68 CO 302/2022 - 101

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) [obec] [obec], narozený dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 336/2021 - 62, ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 336/2021 - 69, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé mění tak, že se žaloba, jíž se žalobci domáhali zaplacení [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítá, v zamítavém výroku o věci samé se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobcům [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, napadeným doplňujícím rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně doplnil svůj rozsudek ze dne [datum] o výrok, jímž soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud I. stupně uvedl, že tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobci po žalované domáhali poskytnutí částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (žalobci se poskytnutí zadostiučinění z titulu porušení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí nedomáhali – poznámka odvolacího soudu) vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] (dále i jen„ posuzované řízení“), jež trvalo od [datum] do [datum], tedy více než 38 měsíců, a jehož předmětem bylo posouzení (ne) platnosti smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím, v řízení došlo k průtahům, když finanční arbitr nedodržel lhůtu pro vydání nálezu ani lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách /přičemž žalobci vyslovovali názor o počátku běhu lhůt pro vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách, jejich skončení a také vydání rozhodnutí po uplynutí zákonných lhůt; dále žalobci důvody pro navýšení peněžitého zadostiučinění v základní částce [částka] celkově o 30 % spatřovali v tom, že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro vydání nálezu (10 %) ani pro vydání rozhodnutí o námitkách (10 %) a že řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy (10 %) /.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť délku posuzovaného řízení, jak ji mohli žalobci vnímat, lze hodnotit jako přiměřenou (žalovaná rovněž vyslovovala názor o počátku běhu lhůt pro vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách, a kdy tak tyto lhůty skončily – poznámka odvolacího soudu). V této souvislosti uvedla, že pro účely rozhodování o nároku žalobců na zaplacení nemajetkové újmy v penězích je nutné posuzované řízení rozděLIT: a) na část, která probíhala s právním předchůdcem žalobců (ve které finanční arbitr vydal jak nález, tak rozhodnutí o námitkách, které byly později zrušeny v přezkumném řízení), tj. řízení v délce cca 20 měsíců ve dvou instancích, o němž žalobci nevěděli, b) na samotné přezkumné řízení, které je svou povahou mimořádným řízením a které by nenastalo, kdyby ze strany právního zástupce původního navrhovatele bylo v řízení postupováno řádně, tj. řízení v délce cca 5 měsíců, v jehož průběhu žalobci zjistili existenci řízení, a c) na část, která probíhala se žalobci, tj. řízení v délce cca 10,5 měsíce ve dvou instancích. Žalovaná zdůraznila, že finanční arbitr nebyl informován o úmrtí původního účastníka řízení, ba naopak právní zástupce jeho jménem dále v řízení jednal a činil procesní úkony, a to včetně podaných námitek a přijmutí plnění určeného původnímu účastníkovi řízení. Původní účastník řízení zemřel dne [datum], o úmrtí byl finanční arbitr informován dne [datum] Institucí (žalovanou v posuzovaném řízení – poznámka odvolacího soudu), přičemž až dne [datum] žalobci sdělili, že chtějí pokračovat v řízení. Období více jak 12 měsíců bylo zapříčiněno chováním uvedeného právního zástupce, a nemůže tak jít k tíži žalované. Žalovaná podotkla, že v době, kdy se žalobci o řízení dozvěděli, již bylo fakticky ukončeno a úhrada byla vyplacena Institucí právnímu zástupci jejich předchůdce. Pocit nejistoty stran výsledku řízení tak byl minimální a další řízení ztratilo svůj význam, o čemž svědčí i přerušení řízení za účelem smírného jednání mezi žalobci a Institucí, i to, že Instituce opětovně částky uhradila, čímž opět snížila pocit nejistoty žalobců. Žalovaná uzavřela, že s ohledem na sdílenou újmu žalobců by byla namístě výrazná redukce jejich nároků.

4. Na základě provedeného dokazování, s citací ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, citací ust. § 15 odst. 1 a ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), upravujících lhůty pro vydání nálezu a pro vydání rozhodnutí o námitkách a poté, kdy se nejdříve zabýval tím, zda na posuzované správní řízení před finančním arbitrem je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum], přičemž dospěl k pozitivnímu závěru, soud I. stupně uzavřel, že celková délka řízení v trvání cca 38 měsíců byla nepřiměřená.

5. Soud I. stupně vymezil dobu posuzovaného řízení s tím, že bylo zahájeno návrhem právního předchůdce žalobců podaným dne [datum] a skončilo dne [datum]. Tuto dobu soud I. stupně zhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, delší, než by měla být, a to i přes složitost případu z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Hlavním důvodem, jenž vedl soud I. stupně k závěru o nepřiměřenosti celkové doby řízení byla skutečnost, že finanční arbitr v řízení neověřil, že navrhovatel v průběhu řízení zemřel, což měl učinit, neboť jako správní orgán měl přístup do příslušné databáze, a nadále s ním jednal.

6. Stran nemajetkové újmy soud I. stupně uvedl, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného finančním arbitrem se presumuje, není třeba ji tak prokazovat, přičemž vzhledem k předmětu řízení, kdy byl uplatňován nárok na zaplacení částky 40 129, [částka] s příslušenstvím, nelze hodnotit význam řízení jako nepatrný, pročež je namístě nahrazení nemajetkové újmy penězi a nikoliv nepeněžitým odškodněním.

7. Soud I. stupně si byl zjevně vědom, že je jak při závěru o nepřiměřenosti délky řízení, tak i při stanovení výše finanční kompenzace nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť stran složitosti věci uvedl, že šlo o věc složitější (shromažďování velkého množství podkladů, charakter řízení ovládaného zásadou vyšetřovací, jehož předmětem bylo posouzení otázky platnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a s ní související otázky vydání bezdůvodného obohacení, řešení otázky promlčení), stran postupu finančního arbitra jako orgánu veřejné moci shledal pochybení (uvedl, že jak v případě vydání nálezu, tak v případě rozhodnutí o námitkách proti nálezu překročil zákonné lhůty, a to nikoliv zanedbatelným způsobem, když měl rozhodnout do 90 dnů ode dne, kdy shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí, ve složitých případech ji sice může prodloužit o dalších 90 dnů, o čemž finanční arbitr musí účastníky bezodkladně vyrozumět, což však neučinil, nadto vydal rozhodnutí vůči osobě zemřelé, což byl důvod přezkumného řízení). Soud I. stupně hodnotil i význam řízení pro žalobce, kdy nad rámec hodnocení předmětu řízení a dovozeného nikoliv nepatrného významu řízení pro ně, zdůraznil, že žalobci vstoupili do řízení až dne [datum], újmu do doby vstupu do řízení nepociťovali. Nicméně vstoupili do řízení, které ve své celé délce bylo nepřiměřeně dlouhé a část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, a tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat, na sebe vztáhli, jakkoliv výše zadostiučinění nedosahuje stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení.

8. Soud I. stupně tak dospěl k závěru o přiměřeném zadostiučinění v částce [částka], když při výpočtu této částky vycházel ze základní částky výše zadostiučinění, která činí [částka] za rok řízení od jejich vstupu do řízení do skončení řízení (přiznal tak nekrácenou částku za rok řízení, když uvedl, že za první dva roky řízení by vyšel z částky poloviční, nicméně žalobci do řízení vstoupili až dne [datum]). Základní částku [částka] snížil pro věcnou a procesní složitost o 30 %, naopak ji zvýšil o 10 %, neboť finanční arbitr překročil zákonné lhůty k vydání nálezu a rozhodnutí o námitkách a dále ji zvýšil o 20 %, neboť finanční arbitr pochybil, když nadále jednal s původním (již zemřelým – poznámka odvolacího soudu) navrhovatelem.

9. Soud I. stupně konečně uvedl, že žalobcům přiznal i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích – poznámka odvolacího soudu), a to ode dne následujícího po dni, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená ve výzvě žalobců (což zjevně neodpovídá skutečnosti, když žalobci požadovali úrok z prodlení zjevně až od uplynutí 6 měsíční lhůty stanovené zákonem č. 82/1998 Sb. pro pojednání nároku u žalované – poznámka odvolacího soudu).

10. Soud I. stupně uvedl, že o náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy uvedl, že jakkoliv žalobní nárok žalobců byl co do základu po právu a jeho výše sice závisela na úvaze soudu, tak zároveň uvedl, že využil ust. § 150 o. s. ř. (pak by však byla namístě jiná formulace nákladového výroku – poznámka odvolacího soudu) a uvedl z jakých důvodů.

11. O lhůtě k plnění soud I. stupně zjevně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

12. Proti rozsudku (zamítavému výroku o věci samé a akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení, jak bylo postaveno najisto při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum]) podali žalobci včasné a přípustné odvolání, v němž namítli jeho překvapivost, přičemž odkázali na rozhodnutí v obdobných věcech, tedy o nárocích na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedených finančním arbitrem, z čehož dovozovali, že přiznané zadostiučinění v částce [částka] neodpovídá délce posuzovaného řízení v trvání 38 měsíců. Žalobci také nesouhlasili s hodnocením kritéria složitosti posuzovaného řízení ze strany soudu I. stupně, přičemž vyslovili přesvědčení, že z pohledu specializace finančního arbitra nešlo o složitý případ, kdy v době zahájení řízení finanční arbitr již měl vytvořen právní názor na smlouvy o životním pojištění, pročež věděl, jaké podklady jsou pro jeho rozhodnutí relevantní a nesouhlasili tak s tím, že by bylo neustále nutné přeposílat podklady pro rozhodnutí účastníkům. Zdůraznili, že finanční arbitr nevyžadoval znalecké posudky, nedošlo k výslechu svědků, shromažďování podkladů tak bylo rutinou. Namítli rovněž, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak soud I. stupně do výše zadostiučinění promítl nárok původního účastníka řízení, pročež je rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V návaznosti na to tak namítli, že z napadeného rozhodnutí není patrné, jakým způsobem a z jakého důvodu soud I. stupně dospěl ke konkrétní výši zadostiučinění. Rovněž nesouhlasili s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, když namítli, že v řízení měli v zásadě plný úspěch, jakkoliv jim požadované zadostiučinění bylo přiznáno jen částečně. Žalobci navrhli, aby byl napadený rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že bude žalobě zcela vyhověno.

13. Proti rozsudku (vyhovujícímu výroku o věci samé a akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení), podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V této souvislosti uvedla, že soud I. stupně pominul výjimečná specifika daného případu a délku řízení posoudil prizmatem standardního řízení před finančním arbitrem. To znamená případy, kdy bylo rozhodnuto ve dvou stupních, tj. finanční arbitr vydal nález a následně rozhodl o námitkách. Taktomu ovšem v posuzovaném řízení nebylo, když byl vydán nález, následně rozhodnutí o námitkách, následovalo přezkumné řízení z podnětu Instituce, další řízení, tentokrát s právními nástupci navrhovatele, v němž byl vydán nález a rovněž rozhodnutí o námitkách. Na věc lze tedy pohlížet tak, že bylo rozhodováno v pěti stupních a v takovém případě délka posuzovaného řízení v trvání 38 měsíců je zcela přiměřená. Žalovaná dále namítla, že soud I. stupně pochybil, když do celkové délky řízení zahrnul i délku přezkumného řízení, které trvalo pět měsíců, pročež celková délka řízení činila 33 měsíců a bylo v něm rozhodováno před finančním arbitrem ve čtyřech stupních. Žalovaná rovněž nesouhlasila s názorem soudu I. stupně, že finanční arbitr pochybil, když si neověřil, zda stále jedná s navrhovatelem, který v průběhu řízení zemřel. Finanční arbitr vydal nález dne [datum] a o námitkách rozhodl dne [datum], přičemž původní navrhovatel dne [datum] zemřel. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že původní navrhovatel byl zastoupen advokátem, jenž musel vědět, že jeho klient v průběhu řízení zemřel, přesto však za něho i nadále činil v řízení úkony, plnění, které mu vyplatila Instituce, si ponechal na svém účtu a následně, když úmrtí navrhovatele vyšlo najevo, otálel s vrácením částky Instituci. Finanční arbitr přitom vyzval právního zástupce původního navrhovatele dne [datum], aby sdělil, jak s plněním naložil. Ten požádal několikrát o prodloužení lhůty k vyjádření a nakonec finanční částku Instituci vrátil až dne [datum]. Pokud tak někdo nese vinu na délce řízení v této fázi, pak je to právní zástupce navrhovatele, kterého si navrhovatel sám zvolil a který svým protiprávním a podvodným jednáním se o délku řízení přičinil. Žalovaná se následně podrobně vyjádřila k jednotlivým fázím posuzovaného řízení.

14. K řízení vedenému s právním předchůdcem žalobců uvedla, že bylo zahájeno dne [datum] a trvalo 20 měsíců, nicméně žalobci sami uvedli, že o průběhu a o ukončení řízení před finančním arbitrem nevěděli, stejně jako o výplatě peněžních prostředků. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je přitom kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Tato nejistota je nutně spojena s okamžikem, kdy se poškozený o zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví.

15. K přezkumnému řízení vedenému z podnětu Instituce uvedla, že navrhovatel zemřel dne [datum] před vydáním nálezu. Finanční arbitr se o tom však dozvěděl až dne [datum], kdy obdržel podnět od Instituce k zahájení přezkumného řízení. Dne [datum] finanční arbitr vydal usnesení o zahájení přezkumného řízení. Přezkumné řízení bylo skončeno dnem [datum], kdy finanční arbitr vydal rozhodnutí, kterým zrušil nález a rozhodnutí o námitkách a věc si vrátil jako orgánu I. stupně. Přezkumné řízení trvalo cca 5 měsíců, z nichž však 2,5 měsíce lze přičíst, k tíži samotných žalobců, resp. právního zástupce jejich předchůdce, který si opakovaně vyžadoval prodloužení lhůty k vyjádření a k vrácení finančního plnění. Celková délka přezkumného řízení tak byla zcela přiměřená a je nutno toto přezkumné řízení a tedy i jeho délku posuzovat mimo délku vlastního řízení před finančním arbitrem a do posouzení celkové délky řízení nezahrnovat, když se jedná analogicky o situaci řízení o povolení obnovy, kdy při posouzení přiměřenosti délky řízení se k délce řízení o povolení obnovy nepřihlíží.

16. K obnovenému řízení uvedla, že s žalobci jako právními nástupci navrhovatele probíhalo od [datum] do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí finančního arbitra o námitkách. Žalovaná zdůraznila, že toto řízení vůbec nemuselo probíhat a řízení mohlo skončit již [datum] prvním rozhodnutím o námitkách, pokud by byl finanční arbitr řádně informován účastníky řízení, zejména pak právním zástupcem původního navrhovatele, že tento již zemřel. Tato skutečnost pak byla plně v dispozici uvedeného právního zástupce a důsledky jejího neoznámení finančnímu arbitrovi nelze státu přičítat k tíži. Dále uvedla, že žalobci dvakrát disponovali předmětem řízení, v jeho průběhu probíhalo po dobu 2,5 měsíce smírné řešení sporu, přičemž dne [datum] Instituce sdělila finančnímu arbitrovi, že žalobci na nabídku smíru nereagovali, pročež uhradila na účet jejich zástupce částku dle nepravomocného a později zrušeného nálezu ve výši [částka] a dne [datum] Instituce doložila výplatu zbývající částky [částka]. Žalovaná dále uvedla, že žalobci měli povědomí o tom, že řízení před finančním arbitrem probíhá pouze v řízení o délce 10,5 měsíců. Uvedené řízení však nelze označit jako nepřiměřeně dlouhé, a to s ohledem na procesní úkony žalobců a Instituce, přičemž žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobci poté, kdy nereagovali na smírné řešení případu navržené Institucí, obdrželi od Instituce dne [datum] částku dle nepravomocného a později zrušeného nálezu ve výši [částka] a úhradou této částky pocit nejistoty, jak řízení dopadne, zcela odpadl (následnou částku ve výši [částka] je třeba považovat za bagatelní, která nemohla újmu způsobovat) a další procesní úkony žalobců spočívající v neodůvodněném navyšování částky, již prakticky neměly význam. Po datu [datum] tak žalobcům z pokračujícího řízení již nemohla vznikat žádná nemajetková újma. Žalovaná připomněla, že soud I. stupně nadto žalobcům přiznal nemateriální újmu (zadostiučinění za ni – poznámka odvolacího soudu) za řízení v délce 12 měsíců, ačkoli řízení v této fázi trvalo 10,5 měsíců.

17. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že bude žaloba zamítnuta.

18. Žalobci k odvolání žalované uvedli, že se ztotožňují se soudem I. stupně ohledně existence průtahů, vyslovili nesouhlas s tím, že by řízení bylo složité, když složitost ani finanční arbitr nekonstatoval, označili názor žalované, že finanční arbitr rozhodoval v pěti stupních za absurdní, vyslovili přesvědčení o tom, že i řízení v délce trvání 33 měsíců, pokud by přezkumné řízení nebylo lze do celkové délky řízení zahrnout, bylo nepřiměřeně dlouhé. Vyslovili i přesvědčení o tom, že činnost finančního arbitra ve vztahu k právnímu zástupci původního navrhovatele, kdy tento požadoval prodloužení lhůty k vyjádření a k vrácení finančního plnění, neměla vliv na pokračování řízení se žalobci.

19. Žalovaná k odvolání žalobců nad rámec argumentace uvedené v jí podaném odvolání a opět opakované, uvedla, že žalobci opomíjí, že pro řízení o náhradě za tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. není zásadní formální doba trvání řízení, nýbrž relevantní je pouze doba, po niž účastník řízení toto řízení vnímá jako probíhající a je v nejistotě o jeho výsledku. Účastníku řízení může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je současně takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení. V poměrech dané věci žalovaná uvedla, že žalobci o řízení a o výplatě plnění Institucí nevěděli, nebyli kontaktováni právním zástupcem původního navrhovatele, pročež jim nemohla vznikat, za dobu než vstoupili do řízení, nemajetková újma pramenící z nejistoty, jak řízení dopadne. Stran námitky žalobců, že řízení bylo jednoduché, uvedla, že vzhledem ke specifičnosti tohoto případu, kdy finanční arbitr rozhodoval dvakrát v obou stupních, a kdy rovněž probíhalo přezkumné řízení, které zapříčinil právní zástupce právního předchůdce žalobců, se jednalo o mimořádně složité řízení, přičemž skutečnost, že finanční arbitr výslovně neuvedl, že řízení bylo složité, neznamená opak. Žalovaná si závěrem položila otázku, komu hypoteticky mohla vznikat nemateriální újma za dobu, kdy účastníkem byl právní předchůdce žalobců, jenž zemřel 13 měsíců po zahájení řízení, kdy řízení v takové délce mu nemohlo újmu způsobit a za dobu od jeho úmrtí do doby, kdy se o řízení žalobci dozvěděli, kdy na uvedenou otázku si odpověděla tak, že žalobci ani jejich právní předchůdce to být nemohli.

20. Odvolací soud po nařízeném jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (ust. § 212 o. s. ř. a ust. § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobců důvodným oproti odvolání žalované, jež důvodným shledal.

21. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž byly činěny úkony v přiměřených lhůtách, postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

23. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

24. Odvolací soud vycházeje na podkladu soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, kdy na věc aplikoval přiléhavá ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravující nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se neshodl na jeho závěru, že doba posuzovaného řízení byla nepřiměřená, kdy k nesouhlasu odvolací soud vedlo hodnocení jakkoliv demonstrativně vypočtených kritérií v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

25. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně předně uvádí, že ani žalobci ani Instituce se na délce řízení ve smyslu obstrukcí nepodíleli, jakkoliv žalobci k prodloužení řízení drobně přispěli, když museli být vyzýváni k vysvětlení rozporu stran jimi uplatněného nároku, k podstatnému prodloužení řízení na celkovou dobu tří let a dvou měsíců (kdy tato doba je na první pohled delší, než řízení obdobná vedená finančním arbitrem) však došlo komplikací způsobenou úmrtím právního předchůdce žalobců, kdy jeho právní zástupce nejen tuto skutečnost finančnímu arbitrovi neoznámil, ale dokonce činil jménem zemřelého navrhovatele procesní úkony včetně opravného prostředku, jednal tedy tak, jako by k úmrtí navrhovatele nedošlo. Kdyby tato skutečnost byla finančnímu arbitrovi známa, bylo by jednáno s právními nástupci navrhovatele po jeho úmrtí, tedy v první fázi řízení, před vydáním nálezu a řízení by tak jeho první fází skončilo. Odvolací soud se neztotožnil s formálním přístupem soudu I. stupně, kdy tento okolnost úmrtí navrhovatele a jednání s ním prostřednictvím jeho advokáta po úmrtí navrhovatele při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení kladl k tíži finančnímu arbitrovi (a tak žalované) ve smyslu postupu orgánu veřejné moci jakožto jednoho z kritérií, kdy si finanční arbitr měl sám ověřit, zda nadále navrhovatel je živ (ve smyslu zkoumání podmínek řízení). Lze těžko po orgánu veřejné moci požadovat, aby, aniž má jakoukoliv indicii, zjišťoval, zda účastník řízení je stále naživu, a to za situace, kdy jeho právní zástupce se v řízení chová tak, že jím zastupovaný účastník je naživu.

26. Jakkoliv shora popsanou okolnost úmrtí navrhovatele a jeho neoznámení finančnímu arbitrovi nelze tedy klást k tíži žalované, nelze ji klást ani k tíži žalobcům, když tito o vedeném řízení vůbec nevěděli, dozvěděli se o něm až na základě podnětu Instituce adresovaného finančnímu arbitrovi, kdy poté ani v řízení pokračovat neměli zprvu zájem. Jakkoliv obecně platí, že nemajetková újma právního předchůdce se jeho dědicům, kteří pokračují v řízení, přičítá (jakkoliv nikoliv nutně v intenzitě právního předchůdce), tak v daném případě se žalované podařilo vyvrátit vznik újmy žalobců za dobu řízení, kdy o něm vůbec nevěděli, a není namístě jim dobu předcházející (pokud by bylo na místě poskytnutí zadostiučinění) přičíst.

27. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních, kdy první fáze řízení vedla k vydání nálezu a k rozhodnutí o námitkách, v druhé fázi řízení došlo k vrácení věci k dalšímu řízení, třetí fáze řízení vedla k vydání nálezu a k rozhodnutí o námitkách. Zvýšená skutková složitost projednávané věci nebyla dána, když došlo ke standardnímu dokazování. Nicméně bylo provedeno větší množství úkonů (včetně nutných výzev reagujících na návrhy žalobců) a bylo vydáno množství rozhodnutí, jejichž potřeba byla vyvolána okolností úmrtí původního navrhovatele, z hlediska procesního se tak jednalo o řízení složitější. Hmotně právně věc nebyla jednoduchá, a to již dle svého předmětu, kdy se jednalo o posouzení smlouvy o investičním životním pojištění a s tím související posouzení důvodnosti nároku žalobců. Nadto byla řešena i otázka promlčení a započtení. V souhrnu tak odvolací soud hodnotí složitost řízení jako vyšší, než standardní.

28. Odvolací soud shledal v první fázi posuzovaného řízení jediné období nečinnosti v trvání cca 5 měsíců, a to v období od vyjádření Instituce, v němž vznesla námitku promlčení ([datum]) do výzvy finančního arbitra účastníkům k seznámení se s podklady ([datum]). Jakkoliv samotný nález byl vydán dne [datum], přičemž finanční arbitr si prodloužil lhůtu pro jeho vydání jen do [datum] (90 denní lhůtu odvolací soud počítá ode dne [datum], kdy došlo k potvrzení vyjádření Instituce stran Institucí zpochybňované částky ve smyslu její úhrady navrhovatelem), tak přesto byl vydán do 180 dnů, tedy doby, po kterou si finanční arbitr mohl lhůtu prodloužit, pročež toto formální pochybení finančního arbitra odvolací soud neshledává jako průtah (neodůvodněnou nečinnost) v řízení. Obdobně to platí o rozhodnutí o námitkách, kdy jakkoliv tyto byly podány dne [datum] a rozhodnuto o nich bylo dne [datum], tedy po 2 a půl měsících, tak k námitkám Instituce podala vyjádření dne [datum], finanční arbitr tak přísně vzato nerozhodl v 60 denní zákonné lhůtě počítané právě ode dne [datum], nicméně formální pochybení finančního arbitra, jenž si lhůtu pro vydání rozhodnutí neprodloužil a o dva dny ji překročil, odvolací soud neshledává jako průtah (neodůvodněnou nečinnost) v řízení.

29. Ve druhé fázi posuzovaného řízení odvolací soud žádnou nečinnost ze strany finančního arbitra nezaznamenal. K této fázi řízení odvolací soud uvádí, že dobu, po níž trvala, je třeba do celkové doby řízení započítat, když její důvod lze těžko připodobnit důvodu, pro nějž by bylo vedeno soudní řízení o obnově řízení, spíš lze najít paralelu s řízením zmatečnostním.

30. Ve třetí fázi posuzovaného řízení bylo o nálezu rozhodnuto dne [datum], tedy v zákonné 90 denní lhůtě počítané ode dne [datum], kdy byla žalobci potvrzena platba zbývající částky ve výši [částka] ze strany Instituce. Odvolací soud shledal v třetí fázi posuzovaného řízení jediné drobné období nečinnosti, a to v období rozhodování o námitkách, když jakkoliv tyto byly podány dne [datum] a rozhodnuto o nich bylo dne [datum], žalobci se však vyjádřili k rozporu stran jimi uplatňovaného nároku dne [datum], finanční arbitr tak nerozhodl v 30 denní zákonné lhůtě počítané právě ode dne [datum], kdy již nic vydání rozhodnutí nebránilo, ale po cca 3 měsících. V dané fázi řízení, kdy již byly podstatné otázky případu (vyjma započtení) vyřešeny v první fázi řízení, odvolací soud by již neshledával na místě adekvátnost 60 denní lhůty pro rozhodnutí, jež je stanovena pro složité případy a ani adekvátním by neshledával možnost si lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužit. Proto odvolací soud shledal průtah v trvání cca 2 měsíce.

31. Obecně odvolací soud uvádí, že neshledává správným formální výklad lhůt upravených zákonem č. 229/2002 Sb., kdy tyto lhůty (ve smyslu průtahů v řízení při posouzení nároku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení) je namístě vždy počítat ode dne, kdy rozhodnutí finančního arbitra nic nebránilo.

32. Jinak úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý.

33. Co se týká významu řízení pro žalobce vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, odvolací soud jej hodnotí jako zcela standardní, nejednalo se o předmět řízení, s nímž by měl být dle judikatury ESLP spojen požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usoudit na vyšší individuální význam řízení pro žalobce, nebyly tvrzeny. Ani z procesního chování žalobců v posuzovaném řízení nelze dovodit zvýšený individuální význam, když o urychlení řízení se nesnažili/ odvolací soud si uvědomuje, že nevyužití dostupných prostředků způsobilých alespoň do jisté míry řízení urychlit, nelze klást stěžovateli k tíži, neboť není jeho povinností proti průtahu (pokud je samozřejmě existentní) v řízení brojit; jejich využití však svědčí o zájmu stěžovatele o průběh řízení/.

34. Vzhledem k celkové době řízení v trvání cca 3 roky a 2 měsíce a jeho zcela specifickým již popsaným okolnostem, odvolací soud dospěl k závěru, že doba řízení včetně jediného zaznamenaného období nečinnosti v první fázi řízení v řízení o vydání nálezu a jediného zaznamenaného nijak dramatického období nečinnosti ve třetí fázi řízení v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách, je dobou přiměřenou, přičemž nelze opomenout zejména to, že věc byla opakovaně (pro okolnost úmrtí navrhovatele) projednávána na dvou stupních, kdy toto opakované rozhodování odvolací soud neshledal přičitatelné finančnímu arbitrovi (respektive státu). Odvolací soud připomíná, že existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. V tomto duchu i odvolací soud jak jediné zaznamenané období nečinnosti v řízení o vydání nálezu, tak jediné období nečinnosti v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách vyhodnotil jako tolerovatelné období nečinnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že jinak řízení proběhlo zcela plynule.

35. Odvolací soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka posuzovaného řízení byla vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora, přiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a nemajetková újma žalobcům nemohla vzniknout.

36. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, po zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobců na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích není důvodný a není na místě ani samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

37. K žalobci nastíněné nutnosti porovnání s jinými případy, odvolací soud uvádí, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uzavírá, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení /srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 68 Co 77/2022 (týkající se požadavku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před finančním arbitrem), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 68 Co 259/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 143, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2020, č. j. 30 Cdo 2863/2020 – 153 38. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle ust. 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

39. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 2 o. s. ř., 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. V řízení před soudem I. stupně byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem I. stupně dne [datum]) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující tři režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (odvolání, vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky.

41. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně a odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení