68 Co 324/2024 - 234

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Novosada a soudkyň JUDr. Ludmily Petrákové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] za niž jedná [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 125 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2024, č. j. 27 C 179/2023-211, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky zajištění jejích nemovitostí a více nesprávných úředních postupů v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /zkráceně OdpŠk/. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodech 1 až 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhla její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodě 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované ve výši 1 800 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně donutil žalobkyni v rozporu s konstantní judikaturou, aby dělila nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem na další nároky, které soud prvního stupně posoudil jako nároky samostatné. Podle žalobkyně jsou všechna jí vyjmenovaná porušení zákona ze strany orgánů činných v trestním řízení nesprávným úředním postupem, ten je třeba vnímat jako celek, nikoli jako jednotlivá či samostatná pochybení. Jejich množství a stupňující se vzájemná intenzita způsobily žalobkyni nemajetkovou újmu, jejíž součástí jsou jiné duševní útrapy, které musela prožívat. Celé řízení bylo řetězcem na sebe navazujících nezákonností, které představují nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení. Nelze proto od sebe oddělovat jednotlivé skutky, které v součinnosti vedly ke vzniku nemajetkové újmy žalobkyně. Soud prvního stupně zcela opomenul § 32 odst. 3 OdpŠk, jelikož promlčecí lhůta v případě náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Nelze ji tedy počítat od data vydání rozsudku odvolacím soudem, tedy ode dne 13. 12. 2019. Postup soudu prvního stupně je tak nezákonný a protiústavní, neboť jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy je žalobkyni zcela odňat přístup k soudu a možnost svůj nárok vůči státu uplatnit. Část nároku, kterou soud prvního stupně označuje jako samostatný nárok spočívající v nemožnosti nahlédnutí do spisu, nelze podle žalobkyně takto samostatně vyčlenit proto, že právo na nahlédnutí do spisu patří k právům zúčastněné osoby, a proto, že soud prvního stupně opět nezákonně a protiústavně tvrdí, že tento jím uměle vytvořený nárok je promlčen, neboť počítá promlčecí lhůtu od roku 2015, tedy od okamžiku, kdy nebylo žalobkyni umožněno nahlédnout do spisu, což je zcela nesprávný postup. V části odůvodnění zamítnutí samostatného nároku spočívajícího v nevydání rozhodnutí o žádostech žalobkyně o zrušení zajištění nemovitostí, který dle soudu prvního stupně sice není promlčen, neshledal jej však důvodným, je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně nepřípustně sloučil nárok na náhradu újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení a nárok na náhradu újmy z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí soudem, který sám uměle vyčlenil z celkového nároku na náhradu újmy z nesprávného úředního postupu v průběhu celého řízení. Z odůvodnění nelze seznat ani to, proč soud prvního stupně tento nárok nemá za promlčený, ani proč podle něho není důvodný. Nesprávný je závěr, že délka řízení byla přiměřená, soud prvního stupně nevzal v potaz dobu, která uplynula od vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu (dne 13. 12. 2019) do nařízení prvního veřejného zasedání (dne 4. 11. 2021), respektive do doby vydání rozhodnutí (dne 7. 2. 2022), nehodnotil, že část nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně byla uvolněna, respektive jejich zajištění bylo zrušeno již v roce 2018. Závěr soudu prvního stupně, že v případě žalobkyně měla probíhat mezinárodní pomoc, pak neodpovídá provedenému dokazování. Soud prvního stupně zcela pominul námitky žalobkyně ohledně existence duplicitních rozhodnutí k téže věci, psychického nátlaku na její osobu a velmi nedůstojného chování vůči její osobě ze strany státního zástupce při veřejném zasedání dne 4. 11. 2021. Za skandální žalobkyně považuje stanovisko soudu prvního stupně, že jí nic nebránilo předložit všechny listiny k majetkovým poměrům již po zajištění nemovitostí, či kdykoliv potom, když o probíhajícím řízení věděla a rovněž věděla o fázi řízení před soudem, neboť její manžel a otec se hlavních líčení účastnili coby obžalovaní a s manželem sdílela společnou domácnost. Tyto skutečnosti dává soud prvního stupně k tíži žalobkyni a přímo tak na ni přenáší odpovědnost orgánů činných v trestním řízení za dodržování zákona. Soud prvního stupně navíc podle žalobkyně zcela účelově vytrhává z kontextu části její výpovědi, ač žalobkyně jasně uvedla, že se o termínech jednání s manželem nebavila a že byla zastoupena advokátem, který ji v této věci instruoval. Dále soud prvního stupně nebere v potaz, že důkazy a tvrzení žalobkyně předložila již v podané stížnosti proti rozhodnutím o zabrání nemovitostí a následně v rámci žádostí o jejich uvolnění, ale soud v trestním řízení žalobkyní předložené důkazy nevzal v potaz, měl dopředu ve věci „jasno“, a začal se jimi zabývat až poté, kdy bylo jeho rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nadřízeným soudem. Žalobkyně poukázala na to, že zajištění jejích nemovitostí trvalo 7 let, 3 měsíce a 26 dnů, přičemž dle konstantní judikatury Ústavního soudu má zajištění nemovitostí časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. Žalobkyně se na průtazích trestního řízení nikterak nepodílela a sama v něm nebyla trestně stíhána. Nárok z nesprávného úředního postupu spočívajícího v rozhodnutí o zajištění předmětných nemovitostí byl uměle vytvořen nátlakem soudu prvního stupně, jenž jej hodnotil jako nárok z nezákonného rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, to žalobkyně nikdy takto neuplatnila. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 152 zákona č. 99/963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o.s.ř.), nerozhodl o celé projednávané věci a současně překročil návrh žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Chybí odpovědnostní titul státu za tvrzenou škodu, neboť ve věci absentuje jakékoliv rozhodnutí, které by vykazovalo základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 ODpŠk představovaný tím, že rozhodnutí dojde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Ke zrušení zajištění nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně došlo, protože pro účely trestního řízení již nebylo nutné, nikoliv pro nezákonnost. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu stát neodpovídá za škodu, pokud nebylo rozhodnutí o zajištění zrušeno pro nezákonnost, přičemž odpovědnostní titul státu není dán ani v případě, pokud trestní řízení neskončí odsuzujícím rozsudkem. Podle judikatury Ústavního soudu pak zajištění majetku během trestního řízení představuje při zachování principu proporcionality co do výše zajištěného majetku a délky trvání zajištění legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je dle trestního řádu zájem na náležitém zjištění trestných činů a na spravedlivém potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jejichž předmětem byly zajištěné nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, jsou odůvodněná a přezkoumatelná a nelze na ně pohlížet jako na nezákonná. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.). Při odvolacím jednání žalobkyně zopakovala, že se domáhá svých nároků z titulu nesprávného úředního postupu. Sporovala, že by bylo nutné, aby své nároky rozdělila a jedinečně definovala, její nároky by měly být posuzovány obdobně jako u ochrany osobnosti, mají totožnou podstatu, není důvod je rozdělovat na jednotlivé dílčí nároky, ale všechny skutky se mají řešit současně s dospět k jednomu odškodnění za utrpěnou újmu. Žalobkyně utrpěla psychickou újmu, která by měla být posouzena obdobně jako jiné útrapy podle občanského zákoníku.

7. Odvolací soud po projednání odvolání žalobkyně shledal, že není důvodné.

8. Na podkladu skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se odvolací soud plně ztotožnil s jeho závěrem, že pro to, aby žalobkyni vzniklo právo na náhradu škody podle § 13 odst. 1 OdpŠk, chybí základní předpoklad, tedy existence nesprávného úředního postupu tvrzeného žalobkyní i (nebo) nezákonného rozhodnutí. Také před odvolacím soudem žalobkyně své nároky dovozovala z nesprávného úředního postupu státu, tvrdila jej v tom, že jí jako zúčastněné osobě bylo v trestním řízení, v trestní věci vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] mimo jiné proti jejímu otci [jméno FO] a manželovi [jméno FO] upřeno právo nahlížet do spisu, byla jí znemožněna účast na hlavních líčeních, nemohla při hlavních líčeních klást otázky vyslýchaným osobám, seznámit se při nich s obsahem listin a vyjádřit se k nim, byla výrazně omezena její možnost vyjádřit se ve věci samé a činit návrhy na dokazování a nebylo rozhodnuto o jejích žádostech o zrušení zajištění jejích nemovitostí, když už samo rozhodnutí o zajištění jejího majetku bylo nezákonné. Konkrétní rozhodnutí v její věci bylo vydáno s odlišnými odůvodněními. K odvolací námitce, že žalobkyně byla k takovémuto vymezení dílčích nároků donucena soudem prvního stupně, odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně zde postupoval v intencích závěrů kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Ten v tomto směru nemá důvod měnit ničeho na svých závěrech vyslovených v této věci v usnesení ze dne 3. 4. 2024, č. j. [spisová značka], že bylo jednoznačně na žalobkyni, aby vymezila svá tvrzení o tom, jakými jednotlivými pochybeními veřejné moci bylo zasaženo do jejích práv a jakou náhradu ve vztahu ke každému z nich žádá. Pokud žalobkyně v odvolání zmiňuje tvrzený nátlak a nevhodné chování státního zástupce ke své osobě v postavení zúčastněné osoby, odškodnění takového nároku se před soudem prvního stupně nedomáhala. Dále žalobkyně tvrdila nesprávným úřední postup státu v tom, že ve věci zajištění jejích nemovitostí nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

9. Jak zjistil soud prvního stupně, v trestní věci vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] byly dne 4. 6. 2015 v trestní věci proti obviněným [jméno FO], [jméno FO] a dalším stíhaným pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (zkráceně tr. z.) ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. z. a zločin legalizace výnosu z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr.z. ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. z. vydanými usneseními ve znění jejich oprav zajištěny jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti nemovitosti žalobkyně - pozemek parc. č. [číslo], zahrada, o výměře 836 m, zapsaný na LV č. [číslo], k. ú. [adresa] u Katastrálního úřadu pro [místo], Katastrální pracoviště [adresa] a pozemek parc. č. [číslo] orná půda o výměře 853 m, zapsáno na LV číslo [číslo], k. ú. [adresa] u Katastrálního úřadu pro [místo], Katastrální pracoviště [adresa]. Usnesení byla žalobkyni doručena shodně 23. 6. 2015, žalobkyně podala proti usnesením stížnosti, které byly zamítnuty odvolacím soudem. Zajištění nemovitostí žalobkyně bylo zrušeno rozhodnutím ze dne 25. 8. 2022, jež nabylo právní moci dne 30. 8. 2022, nikoli pro nezákonnost, ale proto, že v důsledku postupu v trestním řízení odpadly důvody pro zajištění náhradních hodnot za výnos z trestné činnosti.

10. Soud prvního stupně jasně vysvětlil obsah pojmu nesprávný úřední postup, v tomto směru lze odkázat na bod 21. až 23. odůvodnění jeho rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že pokud postupy, jejichž správnost je sporována, vyústily do konečného rozhodnutí o věci, nelze se domáhat jednotlivě náhrady za taková (tvrzená) pochybení, ale je podstatné, zda vydané rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno pro svoji nezákonnost, tedy zda toto rozhodnutí bylo nezákonné. Platí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015 sp. zn. 30 Cdo 1260/2014). Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví (jak tomu bylo v posuzovaném případě – dodatek odvolacího soudu), mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno.

11. Soudní rozhodnutí o zajištění majetku žalobkyně, která pak vystupovala ve výše označeném trestním řízení jako zúčastněná osoba, nebylo nikdy zrušeno pro nezákonnost. Zrušeny byly jeho účinky poté, kdy odpadla potřeba zajištění náhradního majetku za škodu způsobenou trestnou činností třetích osob. Všechny úkony, z nichž žalobkyně dovozuje své právo na zadostiučinění s tvrzením, že byly provedeny nesprávně, byly realizovány v rámci řízení o zajištění majetku žalobkyně a v konečném důsledku vedly k vydání tohoto rozhodnutí, do něhož se promítly. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud ve vztahu k nim dovodil, že není naplněn zákonný předpoklad pro právo žalobkyně na náhradu škody proti státu.

12. Pokud se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tvrzením, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu vinou nepřiměřené délky zajištění jejího nemovitého majetku, odvolací soud se i zde plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k takovému nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk nedošlo.

13. Potřeba zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti podle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) byla co do své délky v přímé souvislosti s průběhem řízení ve vlastní trestní věci. Jedná se o nástroj směřující k omezení dispozičního práva s konkrétními majetkovými hodnotami v zájmu znemožnění jejich zneužití, jenž je užíván v souvislosti s objasňováním závažné trestné činnosti. Soud prvního stupně podrobně objasnil postup řízení o zajištění nemovitostí žalobkyně a odvolací soud přisvědčil jeho posouzení takto získaných zjištění v tom, že jakkoli délka řízení o zajištění majetku žalobkyně 7 let a 2 měsíce (od 23. 6. 2015, kdy byla žalobkyni doručena usnesení o zajištění jejích nemovitostí, do 30. 8. 2022, kdy bylo zajištění pravomocně zrušeno) byla dlouhá, nejednalo o dobu nepřiměřenou. V situaci, kdy hodnota zajištěných nemovitostí zdaleka nedosahovala výše škody podle obžaloby způsobené trestnou činností, nešlo ani o nepřiměřené opatření. Odvolací soud sdílí názor, že vzhledem ke specifikům vlastního trestního řízení proti manželu a otci žalobkyně (a řadě dalších osob), v němž byla projednávána velmi rozsáhlá a sofistikovaná trestná činnost, což si vyžádalo nadstandardní šíři dokazování včetně znaleckého posuzování rozhodných skutečností a přeshraničního postupu při provádění dokazování včetně překladů z a do českého jazyka, přičemž bez významu pro průběh řízení nebylo ani to, že probíhalo po celou dobu epidemie covid 19, byla délka řízení přiměřená okolnostem. Odvolací soud dává soudu prvního stupně za pravdu i v tom, že podle zjištění soudu prvního stupně byl postup v trestním řízení plynulý, zásadně bez průtahů, když jedinou prodlevu je možno shledat v rozhodnutí o návrhu žalobkyně na zrušení zajištění jejího majetku ze dne 13. 10. 2020. Bylo současně zjištěno, že v reakci na stížnost žalobkyně na nepřiměřenou délku zajištění jejího majetku s návrhem spojenou bylo v té době žalobkyní aktuálně poukazováno na procesní situaci včetně epidemiologického stavu ve společností a složitost věci v trestním řízení spolu s tím, že relevantní důkazy sama žalobkyně jako zúčastněná osoba předložila až na závěr hlavního líčení a doplnila je dokonce až v odvolacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že tuto ojedinělou prodlevu v postupu řízení lze s ohledem na další, výše popsané, okolnosti tolerovat. Sdílí tak závěr soudu prvního stupně, že celková délka řízení byla přiměřená, odpovídala tomu, kdy je objektivně možné v obdobné věci zpravidla očekávat skončení řízení.

14. Odvolací námitka žalobkyně, že k průtahům v řízení docházelo také v období od vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu dne 13. 12. 2019 do nařízení prvního veřejného zasedání na den 4. 11. 2021, nebo do vydání rozhodnutí dne 7. 2. 2022, není správná. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, jak v daných obdobích probíhalo řízení v trestní věci s tím, že postup soudu byl plynulý, prostý období nečinnosti (srovnej text bodu 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č.l. 8 až 10 spisu).

15. Odvolací soud ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky, konečně konstatuje, že neshledal důvod jakkoli se odklonit od závěrů vyslovených týmž soudem v rozsudku ze dne 25. 5. 2021, č. j. [spisová značka], vydaném v řízení vedeném mezi týmiž účastnicemi ve shodném procesním postavení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3 201 919,53 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé jí tvrzeně v důsledku nemožnosti nakládat se zajištěnými nemovitostmi – převádět je, či je právně zatížit. V něm vyslovil závěr, že pokud žalobkyně svůj nárok tvrdí jako škodu z nezákonného rozhodnutí o zajištění svých nemovitostí (totožného s rozhodnutím posuzovaným v této věci), není dán odpovědnostní titul proto, že rozhodnutí o zajištění nemovitostí žalobkyně nebylo zrušeno, ani změněno pro nezákonnost. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jeho usnesením ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3133/2021, žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v rozhodnutí vysvětlil, že nebyla-li prokázána existence nezákonného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat hodnotou zajištěných nemovitých věcí a tím méně délkou zajištění. Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno, jednalo se však o zcela výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (viz judikatura zmíněná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20). O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Napadené rozhodnutí správně vychází ze závěru, že za situace, kdy pravomocné rozhodnutí o zajištění věcí, od jehož údajné nezákonnosti žalobkyně svůj nárok odvozuje, nebylo pro svou (domnělou) nezákonnost zrušeno, není nárok žalobkyně vzhledem ke znění § 8 odst. 1 OdpŠk ani co do základu dán.

16. Odvolací soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil žalobu jako nedůvodnou. Řádně, ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl také o právu ve věci plně úspěšné žalované na náhradu nákladů řízení, jejichž výši správně stanovil.

17. Ve světle uvedeného odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

18. Žalované, která byla i v odvolacím řízení zcela úspěšná, náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů řízení. Ty tvoří paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení po 300 Kč za 2 úkony, písemné vyjádření k odvolání ze dne 29. 10. 2024 a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum], spolu 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

19. Třídenní lhůtu k zaplacení odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

Poučení