68 Co 239/2022- 102

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupeného advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 00 Praha 2 o zaplacení [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 20 C 145/2020 -57 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky za období od [datum] do zaplacení se zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů v řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky za období od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky za období od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Rozhodl o nároku žalobce na zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. [spisová značka] (dále posuzované řízení). S charakteristikou posuzovaného řízení, v němž byl shledán vinným a odsouzen, žalobce uvedl, že svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne [datum].

3. Žalovaná nesporovala tvrzení o uplatnění nároku, s žalobou ale nesouhlasila a navrhla její zamítnutí s tím, že aniž by měla k dispozici trestní spis, považuje odpovědnost státu za škodu za spornou.

4. Soud I. stupně objasnil skutkový stav věci a svá zjištění obsáhl do bodů 5. a 6. odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud z nich vychází a plně na ně v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje.

5. Poté soud I. stupně s citací označených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (zkráceně OdpŠk) a popisem obecných předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona nejprve zkoumal, zda soud vydal v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, přičemž tuto otázku hodnotil za užití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V situaci, kdy trestní stíhání žalobce v dané trestní věci bylo zahájeno dvakrát, opětovně poté, co bylo první usnesení vůči němu státním zástupcem zrušeno, zatímco proti druhé stíhané osobě pokračovalo, takže mohly probíhat úkony trestního řízení spojené s fází vyšetřování, dovodil, že před druhým zahájením trestního stíhání žalobce, tedy v době od [datum] do [datum], mu nemohla být způsobena škoda a každou z etap trestního stíhání žalobce v této věci je třeba posuzovat jako samostatné řízení. Ve vztahu k žalobci tak posuzované řízení trvalo od [datum], kdy došlo k zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy bylo rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti, celkem 10 let a 4 měsíce. Takovou dobu trvání trestního řízení soud I. stupně posoudil s ohledem na okolnosti případu jako nepřiměřenou a uzavřel, že v posuzovaném soudním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, a že je tak dán odpovědnostní titul.

6. Soud I. stupně popsal a označil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ohledně výše odškodnění v penězích pro poškozené v obdobných případech s tím, že i konstantní vnitrostátní judikatura považuje za přiměřené stanovit základní částku zadostiučinění v rozmezí mezi [částka] až [částka] za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení s tím, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o [částka] za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let, a za odpovídající danému případu posoudil částku [částka] za prvé dva roky a každý následující rok posuzovaného řízení s tím, že jakkoli trvalo dlouho, jeho délka nebyla extrémní. Uvedl, že při jejím určení přihlédl i k nepřiměřené délce tohoto kompenzačního řízení v době rozhodnutí trvajícího 1 rok a 11 měsíců. Základní částku pro určení zadostiučinění v penězích tak soud I. stupně určil sumu [částka].

7. Základní částku pak soud I. stupně modifikoval s ohledem na okolnosti případu podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Zhodnotil, že posuzované řízení bylo složitější po právní i procesní stránce, základní částku odškodnění ponížil o 20 % z důvodu právní složitosti a o 40 % z důvodu procesní složitosti a uvedl, že složitost věci byla dána zejména tím, že se jednalo o trestní věc dvou obžalovaných, projednávané trestné činy patří mezi právně složitější, bylo provedeno širší dokazování (výslechy svědků a obžalovaných, listinné důkazy) a rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího byla opakovaně rušena Nejvyšším soudem. Žalobce byl obžalován ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Před soudem prvního stupně proběhlo 10 hlavních líčení a tento soud rozhodoval ve věci 2x, dále 3x ve věci rozhodoval odvolací soud, 3x dovolací soud a 1x Ústavní soud. Prvním rozsudkem soudu I. stupně ze dne [datum] byl žalobce obžaloby zproštěn, odvolací soud odmítl stížnost státního zástupce proti rozsudku soudu I. stupně, ale k dovolání Nejvyššího státního zástupce proti usnesení odvolacího soudu ze dne [datum] byl rozsudek soudu I. stupně spolu s usnesením odvolacího soudu zrušen z důvodu, že není jasné, jaký skutek vzaly soudy za prokázaný a jaké hmotně právní závěry vzhledem k prokázanému skutku učinily, věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání. Následně soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne [datum], kterým uznal žalobce vinným. K odvolání žalobce byl tento rozsudek rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum] zrušen a žalobce byl zproštěn viny. K dovolání Nejvyššího státního zástupce byl rozsudek odvolacího soudu zrušen proto, že se zproštění pro nenaplnění materiálního znaku trestného činu jeví jako nedůvodné a nezákonné, když spáchané činy vykazují vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, a dovolací soud přikázal odvolacímu soudu o věci znovu rozhodnout. Dne [datum] odvolací soud vydal další rozsudek, jímž zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a znovu žalobce uznal vinným. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, které bylo rozhodnutím dovolacího soudu ze dne [datum] odmítnuto, následně žalobcem podaná ústavní stížnost která byla dne [datum] Ústavním soudem odmítnuta.

8. Jak uvedl, soud I. stupně dále základní částku zvýšil o 20 %, když pravomocná rozhodnutí ve věci byla dovolacím soudem pro shora uvedené důvody 2x zrušena, teprve třetí přezkoumávané rozhodnutí ve věci před soudem dovolacím obstálo, což přispělo k celkové délce řízení. Soud I. stupně neshledal důvod pro modifikaci základní částky odškodnění pro jednání poškozeného, s ohledem na postup orgánů veřejné moci během řízení základní částku zvýšil o 20 %, když v postupu soudů shledal období nečinnosti především od [datum], kdy byla podána obžaloba, do [datum], kdy bylo nařízeno hlavní líčení, což ani při dvojím prodloužení lhůty pro takový úkon vždy o jeden rok neomlouvá dvouleté období nečinnosti, jakkoli způsobené přetížením soudu a změnou soudce, a dále v období od [datum], kdy byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí, do [datum], kdy odvolací soud nařídil veřejné zasedání, a od [datum], kdy byla věc předložena dovolacímu soudu k rozhodnutí, do [datum], kdy dovolací soud rozhodl. Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného soud I. stupně s odkazem na postoj Evropského soudu pro lidská práva, jenž řadí trestní řízení mezi řízení s typově zvýšeným významem, základní částku odškodnění zvýšil o 10 %. Celkově tak soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích ve výši [částka] s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o. s. ř.) s ohledem na plný úspěch žalobce ve věci (soud I. stupně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

10. Proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalovaná. Napadla jej ve vyhovujícím výroku o věci samé a v akcesorickém nákladovém výroku s tím, že namítá nesprávné právní posouzení věci. Napadené rozhodnutí je nesprávné a neodráží relevantní okolnosti řízení. Soud I. stupně nesprávně posoudil význam řízení pro žalobce a intenzitu způsobené nemajetkové újmy, v důsledku čehož byla poskytnuta nesprávná forma zadostiučinění. Soud I. stupně se odchýlil od rozhodovací praxe a pochybil při moderaci výsledné částky zadostiučinění z hlediska zákonem stanovených kritérií. Žalovaná je přesvědčena, že význam posuzovaného řízení pro žalobce nelze posoudit jako zvýšený a že nemajetková újma způsobená žalobci nesprávným úředním postupem soudu nedosahuje takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání relutární satisfakce. Žalobce je osobou opakovaně trestně stíhanou a pravomocně odsouzenou (žalovaná označila řízení vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. [spisová značka]), jež se dopustila úmyslného protiprávního jednání, které zapříčinilo zahájení a trvání posuzovaného řízení. Tvrzená nemajetková újma způsobená žalobci je tak natolik snížena, že relutární satisfakce není namístě. Adekvátním zadostiučiněním je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. S označením judikatury žalovaná namítla, že dopad trestního řízení a jeho nepřiměřené délky do života osoby zproštěné a osoby pravomocně odsouzené (natož opakovaně) je diametrálně odlišný a nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení osobě pravomocně odsouzené se odškodňuje zpravidla konstatováním porušení práva, a to obzvláště u osob odsouzených za úmyslné protiprávní jednání. Žalobci náleží satisfakce formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Provedené navyšování základní částky z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce je zcela nedůvodné. Není dán ani důvod pro zvýšení zadostiučinění o celých 20 % z důvodu počtu soudních instancí. Toto kritérium je v podstatě přenesením určité procesní složitosti řízení z hlediska počtu soudních soustav, které se na rozhodování podílely, v důsledku uplatňování řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty. Předmětným kritériem však oproti chybné domněnce soudu I. stupně nejsou reflektována pochybení soudu, ať už v podobě průtahů, či procesních vad, nebo nepřezkoumatelnosti, v důsledku kterých jsou rozhodnutí nižších instancí rušena. Ty je třeba hodnotit v rámci kritéria„ postup soudu“. Namísto navýšení odškodnění pro počet soudních soustav bylo namístě je snížit minimálně o 20 %. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení.

11. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích s tím, že je správný. Rozporoval, že by byl osobou opakovaně pravomocně odsouzenou s tím, že kromě posuzovaného řízení nebyl nikdy pravomocně uznán vinným. V trestním řízení označeném žalovanou – v trestní řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn.: 6 T 62/2018, byl obžaloby pravomocně zproštěn (žalobce k odvolání připojil kopii rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne sp. zn. [spisová značka], jímž byl zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že spáchal trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Vytkl žalované nedostatek vhledu do situace osob poškozených nesprávným úředním postupem, uvedl, že ustáleným názorem rozhodovací praxe soudů v oblasti náhrady nemajetkové újmy je nezbytnost vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností každého případu. Okolnost pravomocného odsouzení může, ale nemusí být důvodem pro nepřiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení v penězích. O nepřiznání zadostiučinění v penězích lze jako o výjimečném uvažovat v případech, kdy je žadatelem o náhradu osoba v daném řízení pravomocně odsouzená, nejde ale o pravidlo aplikovatelné na všechny případy. Žalobce odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1686/16 o tom, na jednu stranu je pravomocné odsouzení za trestný čin významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, na druhou stranu nelze v některých případech peněžní odškodnění v přiměřené výši zcela vyloučit, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] vs. Česká republika [číslo]. Zdůraznil délku posuzovaného řízení a jeho průběh i předmět s tím, že jsou dány okolnosti odůvodňující přiznání odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení v penězích. Dále žalobce sporoval výklad užití kritéria počtu soudních instancí a poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 1303/21. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I a III potvrdil a aby přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje odvolací důvody stanovené v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., projednal je se souhlasem obou účastníků ve smyslu § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Byl vázán mezemi odvolání, jímž byl rozsudek soudu I. stupně napaden ve vyhovujícím výroku o věci samé a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, zatímco v zamítavém výroku o věci samé nabyl podle § 206 odst. 2 o. s. ř. samostatně právní moci. Odvolací soud shledal odvolání žalované zčásti důvodným.

13. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci a odvolací soud z jím objasněného skutkového terénu plně vychází.

14. V situaci, kdy posuzované řízení běželo od [datum], když odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu I. stupně o tom, že až od tohoto data, tedy od okamžiku opětovného zahájení trestního stíhání žalobce, je možno posuzovat délku daného trestního řízení, do [datum], kdy bylo skončeno řízení o ústavní stížnosti žalobce, trvalo 11 let a 4 měsíce, nikoli, jak chybně dovodil soud I. stupně, 10 let a 4 měsíce.

15. Žalované lze přisvědčit v její argumentaci ohledně významu řízení pro žalobce v situaci, kdy posuzované řízení skončilo jeho odsouzením z úmyslný trestný čin. Jak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, v tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’etre státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů. Lze výslovně vyjádřit, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.

16. Odvolací soud vycházeje z uvedených tezí hodnotil, zda v případě žalobce je odpovídající satisfakcí za újmu vzniklou mu v osobnostní sféře v důsledku trestního řízení trvajícího více jak 11 let konstatování porušení jeho práva. Dopěl k závěru, že tomu tak není a to s ohledem na samotnou délku posuzovaného řízení, ale i na období nečinnosti, k nimž v něm podle zjištění soudu I. stupně došlo.

17. Zatímco na rozdíl od soudu I. stupně má za to, že vzhledem k funkční příslušnosti Nejvyššího soudu jako jediného soudního orgánu svého druhu v České republice není možno období od [datum], kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu s dovoláním, do [datum], kdy Nejvyšší soud vydal své kasační rozhodnutí, tedy dobu 3 měsíců a 2 dnů, hodnotit jako období nečinnosti soudu, dává za pravdu závěru prvoinstančního soudu v tom, že jak období 8 a půl měsíce nečinnosti odvolacího soudu v době od předložení věci dne [datum] do nařízení hlavního líčení dne [datum] (na den [datum]), tak zejména doba dvou let, čas mezi [datum], kdy byla podána obžaloba, do [datum], kdy bylo nařízeno hlavní líčení (na [datum]), jsou nepřiměřenými obdobími nečinnosti. Jakkoli lze seznat, že v uvedeném dvouletém období postupoval soud zákonně ve smyslu § 181 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), když k žádosti předsedy senátu byla lhůta tří měsíců k procesním úkonům – v tomto případě nařízení hlavní líčení ve věci, opakovaně prodloužena z důvodu vysokého počtu neskončených trestních věcí u daného soudu, jde podle přesvědčení odvolacího soudu o dobu již tak dlouhou (18 % celkové doby posuzovaného řízení), že ji nelze v poměrech dané věci při hodnocení zásahu do práv žalobce akceptovat.

18. Odvolací soud se tak zabýval tím, jaká výše relutárního zadostiučinění nejvíce odpovídá újmě, kterou žalobce při zvážení všech zákonných hledisek § 31a odst. 3 OdpŠk utrpěl.

19. Shodně se soudem I. stupně má odvolací soud za to, že je důvod při určení základní částky odškodnění vycházet ze sumy [částka] za prvé dva roky a každý následující rok posuzovaného řízení. Žalobcem požadovanou sumu [částka] ročně hodnotí i on jako nepřiměřenou, dopadající jako částka zastropující rozmezí odškodňovacího procesu na zcela extrémně nepřiměřené délky řízení.

20. Při závěru, že posuzované řízení trvalo 11 let a 4 měsíce tak činí základní částka pro výpočet zadostiučinění [částka] (2x [částka] = [částka]; 9 x [částka] = [částka]; 4 x [částka] = [částka]; spolu 175 666, [částka]). Tuto částku je ale třeba posoudit podle hledisek § 31a odst. 3 OdpŠk.

21. Odvolací soud shledal důvod ponížit základní částku celkově o 50 % pro složitost posuzovaného řízení a to jak v rovině procesní, tak hmotněprávní. Jakkoli jde o vysokou restrikci základní částky, odvolací soud v tomto konkrétním případě dovodil, že je důvodná, když nelze přehlédnout, že trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným (obžalovaným) pro trestnou činnost složitějšího charakteru co do svého posouzení, bylo, jak zjistil soud I. stupně, provedeno velmi rozsáhlé dokazování, řízení bylo vedeno dvakrát před soudem I. stupně, třikrát před soudem odvolacím, třikrát před dovolacím soudem a také před Ústavním soudem, přičemž při kasacích byla vyjma jednoho případu (rozsudek ze dne [datum]) rozhodnutí rušena s ohledem na odlišný právní názor soudu vyššího stupně.

22. Současně ale odvolací soud z důvodů vysvětlených výše dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro navýšení základní částky o 10 % v důsledku postupu orgánů státu – soudů, v jejichž postupu nastala dvě období nečinnosti, z nichž jedno trvalo dva roky.

23. Konečně odvolací soud hodnotil, jak výše naznačeno, význam posuzovaného řízení pro žalobce. V situaci, kdy žalovaný byl v posuzovaném řízení odsouzen a potrestán za úmyslný trestný čin, je třeba konstatovat, že význam řízení pro něho byl výrazně snížen. Ve světle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 je nutné zhodnotit, že žalobce si jako pachatel trestné činnosti musel být vědom, že spácháním trestného činu vnáší do svého života dlouhodobě nejistotu, přičemž měl objektivní možnost posuzované řízení buď přímo zastavit, či je v důsledku svého procesního postoje výrazně zkrátit, když případné přiznání by vedle tohoto účinku mělo v důsledku vzniku polehčující okolnosti také pravděpodobný vliv na výšku trestu, jenž žalobce očekával. Z tohoto důvodu – pro snížený význam posuzovaného řízení pro žalobce tak odvolací soud shledal důvod snížit žalovanou částku o 50 %.

24. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud nepromítl do výše zadostiučinění to, že by samo toto kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, neboť nemá za to, že by tomu tak bylo. K době rozhodnutí odvolacího soudu trvá kompenzační řízení 28 měsíců, když jeho počátek je nutno vázat k podání žádosti žalobce o odškodnění žalované ([datum]). Takovou délku řízení odvolací soud, zejména s ohledem na objektivně komplikované dokazování v důsledku nemožnosti zajištění spisu v posuzovaném řízení, jenž byl do [datum] k dispozici Ústavnímu soudu v souvislosti s ústavní stížností žalobce, nehodnotí jako nepřiměřeně dlouhou.

25. Celkově tak žalobci náleží zadostiučinění v penězích ve výši 10 % ze sumy [částka], tedy, po zaokrouhlení, částka [částka].

26. Z uvedených důvodů, když při rozhodnutí o příslušenství pohledávky lze odkázat na správné posouzení věci soudem I. stupně co do doby, kdy se žalovaná ocitla s plněním v prodlení, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (ad I) tak, že žaloba se žádostí o zaplacení [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky za období od [datum] do zaplacení se zamítá, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. Ve smyslu § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (při aplikaci závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že žalobce byl v řízení plně úspěšný.

28. V řízení před soudem I. stupně žalobci náleží právo na náhradu za soudní poplatek ve výši [částka] a náklady právního zastoupení za 2 odměny za úkon právní služby (převzetí věci, podání žaloby) po [částka] podle § 9 odst. 3 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dvě náhrady hotových výdajů po 300 podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % daň z přidané hodnoty z částky [částka], tedy [částka], celkem [částka].

29. V odvolacím řízení žalobce účelně na obranu svého práva vynaložil náklady na právní zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši [částka] a jednu náhradu hotových výdajů ve výši [částka], má právo také na 21% daň z přidané hodnoty z částky [částka], tedy [částka] Celkem tak má žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka].

30. O místu plnění a o lhůtě k plnění bylo, pro odvolací řízení za užití § 211 o. s. ř., rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení