68 Co 193/2021- 261

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Pavla Riedlbaucha a soudců a JUDr. Vladimíry Čítkové a Mgr. Jitky Stibralové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 C 180/2019 - 178 takto:

Výrok

Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (ad V) zrušuje a věc se v rozsahu tomu odpovídajícím vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení, ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad II) se co do částky [částka] mění tak, že se žaloba zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení [částka] a úroku z prodlení z [částka] od [datum] do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok [příjmení]) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok V).

2. Rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy ve výši [částka] a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] a [částka] z titulu nezákonných rozhodnutí žalované. Svou žalobu odůvodnil tvrzením, že od [datum] byl zaměstnancem Ministerstva obrany (dále jen„ MO“) na pozici generálního sekretáře v 16. platové třídě, dne [datum] byl radou NATO zvolen do Mezinárodní rady auditorů NATO (dále jen„ IBAN“), z toho důvodu bylo na MO vytvořeno nové systemizované místo (snížení platu mělo být kompenzováno nárokem na náhradu zvýšených nákladů), přičemž pro výkon práce bylo potřeba osvědčení pro stupeň Tajné, Nejvyšší bezpečnostní úřad (dále jen„ NBÚ“) následně odňal žalobci osvědčení se stupněm utajení Tajné a nevydal mu osvědčení se stupněm utajení Přísně tajné, proto MO přestalo žalobci přidělovat práci, ke dni [datum] byla žalobci v návaznosti na rozhodnutí NBÚ zastavena výplata platu a náhrad, žalobce žádal bezúspěšně MO o přidělení k výkonu jiné práce, pracovní poměr přitom trval až do [datum]. Ve správním soudnictví pak byla obě rozhodnutí NBÚ jako nezákonná zrušena, přičemž tato rozhodnutí NBÚ byla předběžné vykonatelná, je tak nepodstatné, kdy nabyla právní moci. Pokud by nebyla vydána nezákonná rozhodnutí NBÚ, žalobce by byl držitelem osvědčení se stupněm utajení Tajné až do [datum], zrušení platnosti osvědčení bylo přitom jediným důvodem, pro který byl žalobce nucen ukončit svou funkci člena IBAN. Žalobce požadoval náhradu ušlého výdělku za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] (rozdíl mezi výdělkem, kterého by dosáhl, pokud by nebyla vydána nezákonná rozhodnutí a výdělkem, kterého skutečně dosáhl), když do funkce člena IBAN byl jmenován na dobu od [datum] do [datum]. Výdělek za období od [datum] do [datum] by na pozici člena IBAN činil celkem [částka], od této částky žalobce odečetl reálně zvýšené náklady ve výši [částka], které by nesl, pokud by vykonával funkci člena IBAN. Žalobce od září 2015 zahájil podnikatelskou činnost, přičemž za předmětné období z ní dosáhl příjmu [částka], přičemž tuto částku rovněž odečetl od částky [částka]. Žalobce dále požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka], a to za zásah do jeho důvěryhodnosti a zhoršení dalšího profesního uplatnění, a náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] spočívající v negativních dopadech nezákonných rozhodnutí do osobního (rodinného) života žalobce, když v důsledku výkonu práce při současném podnikání musel být často v zahraničí a byl nucen cestovat, což mělo negativní dopad na jeho osobní život, což vyústilo v dlouhodobou manželskou krizi a následně odluku na konci roku 2018, která vedla k rozvodu manželství. Náhradu újmy žalobce uplatnil u NBÚ.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a rozhodnutími NBÚ, neboť k ukončení pracovního poměru žalobce došlo k [datum], avšak rozhodnutí NBÚ ze dne [datum] ještě nebyla v právní moci, když o rozkladu bylo rozhodnuto až dne [datum]. Zdůraznila, že je třeba zkoumat, zda rozhodnutí NBÚ byla jedinou či hlavní příčinou tvrzené škody. Žalovaná také sporovala výši vyčísleného ušlého výdělku, a to za situace, kdy příjem žalobce byl konstruován ze dvou složek, a to platu dle platového výměru a nezdanitelné náhrady spojené se zařazením do funkce člena IBAN, která tvořila většinu příjmu. Náhradu za zvýšené životní náklady však nelze považovat za ušlý zisk, neboť se jedná o kompenzaci za zvýšené náklady spojené s pobytem v zahraničí. Je tak třeba, aby žalobce označil, jaká část žalované částky jsou náhrady spojené s výkonem funkce člena IBAN. K nemajetkové újmě pak žalovaná namítla absenci příčinné souvislosti mezi nemajetkovou újmou a nezákonnými rozhodnutími, neboť žalobce byl odvolán z funkce člena IBAN v době, kdy nezákonná rozhodnutí dosud nebyla v právní moci, nadto namítla nepřiměřenost požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Rovněž namítla, že žalobce byl předmětem značného mediálního zájmu v nejrůznějších souvislostech.

4. Soud I. stupně shrnul, že žalobce požadoval po žalované náhradu škody v podobě ušlého výdělku ve výši [částka] a náhradu nemajetkové újmy v profesním životě v částce [částka] a v osobním životě v částce [částka], to vše z důvodu vydání nezákonných rozhodnutí NBÚ o nevydání osvědčení pro stupeň Přísně tajné a odebrání osvědčení pro stupeň Tajné, v jejichž důsledku byl žalobce odvolán z funkce člena IBAN a byl mu skončen pracovní poměr, přičemž tato nezákonná rozhodnutí se nepříznivě projevila i v jeho osobním a dalším profesním životě.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování, přičemž návrh žalované na doplnění dokazování znaleckým posudkem za čelem zjištění skutečné výše škody zamítl pro nadbytečnost, a citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) upravujících instituty nezákonného rozhodnutí, majetkové škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dospěl k závěru o důvodnosti žaloby stran požadovaného ušlého zisku a částečné důvodnosti žaloby stran požadovaného zadostiučinění.

6. Soud I. stupně se nejdříve zabýval existencí odpovědnostního titulu a příčinnou souvislostí mezi ním a vzniklou majetkovou újmou. V této souvislosti uvedl, že rozhodnutím NBÚ ze dne [datum] byla zrušena platnost osvědčení žalobce pro stupeň utajení Tajné, čímž došlo k tomu, že žalobce již nadále nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon práce člena IBAN a byl proto nucen se z Bruselu vrátit zpět do České republiky. Ke dni [datum] byla žalobci zastavena výplata platu a veškerých náhrad. V návaznosti na rozhodnutí NBÚ ze dne [datum] MO žalobci sdělilo, že funkci nadále vykonávat nemůže a že je zde dán výpovědní důvod. Pracovní poměr žalobce nicméně trval nadále, o čemž bylo pravomocně soudy rozhodnuto. Zrušení osvědčení žalobce pro stupeň utajení Tajné bylo jediným důvodem pro jeho odvolání z pozice člena IBAN. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 9A 130/2015 a č. j. 9A 131/2015, následně došlo ke zrušení obou rozhodnutí NBÚ o zrušení osvědčení žalobce pro stupeň utajení Tajné a o nepřiznání osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné, rozhodnutí NBÚ, kdy se jednalo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, tak byla zrušena jako nezákonná. K odvolání žalobce z pozice člena IBAN došlo v důsledku rozhodnutí NBÚ (zrušení platnosti prověrky žalobce pro stupeň Tajné), neboť právě tímto rozhodnutím bylo způsobeno, že žalobce nadále nesplňoval podmínky pro výkon funkce člena IBAN. Čtyřletá doba mandátu žalobce by uplynula ke dni [datum], neboť tato doba mandátu je standardní, respektive fixní z důvodu ochrany nezávislosti členů IBAN, přičemž tito mohou být odvoláni jen ve velmi specifických případech, například ze zdravotních důvodů, žádný takový zvláštní důvod pro odvolání žalobce z pozice člena IBAN žalovaná netvrdila. Soud I stupně tak shledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, kterým byla žalobci odebrána prověrka pro stupeň Tajné, a vzniklou škodou v podobě ušlého výdělku žalobce.

7. Soud I. stupně se dále zabýval výší požadované náhrady majetkové újmy (škody). V této souvislosti připomněl, že se žalobce domáhal ušlého výdělku za období od [datum] do [datum], kdy by nastal konec jeho čtyřletého funkčního období v IBAN. Tato částka byla určena ve výši rozdílu výdělku, kterého by dosáhl, pokud by nebyla vydána nezákonná rozhodnutí, a výdělkem, kterého v tomto období skutečně dosáhl. Náhrada žalobci náleží ve výši průměrného výdělku. Po dobu působení u MO činil plat žalobce dle platového výměru [částka] hrubého měsíčně (mimo náhrady zvýšených životních nákladů). Ušlý plat za uvedené období činí [částka] (34x [částka] a 1x [částka] za poměrnou část ledna 2018), ušlé náhrady zvýšených životních nákladů činily celkem [částka], kdy tato výše je dána součtem náhrad ve výši [částka] měsíčně. Soud I. stupně k požadované náhradě škody spočívající v ušlých náhradách zvýšených životních nákladů uvedl, že i tento nárok shledal důvodným, neboť se nejednalo jen o kompenzaci náhrad za život v zahraničí, jak argumentovala žalovaná, náhrada životních nákladů náleží zaměstnanci i tehdy, pokud je například ze zdravotních důvodů pokračováno v léčbě v České republice. Žalobce žádné nadstandardní výdaje spojené s životem v Bruselu nemusel hradit, když náklady na nadstandardní ošacení žalobce byly kryty z vybavovacích nákladů poskytovaných mimo rámec žalobcova platu a náhrad měsíčních zvýšených životních nákladů, stejnou možnost pak žalobce měl v případě vybavení domácnosti. Fakticky se tak jednalo o další složku jeho platu, která je odrazem ocenění vysokého a prestižního postavení zaměstnance, jenž je jako reprezentant státu vyslán za účelem výkonu pracovních povinností do zahraničí. Příjmy žalobce z podnikání pak v uvedeném období činily celkem [částka]. Soud I. stupně uzavřel, že žalobcem vypočtenou výši vzniklé škody, odpovídající rozdílu mezi částkou, která žalobci za rozhodné období měla být z titulu platu a náhrad vyplacena, a částkou, které žalobce v daném období reálně dosáhl ze svého podnikání, považuje za důvodnou, žalobce nadto své dodatečné životní náklady v Bruselu vyčíslil částkou [částka], o níž jím požadovanou částku ještě snížil. Soud I. stupně proto požadavku na náhradu majetkové újmy ve výši [částka] vyhověl.

8. Soud I. stupně se dále zabýval požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce [částka] spočívající ve ztrátě profesní důvěryhodnosti a zhoršení dalšího profesního uplatnění, přičemž uvedl, že z dokazování vyplynulo, že v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí se žalobce potýkal s problémy při ucházení se o nové zaměstnání, neboť mu bylo opakovaně sdělováno, že po profesní a odborné stránce sice uspěl, avšak s odkazem na nevyjasněné okolnosti ztráty bezpečnostní prověrky a souvisejícího odvolání z místa člena IBAN mu práce nabídnuta nebyla. V případě výkonu práce auditora je jeho důvěryhodnost a integrita zcela zásadní. Soud I. stupně uvedl, že s ohledem na to, že do této jeho důvěryhodnosti po stránce profesní zcela jednoznačně zasaženo bylo, je nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy spočívající v tomto zásahu (v důsledku čehož došlo ke zhoršení dalšího profesního uplatnění) důvodný. Nezákonná rozhodnutí zasáhla do žalobcova profesního života v tom smyslu, že nadále nejen že nemohl vykonávat funkci člena IBAN, ale také si ani nemohl v oboru auditu nalézt zaměstnání. Co se týče tvrzené medializace případu, z předložených článků nevyplývá, že by byly jen v neprospěch žalobce. Stran výše zadostiučinění soud I. stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 303/2019, uvedl, že tato musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují, přičemž pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, soud I. stupně pak uvedl, že nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. K posuzované věci soud I. stupně uvedl, že je specifická a případ, který by se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodoval, nenalezl. Nicméně uvedl, že v souladu s ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. posoudil závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Závažnost soud I. stupně určil jako vysokou, neboť v důsledku nezákonných rozhodnutí žalobce přišel o vysoce prestižní zaměstnání (jednalo se o pracovní pozici ve vrcholné nadnárodní instituci, která dosud nebyla nabídnuta jinému občanu ČR a pro žalobce znamenala životní profesní příležitost, přičemž po skončení funkčního období v IBAN lze důvodně předpokládat, že by se právě absolvování této prestižní pozice a z ní získané zkušenosti staly odrazovým můstkem pro další profesní realizaci žalobce ve velmi úzkém a specifickém oboru) a vůbec možnost se ve svém oboru nadále realizovat, to vše bylo zároveň spojeno se zpochybněním jeho pověsti. Rozhodnutí NBÚ velmi negativně zasáhla do života žalobce a nenapravitelně narušila jeho profesní ambice a kariéru. Soud I. stupně dále uvedl, že se posuzovaná věc blíží věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 289/2009, kdy bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši [částka] za každý měsíc nezákonného trestního stíhání. Soud I. stupně uzavřel, že nemá za to, že by se samotné konstatování porušení práva jevilo jako dostačující a proto žalobci přiznal zadostiučinění v penězích, a to v částce [částka]. Nad rámec částky [částka] pak soud I. stupně žalobu zamítl, a to včetně úroku z prodlení z částky [částka], neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena. Soud I. stupně dovětkem uvedl, že pokud žalobce při jednání konaném dne [datum] uváděl, že nemajetková újma mu vznikla také v souvislosti s domovní prohlídkou konanou Policií ČR, pak se jednalo o nové skutkové tvrzení, které bylo uplatněno až po uplynutí koncentrační lhůty, pročež k němu nepřihlížel.

9. Konečně se soud I. stupně zabýval požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce [částka], která mu měla vzniknout v podobě negativních dopadů nezákonného rozhodnutí do jeho osobního života, konkrétně mělo vést k rozpadu jeho manželství. V této části soud I. stupně žalobu shledal nedůvodnou, neboť žalobce spatřoval hlavní důvod rozpadu jeho manželství ve skutečnosti, že často cestoval, nicméně sám žalobce vypověděl, že krize manželství už trvala delší dobu, navíc pokud uváděl, že důvodem rozpadu manželství bylo jeho časté cestování, pak nelze přehlédnout, že pokud by zůstal členem rady IBAN, jezdil by domů za rodinou do České republiky tři víkendy v měsíci, na Slovensko (v rámci svého podnikání – poznámka odvolacího soudu) však dojížděl každé pondělí až čtvrtek, někdy pátek, s rodinou by se tak vídal ještě méně. Soud I. stupně tak neshledal, že by byla dána příčinná souvislost mezi rozpadem manželství žalobce a nezákonným rozhodnutím, potažmo odvoláním z funkce člena IBAN, pročež soud I. stupně žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobce byl v řízení zcela úspěšný.

11. Rozsudek soudu I. stupně, a to v jeho vyhovujících výrocích I a II, napadla žalovaná včasným a přípustným odvoláním. V něm nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, jenž dovodil existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou v podobě ušlého výdělku a rozhodnutím žalované (rozhodnutím NBÚ – poznámka odvolacího soudu), neboť soud I. stupně nevzal v potaz, že toto rozhodnutí nemuselo být jedinou či hlavní příčinou žalobcem tvrzené škody. V této souvislosti dále uvedla, že rozhodnutí žalované o zrušení platnosti osvědčení žalobce pro přístup k utajovaným informacím stupně utajení Tajné bylo dnem doručení žalobci vykonatelné. Žalobce tak pozbyl oprávnění k přístupu k utajovaným informacím a nemohl vykonávat funkci člena IBAN. Žalobce opakovaně žádal svého zaměstnavatele MO o dočasné přidělení jiné práce, kterou by mohl vykonávat do doby ukončení řízení o opravném prostředku. I když žalobce ztratil oprávnění přístupu k utajovaným informacím a zaměstnavatel neměl v místě výkonu práce, tj. v Bruselu, žádné jiné volné pracovní místo, mohl být žalobce zařazen na jiné pracovní místo, například s výkonem práce v České republice, kde by nebylo nutné, aby splňoval podmínky přístupu k utajovaným informacím. Žalobce však odmítl své další působení na MO na pozici, kde nebyl nutný přístup k utajovaným informacím. MO však žalobce na výkon jiné práce, ke které by předpoklady stanovené právními předpisy a požadavky zaměstnavatele splňoval, nezařadilo a zastavilo žalobci výplaty platu a náhrad, a to v době časově předcházející pravomocnému rozhodnutí žalované. Tyto kroky přitom zaměstnavatel učinil na základě svého rozhodnutí. Soud I. stupně tak pochybil, pokud označil rozhodnutí žalované za jediný důvod vzniku škody, neboť příčinou vzniku škody mohl být rovněž postup MO jako zaměstnavatele žalobce, který v situaci, kdy žalobce nemohl vykonávat funkci člena IBAN, nezařadil žalobce na výkon jiné práce, ke které by předpoklady stanovené právními předpisy a požadavky zaměstnavatele splňoval. Žalovaná rovněž vyčetla soudu I. stupně, že nesprávně rozhodl o požadavku žalobce na poskytnutí zadostiučinění, když tento nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi nemajetkovou újmou spočívající ve ztrátě profesní důvěryhodnosti a zhoršení profesního uplatnění a rozhodnutím žalované, neboť i zde rozhodnutí žalované nemuselo být jedinou či hlavní příčinou vzniku této nemajetkové újmy. V této souvislosti poukázala na medializaci osoby žalobce, ke které došlo nejen v důsledku rozhodnutí žalované, ale také v důsledku prověřování prováděného Policií ČR v souvislosti s prodejem nepotřebného majetku MO. Ke ztrátě, respektive poškození profesní důvěryhodnosti žalobce, tedy mohlo dojít nejen v důsledku rozhodnutí žalované, ale rovněž v důsledku kontaktů žalobce na osoby, které byly v uvedené souvislosti Policií ČR prověřovány. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalobce k odvolání žalované nejprve předestřel, že s ohledem na odůvodnění odvolání se vyjádří jen k otázce existence příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími žalované a škodou a nemajetkovou újmou, která v jejich důsledku žalobci vznikla, přičemž pakliže by měl odvolací soud za to, že by rozsudek soudu I. stupně měl být přezkoumán i z jiného důvodu a předmětem odvolacího řízení by tak měla být jiná otázka, požádal, aby mu byl poskytnut prostor pro vyjádření k takové otázce, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebylo překvapivé. Žalobce vyslovil přesvědčení o tom, že nezákonné rozhodnutí o zrušení bezpečnostní prověrky pro stupeň utajení Tajné bylo jediným důvodem pro jeho odvolání z funkce člena IBAN a vyslovil zároveň přesvědčení o tom, že soud I. stupně se otázkou existence příčinné souvislosti důkladně zabýval. K žalovanou uváděné argumentaci, že žalobce mohl být zařazen na jiné pracovní místo, například s výkonem práce v České republice, kde by nebylo nutné, aby splňoval podmínky přístupu k utajovaným informacím, žalobce uvedl, že tato byla vypořádána soudy v řízení, ve kterém se domáhal náhrady platu vůči MO jako svému zaměstnavateli poté, co bylo postaveno najisto, že pracovní poměr žalobce trvá, neboť mu MO nedoručilo výpověď, přičemž Městský soud v Praze jakožto soud odvolací v uvedeném řízení uvedl, že MO nesmělo dále přidělovat žalobci práci na jeho dosavadní pracovní pozici, protože žalobce pozbyl zákonné předpoklady pro její výkon, jinak by se dopouštělo protiprávního jednání a zároveň, že MO nebylo povinno žalobce převést na jinou práci, pro jejíž výkon by žalobce nemusel splňovat podmínku bezpečnostní prověrky. Ke svému nároku na náhradu ušlého zisku pak uvedl, že v řízení prokázal, že měl vytvořeny veškeré předpoklady pro to, aby v souvislosti s funkcí člena IBAN dosáhl výdělku, jehož náhrady se v tomto řízení domáhal. Nebýt nezákonných rozhodnutí žalované, zejména nezákonného rozhodnutí o odebrání bezpečnostní prověrky pro stupeň utajení Tajné, žalobce by vykonával funkci člena IBAN do konce fixního čtyřletého období, které by jinak uplynulo dne [datum], a dosáhl by tak odměny za vykonanou práci. Žalobce dále vyslovil přesvědčení o tom, že prokázal, že v oblasti finančního auditu je zásadní důvěryhodnost a osobní integrita, přičemž nezákonná rozhodnutí představovala natolik citelný zásah, v jehož důsledku žalobce přišel o vysoce prestižní pracovní pozici a jeho profesní důvěryhodnost byla nenávratně poškozena. K názoru žalované, že mělo dojít k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a újmou žalobce spočívající ve snížení jeho profesní důvěryhodnosti z důvodu medializace celého případu ztráty bezpečnostní prověrky, žalobce uvedl, že tato argumentace je v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou je přetržena pouze v případě, že nová skutečnost působí jako výlučná a samostatná příčina a původní příčina již nepůsobí následky. Žalobce zdůraznil, že značná medializace jeho případu souvisela primárně se ztrátou jeho bezpečnostní prověrky, nadto část novinových článků nebyla nutně v jeho neprospěch. Proto v jejich důsledku ani nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do profesní důvěryhodnosti žalobce. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

13. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] žalobce k výzvě odvolacího soudu postavil najisto, že jím namítaným odpovědnostním titulem v projednávané věci jak ve vztahu k jím požadované náhradě ušlého zisku, tak i zadostiučinění za nemajetkovou újmu je jen rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné, rozhodnutí o neudělení prověrky pro stupeň Přísně tajné jím bylo uváděno jen pro dokreslení situace.

14. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] žalovaná k výzvě odvolacího soudu postavila najisto, že nečiní součástí obranných tvrzení to, že byl žalobce medializován i v souvislosti s prověřováním Policií ČR, kdy uvedené uvedla jen pro dokreslení situace.

15. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] odvolací soud dal žalobci možnost v jím žádané lhůtě argumentovat k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, jenž dovodil, že náhrady zvýšených životních nákladů nejsou náhradou platu (nejde o součást platu) a zároveň nejsou škodou, pokud zaměstnanec fakticky práci v zahraničí nevykonává.

16. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] odvolací soud konstatoval, že soudem I. stupně nabídnuté rozhodnutí ke srovnání, jež bylo vydáno ve věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 289/2009, neposuzuje jako adekvátní srovnávací materiál za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 u zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání vycházel z jeho délky a dále konstatoval, že soud I. stupně nedal účastníkům řízení možnost označit rozhodnutí srovnatelná s případem žalobce pro posouzení formy zadostiučinění či posouzení adekvátní výše zadostiučinění v penězích (respektive, že je k označení takových rozhodnutí nevyzval – poznámka odvolacího soudu). Odvolací soud tak účastníky řízení vyzval k označení takových srovnatelných rozhodnutí v jimi žádané lhůtě.

17. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] odvolací soud konečně předestřel jako srovnatelné rozhodnutí s případem žalobce rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 204/2019 - 172, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Poškozenému bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši [částka] za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím NBÚ, kterým poškozenému byla zrušena platnost osvědčení pro přístup k utajovaným informacím ve stupni utajení Tajné, poškozený byl vojákem z povolání, po 20 letech služby byl jmenován do hodnosti podplukovníka v letectvu, na základě rozhodnutí NBÚ ze dne [datum] byl postaven mimo službu, dne [datum] mu bylo sděleno, že pro něj není v rámci resortu MO vhodné místo odpovídající jeho hodnosti a kvalifikaci, pročež bude propuštěn ze služebního poměru, rozklad byl rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne [datum] zamítnut. Rozhodnutí NBÚ bylo následně zrušeno ve správním soudnictví, přičemž řízení bylo zastaveno, neboť v mezidobí uplynula doba, na kterou bylo osvědčení vydáno. I ve srovnávaném soudním řízení žalovaná argumentovala tím, že jí nelze klást k tíži žalobou tvrzený tíživý následek, spočívající v propuštění poškozeného z armády, a tím, že žalobcův služební poměr mohl pokračovat i na jiném služebním místě, kde není vyžadován přístup k utajovaným informacím. Odvolací soud uvedl, že soud I. stupně správně určil, že za žalovanou jedná NBÚ, který je ústředním správním úřadem. Dále se odvolací soud vyjádřil k namítanému nedostatku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím NBÚ a požadavkem na náhradu nemajetkové újmy, kdy uvedl, že je pravdou, že nezákonné rozhodnutí NBÚ neřešilo otázku dalšího setrvání poškozeného ve služebním poměru, když o něm bylo rozhodnuto až pozdějším rozhodnutím služebního orgánu, nicméně bylo-li takové rozhodnutí služebního orgánu nutným důsledkem skutečnosti, že poškozený předchozím rozhodnutím NBÚ pozbyl bezpečnostní způsobilost, pak relevantní příčinou vzniku újmy, kterou poškozený odvíjí od nuceného ukončení armádní kariéry, zůstává rozhodnutí NBÚ. Stran vzniklé újmy odvolací soud uvedl, že sdílí závěr soudu I. stupně, že poškozenému vznikla ukončením jeho řadu let budované armádní kariéry závažná imateriální újma, záležející primárně v nevratném zásahu do jeho profesního života, uvedený zásah se zprostředkovaně negativně promítl i v kvalitě jeho osobního a rodinného života. Odvolací soud dále uvedl, že mu není znám obdobný případ, pročež učinil srovnání s případem téhož poškozeného, jemuž se dostalo zadostiučinění z titulu nezákonného trestního stíhání /stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužití (vysoká tak míra společenského odsouzení – poznámka odvolacího soudu) trvalo jeden rok, bylo rozsáhle medializováno, žalobci hrozil trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, odškodňované újmy nesouvisely se ztrátou zaměstnání, ale byly představovány poškozením partnerského a rodinného života, psychickými i somatickými potížemi, dehonestací žalobce na pracovišti/ v celkové výši [částka] Odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout ani to, že podobného očištění, jako se poškozenému dostalo v jeho trestní věci zprošťujícím rozsudkem, se mu ve správním řízení nedostalo a nedostane, když nikdy nebude postaveno najisto nejen to, zda se jednání, v němž NBÚ spatřoval bezpečnostní riziko, dopustil či nikoliv, ale i o jaké jednání se konkrétně mělo jednat. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k výši odškodnění, jež bylo žalobci přiznáno za trestní stíhání, se mu jeví být částka [částka] adekvátním odškodněním újmy za nezákonné rozhodnutí NBÚ.

18. Žalobce doplnil svou argumentaci k výzvě odvolacího soudu, a to jak ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1788/2009 (otázka, zda nevyplacení náhrady životních nákladů představuje nahraditelnou škodu v důsledku nezákonného rozhodnutí NBÚ o odebrání bezpečnostní prověrky pro stupeň Tajné), tak i ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 204/2019-172 (stran přiměřené výše odškodnění v penězích vzniklé nemajetkové újmy).

19. K náhradě životních nákladů žalobce uvedl, že nepřiznání náhrady ušlého výdělku v rozsahu náhrady zvýšených životních nákladů by bylo v rozporu se zásadou plné náhrady škody, neboť tato náhrada fakticky představovala složku platu žalobce v souvislosti s výkonem funkce člena IBAN, když je nárokovou složkou výdělku u všech osob vyslaných do zahraničí Českou republikou, přičemž tato náhrada je odvozena od služebního postavení vysílané osoby a jejího základního tabulkového platu, nesměřovala ke kompenzaci vyšších životních nákladů při pobytu žalobce v Bruselu, nýbrž jejím prostřednictvím bylo žalobci zejména kompenzováno snížení platu z platové třídy 16 na úroveň platové třídy 14, zároveň však představovala zvýšení jeho platu jako ocenění vysokého a prestižního postavení zaměstnance jakožto reprezentanta České republiky při mezinárodní organizaci NATO, výše náhrady zvýšených životních nákladů je stanovována pomocí koeficientu z celého platu vždy ke každému měsíci, čímž jsou obě složky celkového platu úzce provázány. Dále žalobce argumentoval stran toho, že mu v souvislosti s jeho působením v Bruselu nevznikaly žádné nadstandardní životní náklady, nejedná se o účelově vázané prostředky, zaměstnanec působící v zahraničí má nárok na náhradu zvýšených životních nákladů i v případě, že práci v zahraniční nevykoná, a to zejména v případě, že je v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nebo úrazu po dobu delší 30 dnů a léčí se v České republice, čímž je zcela vyvrácen argument Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, podle kterého může náhrada zvýšených životních nákladů svoji funkci plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí. Celkový plat žalobce, včetně náhrady zvýšených životních nákladů, byl nastaven jako zahraniční plat za výkon práce v zahraniční. Neplatí tedy argument Nejvyššího soudu uvedený v již zmíněném rozsudku, že zaměstnanec v případě vyslání do zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, protože v případě žalobce nebylo ani možné, aby tutéž práci vykonával v České republice. Ostatně sám Městský soud v Praze v předcházejících řízeních o náhradě platu (v řízení vedeném proti MO jakožto zaměstnavateli – poznámka odvolacího soudu) uzavřel, že žalobci nemohla být přiřazována jiná práce. Žalobce vyslovil na základě uvedené argumentace přesvědčení, že náhrada zvýšených životních nákladů byla v případě žalobce pouze další složkou jeho celkového platu, a proto i ztráta způsobená nevyplacením této náhrady v důsledku nezákonného rozhodnutí NBÚ představuje nahraditelnou škodu (ušlý výdělek) podle zákona č. 82/1998 Sb. Je tak nepochybné, že žalobce by při pravidelném běhu věcí, nebýt nezákonného rozhodnutí NBÚ, reálně dosáhl takového ušlého výdělku, který by zahrnoval měsíční plat ve výši [částka] a rovněž i náhradu zvýšených životních nákladů ve výši [částka] měsíčně mínus skutečné zvýšené náklady ve výši [částka] a příjem z podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce k této otázce uzavřel, že nepřiznání uvedené náhrady by bylo rovněž v rozporu s ústavou zaručeným právem na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím.

20. K výzvě odvolacího soudu stran srovnatelných případů s případem žalobce, jemuž bylo soudem I. stupně přiznáno zadostiučinění ve výši [částka], a odvolacím soudem předestřenému dle něj srovnatelnému rozhodnutí, žalobce uvedl, že mu nejsou známá jiná obdobná rozhodnutí, nicméně upozornil na dle něj zásadní rozdíly ve věci poškozeného, bývalého vojáka z povolání, kterému bylo za nezákonné odnětí bezpečnostní prověrky pro stupeň Tajné přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši [částka], přičemž jehož věc byla projednávána Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Co 204/2019, a ve věci žalobce. Městský soud v Praze se v uvedeném případě nezabýval a ani nemohl zabývat otázkou, jaká maximální výše peněžitého zadostiučinění představuje adekvátní odškodnění za nezákonné rozhodnutí spočívající ve zrušení platnosti bezpečnostní prověrky, neboť částka [částka] byla rovněž žalovanou částkou, kterou soudy nesměly překročit, zároveň žalobce nebyl armádním důstojníkem, nýbrž patřil mezi nejvýše postavené občany České republiky v rámci NATO, což činí případ žalobce zcela jedinečným a do jisté míry nesrovnatelným s jinými případy. Žalobce tak vyslovil přesvědčení o tom, že jemu přiznané zadostiučinění ve výši [částka] nevybočuje z mezí slušného a spravedlivého odškodnění.

21. K výzvě odvolacího soudu stran srovnatelných případů s případem žalobce žalovaná uvedla, že se dle jejího názoru jedná o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 148/2013 - 113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 440/2016 - 286, a v téže věci vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 148/2013 - 337, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 6/2021 - 391.

22. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 193/2021 - 250, byl žalobce vyzván ke specifikaci, jaké částky se domáhá jakožto náhrady ušlého platu a jaké částky jakožto náhrady zvýšených životních nákladů. Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí připomněl, že napadeným rozsudkem soud I. stupně mimo jiné uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Odvolací soud uvedl, že tak soud I. stupně vyhověl žalobě stran žalobcem požadovaného nároku na náhradu ušlého zisku z titulu nezákonného rozhodnutí, aniž však žalobce postupem dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval ke specifikaci částek, z níž se tento souhrnný nárok skládá, když z tvrzení uvedených v žalobě je zřejmé, že žalobci měla ujít souhrnná částka [částka], k níž dospěl odečtem částky [částka], jež má korespondovat reálně zvýšeným životním nákladům a částky [částka], jež má korespondovat zisku, jehož žalobce dosáhl z vlastní podnikatelské činnosti, od částky [částka], jež má korespondovat celkově ušlé částce odpovídající součtu ušlého platu a součtu náhrad zvýšených životních nákladů. Z tvrzení uvedených v závěrečném návrhu se pak podává, že žalobci měla ujít souhrnná částka [částka] (dle dále uvedeného výpočtu však vychází částka [částka]), jež má být rozdílem mezi ušlým platem ve výši [částka] a ušlými náhradami zvýšených životních nákladů ve výši [částka] (součtem těchto částek je však částka [částka] a nikoliv původně uváděná částka [částka]) na straně jedné a částkou [částka], jež má korespondovat reálně zvýšeným životním nákladům a částkou [částka], jež má korespondovat zisku, jehož žalobce dosáhl z vlastní podnikatelské činnosti, na straně druhé. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že není po uvedených odečtech zřejmé, jaké částky se žalobce domáhá jakožto náhrady ušlého platu a jaké částky jakožto náhrady zvýšených životních nákladů (tedy jak celkové částky ušlého zisku po odečtu částek [částka] a [částka], tak i částky odpovídající ušlému platu a částky odpovídající ušlým náhradám zvýšených životních nákladů), postupoval za přiměřeného použití ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení ust. § 211 o. s. ř., přičemž upozornil na to, že následkem nevyhovění výzvě odvolacího soudu je namísto postupu dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. (kdy tento následek by byl namístě, pokud by k výzvě dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. přistoupil soud I. stupně) postup dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

23. Na výzvu odvolacího soudu ze dne [datum] žalobce uvedl, že se domáhá náhrady škody sestávající z částky ušlého platu, jehož přesná výše činí [částka] a z částky ušlých náhrad zvýšených životních nákladů, jejichž přesná výše činí [částka]. Dále uvedl, že od souhrnné částky ve výši [částka] představující součet ušlého platu a ušlých náhrad zvýšených životních nákladů odečetl částku reálně zvýšených životních nákladů ve výši [částka] a částku zisku dosaženého v rámci vlastní podnikatelské činnosti ve výši [částka]. Výsledná částka ušlého výdělku tak činí [částka], jehož náhradu žalobce požaduje v tomto řízení jako náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Částky [částka] a [částka] vznikly zaokrouhlením na celé koruny. Dále zdůraznil, že jak platby označené jako plat, tak platby formálně označené jako náhrada zvýšených životních nákladů byly materiálně součástí celkového platu (příjmu) žalobce, kterého by dosáhl nebýt nezákonného rozhodnutí NBÚ o zrušení bezpečností prověrky pro stupeň Tajné.

24. Žalobce se dále vyjádřil k žalovanou předloženým rozhodnutím, v nichž spatřovala srovnatelné případy s případem žalobce, kdy ta označil jako irelevantní pro posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zrušení bezpečností prověrky pro stupeň Tajné, protože částka zadostiučinění ve výši [částka] byla přiznána jako náhrada nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, což není případ žalobce a nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí byl posouzen jako promlčený, pročež soudy vůbec nepřistoupily k určení odpovídající výše zadostiučinění.

25. Při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] odvolací soud předestřel, že žalovanou označená rozhodnutí nejsou relevantními rozhodnutími pro srovnání s případem žalobce stran stanovení formy zadostiučinění či stanovení výše zadostiučinění v penězích, a to za situace, kdy v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 148/2013 - 113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 440/2016 - 286, se soudy zabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (kdy tato nebyla shledána z důvodu, že k propuštění poškozeného ze služebního poměru došlo před vydáním nezákonného rozhodnutí NBÚ) a otázkou promlčení nároku a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 48 C 148/2013 - 337, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 6/2021 - 391, se soudy zabývaly požadavkem na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že stran žalobního požadavku na úhradu majetkové újmy (ušlého zisku) v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a stran žalobního požadavku na poskytnutí zadostiučinění je odvolání žalované částečně důvodné.

27. Odvolací soud zaznamenal vadu v řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy soud I. stupně žalobce nevedl postupem podle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vady žaloby ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy, když není dosud zřejmé, přes snahu odvolacího soudu, jenž žalobce vyzval k odstranění vady žaloby, jaké částky ze souhrnné částky [částka] se žalobce domáhá jako náhrady ušlého platu a jaké částky jako náhrady ušlé náhrady životních nákladů. Žalobní požadavek na náhradu majetkové újmy stál na tvrzení, že žalobci ušel z důvodu nezákonného rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné plat ve výši [částka] a zároveň mu ušla náhrada zvýšených životních nákladů ve výši [částka], celkem tak částka [částka], po zaokrouhlení na celé koruny částka [částka], od níž odečet částku [částka] odpovídající skutečně zvýšeným životním nákladům a částku [částka] odpovídající zisku dosaženého žalobcem z jeho vlastní podnikatelské činnosti. Žalobce tak po žalované požaduje náhradu ušlého zisku v celkové částce [částka], aniž by však bylo zřejmé, jaká část z této souhrnné částky je přestavována ušlým platem a jaká část ušlou náhradou zvýšených životních nákladů, přičemž nutnost přesného skutkového vymezení obou nároků stran jejich výše nemůže být překlenuta právní argumentací žalobce vedoucí k tomu, že se fakticky, materiálně, jednalo o ušlý plat jako celek, kdy náhrady byly součástí platu a kdy jinými slovy se jedná o nárok jediný. Je tak na místě, co se týče požadované náhrady majetkové újmy, postupovat dle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. formou usnesení s poučením o následku nesplnění výzvy, jímž je odmítnutí žaloby pro neodstranění vady.

28. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek soudu I. stupně stan žalobního požadavku na úhradu majetkové újmy (ušlého zisku) zrušit z důvodu vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.), a věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

29. V dalším řízení tak soud I. stupně, vázán shora vyloženým právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), odstraní shora uvedenou vadu žaloby postupem podle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř., v případě jejího neodstranění (dle reakce žalobce) přistoupí k odmítnutí žaloby podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., v případě projednatelnosti žaloby opětovně posoudí žalobní požadavek na úhradu majetkové újmy (ušlého zisku), a to z pohledu existence tvrzeného odpovědnostního titulu, škody (její výše) a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou. Dosud provedené důkazy a důkazy, které v řízení ještě případně provede, zhodnotí postupem podle ust. § 132 o. s. ř. s přihlédnutím k vyjádření účastníků k těmto důkazům, k němuž jim dá (v případě doplnění dokazování) prostor. Na podkladě provedeného dokazování zjištěný skutkový základ věci soud I. stupně podrobí přesvědčivé právní kvalifikaci, která poté vyústí v nové rozhodnutí, aniž by doslovně přijal argumentaci toho kterého účastníka. Odůvodnění rozhodnutí tak bude odpovídat požadavkům kladeným na něj ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. V konečném rozhodnutí soud I. stupně také znovu rozhodne o nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího (ust. § 224 odst. 3 o. s. ř.).

30. Stran žalobního požadavku na úhradu nemajetkové újmy odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav v zásadě posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Pochybení soudu I. stupně odvolací soud neshledal při stanovení adekvátní formy zadostiučinění, jen se s ním ne zcela shodl v jeho závěru o adekvátní výši přiměřeného zadostiučinění v penězích poté, co porovnal případ žalobce s obdobným případem jiného poškozeného.

31. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a) stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení. Podle ust. § 7 odst. 1 mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle ust. § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

32. Po zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, přičemž odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, odvolací soud uvádí, že zjištěný skutkový stav soud I. stupně v zásadě správně vyložil. V tomto směru odvolací soud zcela souhlasí s hodnocením soudu I. stupně, že nárok na náhradu škody, resp. poskytnutí zadostiučinění, způsobené rozhodnutím NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to za situace, kdy došlo k následnému zrušení tohoto rozhodnutí.

33. Odvolací námitku žalované, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti, když rozhodnutí NBÚ nemuselo být výlučnou příčinou vzniku škody, resp. nemajetkové újmy odvolací soud shledává nedůvodnou, a to za situace, kdy uvedené rozhodnutí bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc, za takové situace rozhodnutí zaměstnavatele odvolat žalobce z IBAN bylo jen důsledkem rozhodnutí NBÚ, prvotní příčinou vzniku nemajetkové újmy, kterou žalobce vztahoval právě se svým odvoláním a poškozením jeho pověsti v profesní sféře a jeho dalším profesním uplatněním bylo právě rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné (srovnej ve smyslu ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 Co 204/2019-172).

34. Odvolací soud zastává názor, že i vznik nemajetkové újmy z titulu rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné jakožto nezákonného rozhodnutí je nutno prokázat (v této souvislosti odvolací poukazuje na rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010), přičemž uvádí, že oproti nároku na přiměřené zadostiučinění za výkon vazby či za nepřiměřenou délku řízení, kde se újma na straně poškozeného předpokládá, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou není třeba dokazovat. Po provedeném dokazování je zřejmé, že žalobci nemajetková újma z titulu nezákonného rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné skutečně vznikla, tedy žalobce vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s odejmutím bezpečností prověrky prokázal.

35. Stejně tak je břemeno tvrzení a důkazní na žalobci i ohledně intenzity nemajetkové újmy odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích. Bylo tak na žalobci, aby tvrdil a poté i prokázal vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a rovněž intenzitu této nemajetkové újmy. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně stran zásahu v profesní sféře žalobce, rovněž dospěl k závěru, že intenzita tohoto zásahu, když došlo k poškození profesní pověsti žalobce, problémům při ucházení se o nové zaměstnání a fakticky ukončení výkonu práce auditora, již zasluhuje poskytnutí zadostiučinění v penězích, když samotné konstatování porušení práva by nebylo adekvátní satisfakcí, odčiněním vzniklé závažné újmy na straně žalobce.

36. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostních práv vznikla a má v souladu s ním i za to, že tato vznikla v intenzitě již odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích.

37. Odvolací soud dále uvádí, že soud I. stupně nenabídl srovnání s rozhodnutími ve věci jiných poškozených, která by byla ve svých základních parametrech obdobná, když uvedl, že žádné rozhodnutí, které by bylo v podstatných znacích s projednávanou věcí obdobné, nenalezl, přičemž vyšel z rozhodnutí, které ke srovnání s případem žalobce způsobilé nebylo (nejen proto, že nešlo o případ v základních parametrech obdobný, ale i proto, že výše zadostiučinění byla vypočtena dle délky nezákonného trestního stíhání), jakkoliv si soud I. stupně uvedené částečně uvědomil, nicméně měl za to, že se k projednávané věci blíží. Soud I. stupně rovněž pochybil, pokud účastníky k předložení dle nich srovnatelných rozhodnutí nevyzval, uvedené pochybení však napravil odvolací soud v odvolacím řízení. Žalobce žádné srovnatelné rozhodnutí nenabídl, žalovaná sice reagovala, jí předložená rozhodnutí ke srovnání s případem žalobce však způsobilá nebyla. Žalobce se tak vzdal možnosti podpořit svou argumentaci stran dle něj přiměřené výše zadostiučinění, jež byla stanovena soudem I. stupně, oproti rozhodnutí, jež nabídl ke srovnání odvolací soud, žalovaná se naopak vzdala možnosti podpořit případnou svou argumentaci stran dle ní jiné formy zadostiučinění či stanovení zadostiučinění sice v penězích, ale v částce nižší. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. [příjmení] a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], zn. 30 Cdo 2200/2015).

38. Odvolací soud učinil srovnání, jak již předeslal při odvolacím jednání, s věcí poškozeného, jemuž bylo pravomocně přiznáno zadostiučinění ve výši [částka], kdy i u něj z důvodu odejmutí prověrky pro stupeň Tajné došlo k výraznému zásahu v profesní sféře (nadto zprostředkovaně i osobní a rodinné), přičemž došlo i u něj k ukončení do té doby budované profesní kariéry. Argumentace žalobce stran výjimečnosti jeho postavení není dle odvolacího soudu zcela adekvátní, neboť nelze bez dalšího uzavřít, že ukončení profesní kariéry vojáka z povolání na pro něj prestižní funkci je něčím podstatně menším (nepodstatnějším), než ukončení profesní kariéry auditora a ukončení jeho působiště ve strukturách mezinárodní organizace. Nadto nelze přehlédnout, že v případě žalobce nebyl žádný zásah v osobní (rodinné) sféře prokázán / odvolací soud jen pro doplnění uvádí, že jakkoliv žalobce rozčlenil požadované zadostiučinění na dvě částky, tak se v podstatě jednalo o jeden nárok, a to na poskytnutí zadostiučinění v penězích z titulu nezákonného rozhodnutí NBÚ o odejmutí prověrky pro stupeň Tajné, přičemž byly tvrzeny zásahy ve dvou osobnostních sférách žalobce, a to profesní a osobní (rodinné), u poškozeného ve srovnatelném případě ano, jakkoliv zdůrazňovaný zásah byl spojován s profesní sférou. Odvolací soud tak při absenci jiných srovnatelných rozhodnutí, kdy zejména žalobce měl v tomto směru být aktivní, když měl za to, že soudem I. stupně přiznaná částka [částka] je adekvátní jemu vzniklé újmě, vyšel z uvedeného dle něj srovnatelného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalobci vzniklé újmě představované výrazným zásahem v jeho profesní sféře nejlépe odpovídá zadostiučinění v částce obdobné, jako v případě poškozeného ve srovnatelném rozhodnutí, kdy přihlédl k žalobcem prokázaným tvrzením stran ojedinělosti postavení žalobce v mezinárodní struktuře (ve srovnatelném případě však došlo i ke zprostředkovanému zásahu v osobním a rodinném životě poškozeného) a stanovil tak přiměřené zadostiučinění v částce [částka], tedy drobně vyšší, než ve srovnatelném případě. Stran argumentace žalobce ve směru, že poškozený ve srovnávaném případě zároveň částku [částka] požadoval a soudy tak nemohly stanovit zadostiučinění ve vyšší částce, odvolací soud uvádí, že odvolací soud ve srovnávaném případě výslovně uvedl, že částka [částka] je adekvátním odškodněním, neuvedl, že by se mu jevila odpovídajícím zadostiučiněním částka vyšší, kterou však nebylo lze přiznat.

39. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé II podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. co do částky [částka] změnil a žalobu zamítl, jinak jej podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

40. Zamítavé výroky III a IV rozsudku soudu I. stupně nebyly napadeny odvoláním a nabyly tak samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).