vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). K porušování práva žalobce docházelo v období od září [rok] do listopadu 2020, tedy i v době odložené vykonatelnosti uvedeného derogačního nálezu. Přitom i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Žalobce zveřejňování údajů poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkcí v menší obci již od roku [rok]. Na místo ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům, stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz a jeho majetkové a osobní poměry zveřejní.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona se zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky (dále též jen„ Ústava“) a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat, sporná ustanovení byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] zrušena až uplynutím dne [datum], pročež žalovaná nejednala protiprávně ani po vyhlášení nálezu. Vznik újmy je třeba dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoli s postupem žalované, legislativní činnost však nepředstavuje nesprávný úřední postup.

4. Soud I. stupně uvedl, že žalobce navrhl, aby bylo řízení přerušeno do pravomocného rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u něj pod sp. zn. 47 C 184/2020. Tomuto návrhu nevyhověl s ohledem na zásady procesní ekonomie, s ohledem na typ řízení, kdy jde o řízení o náhradu nemajetkové újmy, kdy by mělo být rozhodnutí rychlé a účinné, a s ohledem na judikaturu soudu I. stupně a Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího – poznámka odvolacího soudu).

5. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobce se z prvního jednání, které se ve věci konalo dne [datum], omluvil a nemohl být proto vyzván k doplnění svých tvrzení ve vztahu k zásahům, k nimž u něho tvrzeným nesprávným úředním postupem mělo dojít, čímž neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Poučení podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se přitom poskytuje jen účastníku (jeho zástupci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Závěr z toho, že žalobce nemohl být vyzván postupem podle ust. § 118a o. s. ř. primárně k doplnění tvrzení však soudu I. stupně výslovně co do posouzení oprávněnosti žalobního nároku nepromítl (vyjma shora uvedeného závěru, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní), je však z jeho popisu procesní situace zjevné, že soud I. stupně neshledával žalobní nárok důvodným i pro absenci tvrzené nemajetkové újmy, neboť žalobce neunesl břemeno tvrzení ve vztahu ke konkrétním zásahům, k nimž mělo tvrzeným nesprávným úředním postupem dojít.

6. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění uvedených v písemném odůvodnění jeho rozsudku učiněných z provedeného dokazování a shodných skutkových tvrzení (odvolací soud uvádí, že dokonce žádné skutkové okolnosti sporu nebyly mezi účastníky sporné a nebylo mezi nimi sporné ani to, že žalobce u žalované svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil).

7. Soud I. stupně tak učinil skutkový závěr, a to, že dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým bylo zrušeno ust. § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to uplynutím dne [datum]. Nedošlo však k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných oznámení. Žalobce byl v rámci komunální politiky činný, jakožto politicky veřejný funkcionář ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobcem, jakožto veřejným funkcionářem, tak byla zveřejňována (Ministerstvem spravedlnosti – poznámka odvolacího soudu) v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný.

8. Soud I. stupně po citaci čl. 89 odst. 1 Ústavy, odkazu na čl. 95 odst. 2 Ústavy, citaci ust. § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ustanovení zákona [číslo] Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících mimo jiné odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku.

9. Soud I. stupně se zabýval důvodností uplatněného nároku z hlediska naplnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (zjevně tak žalobní tvrzení nepodřadil pod ochranu osobnosti, když k újmě žalobce mělo dojít při výkonu veřejné moci – poznámka odvolacího soudu), pročež uzavřel, že žalobce se domáhal poskytnutí zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s jeho ust. § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a to jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne [datum], tak v době po jeho vyhlášení do listopadu 2022 (přesně [datum] – poznámka odvolacího soudu). Soud I. stupně se tak zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu orgánu státu, jehož se měl dopustit v období před vyhlášením derogačního nálezu a v období po jeho vyhlášení, přičemž dospěl k závěru o jeho absenci.

10. Soud I. stupně stran postupu žalované v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, uvedl, že jej nelze považovat za nesprávný, neboť žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu, v souladu se zákonem. Postup žalované spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem.

11. Soud I. stupně stran postupu žalované v období po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, uvedl, že ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, pokud nadále postupovala dle ust. § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovala dosavadním způsobem. Postup žalované v období od [datum] do [datum] spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu s platnou a účinnou úpravou, tedy dle ust. § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, kdy toto ustanovení sice již bylo zrušeno, avšak až s účinky k [datum], není nesprávným úředním postupem, neboť žalovaná nebyla oprávněna hodnotit, zda aplikovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem či nikoli, naopak byla povinna zákon v celém jeho rozsahu až do okamžiku, k němuž byla jeho příslušná část Ústavním soudem zrušena, aplikovat, kdy na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná ještě za platnosti a účinnosti dotčených ustanovení zákona o střetu zájmů, tj. před nabytím vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, systém přístupu k oznámením evidovaným v Centrálním registru oznámení změnila. Zřejmou motivací tohoto postupu přitom bylo, aby veřejní funkcionáři i nadále podávali oznámení, a byl tak naplněn účel zákona o střetu zájmů. Uvedená změna však nečiní z předchozího postupu dle dosud platného a účinného zákona o střetu zájmů nesprávný úřední postup.

12. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal za použití ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrady ve výši [částka] nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“) za vyjádření k žalobě, za přípravu na jednání a za účast na jednání dne [datum]. Žalované tak náleží na náhradě nákladů řízení [částka] Lhůtu k plnění soud I. stupně stanovil zjevně dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

13. Rozsudek soudu I. stupně napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním. Namítl, že není přijatelné, aby byla ústavně zaručená práva žalobce, jichž se dovolává,„ vypnuta“. Připomněl, že do září 2017 byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, kdy teprve novela zákona č. 14/2017 Sb. umožnila přístup v Centrálním registru oznámení k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. Uvedl, že proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, což bylo státem sankcionováno. Poukázal na odchod funkcionářů z komunální politiky i úbytek zájmu o veřejnou funkci. Žalobce dále obsáhle citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, přičemž setrval na závěru, že stát je odpovědný za to, že jeho ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno. Vyslovil nepochopení, proč žalovaná neučinila opatření k zabránění přístupu k podaným oznámením bez zbytečného prodlení po zveřejnění nálezu. Vyjádřil přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 LZSP jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Nesdílel závěr o důsledcích odložené vykonatelnosti nálezu, kterými tak byl vysílán vzkaz:„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odložená vykonatelnost byla vzkazem Parlamentu ČR, nikoliv žalované. Upozornil na to, že sama žalovaná k [datum] [anonymizováno] [rok] plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení ukončila. Žalobce nesdílel závěr soudu I. stupně o tom, že v úvahu připadá jeho odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., kdy v této souvislosti uvedl, že žalobu podal jako žalobu na ochranu osobnosti. Podle žalobce se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby ho zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když se ztotožnila se závěry soud I. stupně jak skutkovými, tak právními. Měla za správný závěr soudu I. stupně o tom, že vystupovala ve vztahu k žalobci v postavení nositele veřejné moci, újma mu tak měla být způsobena při výkonu státní moci, pročež nelze při ochraně jeho práv postupovat dle obecné občanskoprávní odpovědnosti (ochrana osobnosti), ale podle speciální úpravy, tedy zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Žalovaná v postavení moci výkonné neměla a nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu hledí na napadenou úpravu jako na ústavně konformní. Žalovaná se tak nemohla zveřejňováním oznámení o majetku žalobce v Centrálním registru oznámení dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle tehdy platné a účinné úpravy. Pokud žalovaná po dni [datum] v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu omezila plošný přístup do Centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajištění dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Nesdílí názor žalobců o přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 LZPS, které by samy o sobě měly zakládat nárok na náhradu škody, pročež je třeba na nárok žalobce pohlížet pohledem zákona č. 82/1998 Sb.

15. Ve vztahu k závažnosti žalobcem tvrzené újmy žalovaná uvedla, že předmětný nález Ústavního soudu neomezil povinnost podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů, neomezil okruh povinných osob, rozsah oznamovaných skutečností, rozsah zveřejňovaných skutečností ani okruh osob oprávněných nahlížet do Centrálního registru oznámení. Ústavní soud neměl za cíl znemožnit veřejnosti přístup k oznámením. Ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoliv z veřejnosti po překonání formální překážky (podání žádosti) přístup ke stejným údajům o stejných osobách. Žalovaná zdůraznila, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobce tak je povinen tvrdit a prokázat zásahy do jeho osobnostní sféry. Žalobce však žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry způsobené plošným zveřejňováním údajů z Centrálního registru oznámení netvrdil, pročež je na místě žalobu zamítnout i z důvodu, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně konkrétních zásahů v jeho osobnostní sféře.

16. Žalobce reagoval na vyjádření žalované v zásadě opakováním své argumentace. Dále připomněl, že Parlament lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel, nadto žalovaná i posléze a i v současnosti postupuje protiprávně, když nejdříve ústavně nekonformně poskytovala informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, posléze je přestala poskytovat i dle tohoto zákona. Žalobce se ohradil proti tomu, že by brojil proti samotnému poskytování údajů státu. Vyslovil přesvědčení, že souladný s čl. 36 odst. 3 LZPS je takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací či jejich zveřejňování je nesprávným úředním postupem, jenž může vést ke vzniku újmy.

17. Ve své omluvě z jednání odvolacího soudu žalobce zdůraznil, že informace o majetkových poměrech osoby spadají do ústavně chráněného práva na soukromí, přičemž vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

19. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž správně v souladu s ust. § 120 odst. 3 o. s. ř. vycházel ze shodných tvrzení účastníků, kdy dlužno dodat, že žalobce proti soudem I. stupně učiněným skutkovým zjištěním nebrojil, když stran„ průběhu“ zveřejňování informací o něm žalovanou v jí vedeném registru byla tvrzení účastníků zcela shodná. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně pak posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

20. Odvolací soud nejprve stran aplikace příslušné právní úpravy, stran posouzení odpovědnostního titulu, stran odvolací argumentace žalobce ve vztahu k přímé aplikovatelnosti jím uváděných článků LZLPS a stran jím tvrzené újmy uvádí, že již o obdobných žalobách veřejných funkcionářů na poskytnutí zadostiučinění z důvodu vedení údajů o nich v registru spravovaném žalovanou rozhodoval, přičemž, jak již uvedl ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 354/2021 - 152,„ soud již ve skutkově obdobných a právně identických sporech s věcí nyní posuzovanou opakovaně rozhodoval, a to vždy (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již celkem v osmnácti případech) potvrzením zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Důvody, jež v těchto řízeních vedly odvolací soud k rozhodnutí, přiléhají v plném rozsahu i na nyní souzenou věc a žalobcovu odvolací argumentaci, s níž se bezezbytku vypořádávají. Lze je proto – pro zjednodušení – zreprodukovat úplnou citací příslušné části odůvodnění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Co 352/2021“.

21. Odvolací soud tak i v této věci, opět pro zjednodušení, cituje z odůvodnění svého rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 298/2021 – 125 (jak ostatně již v minulosti učinil), kdy od závěrů v něm uvedených vedoucích k zamítnutí skutkově i právně obdobného nároku, neshledal žádný důvod se odchýLIT:„ Žalobce se po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované, který spočíval ve zveřejňování oznámení o majetku žalobce v Centrálním registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, [účinnost] (tj. od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb.) za roky [rok] a [rok] do dne [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci. Soud I. stupně nárok žalobce správně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (OdpŠk), neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci, tedy při výkonu veřejnoprávních pravomocí; žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení a v této působnosti se řídí zákonem o střetu zájmů. Nárok žalobce tak nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), když úprava odpovědnosti státu za škodu OdpŠk je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod [číslo] 2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Lze tak uzavřít, že aplikace o. z. je v projednávaném případě vyloučena a odvolací argumentace žalobce je v tomto směru nedůvodná. Odvolací soud má rovněž za správný závěr soudu I. stupně spočívající v tom, z jakého důvodu nelze v postupu žalované, která aplikovala postup daný účinnou právní normou, shledat nezákonný postup dle § 13 OdpŠk. Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. V období od září 2017 do data vydání nálezu, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, tedy žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami, a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná jako orgán veřejné moci spravující Centrální registr oznámení nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které při zveřejňování oznámení postupovala, je v souladu s ústavním pořádkem, či nikoliv, když podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud a pouze on podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Ani v následujícím období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů se závěrem, že jeho § 14b odst. 1 písm. a), b), c) není v souladu s ústavním pořádkem, se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, když nelze pominout odklad vykonatelnosti uvedeného nálezu dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum] – až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, přičemž po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny takovou právní úpravu aplikovat; státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování - postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], [číslo] 2010 Sb.). Postup žalované byl důvodně shledán soudem I. stupně správným i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti svého nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobce na soukromí v rámci vertikálních vztahů (stát – žalobce), avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona - kontrolu veřejnosti v rámci vztahů horizontálních (žalobce – veřejnost). Lze přisvědčit soudu I. stupně v jeho závěru, že postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Skutečnost, že žalovaná fakticky způsob zveřejňování omezila ještě před datem [datum], nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným … žalovaná k tomuto kroku přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy v zájmu toho, aby nadále docházelo k podávání oznámení veřejnými funkcionáři za účelem veřejné kontroly, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu (v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9 As 173/2020 - 32) veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako řádný. Lze přisvědčit rovněž závěru soudu I. stupně spočívajícímu v tom, že byť žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobce neprováděla a žalobci by žádná újma nevznikla; žalovaná však za proces normotvorby neodpovídá, proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v odvolání akcentoval svá žalobní tvrzení, že aplikací právního předpisu – zákona, na základě kterého došlo k plošnému zveřejňování oznámení o majetku žalobce žalovanou do [datum], přičemž v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti aplikovaného zákona, došlo k zásahu do práv žalobce na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 LZPS, se odvolací soud zabýval tím, zda zásah veřejné moci v daném konkrétním případě umožňuje přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 LZSP (dle něhož„ Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“) a čl. 10 odst. 3 LZSP (dle něhož„ Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“) případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dle jehož odst. 1/„ Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“, podle odst. 2/„ Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“), pročež se zabýval především mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona žalovanou. postupovala-li žalovaná při zveřejňování citlivých údajů o veřejných funkcionářích v rámci protiústavní zákonné úpravy od [datum] do [datum], zasáhla tím do jejich práva na soukromí a informačního sebeurčení, přičemž ke skutečnosti, zda takový zásah je postačující pro přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 LZPS, příp. čl. 8 Úmluvy tak, že by bylo možné na základě jejich přímé aplikace dovodit odpovědnost státu za vzniklou újmu, lze dle odvolacího soudu uvést tolik: [jméno] intenzity tohoto zásahu je značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá imanentní kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (je-li poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Stále platí, že citlivé informace na základě zákona o střetu zájmů se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní - tj. zda anonymně, či adresně je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nicméně z hlediska výsledku - tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si však představit, že aplikací protiústavního zákona došlo u konkrétní osoby (zde žalobce na pozici neuvolněného starosty), ke vzniku újmy, která souvisela s plošným zveřejněním citlivých informací a která se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobce však vyjádřil v žalobě svou újmu – která nemůže být bez dalších tvrzených skutečností presumována – zcela obecným způsobem, když jinými slovy uvedl, že je mu„ obecně“ nepříjemná povinnost zveřejňování majetkových poměrů (která byla shledána ústavně konformní). Uvedené je sice lidsky pochopitelné, avšak mírou intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačující k závěru, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobci v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu vznikla.“ 22. Konečně odvolací soud uvádí, že žalobce dostatečně konkrétně vznik újmy netvrdil (a neprokázal). Soud I. stupně správně poukázal na to, že tím, že se žalobce k jednání konanému před soudem I. stupně nedostavil, zbavil se tak možnosti být v tomto směru vyzván postupem dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. s poučením o následcích nesplnění výzvy. Žalobní tvrzení stran vzniku újmy jsou jen obecná, pročež je namístě závěr, že žalobci nemajetková újma nevznikla, když tento ji dostatečně konkrétně netvrdil (natož aby ji prokázal, když prokázání vzniku újmy by bylo na pořadu po splnění povinnosti tvrzení ze strany žalobce). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že podle ust. § 101 a ust. § 120 o. s. ř. je účastník povinen tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Oprávněnost tvrzení musí být postavena na jisto, nestačí připuštění možnosti či úvahy o pravděpodobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1508/2007). Odvolací soud dále uvádí, že je správnou argumentace žalované, že se v daném případě neuplatní, byť vyvratitelná, právní domněnka vzniku újmy, neboť oproti nároku na přiměřené zadostiučinění za výkon vazby/trestu či za nepřiměřenou délku řízení, kde se újma na straně poškozeného předpokládá, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou není třeba dokazovat. Stejně tak bylo břemeno tvrzení a důkazní na žalobci i ohledně intenzity nemajetkové újmy odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích.

23. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl důvodně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované, přičemž rozhodl správně i o jejich výši a správně rozhodl i o lhůtě k plnění podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal ani odvolací soud důvod. Proto byl i nákladový výrok potvrzen podle ust. § 219 o. s. ř.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Nákladům odvolacího řízení v dané věci tedy odpovídá částka ve výši [částka] představující dva režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu; příprava účasti na jednání byla již součástí náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.