69 Co 12/2025-396

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka , IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka o 250.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 8. 2024, č. j. 10 C 100/2019-355,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31.258 Kč ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované , Jméno advokáta, , advokáta.

III. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalované nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 250.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 5. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 11.153 Kč ve splátkách po 1.859 Kč splatných vždy do dvacátého dne v měsíci, kdy první splátka je splatná měsíc následující po právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.400 Kč ve splátkách po 400 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci, kdy první splátka je splatná v měsíci následujícím po právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobkyni uložil zaplatit státu – České republice na náhradě nákladů řízení státu částku ve výši 15 % z celkové výše nákladů vynaložených státem, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to ve splátkách, které budou stanoveny v tomto usnesení (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně s tím, že uplatňuje odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Okresní soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci, když v průběhu dokazování byla zjištěna řada pochybení v průběhu péče o zemřelou , jméno FO, , byly zjištěny nedostatky v celkovém fungování zařízení žalované, byl dokonce, konstatován postup non lege artis, přesto byla žaloba zamítnuta. Již samotné pozadí smrti , jméno FO, je zarážející a nebylo žalovanou přesvědčivě vysvětleno, když žena, která byť v pokročilém věku je hospitalizována s kožními problémy, jinak dle provedeného dokazování vitální, obstarává si sama své záležitosti a zcela jistě nepůsobí dojmem osoby v terminálním stadiu života, během pár dní v nemocničním zařízení umírá, aniž by o tomto byla informována rodina a zejména, aniž by byla provedena pitva, která by určila příčinu smrti. Postoj žalované v řízení před okresním soudem stejně jako jednání zaměstnanců i neprovedení pitvy spíše značí o snaze zatajit skutečnou příčinu smrti či nestandardní postupy v zařízení žalované, které nejspíš vedlo k předčasné smrti paní , jméno FO, . Pokud žalovaná i svědkové uváděli, že tyto postupy jsou v nemocnicích standardní, nemění to ničeho na faktu, že se jedná o postup non lege artis a že se rozhodně nejedná o postupy a způsob péče, který by odpovídal základním lidským právům. Okresní soud v odůvodnění bagatelizuje závažnost těchto postupů, například tím, že je to takto běžné, či že logicky je v noci na odděleních menší přítomnost personálu (byť je zde shodný počet pacientů vyžadujících shodnou péči jako přes den). Pokud však žalovaná nezajistila dostatečné množství personálu či dostatečné materiální zázemí, jedná se zcela jistě o pochybení, které s největší pravděpodobností mohlo vést k předčasné smrti paní , jméno FO, , byť je to takto údajně „běžné“. Jen stěží lze však za běžný považovat stav, kdy zdravotnický personál nemá pevně nastaveny postupy péče, není jisté, zda zdravotnická dokumentace (která je samozřejmě v případě soudního sporu často jediným důkazem o poskytované péči) obsahuje skutečné a správné údaje a stav kdy, byť dojde k naprosto neočekávané smrti osoby či zhoršení jejího stavu, nejsou o tomto informováni její nejbližší rodinní příslušníci a není ani provedena pitva. Žalobkyně i svědek Macko shodně uvedli, že s nimi o závažném zdravotním stavu paní , jméno FO, nikdo nehovořil, nikdo je na možnou smrt nepřipravil a ani s nimi nikdo nekomunikoval příčiny smrti či možnost pitvy. Žalobkyně v účastnické výpovědi uvedla, že by byla rozhodně velmi vděčná, kdyby měla možnost se s tetou rozloučit a že jí velmi ublížilo právě to, že vůbec nečekala její smrt, když ji nikdo ze zaměstnanců žalované ani nenaznačil, že by její stav byl natolik vážný. Je tak zřejmé, že žalovaná selhala nejen v poskytovaní zdravotnické péče, nicméně také v komunikaci s žalobkyní. Pakliže by byl stav paní , jméno FO, natolik vážný, pak o tom měla být její rodina – žalobkyně – informována a měly ji být poskytnuty potřebné informace. Pokud paní , jméno FO, nebyla ve stavu, který by ohrožoval její život, pak je otazné, z jakého důvodu se tento v podstatě ze dne na den zhoršil a vedl až ke smrti. Skutečnost, že je běžné, že je pacient i rodina informovaná o zdravotním stavu pacienta, potvrdil ve své svědecké výpovědi například i , tituly před jménem, , jméno FO, . Je tedy zřejmé, že přinejmenším v tomto žalovaná pochybila. Navíc nutno konstatovat, že již den před smrtí ve 13:30 hodin byl lékařkou , tituly před jménem, Kabarchuk potvrzen terminální stav, přesto v rámci své návštěvy ve shodný den odpoledne nebyla o tomto žalobkyně informována a taky o samotné smrti paní , jméno FO, byla žalobkyně informována až s několikahodinovým odstupem. Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, rovněž uvedl, že v lékařské dokumentaci není ani žádný záznam o tom, že by o závažném stavu byla informována pacientka. Žalobkyně pak odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1594/22. Respektováním participačních práv osob blízkých lze zamezit tomu, že smrt pacienta bude naprosto neočekávaná a že způsobí rodině mnohem větší újmu, než za situace, kdy by na tuto situaci byla rodina předem připravená. Z výpovědi žalobkyně i svědka , Anonymizováno, se zcela jasně podává, že neočekávali smrt paní , jméno FO, , když tato byla dlouhodobě v dobrém zdravotním stavu, neměla závažnější zdravotní obtíže a do nemocnice byla přijata na kožní oddělení, kde měl být řešen kožní problém. Je proto pochopitelné, že za této situace, kdy žalobkyně a celá rodina očekávali, že se paní , jméno FO, vrátí brzy domů, byla takto rychlá smrt překvapivá a zarážející. O to více pro žalobkyni zraňující a traumatizující byla smrt její tety, když žádný z lékařů ji nebyl schopen uspokojivě vysvětlit (nikdo tak neučinil dodnes), co bylo příčinou zhoršení zdravotního stavu a její smrti. Tato nevědomost a dokazováním podložené pochyby o tom, že byl postup žalované lege artis, opětovně násobí újmu žalobkyně. Právo na život, na ochranu zdraví, řádnou lékařskou péči, stejně tak právo na nedotknutelnost osoby je zakotveno v Listině základních práv a svobod v článku 6 a 7 a zejména v čl.

31. Tato práva paní , jméno FO, však byla zjevně porušena, když jak vyplynulo zejména z výpovědi znalce, tato v nemocničním zařízení v podstatě toliko ležela a čekala na svou smrt, aniž by o tom byla informována ona či rodina. Znalec také vypověděl, že pitva nebyla provedena, jelikož z pohledu personálu k ní nebyl důvod. Dalo by se tedy jednoznačně očekávat, že tento ošetřující personál byl najisto přesvědčen o příčině smrti. Jak však vyplynulo z dokazování a jak vypověděl znalec, bez provedené pitvy nebylo možné příčinu smrti blíže specifikovat. Je tedy nepochybné, že pitva býti provedena měla či o této možnosti měla být informována alespoň žalobkyně, která vůči personálu po celou dobu hospitalizace vyjadřovala své pochyby o řádnosti péče a příčině úmrtí. Pro žalobkyni je rovněž zarážející postoj žalované, která opakovaně odmítala smírné řešení sporu, nepokusila se s žalobkyní spojit za účelem vyjasnění situace a k tomuto žalovaná k soudnímu jednání 26. 9. 2023 dodala seznam zaměstnanců, kteří měli v rozhodné době pracovat na interním oddělení, kde paní , jméno FO, zemřela, nicméně vyšlo najevo, že všichni tito svědkové byli z jiného oddělení. Toto jednání toliko prodloužilo řízení a dodává žalobkyni pocit frustrace, kdy má pocit, že žalovaná nejedná čestně a snaží se své odpovědnosti vyhnout. Z dokazování rovněž vyplynulo, že o paní , jméno FO, nebylo řádně pečováno, když tato neměla v době hospitalizace na interním oddělení k dispozici v posledních dnech života žádné tekutiny či stravu, a to ani formou infuze. V době návštěvy paní , jméno FO, byla žalobkyně dokonce svědkem, když si zdravotní sestra zaměnila paní , jméno FO, s jinou pacientkou, když se domnívala, že má paní , jméno FO, cukrovku, byť touto nemocí netrpěla. Žádný ze svědků, kteří v rozhodné době pracovali na interním oddělení či dokonce přímo pečovali o paní , jméno FO, , pak nebyli schopni vysvětlit, z jakého důvodu paní , jméno FO, neměla přístup k tekutinám ani k výživě, z jakého důvodu jí nebyly podávány léky či jak přesně probíhala péče. Tyto informace nebyly svědci schopni poskytnout ani na základě předložené zdravotní dokumentace, ve které byli sami uvedeni jako zodpovědné osoby. Takto lze uvést příklad, kdy v záznamech o polohování paní , jméno FO, bylo uvedeno, že tato byla polohována v 6 hodin ráno dne, kdy zemřela. Tento záznam však byl přeškrtnut, když zemřela již v 5 hodin ráno. Okresní soud pak v bodě 82 uvádí, že si „nedovede představit, že by pacienty na lůžkách nikdo nekontroloval po celou noc“. Jedná se však toliko o subjektivní hodnocení, které není podloženo dokazováním. Z tohoto naopak vyplynulo, že časy kontrol v záznamech byly v podstatě na minutu přesné po dvou hodinách (čehož lze jen těžko dosáhnout při daném počtu personálu a pacientů) a svědci vypovídali, že záznamy zapisují zpětně. Není zde tedy žádný přesvědčivý důkaz o tom, kdy konkrétně byl pacient personálem zhlédnut a jaký byl jeho stav, kdy nelze očekávat, že by při daném počtu pacientů zdravotní sestra byla schopna si zapamatovat jejich stav po celou noc a ráno vše zapsat najednou správně. Zejména ze svědeckých výpovědí zaměstnanců žalované je pak zřejmé, že u žalované nejsou pevně nastavena pravidla pro péči o pacienty či případně tato nejsou dodržována či nejsou jednotná. Dále lze nalézt rozpory v tom, že většina svědků uváděla, že resuscitováni jsou všichni pacienti s výjimkou těch, u kterých je dán předem pokyn neresuscitovat. O tomto pokynu však, jak vyplývá z četných svědeckých výpovědí, nemusí být všichni informováni. Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, pak naopak uvedl, že všichni pacienti se rozhodně neoživují, když jedním z kritérií pro posouzení toho, zda resuscitovat, či ne je věk. Tyto nesrovnalosti okresní soud bagatelizoval a v podstatě aproboval. Zdravotnická dokumentace je často v podstatě jediným možným svědectvím o průběhu péče, nelze souhlasit s tím, že nemusí odpovídat realitě. V tomto případě je také otazné, zda s touto nebylo záměrně manipulováno. Z výpovědi svědků je také zřejmé, že je běžnou praxí, že lékař kontaktuje rodinu pacienta, pokud jeho stav směřuje k úmrtí. Je tedy otázkou, z jakého důvodu bylo postupováno v tomto případě odlišně, když údajně byl vážný stav paní , jméno FO, konstatován již s předstihem a směřoval k úmrtí. Nabízela by se tedy odpověď, že tento stav nebyl natolik vážný, a že ke zhoršení došlo náhle vinou nějakého pochybení či zanedbání. Jak žalobkyně, tak svědek Macko shodně potvrdili, že den před smrtí paní , jméno FO, , byť měli oba výhrady k péči, nebudila dojem umírající osoby. Pokud byl skutečně stav paní , jméno FO, natolik závažný, je jistě pochybením, pokud byla naposledy viděna lékařem v 13:30 hodin dne 27. 3. 2017, kdy následně dne 28. 3. v ranních hodinách umírá a byla tedy v podstatě 16 hodin bez adekvátního dohledu lékaře. Ostatně i z výpovědi žalobkyně a svědků je zřejmé, že v odpoledních hodinách nebyl na oddělení žádný ošetřující lékař. Toto neadekvátní personální zázemí znemožnilo nejen řádnou péči , jméno FO, , nýbrž také konzultaci s žalobkyní, kterou žádala, když měla pochybnosti o péči o svou tetu, žádala vysvětlení a chtěla si tetu odvést domů, nicméně přítomné sestry ji odmítly, lékaře nepřivolaly. Úvaha okresního soudu, že si snad mohla žalobkyně podat písemnou žádost nebo si stěžovat u vedení je lichá, když bylo nutno nastalý stav řešit bezodkladně. O žádosti či stížnosti by bylo v optimistickém případě rozhodnuto v řádu dní, když však žalobkyně chtěla řešit nedostatečnou péči ihned a zjevně to bylo třeba. Dále je pak zjevné, že nebyla provedena resuscitace. Svědkové se nebyli schopni shodnout na tom, kdy resuscitaci zahajují a kdy již ne. Verzi tohoto postupu bylo ve svědeckých výpovědích mnoho. Téměř všichni prvotně uvedli, že resuscitaci zahajují vždy. Následně však začali připouštět, že pokud by nalezli v rámci svých nočních zhlédnutí pacienta bez známek života, již by neoživovali, když se jedná o interval dvou hodin. Jak však vyplývá z uvedeného, je zjevné, že prohlídky neprobíhají či nemusí probíhat v přesných dvouhodinových intervalech a nelze zpětně určit, kdy byl pacient naposledy viděn při životě. Navíc i kdyby skutečně prohlídky proběhly ve stanoveném intervalu, nelze určit, kdy tento pacient přestal vykazovat známky života (zda před minutou či hodinou) a v souladu se základními principy lidských práv by měla být resuscitace zahájena vždy, pokud zde není přání pacienta v opačném znění, což zde nebylo. Je tedy otazné, z jakého důvodu nebyla v tomto případě resuscitace zahájena, nelze souhlasit s myšlenkou, že pouze pro věk pacientky by tato již neměla být zachráněna, jak se mimoděk podává z výpovědí personálu a v podstatě také znalce. Z výpovědi žalobkyně i svědka Macka je zjevné, že před nástupem do zařízení byla paní , jméno FO, vitální a byla schopná o sebe v rámci možností pečovat. Rozhodně se nejednalo o situaci, kdy by byla například již dlouhodobě připoutaná na lůžku, apatická a podobně. Stav, kdy paní , jméno FO, nekomunikovala a byla ve zhoršeném zdravotním stavu, trval toliko den a ošetřující personál se již rozhodl, že paní , jméno FO, zemře bez možnosti rozloučení se s rodinou. Byla tak prokázána celá řada pochybení žalované, postup non lege artis a zcela neadekvátní jednání žalované a jejího personálu. Byl prokázán také blízký vztah žalobkyně a zemřelé , jméno FO, stejně jako porušení participačních práv žalobkyně i zemřelé pacientky a jednoznačně vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně. Žalobkyně pak poukazuje na doktrinu ztráty šance dle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, kde také připustil, že jedná-li poskytovatel non lege artis, ale není jisté, zda jde o jedinou možnou příčinu poškození zdraví pacienta, přesto mohl svým jednáním zasáhnout do duševní sféry pacienta, „jenž bude nadále žít s vědomím, že se jeho zdravotní stav nemusel zhoršit, případně že se mohl zlepšit, že mu osoba blízká nemusela zemřít či mohla žít déle, kdyby k danému pochybení nedošlo“. Z důvodu neprovedené pitvy již nelze určit přesnou příčinu smrti a z důvodu nedostatečně vedené zdravotní dokumentace a době, která uplynula, je složité prokázat kauzalitu bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedenou doktrinu a názor Ústavního soudu však lze konstatovat, že jednáním žalované, která pochybila, když nezajistila ve svém zařízení personálně materiální zázemí, nemá nastavené jasně daná pravidla pro péči o pacienty, jak vyplynulo z dokazování, na postup jednotlivých osob nikdo nedohlíží, kdy tyto osoby se prokazatelně musely dopustit jednání non lege Artis, když neinformovaly rodinu pacientky ani pacientku samotnou o jejím vážném stavu, sestrou došlo k záměně pacientky s jinou, pacientce nebyla podávána dostatečná výživa, neměla k dispozici potřebné léky, nebyla resuscitována, nebyla pod potřebným dohledem atestovaného lékaře, není jisté, v jakých intervalech a zda vůbec byla v nočních hodinách shlédnuta ošetřujícím personálem a podobně, že by pacientka – zemřelá , jméno FO, mohla žít déle, mohla mít šanci se rozloučit se svou rodinou. Je tedy zjevné, že i bez prokázání stoprocentní kauzality mezi smrtí pacientky a postupem žalované lze konstatovat ztrátu šance na dalším životě, přičemž byl prokázán rovněž postup non lege artis a tedy by měla být nemajetková újma žalobkyní přiznána alespoň v částečném rozsahu. Mezi odbornou veřejností je také v oblasti medicínských sporů podporováno snížení míry důkazů, kdy jak uvádí , tituly před jménem, , adresa, kauzální nejistota v medicínských sporech, časopis Pro právní vědu a praxi 2024 čl. s. 77-112) „k závěru o příčinné souvislosti mezi postupem lékaře non lege artis a újmou na zdraví pacienta, zvyšuje-li lékařská chyba alespoň nezanedbatelně riziko vzniku újmy (byť nejde o hrubou chybu v léčbě) postačí i nižší míra důkazů. Toto řešení by mohlo být využíváno v těch případech, kdy se projevuje typická kauzální nejistota a zároveň jde o zvlášť chráněný statek. Ke snížení míry důkazů by neměla být podmínkou hrubá chyba v léčbě. Jak uvádí výše citovaní Wagner a Holčapek, i méně závažná pochybení lékaře mohou vést k újmě na zdraví pacienta. Tato méně závažná pochybení nebudou důvodem pro obrácení důkazního břemene, ale mohou být důvodem pro určité snížení míry důkazů ohledně příčinné souvislosti.“ Je tedy zřejmé, že byť se nemuselo jednat o zcela fatální chybu v péči, souhrn menších pochybení by měl být rovněž důvodem pro přiznání nemajetkové újmy žalobkyni, když přinejmenším s využitím snížení míry důkazů byl postup non lege artis a kauzalita mezi tímto postupem a předčasnou úmrtí pacientky prokázána. Žalobkyně tak navrhuje změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že okresní soud přihlédl ke všem relevantním tvrzením a důkazům, správně a úplně zjistil skutkový stav, dospěl ke správným skutkovým zjištěním, přičemž je rozhodnutí nutno považovat za věcně správné. Odvolání žalobkyně je tak nedůvodné. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná měla porušit svou povinnost postupovat na náležité odborné úrovni při poskytnutí zdravotních služeb paní , jméno FO, , která měla v důsledku toho 28. 3. 2017 ve věku nedožitých 92 let zemřít. Úmrtí pacientky pak mělo žalobkyni způsobit nemajetkovou újmu – duševní útrapy. Okresní soud žalobu zamítl, a to zejména s poukazem na neprokázání non lege artis postupu žalované, pročež soud konstatoval, že žalovaná smrt pacientky nezpůsobila. Žalobkyně se žalobou domáhala odčinění duševních útrap peněžitou náhradou s odkazem na § 2959 o. z. V takovém případě je nutné upozornit, že § 2959 o. z. není samostatnou skutkovou podstatou, neboť její naplnění je závislé na naplnění podstaty jiné – např. § 2910 (viz § 2959 sekundární oběti in , adresa, , Jan, výtisk, , jméno FO, , , Anonymizováno, a kol. občanský zákoník druhé vydání , adresa, , právnická osoba, .Beck 2024 mark č. , právnická osoba, rozhodnutí o oprávněnosti nároku na odčinění duševních útrap dle § 2959 o. z. musí být prokázáno naplnění předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy dle § 2910 o. z. nebo § 2913 o. z. Žalovaná zdůrazňuje, že dle § 2959 o. z. je třeba kromě obecných předpokladů k náhradě újmy naplnit i další předpoklady, zejména vznik duševních útrap žalobkyně, byla-li osobou blízkou pacientky a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a duševními útrapami. Zde žalovaná odkazuje na § 22 o. z. s tím, že pouhá skutečnost, že žalobkyně byla v rodinném vztahu s pacientkou sama o sobě nepostačuje k učinění závěru, že byla osobou blízkou. Předpoklady povinnosti k náhradě újmy musí být dány kumulativně, tyto předpoklady soud zkoumal a konstatoval, že nemá za prokázaný non lege artis postup žalované, pročež žalobu zamítl, což je postup souladný s judikaturou. Odvolání je proto nedůvodné. Žalobkyně v odvolání uvádí výčet údajných pochybení žalované, které byly dle názoru žalobkyně ze strany soudu v kontextu závěru o prokázání či neprokázání postupu žalované, jakožto postupu non lege artis nesprávně vyhodnoceny. Žalovaná v první řadě uvádí, že nechce snižovat či bagatelizovat zármutek žalobkyně, přesto úmrtí pacientky lze ve světle jejího zdravotního stavu a diagnóz, se kterými byla hospitalizována, stěží označit za zarážející či neobvyklé. Pacientka trpěla vážnými chronickými nemocemi, zdravotními problémy (srdeční selhávání, fibrilace síní a rozsáhlé otoky dolních končetin zapříčiněné kombinací srdečních obtíží a poruchou lymfatické drenáže). Její celkový stav byl ztížen polymorbiditou a také značně pokročilým věkem. Lze tak konstatovat, že byla vážně nemocná. Uvádí-li žalobkyně, že byla vitální a v rámci možností schopná se o sebe postarat, jedná se o výsledek a důsledek vhodné medikace. Z tohoto pohledu celkové zhoršení zdravotního stavu pacientky a následné úmrtí během krátké hospitalizace nebylo ničím neočekávaným. Ze svědeckých výpovědí i posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, jasně vyplývá, že pacientce byla poskytována řádná péče odpovídající jejímu stavu a diagnózám v souladu s medicínskými standardy. Směřovala ke zmírnění jejích obtíží a prodloužení života. Znalecký posudek dospěl jednoznačně k závěru, že úmrtí nebylo způsobeno nedostatečnou péčí, ale přirozeným průběhem chronických onemocnění. Opatření prováděná personálem v rámci ošetřovatelské péče byla adekvátní zdravotnímu stavu. Tvrzení žalobkyně, že údajně nedostatečné personální obsazení mohlo vést k předčasné smrti pacientky, je jednak novým tvrzením v odvolacím řízení, jednak není opřeno o důkazy. K personálnímu obsazení žalovaná uvádí, že její provoz je dle § 11 odst. 4 zákona o zdravotních službách zajištěn zdravotnickými pracovníky v odbornosti a počtu dle vyhlášky č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb. Zároveň je třeba konstatovat, že personální vyhláška se vztahuje k počtu lůžek na oddělení, nikoli k počtu pacientů. Lůžková oddělení však nemusí být vždy plně obsazena. Jen stěží tak lze personální obsazení souladné s vyhláškou označit za nedostatečné. Obdobné závěry lze učinit v kontextu vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče. Znalec v posudku dospěl k závěru, že úmrtí nebylo způsobeno nedostatečnou péčí, ale přirozeným průběhem chronických onemocnění. Opatření prováděná personálem byla adekvátní zdravotnímu stavu. Lze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že „v souladu se základními principy lidských práv by měla být resuscitace zahájena vždy, pokud zde není přání pacienta v opačném znění“. Z dokazování vyplynulo, že pacientka nebyla průběžně přístrojově monitorována, neboť nejevila žádné známky oběhové nestability a dále z důvodu, že vzhledem k celkově špatnému biologickému stavu pacientky (nezvratné systémové srdeční selhání) způsobené věkem, nebyla medicínsky indikována ani kardiopulmonální resuscitace, která již nebyla sto zvrátit orgánové selhání, respektive obnovovat životní funkce jen na krátkou dobu. Kardiopulmonální resuscitace by znamenala jen prodlužování umírání pacientky provázené značnou nepohodou (bolestivost resuscitace, dušnost spojená se srdečním selháním, pravděpodobně kompletní ztráta vědomí) v kontextu zdravotního stavu žalovaná současně udává, že v terminálních stadiích nemoci je kardiopulmonální resuscitace přímo kontraindikována. Žalovaná poukazuje zejména na doporučení České lékařské komory číslo 1/2010, které mimo jiné stanoví, že „cílem intenzivní péče je vždy zachování života zdraví pacienta, odstranění vyvolávající příčiny zhoršení zdravotního stavu a poskytování postupu orgánové podpory či náhrady u nemocných se zvratným (nebo předpokládaným zvratným) orgánovým selháním“. Doporučení dále definuje tzv. marnou léčbu, kterou je „jakýkoliv léčebný postup, při němž není odůvodněný předpoklad jeho příznivého účinku na zdravotní stav pacienta nebo pro záchranu života a kde rizika komplikací, bolestí, diskomfortu a strádání převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu. Léčba, která se jeví jako marná a neúčelná, nemá být indikována a prováděna.“ Žalovaná tak postupovala lege artis, když neprovedla kardiopulmonální resuscitaci, jelikož by se jednalo o pouhé umělé prodlužování života bez příznivého důsledku, které by prodloužilo a zvýšilo pacientčiny útrapy. Bezprostřední příčinou smrti pacientky bylo selhání srdce, nikoliv nezahájení kardiopulmonální resuscitace. V rozporu s tvrzením žalobkyně, že resuscitace by měla být zahájena vždy je jeden ze závěrů Ústavního soudu v nálezu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1594/22. Na citovaný nález Ústavního soudu odkazovala i žalobkyně. S nálezem se však v bodě 95 rozsudku okresní soud vypořádal. Žalovaná k citovanému nálezu si dovoluje dodat, že Ústavní soud potvrdil, že pokud žalobci v medicínsko právním sporu neučiní svou žalobu předmětem řízení nejen postup non lege artis, ale i porušení autonomie pacienta, pak není možné se v řízení zabývat něčím, co žalobci neučinili předmětem řízení. Okresní soud jakožto soud prvního stupně se proto správně zabýval jen tím, co žalobkyně učinila předmětem řízení, tedy jen tím nárokem, který dle žalobkyně údajně vznikl porušením právních norem ukládajících povinnost žalované postupovat lege artis. V řízení bylo prokázáno, že postup žalované v průběhu hospitalizace byl lege artis. Příčinou smrti nebylo nezahájení kardiopulmonální resuscitace, nýbrž přirozený , rodné přijmení, zdravotního stavu dvaadevadesátileté polymorbidní pacientky s chronickými onemocněními. Zdravotní pitvy nelze provádět libovolně, nýbrž toliko v zákonem vymezených případech. Dle § 88 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách se zdravotní pitva provádí „při podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb, které vyslovil zdravotnický pracovník zúčastněný na poskytování zdravotních služeb, lékař, který provedl prohlídku těla zemřelého nebo osoba blízká zemřelému“. Především platí, že poskytovatel zdravotních služeb nemá povinnost nabízet osobám blízkým provedení pitvy, ani je o této možnosti zvláště informovat. Žalovaná by tomuto postupu ani nemohla dostát, když v dokumentaci jsou uvedeny v zásadě pouze osoby oprávněné nahlížet do zdravotní dokumentace, které se nemusí krýt s okruhem osob blízkých. Žalobkyni též nic nebránilo na příští den o provedení pitvy požádat nebo se zeptat, co je k provedení pitvy potřeba. Žalobkyně tak však neučinila. U polymorbidní pacientky s chronickým srdečním selháním a sníženou funkcí životně důležitých orgánů odpovídajících věku nebylo nutné příčinu úmrtí upřesňovat pitvou, když úmrtí samotné bylo očekávatelné. Neprovedením pitvy nebyla porušena žádná povinnost žalované. K příčinné souvislosti žalovaná uvádí, že žalobkyně v samotném závěru odvolání uvádí, že „mezi odbornou veřejností je také v oblasti medicínsko-právních sporů podporováno snížení míry důkazů“. Žalovaná uvádí, že ačkoliv v odborných kruzích tato otázka diskutovaná být může, judikatura je ustálena v závěru, že v medicínských sporech, které obvykle vykazují vyšší míru úskalí při zjišťování zejména příčinné souvislosti, je třeba trvat na jejím prokázání ve vysoké míře či ve stupni pravděpodobnosti hraničící s jistotou (usnesením NS ČR ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017), na tomto závěru Nejvyšší soud setrval i v nejnovějším rozhodnutí, ve kterém uvedl, že „v případě medicínských sporů je obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze postavit zcela najisto, nicméně i tak je třeba jej prokázat alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou“ (rozsudek NS ČR ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021). V závěru odvolání žalobkyně akcentuje tzv. teorie ztráty šance, žalovaná zde odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, v němž Nejvyšší soud připouští, že ztráta šance může představovat zásah do osobnostních práv, který by zakládal nárok na jeho odčinění. To však výhradně ve vztahu k osobě primárního poškozeného, v tomto případě pacientky, nikoliv ve vztahu k dalším osobám – sekundárním obětem. Nejvyšším soudem zmíněný osobnostní nárok nemajetkové povahy je upraven v § 2958 o. z., který zmiňuje tzv. další nemajetkové újmy jako možné následky při ublížení na zdraví. Tyto další nemajetkové újmy však představují ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy vázaných výlučně na osobu, u níž k ublížení na zdraví došlo a která je legitimována k jejich uplatnění (ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci dle § 1475 odst. 2 o. z., čímž by se staly součástí pozůstalosti a byl by možný přechod na dědice). Toto však žalovaná ani netvrdila a nároky požadovala toliko s odkazem na § 2959 o. z. Okresní soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud učinil z provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Okresní soud posuzoval uplatněný nárok z hlediska ustanovení § 2959 o. z. Uvedené ustanovení zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením pro osoby blízké jako sekundární oběti. Vedle samotného úmrtí osoby blízké musí být splněny předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy stanovené v některém z ustanovení upravujících předpoklady vzniku této povinnosti (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020). V daném případě je třeba posuzovat předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy dle § 2913 o. z., když byla nepochybně uzavřena smlouva o péči o zdraví, a mohlo by se jednat o porušení smluvní povinnosti na straně žalované z tohoto smluvního vztahu. Základními předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy jsou porušení (smluvní) povinnosti, vznik újmy (úmrtí pacienta) a příčinná souvislost (tyto předpoklady by bylo shodně třeba zkoumat i v případě posouzení věci dle § 2910 o. z.). Okresní soud dospěl k závěru, že chybí základní předpoklad vzniku povinnosti k náhradě újmy, a to porušení povinnosti na straně žalované, když postup žalované byl lege artis, přičemž závěry okresního soudu se opírají zejména o znalecké dokazování. V tomto směru se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že na straně žalované nedošlo k porušení povinnosti, které by mohlo být příčinou úmrtí pacientky, když postup žalované při poskytování péče byl lege artis a nedošlo k porušení smluvní povinnosti postupovat s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.).

7. S okresním soudem je možno souhlasit v tom, že žalobkyni jako neteř lze považovat za osobu blízkou , jméno FO, dle § 22 o. z., kdy lze dospět k závěru, že by újmu, kterou by utrpěla , jméno FO, , mohla žalobkyně pociťovat jako újmu vlastní.

8. Okresní soud se důsledně zabýval tvrzeními žalobkyně, v čem mělo spočívat porušení povinností žalované. Okresní soud své závěry opírá především o znalecký posudek, který nebyl v odvolacím řízení relevantně zpochybněn, z jeho závěrů je tak třeba vycházet. Znalec konstatoval, že nemocnice poskytla péči v souladu se standardy péče, jeho závěry jsou srozumitelné a odůvodněné a nevznikla potřeba vypracování revizního. Okresní soud se přitom vypořádal i s dílčími námitkami vůči posudku, jako jsou váha pacientky a její mobilita.

9. S okresním soudem lze souhlasit v tom, že nelze shledat postup non lege artis, který by byl v příčinné souvislosti s úmrtím paní , jméno FO, . Okresní soud se se všemi tvrzenými pochybeními vypořádal a v tomto směru lze v podstatě především odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Medikace byla znalcem zhodnocena jako dostatečná. Nebyla shledána ani dehydratace, kdy znalec nehodnotil kriticky podávání tekutin, třebaže příjem tekutin mohl být nižší, ale v předcházejících dnech byl dostatečný. Zanedbání péče spočívající v nedostatku kontroly, které by mělo způsobit úmrtí pacientky, rovněž nebylo shledáno, když okresní soud vychází z výpovědí svědků, kteří vypověděli, že pravidelně pacienty kontrolují polohují a prochází oddělení. Okresní soud neshledal ani důkazy o manipulaci se zdravotní dokumentací, k níž se vyjádřil též znalec tak, že tuto hodnotil jako odpovídající. Dle znalce není pochybením ani skutečnost, že pacientka nebyla předkládána na jednotku intenzivní péče. Samotná skutečnost, že nebyla zjištěna přesná příčina smrti, respektive co konkrétně způsobilo srdeční selhání, nijak neprokazuje porušení povinnosti žalované, respektive postup non lege artis.

10. K odvolací argumentaci žalobkyně lze dále uvést, že okresní soud se s převážnou částí odvolací argumentace vypořádal již v napadeném rozhodnutí. Že nebylo o paní , jméno FO, řádně pečováno, je tvrzení žalobkyně, tyto skutečnosti však nebyly potvrzeny provedeným dokazováním, respektive zejména znalecký posudek konstatuje, že péče byla odpovídající. Znalec z lékařských záznamů neshledal, že by péče o paní , jméno FO, byla non lege artis, neshledal tedy ani nedostatek péče ani nedostatek dohledu. Ze znaleckého posudku rovněž vyplývá, že paní , jméno FO, nebyla dehydratována a byly jí podávány léky odpovídající jejímu zdravotnímu stavu. Resuscitace s ohledem na věk pacientky není doporučována a resuscitace by tak ani nebyla na místě.

11. Ve vztahu k provedení, respektive neprovedení pitvy nebylo shledáno, že by v daném případě byla povinnost pitvu provést. Žalobkyně ani neoznačila žádné ustanovení, podle něhož by bylo třeba provádět pitvu, která se provádí v zákonem stanovených případech. Neprovedení pitvy však současně není, respektive nemůže být pochybením, které by způsobilo úmrtí paní , jméno FO, .

12. Okresní soud nad rámec odůvodnění zamítnutí žaloby konstatuje, že došlo k porušení participačních práv žalobkyně, tento nárok však není předmětem řízení, předmětem řízení je nárok na náhradu újmy dle § 2959 o. z. Jestliže jde o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1594/22, z tohoto nelze dovozovat, že by bylo třeba v tomto řízení přiznat náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením participačních práv, neboť takový nárok nebyl předmětem tohoto řízení.

13. Ve věci se nijak neuplatní ani tzv. doktrina ztráty šance, když žaloba byla zamítnuta především proto, že ani nebylo shledáno porušení povinností na straně žalované, které by mohlo způsobit úmrtí pacientky. Pokud okresní soud dovodil porušení participačních práv, tak takové porušení povinnosti úmrtí zjevně způsobit nemohlo. Lze však nadto souhlasit s žalovanou, že dle judikatury musí být stále prokázána příčinná souvislost s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021).

14. Okresní soud postupoval též správně, pokud neprováděl další dokazování, neboť to je s ohledem na již provedené důkazy nadbytečné.

15. S okresním soudem tak lze souhlasit v jeho závěru, že zde nejsou okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit povinnost žalované k náhradě újmy dle § 2959 o. z. a žaloba není důvodná. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správných výroků o nákladech řízení, kdy okresní soud řádně odůvodnil, proč přiznal pouze část nákladů a tuto stanovil ve splátkách ve smyslu § 160 o. s. ř.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby po 9.300 Kč dle § 9a odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), 2x režijní paušál po 450 Kč, náhrada za promeškaný čas na cestě Praha-Olomouc a zpět ve výši 1.950 Kč, náhrada cestovních výdajů vozidlem Škoda Superb, na cestě Praha-Olomouc a zpět, 2 x 283 km, za pohonné hmoty 1.100 Kč a za použití vozidla 3.283 Kč při sazbě 5,80 Kč/km, k tomu DPH 21 %, celkem 31.258 Kč. V odvolacím řízení krajský soud neshledává důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., když zde nejsou důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, neb ve fázi odvolacího řízení žalobkyně měla k dispozici závěry okresního soudu, s nimiž se neztotožnila, jestliže bylo vedeno další řízení, nelze shledávat důvody, proč by úspěšné žalované neměly být přiznány náklady dle § 150 o. s. ř. S ohledem na poměry žalobkyně soud stanovil lhůtu delší než třídenní dle § 160 o. s. ř.

17. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní vedlejším účastníkem bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. § 224 odst. 1 o. s. ř., když vedlejší účastník měl vůči žalobkyni úspěch, náklady řízení v této fázi však nepožadoval.