68 Co 41/2022- 181

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený obecným zmocněncem [příjmení] [jméno] [příjmení] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47 C 156/2021-147 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé (ad I a II) potvrzuje a ve výroku o nákladech řízení (ad III) se mění jen tak, že výše náhrady činí [částka], jinak se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že v řízení o žádosti žalobce o přiznání průkazu ZTP podané dne [datum], vedeném před Úřadem práce ČR – pobočka [obec], Ministerstvem práce a sociálních věcí, Krajským soudem v [obec] a Nejvyšším správním soudem, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), dále zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zmocněnce (výrok III).

2. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, v němž usiloval o vydání průkazu osoby s tělesným zdravotním postižením (dále jen„ ZTP“) a za niž žádal peněžité zadostiučinění ve výši [částka].

3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil podáním ze dne [datum] a ta jej (stanoviskem ze dne [datum]) odmítla. Průběh řízení o žádosti žalobce o přiznání průkazu ZTP soud I. stupně podrobně popsal v odst. 5 napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Jako stěžejní lze uvést, že řízení bylo zahájeno dne [datum] před Úřadem práce ČR - pobočka [obec], který dne [datum] vydal rozhodnutí, jímž žalobci průkaz ZTP nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne [datum] odvolal, jeho odvolání bylo dne [datum] Ministerstvem práce a sociálních věcí zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Žalobce následně podal žalobu ke Krajskému soudu v [obec], který rozsudkem ze dne [datum] rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí podalo proti tomuto rozsudku dne [datum] kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] zamítnuta. Rozhodnutím ze dne [datum] Ministerstvo práce a sociálních věcí (odvolací orgán) zrušilo rozhodnutí úřadu práce (správního orgánu prvního stupně) a věc mu vrátilo k novému projednání, a to z důvodu vad napadeného rozhodnutí, jakož i vad řízení, které jeho vydání předcházelo. Úřad práce pak nově rozhodl dne [datum] a žádost žalobce o průkaz ZTP pro období od [datum] do [datum] zamítl a ode dne [datum] mu trvale přiznal průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem„ TP“. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne [datum] odvolal a Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne [datum] změnilo rozhodnutí úřadu práce tak, že žádost žalobce o přiznání průkazu ZTP se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí žalobce opětovně brojil správní žalobou, podanou ke Krajskému soudu v [obec], který ji rozsudkem ze dne [datum] zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum] rozsudek Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v [obec] poté dne [datum] vydal rozsudek, jímž žalobu znovu zamítl. Žalobce podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum] zamítl.

4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně, který v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), ve věci rozhodl bez nařízení jednání, aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“, a po citaci § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 tohoto zákona uzavřel, že žalobce předně splnil zákonnou podmínku pro uplatnění nároku u soudu, když svůj nárok předtím uplatnil u žalované. Dále se pak zabýval tím, zda je splněn první z odpovědnostních předpokladů na straně žalované, totiž zda v řízení o vydání průkazu ZTP došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti za škodu. Konstatoval, že řízení, které bylo zahájeno dne [datum], dosud není skončeno a že zejména s přihlédnutím k tomu, že toto řízení trvá již více než 8 let, nelze jeho dobu považovat za přiměřenou, byť se jedná o řízení skutkově i hmotněprávní složité. V této souvislosti poukázal na to, že v jeho rámci bylo prováděno sociální šetření a že před rozhodnutím ve věci musely být vždy vypracovány posudky týkající se zdravotního stavu žalobce. Věc vykazovala složitost rovněž po stránce právní (kdy byla řešena otázka možné aplikace zákona č. 313/2013 Sb., k níž se ve svém rozhodnutí vyjadřoval i Nejvyšší správní soud) a rovněž po stránce procesní, což bylo způsobeno zejména aktivitou žalobce, který správní i soudní orgány opakovaně zahlcoval rozsáhlými podáními, dále bylo třeba reagovat na námitky podjatosti a opakovaně bylo rozhodováno též o přerušení řízení. Věc byla řešena před čtyřmi státními orgány, a to před správním orgánem prvního stupně a odvolacím správním orgánem, dále pak před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem, přičemž oba tyto soudy ve věci rozhodovaly celkem třikrát. Co se týče chování žalobce coby poškozeného, je třeba mu přičíst zásadní podíl na délce řízení, neboť (jak již bylo zmíněno) zahlcoval orgány státu velmi obsáhlými podáními, ačkoliv byl z jejich strany opakovaně upozorňován (viz citace z rozsudků Krajského soudu v [obec] a Nejvyššího správního soudu v odst. 5 napadeného rozsudku), že jeho podání jsou nepřiměřená předmětu a podstatě řízení a některé z jeho stále se opakujících argumentů jsou zcela irelevantní či zjevně nesmyslné. Nadto se žalobce opakovaně odmítl podrobit dalším sociálním šetřením, což ztížilo vypracování posudků. Z rozhodnutí správních orgánů, jimiž byla jeho žádost zamítnuta, vyplývalo a žalobce na to byl výslovně upozorněn i ze strany Nejvyššího správního soudu (v rozsudku ze dne [datum]), že namísto zatěžování soudů desítkami stran podání by mohl velice jednoduše dosáhnout toho, oč usiluje (přiznání průkazu ZTP) tím, že by si podal novou žádost, která by se (již bez jakýchkoliv pochyb) posuzovala dle nové a pro něj příznivější právní úpravy (účinné od 1. 1. 2014), dle níž by mu tento průkaz vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (podle závěrů posudku z [datum]) právem náležel, přičemž správní orgány závěry posudkové komise v dosavadním řízení nereflektovaly jen z toho důvodu, že vzhledem k datu podání žádosti aplikovaly předchozí právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, ten soud I. stupně hodnotil jako plynulý, koncentrovaný a bezprůtažný. Nebylo sice možno přehlédnout, že rozsudek krajského soudu ze dne [datum] byl zrušen Nejvyšším správním soudem pro vady řízení, nicméně tato skutečnost délku řízení neovlivnila tolik jako složitost věci a procesní aktivita žalobce. Přestože s ohledem na předmět řízení by bylo možno usuzovat na jeho zvýšený význam pro žalobce, není takový závěr namístě. Žalobce totiž namísto toho, aby v souladu se závěry a doporučeními orgánů veřejné moci jednal efektivně a jednoduše dosáhl svého cíle podáním nové žádosti po [datum], pokračoval ve vedení řízení a svými podáními zahlcoval orgány státu. To svědčí o tom, že jeho počínání bylo motivováno jinak než skutečnou snahou o získání průkazu ZTP.

5. Po zvážení všech výše uvedených skutečností (totiž že řízení nebylo zatíženo žádnými excesy v postupu orgánů veřejné moci, vykazovalo zvýšenou míru složitosti, sám žalobce se na jeho délce podílel a že toto řízení pro něj mělo význam spíše jen nepatrný) dospěl soud I. stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním se v daném případě jeví konstatování porušení práva, které je plnohodnotnou formou kompenzace utrpěné újmy (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu).

6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce v základu svého nároku uspěl, a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení představovaná pěti paušálními částkami po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, které doplnil ještě i podáním ze dne [datum]. Namítal, že soud I. stupně v napadeném rozsudku neuvedl v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. argumenty žalobce ze žaloby ze dne [datum] a k těmto argumentům se nevyjádřil, tedy neuvedl, jak je hodnotil po stránce skutkové a právní, a že nezdůvodnil, proč neprovedl dokazování příslušnými správními a soudními spisy, ačkoliv to žalobce navrhoval. Za rozporné a zmatečné označil tvrzení soudu I. stupně, že posuzované řízení dosud neskončilo, neboť je-li současně uváděno, že dne [datum] rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, jímž kasační stížnost žalobce zamítl, pak se jedná o rozhodnutí konečné, po němž žádné řízení již neprobíhá. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že posuzované řízení bylo složité, naopak je přesvědčen, že bylo jednoduché, avšak správní orgány a soudy byly nečinné a řízení zatížily vadami. Ohradil se proti závěru, že by se svým jednáním na délce řízení podílel. Je přesvědčen, že jeho kroky v řízení byly oprávněné, nezbytné a účelné a že mu nelze klást k tíži, pokud si nepodal novou žádost a namísto toho v řízení pokračoval, když byl přesvědčen, že v něm nakonec uspěje. Závěr soudu I. stupně, že posuzované řízení pro něj mělo jen nepatrný význam, měl proto za nesprávný, neboť tento význam byl naopak obrovský, jak vysvětloval již v žalobě, a proto by mu měla náležet finanční kompenzace újmy. Dále namítal, že přestože žádal soud I. stupně o sdělení, zda je soudkyně, jíž byla věc přidělena, proškolená na rozhodování v řízení, kde vystupuje osoba se zdravotním postižením, v souladu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, soud I. stupně mu tuto informaci nepodal, a žalobce se tak k osobě soudkyně nemohl vyjádřit. Pokud by se ukázalo, že soudkyně Mgr. [příjmení] proškolena nebyla, byl by to dle žalobce důvod pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Pochybení žalobce spatřoval i v tom, že namísto Ministerstva financí v řízení za stát vystupovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, byť žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované již dne [datum], a tedy před účinností zákona č. 118/2020 Sb., jímž byl od [datum] novelizován zákon o odpovědnosti za škodu. Dle žalobce se totiž„ řízením“ ve smyslu čl. III zákona č. 118/2020 Sb. myslí již řízení zahájené předběžným uplatněním nároku (a nikoliv až soudní řízení), a proto měl být aplikován zákon o odpovědnosti za škodu ve znění účinném před [datum], kdy dle § 6 v případech, že řízení probíhalo jak před správními orgány, tak i soudy za stát mělo jednat Ministerstvo financí. Žalobce měl dále za to, že konstatování porušení práva ve výroku I napadeného rozsudku je neurčité, neboť v něm chybí specifikace spisových značek, pod kterými byla jeho věc před správními orgány a soudy vedena, a chybí tam rovněž uvedení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (z doplnění jeho odvolání ze dne [datum] se podává, že na této odvolací námitce již netrvá, neboť konstatování porušení práva má tak jako tak za nedostačující, a domáhá se finančního odškodnění). V neposlední řadě žalobce brojil proti nákladovému výroku napadeného rozsudku, neboť soud I. stupně mu nepřiznal zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]. Navrhl, aby odvolací soud jeho požadavku na finanční náhradu utrpěné nemajetkové újmy v plném rozsahu vyhověl a přiznal mu i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek soudu I. stupně pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Rozsudek soudu I. stupně napadla odvoláním rovněž žalovaná, která však brojila toliko proti jeho nákladovému výroku (ad III). Namítala, že nejsou dány důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, a to pro jeho litigiózní postup, neboť žalobce zcela bezúčelně inicioval soudní řízení. Navíc poukazovala na to, že zdaleka ne všechny úkony, za něž byla žalobci přiznána paušální náhrada, lze mít za úkony ve věci samé, konkrétně se jednalo o dovolání proti procesnímu usnesení o zastavení řízení, doplnění žaloby ze dne [datum] a vyjádření k výzvě soudu ze dne 21. 7. a [datum], a proto by za ně náhrada příslušet neměla. Žalovaná se písemně vyjádřila i k žalobcovu odvolání, které měla za nedůvodné, a navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl - pokud jde o věc samu - jako věcně správný potvrzen.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) při jednání, k němuž se žalobce po předchozí omluvě nedostavil (a bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné jen, pokud směřovalo do výroku o nákladech řízení (ad III); odvolání žalované nikoliv.

10. Podstatou celé řady žalobcových odvolacích námitek byla údajná nepřezkoumatelnost rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud však takové vady rozsudku soudu I. stupně, v jejichž důsledku by tento z hlediska požadavků kladeným na něj § 157 odst. 2 o. s. ř. neobstál, neshledává. Z jeho odůvodnění lze jasně seznat, jaké skutečnosti (a z čeho) vzal soud I. stupně za prokázané, jakož i to, jak věc posoudil po stránce právní, přičemž se přiměřeně dostatečně vypořádal s hlavními argumentačními tvrzeními uplatněnými žalobcem. Přezkoumatelnost rozsudku je nadto třeba hodnotit především z pohledu toho, zda účastník řízení mohl náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Proto ani za situace, kdy rozhodnutí soudu I. stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 či 29 Cdo 2661/2012), a tak tomu v daném případě nebylo.

11. Svá skutková zjištění čerpal soud I. stupně (který v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodoval bez jednání) z obsahu spisu (a účastníky předložených listinných důkazů), když vycházel i z toho, že průběh posuzovaného řízení (tak, jak jej žalobce vylíčil v žalobě a jejím doplnění) je mezi účastníky nesporný; ostatně žalobce ani neuvádí nic, čím by samotná skutková zjištění soudu I. stupně v konkrétní rovině zpochybnil, nýbrž svým odvoláním brojí především proti (právním) závěrům, které z nich soud I. stupně vyvodil.

12. Co se týče tohoto právního posouzení, soud I. stupně na věc správně aplikoval zákon o odpovědnosti za škodu, a správně se zabýval naplněním prvního z odpovědnostních předpokladů, totiž existencí nesprávného úředního postupu. Pokud jde o to, zda lze řízení, které probíhalo jak před správními orgány, tak před soudy, posuzovat jako jeden celek a zabývat se přiměřeností jeho celkové délky ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti za škodu, soud I. stupně sice tuto otázku v napadeném rozsudku výslovně neřešil, byť je zjevné, že řízení právě takto posuzoval, a dle názoru odvolacího soudu zcela správně. V souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu lze takto na řízení, které ve své první fázi probíhalo před správními orgány, nahlížet nejen tehdy, bylo-li jeho předmětem„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 či sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, dále sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, sp. zn. 30 Cdo 1098/2017), ale celkovou délku řízení je třeba zohlednit vždy, je-li orgány veřejné správy (a následně správními soudy) rozhodováno o základních právech a svobodách (z ústavněprávního hlediska je třeba v takovém případě řízení považovat za jeden celek od okamžiku jeho zahájení až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 či sp. zn. IV. ÚS 3299/20). Tento předpoklad byl v namítaném průtažném řízení, v němž se žalobce domáhal vydání průkazu osoby se zdravotním postižením a v němž šlo o základní právo (vyplývající z čl. 31 Listiny základních práv a svobod a realizované dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) nepochybně naplněn.

13. Pokud jde o určení délky řízení, za jeho počátek je třeba považovat den, kdy návrh (žádost o vydání průkazu ZTP) došel správnímu orgánu, u něhož bylo řízení zahájeno, a za jeho konec okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“). Závěr soudu I. stupně o tom, že posuzované řízení dosud nebylo ukončeno, zjevně plyne z toho, že okamžik jeho pravomocného ukončení mu nebyl znám (z listin, které tvoří součást spisu, nijak nevyplývá). Odvolací soud má nicméně za to (a v tomto směru přisvědčuje odvolací námitce žalobce), že posuzované řízení je možno považovat za skončené, bylo-li zjištěno, že ve správním řízení byla žalobcova žádost o ZTP dne [datum] zamítnuta a že o správní žalobě, kterou proti tomuto rozhodnutí podal, bylo rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum] ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] rozhodnuto tak, že se zamítá, a vydání žádného dalšího rozhodnutí již v tomto řízení nelze očekávat. Žalobci je evidentně (resp. byl nejpozději ke dni sepsání odvolání, tj. ke dni [datum]) obsah tohoto v řízení posledního vydaného rozhodnutí znám, a nemůže tak být nadále udržován v nejistotě ohledně jeho výsledku. Jestliže tedy soud I. stupně zvažoval dobu řízení v délce 8 let a 8 měsíců (trvajícího od [datum] až do [datum], kdy byl napadený rozsudek vynesen), nijak nepochybil, přičemž přesné zjištění pravomocného ukončení řízení by na přijatých závěrech o nepřiměřenosti této délky řízení a adekvátním zadostiučinění (viz níže) nemohlo nic zásadního změnit.

14. Ani další odvolací námitky, jimiž žalobce napadal právní posouzení věci, konkrétně to, jak soud I. stupně hodnotil kritéria dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, jež jsou určující jak pro posouzení přiměřenosti délky řízení, tak pro formu a případně výši kompenzace, nemá odvolací soud za opodstatněné. Soud I. stupně se tak správně zabýval složitostí věci a dostatečně vysvětlil, proč měl posuzované řízení za výrazně komplikované, přičemž neopomněl přihlédnout ani k tomu, že řízení opakovaně probíhalo„ ve více instancích“ (před dvěma stupni správních orgánů a dvěma stupni správních soudů), což jeho délku nevyhnutelně objektivně prodloužilo (o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumným orgánům, o dobu potřebnou pro jejich přezkumné posouzení a rovněž případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení), zároveň ale (v rámci kritéria postupu orgánů státu) zohlednil i to, z jakého důvodu byla věc rušena vracena do předchozího stádia (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 699/2013 či sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Měl-li jinak postup orgánů státu za plynulý, koncentrovaný, a to uměřeně složitosti věci, lze mít i tento závěr za udržitelný. Pokud pak v rámci chování poškozeného zohlednil i to, že žalobce zahlcoval orgány státu obsáhlými podáními (dle zjištění odvolacího soudu tato podání čítala i 162 stran, jak se podává z rozsudku Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 A 46/2016-284, či rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 Ads 46/2017-84), nijak nepochybil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, odst. 20). Pokud jde o kritérium významu řízení, soud I. stupně správně upozornil, že ten by sice bylo možno mít v obecné rovině za typově zvýšený (neboť na řízení o vydání průkazu ZTP, na nějž jsou navázány další„ výhody“ by bylo možno nahlížet jako na řízení„ o poskytnutí různých plnění ze strany státu“; viz Stanovisko), žalovaná však tento význam zpochybňovala s poukazem na to, že žalobce, pokud pro něj získání průkazu ZTP mělo být natolik významné, jak tvrdí, mohl (a dobře to věděl) dosáhnout svého cíle daleko snadnější a efektivnější cestou. V tomto ohledu jí výsledky dokazování daly za pravdu. Skutečnost, že žalobce upřednostnil pokračování v časově náročném a co do jeho výsledku nejistém řízení, které vedl i před správními soudy, namísto toho, aby volil jednodušší a mnohem rychlejší cestu podání nové žádosti o vydání průkazu ZTP, s níž by nepochybně (jak mu muselo být z obsahu správních i soudních rozhodnutí jasné) ihned uspěl, otázku významu řízení pro jeho osobu značně oslabuje. Proto dovodil-li soud I. stupně, že v tomto konkrétním případě nejenže význam řízení nelze mít za zvýšený (slovy žalobce„ obrovský“), ale dokonce jej lze mít až za nepatrný, není taková úvaha nijak nepřiměřená.

15. Jakkoliv žalobce závěry soudu I. stupně stran hodnocení výše zmíněných kritérií zpochybňuje, nic to nemění na tom, že navzdory výrazné složitosti věci, podílu žalobce na délce řízení i sníženém (dokonce nepatrném) významu řízení, dospěl soud I. stupně k (pro žalobce příznivému) závěru, že řízení, jehož délka výrazně přesáhla 8 let, již nelze považovat za přiměřeně dlouhé, nebo-li že první z odpovědnostních předpokladů je naplněn. Tento závěr, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, nakonec akceptovala i žalovaná, která proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé odvolání nepodala. Jelikož se jedná o řízení, které je třeba posuzovat jako jeden celek (viz shora odst. 12), presumuje se i újma, která žalobci v důsledku jeho délky vznikla, a za niž je tak namístě poskytnout adekvátní kompenzaci.

16. Při určení vhodné formy satisfakce (dle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu) je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, a pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 40/2009, 30 Cdo 1112/2011 či 30 Cdo 2828/2011).

17. V nyní projednávané věci se obě shora zmíněné okolnosti, vzhledem k nimž lze mít morální formu kompenzace za plně způsobilou odčinit újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou řízení, do jisté míry prolínají, a zejména s ohledem na nepatrný význam řízení pro žalobce (viz shora odst. 14), lze souhlasit s tím, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva se v daném případě jeví jako přiměřené a jeho formulace ve výroku I napadeného rozsudku jako přiléhavá a dostatečně konkrétní, takže nevznikají žádné pochybnosti o tom, v jakém řízení k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů došlo.

18. Namítal-li žalobce, že se mu nedostalo informace, zda je soudkyně Mgr. [příjmení] proškolena ohledně přístupu k osobám se zdravotním postižením ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením ([číslo] Sb.), pak tato okolnost nemohla mít na správnost napadeného rozhodnutí jakýkoliv vliv. Smyslem uvedené mezinárodní úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti. K tomuto účelu směřuje i žalobcem akcentovaný čl. 13, který zakotvuje pravidlo zajistit osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, čemuž má napomoci i podpora odpovídajícího proškolení osob, které pracují v oblasti justiční správy, včetně pracovníků policie a vězeňské služby. Žalobce netvrdí, že by neměl zajištěný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, a nadto byl v řízení zastoupen obecným zmocněncem s právnickým vzděláním, nelze tak mít za to, že by jeho schopnost účinně a efektivně se účastnit řízení byla z důvodů jeho zdravotního postižení jakkoliv narušena (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2020/18).

19. Jako nedůvodná byla shledána i námitka žalobce týkající se toho, že za stát měla v tomto sporu jednat nepříslušná organizační složka, neboť řízení před soudem bylo zahájeno dne [datum], a tedy již za účinnosti novelizovaného § 6 zákona o odpovědnosti za škodu (viz zákon č. 118/2020 Sb., účinný od 1. 4. 2020), který v odst. 3 stanoví, že došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení. Organizační složkou státu, která v řízení za stát jedná dle § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proto Ministerstvo práce a sociálních věcí, které vykonává státní správu dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (viz § 5 tohoto zákona).

20. Z důvodů výše uvedených odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé (ad I a II) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. Změny však doznal výrok o nákladech řízení (ad III), neboť žalobce, kterého je třeba v řízení považovat za procesně úspěšného ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (neboť se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy uspěl, byť nikoliv ve formě peněžité), má právo na náhradu všech nákladů, které na uplatnění svého práva účelně vynaložil a mezi něž je třeba řadit i (dne [datum]) zaplacený soudní poplatek ve výši [částka]. Naproti tomu námitky žalované proti nákladovému výroku jako důvodné shledány nebyly. Žalobci coby (advokátem) nezastoupenému účastníku náleží v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2014 Sb. paušální náhrada za úkony, které jsou v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. vypočteny jen příkladmo a nelze mezi ně řadit jen úkony (podání) týkající se věci samé. Není tedy vyloučeno, aby byla přiznána paušální náhrada i za jiné než zde vyjmenované úkony, vždy samozřejmě za předpokladu, že byly provedeny účelně. Za takové lze mít žalobu ze dne [datum], její doplnění ze dne [datum], odvolání proti procesnímu usnesení, podání ze dne [datum], učiněné na výzvu odvolacího soudu, a rovněž i podání ze dne [datum]. Za každý z těchto pěti úkonů náleží paušální náhrada ve výši [částka] (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), celkem [částka]. S připočtením soudního poplatku ve výši [částka] činí celková výše náhrady, která žalobci za řízení před soudem I. stupně přísluší, [částka]. V souladu s tím byl nákladový výrok (III) podle § 221a o. s. ř. změněn jen co do výše přiznané náhrady, jinak byl (co do uložení platební povinnosti, místa a lhůty k plnění) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která uspěla v odvolacím řízení, byla přiznána náhrada v celkové výši [částka], jež sestává ze tří paušálních částek po [částka] za odvolání, vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.) Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení