47 C 184/2020-91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [údaje o žalované] [anonymizováno 5 slov] [adresa] pro: omluvu a zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce], za porušení jeho práva na ochranu soukromí zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši 40 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 1. 11. 2020 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako [anonymizováno] [funkce] [územní celek] kraji, tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalované spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Ke vzniku újmy docházelo u žalobce od září [rok] do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], [rok] a [rok].

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 22. 4. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 24. 9. 2020 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 55 000 Kč včetně omluvy v souvislosti s jejím nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejňování a zpřístupňování oznámení evidovaných v Centrálním registru oznámení. K projednání nároku žalobce došlo dne 4. 3. 2021. Konstatovala, že je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne 31. 12. 2020, tzn. že ani po vyhlášení nálezu dne 11. 2. 2020 nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od 6. 11. 2020 neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době.

3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 24. 9. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na zadostiučinění z 24. 9. 2020; stanovisko žalované ze 4. 3. 2021).

5. Nesporným mezi účastníky byla dále skutečnost, že na žalobce jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení dle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobce, a to konkrétně v období od září [rok] do [datum] zveřejněním oznámení o jeho majetku za roky [rok], [rok] a [rok].

6. Z nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/ 2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

7. Z žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv komunálních politiků z 28. 7. 2020 soud zjistil, že se [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jakožto předseda [název] [anonymizována dvě slova] domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů v registru oznámení.

8. Z předžalobní výzvy žalobce z 25. 9. 2020 vzal soud za prokázané, že se žalobce již před podáním žaloby domáhal bezodkladného ukončení plošného zveřejnění údajů o jeho majetku v registru oznámení, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy.

9. Z tiskové zprávy žalované z 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

10. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- st 31/10, č. 426/2010 Sb. (dále jen„ stanovisko“) vyplývá, že je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

11. Skutkový děj je tedy mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobce plnil povinnost mu uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jeho soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobce zveřejněna od září [rok] do [datum] za roky [rok], [rok] a [rok], došlo k porušení jeho soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Z předžalobní výzvy je evidentní, že žalobce ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojil. Pokud žalobce tvrdí, že plošným zveřejněním jeho oznámení došlo k nemajetkové újmě, soud nemá důvod žalobci v tomto ohledu nevěřit, když takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce.

12. Tiskovou zprávu ze dne 10. 11. 2020 soud hodnotí tak, že omezení nahlížení do registru na základě individuálních žádostí bylo bezprostřední reakcí žalované na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, aby žalovaná zamezila situaci, kdy nedodržení povinnosti podat oznámení o majetku nestíhala možnost uložení sankce, čímž by se právní úprava stala imperfektní.

13. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

14. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

15. Zákonem č. 14/ 2017 Sb. byl novelizován s účinností od 1. 9. 2017 zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

16. Zákonem č. 112/ 2018 Sb. byl novelizován s účinností od 30. 6. 2018 zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

17. Citované novelizace byly zrušeny k 31. 12. 2020 nálezem z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17.

18. Podle Čl. 89 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. (2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

19. Podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

20. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

24. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.

25. Podle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. (2) Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. (3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. (4) Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

26. Podle výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu platí, že se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“ 27. Podle nálezu Ústavního soudu z 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad OdpŠk, podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

28. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, na nějž ve své obraně při jednání odkazovala žalovaná, závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu z 11. 2. 2020 brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Nejvyšší správní soud v rozsudku upozornil, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i Nejvyšší správní soud, i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována, když soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní.

29. Dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu podání oznámení dle zákona o střetu zájmů sleduje dvojí účel: má umožnit evidenčnímu orgánu zkontrolovat obsah oznámení a případně podat příslušnému správnímu orgánu podnět k zahájení přestupkového řízení (§ 13 odst. 7 zákona o střetu zájmů), a dále (a z hlediska zájmu na transparentním výkonu veřejné správy především) má umožnit kontrolu veřejnosti. Shromážděná data, k nimž nemá veřejnost přístup, nemohou být podrobena veřejné kontrole, takže smysl jejich shromažďování v registru nemůže být ve své úplnosti naplněn. Ostatně i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Z tohoto postupu Nejvyšší správní soud dovozuje, že veřejná kontrola je zcela zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů.

30. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

31. Podle nálezu Ústavního soudu z 6. 11. 2003, sp. zn. III ÚS 150/03, zásah správního orgánu (ve smyslu § 83 soudního řádu správního) podléhá přezkumu, jenž je procesní garancí vůči možné svévoli. Toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního pak může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

32. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok dne 24. 9. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

33. Žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci. OdpŠk je speciální úprava k občanskému zákoníku (srovnej nález Ústavního soudu z 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).

34. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup; vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Existence všech těchto podmínek musí být v řízení dána.

35. V návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) soud rekapituluje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu z 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

36. Soud posoudil věc podle shora uvedených ustanovení a judikatury dospěl k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, k čemuž vede soud závěr o absenci odpovědnostního titulu – nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobkyně domáhá zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejího oznámení z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, čímž bylo narušeno její soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu. Dále je třeba uvést, že právní úprava sledovala legitimní cíl, a nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobkyně může vyžádat. Nadto žalovaná zamezila plošnému zveřejňování v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a dle názoru zdejšího soudu se satisfakce žalobkyni dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu od 1. 1. 2021 zrušil.

37. Soud rozdělil svou argumentaci o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků na období do vyhlášení nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020 a na období následující.

38. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, neboť žalovaná jako orgán spravující centrální registr oznámení, nemůže o vlastní vůli hodnotit, zda byl zákon (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud. Pouze Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Představa, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat by vedl k popření shora citovaných ustanovení Ústavy České republiky a narušení právní jistoty. Výše uvedené závěry podporuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup (soudního exekutora) podle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem.

39. Z výše uvedených důvodů nemůže být úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, protože s ohledem na žalobní tvrzení má tato omluva žalobce odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Doplňování časových údajů do požadované omluvy, jejíž výslovné znění žalobce jasně vymezil, by představovalo přílišnou ingerenci ze strany soudu do žádaného znění omluvy, a proto je požadovanou omluvu nutné zamítnout již jen z důvodu její přílišné širokosti.

40. Pokud jde o následující období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud k této újmě uvádí, že Ústavní soud v nálezu odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do 31. 12. 2020. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

41. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Postupovala-li tak žalovaná až do 6. 11. 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobkyně na soukromí v rámci vertikální vztahů (stát – žalobce), avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona kontrolu veřejnosti v rámci vztahů horizontálních (žalobce – veřejnost). Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Žalovaná pak přestala zveřejňovat plošně oznámení v rámci lhůty jí poskytnuté Ústavním soudem.

42. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení dle zákona o střetu zájmů po dobu odložení vykonatelnosti nálezu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil tuto právní úpravu pro rozpor s ústavním pořádkem, není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, jímž je kontrola žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti.

43. Soud si je vědom judikatury, která přiznává účinky i vyhlášeným nálezům Ústavního soudu, které mají odloženou vykonatelnost, ačkoliv Ústava České republiky předpokládá, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby až v případě jejich vykonatelnosti (viz § 89 odst. 1,2 Ústavy). V rámci těchto judikátů se zdůrazňuje rozpor s ústavním pořádkem i po dobu dosavadní účinnosti zákona (např. nález Ústavního soudu z 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13) a imperativ, podle něhož soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77). Z těchto závěrů vyšel Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020, když dovodil, že deklarovaná protiústavnost úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení Ústavním soudem brání uložení správní sankce, neboť takové jednání postrádá společenskou škodlivost.

44. Dle soudu je však zásadního rozdílu mezi výkladem této judikatury tak, že soud upustí od sankce v rámci správního trestání pro absenci společenské škodlivosti, neboť sankce vynucuje povinnost vedoucí k porušení základních práv a svobod a výkladem, dle kterého by byl postup správního orgánu dle zrušené právní úpravy ode dne vyhlášení zrušujícího nálezu Ústavního soudu nesprávným úředním postupem zakládající odpovědnost státu za škodu i přes to, že vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla odložena. Ústavní soud v daném případě sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, ačkoliv svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů.

45. Podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky mají soudy předložit věc Ústavnímu soudu, dojdou-li k závěru, že zákon, který mají použít, je v rozporu s ústavním pořádkem. Judikatura logicky dovodila, že v případě, že zde existuje vyhlášený nález Ústavního soudu rušící právní úpravu v budoucnu, není zapotřebí, aby soud užíval postupu dle Čl. 95 odst. 2 Ústavy a věc předkládal Ústavnímu soudu a soud může uplatnit závěry nálezu i před jeho vykonatelností.

46. Správní orgán však oprávnění vyvolat řízení u Ústavního soudu podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nemá a je vázán zákonem. Ústavní soud zaujal k situaci, jak mají správní orgány v rámci intertemporálních účinků nálezů Ústavního soudu postupovat jasné stanovisko dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, a vyložil, že po dobu odkladu vykonatelnosti jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat.

47. Pokud jde o závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, že postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, soud k tomu předně uvádí, že Nejvyšší soud tuto otázku věcně neřešil a použil tento závěr jen jako podpůrný argument. Soud pak spatřuje podstatné rozdíly mezi situací nastíněnou Nejvyšším soudem a postupem žalované jako správce registru oznámení. Nejvyšší soud v tomto případu posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při (následné) deklarované protiústavnosti právní úpravy. Soudním exekutorům byl výkon soudních rozhodnutí, resp. exekuční činnost, svěřena na místo soudů a soudní exekutor sám určuje způsob provedení exekuce podle § 58 odst. 3 exekučního řádu. Exekuční příkazy lze označit za rozhodnutí sui generis, když exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (viz § 47 odst. 2 zákona č. 120/ 2001 Sb., o exekučním řádu).

48. V případě, že soudní exekutor, který do určité míry nahrazuje pozici vykonávacího soudu, má možnost zvolit různé způsoby provedení exekuce, a vykonával by exekuční příkaz, který by spočíval na protiústavní právní úpravě, kterou do budoucna zrušil Ústavní soud, tak by se dopustil nesprávného úředního postupu, když vykonání těchto exekučních příkazu jako rozhodnutí brání i ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. Žalovaná však o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem, proto se uplatní § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Soud konečně zdůrazňuje, že plenární stanovisko Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10 má vyšší normativní sílu než výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil jinou situaci, kdežto stanovisko na daný případ přímo dopadá.

49. Zdůrazňuje-li žalobce, že žádá odškodnění za zásah Ministerstva spravedlnosti, které plošně zveřejnilo údaje o jeho majetku, lze v tomto ohledu připomenout nález Ústavního soudu z 6. 11. 2003, sp. zn. III ÚS 150/03, který dovodil k pokynu policisty či strážníka obecní policie, který má povahu zásahu správního orgánu podle § 83 soudního řádu správního (pozn. stejně jako je správním zásahem plošné zveřejnění informací o majetku žalobkyní), že toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního, může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

50. Ačkoliv žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobkyně, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobce neprováděla a žalobci by žádná újma nevznikla. Soud připomíná, že žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce.

51. Se zřetelem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

52. Náhradu nákladů řízení soud přiznal úspěšné žalované dle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Žalovaná má nárok dle § 151 odst. 3 o. s. ř. na paušální náhradu hotových výdajů podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za vyjádření k žalobě, za přípravu na jednání podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky a 300 Kč za účast na jednání podle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky (jednání dne 22. 6. 2021 a vyhlášení rozsudku dne 25. 6. 2021). Celkem tak žalované náleží náhrada nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II.).

Poučení