68 Co 37/2025 - 783

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Novosada a soudkyň JUDr. Ludmily Petrákové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 28 C 219/2017-747 takto:

Výrok

I Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé ad I a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ad III potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem ad III se mění tak, že výše náhrady činí 99 893,10 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje. II Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 23 304,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 236 587 Kč s příslušenstvím jako náhrady bolestného ve výši 22 861 Kč, náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti se ztížením společenského uplatnění ve výši 211 246 Kč, náhrady škody ve výši 607 Kč a náhrady ušlé mzdy ve výši 1 873 Kč. Tvrdil, že žalovaný jej dne 13. 11. 2015 fyzicky napadl, způsobil mu otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění měkkých tkání hlavy, zhmoždění břicha, zad a oblasti páteře. V rámci trestního řízení se žalovaný ke svému činu doznal, žalobce byl s nárokem na náhradu škody odkázán na civilní řízení. Žalovaný žalobci zaplatil 10 000 Kč a toto plnění označil jako náhradu ušlé mzdy.

2. Soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 8. 1. 2018, č. j. [spisová značka]. K odvolání žalovaného odvolací soud dne 14. 5. 2018 rozsudkem č. j. [spisová značka] rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrdil v části, kde bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 25 341 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 6. 9. 2017 do zaplacení, (jako bolestné 22 861 Kč, náhradu ušlé mzdy 1 873 Kč a náhradu škody 607 Kč a úroky z prodlení), ve zbytku jej změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Následný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 12. 2022, č. j. [spisová značka], jímž bylo žalobě o zaplacení 211 246 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění dílem vyhověno a dílem byla zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 6. 2023, č. j. [spisová značka], a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby to, zda a případně jaká nemajetková újma vznikla žalobci ztížením jeho společenského uplatnění v souvislosti s napadením ze strany žalovaného, zhodnotil na podkladě zjištění ze znaleckého posudku znalce z oboru přiléhavého k žalobcem tvrzeným obtížím, nejblíže psychiatra.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 211 246 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 9. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok I), žalobci uložil jednak povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného částku 112 024,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), jednak povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] na náhradě nákladů státu, znalečném, částku 26 424,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl v celém rozsahu odvoláním žalobce. Namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně hodnotil skutkově i právně. Ač soud prvního stupně dovozuje příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy na straně žalobce, neposoudil, že žalobce byl před napadením zdravým mužem, po napadení není. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo zjištěno, že Centrum duševní rehabilitace [adresa] uvádí v lékařské dokumentaci žalobce shodnou diagnózu jako [tituly před jménem] [jméno FO], posttraumatickou stresovou poruchu, a že z lékařských zpráv Centra duševní rehabilitace [adresa] vyplynulo, že v lékařské zprávě je žalobce evidován s hlavní diagnózou posttraumatická stresová porucha, že byl v ambulantní péči od 22. 1. 2024 do 20. 5. 2024 a poté byl směřován k další péči mimo pracoviště, neboť Centrum vede především pacienty v nejakutnějších případech období léčby duševních nemocí. Soud prvního stupně provedl i další důkazy, které potvrzovaly tvrzení žalobce, že se s touto poruchou léčil, k nimž se odvolací soud v kasačním rozhodnutí nevyjadřoval, ale jejichž hodnocení má pro věc zásadní význam. I znalecký posudek [tituly před jménem]. [jméno FO] má i přes názor odvolacího soudu pro věc svůj význam, je tedy třeba ptát se, jak soud prvního stupně vyhodnotil tyto důkazy v rámci napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně se nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem, ani s právním názorem žalobce, jen uzavřel, že nebyla prokázána existence újmy na straně žalobce v podobě ztížení jeho společenského uplatnění. Hodnotil tak v podstatě jen znalecký posudek a doplňující výpověď znalce [tituly před jménem]. [jméno FO] K tomuto posudku, jenž změnil názor soudu prvního stupně na věc, žalobce citoval závěry „z veřejně dostupné odborné literatury“, kterou blíže neoznačil, týkající se posttraumatické stresové poruchy. S poukazem na závěry znalce [tituly před jménem]. [jméno FO] namítl, že [tituly před jménem] [jméno FO] měla být položena otázka, proč tedy tvrdil, že u žalobce diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu a pacienta se snažil alespoň v době do zahájení pandemie COVID19 léčit. Pokud by se totiž dal považovat závěr znalce za relevantní, mělo by být vůči němu zahájeno „nějaké řízení" už jen v tom smyslu, že bylo bezdůvodně čerpáno zdravotní pojištění ve prospěch žalobce za „neexistující duševní poruchu", či že [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] nepochybně účtoval příslušné zdravotní pojišťovně úkony za léčbu žalobce. Pro žalobce jsou z pohledu jeho přetrvávajícího duševního stavu tak, jak jej vnímá od doby napadení žalovaným, závěry znaleckého posudku i jeho výpověď před soudem zcela nepochopitelné, považuje je za zcela irelevantní. Jako příklad uvedl iracionální a zmatečnou reakci znalce na důvodnost tzv. [nazev] testu. Znalec údajně chtěl u žalobce zjistit stav „diagnózy deprese", nebo stav věci s poukazem na to, že [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] stanovil žalobcovu diagnózu již po dvou návštěvách. Znalec sám ale paradoxně vyloučil „předmětnou duševní poruchu" u žalobce po návštěvě jediné.

5. Žalobce dále uvedl, že jako laik pociťuje svůj stav jako ne dobrý a nedokáže si sám poradit. Proto se snažil vyhledat odbornou pomoc – skupinovou terapii [nazev], [tituly před jménem] [jméno FO] včetně navazující psychoterapie, Centrum duševní rehabilitace [adresa]. Respektoval diagnózu stanovenou [tituly před jménem] [jméno FO] v roce 2020, kdy jej vyhledal s ohledem na svůj dlouhodobý problém. Pro setrvávající ne dobrý stav duševního zdraví vyhledal v průběhu roku 2023 další pomoc v Centru duševní rehabilitace v [adresa]. Zde mu byla opětovně diagnostikována posttraumatická stresová porucha a téměř 4 měsíce se zde ambulantně léčil a užíval předepsanou medikaci. [tituly před jménem] [jméno FO], lékařka Ambulance krizové péče Centra duševní rehabilitace [adresa] (podle zprávy předložené žalobcem zní jméno lékařky Centra duševní rehabilitace [tituly před jménem] [jméno FO] – poznámka odvolacího soudu) konstatovala, že žalobce je veden v pořadníku Centra duševní rehabilitace od 5. 9. 2023 s diagnózou F 43.1., což je posttraumatická stresová porucha, a opakovaně mu v lékařských zprávách stanovila a zvyšovala medikaci. Ve zprávě ze dne 20. 5. 2024 uvedla, že posttraumatická stresová porucha žalobce má závažné následky na jeho současný osobní i pracovní život s nutností další léčby – udala, že pacient pravidelně dochází do CDR do psychiatrické ambulance a na psychoterapii, vyslovila režimová doporučení: zdravý životní styl, pravidelné užívání nastavené medikace, pravidelné kontrol v ambulanci, psychoterapeutickou podporu. [tituly před jménem] [jméno FO] v potvrzení o léčbě pacienta ze dne 13. 11. 2024 mimo jiné přikládá závěrečné diagnostické zhodnocení se závěrem posttraumatická stresová porucha se závažnými následky na současný osobní i pracovní život s nutností další léčby. I vůči [tituly před jménem] [jméno FO] (jejíž jméno dle žalobcem předložené zprávy zní [tituly před jménem] [jméno FO] – pozn. odvolacího soudu) a [tituly před jménem] [jméno FO] by mělo být zahájeno nějaké řízení, protože léčili pacienta, který jimi diagnostikovanou duševní poruchou netrpí, a plýtvali tedy zcela bezdůvodně finančními prostředky zdravotních pojišťoven. S ohledem na výše uvedené lze považovat znalecký posudek znalce [tituly před jménem]. [jméno FO] za irelevantní. Žalobce zásadně odmítl názor soudu prvního stupně, že by závěry znaleckého posudku byly logicky a pečlivě odůvodněny, že je znalec pečlivě vysvětlil a doplnil ve své výpovědi, a že proto není důvod o nich pochybovat. Tento závěr je nesprávný, protože soud prvního stupně veškeré další důkazy provedené v rámci řízení vyloučil, zcela je upozadil na úkor jediného důkazu, znaleckého posudku ve vazbě na doplňující výpověď znalce. Byla prokázána újma na straně žalobce v podobě ztížení společenského uplatnění, jak konečně plyne z názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v původním rozsudku. Od roku 2004 do roku 2015 byl žalobce zaměstnán u 6 zaměstnavatelů, po útoku žalovaného k dnešnímu dni vystřídal již 21 zaměstnavatelů. Tyto změny bezprostředně souvisejí s jeho psychickými problémy, neboť pracovní poměry byly ukončovány z důvodů nedostatečné komunikace na pracovišti s kolegy a nadřízenými. Na pomyslné misce vah tak na jedné straně zůstává „názor" znalce jako jediný směřující proti zájmům žalobce, na druhé straně pak minimálně společný názor svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. ve vazbě na názory profesních odborníků [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO] (dle zprávy předložené žalobcem zní jméno lékařky [tituly před jménem] [jméno FO] – pozn. odvolacího soudu) a [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně se s tím nevypořádal.

6. Žalobce závěrem deklaroval, že především on sám vnímá, že je od napadení žalovaným „jiným člověkem", k dnešnímu dni se nedokázal s danou událostí vnitřně vypořádat. Je pro něj velice smutným zjištěním, že jeho duševní stav, se kterým se potýká již více jak 9 let, může být posouzen na základě dvouhodinového sezení, což může vyloučit veškeré další důkazy, které byly v řízení trvajícím 7 let provedeny. Ještě smutnějším zjištěním je to, že bezdůvodné fyzické napadení může být v kontextu běhu času zhojeno uhrazením částky 35 341 Kč, již obdržel od žalovaného. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci 211 264 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 9. 2017 do zaplacení, povinnost nahradit žalobci náklady řízení k rukám jeho právního zástupce a povinnost nahradit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náklady řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že závěry obsažené ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] plně korespondují s tím, na čem žalovaný stavěl svou obranu od samého počátku řízení, totiž že žalobce ani netvrdí ani neprokazuje, že jím uváděné psychické obtíže byly trvalého a neléčitelného rázu. Netvrdí a neprokazuje tak trvalost újmy, neboť chyběl aspekt jakékoli léčby. K napadení žalobce došlo dne 13. 11. 2015. Dne 11. 5. 2017 byl zpracován znalecký posudek [tituly před jménem]. [jméno FO], ve kterém si žalobce stěžoval na trvalé psychické obtíže, tento termín žalobce použil v trestním řízení. Až dne 20. 1. 2020 žalobce poprvé vyhledal odbornou lékařskou pomoc, [tituly před jménem] [jméno FO]. Absolvoval cca 2 návštěvy, ale žádnou léčbu. K další lékařské péči se žalobce odhodlal až v září 2023, dva měsíce poté, co odvolací soud shledal absenci léčby jako podstatnou k hodnocení újmy. Od 22. 1. 2024, tedy po vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], do 20. 5. 2024 byl žalobce v ambulantní péči Centra duševní rehabilitace [adresa]. Žalobce tedy za takřka 10 let nepodstoupil prakticky žádnou léčbu. V době vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl žalobce znalci schopen uvést, k jaké léčbě má nastoupit a u koho, ačkoli avizoval, že je zapsán v pořadníku. Zásadní element posttraumatické stresové poruchy, tzv. flashbacky, se objevily v lékařských zprávách až po vypracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], ve kterém toto bylo zmíněno. To vše činí tvrzení žalobce o existenci psychických obtíží značně nedůvěryhodným. K jeho důvěryhodnosti přispívaly i další okolnosti, které vyšly najevo z výslechu některých svědků. Podle nich žalobce tvrzenými obtížemi trpěl již před napadením (časté změny zaměstnání, neschopnost seznamovat se s dívkami, problémy se zvládáním vzteku atd.). Žalobce přehlíží, že závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] nejsou založeny pouze na osobním vyšetření žalobce, nýbrž i na dalších skutečnostech zjištěných v průběhu celého řízení. Teprve na základě zohlednění všech skutečností, jak jsou v posudku popsány, znalec dospěl k závěru, že u žalobce nebyla v současné době zjištěna přítomnost duševní poruchy, která by měla návaznost na projednávanou věc. Znalec vysvětlil, že posttraumatická stresová porucha bývá diagnostikována zhruba do 1 až 2 let od stresové situace. Pokud z lékařských zpráv označených žalobcem plyne, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou a je mu nasazena medikační léčba, poprvé k tomu došlo v první polovině roku 2024. S ohledem na časový odstup nelze jednoznačně potvrdit, že léčba je v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzeným napadením. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se žalobce léčil v období od května 2024 do vyhlášení rozsudku v listopadu 2024. Buď se tedy žalobce vyléčil, anebo nemá zdravotní obtíže, které vyžadují léčbu. Žalovaný poukázal na to, že jedním z lékařů Centra duševního zdraví [adresa] je i [tituly před jménem] [jméno FO].

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce je přípustné, bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (zkráceně o. s. ř.) a obsahuje odvolací důvody stanovené v § 205 odst. 2 o. s. ř., projednal je při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.). Odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným.

9. Základními podmínkami pro závěr o důvodnosti žaloby o náhradu nemajetkové újmy spočívající v dílčí ztrátě společenského uplatnění, jsou ve smyslu § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (zkráceně o. z.), § 2910 o. z. a § 2958 o. z., jak je citoval soud prvního stupně, vznik nemajetkové újmy, v tomto případě tvrzeně překážky lepší budoucnosti žalobce, dále škůdcem zaviněné porušení zákonné povinnosti zasahující do absolutního práva poškozeného a také příčinná souvislost mezi oběma těmito skutečnostmi.

10. Jak správně dovodil soud prvního stupně, zaviněné porušení zákona žalovaným je třeba spatřovat ve zjištění, že žalovaný se dopustil dne 13. 11. 2015 trestného činu výtržnictví a ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, když žalobce fyzicky napadl.

11. K otázce naplnění dvou zbývajících podmínek práva žalobce na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, jednotlivé důkazy zhodnotil, a to i ve vzájemné souvislosti, a na jejich podkladu dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku újmy v podobě ztížení jeho společenského uplatnění. Žalobce tvrdil, že újma u něj nastala po napadení žalovaným v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, která trvá a způsobuje mu komplikace v každodenním životě – úzkostné stavy, zhoršenou schopnost kooperace s jinými lidmi včetně pracovních vztahů a vztahů se ženami, problémy se spánkem. Na podkladu zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem, že žalobce neprokázal, že by u něho tvrzené poškození zdraví nastalo, naopak bylo postaveno najisto, že posttraumatickou stresovou poruchou netrpí. Jakkoli stěžejní zjištění v tomto směru soud prvního stupně důvodně čerpal ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem]. [jméno FO] a z jeho výpovědi. V nich znalec srozumitelně, jasně a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k zaujatým závěrům, z jakých podkladů vycházel, jak hodnotí faktické, zjištěné chování žalobce v období od napadení ze strany žalovaného až do doby podání posudku. Znalec z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie logicky vysvětlil, že posuzoval dlouhodobou absenci související léčby na straně žalobce, jeho vlastní popis subjektivních pocitů a objektivní výsledky vyšetření, přičemž nebyla zjištěna závažnější symptomatika psychické poruchy žalobce či poruchy jeho chování v souvislosti s napadením. Zjištěna nebyla ani změna osobnostní struktury žalobce, vyloučena je depresivní symptomatika závažnějšího charakteru, vyšetření žalobce naopak svědčí pro zveličování psychických obtíží žalobcem. Znalec se vyjádřil k účasti žalobce na terapii [nazev], vycházel z lékařské dokumentace praktických lékařů žalobce, hodnotil zjištěný fakt častých změn zaměstnání žalobce, a to zejména ve vztahu k tomu, že schopnost vyhledávat a ukončovat pracovní poměr vylučuje závěr o stavu středně těžké nebo těžké deprese. Vyjádřil se také ke zdravotnické dokumentaci ošetřujícího lékaře žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že z ní nebyla patrná posttraumatická stresová porucha žalobce.

12. Odvolací soud nemá důvod měnit cokoli na svém právním názoru vyjádřeném v předchozím kasačním rozhodnutí, tedy na tom, že pro rozhodnutí ve věci samé bylo třeba posoudit odborné otázky znalcem z přiléhavého oboru, jímž je v případě tvrzení žalobce o tom, že utrpěl újmu na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše, psychiatr. Shodně se soudem prvního stupně ani odvolací soud neshledal taková zjištění o skutkovém stavu věci, která by podložila závěr, že žalobce uvedenou poruchou trpí či netrpěl. Z provedených důkazů nevyplynulo nic o tom, že by žalobce v souvislosti s fyzickým napadením ze strany žalovaného trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, naopak vyšlo najevo, že po incidentu dlouhodobě nevyhledal žádnou léčbu. Až dne 20. 1. 2020 (za čtyři a čtvrt roku) žalobce navštívil odborného lékaře [tituly před jménem] [jméno FO], nepostupoval však v intencích jeho doporučení. Kromě jedné návštěvy nepodstoupil individuální psychoterapii, nebyl, vyjma léčby nespavosti, medikován. Teprve v únoru 2024, tedy osm a čtvrt roku po napadení, v nepřehlédnutelné časové souvislosti se zrušením předchozího rozhodnutí ve věci a závěry kasačního rozhodnutí, se žalobce zaregistroval v [nazev] [adresa], po vyřazení z léčby ale opět další léčbu neabsolvuje. Ze svědeckých výpovědí žalobcem navržených svědků – jeho přátel a otce, nebylo prokázáno, že by žalobce trpěl tvrzenou újmou na zdraví. Plyne z nich, že žalobce měl vždy problémy s navazováním sociálních kontaktů, tento stav u něho trvá.

13. V situaci, kdy bylo zjištěno, že na straně žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného k újmě na zdraví, která by žalobce omezovala v lepší budoucnosti, neměl soud prvního stupně ani odvolací soud prostor pro posouzení výše náhrady z pohledu zásad slušnosti, jíž se žalobce dovolával, neboť nejsou splněny podmínky pro závěr o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy spočívající ve ztížení jeho společenského uplatnění. Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud žalobu v její zbývající části zamítl.

14. Správně soud prvního stupně rozhodl také o náhradě nákladů řízení státu. Česká republika nesla náklady na znalečné v celkové výši 48 763 Kč, jak správně vysvětlil soud prvního stupně v bodu 55 napadeného rozsudku. Na jejich úhradu byla použita žalobcem zaplacená záloha ve výši 30 000 Kč, Česká republika tak uhradila 26 424,72 Kč a na jejich náhradu má právo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Veškeré náklady byly vynaloženy v řízení o náhradu újmy na zdraví spočívající v tvrzeném ztížení společenského uplatnění, v této části řízení byl plně neúspěšný žalobce. Je tak povinen České republice nahradit uvedenou částku.

15. Ve světle výše uvedeného odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ad I a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ad III jako věcně správný.

16. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil pouze v posouzení procesního úspěchu a neúspěchu účastníků. Soud prvního stupně vyšel z plného úspěchu žalovaného, nevzal ale v potaz, že až do rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání žalovaného proti rozsudku pro uznání ze dne 8. 1. 2018, č. j. [spisová značka], byla předmětem řízení celková částka 236 587 Kč složená z dílčích nároků žalobce, přičemž v požadavku na zaplacení sumy celkem 25 341 Kč, představované bolestným, náhradou za ztrátu na výdělku a náhradou věcné škody, byl úspěšný žalobce. V této fázi řízení tak byl žalobce úspěšný, při tarifní hodnotě neúspěšného nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, zkráceně „a. t.“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22) ze 34 % v přísudku 25 341 Kč, žalovaný měl úspěch ze 66 %. V této fázi řízení tak žalovanému náleží právo na 32 % jím účelně vynaložených nákladů řízení. Ty tvořily tři odměny za právní službu advokáta podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, odvolání proti rozsudku pro uznání, účast u odvolacího jednání) po 4 140 Kč podle § 7 bod 5 a. t., tedy 12 420 Kč, dále tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tedy 900 Kč, v součtu 13 320 Kč. Dále vznikly žalovanému náklady povinností platby 21 % daně z přidané hodnoty z této částky podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 797,20 Kč a konečně úhradou soudního poplatku za odvolání ve výši 11 830 Kč. Celkově tak náklady žalovaného v uvedené fázi řízení činily 27 947,20 Kč; 32 % z nich představuje náhrada ve výši 8 943,10 Kč.

17. V následné fázi řízení až do napadeného rozhodnutí bylo tzv. ve hře již jen žádání o zaplacení újmy za ztrátu lepší budoucnosti, přičemž i zde platí, že je třeba vycházet z tarifní hodnoty sporu 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t., neboť se jedná o případ neúspěchu žalobce, není tak dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22). Žalovaný byl v této fázi řízení plně úspěšný, a náleží mu proto právo na náhradu za soudem prvního stupně v bodu 53 odůvodnění napadeného rozsudku označených 6 písemných podání a 13 účastí u jednání soudu, ve dvou případech v trvání přes dvě hodiny, tedy 65 100 Kč (21 x 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ a. t. a § 7 bod 5. a. t.), 5 700 Kč jako 19 náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., 14 868 Kč jako 21% daň z přidané hodnoty ze součtu těchto částek a 5 282 Kč jako soudní poplatek za odvolání. Celkově tak po právní moci nároků přisouzených rozsudkem pro uznání žalovanému vznikly náklady ve výši 90 950 Kč.

18. Za řízení před soudem prvního stupně tak žalovanému náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 99 893,10 Kč.

19. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem ad III tak, že výše náhrady činí 99 893,10 Kč, jinak, ohledně povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému, lhůtě a místu plnění, jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch ve věci, má tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Těmi jsou dvě náhrady za právní službu advokáta podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (zkráceně „n. a. t.“), za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání při tarifní hodnotě 211 246 Kč podle § 9a odst. 1 n. a. t. po 9 180 Kč a dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 n. a. t., spolu 19 260 Kč, a také 21 % daň z přidané hodnoty z této částky, tedy suma 4 044,60 Kč. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 304,60 Kč. Za užití § 211 o. s. ř. bylo o lhůtě k plnění rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o místu plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř.