68 CO 77/2022 - 70

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 112/2021 - 51, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalobkyně se domáhala po žalované poskytnutí částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] (dále i jen„ posuzované řízení“), jež trvalo více než 15 měsíců a jehož předmětem bylo posouzení smlouvy o investičním životním pojištění, respektive pro žalobkyni významná částka [částka], v řízení došlo k průtahům, když finanční arbitr nedodržel lhůtu pro vydání nálezu ani lhůtu pro rozhodnutí o námitkách, přičemž podklady pro vydání nálezu měl již dne [datum], tedy den po podání návrhu na zahájení řízení. Důvody pro navýšení peněžitého zadostiučinění pak žalobkyně spatřovala v tom, že finanční arbitr nevyužil možnost prodloužení lhůty pro vydání nálezu ani pro vydání rozhodnutí o námitkách, řízení bylo zatíženo nedůvodnými průtahy a v tom, že žalobkyně se bránila proti nečinnosti finančního arbitra.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť délku posuzovaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Ve vztahu k části řízení od zahájení řízení do doby vydání nálezu uvedla, že není stanovena doba, po kterou finanční arbitr shromažďuje podklady pro své rozhodnutí, přičemž nesouhlasila s názorem žalobkyně, že finanční arbitr měl všechny podklady pro vydání rozhodnutí již po podání návrhu na zahájení řízení, v této souvislosti vyslovila přesvědčení o tom, že finanční arbitr měl podklady pro rozhodnutí nejdříve dne [datum] a nález finančního arbitra ze dne [datum] tak byl vydán včas. I pokud by rozhodnutí o námitkách nebylo vydáno včas, nemůže taková skutečnost odůvodnit nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť celková doba řízení trvala pouze 15 měsíců.

4. Na základě provedeného dokazování s citací ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, soud I. stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla přiměřená.

5. Soud I. stupně se nejdříve zabýval tím, zda na posuzované správní řízení před finančním arbitrem je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), kdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, a po zhodnocení, že šlo o spor o určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení, tedy o spor o právo, respektive závazek, který byl opravdový a vážný, tvrzené právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení mělo svůj základ ve vnitrostátním právu a současně šlo o spor o právo soukromoprávní, dospěl k pozitivnímu závěru, přičemž čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný bez ohledu na skutečnost, zda řízení pokračovalo soudním přezkumem dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“).

6. Soud I. stupně dále uvedl, že řízení bylo zahájeno návrhem žalobkyně podaným dne [datum], nález byl vydán dne [datum], námitkové řízení bylo zahájeno podáním námitek žalobkyní dne [datum] a skončilo dne [datum] nabytím právní moci rozhodnutí o námitkách ze dne [datum], trvalo tak 15 měsíců a 8 dní.

7. Soud I. stupně dále hodnotil, že řízení vedené vyšetřovací zásadou probíhalo na dvou stupních (řízení do vydání nálezu trvalo 194 dnů a námitkové řízení trvalo 259 dnů) přičemž tak nelze dospět k závěru, že 90 denní lhůta pro vydání nálezu dle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), běžící od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí, začíná běžet den po podání návrhu na zahájení, kdy finanční arbitr obdrží pouze podklady od navrhovatele. V této souvislosti uvedl, že pokud ještě dne [datum] finanční arbitr obdržel 18 stránkové vyjádření, nemohl mít podklady pro rozhodnutí shromážděné dříve, přičemž opačný závěr by znamenal, že by finanční arbitr měl rozhodovat bez zohlednění argumentace účastníků. Soud I. stupně dále uvedl, že i pokud by vycházel z toho, že finanční arbitr měl podklady pro rozhodnutí shromážděné dne [datum], kdy vyzval žalobkyni a instituci (druhou stranu sporu – poznámka odvolacího soudu) k seznámení se s podklady, i tak by lhůtu pro vydání rozhodnutí stanovenou ust. § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb. neporušil, neboť nález vydal dne [datum]. Soud I. stupně rovněž konstatoval, že jednotlivé úkony byly činěny pravidelně bez větších prodlev. K námitkovému řízení soud I. stupně uvedl, že ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. nestanoví absolutní lhůtu pro rozhodnutí o námitkách, když umožňuje 60 denní lhůtu s ohledem na povahu věci prodloužit s tím, že není stanoveno o jak dlouho. Zásadní význam pro délku námitkového řízení mělo jednání účastníků o smírném vyřešení věci. Ačkoliv bylo řízení o námitkách zahájeno již dne [datum], tak až dne [datum] bylo finančnímu arbitrovi sděleno, že se účastníci na smírném řešení nedohodli. Pokud pak bylo rozhodnutí o námitkách vydáno dne [datum], nelze, se zohledněním skutečnosti, že finanční arbitr plnil svou povinnost usilovat o smírné vyřešení sporu, uloženou mu ust. § 1 odst. 3 zákona č. 229/2002 Sb., námitkové řízení považovat za nepřiměřeně dlouhé.

8. Soud I. stupně po srovnání s případem projednávaným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 62 Co 213/2020, jehož rozhodnutí obstálo testem ústavnosti a v němž odvolací soud dospěl k závěru, že doba řízení 24 měsíců před finančním arbitrem je délkou hraniční, ale ještě přiměřenou, uzavřel, že doba posuzovaného řízení 15 měsíců je přiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení.

9. Dovětkem soud I. stupně uvedl, že s ohledem na profesionální právní zastoupení žalobkyně zástupcem s bohatými zkušenostmi s řešením sporů vyplývajících z investičního životního pojištění, žalobkyně musela být jeho prostřednictvím informována o specifikách takového řízení, a to nejen z pohledu hmotně právního, ale také co do zatíženosti finančního arbitra, není tak možné dovodit prvek nejistoty charakterizující nemajetkovou újmu, když žalobkyně navíc sama uváděla, že měla důvodné pochybnosti o neplatnosti předmětné smlouvy. Žalobkyně nad to neuváděla žádné další skutečnosti, které by na vznik nemajetkové újmy a případně na její rozsah měly vliv, jako například zdravotní obtíže či rodinné problémy.

10. Soud I. stupně uzavřel, že nesprávným úředním postupem finančního arbitra by mohla být skutečnost, že nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách ve smyslu ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., žalobkyně však vznik újmy v souvislosti s tímto pochybením netvrdila, takového nároku na poskytnutí zadostiučinění se nedomáhala, jakkoliv dostačujícím zadostiučiněním by bylo konstatování porušení práva.

11. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované paušální náhrady po [částka] za tři úkony spočívající v písemném vyjádření k žalobě, účasti na jednání konaném dne [datum] a v písemném závěrečném návrhu. O lhůtě k plnění zjevně rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že doba posuzovaného řízení byla přiměřená. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo překvapivé (když označila tři rozhodnutí Městského soudu v Praze, v nichž odvolací soud zhodnotil délku řízení vedenou před finančním arbitrem v trvání 14 měsíců a 7 dnů, 19 měsíců a 1 dne a 12 měsíců jako nepřiměřenou, přičemž vyčetla soudu I. stupně, že na dvě z nich i poukazovala, soud I. stupně se však s nimi nijak nevypořádal a porušil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces; vyčetla soudu I. stupně, že jím odkazované rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo zpochybněno jiným rozhodnutím téhož soudu vydaným později) a zároveň namítla, že odůvodnění napadeného rozsudku je pro svou obecnost nepřezkoumatelné (když z něj není zřejmé, o jaká konkrétní skutková zjištění opřel své závěry ve vztahu ke složitosti věci a složitosti shromažďování podkladů pro rozhodnutí; vyčetla soudu I. stupně, že se s jejími námitkami nevypořádal, přičemž zopakovala, že posuzované řízení bylo zahájeno v době, kdy finanční arbitr již měl utvořen právní názor na smlouvy investičního životního pojištění, věděl jak k nim přistupovat, jaké podklady jsou pro jeho rozhodování relevantní, v posuzovaném řízení nebyly žádány znalecké posudky, nedošlo k výslechu svědků, finanční arbitr na žádné komplikace při shromažďování podkladů pro své rozhodnutí či na hmotněprávní složitost nepoukázal; z odůvodnění napadeného rozsudku pak není ani zřejmé, od kdy dle názoru soudu I. stupně začala běžet lhůta pro vydání nálezu). Za irelevantní pak žalobkyně označila argumentaci soudu I. stupně stran jejího právního zastoupení v posuzovaném řízení. Stran argumentace soudu I. stupně, že neuváděla žádné další skutečnosti, které by na vznik nemajetkové újmy a případně na její rozsah měly vliv, pak uvedla, že jelikož na posuzované řízení se vztahuje čl. 6 Úmluvy, tak je vznik nemajetkové újmy presumován, opět se tak jedná o irelevantní argumentaci. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že bude její žalobě vyhověno.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, když se s možnou existencí nesprávného úředního postupu vypořádal, a to i poukazem na rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 62 Co 213/2020, jež jako jediné bylo přezkoumáno i Ústavním soudem a v němž byla celá problematika posouzena komplexněji a pečlivěji, než v rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 29 Co 417/2020, na nějž zejména se odvolává žalobkyně, a z něho bylo vycházeno i v některých dalších případech, kdy vyslovila přesvědčení o tom, že toto rozhodnutí je přísně formalistické, kdy z důvodu zjištění průtahu je dospěno i k nepřiměřené délce řízení. V této souvislosti si žalovaná položila otázku, jak je možné, že soudy i finanční arbitr jsou v otázce finančních sporů postaveni na stejnou úroveň, ale co se týče přiměřenosti délky řízení, má soudní praxe za to, že přiměřená délka jakýchkoliv řízení před soudy činí minimálně jeden rok řízení na jednom stupni, aniž by byly zatíženy vyšetřovací zásadou, a v posuzovaných případech řízení vedených před finančním arbitrem byla označena za nepřiměřenou i délka 12 měsíců řízení vedeného na dvou stupních (nález, rozhodnutí o námitkách), a to bez zohlednění skutečnosti, že finanční arbitr je zatížen vyšetřovací zásadou. Žalovaná nesouhlasila s námitkou žalobkyně stran nepředvídatelnosti rozhodnutí, když odkázala na rozsudky soudu I. stupně, jež označila a jež byly rovněž přezkoumány odvolacím soudem, kdy naopak vycházely z přiměřenosti řízení vedeného před finančním arbitrem v délce do 24 měsíců, i když v řízení došlo k průtahům.

14. Žalovaná při jednání odvolacího soudu své vyjádření k odvolání doplnila poukazem na nová rozhodnutí odvolacího soudu, kdy v řízení vedených Městským soudem v Praze pod sp. zn. 91 Co 403/2021 a pod sp. zn. 53 Co 427/2021 byla zhodnocena délka řízení v trávní 19 měsíců vedeného finančním arbitrem jako přiměřená. Dále poukázala na to, že v posuzovaném řízení došlo jen k jedinému průtahu, a to v řízení o námitkách.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

16. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž byly činěny úkony v přiměřených lhůtách a postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.

18. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. Odvolací soud vycházeje na podkladu soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, kdy na věc aplikoval přiléhavé ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravující nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zjevně si byl i vědom ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujícího zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se zcela shodl na jeho závěru, že doba posuzovaného řízení byla přiměřená, kdy k tomuto závěru odvolací soud vedlo hodnocení jakkoliv demonstrativně vypočtených kritérií v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

20. Soud I. stupně správně zhodnotil, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních, kdy první fáze řízení vedla k vydání nálezu a druhá k rozhodnutí o námitkách, v řízení bylo provedeno standardní množství úkonů, z hlediska procesního se tak jednalo o řízení standardně složité. Ani zvýšená skutková složitost projednávané věci nebyla dána, když došlo ke standardnímu dokazování. Hmotně právně věc nebyla výrazně složitá, nicméně nelze dospět k závěru, že by byla jednoduchá, a to již dle svého předmětu, kdy se jednalo o posouzení smlouvy o investičním životním pojištění a s tím související posouzení důvodnosti nároku žalobkyně. V souhrnu tak odvolací soud hodnotí složitost řízení jako standardní.

21. Odvolací soud shledal v první fázi posuzovaného řízení jediné drobné období nečinnosti v trvání cca 3 měsíce, a to v období od doplnění návrhu o podklady žalobkyní k výzvě finančního arbitra ([datum]) do jeho výzvy k vyjádření k návrhu adresované druhé straně sporu ([datum]). [příjmení] nález pak byl vydán v zákonné 90 denní lhůtě (ust. § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb.), když tuto odvolací soud počítá od výzvy finančního arbitra účastníkům k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ([datum]), kdy tak finanční arbitr měl potřebné podklady k dispozici (následně účastníci již žádné podklady nezasílali, druhá strana jen zaslala rozsáhlé vyjádření), přičemž nález byl vydán dne [datum] Odvolací soud shledal i v druhé fázi posuzovaného řízení jediné drobné období nečinnosti, a to v období od vyjádření se instituce jakožto druhé strany sporu k výzvě finančního arbitra k podkladům zaslaným žalobkyní ([datum]) do vydání rozhodnutí o námitkách ([datum]), kdy byla porušena zákonná 30 denní lhůta (ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb.; odvolací soud nedospěl k závěru, že by šlo o zvlášť složitý případ umožňující 60 denní lhůtu k rozhodnutí a zároveň finanční arbitr ani nepřistoupil k prodloužení lhůty z důvodu, že by nebylo lze vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v 60 denní lhůtě), neboť finanční arbitr rozhodl až po cca 3 měsících a třech týdnech. I v této fázi řízení tak došlo k průtahu v trvání cca 3 měsíce. Odvolací soud vzhledem k průběhu řízení o námitkách, kdy jeho výrazná doba (řízení o námitkách zahájeno podáním námitek dne [datum], již dne [datum] finanční arbitr žádán o poskytnutí prostoru ke smírnému vyřešení věci na straně jedné, na straně druhé až dne [datum] obě strany sporu finančnímu arbitrovi sdělily, že jednání o smíru nebylo úspěšné, a to poté, co obě strany žádaly finančního arbitra o posečkání z důvodu mimosoudního jednání) připadla na mimosoudní jednání účastníků a následně došlo k doplnění argumentace žalobkyní s tím, že nově shromážděné podklady finanční arbitr zaslal druhé straně sporu k vyjádření, která se vyjádřila právě dne [datum], nepřistoupil k formálnímu výkladu ust. § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., kdy by dle jeho znění finanční arbitr měl rozhodnout ve lhůtě počítané ode dne doručení námitek jeho osobě, ale tuto lhůtu (ve smyslu průtahu v řízení) počítal právě ode dne, kdy již jeho rozhodnutí nic nebránilo. Jinak úkony byly činěny v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý.

22. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně uzavírá, že obě strany sporu se na délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílely, žalobkyně naopak ke konci řízení o námitkách proti průtahu brojila.

23. Co se týká významu řízení pro žalobkyni vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, odvolací soud jej hodnotí jako zcela standardní, nejednalo se o předmět řízení, s nímž by měl být dle judikatury ESLP spojen požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usoudit na vyšší individuální význam řízení pro žalobkyni, nebyly tvrzeny. Ani z procesního chování žalobkyně v posuzovaném řízení nelze dovodit výrazně zvýšený individuální význam, když o urychlení řízení žádala jen jednou, a to ke konci řízení o námitkách, jak již odvolací soud uvedl / odvolací soud si uvědomuje, že nevyužití dostupných prostředků způsobilých alespoň do jisté míry řízení urychlit, nelze klást stěžovateli k tíži, neboť není jeho povinností proti průtahu (pokud je samozřejmě existentní) v řízení brojit; jejich využití však svědčí o zájmu stěžovatele o průběh řízení/.

24. Vzhledem k celkové době řízení (rozhodného období pro žalobkyni, která podala návrh na zahájení řízení) v trvání cca 15 měsíců, odvolací soud dospěl k závěru, že doba řízení včetně jediného zaznamenaného nijak dramatického období nečinnosti v řízení o vydání nálezu, tak jediného zaznamenaného obdobného období nečinnosti v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách, je dobou přiměřenou, přičemž nelze opomenout zejména to, že věc byla projednávána na dvou stupních. Odvolací soud připomíná, že existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. V tomto duchu i odvolací soud jak jediné zaznamenané období nečinnosti v řízení o vydání nálezu, tak jediné zaznamenané období nečinnosti v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách vyhodnotil jako tolerovatelná období nečinnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že jinak řízení proběhlo zcela plynule.

25. Rovněž odvolací soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka posuzovaného řízení byla vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora přiměřená, tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a nemajetková újma žalobkyni tak nemohla vzniknout (za takové situace úvahy soudu I. stupně nad ní byly zcela zbytečné, jakkoliv je obecně oprávněnou odvolací námitka žalobkyně stran presumpce vzniku nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení). Rovněž odvolací soud neshledal důvod se vyjadřovat k úvahám soudu I. stupně nad adekvátní formou zadostiučinění ze soudem I. stupně uváděného možného titulu, tedy že finanční arbitr nevyužil možnosti prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách, neboť žalobkyně se zcela jednoznačně domáhala poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené celkové délky řízení.

26. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, po zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, dospěl i odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích není důvodný a není na místě ani samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. K žalobkyní nastíněné nutnosti porovnání s jinými případy (žalobkyně odkázala na soudní rozhodnutí, v nichž měla být shledána i kratší délka řízení vedených finančním arbitrem nepřiměřenou), ale i k soudem I. stupně a žalovanou učiněnému srovnání s jinými případy, odvolací soud uvádí, že porovnání s jinými případy je nepoužitelné s ohledem na odlišnosti toho kterého namítaného řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uzavírá, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 68 Co 259/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 143, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2863/2020 - 153).

28. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl důvodně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované, přičemž rozhodl správně i o jejich výši, proto byl i nákladový výrok potvrzen podle ust. § 219 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka [částka] představující dva režijní paušály dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (písemné podání, účast na jednání před odvolacím soudem) ve výši [částka] za úkon dle ust. § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.