91 Co 155/2022- 110

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o omluvu a o zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 45 C 205/2020-77, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání ve věci u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka], a poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“ podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal omluvy a zaplacení [částka] jako náhrady újmy na jeho právu na soukromí, která mu vznikla v důsledku plošného zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení, která žalobce jako veřejný funkcionář (uvolněný starosta obce Nová Včelnice) podával podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v období od nástupu do funkce v roce 2019 do listopadu 2020.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum] Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že sama povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby poskytl zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy.

4. Soud I. stupně dále zjistil, že SMS ČR ([ulice] místních samospráv ČR – pozn. odvolacího soudu) zveřejnila dne [datum] na svých webových stránkách informace komunálním politikům k podání průběžného oznámení s tím, že svým členským obcím rozeslala manuál, jak správně vyplnit průběžné oznámení s termínem podání do 30.

6. Doporučovala, aby veřejní funkcionáři při vyplňování do poznámky uvedli, že s ohledem na nález Ústavního soudu z [datum] nesouhlasí s tím, aby údaje z průběžného oznámení byly komukoli zpřístupněny bez dostatečné identifikace nahlížejícího. Pokud by k plošnému zveřejnění takovýchto údajů došlo a soud uznal, že se jednalo o nesprávný úřední postup, bude stát se všemi důsledky odpovídat za porušování ústavních práv komunálních politiků na ochranu jejich soukromí. Dopisem SMS ČR ze dne [datum], adresovaným ministryni spravedlnosti [jméno] [příjmení], upozorňovalo SMS ČR na to, že přetrvávající praxí plošného zveřejňování podaných oznámení stále dochází k porušování ústavně zaručených práv, jak toto ve svém nálezu konstatoval Ústavní soud. To vedlo řadu komunálních politiků k tomu, že v termínu do [datum] nepodali průběžné oznámení, což na nich dle SMS ČR nelze vymáhat pod hrozbou sankce. SMS ČR tak vyzývala, aby stát respektoval ústavně zaručená práva komunálních politiků, tj. jejich práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 LZPS, a přestal bezodkladně plošně zveřejňovat jejich podaná oznámení v CRO do doby, než zaručí soulad svého postupu s dotčenými ústavně zaručenými právy veřejných funkcionářů. Sdělením tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“ žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo dne [datum] na webových stránkách [webová adresa], že s ohledem na rozsudek NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezilo od [datum rozhodnutí] přístup k oznámením politicky veřejných funkcionářů evidovaným v CRO s tím, že oznámení těchto veřejných funkcionářů budou nově dostupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti. Rozsah zpřístupňovaných údajů se touto změnou nijak nemění. Popsaný postup zajistí, že nadále nebude docházet k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, který byl motivem přijetí citovaného nálezu Ústavního soudu i rozsudku NSS.

5. Soud I. stupně měl za prokázané, že žalobce u žalované uplatnil dne [datum] nárok na zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem popsaným v žalobě, žalovaná svým stanoviskem ze dne [datum] žalobce odškodnit odmítla.

6. Soud I. stupně nakonec vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce byl v rozhodném období politicky činným veřejným funkcionářem, jehož oznámení podle zákona o střetu zájmů byla v nelimitovaném rozsahu zveřejňována v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po vydání tohoto derogačního nálezu, konkrétně do [datum].

7. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), § 13 odst. 3 a § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, § 70 odst. 1 a § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky, že žaloba není důvodná.

8. Soud I. stupně uvedl, že především rozhodl o nepřerušení řízení s ohledem na zásady procesní ekonomie ve věci a s ohledem na typ řízení, kdy jde o řízení o náhradu nemajetkové újmy, kdy by mělo být rozhodnutí rychlé a účinné, a dále s ohledem na judikaturu soudu I. stupně a Městského soudu v Praze.

9. Soud I. stupně dále konstatoval, že žalobcem vymezené období, tj. od roku 2019 do listopadu 2020, je třeba je rozdělit na dvě části (dvě období). Konkrétně se jedná o období od roku 2019 do data vydání ústavního nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla deklarována protiústavnost ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a dále od data [datum], tj. vydání předmětného ústavního nálezu do listopadu [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno zveřejňování.

10. Pokud jde o prvé období, je dle soudu I. stupně zjevné, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období proto žalovaná postupovala v souladu se zákonem, tedy podle pravidel předepsaných právními normami, a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

11. Pokud jde o následující období, tj. od [datum] do listopadu 2020, poukázal soud I. stupně na to, že Ústavní soud zrušil dotčená ustanovení zákona o střetu zájmů s odloženým účinkem s vědomím, že do doby zrušení nebo přijetí jiné právní úpravy bude postupováno dle rušených ustanovení. Ústavní soud přitom zdůraznil potřebu veřejné kontroly nad výkonem veřejné správy, resp. činností veřejných funkcionářů, pro jejíž výkon musí být právo nahlížet do oznámení zachováno. Samotné podávání oznámení a právo nahlížet do nich neústavními shledány nebyly; za neústavní byla označena pouze možnost neomezeného, neindividualizovaného nahlížení do oznámení. Při okamžitém zrušení dotčených ustanovení zákona o střetu zájmů by možnost nahlížet do oznámení zcela zanikla, když Ústavní soud nemohl sám nově formulovat podmínky nahlížení. Z uvedeného dle soudu I. stupně vyplývá, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, pokud i po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 postupovala dle dosud nezrušených ustanovení zákona o střetu zájmů.

12. Soud I. stupně dodal, že žalovaná nebyla oprávněna hodnotit, zda aplikovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem či nikoli, naopak byla povinna zákon v celém jeho rozsahu až do okamžiku, k němuž byla jeho příslušná část Ústavním soudem zrušena, aplikovat. Na rozdíl od soudů neměla možnost věc předložit Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy), popř. právní úpravu, stran které již byl rozpor s ústavním pořádkem deklarován, neaplikovat. Na tom pak podle soudu I. stupně nic nemění ani skutečnost, že žalovaná nakonec ještě za platnosti a účinnosti dotčených ustanovení zákona o střetu zájmů, tj. před nabytím vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, systém přístupu k oznámením evidovaným v CRO změnila. Zřejmou motivací tohoto postupu přitom bylo, aby veřejní funkcionáři i nadále podávali oznámení, a byl tak naplněn účel zákona o střetu zájmů. Uvedená změna nečiní z předchozího postupu dle dosud platného a účinného zákona o střetu zájmů nesprávný úřední postup. Soud I. stupně proto žalobu pro neexistenci odpovědnostního titulu jako nedůvodnou zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka], tj. v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou [částka] za úkon (vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání).

14. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Zejména nesouhlasil s hodnocením významu odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, soudem I. stupně, když dle jeho názoru odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament ČR, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Žalobce měl za to, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09), proto považoval zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů po zveřejnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu v březnu 2020 jako již zcela neakceptovatelné. Stát tak závažným způsobem porušil osobnostní práva žalobce, za což musí přijmout odpovědnost. Žalobce proto podal žalobu na ochranu osobnosti, a nesouhlasí se soudem I. stupně, že se jedná o žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce se navíc dovolával přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví a zaváže žalovanou nahradit žalobci náklady řízení.

15. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, naopak se ztotožnila se závěry soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. a že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná odkázala na čl. 95 odst. 2 Ústavy, dle něhož jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu, který je jako jediný oprávněn o případné protiústavnosti zákona rozhodnout. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který toto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy žalovaná řídila platnou a účinnou právní úpravou, jednalo se vždy nepochybně o správný úřední postup. Žalovaná jako orgán moci výkonné pak nebyla ani oprávněna postupovat podle derogačního nálezu Ústavního soudu od okamžiku jeho vyhlášení. Žalovaná nesouhlasila se žalobcem, že jeho nárok na omluvu a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, uvedla, že příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalované žalobce v konečném důsledku brojí proti legislativní činnosti Parlamentu ČR, legislativní činnost však nesprávný úřední postup nepředstavuje. Žalovaná nakonec konstatovala, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobce je povinen tvrdit a prokázat zásahy do jeho osobnostní sféry. Z tvrzení žalobce vyplývá, že mu principiálně vadí samotné podávání oznámení dle zákona o střetu zájmů a možnost veřejnosti nahlížet do registru oznámení, které však byly Ústavním soudem shledány za souladné s ústavním pořádkem a sledující legitimní cíl. Žádné konkrétní zásahy do osobnostní sféry žalobce způsobené plošným zveřejňováním údajů z Centrálního registru oznámení žalobce netvrdí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne [datum].

17. Odvolací soud následně přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud nejprve konstatuje, že soud I. stupně postupoval správně, když zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020. Z obsahu spisu se podává, že žalobce navrhl řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že dne [datum] bylo podáno dovolání ve věci žalobce [jméno] [příjmení], sp. zn. 23 Co 298/2021, resp. 47 C 184/2020, a to z důvodu procesní ekonomie, aby v souběžně vedených obdobných řízeních nedocházelo k opakovanému provádění obdobných důkazů, nebyla nařizována další jednání a nezapočala další odvolací řízení, než o předmětné věci rozhodne Nejvyšší správní soud. V rámci dovolacího řízení by dle žalobce měla být řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v ostatních případech.

19. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za to, že přerušení řízení se s přihlédnutím k uvedeným důvodům jeví jako neopodstatněné, neboť by jím došlo k neodůvodněnému oddalování rozhodnutí v této věci. Otázka existence odpovědnostního titulu (v zásadě totožně vymezeného„ nesprávného úředního postupu“ žalované), z něhož žalobce dovozuje vznik újmy na své straně, byla navíc Městským soudem v Praze (a to různými odvolacími senáty) již opakovaně řešena a zahájení řízení o mimořádném opravném prostředku v souběžně vedeném řízení samo o sobě důvodem pro přerušení řízení v jiné věci není. Vyčkávání na výsledek řízení o dovolání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 184/2020 se (v protikladu s požadavkem na plynulý postup soudu a poskytnutí rychlé a účinné ochrany práv účastníků řízení) jeví jako neúčelné. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený výrok ad I. rozsudku soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný.

20. Dále se odvolací soud zabýval odvolacími námitkami žalobce ve vztahu k rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé.

21. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně neprováděl téměř žádné dokazování, resp. provedené důkazy nehodnotil, neboť vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. Odvolací námitky žalobce, že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem / § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností / § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním / § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., tedy vytýkající nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, nejsou opodstatněné. Žalobce navíc ani konkrétně nevylíčil, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně po skutkové stránce, pouhá citace zákonného vymezení některého z důvodů uvedeného v § 205 odst. 2 o. s. ř. nestačí.

22. Odvolací soud proto posuzoval, zda je důvodná odvolací námitka žalobce podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

23. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že na daný případ je třeba aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. (viz usnesení odvolacího soudu v této věci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 91 Co 57/2021-36). Odvolací soud tedy opět poukazuje na to, že ze žaloby zcela jednoznačně vyplývá, že žalobce spatřuje jako příčinu vzniku nemajetkové újmy spočívající v zásahu do jeho práva na soukromí tu skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti, které spravuje registr oznámení podle § 13 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., zveřejňovalo bez jakéhokoliv omezení s přístupem komukoli oznámení, která žalobce podával podle zákona o střetu zájmů v souvislosti s výkonem veřejné funkce od roku 2019 do listopadu [rok]. Žalobce dále ve své žalobě uvádí, že jestliže se žalovaná rozhodla postupovat podle protiústavní části zákona, musí ji stíhat negativní důsledky takového postupu. Žalobce též v dalším podání zdůrazňoval, že se svou žalobou domáhá omluvy a zadostiučinění za újmu, která mu byla způsobena plošným zveřejňováním oznámení o příjmech a závazcích, čímž bylo zasaženo do jeho osobnosti (soukromí). Jedná se tedy o výkon veřejné moci v podobě zveřejňování dostupných informací ze strany Ministerstva spravedlnosti, v úvahu proto připadá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2180/2021). Nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud I. stupně proto správně vycházel ze žalobních tvrzení a posuzoval věc podle zákona č. 82/1998 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému.

24. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že v období od roku 2019, tj. od nástupu žalobce do funkce veřejného funkcionáře dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, se žalovaná nemohla dopustit nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a neodpovídá za to, že byl přijat zákon, který byl posléze shledán protiústavním. Normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci totiž nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).

25. Soud I. stupně dále dospěl ke správnému závěru, že se žalovaná nesprávného úředního postupu nedopustila ani v období od vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, do listopadu 2020 Odvolací soud odkazuje na přiléhavé vysvětlení účinků derogačních nálezů Ústavního soudu soudem I. stupně v odůvodnění jeho rozsudku (viz odst. 33), včetně citace stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], v němž Ústavní soud vyložil, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Pokud Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum], pak Ministerstvu spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, nelze vytknout, že až do listopadu 2020 postupovalo při zveřejňování oznámení o majetku veřejných funkcionářů podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy.

26. Odvolací soud nakonec neshledal důvodnou ani odvolací námitku žalobce, že jeho nárok vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

27. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

28. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

29. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

30. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

31. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

32. Odvolací soud se zabýval mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, žalovanou (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15). Je třeba připomenout, že hlavním účelem zákona o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem veřejné funkce žalobkyně s tím, že cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona o střetu zájmů je důraz na kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, shledal protiústavním pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat došlo, naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Samotné oznámení tak nelze shledat nepřiměřeným prostředkem, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity žalobcem namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře ve veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Od veřejného funkcionáře tak lze očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Nakonec i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem.

33. Odvolací soud proto uzavírá, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za tvrzenou nemateriální újmu, která žalobci v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu měla v rozhodném období vzniknout.

34. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku ad II. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku ad III. o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za 1 úkon po [částka], a to za písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení