22 A 46/2016 - 284

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph. D. v právní věci žalobce: J. S. bytem …………………………… zastoupen obecným zmocněncem Mgr. J. S., bytem tamtéž proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/95296-924, sp. zn. SZ/1079/2015/9S-ZLK, SZ/MPSV-2015/129307-923, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně, kontaktní pracoviště Otrokovice (dále též „úřad práce“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 22. 9. 2015, č. j. 318813/15/ZL, tak, že se žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením podaná dne 5. 2. 2013 zamítá. Předchozím prvostupňovým rozhodnutím úřad práce zamítl průkaz osoby s postižením ode dne 5. 2. 2013 do 31. 12. 2015 a současně přiznal průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ ode dne 1. 1. 2014 trvale. Ke změně rozhodnutí došlo z důvodu nesprávné výrokové části, kterou sám žalobce označil v odvolání za rozpornou. Změnou rozhodnutí však nemohlo být vyhověno požadavkům žalobce coby odvolatele zcela, neboť zákonné podmínky pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením nebyly podle závěrů posudkové komise splněny, jelikož žalobce nebyl osobou, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyla neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo nebyla uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách (ve smyslu § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o poskytování dávek OZP“, ve spojení s § 3 písm. c), § 8 odst. 2, § 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o sociálních službách“).

II. Žaloba

2. Žalobce ve věci podal velmi rozsáhlou žalobu o 162 stranách, kterou ještě doplnil podáním došlým soudu dne 26. 7. 2016, tedy ve lhůtě 2 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (dne 26. 5. 2016). Žalobu nechal žalobce vyvázat jako knihu do kroužkové vazby, tato tvoří součást soudního spisu. V úvodu žaloby nejprve obecně shrnul obsah žaloby, včetně obecných výtek vůči celému správnímu řízení, posudkům a správním rozhodnutím. Posléze podrobněji rozebíral vady správního řízení v obou stupních, nesprávné právní posouzení věci správními orgány a rovněž nesprávné závěry posudkové komise v pořízených posudcích ohledně zdravotního stavu žalobce, včetně zvládaných aktivit a základních životních potřeb a stupně závislosti na pomoci jiné fyzické osoby. K uvedeným výtkám žalobce doslovně citoval obsah jednotlivých podání, která uplatnil ve správním řízení vůči správním orgánům. Vzhledem k dlouhým citacím nebylo zcela zřejmé (ani přehledné), jakou konkrétní výtku z dlouhého textu vyvozuje v žalobě vůči správnímu orgánu. Přitom správní soud není povolán ani oprávněn k tomu, aby za žalobce konkretizoval jeho výtky vůči napadenému správnímu rozhodnutí. Na straně 151 až 158 žaloby shrnul žalobce své návrhy na dokazování.

3. S ohledem na rozsáhlost žaloby (včetně návrhů na dokazování) se bude soud věnovat jednotlivým výtkám žalobce současně s jejich vypořádáním v čl. VIII. Posouzení věci krajským soudem tak, aby je nyní v tomto čl. II. jen mechanicky necitoval a tak znovu neopakoval v čl. VII. v souvislosti s jejich vypořádáním.

4. V doplnění žaloby, doručeném soudu dne 26. 7. 2016, žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nespecifikoval znění zákona o poskytování dávek OZP, podle něhož ve věci rozhodoval. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl na straně 16, že námitka podjatosti vůči úředním osobám správního orgánu I. stupně je v odvolacím řízení právně bezvýznamná. K tomu žalobce podotkl, že odvolací orgán má pravomoc posoudit namítanou podjatost z moci úřední sám, protože může jít o vadu řízení, k níž je povinen přihlížet i bez návrhu účastníka řízení.

5. V doplnění žaloby dále žalobce zkonstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 16 uvedl, že prvostupňový správní orgán komentoval návrhy a argumenty žalobce ve správním řízení. Přitom však žalovaný podle žalobce neuvedl, jak se vypořádal prvostupňový správní orgán s argumenty a návrhy žalobce (poznámka soudu: bez konkretizace údajných nevypořádaných argumentů a návrhů). Sdělení žalovaného na str. 17 napadeného rozhodnutí o tom, že posudková komise se vyjádřila dostatečně k návrhům a argumentům žalobce, označil žalobce za extrémní a nemající oporu v provedeném dokazování, protože posudková komise se vůbec nevyjádřila ke všem jeho návrhům a argumentům. Pokud tak učinila, pak velmi obecně a nedostatečně.

6. V doplnění žaloby dále žalobce uvedl, že žalovaný nerespektoval čl. 10 Ústavy ČR a neaplikoval Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Úmluva má přednost před zákonem, pročež zákon není jediným právním zdrojem pro tuto věc. Podle žalobce dále žalovaný nerespektuje závazné právní názory Ústavního soudu ČR, když například na str. 19 napadeného rozhodnutí zpochybňuje to, že účel zákona je právně významným pro právní hodnocení této věci. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že je pouze subjektivním pocitem žalobce, pokud se cítí diskriminován oproti jiným osobám, pokud nemá nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením, když jiné osoby (např. senátoři, poslanci apod.) určité výhody mají. K tomu žalobce uvedl, že žalovaný nebyl oprávněn posuzovat žalobce, to měla udělat posudková komise, přičemž je zjevné, že žalovaný situaci pouze zlehčuje a nechová se vůči žalobci korektně. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí tvrdil, že není oprávněn vykládat právní normy. To však podle žalobce vypovídá o jeho svévolném přístupu k posuzované věci, neboť povinností správního orgánu je vyjádřit se k návrhům a argumentům účastníka řízení a před vydáním rozhodnutí je povinen vyložit dostupnými metodami konkrétní právní normu a přednostně aplikovat na věc mezinárodní smlouvy. Tvrzení žalovaného, že není oprávněn vykládat právní normu, je tak chybné. Za extrémní žalobce dále označil názor žalovaného v tom, že musí vycházet pouze z posudku posudkové komise. Podle soudní judikatury totiž správní orgán musí vycházet i z jiných důkazů, když posudek posudkové komise není jediným podkladem pro rozhodnutí a hodnotí se jako každý jiný důkaz. V doplnění žaloby žalobce závěrem odmítl, že by nepředložil žádný důkaz, který by zpochybnil posudek posudkové komise. Jedná se o extrémní názor žalovaného, neboť žalobce mu předložil dopisem ze dne 13. 4. 2016 odborné názory lékařů z odborné literatury, které zpochybňovaly závěry posudkových lékařů. V této souvislosti žalobce vyslovil dotaz, proč byl žalovaný nečinný a neodstranil bližším zkoumáním předmětné problematiky rozpory (poznámka soudu: bez konkretizace rozporů, které měly být odstraňovány).

7. S ohledem na výše uvedené žalobce v podané žalobě soudu navrhl, aby správní rozhodnutí vydaná v obou stupních zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

8. K žalobě se žalovaný písemně vyjádřil v podání ze dne 20. 9. 2016. V podání zopakoval celý průběh správního řízení. K samotné žalobě žalovaný uvedl, že žalobce v uvedené věci podal již druhou správní žalobu, když na základě první správní žaloby bylo předchozí rozhodnutí žalovaného v uvedené věci zrušeno Krajským soudem v Brně dne 16. 10. 2014. V reakci na vady vytčené krajským soudem požádal žalovaný posudkovou komisi, aby v novém odvolacím řízení s ohledem na právní názor soudu posoudila zdravotní stav žalobce. v novém odvolacím řízení zpracovala posudková komise posudek dne 18. 12. 2015, dále 19. 1. 2016, 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016, přitom vždy se stejným závěrem, že v případě žalobce nešlo o osobu, která není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, a že ani nešlo o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby (ve smyslu § 8 zákona o sociálních službách). Přitom zdravotní stav žalobce byl shledán dlouhodobě nepříznivým ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, avšak z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyl žalobce neschopen zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) citovaného zákona a současně ani nebyl neschopen zvládat alespoň 3 nebo 4 základní životní potřeby. Uvedený stav trval i k datu podání žádosti dne 5. 2. 2013 a dle předpisů účinných do 31. 12. 2013 i k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 22. 9. 2015. Posledně citované závěry posudkové komise se nelišily od závěrů posudkové komise, které byly učiněny v předchozím odvolacím řízení dne 19. 7. 2013 a 26. 9. 2013. Zdravotní stav žalobce byl postupně hodnocen v jednotlivých komisích v rámci obou fází odvolacího řízení, tedy dvěma předsedkyněmi, dvěma ortopedy a třemi neurology, a to aniž by měli odlišný názor na zdravotní stav žalobce.

9. Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením je upraven zákonem o poskytování dávek OZP, v němž jsou stanoveny jasné podmínky pro přiznání nároku. Podmínky pro přiznání nároku na uvedený průkaz se zásadně změnily novelou zákona o poskytování dávek OZP, a to od 1. 1. 2014. Uvedená změna zákona se však nedotkla nyní posuzovaného případu, neboť přechodná ustanovení zákona č. 313/2013 Sb. stanoví, že pro řízení ve věci žalobce je nutné vycházet ze zákona o poskytování dávek OZP ve znění platném do 31. 12. 2013.

10. Přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením v každém případě závisí pouze na posouzení zdravotního stavu žadatele o tento průkaz, k němuž jsou kompetentní nikoliv úředníci, ale lékaři. Úředníci pouze výsledek posouzení zdravotního stavu zhodnotí z hlediska úplnosti a přesvědčivosti, přičemž základním hodnotícím kritériem je to, zda posudkový lékař měl k dispozici nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčního vyšetření, popř. výsledek vlastního vyšetření. Hodnocení zdravotního stavu nezávisí na volné úvaze posudkového orgánu, nýbrž musí odpovídat posudkovým kritériím vymezeným v zákoně o poskytování dávek OZP. Žalovaný ve všech případech, kdy posudková komise hodnotila zdravotní stav žalobce, jí poskytl veškeré námitky a připomínky žalobce k jeho zdravotnímu stavu a posudková komise tyto připomínky pak hodnotila, což je zřejmé i z textu napadeného rozhodnutí. Posudková komise se vždy důkladně k uplatněným námitkám vyjádřila, při hodnocení zdravotního stavu žalobce vycházela z posudkových kritérií stanovených právními předpisy a současně hodnotila dopad funkčních poruch plynoucích ze zdravotních postižení na schopnost zvládání základních životních potřeb. Posudkové komisi nebylo předloženo pouze poslední vyjádření žalobce k posudku posudkové komise ze dne 26. 4. 2016, a to pro nadbytečnost, neboť žalovaný dospěl po zhodnocení tohoto podkladu k závěru, že žalobce již v uvedeném dokumentu nesdělil žádné nové skutečnosti, které by nebyly v průběhu odvolacího řízení posudkovou komisí hodnoceny. Následně, i s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti odvolacího řízení, přistoupil žalovaný k vydání konečného rozhodnutí.

11. Podle žalovaného naplnila posudková komise požadavky předchozího zrušovacího rozhodnutí krajského soudu a v jednotlivých vydaných posudcích se podrobně vyjádřila ke zvládání či nezvládání žalobcových aktivit v rámci všech 10 základních životních potřeb, a také ke všem námitkám žalobce.

12. Posudky byly vypracovány komisí v řádném složení, která provedla hodnocení základních životních potřeb na základě zdravotní a podkladové dokumentace, včetně zdravotní dokumentace praktického lékaře žalobce (MUDr. K.), sociálního šetření úřadu práce a rovněž přihlédla ke všem informacím uvedeným v odvolání či ve vyjádřeních žalobce prostřednictvím jeho zmocněnce. Zdravotní stav byla posudková komise povinna posuzovat v souladu s platnými právními předpisy a neměla důvod jakkoliv zlehčovat zdravotní obtíže žalobce.

13. Žalovaný trval na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, pročež na obsah tohoto rozhodnutí odkazoval. Zdravotní stav žalobce nenaplňoval kritéria pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením dle příslušných právních předpisů (ve znění do 31. 12. 2013). Tato kritéria nebylo možné pominout a průkaz osoby se zdravotním postižením žalobci přiznat.

14. Žalobce si podal žádost o průkaz osoby se zdravotním postižením dne 5. 2. 2013. V průběhu uplynulých tří let došlo k novelizaci zákona o poskytování dávek OZP, který problematiku tohoto průkazu řešil. Přechodná ustanovení jedné z novel tohoto zákona (zákon č. 313/2013 Sb.) zavazují správní orgány, aby řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí ú činnosti tohoto zákona dokončily podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Závěry částečně nesprávného posudku posudkové komise ze dne 18. 12. 2015 o tom, že zdravotní stav žalobce od 1. 1. 2014 naplňuje kritéria pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením označeného symbolem „ZTP“ podle novelizovaného zákona o poskytování dávek OZP, bylo nutné odmítnout a nebylo je možné v daném případě použít, neboť řízení v posuzované věci bylo třeba dokončit podle právního předpisu účinného v době podání žádosti o průkaz osoby se zdravotním postižením (žádost podána dne 5. 2. 2013). Z tohoto důvodu požádal žalovaný dne 22. 12. 2015 posudkovou komisi o vypracování doplňujícího posudku o zdravotním stavu žalobce, a to za období od 5. 2. 2013 do 22. 9. 2015 podle zákona o poskytování dávek OZP ve znění platném do 31. 12. 2013. Podle posledně citovaného znění zákona o poskytování dávek OZP lze poskytnout průkaz osobě se zdravotním postižením pouze tehdy, jestliže posuzovaná osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo je uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách. Tyto podmínky však žalobce v uvedeném období (podle dřívější právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) nesplňoval.

15. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Replika a další podání žalobce

16. V replice, doručené soudu dne 1. 11. 2016, žalobce reagoval na vyjádření žalovaného k žalobě (v rozsahu 9 stran). Vytkl žalovanému, že ve svém vyjádření formalisticky popsal předchozí průběh správního a soudního řízení v této věci, přičemž takový popis označil za nadbytečný a právně bezvýznamný, neboť žalobci i soudu je tento průběh znám. Žalovaný také citoval obsah svých rozhodnutí a posudků posudkových lékařů, avšak nikde neuvedl obsah všech podání žalobce a jeho argumentů, které vznesl ve správním řízení. Dále žalovaný ve svém stanovisku neuvádí obsah sociálního šetření, tedy jaké potíže tam žalobce uvedl. Žalovaný ve svém stanovisku neuvádí ani to, co žalobce navrhoval u správních orgánů v této věci. Neuvedl ani jaké lékařské zprávy žalobce předložil správnímu orgánu a co těmito zprávami sledoval. Dále ve stanovisku neuvedl, jaké bolesti žalobce uvedl u správního orgánu a u lékařů, jejichž lékařské zprávy měl správní orgán a posudková komise k dispozici. Ve svém stanovisku žalovaný také neuvedl, jaké činnosti by žalobce neměl vykonávat na příkaz odborných lékařů, a to i přesto, že je měl společně s posudkovou komisí k dispozici.

17. Žalovaný přiznal, že nezná lékařskou odbornost předsedů posudkové komise. Na to, že není zřejmé, jaká je odbornost předsedů posudkové komise, již žalobce upozorňoval správní orgán i soud. Pokud by se totiž ukázalo, že zdravotní stav žalobce zkoumal lékař, jenž není odborníkem na jeho nemoci, jednalo by se o vadné posouzení zdravotního stavu žalobce. Žalovaný uváděl, že posudky byly zpracovány třemi neurology a dvěma ortopedy s tím, že závěr komise byl vždy stejný. Opomněl se však vyjádřit k tomu, proč zdravotní stav žalobce neposuzovali i lékaři z jiného oboru (např. odborníci na bolest, páteř krční, bederní, svaly, horní či dolní končetiny atp.), když právě od těchto odborníků měl žalobce zakázané konat určité aktivity (poznámka soudu: tyto aktivity a doporučení lékařů žalobce nijak neupřesnil a zůstal pouze u paušálního tvrzení). Žalovaný podle žalobce dále přehlédl, že uvedení posudkoví lékaři sídlí ve stejné budově a jsou podřízení žalovanému. Proto si lze těžko představit, že by posuzovali zdravotní stav žalobce objektivně. Zdravotní stav žalobce tedy měli posuzovat neposudkoví lékaři anebo posudkoví lékaři z jiného pracoviště. Všechny posudkové komise posuzovaly zdravotní stav žalobce v rozporu se zákonem, neboť v jejich případě chybí vyjádření k argumentům žalobce, opomíjí se názor soudu, že pokud má žalobce bolesti, pak není schopen zvládat určitou aktivitu nebo pokud má nařízený určitý režim (poznámka soudu: bez specifikace) k nekonání určité činnosti (poznámka soudu: bez specifikace), pak není schopen takovou aktivitu zvládat. Postup posudkové komise v rozporu se zákonem vyplývá také z toho, že nebylo u lékařských odborníků zjišťováno, jaké má žalobce bolesti, při jakých aktivitách a jaké činnosti by neměl vykonávat.

18. Z vyjádření žalovaného k žalobě dále žalobce vyzdvihl tvrzení žalovaného, že podmínky pro nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením jsou upraveny pouze zákonem o poskytování dávek OZP. Podle žalobce tento názor není správný, neboť na danou věc se aplikují i Úmluva o právech zdravotně postižených osob a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod (v otázce práva na ochranu soukromí, zákazu diskriminace, apod.).

19. K doplňujícímu posudku posudkové komise ze dne 26. 4. 2016 žalobce opětovně vyjádřil písemné námitky dne 6. 5., 2016, v nichž tvrdil, že předchozí posudky se nevyjádřily k jeho předchozím námitkám. Žalovaný námitky žalobce ze dne 6- 5. 2016 nepřeposlal posudkové komisi k vyjádření a místo toho meritorně rozhodl. Posoudil tak uplatněné námitky sám, ačkoliv k tomu není oprávněný, neboť nemá vysokoškolské lékařské vzdělání. Sám žalovaný přitom ve vyjádření k žalobě uvádí, že posouzení zdravotního stavu může být realizováno pouze lékaři a nikoliv úředníky.

20. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, co je základem pro hodnocení zdravotního stavu, avšak neuvedl, co může být dále podkladem pro hodnocení zdravotního stavu, když to mohou být jakékoli jiné důkazní prostředky (prohlášení, svědectví, apod.). Žalovaný dále neuvedl, že musí být posudek zkoumán i z toho pohledu, zda se vypořádal s argumentací posuzované osoby.

21. Za extrémní označil žalobce tvrzen žalovaného v jeho vyjádření k žalobě, že posudková komise i žalovaný argumenty žalobce hodnotili. Posudková komise ani žalovaný se totiž nevyjádřili k argumentům a potížím žalobce, pročež je zde extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Pokud žalovaný uváděl, že posudková komise posuzovala zdravotní stav žalobce, pak jde o extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním na jedné straně a hodnocením na druhé straně. Komise totiž vůbec neuvedla, co považuje za přijatelný standard u každé zmíněné aktivity, u kterých aktivit má žalobce bolesti, které aktivity by neměl vykonávat, komise také nezkoumala aktivity v jednotlivých situacích a nevyjádřila se k potížím a bolestem žalobce především ve vazbě na jeho argumenty. Za extrémní tvrzení označil žalobce rovněž stanovisko žalovaného, že komise nezlehčovala jeho zdravotní stav. Přitom komise uvedla, že zdravotní stav žalobce není dlouhodobě nepříznivý, nemá těžké funkční postižení, zvládá zkoumané aktivity v přijatelném standardu, nemá žádné objektivní bolesti při zvládání aktivit a nemá nařízený od odborných lékařů žádný režim. Pro takové závěry však neměla komise žádný důvod a její závěry byly v rozporu se zákonem a odbornou literaturou. Také názor žalovaného, že byl ve správním řízení dodržen zákonný procesní postup, označil žalobce za extrémně nesouladný s provedeným dokazováním, skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci.

22. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě na str. 8 uvedl, že nepřihlédl v napadeném rozhodnutí k vadám řízení, které nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Naproti tomu žalovaný ze Zlínské pobočky, jenž vydával napadené rozhodnutí, v tomto rozhodnutí uvedl, že žádné vady řízení nebyly shledány. V tomto jsou tedy podle žalobce názory žalovaného rozporné. Žalobce totiž shledal v napadeném řízení vady řízení, ke kterým měl žalovaný přihlédnout z moci úřední. Jelikož tak neučinil, postupoval v rozporu se zákonem.

23. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že posudková komise se podrobně vyjádřila ke zvládání jednotlivých aktivit. Podle žalobce však jde o extrémní názor, jenž představuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Ze správního spisu je zjevné, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě a že komise takto nepostupovala. Komise se totiž vůbec nevyjádřila k tomu, co považuje za přijatelný standard u každé z aktivit, jaké bolesti má žalobce při jakých aktivitách, co by žalobce neměl konat na doporučení odborných lékařů, nezkoumala aktivity v různých situacích a nevyjádřila se k argumentům žalobce. Komise také hodnotila z právního hlediska nesprávně zvládání aktivit žalobcem. Přehlédla, že aktivitu žalobce nezvládá i tehdy, pokud má určité bolesti. Dospěla k závěru, že když aktivitu žalobce fyzicky zvládne, byť s námahou, a proti doporučení lékařů, tak je schopný takovou aktivitu zvládat. Takový postup byl nesprávný.

24. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě také uvedl, že posudky byly vypracovány posudkovou komisí v řádném složení, avšak nevyjádřil se k námitce žalobce (kterou uplatnil v žalobě), že komisi vytvořil pouze její předseda a nikoliv ministerstvo, jak má na mysli zákon. Byl tak porušen zákon, neboť komise nebyla složena v souladu s ním. Pokud žalovaný uváděl, že posudky byly vypracovány komisí v řádném složení, pak neuvedl žádné argumenty pro takové tvrzení (např. dle jakého ustanovení zákona byla komise vytvořena, kdy se tak stalo, kde je uvedené evidováno či zveřejněno apod.). Přitom složení komise žalobce zpochybňoval. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě dále uvedl, že posudková komise vycházela ze sociálního šetření, lékařské dokumentace, a že přihlédla i k argumentům žalobce, pak tímto žalovaný přiznal, že komise nevycházela z podání žalobce.

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že posudková komise byla povinna posuzovat věc dle platných právních předpisů, avšak opomněl uvést, že byla také povinna na danou věc aplikovat mezinárodní smlouvy, a to Úmluvu o právech zdravotně postižených osob a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod. Žalovaný si protiřečil, pokud uváděl, že posudková komise měla posuzovat zdravotní stav žalobce dle platných právních předpisů (tedy po účinnosti zákona č. 313/2013 Sb.), a na druhou stranu ve stejném vyjádření uváděl, že věc měla být posouzena dle právních předpisů do účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. Na pravdě se rovněž nezakládá tvrzení žalovaného, že posudková komise posuzovala věc dle platných právních předpisů, neboť komise se vůbec nevyjádřila k tomu, co považuje za přijatelný standard u zkoumaných aktivit, jaké bolesti žalobce má při jakých aktivitách, co by neměl vykonávat dle doporučení lékařů, nezkoumala aktivity v různých situacích a nevyjádřila se k argumentům žalobce.

26. Pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na tom, že jeho rozhodnutí je správné, pak takový názor označil žalobce za pochybný, a to vzhledem k výše uvedeným argumentům a k délce správního řízení. Žalovaný nechrání zdravotně postižené osoby a nešetří státní rozpočet. Riskuje, že v případě soudní prohry, bude platit náklady soudního řízení a vzniklou újmu.

27. Žalovaný dále ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí řádně zdůvodnil ve smyslu § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), avšak takový názor žalobce pokládal za extrémně nesouladný s provedeným dokazováním, skutkovým zjištěním a právním hodnocením věci (poznámka soudu: bez bližší konkretizace). Žalovaný dále uvedl, že žalobce nesplňuje kritéria pro vydání průkazu osoby se zdravotním postižením, avšak žalobce zastává názor zcela opačný tím, že splňuje zákonné podmínky. Žalovaný zjevně přehlédl, že kromě užití výkladu norem gramatického musí být použito i výkladu pomocí jiných metod (výklad systematický, logický, apod.), dále musí být vždy aplikována přednostně mezinárodní smlouva a zásah musí být vždy přiměřený. Žalovaný dále přehlédl, že se musí odchýlit od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje účel zákona. Pokud žalovaný uváděl ve svém vyjádření, že nemůže pominout nesplnění zákonných kritérií pro vydání průkazu, pak se dle žalobce zjevně mýlí a vypovídá to o jeho neznalosti soudní judikatury. Žalovaný se vůbec ve svém vyjádření k žalobě nevyjádřil k žalobcem citované judikatuře a k mezinárodní smlouvě, ačkoli to bylo v žalobě uvedeno. Žalovaný zcela ignoruje ústavně-právní a mezinárodně-právní dimenzi v této věci. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný zcela zlehčuje a bagatelizuje žalobcovo hodnocení aktivit, které zvládá s tím, že jde o subjektivní hodnocení. Žalobcem uváděné argumenty mají oporu v lékařských zprávách, svědecké výpovědi, odborné literatuře a jsou objektivní, nikoliv subjektivní. Ve svém hodnocení se žalovaný vyjadřuje k něčemu, k čemu není oprávněn, neboť nemá lékařské vzdělání. Žalovaný se vůbec nevyjádřil k jednotlivým bodům žaloby, ačkoli ta měla celkem 162 stran. To dokazuje, že se žalovaný věcí řádně nezabýval, postupuje stejně jako prvostupňový správní orgán a posudkoví lékaři, přitom žalobce má podezření, že žalovaný není schopen se odborně k žalobě vůbec vyjádřit.

28. Žalovaný byl v žalobě i v předchozích podáních v rámci správního řízení upozorněn, že žalobce je diskriminován, co se týká finančních prostředků od státu, když některé osoby mají nárok na paušální náhradu cestovních výdajů i přesto, že nejsou nijak nemocné, mají nárok na příspěvek na dopravu či zajištěna parkovací místa pro vozidla nebo místa k sezení ve veřejných dopravních prostředcích (např. poslanci, senátoři, ministři), avšak žalobce jako tělesně postižený nemá nárok na žádnou takovou pomoc. Žalovaný se k námitce diskriminace žalobce vůbec nevyjádřil, neprokázal neexistenci diskriminace, pročež neunesl důkazní břemeno. Žalovaný má chránit zdravotně postižené a nedopustit, aby tyto osoby byly diskriminovány. Svým postupem však uvedené nerespektuje a poškozuje základní práva žalobce (poznámka soudu: žalobce toto tvrzení blíže neupřesnil).

29. Dle části druhé čl. IV odst. 4 zákona č. 313/2013 Sb. platí, že řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V dané věci bylo správní řízení pravomocně skončené dne 11. 11. 2013, přitom žádost o průkaz žalobce podal dne 5. 2. 2013. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že správní řízení o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením mělo být posuzováno dle právní úpravy a zákona č. 329/2011 Sb. ve znění o účinnosti zákona č. 313/2013 Sb., tedy ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomuto názoru dospěl žalobce z toho důvodu, že správní řízení o vydání průkazu bylo již před účinností zákona č. 313/2013 Sb. pravomocně skončeno, pročež nemohlo být na věc aplikováno ustanovení části druhé čl. IV odst. 4 zákona č. 313/2013 Sb. Pokud tedy žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uváděl, že by sice žalobce měl podle posudku ze dne 18. 12. 2015 nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením dle předpisů platných od 1. 1. 2014, avšak z uvedené věci muselo být dokončeno správní řízení dle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, podle nichž nárok na průkaz žalobce neměl, pak se podle názoru žalobce žalovaný mýlí. Výklad přechodného ustanovení je logický a zákonodárce tímto chtěl vyřešit stav, kdy se bude někdo soudit o průkaz osoby se zdravotním postižením několik let, přičemž řízení bude zahájeno před 1. 1. 2014 a souběh dvou správních řízení o stejný průkaz (dle právní úpravy do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014) nebude podle zákona možný. Žalobce má za to, že jeho výklad citovaného ustanovení šetří jeho základní práva. Dle posudku posudkové komise ze dne 18. 12. 2015 by žalobce měl nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený „ZTP“ dle právních předpisů účinných od 1. 1. 2014. Ke zdravotnímu stavu bylo v posudkovém hodnocení podle žalobce uvedeno, že jeho zdravotní stav je tíží funkčních důsledků srovnatelný s postižením, které je uvedeno v příloze vyhlášky č. 388/2001 Sb. [odst. 2 písm. h)], z čehož vyplývá, že za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti na úrovni těžkého funkčního postižení pohyblivosti lze považovat stavy: postižení páteře provázené těžkými parézami končetin nebo ztuhnutím tří úseků páteře nebo závazné deformity páteře s omezením hrudníku. Dle § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek OZP ve znění od 1. 1. 2014 platí, že na průkaz osoby se zdravotním postižením „ZTP“ má nárok osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti. Těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru, je schopna chůze se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti. Pokud by tedy byl názor komise z citovaného posudku správný, pak by žalobce měl mít nárok na průkaz. Žalovaný by měl situaci neprodleně napravit.

30. K argumentaci žalovaného, že věc musí být posuzována dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, žalobce odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04), z nějž vyplývá, že pokud přechodné ustanovení zákona neřeší určitý právní vztah, tak je třeba přechodné ustanovení interpretovat ústavně-konformním způsobem. Z výše citovaného přechodného ustanovení podle žalobce zjevně vyplývá, že zákon zde upravuje pouze situaci, kdy bude zahájeno řízení z moci úřední o vydání průkazu a nepokrývá situaci, kdy tento průkaz nebude přiznán a účastník řízení se o něj bude soudit i několik let. Za této situace je třeba dle žalobce interpretovat citované ustanovení tak, že bude platit pro všechny právní situace, tedy když bude přiznán anebo nebude přiznán. Správní orgán by pak měl z moci úřední zahájit správní řízení o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Uvedené řešení by šetřilo práva účastníků správního řízení za situace, kdy nelze vést souběžně správní řízení o stejný průkaz dle právní úpravy před účinností zákona č. 313/2013 Sb. a po jeho účinnosti. Žalobce by jinak musel čekat i několik let na vyřízení své právní věci. Podle žalobce měl žalovaný již dávno zahájit řízení z moci úřední o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením dle platné právní úpravy, tedy ve znění zákona č. 313/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. Jelikož tak neučinil, poškodil osobu žalobce a jeho práva.

31. Žalobce má za to, že žalovanému nic nebránilo, aby v jednom rozhodnutí rozhodl jedním výrokem o nároku žalobce dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a v druhém výroku rozhodl o nároku na vydání průkazu osoby se zdravotním postižením dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (ve znění po účinnosti zákona č. 313/2013 Sb.). Uvedené se předpokládá za situace, kdy i podle názoru žalovaného nelze vést souběžně správní řízení o stejný průkaz dle právní úpravy před a po účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. Žalobce není povinen podávat žádost o stejný průkaz 2x, podle názoru žalovaného ani nelze požádat o stejný průkaz 2x, tedy dle staré právní úpravy a nové právní úpravy, když žalobce chce obě řízení dotáhnout do vítězného konce. Po žalobci nemůže být požadováno, aby podával za této situace novou žádost dle nové právní úpravy, správní orgán musí na takovou situaci reagovat sám. Protože tak nečinil, postupoval nesprávně. Podanou žalobou chce žalobce prokázat, že měl již od února 2013 nárok na vydání průkazu osoby se zdravotním postižením, a že splnil podmínky pro vydání tohoto průkazu, přičemž tento průkaz mu v rozporu se zákonem nebyl vydán. Proto je od února 2013 bez uvedeného průkazu, má k němu zablokován jakýkoliv právní přístup dle platné právní úpravy. Cítí se tím být poškozen.

32. Dne 14. 11. 2016 obdržel krajský soud další podání žalobce, v němž žalobce požádal soud o vyčkání s vydáním rozhodnutí. Důvodem mělo být to, že dne 10. 11. 2016 odeslal žalovanému dopis, v němž jej požádal o přehodnocení napadeného rozhodnutí a právního názoru v této věci. Přitom mu poskytl lhůtu pro reakci do 20. 11. 2016. K tomu žalobce ocitoval obsah dlouhého dopisu adresovaného žalovanému. Žalobce dále požádal soud o vyčkání s vydáním rozhodnutí, a to až do vyjádření žalovaného k uvedenému dopisu. Žalobce ještě znovu zopakoval svůj názor uplatněný již v replice, a to na aplikaci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na daný případ. Poté zmatečně soudu sdělil, že mu již nic nebrání, aby ve věci vydal rozhodnutí (výše však žádal o posečkání s vydáním rozhodnutí). Žalobce dále připomněl, že žalovaný mohl o jeho žádosti o vydání průkazu osoby se zdravotním postižením rozhodnout ve dvou výrocích, a to tak, že v jednom výroku mohl rozhodnout podle staré právní úpravy a v druhém výroku podle nové právní úpravy ve znění po účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. (s účinností od 1. 1. 2014). V závěru svého podání žalobce vyčíslil své náklady řízení ve výši 1.200 Kč, které vynaložil na přípravu na zpracování dopisu žalovanému ze dne 10. 11. 2016, dále provedení samotného dopisu ze dne 10. 11. 2016, dále přípravu na zpracování podání k soudu (doručeného soudu dne 14. 11. 2016) a za provedení samotného podání soudu ze dne 11. 11. 2016 (doručeno soudu dne 14. 11. 2016). Vyčíslený náklad žalobce požadoval připočíst k nákladům již vyčísleným.

33. V podání došlém soudu dne 7. 11. 2016 žalobce vyčíslil své náklady řízení, které ovšem spočívaly pouze v nákladech jeho obecného zmocněnce. K nárokované paušální náhradě hotových výdajů zástupce v celkové výši 8.700 Kč byl proveden výčet úkonů (celkem 29 úkonů, přičemž 1 úkon za 300 Kč), které si zástupce nárokoval dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.: převzetí věci, sepis žaloby, sepis dalších podání, nahlížení do spisu, telefonické odvolání nahlížení do spisu u soudu, právní rozbor věci, vyčíslení nákladů, přípravy na jednotlivé podání a sdělení, jednotlivé konzultace se žalobcem. K uvedenému zástupce žalobce doplnil, že musel vynaložit náklady na cestovné pro cestu k žalobci, neboť dotyčné dny se nezdržoval v místě svého bydliště, pročež musel na uvedené konzultace přijet za žalobcem. K činnostem označeným jako příprava určitých podání zástupce žalobce uvedl, že při této činnosti musel vyhledávat právní předpisy, soudní judikaturu, věc musel konzultovat s kolegy a na úřadech, přitom měl cestovní výlohy a další výlohy. V případě účtovaného úkonu převzetí věci zástupcem musel zástupce zakoupit administrativní potřeby (šanon, složky do šanonu, apod.) a zavést žalobu do své evidence v počítači, s čímž měl opět spojené určité výdaje. Žalobce dále účtoval stravné ve výši 70 Kč za cestu z Napajedel do Brna ke krajskému soudu v Brně a zpět dne 25. 10. 2016 za účelem nahlížení do soudního spisu. Délku této cesty včetně studia spisu stanovil na 8 hodin, což představuje stravné ve výši 70 Kč. Dále si zástupce žalobce účtoval minimální měsíční mzdu ve výši 55.685 Kč za provedenou práci v této věci za měsíce květen až listopad 2016, neboť se této činnosti pravidelně v uvedeném období věnoval, pročež mu náleží minimální mzda dle zákoníku práce. Pokud by soud neuznal nárok zástupce žalobce na minimální mzdu podle zákoníku práce, pak si zástupce žalobce nárokoval minimální mzdu za odpracované hodiny ve výši 7.584 Kč (celkem 158 odpracovaných hodin) za již výše citované úkony, které v této věci prováděl (vyčíslil k nim počet odpracovaných hodin). V počtu hodin je zahrnut i čas, který zástupce strávil na cestě k vyřízení určité aktivity, popř. ve frontě, dále při vyhotovení kopií a výtisků listin pro svoji potřebu nebo pro potřebu soudu. Své nároky zástupce žalobce zdůvodnil tak, že konal i práce, které nebyly právními, přičemž práce zdarma je dle zákoníku práce zakázána. Minimální mzda není smluvní odměnou za práci, nýbrž jde o částku garantovanou pro každého, kdo koná práci pro jiného. Minimální mzda není odměnou za zastupování dle o.s.ř. Pokud soud nepřizná zástupci žalobce minimální mzdu, pak nechť přizná zástupci žalobce jinou spravedlivou a přiměřenou částku za ztrátu času a odvedenou práci v dané věci podle vlastní úvahy. Následně ještě zástupce žalobce vyčíslil účelně vynaložené náklady ve výši 1.047 Kč za tisk a vazbu žaloby ve trojím vyhotovení (jedno vyhotovení pro žalobce, jedno vyhotovení pro žalovaného a jedno vyhotovení pro soud).

34. V podání doručeném soudu dne 22. 5. 2019 žalobce požádal o přednostní projednání věci a současně navrhl, aby soud určil lhůtu k vydání meritorního rozhodnutí v dané věci, protože ve věci dosud nebylo rozhodnuto zákonem stanoveným způsobem. Uvědomil soud také o tom, že bude nadále zastoupen pouze svým synem Mgr. J. S. coby obecným zmocněncem, neboť zastoupení advokátem Mgr. Viktorem Stejskalem bylo plnou mocí omezeno pouze na řízení před Nejvyšším správním soudem, kde platí povinné zastoupení advokátem.

35. Podáním ze dne 11. 6. 2019 žalobce upřesnil své předchozí podání tak, že vzhledem k rozsáhlosti žaloby by zástupce žalobce chtěl u soudního jednání sdělit podstatné argumenty z této žaloby a navrhnout u soudního jednání důkazy. Bez soudního jednání by totiž mohl soud přehlédnout právně významné informace z podané žaloby. Následně zástupce žalobce soudu určil několik podmínek, za nichž je třeba nařídit soudní jednání. Soudní jednání musí být nařízeno alespoň s měsíčním předstihem, a to tak, aby se ho zástupce žalobce mohl bez problémů zúčastnit, tj. nejdříve v 10:00 hod. (z důvodu cesty veřejnou dopravou). Dále zástupce žalobce uvedl, že osobní účast žalobce není u jednání nutná, pročež nechť není soudem k tomuto jednání ani předvoláván.

V. Průběh dosavadního soudního a správního řízení

36. Žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením podal žalobce dne 5. 2. 2013. Úřad práce rozhodnutím ze dne 3. 5. 2013, č. j. MPSV-UP/448213/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/16773/2013/AIS-ZDP, žalobci průkaz osoby se zdravotním postižením nepřiznal. Úřad práce sice zhodnotil žalobcův zdravotní stav jako dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, avšak o žalobci nebylo možné konstatovat, že by nebyl schopen zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o sociálních službách (mobilitu nebo orientaci) a nemohl být ani uznán za osobu závislou na pomoci jiné osoby dle citovaného zákona, když žalobce nezvládal pouze výkon fyziologické potřeby a péči o domácnost. Na základě odvolání žalobce vydal žalovaný rozhodnutí dne 25. 10. 2013, č. j. MPSV-UM/10667/13/4S-ZLK, sp. zn. SZ/659/2013/9S-ZLK, jímž odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí úřadu práce potvrdil. V tomto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce nesplňoval podmínky uvedené v § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP ve znění účinném do 31. 12. 2013 pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Podle závěrů Posudkové komise MPSV (pracoviště Brno) žalobce nezvládal toliko dvě základní životní potřeby – osobní aktivity a péči o domácnost, pročež nebyl osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve smyslu zákona o sociálních službách a ani se nejednalo o situaci, kdy by žalobce nezvládal základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o sociálních službách (mobilita nebo orientace). Proti posledně citovanému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který této žalobě vyhověl, a to rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 22 A 103/2013-159, a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu totiž úřad práce porušil povinnost stanovenou mu § 36 odst. 3 správního řádu, podle něhož mají správní orgány dát účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí možnost, aby se vyjádřily k podkladům rozhodnutí. Krajský soud dále žalovanému vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť v odvolacím řízení nebyly posudkovou komisí zkoumány důsledně a přesvědčivě všechny aktivity posuzovaného ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v relevantním znění (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). V posudku ze dne 19. 7. 2013 postrádal krajský soud bližší rozbor základní životní potřeby mobility při hodnocení schopnosti zvládat dílčí aktivity. Krajský soud dále nesouhlasil s doplňujícím posudkem této posudkové komise ze dne 26. 9. 2013, podle něhož měl být zjištěn zdravotní stav žalobce dostatečně. Posudková komise totiž nezohlednila vyjádření, v němž žalobce uváděl, že nebyl schopen zaujímat různé polohy, byl omezen ve schopnosti pohybovat se po nerovném povrchu a prožíval bolesti a trnutí nohou v případě delšího sezení či stání. Současně krajský soud shledal, že byla nedostatečně posouzena i základní životní potřeba obouvání a oblékání, neboť posudková komise nezohlednila tvrzení žalobce ohledně jeho neschopnosti obouvání a zouvání zimních a běžných bot při současné bolesti zad. V otázce základní životní potřeby tělesné hygieny nebyla zohledněna skutečnost, že žalobce není schopen používat hygienické zařízení, protože při vstupu a výstupu z vany mu musel pomáhat syn. Posudková komise se také dostatečně nevyjádřila k jednotlivým námitkám žalobce uvedeným ve vyjádření ze dne 2. 8., 15. 8. a 30. 8. 2013, přičemž vyjádření ze dne 21. 10. 2013 zůstalo zcela bez odezvy. Jelikož se správní orgány dostatečně nevypořádaly s námitkami žalobce a navrženými důkazy, krajský soud shledal napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, pročež jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

37. Na základě výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 15. 1. 2015, č. j. MPSV-UM/441/15/4S-ZLK, sp. zn. SZ/659/2013/9S-ZLK, prvostupňové rozhodnutí úřadu práce a věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaný současně podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014-60. NSS v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán neporušil § 36 odst. 3 správního řádu, jak uvedl ve zrušovacím rozsudku krajský soud. Případy, kdy žalovaný nepřeposlal vyjádření žalobce posudkové komisi, nemusely mít nutně vždy za následek nezákonnost rozhodnutí, jestliže příslušné podání pouze opakovalo předchozí argumenty žalobce. NSS však souhlasil s krajským soudem v tom, že posudková komise nedostatečně zhodnotila v návaznosti na námitky a důkazy předkládané žalobcem jeho zvládání základní životní potřeby mobility a také oblékání a obouvání, a to i z toho důvodu, že žalovaný předmětné námitky obsažené v podání žalobce ze dne 18. 10. 2013 posudkové komisi nepostoupil.

38. V první polovině roku 2015 zahájil úřad práce, po konzultaci se svým generálním ředitelstvím, znovu veškerá posuzování této věci, včetně sociálního šetření, kterému ale žalobce odmítl podrobit. Posudek OSSZ Zlín, lékařské posudkové služby, ze dne 6. 5. 2015 byl proto vydán na základě původního sociálního šetření ze dne 15. 2. 2013. Posudkový závěr zněl, že žalobce není osobou, která není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních službách. Posudek ale současně zohlednil i to, že dle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 by se jednalo o osobu se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti a orientace ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP ve znění zákona č. 313/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též „zákon č. 313/2013 Sb.“). Jednalo by se totiž o zdravotní stav uvedený v bodu 1 písm. c) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění vyhlášky č. 388/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, účinné od 1. 1. 2014 (dále jen „vyhláška č. 388/2011 Sb.“). Vzhledem k vyjádření žalobce požádal úřad práce o doplnění posudku ze dne 6. 5. 2015, avšak OSSZ Zlín, lékařská posudková služba setrvala ve svých vyjádřeních ze dne 29. 6. 2015 a 28. 7. 2015 na svém stanovisku a ztotožnila se se závěry uvedenými v posudku Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 18. 6. 2015, jenž byl vypracován ve věci žádosti žalobce o přiznání příspěvku na mobilitu. Další vyjádření k námitkám žalobce zaslala OSSZ Zlín, lékařská posudková služba, úřadu práce dne 18. 8. 2015. Vzhledem k obsahu uvedených posudků vydal prvostupňový úřad práce ve věci rozhodnutí dne 22. 9. 2015, č. j. 318813/15/ZL, sp. zn. SZ/16773/2013/AIS-ZDP, jímž žádost žalobce o průkaz osoby se zdravotním postižením pro období od 5. 2. 2013 do 31. 12. 2015 zamítl a ode dne 1. 1. 2014 trvale žalobci přiznal průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“.

39. Proti posledně citovanému rozhodnutí úřadu práce podal žalobce včasné odvolání. Na základě žádosti žalovaného vypracovala Posudková komise MPSV v Brně dne 18- 12. 2015 posudek, z jehož závěrů vyplývalo, že v období do 31. 12. 2013 u žalobce nešlo o osobu, která není neschopna zvládat základní životní potřeby mobility nebo orientace, a ani o osobu, která ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách by se považovala za závislou na pomoci jiné osoby. Zároveň se však jednalo o osobu s těžkým funkčním postižením pohyblivosti ve smyslu § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek OZP ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť zdravotní stav žalobce svým funkčním postižením odpovídá nebo je svými funkčními důsledky srovnatelný se zdravotním stavem uvedeným v bodu 2 písm. h) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014. Zvláštní pozornost pak byla věnována chybám vytýkaným předchozím posudkům ze strany krajského soudu. Přesto si žalovaný vyžádal doplnění posudku, a to s tím, že zdravotní stav žalobce má být posuzován výlučně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Zde žalovaný odkázal na přechodné ustanovení uvedené v čl. IV odst. 4 zákona č. 313/2013 Sb. (tedy novely mj. rozhodných ustanovení zákona o poskytování dávek OZP), podle něhož se řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014) dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona s tím, že v případě přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením se doba jeho platnosti stanoví nejdéle na 12 kalendářních měsíců. Krajská pobočka úřadu práce zahájí před uplynutím této doby platnosti průkazu osoby se zdravotním postižením řízení z moci úřední o nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením podle právních předpisů účinných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

40. Na základě požadavků žalovaného byl doplněn posudek Posudkovou komisí MPSV v Brně dne 19. 1. 2016, z něhož vyplynulo, že zdravotní stav žalobce byl dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, avšak přesto nedosahoval takového stupně, aby šlo o osobu neschopnou zvládat základní životní potřeby dle § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o sociálních službách, a ani o osobu, která se ve smyslu § 8 zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné osoby. Posudek byl následně doplňován s ohledem na námitky žalobce, a to dne 15. 3. 2016 a dne 26. 4. 2016. Na základě těchto podkladů žalovaný vydal napadené rozhodnutí ze dne 11. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/95296-924, sp. zn. SZ/1079/2015/9S-ZLK, SZ/MPSV-2015/129307-923, jímž změnil prvostupňové rozhodnutí úřadu práce tak, že se žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zamítá. Odvolací orgán tímto vyhověl námitce žalobce, že výroky rozhodnutí úřadu práce, podle nichž se žádost o průkaz osoby se zdravotním postižením do 31. 12. 2015 nepřiznává, avšak od 1. 1. 2014 se trvale přiznává průkaz osoby se zdravotním postižením „TP“, jsou rozporné. Proto bylo prvostupňové rozhodnutí úřadu práce žalovaným změněno. Ostatní námitky shledal žalovaný nedůvodnými.

41. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce správní žalobou u zdejšího soudu, který ji rozsudkem ze dne 23. 12. 2016, č. j. 22 A 46/2016-176, zamítl. V uvedeném rozsudku krajský soud mj. citoval rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 Afs 14/2010-78, podle něhož kvalita soudního rozhodnutí se odvíjí od kvality žalobního návrhu, a to zejména z hlediska stručnosti, jasnosti a přehledného uspořádání žalobních námitek na straně jedné a rozvláčného slohu, opakování týchž argumentů a nejasného vymezení žalobních bodů na straně druhé. Krajský soud v uvedeném rozhodnutí dále upozornil na to, že není oprávněn sám přímo přezkoumávat zdravotní stav žalobce, nýbrž pouze ověřuje jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost posudku příslušné posudkové komise. Krajský soud pak vyslovil názor, že v posuzované věci byl zdravotní stav žalobce již dostatečně zkoumán, posudková komise MPSV v Brně zasedala vždy v řádném složení za účasti odborného lékaře z oboru ortopedie, neurologie, a měla tudíž dostatečné odborné předpoklady k tomu, aby náležitě posoudila žalobcův zdravotní stav. Vyhodnocení podmínek pro vznik nároku na přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením provedla komise dle příslušných zákonných kritérií, pročež bylo v předmětné věci nadbytečné provádět další důkazy navrhované zmocněncem žalobce.

42. Proti posledně citovanému zamítavému rozhodnutí krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, které NSS vyhověl rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 Ads 46/2017-84. NSS v tomto rozhodnutí mj. uvedl, že rozsah soudního přezkumu ve věci, kde rozhodnutí správního orgánu závisí převážně na posouzení zdravotního stavu účastníka řízení, je do značné míry omezeno. V rozsahu přezkoumání jsou správní soudy omezeny právě skutečností, že stěžejními důkazy ve věci jsou lékařské posudky o zdravotním stavu posuzovaného, přičemž podle konstantní judikatury NSS nejsou soudy příslušné posuzovat obsahovou správnost závěrů k tomu příslušných posudkových lékařů (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2015, č. j. 3 Ads 114/2014-21). Ačkoliv tedy odborné lékařské závěry příslušných posudkových lékařů nepodléhají hodnocení správních orgánů ani správních soudů ohledně své správnosti, neboť k takovému přezkoumání nemají správní orgány ani správní soudy potřebné odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit tyto medicínské závěry z hlediska jejich jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-60, a ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104). Základním předpokladem pro to, aby správní orgán i soud mohl vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předložených lékařských posudků, je jejich přezkoumatelnost, tedy mj. otázka, zda byly vypracovány za účasti odborných lékařů, a zda byla hodnocena i rozsáhlá zdravotnická dokumentace. V každém případě však bylo třeba si pro hodnocení zdravotního stavu žalobce ujasnit, zda se tak má dít podle kritérií stanovených právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, nebo naopak podle právní úpravy, jež nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2014. Žalobce v kasační stížnosti odkázal na své pochybnosti o použití zákona o poskytování dávek OZP ve znění před účinností zákona č. 313/2013 Sb., které vyjádřil ve svých podáních doručených krajskému soudu dne 1. 11. a 14. 11. 2016. Tato podání byla sama o sobě uplatněna již po lhůtě pro rozšíření žaloby o další žalobní body ve smyslu § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, věc znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), avšak obdobné pochybnosti o aplikovatelnosti odlišných znění právní úpravy se již objevovaly na několika místech žaloby, pročež na uvedené námitky lze i přes výše zmiňovanou nepřehlednost žaloby nahlížet nikoliv jako na žalobní bod nový a opožděně uplatněný, nýbrž jako na rozvinutý žalobní bod již dříve a včas uplatněný. V kasační stížnosti žalobce uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu cituje současně obě právní úpravy, a není tak zřejmé, ze které úpravy vychází, pokud konstatuje, že žalobci průkaz osoby se zdravotním postižením nenáleží. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než žalobci dát v tomto ohledu za pravdu, přitom šlo o vadu řízení před soudem, k níž musel soud přihlížet z úřední povinnosti, tedy i v případě, pokud by nebyla žalobcem namítána.

43. Hmotněprávní a zčásti i procesní úprava týkající se průkazu osoby se zdravotním postižením je obsažena v § 34 a násl. zákona o poskytování dávek OZP; její znění před novelou provedenou zákonem č. 313/2013 Sb. se však diametrálně odlišuje od právní úpravy, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2014. Ve smyslu § 35 odst. 3 zákona o poskytování dávek OZP, ve znění před účinností novely č. 313/2013 Sb., úřad práce požádal příslušnou OSSZ o posouzení schopnosti žalobce zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace a o posouzení stupně závislosti dle zákona o sociálních službách, neboť průkaz osoby se zdravotním postižením měl být poskytnut právě pouze osobě, jež z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyla schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo byla uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách (§ 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Pro posouzení, zda je u žadatele splněna první či druhá zákonná podmínka pro vznik nároku, byla používána vedle zákona o sociálních službách také část první a příloha č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., upravující postup pro přezkoumání schopností posuzovaného zvládat základní životní potřeby vyjmenované v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách s tím, že pokud nebyla u posuzovaného shledána neschopnost zvládnutí základní životní potřeby mobility nebo orientace, bylo třeba pro získání alespoň průkazu TP, aby byla u posuzovaného shledána neschopnost zvládnutí nejméně 3 jiných základních životních potřeb. Dle právní úpravy zákona o poskytování dávek OZP, ve znění od 1. 1. 2014 po účinnosti novely č. 313/2013 Sb., došlo k zásadní změně způsobu posuzování nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, neboť se pro tento účel již vůbec nehodnotila schopnost zvládat základní životní potřeby dle zákona o sociálních službách. Dle § 35 odst. 3 zákona o poskytování dávek OZP (ve znění účinném od 1. 1. 2014) požádá krajská pobočka úřadu práce okresní správu sociálního zabezpečení o posouzení zdravotního stavu a schopnosti pohyblivosti a orientace žadatele o tento průkaz. Při posuzování schopnosti pohyblivosti a orientace se dle § 34b zákona o poskytování dávek OZP hodnotí zdravotní stav a funkční schopnosti fyzické osoby, dále zda jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a dále zda jde o podstatné omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace a také o závažnost funkčního postižení. Podle § 34b odst. 2 citovaného zákona pak prováděcí právní předpis stanoví, které zdravotní stavy lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace. Prováděcím předpisem, na nějž posledně citované ustanovení odkazuje, je příloha č. 4 vyhlášky č. 388/2011 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014. Z uvedeného také vyplývá, že pro hodnocení nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením již není možné použít zákon o sociálních službách ani jeho prováděcí vyhlášku č. 505/2006 Sb., přičemž se toto hodnocení řídí odlišnými kritérii.

44. NSS vytkl rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2016 to, že sice v závěru rozhodnutí uvedl, že posudková komise provedla vyhodnocení podmínek pro vznik nároku na přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením dle příslušných zákonných kritérií, avšak vůbec nerozlišoval mezi oběma právními úpravami, natož aby se věnoval otázce, která z těchto úprav je pro posuzovaný případ relevantní. Krajský soud totiž v napadeném rozsudku uváděl, že pro rozhodování v dané věci se uplatnil § 34 zákona o poskytování dávek OZP ve znění zákona č. 313/2013 Sb., dále vyhláška č. 388/2011 Sb., která v příloze č. 4 uvádí zdravotní stavy, jež lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace, avšak vzápětí krajský soud uvedl, že dle § 34 zákon ao poskytování dávek OZP (bez upřesnění znění zákona), má na tento průkaz nárok osoba, u které je podstatně omezena její schopnost pohyblivosti nebo orientace, načež jsou citována posudková kritéria pro vymezení schopnosti zvládat základní životní potřeby mobility a orientace uvedená v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., k zákonu o sociálních službách (jenž se v případě aplikace nové právní úpravy nepoužije). Následně krajský soud citoval § 34b odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP, ve znění po účinnosti novely, ačkoliv je chybně označován jako § 34 odst. 1 citovaného zákona, ovšem opět bez konkretizace znění zákona. Vzhledem k tomu není podle NSS možné, aby krajský soud učinil závěr o přesvědčivosti lékařských posudků, pokud sám kombinuje jednotlivá znění daného zákona o poskytování dávek OZP. Rozhodnutí krajského soudu je tak podle NSS nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Pokud se krajský soud vůbec nevyjádřil k námitce žalobce ohledně toho, která právní úprava zákona o poskytování dávek OZP se v daném případě uplatní, pak lze podle NSS konstatovat i nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. V dalším řízení tak musí krajský soud posoudit, zda za situace, kdy správní řízení bylo původně pravomocně skončeno v roce 2013, a až následně, po nabytí účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. bylo pravomocné rozhodnutí žalovaného zrušeno krajským soudem, dopadalo na další pokračování v tomto řízení výše citované přechodné ustanovení čl. IV odst. 4 zákona č. 313/2013 Sb., a pokud by krajský soud dospěl k závěru, že nikoliv, jaké důsledky by měl takový závěr pro otázku, podle jakého znění zákona o poskytování dávek OZP měla být žádost žalobce posuzována.

45. Ve zrušovacím rozsudku NSS také konstatoval, že krajský soud skutečně opomněl se v napadeném rozsudku vyjádřit i k některým dalším žalobním bodům, zejména k námitce žalobce vytýkající údajnou podjatost úředních osob, které se podílely na rozhodování ve věci žalobce ve správním řízení, případně i posudkových lékařů, dále k námitce, že řízení bylo zatíženo vadou, neboť žalovaný nedal žalobci možnost se vyjádřit k věci před vydáním odvolacího rozhodnutí, či k námitce porušení základních právech a svobod žalobce, včetně práv zdravotně postižených osob.

46. NSS se také vyjádřil k námitkám týkajícím se složení příslušné posudkové komise s tím, že se ztotožnil s přesvědčením krajského soudu o tom, že složení komise odpovídalo zákonu č. 582/1991 sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění. V této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016-61, v němž tento soud hodnotil obdobnou námitku žalobce jako nedůvodnou (šlo o druhé rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o příspěvek na mobilitu).

47. Po vrácení věci krajskému soudu učinil tento soud ve věci nezbytné úkony a v souladu s požadavkem žalobce v podáních ze dne 22.

5. A 11. 6. 2019 nařídil ve věci jednání, přičemž plně vyhověl požadavkům žalobce na určení termínu jednání (viz obsah předvolání k jednání). VI. Jednání před krajským soudem dne 6. 8. 2019 48. Krajský soud k projednání věci nařídil ústní jednání na den 6. 8. 2019, kterého se zúčastnil pouze zástupce žalobce (obecný zmocněnec). Žalobce i zástupce žalovaného svoji neúčast u jednání soudu předem omluvili. Žalovaný současně souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

49. Na úvod jednání přednesl zástupce žalobce v plném rozsahu žalobu. Vytýkal žalovanému, že se nevyjádřil k některým jeho argumentům ani k návrhům na provedení dokazování, čímž zatížil rozhodnutí vadou řízení. Dále žalovanému vytkl, že jeho námitky ze dne 6. 5. 2016 nepřeposlal k vyjádření posudkové komisi, místo toho meritorně rozhodl, což bylo pro žalobce překvapivé. Dále žalobce namítal složení posudkové komise, která byla složena v rozporu se zákonem, neboť její složení určovala předsedkyně komise. Správní orgán měl povinnost poučovat o tom, jaké listiny má žalobce ve správním řízení dokládat (viz Úmluva o právech zdravotně postižených osob). Žalovaný sám si nezjišťoval jiné informace ohledně možných aktivit žalobce a spokojil se pouze s posudkem posudkové komise. Má-li žadatel o průkaz při jednotlivých aktivitách bolesti nebo si při nich poškozuje zdraví, má se podle judikatury NSS k takovým okolnostem přihlížet (viz rozsudek NSS sp. zn. ze dne 4 Ads 263/2014), přičemž žalovaný toto ponechal zcela bez povšimnutí. Nezjišťoval, při jakých aktivitách má žalobce bolesti, ani jaké aktivity nemá žalobce vykonávat, aby si nepoškodil zdraví.

50. Žalobce rovněž vyslovil možnou podjatost u osob Mgr. I. S. (oprávněné úřední osoby v této věci, zaměstnankyně Úřadu práce ČR, krajské pobočky ve Zlíně, pracoviště v Otrokovicích) a Ing. L. B. (oprávněné úřední osoby v této věci, zaměstnankyně Ministerstva práce a sociálních věcí, pobočka ve Zlíně). U těchto osob žalobce netvrdil žádný konkrétní vztah či poměr k věci nebo účastníkům řízení, avšak z důvodu předchozího negativního rozhodování v této věci má žalobce za to, že by mohly mít tyto osoby negativní postoj k žalobci a v případě zrušení rozhodnutí soudem by nechtěly změnit své předchozí názory.

51. Žalobce dále vytkl žalovanému, že se spolehl pouze na posudek posudkové komise, přitom však měl zareagovat učiněnými dotazy na lékařské odborníky, kteří žalobce léčí anebo na jiné odborníky. Žalobce ve správním řízení předložil návrh léčebného opatření, avšak posudková komise uvedla, že žalobce nemá žádný léčebný režim. Posudky posudkové komise jsou zatíženy vadami, přitom se měly řádně vypořádat s argumentací žalobce, avšak toto nebylo učiněno. V rámci sociálního šetření žalobce jasně uvedl, kdy a při jaké aktivitě má bolesti a kdy přesně potřebuje pomoc jiné osoby. K tomu se však posudková komise nikdy nevyjádřila. Posudková komise nikdy nesdělila, zda by v případě konání aktivit došlo u žalobce k poškození zdraví, a zda má tyto aktivity konat i v případě, kdy má bolesti. Za této situace jsou posudky posudkové komise vadné. Posudková komise se také nevyjádřila k čestnému prohlášení ze dne 14. 4. 2015. Tam byly zopakovány aktivity, u nichž má žalobce bolesti, a také sděleno to, co by následovalo, pokud by aktivity i přes bolest vykonával. K tomu se posudková komise nevyjádřila a neuvedla, zda žalobce může aktivity vykonávat a pokud je bude vykonávat, zda si poškodí zdraví. Dále se posudková komise podle žalobce nevyjádřila k lékařským nálezům, po upozornění soudem na obsah posudků zástupce žalobce toto tvrzení upřesnil tak, že se nevyjádřila k odborným názorům lékařů v odborné literatuře. Posudková komise se vyjadřovala jen obecně a nic konkrétního nezpochybňovala. Z pohledu žalobce se k jeho výtkám nevyjádřila dostatečně. Posudková komise zpochybnila jakékoliv bolesti žalobce. Poukazem na literaturu a odborné názory v ní obsažené chtěl žalobce poukázat na jiný zdroj informací, který do problému žalobce mohl vnést novou dimenzi.

52. Dále žalobce opět rozporoval složení posudkové komise, když MUDr. E. B. (předsedkyně komise) neuvedla svoji odbornost v žádném posudku a tuto na jakoukoliv žádost nesdělila. Jedná se tak o vadné posudky posudkové komise.

53. Dále žalobce namítal, že není zřejmé, z jaké právní úpravy posudková komise vycházela. Předsedkyně posudkové komise MUDr. B. je podle žalobce podjatá, neboť všechny vadné posudky vydávala. Tato osoba bude vždy negativně posuzovat zdravotní stav žalobce a bude negativně rozhodovat ve věci vydání průkazu osoby se zdravotním postižením, pročež nadále by ve věci žalobce neměla rozhodovat. Navíc v rozporu se zákonem si sama volí složení komise, což by mělo dělat ministerstvo. Jelikož posudek posudkové komise je v uvedené věci klíčový, je klíčová i osoba předsedy posudkové komise.

54. Totéž co vytýkal žalobce žalovanému, vytýkal i posudkové komisi. Ta se nikdy nevyjádřila k tomu, při jakých aktivitách má žalobce bolesti, jaké aktivity nesmí konat tak, aby si nepoškodil zdraví, a k čemu potřebuje žalobce pomoc jiné osoby. Také komise neuvedla, co považuje za přijatelný standard, zvládání jednotlivých aktivit. Posudková komise také neprovedla návrhy žalobce na dokazování, konkrétně neučinila dotazy na jiné lékařské odborníky, nebo na odborníky z literatury citované v žalobě. Byla tak porušena práva žalobce, neboť bylo vycházeno jen z posudku posudkové komise a důkaz předkládaný žalobcem nebyl proveden. Lékaři a podobní odborníci se nechtěli ke zdravotnímu stavu žalobce vyjádřit ve správním řízení bez výzvy soudu. Po upozornění soudem pak zástupce žalobce toto své tvrzení upřesnil tak, že se tito odborníci nechtěli ke zdravotnímu stavu žalobce vyjádřit bez výzvy správního orgánu. Měli by se tito odborníci vyjádřit k aktivitám, které by žalobce neměl konat, aby si nepoškodil zdraví. Jelikož se lékařští odborníci nechtěli vyjadřovat ke zdravotnímu stavu žalobce, žalobce nedisponoval potřebným důkazem a byl tak v řízení znevýhodněn. Neměl žádný důkaz pro svá tvrzení a byla porušena rovnost zbraní. K dotazu soudu, proč si žalobce nenechal zpracovat znalecký posudek, zástupce žalobce uvedl, že by to stálo finanční prostředky. Ve věci měli konat správní orgány a posudkoví lékaři a ti ve věci řádně nekonali. Měli si vyžádat stanoviska a názory jiných odborníků, popř. odborníků z citované literatury. Zcela bez povšimnutí zůstal u posudkové komise chronický páteřní bolestivý syndrom víceetážový a komise se nevyjádřila k bolesti u tohoto syndromu. Tvrdila, že žalobce žádné bolesti nemá. Žalobce také posudkovou komisi upozornil na to, že má lékařem nařízen určitý léčebný režim, a že nemůže některé aktivity vykonávat. Posudková komise se vyjádřila tak, že žalobce žádný léčebný režim nemá, a že zmíněné aktivity může vykonávat. Posudková komise se však nevyjádřila k tomu, zda by si žalobce při vykonávání určitých aktivit mohl poškodit zdraví. Jako „zvládání“ aktivit nelze posuzovat ty situace, pokud by si při nich žalobce poškozoval zdraví.

55. Posudková komise i správní orgány přehlédly účel zákona. Právem žalobce je, aby mu stát zajistil důstojné naplňování základních potřeb bez překážek, tedy aby mu nekladl bariéry při výkonu jednotlivých životních aktivit, a aby mu bylo kompenzováno jeho postižení. To ostatně vyplývá i z Úmluvy o právech zdravotně postižených osob, která měla být ve věci přednostně aplikována.

56. Posudková komise i žalovaný měli zajistit, aby v posudkové komisi zasedalo více osob, než jen 3 osoby, a to z různých oblastí medicíny dle potíží žalobce (odborníci na bolest, na páteř, dolní končetiny, atd.).

57. Jelikož řízení o podané žádosti ze dne 5. 2. 2013 bylo pravomocně skončeno před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti staré právní úpravy, věc žalobce měla být po zrušení krajským soudem posuzována již podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Navíc žalovanému nic nebránilo v tom, aby ve svém rozhodnutí použil 2 výroky, atovprvním výroku mohl rozhodnout o věci podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a v druhém výroku mohl rozhodnout o věci podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. V dalším žalobce odkázal na žalobní bod č. 6.

58. V závěru přednesu žaloby se zástupce žalobce vyjádřil k porušení rovnosti zbraní, když žalobce nemohl ve správním řízení prokázat, při jakých aktivitách mu hrozí poškození zdraví a jaké aktivity nemůže vykonávat. Žalobce nepochodil ani u neposudkových lékařů, když je žádal o vyjádření ke zdravotnímu stavu, neboť ti uvedli, že se vyjádří jen, budou-li soudem vyzváni. Znalecký posudek u znalce si žalobce z finančních důvodů nenechal vypracovat.

59. Žalobce požadoval zrušit jak prvostupňové, tak druhostupňové správní rozhodnutí s tím, že věc bude k dalšímu řízení přikázána jiné krajské pobočce úřadu práce, popř. jinému pracovišti krajské pobočky ve Zlíně, popř. jiné osobě než dosud v této věci působící Mgr. S. Dále žalobce navrhoval, aby věc projednala ve druhém stupni jiná pobočka Ministerstva práce a sociálních věcí než pobočka ve Zlíně, popř. jiná úřední osoba než je Ing. B. a Mgr. S. (dosavadní úřední osoby). Dále žalobce soudu navrhoval, aby věc přikázal k posouzení zdravotního stavu žalobce jiné OSSZ než ve Zlíně nebo jinému posudkovému lékaři než MUDr. A. K. Totéž požadoval pro odvolací řízení, tedy aby zdravotní stav a potřeby žalobce posoudilo jiné posudkové pracoviště MPSV ČR než je v Brně nebo jiní posudkoví lékaři než MUDr. B. a MUDr. H.

60. V průběhu jednání soud zrekapituloval průběh soudního řízení a správního řízení, přitom vycházel ze spisů, které byly v této věci vedeny. Vzhledem k návrhům na dokazování (viz str. 151 až 158 žaloby, č.l. spisu 76 až 79 verte)soud zástupce žalobce poučil o tom, co může sloužit jako důkaz v pravém slova smyslu v soudním řízení, a že se podle judikatury NSS obsahem správního spisu nedokazuje. Tudíž listiny, které jsou obsahem správního spisu a byly již předmětem projednávání v řízení před správními orgány a žalobce je současně v žalobě navrhuje jako důkaz, nebudou při jednání prováděny jako důkaz. Tvoří součást správního spisu, jenž dokumentuje celý průběh správního řízení, který nyní v souvislosti s podanou žalobou přezkoumává soud. V tomto směru se jednalo o prohlášení žalobcova syna Mgr. J. S. ze dne 14. 4. 2015, dále doporučení praktického lékaře MUDr. P. K. ze dne 13. 4. 2015, dále o posudek OSSZ Zlín ze dne 9. 10. 2012 MUDr. Z. F., dále prohlášení žalobce ve správním řízení k datu 1. 2. 2013, dále o lékařské zprávy MUDr. K. M. ze dne 18. 4. 2012, 19. 1. 2011 a 24. 2. 2010, dále zprávu z rehabilitačního oddělení ze dne 30. 10. 2014 o svalovém testu a zprávu MUDr. V. ze dne 6. 1. 2015. Všechny uvedené listiny tvoří součást správního spisu a byly předmětem posuzování a hodnocení posudkové komise, což vyplývá z obsahu jejích posudků, když tato komise měla k dispozici i kompletní zdravotní dokumentaci žalobce, to ostatně ani žalobce nijak nerozporoval. Pokud jde o zprávu rehabilitačního oddělení ze dne 30. 10. 2014 o svalovém testu žalobce, pak k tomu žalobce pouze uvedl, že z listiny vyplývá, že má malou citlivost končetin, což může mít vliv na zvládání posuzovaných aktivit. To nebylo v řízení jakkoliv sporné, posudková komise ve svých posudcích tuto menší citlivost končetin žalobce brala jednoznačně v úvahu. Pokud jde o zprávu MUDr. M. V. ze dne 6. 1. 2015, pak tato zpráva byla rovněž součástí hodnocení posudkové komise, jak vyplývá z obsahu jejích posudků, a žalobce v návrhu na provedení důkazu touto listinou neupřesnil, co konkrétně má být touto listinou potvrzeno či vyvráceno. Obsah této listiny není nijak sporný. Pokud jde o další listiny založené ve správním spise – zprávy MUDr. K. M. (18. 4. 2012, 19. 1. 2011, 24. 2. 2010), pak ani obsah těchto zpráv nebyl nijak sporný, neboť sám žalobce k těmto listinám v žalobě uvedl, že z nich vyplývá, že zde lékař žalobci doporučil, aby se fyzicky šetřil, neprochladl, vyvaroval se práce v předklonu a nezvedal těžká břemena. Rovněž zprávy tohoto neurochirurga (Fakultní nemocnice Brno) měla posudková komise k dispozici a ve svých posudcích je hodnotila, resp. k nim přihlížela. Pokud jde o doporučení tohoto lékaře, aby se žalobce šetřil a zachovával určité postupy, pak k tomu posudková komise jednoznačně zaujala ve svém posudku (např. ze dne 15. 3. 2016) správný názor, že jde o běžný režim vertebropatů, kdy se naopak k udržení svalového korzetu doporučuje pravidelné cvičení a pravidelná běžná pohybová aktivita (např. i chůze s odlehčením opěrnými holemi). Z poukazu žalobce na zprávy MUDr. M. nevyplynulo nic nového a čtení těchto zpráv při jednání považoval soud za nadbytečné. Za nadbytečné soud považoval rovněž čtení prohlášení žalobce, které učinil vůči správnímu orgánu k datu 1. 2. 2013. V uvedeném prohlášení se žalobce vyjadřuje ke svému zdravotnímu stavu a k aktivitám, které není schopen vykonávat nebo je vykonává s potížemi. Uvedené prohlášení vyjadřuje názory a pocity samotného žalobce, které jsou již obsahem žaloby a jeho postoje k uvedené věci. Čtení tohoto prohlášení žalobce při jednání soud považoval za nadbytečné, neboť žalobce by tímto v žádném případě nemohl prokázat nepravdivost závěrů posudkové komise a ani správnost své žalobní argumentace. Žalobce dále k důkazu navrhoval posudek OSSZ Zlín ze dne 9. 10. 2012 (posudek MUDr. Z. F.), kterým podle svých slov u jednání chtěl vyvrátit tvrzení posudkové komise, že u žalobce nejde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Uvedený posudek je součástí správního spisu a byl rovněž předmětem posudkového hodnocení, když posudková komise k němu uvedla, že předmětný posudek se zaměřoval na jiné okolnosti, a to na pokles pracovní schopnosti žalobce z důvodu přiznání plného invalidního důchodu. Čtení uvedeného posudku u jednání považoval soud rovněž za nadbytečné, neboť posudek se skutečně týkal jiné věci žalobce, pročež zkoumal odlišné rozhodné okolnosti. Přitom je třeba zdůraznit, že se žalobce mýlil v tom, že posudková komise popřela, že u žalobce jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

61. Žalobce při jednání soudu trval na přečtení doporučení praktického lékaře MUDr. P. K. ze dne 13. 4. 2015 a prohlášení obecného zmocněnce jako syna žalobce ze dne 14. 4. 2015, přestože tyto listiny jsou součástí správního spisu a posudková komise i žalovaný je měli k dispozici a hodnotili je. Soud uvedené listiny při jednání přečetl, avšak k jejich obsahu konstatuje, že těmito listinami nemohla být prokázána nesprávnost závěrů posudkové komise ani žalovaného. Ve svém prohlášení obecný zmocněnec sice uvádí, jakými potížemi trpí žalobce při vykonávání různých aktivit, avšak k tomu je nutno uvést, že žalobce nemá odborné medicínské vzdělání, tudíž jeho posouzení zdravotního stavu žalobce není relevantní, a dále že tvrzení obecného zmocněnce coby syna žalobce nemusí být zcela objektivní (jako v případě cizího nestranného svědka), neboť mezi ním a žalobcem je blízký příbuzenský vztah a oba sdílejí společnou domácnost. Pokud jde o doporučení praktického lékaře MUDr. P. K. ze dne 13. 4. 2015, pak k tomuto žalobce uvedl, že zde jsou citovány aktivity v různých situacích, které by žalobce neměl dle názoru lékaře vykonávat. MUDr. K. byl jediným lékařem, který se na žádost žalobce k věci vyjádřil. Ostatní lékaři se odmítli ke zdravotnímu stavu a vykonávaným aktivitám vyjádřit s tím, že tak učiní teprve poté, co budou k tomu vyzváni příslušným státním orgánem nebo posudkovým lékařem. Přečtením této listiny u jednání bylo zjištěno, že praktický lékař k „doporučenému nařízenému režimu“ uvedl, že si doporučení sepsal posuzovaný žalobce sám, avšak s jeho prohlášením lze souhlasit. Posudková komise zaujala i k tomuto „režimovému opatření“ ze dne 13. 4. 2015 názor ve svém posudku ze dne 15. 3. 2016, když uvedla, že v tomto případě nejde o „nařízený režim“, ale skutečně jen o výčet aktivit, které se posuzovaný žalobce necítí být schopen vykonávat, s čímž následně praktický lékař vyjadřuje formálně souhlas. S tímto závěrem posudkové komise se krajský soud plně ztotožnil.

62. Žalobce dále soudu navrhoval, aby vyžádal propouštěcí zprávy z Lázní Hodonín ze dne 2. 4. 2015, 3. 7. 2014, 12. 5. 2011, 10. 4. 2008 a 6. 5. 2009. Při jednání k těmto zprávám zástupce žalobce uvedl, že uvedené zprávy byly předkládány rovněž v průběhu správního řízení, a že tedy již jsou součástí správního spisu. Uvedené zprávy byly rovněž dokládány praktickému lékaři, pročež jsou součástí zdravotnické dokumentace, kterou měla plně k dispozici pro své posuzování i posudková komise. To ostatně vyplývá i z obsahu jejích posudků. Uvedenými listinami chtěl žalobce prokázat, že lékaři v nich žalobci doporučovali, aby se vyvaroval práce ve vynucených polohách, fyzicky se šetřil, nezvedal těžká břemena a nepřetěžoval páteř a nosné klouby. Jak vyplývá z posudků posudkové komise, tato doporučení jsou běžná pro vertebrogenní pacienty, jsou tedy případná jednoznačně i pro žalobce, a není tedy třeba prokazovat, že taková doporučení byla vůči žalobci učiněna, a že jsou pro něj vhodná. Vyžádání či čtení takových listin tedy krajský soud pokládal za nadbytečné.

63. Žalobce dále navrhoval učinit dotaz na MUDr. P. K. (praktický lékař) a dále na MUDr. R. V. (Vojenská nemocnice Olomouc) a MUDr. P. F. (Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně), aby bylo zjištěno, že žalobce užívá z preventivních důvodů vložky proti úniku moči s tím, že bude upřesněno, kdo mu tyto vložky na jaké období předepisuje a na čí žádost. Soud vyhodnotil provedení těchto důkazů za zcela nadbytečné, neboť ve správním řízení nebylo v žádném ohledu sporné, že žalobce prodělal vážné onemocnění prostaty včetně operace, a že pozůstatkem uvedené léčby je občasný problém s únikem moči. Tyto okolnosti jsou rovněž popsány v posudcích posudkové komise a v souvislosti se sociálním šetřením u žalobce bylo také dle jeho sdělení vyhodnoceno, že žalobce předmětné vložky z preventivních důvodů používá a umí si je sám vyměnit. Předmětné potíže žalobce nebyly ve správním řízení vůbec sporné a žalobce nijak blíže nerozporoval zjištění a závěry posudkové komise o těchto okolnostech. Soud tedy navržené dotazy na označené lékaře neprovedl.

64. Žalobce také soudu navrhl, aby si vyžádal z Moravské zemské knihovny v Brně, Kounicova 65a, odborné knihy s názvem Onemocnění kloubů a páteře v praxi (autoři: profesor MUDr. Karel Trnovský, DrSc., profesor MUDr. Jaromír Kolařík, CSc., MUDr. Pavla Vavřincová, CSc., rok vydání 1997), dále Léčba bolesti, současné přístupy k léčbě bolesti a bolestivých syndromů (autoři: MUDr. Karel Hakl, Ph.D., Doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D., Doc. MUDr. Lubomír Hakl, CSc., MUDr. Boris Leštianský, Ph.D., MUDr. Blanka Mičánková Adamová, Ph.D., rok vydání 2013) a dále Manuální medicína – průvodce diagnostikou a léčbou vertebrogenních poruch (autoři: Doc. MUDr. Eva Rychlíková, CSc., rok vydání 2008). Z uvedených knih chtěl žalobce přečíst konkrétní pasáže týkající se nemocí krční páteře. Dále k tomuto důkaznímu návrhu uvedl, že odbornou literaturou chce prokázat, že při určitých aktivitách má nemalé bolesti, přičemž nejde pouze o subjektivní pocity bolesti a o malé bolesti, jak mylně uvedla posudková komise. Dále tímto chtěl prokázat, že s nemocí krční páteře se pojí u žalobce zákaz určité činnosti, což je v rozporu se závěry posudkové komise, která uvedla, že u žalobce žádný z odborných lékařů nenařídil léčebný režim, resp. opatření k nekonání určitých aktivit. K uvedenému krajský soud uvádí, že obecnými odbornými články, bez konkretizace specifických potíží žalobce v jeho individuálním případě, nelze prokázat chybnost závěrů posudkové komise o zdravotních potížích žalobce. Každé zdravotní potíže mají svá specifika a odlišnosti, nejedná se o jeden „typizovaný model“, který se u všech osob projevuje do detailu stejně. Názory odborníků v citované odborné literatuře jsou jistě zajímavé a v mnohém poučné, avšak nemohou nahradit konkrétní posouzení zdravotního stavu žalobce a jeho potíží posudkovou komisí v tomto individuálním případě. Že může žalobce trpět určitými bolestmi, nezpochybnila ani posudková komise. Žalobce však nemůže těmito články z odborné literatury prokázat, že mu byla určitá činnost zakázána, popř. že mu byl nařízen určitý léčebný režim k nekonání konkrétních aktivit. Případ žalobce nebyl v této odborné literatuře probírán a citovanou literaturou ani nelze prokázat, že žalobci byl či nebyl nařízen určitý léčebný režim. To je třeba doložit lékařskou zprávou v individuálním případě. K tomu však u žalobce nedošlo, léčebný režim skutečně neměl nařízen, jak správně ve svých posudcích uvedla posudková komise, a žalobce si pouze sám sepsal výčet aktivit, které se necítí schopen vykonávat (viz Doporučený nařízený režim ze dne 13. 4. 2015). Za této situace považoval soud za nadbytečné vyžádat si výše citovanou odbornou literaturu a číst z ní příslušné pasáže při jednání soudu. Pokud žalobce v této souvislosti ještě odkazoval na rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014-60, z něhož vyplývá, že nelze mít za to, že aktivita je zvládaná v přijatelném standardu, pokud posuzovaná osoba aktivitu vykonává jen s námahou a bolestí, pak zde mj. soud poukázal na to, že tuto námahu a bolest je třeba objektivně ověřit.

65. Žalobce dále provedl výčet 11 lékařů, z nichž 3 lékaři žalobce ošetřovali a ostatní jména lékařů pocházela z odborné literatury, přičemž tito lékaři měli být dotázáni, zda žalobce se měl vyvarovat určitých aktivit (žalobce k tomu jmenoval všechny možné polohy těla), resp. zda by mu bylo zakázáno některé z těchto aktivit konat. Dále se měli lékaři vyjádřit k tomu, jaké aktivity obecně by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neměl žalobce provádět, dále měli sdělit, pokud by žalobce citované a případně zakázané aktivity vykonával, jaké následky by mu hrozily a zda by při těchto aktivitách měl nějaké intenzivní bolesti, které by se daly objektivně prokázat (popř. zda jsou bolesti pouze subjektivním sténáním žalobce). Dále se měli tito lékaři vyjádřit k tomu, zda je zdravotní postižení žalobce lehké, střední nebo těžké. Návrh žalobce se týkal MUDr. M. V. (neurologie, Městská poliklinika Otrokovice), MUDr. K. M. (neurochirurgie, Fakultní nemocnice Brno), MUDr. A. S. (primářka, Lázně Hodonín), profesora MUDr. K. T., DrSc., profesora MUDr. J. K., CSc., MUDr. P. V., CSc., Doc. MUDr. T. G., Ph.D., doc. MUDr. L. H., CSc., MUDr. B. L., Ph.D., MUDr. B. M. A., Ph.D. a MUDr. M. Hakla, Ph.D. Žalobce k uvedenému návrhu na dokazování ještě doplnil, že jmenovaní lékaři (u kterých se žalobce léčí – MUDr. V., MUDr. M. a MUDr. S.) se odmítli na jeho žádost k uvedenému vyjádřit s tím, že tak učiní až budou vyzváni příslušným státním orgánem nebo posudkovým lékařem. Žalobce si tak neměl sám možnost opatřit vyjádření lékařů k uvedené záležitosti. K tomu krajský soud poznamenává, že k takovému posouzení zdravotního stavu žalobce je ve věcech sociální péče oprávněna pouze k tomu speciálně zřízená posudková komise MPSV ČR, popř. OSSZ. Vyjádření ošetřujících lékařů žalobce, tedy MUDr. V., MUDr. M. a MUDr. S., by bylo ve věci posudkového lékařství zcela nepřípadné, neboť tito lékaři se již ke zdravotnímu stavu žalobce a jeho léčbě z pozice svého oboru (neurologie, neurochirurgie a lázeňské rehabilitační péče) vyjádřili, přičemž neměli svoji odbornost zaměřenou na posudkové lékařství. Lékařské zprávy od uvedených lékařů jsou součástí kompletní zdravotnické dokumentace žalobce, jenž byla rovněž předmětem posuzování posudkovou komisí. Tyto lékařské zprávy měla tedy posudková komise plně k dispozici, zabývala se jimi, o tom svědčí obsah jejích posudků. Dotaz na uvedené tři ošetřující lékaře proto krajský soud ze shora uvedených důvodů neprováděl. Neprovedl ani dotaz na ostatních 8 lékařů z odborné literatury, neboť tito lékaři o zdravotním stavu žalobce a jeho potížích nic neví, nikdy s ním nepřišli do kontaktu a nemohou se tak konkrétně vyjádřit k žalobcem navrhovaným okolnostem konání určitých aktivit a případným důsledkům takového konání jednotlivých aktivit. Jména uvedených lékařských odborníků žalobce vyčetl ze shora citované odborné literatury, přitom však uvedení lékaři se případem žalobce dosud nezabývali a k jeho zdravotní potíže jim nejsou známy. Pokud by takové osoby posuzovaly zdravotní stav žalobce, pak by šlo o zcela nové zkoumání jeho stavu a v podstatě o revizní znalecký posudek (v případě, že by uvedené osoby měly oprávnění takový posudek vykonat). Pro takový postup však nejsou dány žádné důvody a je třeba poukázat na to, že za tímto účelem zřizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí posudkové komise. V případě žalobce není dán žádný důvod k porušování kompetencí posudkových komisí. Soud proto považoval za nadbytečné provádět dokazování formou dotazů na výše citované lékaře.

66. Poslední návrh na dokazování žalobce směřoval vůči stejným shora citovaným lékařům, jimž měla být doručena výzva, aby se vyjádřili k tomu, zda bolení páteře, končetin, trnutí páteře a končetin či mrtvení končetin jsou stavy objektivně zjistitelnými, anebo zda jde o subjektivní pocity či výmysly žalobce. Také vyžádání těchto vyjádření lékařů považuje soud za nadbytečné. Odborní lékaři, které si žalobce našel v literatuře, by se k věci vyjadřovali obdobně tak, jak své studie a zkušenosti popisují v této odborné literatuře, přičemž by nešlo o individuální posouzení případu žalobce, které je nezbytné v posuzované věci. Ostatní 3 ošetřující lékaři žalobce se již ke zdravotnímu stavu žalobce vyjadřovali ve svých lékařských zprávách, které byly součástí posuzování posudkovou komisí (jak vyplývá z obsahu jejích posudků). Z posudku posudkové komise ze dne 15. 3. 2016 mj. vyplývá, že sama bolest při dnešním stavu lékařské vědy nebývá až na výjimky důvodem k nezvládání sebeobslužných aktivit. Rozhodující pro posouzení je objektivní funkční stav orgánů nebo systémů. Přitom určitý stupeň funkční poruchy je zpravidla doprovázen jistým stupněm bolestí. Posudková komise tedy v těchto závěrech nevyloučila, že by žalobce nemohl trpět jistou mírou bolesti, avšak dodala, že v dnešní době je tato bolest léčbou ovlivnitelná. Soud tedy neprovedl dotazy na výše citované lékaře, protože je považoval za nadbytečné, a to i z toho důvodu, že pro posuzování zdravotního stavu v oblasti sociálního zabezpečení je kompetentní pouze posudkový lékař se speciální způsobilostí pro obor posudkové lékařství. Jakákoliv konstatování odborných lékařů ve vztahu pak k dopadu zdravotního stavu na dávky a služby sociálních systémů jsou pak zcela mimo kompetence jiné lékařské odbornosti než posudkového lékařství. V posudkové komisi navíc byl přítomen odborník z lékařského oboru, do kterého spadalo rozhodující zdravotní postižení žalobce a jenž byl obeznámen s posudkovými kritérii, tudíž byl schopen zhodnotit rozsah zdravotního postižení ve vztahu k právnímu předpisu. V tomto potřebném rozsahu by se však žalobcem navrhovaní lékaři nemohli k věci vyjádřit.

67. Ve věci již nebyly činěny další důkazní návrhy, pročež soud ukončil dokazování a s uvážením konečného návrhu žalobce přikročil k vyhlášení rozhodnutí ve věci samé.

VII. Posouzení věci krajským soudem

68. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

69. V intencích zrušovacího rozsudku NSS bylo třeba v posuzované věci nejprve postavit na jisto, podle jaké právní úpravy měla být věc žalobce posuzována. Žalobce podal dne 5. 2. 2013 u úřadu práce žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Tímto dnem bylo zahájeno řízení o předmětné žádosti ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu. Pro posouzení žádosti není rozhodující její forma, nýbrž obsah (§ 37 odst. 1 správního řádu). Správní řád vyžaduje, aby z obsahu žádosti bylo patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se požaduje (§ 45 odst. 1 správního řádu), speciálním zákonem jsou pak případně vyžadovány další náležitosti žádosti. Řízení o podané žádosti je ovládáno dispoziční zásadou, pročež účastník řízení může předmět své žádosti v průběhu správního řízení změnit. Počítá se jednak se zúžením předmětu žádosti a dále i s úplným zpětvzetím žádosti (§ 45 odst. 4 správního řádu).

70. V posuzované věci je rozhodující, že žalobce podal předmětnou žádost dne 5. 2. 2013, pročež rozhodnou je právní úprava v té době účinná. Žalobce dále poukázal na to, že v mezidobí pak bylo o předmětné žádosti již pravomocně rozhodnuto. K tomu soud uvádí, že o předmětné žádosti bylo nejprve rozhodnuto zamítavě úřadem práce dne 3. 5. 2013. Následně podané odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 10. 2013, přičemž toto rozhodnutí v listopadu 2013 nabylo právní moci. Rozhodnutí žalovaného však bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014. Ve věci předmětné žádosti tak pravomocně rozhodnuto nebylo a řízení o ní muselo proběhnout znovu od začátku. Žalovaný se sice proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu bránil u NSS podanou kasační stížností, avšak to na věci nic nezměnilo, neboť kasační stížnost byla rozsudkem NSS ze dne 26. 3. 2015 zamítnuta. O žádosti žalobce o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením podané dne 5. 2. 2013 nebylo tak dosud pravomocně rozhodnuto a řízení v uvedené věci skončeno. Jelikož v průběhu rozhodování soudů v této věci došlo ke změně rozhodné právní úpravy, bylo třeba po vrácení věci prvostupňovému správnímu orgánu rozhodnout, jakou právní úpravou se má posuzování věci a zdravotního stavu žalobce řídit. Na tuto situaci přesně dopadá přechodné ustanovení uvedené v čl. IV. bod 4. zákona č. 313/2013 Sb. (kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a další související předpisy), podle něhož platí, že řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona s tím, že v případě přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením se doba jeho platnosti stanoví nejdéle na 12 kalendářních měsíců. Z citovaného přechodného ustanovení pro posuzovanou věc vyplývá, že má být nadále posuzována podle zákona o poskytování dávek OZP ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tedy ve znění zákona, jenž byl účinný i v době podání předmětné žádosti dne 5. 2. 2013). Rozhodné je právě to, že řízení o předmětné žádosti bylo zahájeno za účinnosti této právní úpravy a nebylo pravomocně skončeno přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, tedy před 1. 1. 2014. Proto je třeba věc posoudit a dokončit podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. (přede dnem účinnosti nové právní úpravy od 1. 1. 2014). Toto vymezení bylo nezbytné i z toho důvodu, jak Nejvyšší správní soud uvedl ve zrušujícím rozsudku, že nová právní úprava týkající se průkazu osoby se zdravotním postižením obsažená v § 34 a násl. zákona o poskytování dávek OZP je diametrálně odlišná od právní úpravy, která platila v době zahájení řízení o předmětné žádosti, tedy do 31. 12. 2013. S ohledem na výše uvedené tedy žalovaný správně dokončil řízení ve věci žádosti o průkaz osoby zdravotně postižené ze dne 5. 2. 2013 podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 313/2013 Sb., tj. podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014.

71. Při dalším posuzování předmětné žádosti a zdravotního stavu žalobce musel žalovaný mj. dostát povinnostem, které pro nově prováděné správní řízení vyplynuly ze zrušovacího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014. I tento rozsudek vycházel z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a správním orgánům vytýkal nedostatky, které bylo třeba při novém posuzování ve správním řízení napravit. Předmětným rozsudkem Krajského soudu bylo vytýkáno především nedostatečné zjištění zdravotního stavu a nedostatečné vypořádání se s námitkami žalobce a navrženými důkazy.

72. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný potřeboval doplnit řízení o posouzení zdravotního stavu žalobce, přičemž o to požádal posudkovou komisi MPSV ČR, která je k tomu zřizována, a uložil jí provést toto posouzení zdravotního stavu žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí, ovšem s přihlédnutím ke čl. IV. bod 4. Přechodná ustanovení zákona č. 313/2013 Sb. podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013. Posudková komise MPSV ČR v Brně vydala posudek dne 18. 12. 2015. Vzhledem k tomu, že zcela nedodržela požadavek žalovaného a zpracovala posudek na dvě různá období (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a pak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), bylo jí žalovaným uloženo, aby svůj posudek doplnila a zdravotní stav žalobce posoudila výlučně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 s odkazem na přechodné ustanovení čl. IV. bod 4. Zákona č. 313/2013 Sb. (před novelizací rozhodných ustanovení zákona o poskytování dávek OZP). Posudková komise MPSV ČR tak svůj posudek doplnila dne 19. 1. 2016 a vzhledem k následné argumentaci a námitkám žalobce byl tento posudek doplňován ještě posudky ze dne 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016.

73. Ve shodě s názorem NSS vyjádřeným v jeho zrušovacím rozsudku č. j. 5 Ads 46/2017-84 krajský soud zdůrazňuje, že rozsah soudního přezkumu v této věci, kdy rozhodnutí správního orgánu závisí převážně na posouzení zdravotního stavu žalobce, je do značné míry omezen. Správní soudy jsou při přezkoumání správních rozhodnutí omezeny právě skutečností, že stěžejními důkazy ve věci jsou lékařské posudky o zdravotním stavu posuzovaného, přičemž podle konstantní judikatury NSS nejsou soudy příslušné posuzovat obsahovou správnost závěrů příslušných posudkových lékařů. K takovému závěru dospěl NSS např. rozsudku ze dne 7. 1. 2015, č. j. 3 Ads 114/2014-21, ohledně lékařských posudků vyhotovených ve věci invalidního důchodu, a uvedl přitom následující: „Soudu zde nepřísluší posuzovat věcnou správnost lékařských posudků, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudky soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s.ř.s., avšak s ohledem na mimořádný význam v řízení o invalidním důchodu bývají tyto lékařské posudky důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzují žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudků mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky pak spočívá v tom, aby se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítal, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila.“ 74. Ačkoli tedy odborné lékařské závěry příslušných posudkových lékařů nepodléhají hodnocení správních orgánů ani správních soudů ohledně své správnosti, neboť k takovému přezkoumání nemají správní orgány ani správní soudy potřebné odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit tyto medicínské závěry z hlediska jejich jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-60, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104, ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 Ads 35/2015-44, a také ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014-60). Základním předpokladem pro to, aby správní orgán i správní soud mohli vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předložených lékařských posudků, je jejich přezkoumatelnost, tedy mj. otázka, zda byly vypracovány za účasti odborných lékařů, a zda byla hodnocena i rozsáhlá zdravotnická dokumentace ve smyslu § 8, § 4 odst. 2 a § 16b zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v rozhodném znění.

75. Jak již bylo výše potvrzeno, pro posouzení věci byla rozhodná právní úprava účinná do 31. 12. 2013. Podle § 34 odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP platí, že osobám, kterým byl podle zákona o sociálních službách přiznán příspěvek na péči, a osobám, kterým byl přiznán příspěvek na mobilitu, vydává krajská pobočka Úřadu práce průkaz osoby s těžkým zdravotním postižením (průkaz TP) nebo průkaz osoby se zvlášť těžkým zdravotním postižením (průkaz ZTP) anebo průkaz osoby se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce (průkaz ZTP/P). Průkaz uvedený ve větě první je veřejnou listinou.

76. Podle § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP náleží průkaz osoby se zdravotním postižením uvedený v odst. 1 též osobě starší 1 roku, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo je uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách.

77. Podle § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek OZP (rovněž ve znění účinném do 31. 12. 2013) náleží průkaz TP osobám, které jsou podle zákona o sociálních službách považovány pro účely příspěvku na péči za osoby závislé na pomoci jiné osoby ve stupni I. (lehká závislost).

78. Dle § 3 písm. c) zákona o sociálních službách (ve znění účinném do 31. 12. 2013) se pro účely tohoto zákona se rozumí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stav zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.

79. Podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat 3 nebo 4 základní životní potřeby. Podle § 9 odst., 1 citovaného zákona se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity a j) péče o domácnost. Podle § 9 odst. 2 cit. zákona se schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odst. 1 písm. h) hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem. Podle § 9 odst. 4 cit. zákona se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Podle § 9 odst. 5 cit. zákona musí pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Podle § 9 odst. 6 cit. zákona stanoví bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení prováděcí právní předpis.

80. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. (kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách) ve znění účinném do 31. 12. 2013 se hodnotí schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce.

81. Podle § 1 odst. 2 cit. vyhlášky se hodnotí schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby. Podle § 1 odst. 3 cit. vyhlášky se hodnotí při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby a) tělesné struktury a b) tělesné funkce (blíže ve vyhlášce citované)., a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností. Podle § 1 odst. 4 cit. vyhlášky se za neschopnost zvládání základní životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku, nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

82. Dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. platí, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

83. V příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) jsou vymezeny schopnosti zvládat jednotlivé základní životní potřeby jako mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost.

84. Podle § 35 odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP se řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zahajuje na základě písemné žádosti podané na tiskopisu předepsaném ministerstvem. Podle § 35 odst. 2 cit. zákona žádost dále obsahuje, kromě náležitostí podání podle správního řádu, označení praktického lékaře, který registruje žadatele o průkaz osoby se zdravotním postižením. Podle § 35 odst. 3 cit. zákona požádá pro účely řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením krajská pobočka Úřadu práce příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení o posouzení schopnosti žadatele zvládat základní životné potřeby v oblasti mobility a orientace a o posouzení stupně závislosti; při rozhodování o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením vychází krajská pobočka Úřadu práce z tohoto posudku.

85. Výše byla provedena citace jednotlivých ustanovení právních předpisů, které měly být (a také byly) na posuzovanou věc žalobce aplikovány.

86. S ohledem na výše provedený výklad bylo v posuzované věci rozhodování žalovaného založeno na posudkových závěrech Posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne 18. 12. 2015, 19. 1. 2016, 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016. Na počátku nově vedeného správního řízení (po zrušení krajským soudem) byl ještě vypracován posudek OSSZ Zlín, lékařské posudkové služby, dne 6. 5. 2015, jenž vycházel z původního sociálního šetření ze dne 15. 2. 2013, neboť novému sociálnímu šetření se žalobce odmítl podrobit. Dle posledně citovaného posudku a jeho posudkového závěru žalobce nebyl osobou, která není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních službách, současně však v tomto posudku byla zohledňována nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014, která však v této věci nebyla případná. Ve svých doplňujících vyjádřeních se tato OSSZ Zlín, lékařská posudková služba, ztotožnila se závěry uvedenými v posudku Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 18. 6. 2015 a setrvala na svém původním stanovisku. (ve vyjádřeních ze dne 29. 6. 2015 a 28. 7. 2015, popř. 18. 8. 2015). Na základě žalobcem podaného odvolání mohl žalovaný v odvolacím řízení vady a nedostatky předchozího prvostupňového správního řízení napravit a doplnit, což také učinil. V této souvislosti soud poukazuje na to, že prvostupňové a druhostupňové správní řízení tvoří jeden celek. Proto také žalovaný požádal Posudkovou komisi MPSV ČR v Brně, aby znovu posoudila zdravotní stav žalobce, a to podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Tato posudková komise vypracovala komplexní posudek dne 18. 12. 2015, ovšem v jeho rámci se též dotkla mj. nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, podle níž byl také zdravotní stav žalobce posouzen. Z uvedeného důvodu si žalovaný vyžádal doplnění předmětného posudku tak, aby zdravotní stav žalobce byl skutečně posuzován výlučně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 s tím, že odkázal právě na přechodné ustanovení čl. IV. bod 4. zákona č. 313/2013 Sb. (tj. novely mj. rozhodných ustanovení zákona o poskytování dávek OZP), podle něhož se řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014) dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V uvedených intencích pak posudková komise MPSV ČR v Brně vypracovala doplnění svého původního posudku, a to dne 19. 1. 2016. S ohledem na argumentaci žalobce a dále uplatňované námitky byly i tyto posudky Posudkové komise MPSV ČR v Brně doplňovány, a to posudky ze dne 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016.

87. Ze závěrů shora uvedených posudků Posudkové komise MPSV ČR v Brně vyplývá, že v případě žalobce nešlo k datu vydání napadeného rozhodnutí o osobu, která není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace (§ 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP ve spojení s přílohou č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.), a nešlo o osobu, která dle § 8 zákona o sociálních službách se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Zdravotní stav byl dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, avšak z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyl žalobce neschopen zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o sociálních službách a ani nebyl neschopen zvládat alespoň 3 nebo 4 základní životní potřeby. Uvedený zdravotní stav byl hodnocen podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 a trval podle citovaných posudků jak ke dni 5. 2. 2013 (podání žádosti), tak i k datu vydání napadeného rozhodnutí). Podle odborných závěrů posudkové komise v jejích posudcích žalobce tedy nesplňoval zákonné podmínky pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP v rozhodném znění (podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013).

88. Výše uvedené posudky považuje krajský soud ve shodě s žalovaným za přesvědčivé a úplné. Vzhledem k argumentaci žalobce soud dále poznamenává, že není v pozici třetí instance, která v rámci svého rozhodování přezkoumává zdravotní stav žalobce, nýbrž jak již bylo shora uvedeno, pouze hodnotí, zda posudek posudkové komise je objektivní, úplný a přesvědčivý, a zda byla komise řádně obsazena a byla tak způsobilá učinit závěr o předmětné věci. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku spočívá v tom, zda posudková komise vypořádala v souladu se zákonnými kritérii se všemi rozhodnými skutečnostmi pro posuzovanou věc a zda se vypořádala s námitkami uplatněnými posuzovanou osobou v jeho vyjádření či odvolání. Musí být také zřejmé, že komise vycházela z dostatečné zdravotní dokumentace, na základě které pak byla schopna učinit správný posudkový závěr. Krajský soud měl k dispozici správní spis prvostupňového správního orgánu i žalovaného. Z jejich obsahu zjistil také obsah všech rozhodných posudků, které byly ve věci pořízeny. Z jejich obsahu jednoznačně vyplývá, že k datu napadeného rozhodnutí bylo u žalobce prokázáno vertebrogenní onemocnění s vleklými víceetážovými páteřními obtížemi, posuzovaný je po operaci krčního úseku páteře v roce 2007 a po odnětí prostaty v roce 2011, s léčenou osteoporózou, lehkou močovou inkontinencí, bez funkčně významné smyslové vady a bez vrozeného nebo získaného mentálního postižení. Pohybuje se samostatně, popř. s použitím vycházkové hole nebo dvou trekingových holí s porušeným stereotypem chůze, na delší vzdálenost používá k dopravě osobní automobil. V popředí objektivního klinického nálezu je dlouhodobě porucha páteřní statiky a dynamiky (v krčním úseku arteficiálně po provedené operaci) a dále jsou projevy postižení nervových kořenů potvrzené elektromyografickým vyšetřením, které se funkčně projevují jako oslabení síly stisku levé ruky a spastická paraparéza dolních končetin lehkého stupně, s poruchou citlivosti v distribuci postižených kořenů. Objektivizovaný funkční stav neomezuje úchopovou schopnost rukou na horních končetinách a nevede ke ztrátě statické a dynamické funkce dolních končetin, nejedná se ani o ztuhnutí všech úseků páteře. Onkologické onemocnění prostaty bylo léčebně zvládnuto robotickou prostatektomií s běžným vedlejším negativním následkem, jakým je lehký únik moči kompenzovaný inkontinenčními pomůckami, které posuzovaný zvládá samostatně podle potřeby vyměňovat. Lokální nebo vzdálená progrese onemocnění objektivizována nebyla. Z výše uvedeného vyplývá, že objektivizovaný zdravotní stav omezuje výkon fyzicky náročných aktivit, spojených s přenášením těžších předmětů, neomezuje však výkon jednoduchých sebeobslužných aktivit, vykonávaných ve vlastním tempu, eventuálně s použitím kompenzačních pomůcek pro zdravotně postižené – facilitátorů. U posuzovaného šlo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který omezoval fyzické schopnosti jmenovaného a měl dopad na uspokojování některých základních životních potřeb.

89. Posudková komise se ve svých posudcích dále věnovala vymezení jednotlivých schopností zvládat základní životní potřeby ve smyslu přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. Posudková komise dospěla k závěru, že žalobce při objektivizovaném zdravotním stavu nezvládal v plném rozsahu a biologicky přiměřeném standardu následující základní životní potřeby: osobní aktivity (aktivity obvyklé věku a prostředí) a péči o domácnost (manipulace s těžšími předměty, vykonávání běžných domácích prací, udržování pořádku). Posudková komise dále poukázala na to, že funkční omezení vyplývající ze zjištěného a výše popsaného zdravotního stavu nedosahovalo u žalobce stupně těžkých poruch nebo úplných poruch, které by bránila jeho schopnosti zvládat ostatní základní životní potřeby bez každodenní pomoci jiné fyzické osoby. Pokud jde o mobilitu, pak žalobce byl při objektivizovaném zdravotním stavu schopen zvládat vstáváním a usedáním zaujímání polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popř. i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 metrů, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru a dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových s použitím facilitátorů. Pokud jde o orientaci a komunikaci, tak ta nebyla u žalobce omezena v důsledku těžké psychické poruchy nebo smyslového postižení s těžkým omezením nebo ztrátou základních rozpoznávacích a ovládacích schopností. Jde-li o stravování, pak žalobce byl při objektivizovaném zdravotním stavu schopen si vybrat ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, popř. dodržovat stanovený dietní režim. V případě základní životní potřeby oblékání a obouvání posudková komise uvedla, že žalobce byl při objektivizovaném zdravotním stavu schopen vybrat si oblečení a obutí přiměřeně okolnostem, s použitím facilitátorů se oblékat a obouvat, svlékat se a zouvat, manipulovat s oblečením a v souvislosti s denním režimem. U tělesné hygieny byl žalobce schopen při objektivizovaném zdravotním stavu použít hygienické zařízení, mýt se a osušovat jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat, provádět ústní hygienu a holení. V případě výkonu fyziologické potřeby byl žalobce při objektivizovaném zdravotním stavu schopen včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. V případě péče o zdraví byl žalobce při objektivizovaném zdravotním stavu schopen dodržet stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebna a ošetřovatelská opatření – pokud by byla nařízena, používat léky i pomůcky.

90. Na základě výše uvedeného učinila posudková komise ve všech případech pořízených posudků posudkový závěr, že žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžadoval každodenní pomoc jiné fyzické osoby ve 2 základních životních potřebách, pročež nemohl být považován podle § 8 zákona o sociálních službách za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby (je třeba více nezvládaných základních životních potřeb s pomocí jiné fyzické osoby). Současně byl posudkovou komisí učiněn závěr, že žalobce nebyl neschopen zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace v rozsahu daném platným právním předpisem.

91. S ohledem na výtky krajského soudu ve zrušovacím rozsudku posudková komise své vyjádření k základním životním potřebám ještě doplnila k mobilitě. Uvedla, že na základě objektivizovaného zdravotního stavu byl žalobce schopen se předklonit, jít do podřepu, pohybovat se po nerovném terénu (předpokládá se běžný terén v městské nebo venkovské zástavbě nutný k dosažení cíle, tj. k uspokojení ostatních základních životních potřeb, nikoliv však turistika nebo lezení po žebřících bez zábradlí, protože nezvládání volnočasových aktivit se zohledňuje uznáním nezvládání základní životní potřeby „osobní aktivity“, kterou posudková komise uznala). Mobilita se podle platné právní úpravy hodnotí i s možností odpočinku k dosažení cíle cesty, tzn. ujití 200 metrů. Ze sociálního šetření, které bylo v předmětné věci u žalobce provedeno, vyplývá, že nárokům základní životní potřeby mobilita (i orientace) žalobce i přes své zdravotní postižení dostál a s použitím pomůcek, popř. odpočíváním, je byl schopen zvládnout v biologicky přiměřeném standardu. Mobilitu jako základní životní potřebu tedy zvládá s použitím pomůcek v předpisech daných parametrech i osoba s omezenou pohyblivostí. K výkonu fyziologické potřeby jako základní životní potřeby posudková komise vzhledem k výtkám krajského soudu doplnila, že neuznání potřeby pomoci u této potřeby vedly posudkovou komisi jednak skutečnosti zjištěné z lékařských nálezů a v neposlední řadě i výsledek sociálního šetření, ve kterém bylo zjištěno, že žalobce dojde na WC, obslouží se a inkontinenční pomůcky si sám vymění. K oblékání a obouvání posudková komise doplnila, že objektivizovaná funkční porucha žalobci nebránila v oblékání a obouvání pro každodenní potřebu, protože každodennost potřeby pomoci je uvedena i v právním předpisu. Jedná se tedy o jednoduché, vhodné, eventuálně i upravené oděvní součástí a obuv pro denní potřebu, nikoliv však pro mimořádné situace nebo při přechodném zhoršení zdravotního stavu nebo při nepříznivých povětrnostních podmínkách. K základní životní potřebě tělesné hygieny posudková komise doplnila, že se schopností použít hygienické zřízení rozumní schopnost vyhledat jej a použít. Přičemž není nezbytnou podmínkou pro provedení očisty použití vany, ale skutečnost, zda je osoba schopna umývat jednotlivé části těla, např. i v umyvadle nebo sprchovém koutě. Při objektivizovaném zdravotním stavu byl žalobce schopen každodenní tělesnou hygienu zvládnout. Pomoc při vstupu a výstupu z vany není posudkovým kritériem, tedy není hodnocenou aktivitou základní životní potřeby „tělesná hygiena“.

92. Dále posudková komise uvedla, že při posouzení stupně závislosti se hodnotí objektivizovaná funkční porucha orgánů nebo systémů, resp. porucha tělesných struktur a funkcí vztahů ke schopnosti zvládat jednotlivé základní životní potřeby, a to i za pomocí pomůcek pro zdravotně postižené, vlastním tempem, anebo s použitím náhradních mechanismů, vždy ale tak, aby cíle bylo dosaženo a výsledek dosahoval běžného biopsychosociálně přiměřeného standardu, přičemž se dále přihlíží k potřebě pomocí jiné fyzické osoby při zvládání jednotlivých aktivit 10 základních životních potřeb. Ve zdravotním stavu musí být ze zákona prokázána těžká porucha nebo úplná ztráta funkce systému (orgánů), která brání zvládání některé základní životní potřeby a dále potřeba pomoci jiné fyzické osoby při výkonu základní životní potřeby. K posouzení závislosti je nezbytnou podmínkou i provedení sociálního šetření, které by mělo objektivizovat schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby ve vlastním (mnohdy i pro potřeby zdravotně postižených speciálně upraveném) prostředí a rozsah pomoci jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb. Právě právní úprava platná do 31. 12. 2013 předpokládala (s určitým výkladovým zjednodušením), že teprve a pouze osoba, která vyžaduje soustavnou každodenní péči jiné fyzické osoby, je oprávněna využívat výhod plynoucích z průkazu osoby se zdravotním postižením, a to ve stupni odpovídajícím míře závislosti na péči jiné fyzické osoby.

93. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že schopnosti vymezené pro zvládání základní životní potřeby „mobility“, v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., žalobce zvládal. Posudková komise se zabývala všemi rozhodnými kritérii zde uvedenými, následně se řádně vypořádala i s námitkami žalobce, kterými se snažil zvládání této životní potřeby rozporovat. Pokud jde o zvládání základní životní potřeby „orientace“, pak v případě zdravotního stavu žalobce nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by se vůbec týkaly omezení této schopnosti. Ostatně ani žalobce nic takového netvrdil. Jelikož ve věci nebylo prokázáno, že by žalobce nebyl schopen zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility či orientace (ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek OZP ve spojení s přílohou č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.), nesplnil zákonná kritéria a nevznikl mu tak nárok na přiznání průkazu osob se zdravotním postižením.

94. Průkaz osoby se zdravotním postižením mohl žalobce ještě nárokovat z titulu uznání jeho osoby za závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách. Ani v tomto případě však žalobce nenaplnil zákonná kritéria nezbytná pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Nebyl totiž shledán osobou, která by byla neschopna zvládat alespoň 3 nebo 4 základní životní potřeby. U žalobce posudková komise uznala nezvládání pouze 2 základních životních potřeb, a to osobních aktivit a péče o domácnost. Žalobce proto nebyl shledán osobou, která podle § 8 zákona o sociálních službách se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby.

95. Výše rozebrané posudky posudkové komise, obsahující grois posudkového zhodnocení a posudkového závěru v této věci, byly následně doplněny ještě posudky posudkové komise ze dne 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016. V těchto posudcích byly odborně vypořádány námitky a argumentace žalobce, kterou se snažil rozporovat zvládání aktivity mobilita a zvládání i jiných aktivit tak, aby se v jeho případě jednalo o nezvládání alespoň 3 nebo 4 základních životních potřeb, protože chtěl dosáhnout přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Posudková komise se v dosud nevídaném rozsahu bravurně vypořádala s námitkami uplatněnými žalobcem, přitom se žalobci snažila osvětlit právně závazná kritéria pro posouzení jeho zdravotního stavu a správnost jejich aplikace tak, aby žalobce lépe pochopil danou problematiku a skutečné nesplnění daných kritérií podle tehdy účinné právní úpravy. Bohužel však u žalobce bez odezvy. Nutno podotknout, že každé vyjádření – námitky žalobce k vypracovaným posudkům byly vždy předloženy posudkové komisi k vyjádření a dalšímu vypořádání těchto námitek, což posudková komise vždy učinila v doplňujících posudcích. Předloženo jí nebylo pouze vyjádření žalobce k posudku ze dne 26. 4. 2016, neboť v tomto vyjádření žalobce již jen opakoval některé dosavadní námitky (že se posudková komise nevypořádala s jeho argumenty a námitkami k předchozím posudkům, že komise nebyla složena dle zákona, dále že se posudek nevyjadřuje k dodržování mezinárodních smluv a předpisy vyšší právní síly opomíjí, dále že se posudek vyjadřuje k argumentům, žalobce jen vyhýbavě, obecně a nedostatečně a dále že je posudek nepřezkoumatelný a vadný) a dále zde žalobce vyčíslil náklady správního řízení včetně odměny obecnému zmocněnci za provedenou práci. Vzhledem k tomuto obsahu vyjádření žalobce ze dne 6. 5. 2016 již nebylo důvodu předkládat toto vyjádření posudkové komisi k jejímu vyjádření a zcela zbytečně ji zatěžovat. Uvedenou situaci zcela po právu vyhodnotil žalovaný a označené vyjádření žalobce ze dne 6. 5. 2016 posudkové komisi již nepředložil k vyjádření a ve věci mohl meritorně rozhodnout, když žalobce byl o celém dosavadním průběhu správního řízení až dosud detailně spraven. Žalobci nelze přisvědčit v tom, že i toto vyjádření žalobce ze dne 6. 5. 2016 mělo být přeposláno posudkové komisi k vyjádření. Pokud by tak mělo být činěno v každém případě, bez vyhodnocení obsahu takové listiny, šlo by o nekonečný ping-pong, který by nikdy neskončil a ve věci by nemohlo být rozhodnuto. Žalobce sám požadoval, aby ve věci již bylo rozhodnuto, přičemž poukazoval na délku řízení. I z tohoto pohledu byl postup žalovaného správný, když vyhodnotil poslední podání žalobce tak, že již nic nového nepřináší a ve věci mohl konečně meritorně rozhodnout. Pro své rozhodnutí již měl dostatečné podklady. Žalobce tímto postupem nemohl být zkrácen na právech, neboť měl úplné informace o všech jednotlivých krocích ve správním řízení a všech podkladech tvořících správní spis. Ve věci měl žalobce možnost se opakovaně vyjadřovat až do vydání meritorního rozhodnutí, což žalobce hojně činil.

96. Ve shodě s žalovaným dále krajský soud uvádí, že správní orgány si opatřily dostatečné podklady pro rozhodování. Žalovaný rozhodoval především na základě posudků vypracovaných posudkovou komisí MPSV ČR v Brně, následně provedl řádné zhodnocení těchto důkazních prostředků, především z hlediska úplnosti a přesvědčivosti, a dospěl k závěru, že posudky byly vypracovány komisí v řádném složení. Také krajský soud má za to, že komise měla dostatek podkladů pro posouzení zdravotního stavu žalobce, přičemž nezjistil žádné pochybnosti o těchto skutečnostech ani o posudkovém závěru. Posudková komise zhodnotila zdravotní stav žalobce na základě požadavků žalovaného, v souladu s kritérii danými zákonem, na základě dostatečné zdravotní dokumentace a současně se velmi rozsáhle vyjádřila i k námitkám žalobce týkajícím se jeho zdravotního stavu, které žalobce vznášel v průběhu správního řízení. Výsledné posouzení zdravotního stavu žalobce posudkovou komisí je dle názoru krajského soudu zcela srozumitelné a bez vnitřních rozporů. Posudkový závěr není ostatně v rozporu ani se žádným z posudků, které byly ve stejné věci v minulosti vypracovány. Z kompletní zdravotní dokumentace žalobce tak vyplývá, že tento nárokům základní životní potřeby – mobility (i orientace) i přes své zdravotní postižení dostál, a s použitím pomůcek, popř. odpočíváním, byl schopen tyto zvládnout v biologicky přiměřeném standardu. Nešlo tedy o osobu, která by nebyla schopna zvládat zdravotní potřeby v oblasti mobility nebo orientace a současně nešlo o osobu, která by podle § 8 zákona o sociálních službách byla považována za závislou na pomoci jiné fyzické osoby.

97. Žalobce nepředložil žádný jiný posudek nebo lékařskou zprávu, která by obsah výše citovaných posudků posudkové komise MPSV ČR v Brně zpochybňovala. Shromážděné podklady od posudkové komise lze považovat ve věci za stěžejní důkazy, které jsou úplné, přesvědčivé a srozumitelné. Z provedeného posudkového zhodnocení vyplynulo, že zjištěný zdravotní stav žalobce neodůvodňuje přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, neboť ve věci nebyly shledány důvody, pro které by žalobce nebyl schopen zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace, i s případným využitím dostupných facilitátorů, bez každodenní pomoci jiné fyzické osoby. Žalobce rovněž nebyl uznán osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, neboť dle závěrů posudkové komise nezvládá pouze 2 z 10 základních životních potřeb (osobní aktivity, péče o domácnost), přičemž pro uznání závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby je zákonem stanoveno nezvládání alespoň 3 základních životních potřeb (§ 8 a § 9 zákona o sociálních službách).

98. Mimo výše uvedeného se žalovaný v napadeném rozhodnutí také vyjádřil k aplikované právní úpravě s tím, že část závěrů uvedených v posudku posudkové komise MPSV ČR ze dne 18. 12. 2015 nemohla být použita, neboť reagovala na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, která se v nyní posuzovaném případě žalobce nemohla použít. Těmto závěrům musel rovněž krajský soud přisvědčit. Částečné pochybení v posudku ze dne 18. 12. 2015 bylo následně napraveno v doplňujícím posudku posudkové komise MPSV ČR ze dne 19. 1. 2016.

99. K výše provedeným závěrům krajský soud dále odkazuje na judikaturu správních soudů, která formulovala kritéria pro hodnocení správních rozhodnutí založených na posouzení zdravotního stavu. Při posuzování stupně závislosti musí správní orgány vycházet z hodnocení všech zákonem vyžadovaných podkladů (ust. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách), přičemž lékařský posudek, respektive posudek posudkové komise, musí naplňovat požadavek úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, www.nssoud.cz). Pokud by z podkladů lékařského posudku vyplývalo, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby by přesto takovou základní životní potřebu považovaly za zvládanou, bylo by jejich povinností tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (srov. např. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013-32, www.nssoud.cz). K takové situaci v případě žalobce, že by dle lékařského posudku nějakou aktivitu nezvládal, avšak posudková komise by přesto trvala na tom, že aktivitu považuje za zvládanou, v dané věci nedošlo.

100. Z hlediska soudního přezkumu soud konstatuje, že zjištění zdravotního stavu a souvisejícího stupně závislosti posuzované osoby je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014-60, www.nssoud.cz). Pro účely nyní projednávané věci zdravotní stav a stupeň závislosti žadatelů o průkaz osoby se zdravotním postižením posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění (srov. analogicky rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003-82, www.nssoud.cz).

101. Posudek posudkové komise je tedy v řízení před správními orgány a následně i v řízení před soudem stěžejním důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Tento posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených ust. § 77 odst. 2 s.ř.s. Soud nezpochybnil erudici posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Brně, posudková komise projednala posuzovanou věc celkem čtyřikrát, vždy zasedala v řádném složení za účasti odborného lékaře z oboru ortopedie, neurologie, měla tedy dostatečné odborné předpoklady k tomu, aby náležitě posoudila zdravotní stav jmenovaného, jeho funkční schopnosti i závažnost funkčního postižení pohyblivosti a orientace pro účely nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením. Na tomto místě je rovněž nutno zdůraznit, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí a vychází ze skutkového stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí. Pokud by tedy žalobce aktuálně uplatňoval změny či zhoršení svého zdravotního stavu, nebylo by možné je nyní akceptovat či přezkoumávat. V takovém případě by bylo na místě podat novou aktuální žádost o předmětný průkaz u příslušného správního orgánu. To ostatně žalobce již učinil, neboť již disponuje průkazem osoby se zdravotním postižením, což vyplynulo z úřední činnosti soudu.

102. Na základě výše uvedených skutečností má krajský soud za to, že zdravotní stav žalobce byl dostatečně a podrobně zkoumán, posudková komise MPSV ČR v Brně provedla řádné vyhodnocení podmínek pro vznik nároku žalobce na přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením dle příslušných zákonných kritérií (ve znění právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), přičemž se i v mimořádném rozsahu zabývala námitkami žalobce, jejichž nedůvodnost řádně odůvodnila. Soud pokládá tyto posudky posudkové komise (stěžejní důkazy) za jednoznačné, určité, úplné a přesvědčivé, jejichž závěry nevzbuzují žádných pochyb a nebyly ani jinými skutečnostmi nebo důkazy zpochybněny. Posudková komise se vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi a své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Předmětné posudky pak žalovaný řádně zhodnotil, jako každý jiný důkaz. Bezpochyby šlo však o důkazy ve věci rozhodující. Žalobci se nepodařilo vyvrátit úplnost ani správnost těchto posudků.

103. Vzhledem k žalobcem uplatňovaným žalobním námitkám se krajský soud musí ještě pro úplnost vyjádřit ke složení příslušné posudkové komise a i s odkazem na bod 40. Rozsudku NSS č. j. 5 Ads 46/2017-84 (jenž se v tomto ohledu ztotožnil se závěry krajského soudu) uvést, že složení komise skutečně odpovídalo zákonu č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v rozhodném znění. Ve shodě s NSS lze odkázat rovněž na jiný rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016-61, v němž soud, mj. ve věci žádosti žalobce o příspěvek na mobilitu, hodnotil obdobnou námitku žalobce jako nedůvodnou. Vzhledem ke zdravotním potížím žalobce bylo zcela korektní, že v komisi mj. zasedl odborník z oboru ortopedie (MUDr. D. nebo MUDr. H.) a odborník z oboru neurologie (MUDr. Š). V komisi dále zcela v souladu s právními předpisy předsedal posudkový lékař, konkrétně MUDr. E. B. a složení komise dále podle právních předpisů doplňovala tajemnice paní K. Složení posudkové komise odpovídalo právním předpisům, v tomto směru nelze přisvědčit spekulacím žalobce ohledně jejího závadného složení. Spekulace žalobce vyplývají z toho, že nesouhlasí s negativním posudkovým závěrem. K odbornosti předsedkyně posudkové komise MUDr. B. bylo žalobci sděleno, že jejím oborem je posudkové lékařství. Žalobce se s tímto sdělením nespokojil a nadále spekuloval o odbornosti této osoby. Soud má z a to, že složení komise plně odpovídalo právním předpisům a rovněž zdravotním potížím žalobce.

104. NSS krajskému soudu ve zrušovacím rozsudku dále vytkl, že se opomněl vyjádřit k některým žalobním bodům, konkrétně k námitce vytýkající údajnou podjatost úředních osob, které se podílely na rozhodování věci žalobce v prvostupňovém i druhostupňovém správním řízení, popř. i posudkových lékařů. NSS dále vyzval krajský soud, aby se případně vyjádřil i k námitce porušení základních práv a svobod žalobce, včetně práv zdravotně postižených osob.

105. Žalobce v žalobě namítal podjatost jednak Ing. L. B. a Mgr. L. S., jenž byly oprávněnými úředními osobami v této věci v řízení před odvolacím správním orgánem a jednak podjatost Mgr. I. S. a A. H., jenž byly oprávněnými úředními osobami v této věci v řízení před prvostupňovým správním orgánem. U první dvojice uvedených úředních osob žalobce zmínil, že se obě osoby podílely na vydání obou rozhodnutí žalovaného (ze dne 25. 10. 2013 a ze dne 11. 5. 2016), ačkoliv měly být pro svůj poměr k věci z projednávání této právní věci vyloučeny z důvodu podjatosti. Podle žalobce měly uvedené osoby osobní zájem na výsledku daného správního řízení, tedy to, aby řízení dopadlo v neprospěch žalobce. Uvedenou spekulaci o podjatosti zmíněných osob žalobce nijak blíže nekonkretizoval a nedoložil žádným důkazem. Nutno také zdůraznit, že podjatost uvedených osob žalobce nenamítal v průběhu správního řízení. Námitka podjatosti těchto osob uplatněná nyní v soudním řízení není důvodná, neboť samotný postup ve věci, byť s negativním výsledkem pro žalobce, nepředstavuje podjatost úřední osoby. Úřední osoby musí v řízení postupovat profesionálně a každé vydané rozhodnutí či jiný postup v řízení musí řádně zdůvodnit. Výše uvedené se tak týká i uplatněné námitky podjatosti vůči úředním osobám vystupujícím v této věci v řízení před prvostupňovým správním orgánem Mgr. I. S. a A. H. I přesto, že v předmětné věci 2x rozhodovaly, musí vydané rozhodnutí vždy řádně zdůvodnit. Pokud tak žalobce spatřuje podjatost uvedených osob pouze v tom, že vydaly ve věci pro něj negativní rozhodnutí, pak v tomto podjatost úředních osob shledávat nelze. Jiné argumenty žalobce neuplatňoval a podjatost uvedených osob ničím neprokázal. Podjatost uvedených osob nemohla spočívat v tom, jak žalobce tvrdil, že uvedené osoby měly na výsledku daného řízení osobní zájem, tedy to, aby řízení dopadlo v neprospěch žalobce, neboť by tyto osoby jinak uznaly své pochybení v minulosti. Jak již bylo výše řečeno, podjatost úředních osob nelze spatřovat v běžném postupu správního orgánu (úředních osob), který je v souladu se zákonem a řádně zdůvodněn, byť přináší negativní výsledek řízení pro účastníka řízení. Ke zbylým spekulacím žalobce soud sděluje, že tyto ničím neupřesnil a hlavně neprokázal. U všech úředních osob (viz shora), k nimž žalobce váže námitku podjatosti, nebyl prokázán jakýkoliv poměr k věci ani k žalobci, ostatně takový poměr žalobce nijak neupřesnil. Námitku podjatosti uvedených úředních osob soud shledal zcela nedůvodnou. Pro úplnost ještě soud zmiňuje, že ze správního spisu zjistil, že námitka podjatosti vůči úředním osobám působícím u prvostupňového správního orgánu Mgr. S. a Mgr. H. byla žalobcem řádně uplatněna v průběhu prvostupňového správního řízení a následně byla zákonným způsobem řešena. Přitom podjatost nebyla shledána. Pokud pak žalobce namítal v rámci odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí znovu podjatost uvedených osob (avšak problém shledal pouze v tom, že uvedené osoby negativně o jeho věci rozhodly a nic konkrétního k jejich poměru k věci či žalobci nenamítal), neshledal žalovaný u těchto osob podjatost, neboť důvody žalobcem uváděné nemohly jejich podjatost osvědčit. Nadto považoval namítání podjatosti těchto osob po ukončeném prvostupňovém správním řízení již za irelevantní.

106. Žalobce v průběhu správního řízení rozporoval složení posudkové komise, její odbornost a fundovanost, avšak nikdy vůči těmto osobám nevznesl námitku podjatosti, která by byla v průběhu správního řízení řešena. Složením posudkové komise a odborností jejích členů se soud již zabýval ve výkladu výše, proto na tento výklad nyní odkazuje. Složení posudkové komise ani odbornost jednotlivých členů soud neshledal za rozporné s právními předpisy. Uvedené osoby nemají žádný příbuzenský vztah k žalobci ani jiný poměr k jeho věci. Nemohou zde tedy být ani pochybnosti o podjatosti uvedených osob. Ostatně žalobce ani nic konkrétního ohledně zaujetí těchto osob proti jeho osobě neuváděl. Samotné posuzování jeho zdravotního stavu či rozhodování v neprospěch žalobce není důvodem podjatosti.

107. Pokud by žalobce spatřoval údajnou podjatost i u MUDr. A. K., posudkové lékařky OSSZ Zlín, pak ani tomu nelze přisvědčit. Uvedená lékařka se věcí žalobce zabývala v prvostupňovém správním řízení. Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že vůči posudkovému lékaři OSSZ Zlín nebyla vznesena v průběhu prvostupňového správního řízení žádná námitka podjatosti, pročež se nebylo možné takovou podjatostí lékaře OSSZ zabývat. Teprve v dopise ze dne 17. 7. 2015 žalobce k lékařkám OSSZ uvedl, že vyjádření OSSZ Zlín ze dne 29. 6. 2015 vydala MUDr. A. K., přičemž tato osoba nevydala předchozí posudek, jenž byl následně napaden žalobcovým podáním ze dne 14. 4. 2015. Předchozí posudek totiž podala MUDr. Z. D. D. C., pročež následně zpracované vyjádření nadřízenou posudkovou lékařkou MUDr. A. K. považoval žalobce za nekompetentní a podezřelé, když následné vyjádření podala osoba odlišná od lékaře, který vydal původní posudek. Z uvedeného dopisu nebylo možno dovodit námitku podjatosti vůči lékařům OSSZ Zlín. Námitka podjatosti vůči lékařce OSSZ Zlín byla vznesena až v odvolacím řízení. V odvolacím řízení však byly pořízeny nové posudky posudkovou komisí MPSV ČR a z předchozích posudků OSSZ Zlín již nebylo vycházeno. Námitka podjatosti tak nebyla shledána důvodnou, a pokud žalobce chtěl namítat podjatost lékařů OSSZ Zlín, měl tak učinit již v průběhu prvostupňového správního řízení.

108. Krajský soud nemohl dále přisvědčit ani žalobním námitkám týkajících se porušení základních práv a svobod žalobce, včetně práv zdravotně postižených osob. Žalobce v této souvislosti odkazoval na nedodržování Listiny základních práv a svobod Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Úmluvy o právech zdravotně postižených osob. Žalobce si také stěžoval, že nepřiznáním průkazu osoby se zdravotním postižením je diskriminován a je mu zasahováno každý den do jeho základních práv. K uvedenému je však třeba ve shodě se závěry žalovaného uvést, že z práva na sociální zabezpečení, a tedy ze sociálních práv, vyplývají nároky zakotvené v zákonech, které sociální práva provádějí. Jak již bylo výše uvedeno, právo na přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením je upraveno v zákoně o poskytování dávek OZP, kde jsou současně uvedeny zákonné podmínky, za kterých je možné toto právo přiznat. Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na přiznání tohoto průkazu osoby se zdravotním postižením vznikne pouze při splnění podmínek stanovených tímto zákonem. V opačném případě, nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, žalobce nemá nárok na přiznání tohoto průkazu. Nutno také doplnit, že zákon o poskytování dávek OZP vychází z předpisů vyšší právní síly a nesmí s nimi být v rozporu. Vymezení pozice sociálních práv má jinak jasnou oporu v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že taxativně vypočtených hospodářských, sociálních a kulturních práv se lze domáhat jen v mezích zákonů, které je provádějí. Pokud tedy v nyní posuzované věci správní orgány postupovaly podle zákona o poskytování dávek OZP ve znění účinném do 31. 12. 2013, pak postupovaly zcela v souladu s naším ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Nesplní-li žalobce zákonné podmínky pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, pak to neznamená, že jsou porušována jeho základní práva a svobody. Ostatně žalobce ani nekonkretizoval žádné základní právo či právo zdravotně postižené osoby, které mělo být postupem správních orgánů v řízení o žádosti žalobce porušeno. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzení žalobce, že každý den bez průkazu osoby se zdravotním postižením je omezován na svém soukromém či rodinném životě a vůči jiným osobám je tak diskriminován. Jde o subjektivní pocit žalobce. Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením, a tedy i využívání s tím spojených výhod, může žalobci vzniknout jen v případě splnění zákonem stanovených podmínek (dle zákona poskytování dávek OZP). Posledně citovaný zákon však neupravuje soukromý ani rodinný život žadatelů o poskytování dávek OZP. Pokud pak jde o žalobcovo srovnání s nároky senátorů, poslanců či jiných ústavních činitelů, pak tyto jsou upraveny zcela jinými právními předpisy, než je zákon o poskytování dávek OZP. Nelze tedy přisvědčit ani námitce žalobce týkající se jeho údajné diskriminace. Uplatňování zákonných postupů při řízení o průkazu osoby se zdravotním postižením nelze považovat za diskriminaci jakéhokoliv charakteru. Pokud by jakýkoliv právní předpis byl diskriminující, neměl by v našem právním řádu místo a byl by nesouladný s naším ústavním pořádkem.

109. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že pokud mu úřad práce nepřiznal průkaz osoby se zdravotním postižením, pak je takový postup nepřiměřený a v rozporu s Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, Úmluvou o právech zdravotně postižených osob a rovněž judikaturou Ústavního soudu. Jak již bylo výše uvedeno, průkaz osoby se zdravotním postižením lze přiznat pouze žadateli, který splňuje zákonné podmínky uvedené v zákoně o poskytování dávek OZP. Pokud takové podmínky splněny nejsou a prvostupňový správní orgán rozhodne v neprospěch žadatele o tento průkaz, je tomuto žadateli dána zákonná možnost využít opravných prostředků, v jejichž rámci je opět posuzováno splnění zákonných podmínek pro nárok na požadovaný průkaz osoby se zdravotním postižením. Takový postup správních orgánů je souladný s právními předpisy a není nepřiměřený či v rozporu s listinou základních práv a svobod jiných právních norem.

110. Pokud žalobce požadoval, v případě zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, přikázat věc jiné krajské pobočce úřadu práce nebo jinému pracovišti této krajské pobočky úřadu práce anebo jiným úředním osobám než Mgr. S. a Mgr. H., pak k tomu krajský soud neshledal žádný důvod. Předání věci k vyřízení jinému úřadu či jiným osobám k vyřízení je možné pouze za předpokladu, že původní oprávněné úřední osoby byly vyloučeny z projednávání a rozhodování věci (např. pro podjatost). Z úřední činnosti a z obsahu správního spisu však bylo zjištěno, že osoby, které projednávaly žádost žalobce o přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením v prvostupňovém správním řízení, nebyly vyloučeny z projednávání a rozhodování věci. Žalobce toto předání věci k vyřízení jinému úřadu či jiným osobám odůvodňoval tím, že uvedené osoby nerespektovaly právní názor soudu a dopouštěly se závažných vad řízení. Předmětné úvahy žalobce však ani nebyly založeny na reálném podkladě a soud je shledal jako nedůvodné. Na totožné odůvodnění soud odkazuje i v případě požadavku žalobce na předání věci k vyřízení jiné pobočce Ministerstva práce a sociálních věcí než je pobočka ve Zlíně nebo předání věci k vyřízení jiným úředním osobám než jsou Ing. B. a Mgr. S.; totéž se pak týká požadavku žalobce na posouzení zdravotního stavu žalobce před OSSZ Zlín (aby věc vyřizovala jiná osoba než je MUDr. K.) a na MPSV ČR v Brně (aby věc vyřizovalo jiné pracoviště nebo jiné osoby než jsou MUDr. B. a MUDr. H.). Ani v těchto případech nebyly shledány důvody pro předání věci k posuzování zdravotního stavu jinému pracovišti či jiným osobám. Nebylo rovněž zaznamenáno, že tyto oprávněné osoby či určená pracoviště byly vyloučeny z posuzování a projednávání věci.

111. Žalobce také zpochybňoval postup žalovaného v tom, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel, a že neprovedl jeho návrhy na dokazování, čímž zatížil správní řízení vadou. K uvedenému krajský soud sděluje, že zákonným podkladem pro rozhodování v předmětné věci je posouzení schopnosti žalobce zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace a posouzení stupně jeho závislosti na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách. Při tomto posuzování musí posudkový orgán vycházet ve smyslu § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu žadatele doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, výsledkem sociálního šetření a zjištěním potřeb osoby, popř. z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícím lékařem. Žalobce ze správního spisu ověřil, že uvedené požadavky byly v průběhu celého správního řízení splněny. Vlastní návrhy žalobce na dokazování nebyly rozhodným podkladem v předmětné věci, jelikož shromážděná zdravotní dokumentace, kterou měla posudková komise MPSV ČR k dispozici, byla dostatečná k projednání a prošetření zdravotního stavu žalobce. Z § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách také vyplývá, že posudkový orgán je povinen obstarat při posuzování zdravotního stavu předepsané podklady; přitom je především povinen vycházet právě z posudku posudkové komise, který je v odvolacím řízení důkazem mimořádně významným a rozhodujícím. V pořízeném posudku posudková komise mj. konkrétně uvedla, které úkony vzaté v úvahu při posuzování závislosti žalobce je tento schopen provést samostatně nebo jen s pomocí jiné fyzické osoby. Naproti tomu žalobce nepředložil žádný jiný posudek nebo lékařskou zprávu, která obsah posudku posudkové komise zpochybňovala. Na tomto nic nezměnily ani propouštěcí zprávy z Lázní Hodonín, zprávy MUDr. M., zprávy MUDr. V. ani svalový test ze dne 30. 10. 2014. Předkládané zprávy posudková komise podrobně přezkoumala, vyhodnotila z textu i s další zdravotní dokumentací žalobce a přijala jasný posudkový závěr. V řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením nemohl být zcela relevantním podkladem posudek o invaliditě žalobce ze dne 9. 10. 2012, neboť závěry v tomto posudku učiněné se týkaly pracovní schopnosti žalobce, nikoliv jeho schopností zvládat základní životní potřeby, což je naopak zásadní pro řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Pokud pak jde o souhlas praktického lékaře MUDr. K. s vyjádřením žalobce ze dne 13. 4. 2015, v němž si žalobce sám subjektivně sepsal seznam aktivit, nelze považovat za odbornou lékařskou zprávu či nařízení léčebného režimu, nýbrž jde pouze o souhlas praktického lékaře s vyjádřením posuzovaného, popř. o obecné doporučení praktického lékaře k vyloučení případně nevhodných pohybových aktivit při objektivizovaném souhrnu zdravotních postižení. K tomu se detailně vyjádřila posudková komise např. v posudku ze dne 19. 1. 2016. Pokud pak jde o tvrzení žalobce, že v tomto potvrzení praktického lékaře lze spatřovat nařízený léčebný režim, tak i to posudková komise vyloučila ve svém posudku ze dne 15. 3. 2016, když uvedla, že nejde o nařízený režim, nýbrž o výčet aktivit, které se žalobce necítí schopen vykonávat, přičemž praktický lékař s tímto formálně vyjádřil souhlas (viz vyjádření ze dne 13. 4. 2015, kdy v tomto „doporučeném nařízeném režimu“ praktický lékař uvedl, že si doporučení posuzovaný napsal sám, avšak s jeho prohlášením lze souhlasit). Žalobci tedy nebyl odborným lékařem nařízen přesný léčebný režim, jenž má na mysli zákonná právní úprava.

112. Žalovaný změnil napadené prvostupňové správní rozhodnutí z důvodu nesprávné výrokové části, kterou sám žalobce coby odvolatel nazval rozpornou. Prvostupňové správní rozhodnutí totiž zamítlo nárok žalobce na průkaz osoby se zdravotním postižením ode dne 5. 2. 2013 do 31. 12. 2015, ale současně mu přiznalo nárok na tento průkaz označený symbolem „TP“ ode dne 1. 1. 2014 trvale. Žalobce v tomto výroku spatřoval rozpornost a nejednoznačnost. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí tedy vyhověl námitce žalobce a změnil prvostupňové správní rozhodnutí. Současně však žalobci nemohl vyhovět v jeho požadavku, aby mu byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením, neboť dle shora uvedených závěrů posudkové komise nebyly pro takové přiznání průkazu splněny zákonné podmínky (žalobce není osobou, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace a ani není uznána za osobu závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách). Změnu rozhodnutí žalovanému umožňovaly veškeré shromážděné podklady i dosavadní průběh správního řízení (v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, a také věcné správnosti rozhodnutí).

113. Ve velmi rozsáhlé žalobě formoval žalobce žalobní námitky velmi rozvláčným a nepřehledným způsobem. Především dlouze citoval doslovný obsah jednotlivých podání uplatněných ve správním řízení. K těmto citacím dlouhých textů pak stručně uvedl, že k uvedenému podání či argumentaci žalobce v něm uvedené správní orgány či posudková komise nepřihlédly. K takto formulovaným námitkám krajský soud uvádí, že jsou zcela konkrétní a není zřejmé, co konkrétně správní orgány či posudková komise neprovedly, neposoudily, či porušily. Současně platí, že správní soud není oprávněn ani povolán k tomu, aby za žalobce dodatečně formuloval a konkretizoval námitky tak, aby byl ve sporu úspěšný, anebo takové námitky v dlouhých textech dohledával či dovozoval. K těmto námitkám se tedy nelze vyjádřit jinak než jen obecně, přičemž soud má za to, že žalovaný i posudková komise řádně vypořádali veškeré námitky žalobcem uplatněné ve správním řízení. Žalobce neustále dokola opakuje, že jeho námitky nebyly ve správním řízení správními orgány a posudkovou komisí vypořádány (to vztahuje k jakémukoliv podání či jakékoliv argumentaci), ale z uvedeného je zřejmé, že se vůbec s obsahem posudků i rozhodnutí správních orgánů neseznámil a neověřil, zda náhodou jeho námitky nebyly vypořádány. K formulaci námitky, že se správní orgány a posudková komise k námitkám žalobce nevyjádřily, žalobce často dodává, že pokud se přece jen tyto orgány a posudková komise vyjádřily, pak tak učinily jen nedostatečně, obecně a vyhýbavě. Uvedeným na druhou stranu připouští, že se správní orgány a posudková komise k jeho argumentaci a námitkám přece jen vyjádřily. Bohužel tento způsob formulace žaloby je velice nešťastný a nepřehledný a z paušálně či obecně neustále opakovaných výtek nelze dovodit žádnou výtku konkrétní.

114. Žalobce v žalobě mj. napadl postup žalovaného, při němž od posudkové komise vyžádal doplňující posudky. Přitom takový postup označil žalobce za nezákonný. S názorem žalobce však nelze souhlasit, takový postup je souladný se zákonem a v praxi běžný. Navíc takový názor žalobce zcela postrádá logiku, a to právě v případě, kdy žalobce sám podával opakovaná vyjádření k posudkům posudkové komise a vyjadřoval v nich nové výtky a argumentaci, jimiž se v doplňujících posudcích musela posudková komise pokaždé znovu zabývat.

115. Pokud žalobce vytýká žalovanému, že pouze mechanicky citoval tvrzení posudkové komise, pak podle názoru soudu jde právě o ty situace, které se týkají odborného medicínského posouzení, k nimž je oprávněna právě jen posudková komise a nikoliv žalovaný. Proto žalovaný musí doslovně převzít a citovat odborný posudkový závěr posudkové komise.

116. Žalobci nebylo ve správním řízení jakkoliv bráněno, aby k prokázání svých tvrzení předložil jakýkoliv důkaz. Za důkaz slouží vše, čím je účastník řízení schopen svá tvrzení a konkrétní skutkové okolnosti prokázat. K dotazu soudu na eventuální zpracování privátního znaleckého posudku posuzující zdravotní postižení žalobce se zástupce žalobce vyjádřil tak, že takový posudek nepořídili, neboť by na to musely být vynaloženy finanční prostředky. Žalobce vedle toho citoval z judikatury NSS, např. rozsudek ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 6 Ads 133/2009, z něhož má podle něj vyplývat, že správní orgány jsou povinny u osob zdravotně postižených zjišťovat z moci úřední aktivně rozhodné skutečnosti za účelem rozhodnutí ve věci. K tomu krajský soud uvádí, že uvedené nebylo v posuzované věci porušeno.

117. Není pravdou, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil ke zvládání jednotlivých aktivit základních životních potřeb žalobcem, zvládání jednotlivých aktivit základních životních potřeb spadá do posudkového lékařství a vyžaduje odborné medicínské posouzení ve vazbě na naplnění konkrétních zákonných kritérií. K tomu je povolána posudková komise, která uvedené posoudila řádně a v nezbytném rozsahu, pročež tyto závěry mohl žalovaný přejímat do svého rozhodnutí a dále vyhodnocovat v rámci hodnocení jednotlivých důkazů. Žalovaný však nemohl odborně posuzovat zdravotní stav žalobce a jeho schopnosti zvládat konkrétní základní životní potřeby, neboť pro to nemá vysokoškolské lékařské vzdělání a není ani posudkovým lékařem. Jelikož posudková komise MPSV ČR posoudila zdravotní stav žalobce a jeho schopnosti zvládání základních životních potřeb komplexně, jednoznačně, určitě a bez jakýchkoliv pochybností, nebylo třeba zjišťovat a posuzovat zdravotní stav žalobce jinde, např. prostřednictvím dotazů na neposudkové lékařské odborníky (např. u lékařského odborníka na bolest, nebo u odborníka na krční páteř, dále u odborníka na svaly apod.). K dalším žalobním námitkám krajský soud uvádí, že úkolem posudkové komise (a potažmo žalovaného) nebylo to, aby odpovídala na žalobcovy otázky stran toho, jaké aktivity může konat, jaké aktivity konat nemůže, při jakých aktivitách dojde ke zhoršení zdravotního stavu a při jakých aktivitách ke zhoršení zdravotního stavu nedojde. Úkolem posudkové komise je řádně posoudit a vyhodnotit na podkladě dostatečných podkladů zdravotní stav posuzované osoby a tento následně přiřadit k zákonným kritériím, jejichž splnění zákon vyžaduje pro přiznání konkrétního nároku, v posuzovaném případě průkazu osoby se zdravotním postižením. V posuzovaném případě bylo rozhodné zjistit a vyhodnotit schopnosti zvládání základních životní potřeby mobility, popř. orientace a dále nezvládání minimálně 3 základních životních potřeb (viz příloha č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.). Zvládání, resp. nezvládání jednotlivých základních životních potřeb ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. posudková komise řádně u žalobce zjistila, svá zjištění vyhodnotila, přičemž následně své závěry podřadila pod správnou právní úpravu. Těmto závěrům, ze kterých posléze vycházel žalovaný při svém rozhodování, nemohl soud ničeho vytknout. Závěry posudkové komise nejsou rozporné a nevzbuzují jakékoliv pochybnosti, pročež nebylo na místě, aby žalovaný ve správním řízení vyžádal vydání revizního znaleckého posudku (jak zmiňoval v žalobě žalobce).

118. Žalobci nebyl nařízen konkrétní léčebný režim, jím uváděné skutečnosti, že se nesmí prochladit, nesmí zvedat těžká břemena a neměl by dlouho sedět či stát ve strnulé poloze, odpovídají běžným doporučením lékařů vůči vertebrogenním pacientům.

119. Pokud se žalobce v žalobě vyjadřoval tak, že se posudková komise nevyjadřovala k jeho jednotlivým podáním a v nich uplatněným námitkám, pak k tomu soud uvádí, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, ze správního spisu a z obsahu jednotlivých posudků posudkové komise vyplývá, že se tato vždy vyjadřovala ke všem podáním žalobce a ke všem námitkám v nich uplatněných. Není rovněž pravdou, že se posudková komise nevyjádřila k prohlášení syna žalobce Mgr. J. S. ze dne 14. 4. 2015. V posudku ze dne 19. 1. 2016 k tomu posudková komise uvedla, že při posouzení stupně závislosti se hodnotí objektivizovaná funkční porucha orgánů nebo systémů, resp. porucha tělesných struktur a funkcí ve vztahu ke schopnosti zvládat jednotlivé základní životní potřeby, a to i za pomoci pomůcek pro zdravotně postižené, vlastním tempem anebo s použitím náhradních mechanismů, vždy ale takovým způsobem, aby cíle bylo dosaženo a výsledek dosahoval běžného biopsychosociálně přiměřeného standardu. Dále se přihlíží k potřebě pomoci jiné fyzické osoby při zvládání jednotlivých aktivit 10 základních životních potřeb. Ve zdravotním stavu musí být tedy ze zákona prokázána těžká porucha nebo úplná ztráta funkce systému (orgánů), která brání zvládání některé základní životní potřeby a dále potřeba pomoci jiné fyzické osoby při výkonu základní životní potřeby. K posouzení závislosti je nezbytnou podmínkou i provedení sociálního šetření, které objektivizuje schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby ve vlastním (mnohdy i pro potřeby zdravotně postižených speciálně upraveném) prostředí, a také rozsah pomoci jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb. K uvedenému soud ještě doplňuje, že žalobce i jeho syn opakovali ve svých prohlášeních stále tytéž skutečnosti ohledně nezvládání jednotlivých pohybů či aktivit žalobcem.

120. Není také pravdou, že by se posudková komise nevyjadřovala k lékařským zprávám jednotlivých lékařů, kteří žalobce léčili. Naopak tyto lékařské zprávy byly součástí zdravotní dokumentace, kterou měla posudková komise při svém posuzování k dispozici. Jednotlivé lékařské zprávy, které mohly mít nějaký dopad na posuzovanou věc, posudková komise také citovala v úvodu svého posudku (viz obsah těchto posudků). Dále není pravdivé žalobní tvrzení ani to, které se týká údajného nevyjádření posudkové komise k případným odborným názorům lékařských odborníků z odborné literatury. K uvedeným návrhům se posudková komise například vyslovila ve svém posudku ze dne 15. 3. 2016 tak, že názory odborníků z jiných lékařských oborů posudková komise respektuje z hlediska objektivního nálezu a v tomto smyslu je nezpochybňuje. Pro posuzování zdravotního stavu v oblasti sociálního zabezpečení je ale kompetentní pouze posudkový lékař se speciální způsobilostí pro obor posudkové lékařství. Jakákoliv konstatování odborných lékařů o dopadu zdravotního stavu na dávky a služby sociálních systémů jsou zcela mimo kompetence jiné lékařské odbornosti než posudkového lékařství. V posudkové komisi je navíc přítomen odborník z lékařského oboru, do kterého spadá rozhodující zdravotní postižení posuzované osoby, který je obeznámen s posudkovými kritérii, takže je schopen zhodnotit rozsah zdravotního postižení ve vztahu k právnímu předpisu. Dále se posudková komise na jiném místě tohoto posudku ještě vyjádřila tak, že navrhované dokazování formou vypracování odpovědí na otázky adresované ošetřujícímu neurologovi, neurochirurgovi a lázeňskému lékaři je dle názoru posudkové komise již nad rámec řádného opravného prostředku a posudková komise takový postup nepovažuje za důvodný, protože zdravotní stav žalobce byl dostupnými prostředky objektivizován způsobem, o němž nemá posudková komise důvodné pochybnosti. K odborným názorů lékařských odborníků se posudková komise ještě vyjádřila ve svém posudku ze dne 26. 4. 2016 tak, že k citacím z vyjmenovaných odborných publikací uvádí, že jde o informace obecného charakteru, které popisují, jakými obtížemi může trpět osoba s poruchami páteře. Konkrétní funkční stav posuzované osoby je v posudkové komisi vždy objektivizován odbornými lékařskými vyšetřeními, které již byly opakovaně posudkově zhodnoceny. Další objektivizace zdravotního stavu tedy není dle posudkové komise důvodná (posudková komise se vyjadřovala k návrhu na provedení dokazování).

121. Žalobce ještě v závěru svých žalobních námitek uvedl, že pokud by zvládal některou aktivitu pouze s námahou a bolestí, tak mělo být uzavřeno, že tuto aktivitu nezvládá. K tomu soud uvádí, že takové situaci v posuzované věci nedošlo a nebylo prokázáno, že by žalobce některou z aktivit zvládal pouze s námahou a bolestí.

122. Pokud žalobce mj. ještě ke složení posudkové komise uváděl, že by v ní měl být přítomen, mimo ortopeda a neurologa, také odborník na krční páteř, dále odborník na bederní páteř, odborník na svaly, odborník na bolesti apod., pak k tomu nelze přisvědčit, neboť uvedené části těla (mimo oblast bolesti) posuzuje z ortopedického hlediska vždy ortoped, v případě neurologických obtíží také neurolog. Takové složení komise bylo v nyní posuzované věci právě dodrženo.

123. Pokud žalobce v doplnění žaloby uváděl, že není pravdou, že ve správním řízení nepředložil ke svým tvrzením žádný důkaz, když dne 13. 4. 2016 předložil odborné názory lékařů z odborné literatury, které měly podle něj zpochybňovat závěry posudkových lékařů v uvedené věci, pak k tomu soud uvádí, že toto sice žalobce ve správním řízení navrhoval, avšak šlo o odkazy na odbornou literaturu, tj. texty odborníků, které však neřešily žalobcův konkrétní zdravotní stav a konkrétní schopnosti zvládat základní životní potřeby, a to v komparaci se zákonnými kritérii pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením ve znění právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nešlo tedy o důkaz v pravém slova smyslu, který mohl zpochybnit či vyvrátit správnost závěrů posudkové komise v konkrétním případě žalobce.

124. Žalobce v podané replice k vyjádření žalovaného k žalobě vytýkal žalovanému, že se nevyjádřil k řadě jeho žalobních námitek. Uvedené výtky v podstatě kopírovaly žalobní námitky. Soud k tomu pro úplnost dodává, že právem žalovaného je se vyjádřit k podané žalobě, což žalovaný využil, avšak není jeho povinností reagovat na všechny žalobcem uplatněné žalobní body. Rozsah podaného vyjádření k žalobě zcela závisí na vůli žalovaného. Pokud se žalovaný nevyjádří ke všem žalobním bodům, není za to sankcionován v podobě neúspěchu v soudním řízení. Předmětem přezkumu je napadené rozhodnutí žalovaného (včetně prvostupňového správního rozhodnutí) a nikoliv podané vyjádření k žalobě.

125. K návrhu žalobce v jeho replice, aby soud rozhodoval o uplatněném nároku ve dvou výrocích a v každém z nich podle jiné právní úpravy, soud uvádí, že o tomtéž nároku nelze rozhodovat podle dvou různých právních úprav platných v jiných rozhodných obdobích. Pokud by však měl žalobce na mysli rozhodování i o nároku dalším – pozdějším (podléhajícím pozdější právní úpravě), pak by takové řešení bylo možné, avšak takové řešení by muselo vycházet ze samotného předmětu správního řízení a v něm uplatněné žádosti o přiznání obou nároků. Pro takový postup by tedy musel existovat podklad, tedy nejen žádost žalobce o takový nárok, ale také provedené odborné posouzení zdravotního stavu žalobce za pozdější období (posuzovaného podle pozdější právní úpravy).

126. Není také pravdivé tvrzení, že žalobce má zablokován jakýkoliv přístup k získání průkazu osoby se zdravotním postižením, neboť soud ze své úřední činnosti zjistil (a zástupce žalobce toto při jednání soudu potvrdil), že žalobce již dávno disponuje tímto průkazem osoby se zdravotním postižením. Jde jen o to, že žalobci nebyl tento průkaz přiznán již od podání nyní zkoumané žádosti (od 5. 2. 2013). Na základě později a řádně uplatněné žádosti mu byl průkaz přiznán.

127. K námitkám žalobce stran nesprávného postupu posudkových lékařů krajský soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017-61, z něhož vyplývá právní věta, že „Úkolem posudkových lékařů i posudkových komisí MPSV ČR není vyšetřování posuzovaných osob, ale pouze posudkové zhodnocení nálezů klinických lékařů, které jsou pro vypracování posudku podkladem. Závěry posudků nelze považovat za chybné proto, že byly zpracovány posudkovými lékaři působícími u správního orgánu, který o dávce rozhoduje (resp. působícího u okresní správy sociálního zabezpečení). Soud v řízení pouze ověřuje daný posudek úplný a přesvědčivý, tedy zda se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, včetně těch, jež namítá posuzovaná osoba a zda je z něj zřejmé, že zdravotní stav byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace.“ 128. Z hlediska složení posudkové komise krajský soud dále poukazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Ads 331/2018-37, a dále ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 Ads 94/2008-85, v nichž NSS dospěl k závěru, že není stanovena povinnost jmenovat členem posudkové komise MPSV ČR odborníka určitého klinického oboru pro konkrétní posuzovaný případ. To platí i pro nyní posuzovaný případ. Podle § 16b odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení musí být posudková komise MPSV ČR nejméně tříčlenná, složená z předsedy, kterým je lékař, tajemníka a dále odborných lékařů jednotlivých klinických oborů. Z logiky věci dále plyne, že posudková komise by měla být složena tak, aby mohla řádně zhodnotit zdravotní stav posuzovaného a případně provést i vlastní vyšetření. V nyní posuzované věci byly zákonné podmínky splněny a posudková komise mohla řádně zhodnotit zdravotní stav žalobce, což také učinila.

129. Posudková komise vypracovala posudky v řádném složení, přičemž provedla hodnocení základních životních potřeb žalobce na základě zdravotní a podkladové dokumentace, včetně zdravotní dokumentace praktického lékaře MUDr. K., dále sociálního šetření úřadu práce a přihlédla rovněž k informacím uvedeným v odvolání a v dalších vyjádřeních zmocněnce žalobce doložených v průběhu správního řízení. Posudková komise jakkoliv nezlehčovala zdravotní obtíže žalobce a byla povinna posuzovat zdravotní stav žalobce v souladu s platnými právními předpisy.

130. Soud dále připomíná recentní judikaturu NSS, např. rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 137/2015-45, z nichž vyplývá, že kvalita návrhu předurčuje kvalitu soudního rozhodnutí. K tomu se mj. vyjádřil i NSS ve zrušovacím rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 Ads 46/2017-84, který mj. poukázal na nebývalou rozvleklost návrhu žalobce, jenž je zcela nepřiměřený předmětu řízení a v podstatě sporných skutkových a právních otázek, což je mj. důsledkem obšírně popisovaných a přitom z hlediska své podstaty opakujících se argumentů a návrhů, z nichž některé jsou navíc zcela zjevně nesmyslné či nerelevantní. Nelze a priori vyloučit důvodnost některých námitek žalobce, ovšem při způsobu, jakým jsou v podání formulovány a prezentovány, se ztrácí či zamlčuje jejich podstata, a tedy se i snižuje šance žalobce na úspěch. Žalobci nelze upřít právo na to, aby se správní soudy se vší vážností zabývaly jeho případem a veškerými jeho relevantními a včas a řádně uplatněnými námitkami a důkazními návrhy, na straně druhé by si však měl žalobce, resp. jeho obecný zmocněnec, který ho zastupoval v řízení o žalobě a formuloval i jeho kasační stížnost, uvědomit, že tato věc není jedinou, kterou musí správní soudy bez nepřiměřených průtahů rozhodnout, a i tomu by měl žalobce uzpůsobit rozsah, obsah i četnost svých podání, a to jak již bylo konstatováno, ve svém vlastním zájmu, tedy za tím účelem, aby procesní obrana práv a oprávněných zájmů žalobce v této věci byla skutečně efektivní.

131. Mimo výše uvedené NSS vyjádřil ve věci názor, že se mu jeví nepochopitelným postoj žalobce (stěžovatel), resp. jeho obecného zmocněnce, kteří zatěžují soudy desítkami stran podání, aniž by jednoduše dosáhli toho, oč usilují, tedy přiznání průkazu osoby se zvlášť těžkým zdravotním postižením (ZTP) žalobci a s tím spojených výhod (včetně, v případě splnění dalších zákonných podmínek, možnosti získání příspěvku na mobilitu, o jehož přiznání žalobce dosud také marně usiloval, viz § 6 zákona o poskytování dávek OZP v účinném znění), tím, že by žalobce podal novou žádost o přiznání tohoto průkazu, jež by byla posuzována podle pozdější právní úpravy. Jak totiž uvedl i sám žalobce (stěžovatel) prostřednictvím svého zmocněnce mj. v kasační stížnosti, podle závěrů posudku Posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne 18. 12. 2015 tento průkaz žalobci dle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vzhledem k jeho zdravotnímu stavu právem náleží, přičemž žalovaný nereflektoval tento závěr posudkové komise v dosavadním řízení pouze z toho důvodu, že byl přesvědčen o tom, že se na toto řízení vzhledem k datu podání původní žádosti uplatní předchozí právní úprava účinná do 31. 12. 2013. Pokud by si tedy žalobce podal novou žádost, nebylo by již žádných pochyb o tom, že se má rovněž posuzovat podle nové, pro žalobce příznivé právní úpravy.

132. K povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí NSS ve shora citovaném zrušovacím rozsudku ještě uvedl, že dle Ústavního soudu není nutno pojímat tuto povinnost tak široce, že by bylo třeba vždy formulovat podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka řízení (srov. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09), a to zvláště za situace tak rozvleklého a nesoustředěného podání, jakým je žaloba žalobce. Uvedenou situací se obdobně zabýval i nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, z něhož mj. vyplývá, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“. Už vůbec pak není třeba veškerou argumentaci účastníka řízení v rozsudku podrobně rekapitulovat či dokonce doslovně citovat, jak jinak namítá žalobce ve svých podáních. Dle judikatury NSS se krajský soud musí přesto vždy vypořádat se všemi řádně a včas uplatněnými žalobními body, jakkoli to neznamená, že za žalobní bod je v daném případě nutné považovat každý dílčí, podrobně rozepisovaný a často v různých souvislostech opakovaný argument žalobce. Na tyto závěry NSS nyní krajský soud odkazuje s tím, že se jimi plně řídil.

133. Pro účely odvolacího řízení požádal žalovaný o nové posouzení zdravotního stavu žalobce posudkovou komisi, která je dle zákona č. 582/1991 Sb. oprávněna posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely odvolacího řízení správního, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku OSSZ. Při vypracování posudku je posudková komise povinna respektovat platnou legislativu, která se na hodnocení zdravotního stavu pro daný účel vztahuje. Žalovaný postoupil posudkové komisi veškeré návrhy, námitky a připomínky žalobce týkající se jeho zdravotního stavu, neboť šlo o věci, které, jak i sám žalobce sděloval, může posoudit pouze osoba s vysokoškolským lékařským vzděláním. Posudková komise veškeré připomínky žalobce vzala v úvahu při hodnocení jeho zdravotního stavu pro účely průkazu osoby se zdravotním postižením. Účelem zákona o poskytování dávek OZP je úprava podmínek pro přiznání nároku na konkrétní dávky/výhody a na základě takto stanovených podmínek pak posuzovat nárok jednotlivých žadatelů na tyto dávky. Výtka žalobce o nepřihlížení k účelu zákona o poskytování OZP nebyla relevantní, neboť hodnocení zdravotního stavu pro účely průkazu osoby se zdravotním postižením nezávisí na volné úvaze posudkového orgánu, nýbrž musí odpovídat posudkovým kritériím vymezeným v zákoně o poskytování dávek OZP a v jeho prováděcím předpise.

134. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce při jednání také tvrdil, že posudková komise uvedla, že žalobce netrpí žádnými bolestmi a nejde u něj o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Jednoduchým náhledem do obsahu posudků pořízených posudkovou komisí lze zjistit, že uvedené tvrzení žalobce se nezakládá na pravdě. Posudková komise připustila, že žalobce může mít jisté bolesti a současně vycházela i z toho, že se u žalobce jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Není také pravdou, že posudková komise nechala zcela bez povšimnutí vleklé víceetážové páteřní obtíže žalobce, když tyto popsala již ve svém prvním posudkovém hodnocení ze dne 18. 12. 2015. Uvedené obtíže žalobce byly popsány i v následujícím posudku doplňujícím.

VIII. Závěr a náklady řízení

135. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

136. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu by sice jakožto úspěšnému účastníku řízení mohlo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, avšak toto právo mu vzhledem k povaze věci nepřísluší podle § 60 odst. 2 s.ř.s.

137. Pro úplnost se soud vyjadřuje i k nákladům řízení, které žalobce účtoval pro případ úspěchu ve věci na odměně pro obecného zmocněnce. Přiznání částky odpovídající odměně obecného zmocněnce (ve smyslu případné dohody mezi žalobcem a obecným zmocněncem) by bylo v rozporu se zákonem. Ze srovnání § 35 odst. 2 a § 35 odst. 6 s.ř.s. vyplývá, že zákon předpokládá odměnu za zastupování advokátem, resp. jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů (notář, patentový zástupce atd.), nikoliv ovšem za zastoupení obecným zmocněncem podle § 35 odst. 6 s.ř.s. Obecný zmocněnec proto právo na odměnu za zastupování žalobce nemá, protože nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 s.ř.s. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 16/2010-105). Obecnému zmocněnci však nelze upřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které v souvislosti s např. podáním podstatného vyjádření ve věci vznikly (náklady na poštovné).

Poučení