69 Co 122/2024 - 408

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] oba zastoupeni advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] 3. [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o uložení povinnosti, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2024, č. j. 15 C 145/2021-360, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I., II., III. a IV. potvrzuje.

II. V další napadených částech ve výroku V. a VI. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Ve vztahu mezi žalobci a), b) a žalovanými 1. a 2. není vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Žalovaná 3. je povinna zaplatit žalobcům a), b) k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 47.557 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] Žalovaní 1. a 2. jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení částku 7.115 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná 3. je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení částku 14.229,40 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.“

III. Ve vztahu mezi žalobci a), b) a žalovanými 1. a 2. není vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaná 3. je povinna zaplatit žalobcům a), b) k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.406 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0]

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zřídil služebnost chůze a jízdy motorovými vozidly do 3,5 tuny bez časového omezení přes pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], ostatní plocha, ostatní komunikace tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a to ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. [hodnota], ostatní plocha tak, jak je tato nemovitost zapsána na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a to v rozsahu celé rozlohy zatěžovaných pozemků (výrok I.). Žalovaným 1., 2. a 3. uložil povinnost předat žalobcům a) a b) společně a nerozdílně k rukám společným a nerozdílným vždy funkční a aktuální klíč k příjezdové bráně nacházející se na severní hranici pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], ostatní plocha, ostatní komunikace tak, jak je tato nemovitost zapsána na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok II.). Žalobcům a) a b) uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalovaným 1. a 2. k rukám společným a nerozdílným za zřízení služebnosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku každoročně úplatu ve výši 3.050 Kč s tím, že první úplata bude zaplacena nejpozději do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a další úplaty budou zaplaceny vždy nejpozději do 30. 4. příslušného roku počínaje od 30. 4. 2025 (výrok III.). Žalobcům a) a b) dále uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalovanému 3. za zřízení služebnosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku každoročně úplatu ve výši 6.100 Kč s tím, že první úplata bude zaplacena nejpozději do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a další úplaty budou zaplaceny vždy nejpozději do 30. 4. příslušného roku počínaje od 30. 4. 2025. Žalované 1., 2. a 3. zavázal k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů řízení částku 54 062 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců a) a b) [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] (výrok V.). Žalovaným 1., 2. a 3. dále uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit státu – České republice na náhradě nákladů řízení částku 21.344,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] číslo [č. účtu] variabilní symbol [var. symbol] (výrok VI.).

2. Proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku podala odvolání žalovaná 3. Soudu prvého stupně vytýkala, že učinil závěry, které nemají oporu v provedených důkazech, neboť nekriticky přezval argumentaci žalobců a věc nesprávně právně posoudil. Naopak nikterak nezohlednil skutečnost, že spor o právo užívat pozemky parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno]3 a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], oba v k. ú. [adresa] (dále také jako „dotčené pozemky“) za účelem přístupu k pozemku žalobců byl zapříčiněn jen a pouze tím, že žalobci odmítali za užívání dotčených pozemků platit a respektovat řád a pořádek v daném místě. Soud prvého stupně tuto skutečnost zcela pominul, přestože z žaloby vyplývá, že se žalobci domáhali zřízení práva nezbytné cesty jako služebnosti bez jakékoli úplaty, a bez návrhu znaleckého posudku k určení přiměřené náhrady. Také v rámci účastnického výslechu se žalobci zcela zřetelně vyjádřili, že když se jim p. Novák neozval ve věci možného odkupu spoluvlastnického podílu dotčených pozemků, nikoho nekontaktovali a dál tuto záležitost neřešili, protože pořád měli volný přístup. A na tento volný přístup, tedy bezplatné užívání cizího majetku si potom žalobci činili nároky i vůči novým spoluvlastníkům dotčených pozemků dalších min 10 let. Takový přístup je zcela nesporně vysoce nepoctivý a v rozporu s právem a oprávněnými zájmy žalované. Když se k tomu přidalo značně arogantní chování žalobce b) vůči jednateli žalované 3., byl takový stav již dále neudržitelný. Spor o právo užívat dotčené pozemky tak byl zaviněn nepoctivostí žalobců, kteří odmítali za užívání dotčených pozemků platit přiměřenou úhradu. Žalovaná přitom v průběhu soudního sporu aktivně navrhovala smírná řešení, když především navrhovala, aby případná nezbytná cesta byla zřízena přes vhodnější pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], k čemuž založila do soudního spisu dokumentaci k provedení této cesty k důkazu o tom, že pro její realizaci není vyžadováno stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu (viz sdělení ze dne 21. 12. 2022). Žalovaná dále jednala s žalobci o odkoupení jejich nemovité věci a v neposlední řadě navrhla vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty na dotčených pozemcích a s náhradou tímto způsobem stanovenou plně souhlasila. Žalovaná tak namítala nesprávnost závěru soudu I. stupně o tom, že žalobci se údajně nezpůsobili nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně sami. Žalovaná je naopak přesvědčena, že žalobci se dopustili hrubé nedbalosti tím, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2009 nabyli vlastnictví k pozemku č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále také jako „panující pozemek“), přestože věděli, že tento pozemek nemá zajištěn přístup z veřejné komunikace, a zároveň před pořízením pozemku neusilovali o získání právního titulu k zajištění přístupu z veřejné komunikace a neučinili tak ani poté, kdy se jim pan Novák neozval, ačkoli bylo evidentní, že dochází k dispozicím s vlastnickým právem k dotčeným pozemkům. Žalobci potvrdili, že dál nikoho nekontaktovali, ani si nezjistili nového vlastníka a bez jakéhokoli vážného důvodu spoléhali na možnost dalšího bezplatného užívání dotčených pozemků. Soud postupoval při hodnocení nedbalosti žalobců v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, v němž Nejvyšší soud ČR konstatoval, že získávání informací o spojení nemovitosti s veřejnou komunikací před nabytím nemovité věci není samoúčelné, ba naopak je významné pro posouzení hrubé nedbalosti, kdy v rámci takového posuzování bude třeba zohlednit zejména následující skutečnosti - jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci; zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět měl; jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu; zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat; zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. V projednávané věci je zřejmé, že žalobci o absenci přístupu věděli již před pořízením panujícího pozemku a neučinili žádné konkrétní kroky k zajištění řádného přístupu z veřejné komunikace, a následně jakékoliv protiplnění za užití dotčených pozemků hradit odmítali. Jediné řešení přijatelné pro žalobce bylo nabytí spoluvlastnického podílu k dotčeným pozemkům, ale ani v dosažení tohoto řešení nebyli aktivní a pasivně vyčkávali několik let. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci se snažili odkoupit spoluvlastnický podíl na dotčených pozemcích a toto se jim však doposud nepodařilo, je tak nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Závěr soudu o absenci hrubé nedbalosti žalobců nemůže obstát. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR se potom podává, že samotná koupě nemovitosti s vědomím nedostatku zřízeného přístupu z veřejné komunikace a bez konkrétní racionální představy o způsobu řešení tohoto nedostatku, svědčí o hrubé nedbalosti žalobců. Hodnocení nedbalosti žalobců má význam i co do otázky posuzování výše náhrady za zřízení služebnosti, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, dospěl k závěru, že veškeré relevantní okolnosti, včetně okolností nabytí nemovitosti, výše kupní ceny, způsobu nabytí spoluvlastnických podílů apod., by tak mohly být obecnými soudy v plném rozsahu a spravedlivě zohledněny při určení výše náhrady. Dále žalovaná 3. poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, zásady týkající se náhrady za zřízení věcného břemene a z jeho obsahu poukázala na okolnosti, k nimž je nutno přihlédnout. V napadeném rozsudku soud na svoji povinnost zohlednit pro věc významné okolnosti v rámci určení výše náhrady za zřízení služebnosti rezignoval a výši náhrady určil jen poukazem na znalecký posudek č. [č. účtu] (a to také ne v plném rozsahu odpovídajícím závěrům znalce), který takové okolnosti nezohledňuje, a ani zohledňovat nemůže. Rozsudek je proto v této části v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jako projev libovůle soudu hodnotí žalovaná odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k otázce výše úplaty. Citovaný znalecký posudek stanovil dle zadání soudu I. stupně v místě a čase obvyklou výši úplaty za zřízení nezbytné cesty tak, že tuto úplatu vyjádřil konkrétní částkou s doplněním, že v rámci zjištění obvyklé úplaty je na místě zohlednit, že je obvyklé zahrnout do smlouvy o zřízení služebnosti ujednání o pravidelném zvyšování úplaty v ročním intervalu na základě údajů o inflaci (např. průměrného ročního indexu spotřebitelských cen zveřejněných Českým statistickým úřadem). Uvedený mechanismus je nejen součástí odborného závěru znalce, ale zároveň i legitimním a oprávněným požadavkem žalované na zachování hodnoty úplaty za zřízení služebnosti v čase, neboť lze rozumně očekávat, že v průběhu času bude působením inflace docházet ke snížení reálné hodnoty peněz, a tedy i reálné hodnoty poskytované úplaty za zřízenou služebnost. Pro ilustraci žalovaná konstatuje, že roční míra inflace za rok 2023 činila dle ČSÚ 10,7 %. Soud I. stupně se v rozsudku nedržel odborného názoru znalce na obvyklou výši úplaty za zřízení nezbytné cesty. Soud neuvedl, o které důkazy opřel svá údajná skutková zjištění, že „daná účelová komunikace by zřejmě měla v budoucnu sloužit jako přístupová cesta k nově zbudovaným rodinným domům, tudíž by bylo nutné úplatu ponížit o počet dalších osob cestu užívajících“. Nikdo v průběhu řízení před soudem netvrdil, že daná účelová komunikace by měla v budoucnu sloužit jako přístupová cesta k nově zbudovaným rodinným domům. Naopak, sami žalobci tvrdili, že dotčené pozemky nebudou součástí výstavby a k důkazu předložili stavební povolení ve věci terénních úprav a stavby opěrné zdi na sousedních pozemcích žalované, včetně technické zprávy, ze které soud učinil skutkový závěr, že obslužná komunikace pro chaty (tzn. dotčené pozemky) nebude využívána pro stavbu z důvodu nevhodného šířkového uspořádání. Důvody, které soud I. stupně vedly ke stanovení výše úplaty, jsou proto pouhou fantazií soudu ve snaze co nejvíce snížit povinnost žalobců platit za užívání dotčených pozemků, a to na úkor žalovaných, což je v řádném soudním řízení nepřípustné. Soud dále zneužil ve prospěch žalobců tvrzení žalované o možném budoucím omezení dotčených pozemků v důsledku záměru výstavby na sousedních pozemcích, jiném jejím pozemku, konkrétně parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Toto tvrzení žalované o možnosti budoucího omezení, které nebylo možné s ohledem na počáteční stadium přípravy projektu podrobněji specifikovat, co do času ani rozsahu, nemůže být relevantní pro rozhodnutí o výši úplaty za zřízení nezbytné cesty na dotčených pozemcích. K tomuto tvrzení nebylo vedeno jakékoli dokazování a ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Ačkoli soud tvrdí, že stanovil roční úplatu za zřízení předmětné služebnosti s ohledem k aktuálním okolnostem, ve skutečnosti aktuální situaci nevěnoval žádnou pozornost a zohlednil nějaký nejistý a hypotetický stav v blíže nedefinované budoucnosti. Zohlednění skutečností, které v budoucnu nemusí vůbec nastat nebo můžou nastat v jiném rozsahu, nemůže mít přednost před požadavkem a potřebou reflektování objektivně existující míry inflace. Žalovaná v této souvislosti připomíná, že zohlednění budoucí inflace v rámci rozhodnutí soudu o výši náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty není rozhodnutím, kterým se znalcem zjištěná hodnota obvyklé úplaty navyšuje, ale rozhodnutím, kterým se reálná hodnota úplaty v průběhu času naopak zachovává, takové určení je proto co do svého smyslu a účelu souladné s § 1030 o. z. Soud zřejmě opomněl, že v případě, pokud by se někdy v budoucnu místní situace z důvodu realizace zamýšleného developerského projektu podstatně změnila v neprospěch žalobců, mohou žalobci postupovat v souladu s ustanovením § 163 o. s. ř. Soudem předkládaná nejistota místní situace proto nemůže představovat relevantní argument pro odmítnutí inflační doložky ve výroku o výši úplaty za zřízení služebnosti, neboť inflační doložka sanuje jinou okolnost (a to reálné snižování hodnoty vyjádřené výší úplaty v důsledku inflace), nikoliv případný další (nejistý) vývoj místní situace, který je naopak důvodem pro iniciaci postupu dle § 163 o. s. ř. Soud se odmítl zabývat úvahou o tom, že nezbytná cesta z veřejné komunikace k panujícímu pozemku může být vhodněji zřízena přes pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] s odůvodněním, že cesta přes pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] dosud neexistuje a její stavba zřejmě dosud ani nebyla povolena. To vše, aniž se soud současně vypořádal s argumentací žalované o tom, že zřízení jí navrhované cesty stavebnímu povolení či ohlášení nepodléhá. Obdobně i argument soudu o skutečnosti, že cesta dosud neexistuje, není právně relevantní, neboť jak uvádí odborná literatura právo nezbytné cesty nemusí být zřizováno pouze k již existující cestě, ale na náklady žalobců a s jejich přičiněním může být zřízena i cesta nová. Soud při zohledňování zájmů účastníků tohoto řízení se promítl také v odůvodnění zřízení nezbytné cesty přes dotčené pozemky skutečnost, že žalobci mají v návaznosti na dotčené pozemky na svém pozemku zřízena dvě parkovací stání. Takové odůvodnění nemá oporu v zákoně, neboť hlediskem pro zřízení služebnosti cesty nemá být zajištění pohodlnějšího spojení či spojení, které se obejde bez dodatečných stavebních úprav, ale rozhodným hlediskem má být minimalizace zásahu do vlastnického práva za současného respektování požadavku na spojení nemovitosti s veřejnou komunikací. Hledisko možnosti zajištění komfortního parkování vozidel (dokonce dvou) pak dle názoru žalované vybočuje z průsečíku mezi požadavkem na ochranu vlastnického práva žalované a právem žalobců na zajištění přístupu ke své nemovitosti, neboť takové právo by mohlo být realizováno i prostřednictvím pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Soud měl v rámci úvahy o zřízení nezbytné cesty vzít v úvahu práva a oprávněné zájmy žalované, konkrétně že při zřízení nezbytné cesty na dotčených pozemcích žalovaná nebude mít v budoucnu možnost využití dotčených pozemků ani pro parkování stavební techniky nebo složení materiálu (tedy za předpokladu, že se rozhodne stavební záměr realizovat). V důsledku ztráty takové možnosti ji vznikne újma a tato újma by potom měla být zohledněna ve výši úplaty. Zvláště pokud soud I. stupně zřídil služebnost na dotčených pozemcích v neomezeném rozsahu, ačkoli žalobci potvrdili, že panující pozemek nevyužívají celoročně. Jak je patrné z protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 1. 12. 2022, žalovaná navrhovala provést svědecký výslech paní [jméno FO], a to za účelem prokázání nedbalého přístupu žalobců k řešení otázky nedostatku spojení panujícího pozemku s veřejnou komunikací a využívání dotčených pozemků na úkor jejich vlastníků. Uvedený svědecký výslech soudem I. stupně proveden nebyl, a zároveň o takovém návrhu soudem I. stupně nebylo procesně rozhodnuto. S ohledem na skutečnost, že předmětný soudní spor byl zahájen z důvodu neochoty žalobců hradit za užívaní dotčených pozemků jakékoliv protiplnění má žalovaná za to, že žalobcům nebylo v celém rozsahu vyhověno, neboť jim byla uložena povinnost za zřízení nezbytné cesty platit žalovaným úplatu, což celou dobu nepřipouštěli. Spravedlivým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení by proto mělo být takové rozhodnutí, že každý účastník si nese náklady soudního řízení sám a náklady vzniklé na straně státu byly mezi účastníky rozděleny rovným dílem.

3. Žalovaná 3. dále uvedla, že žalobci návrhem na vydání předběžného opatření, který byl totožný s žalobou ve věci samé, také žádali právo užívat dotčené pozemky bez povinnosti poskytovat za to žalovaným náhradu. V důsledku takového předběžného opatření jim bylo umožněno dotčené pozemky užívat, a to bez jakékoli úplaty. Rozsudek však určuje povinnost žalobců za právo nezbytné cesty na dotčených pozemcích platit žalovaným úplatu. Je tak nepochybné, že žalobci se od srpna 2021 obohacují na úkor vlastníků dotčených pozemků, kterým vzniká v důsledku předběžného opatření újma. Výše této újmy odpovídá minimálně výše úplaty, která bude stanovena v konečném rozhodnutí v této věci. To by také mělo být zohledněno při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Žalovaná dále namítla nesprávnost výroku V. rozsudku o nákladech řízení ve prospěch žalobců. Jedná se především o dva neoprávněně účtované úkony právní služby, a to doplnění důkazů dne 9. 12. 2022 a zpětvzetí žaloby vůči žalovanému 4. Založení důkazních listin není písemným podáním ve věci samé, jedná se o úkon neúčelný, který pouze neoprávněně zvyšuje náhradu nákladů řízení. Náhrada za zpětvzetí žaloby vůči žalovanému 4. byla přiznaná neoprávněně, neboť pokud bylo řízení vůči žalovanému 4. zastaveno na základě dobrovolného rozhodnutí žalobců, neexistuje právní důvod, pro který by žalovaná 3. měla žalobcům hradit náklady spojené s jejich rozhodnutím vzít žalobu vůči žalovanému 4. zpět. Navíc platí ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Žalovaná 3. navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. – VI. a v daném rozsahu byla věc tomuto soudu vrácena zpět k dalšímu řízení.

4. Proti tomuto rozsudku, výroku o nákladech řízení účastníků a státu podali odvolání žalovaní 1. a 2. Nesouhlasili s povinností jím uloženou, soud nepřihlédl ke skutečnostem, že vlastní 1/3 dotčeného pozemku a žalobcům nikdy nebránili ke vstupu na jejich pozemek a nekladli žádné překážky. Spor nevznikl z jejich příčiny, proto nevidí důvod, aby se na vzniklých nákladech podíleli. [právnická osoba] odvolání žalovaného 3. se písemně vyjádřili žalobci a navrhovali potvrzení rozsudku. Žalobci za užívání pozemků nikdy platit neodmítali. Žalovaná 3. dalších min. 10 let žalobce k žádné úplatě nevyzvala, a to oficiálně, ani neoficiálně - ostatně to žalovaná 3. ani nikdy netvrdila, ani neprokazovala. Z účastnického výslechu žalobců vyplývá, že s původním majitelem předmětných pozemků p. Novákem smlouvu o odkupu spoluvlastnického podílu na pozemcích neuzavřeli právě proto, že pozemky prodal rodině jednatele žalované 3. – původně jeho manželce, pak pozemky přešly na jednatele jako fyzickou osobu a následně je ten převedl na svoji obchodní společnost. Žalovaná 3., ani její právní předchůdci z rodiny [jméno FO] o úplatu za užívání cesty nikdy nežádali. Nutno dodat, že předmětné pozemky jsou a byly ve spoluvlastnictví, a ani žalovaní 1. a 2. a původní žalovaný 4. nikdy o úplatu, či jinou úpravu užívání nežádali a nenavrhovali ji, a toto netvrdili, ani neprokazovali. „Odmítání respektovat řád a pořádek v místě“, jak žalovaná 3. v odvolání namítá, nikdo z žalovaných netvrdil a neprokazoval. „Značně arogantní chování žalobce b)“ žalovaná 3. uvádí nově až ve svém odvolání, žádné konkrétní chování žalobce b) nebylo tvrzeno, natož dokazováno. Žalovaná 3. podtrhuje, že s náhradou za zřízení věcného břemene dle znaleckého posudku plně souhlasila, aby v dalších odstavcích odůvodňovala, proč s takto stanovenou úhradou nesouhlasí. Žalobci považují za důležité upozornit na skutečnost, že předmětné pozemky v celé svojí rozloze sloužily vždy jako cesta a neplnily žádný jiný účel. Žalobci proto z praktického hlediska nemohli mít před zakoupením svojí chaty (nemovitosti) pochybnost o tom, že k ní přístup mají. Jedná se o významnou skutkovou okolnost, kterou je nutné zohlednit při hodnocení vědomosti o existenci přístupu k nemovitosti. Jak z protokolu z jednání ze dne 31. 8. 2022 vyplývá, žalovaná 3. soud seznamuje se skutečností, že na opačné straně předmětné přístupové cesty dojde k výstavbě nových rodinných domů a její nová vize je taková, že by se k této stavbě přistupovalo právě z předmětné cesty. Tím je zcela vyvráceno tvrzení žalované 3., že v průběhu řízení toto nikdo netvrdil. Důkazem, který toto tvrzení prokazuje, je dokument nazvaný „Průvodní a souhrnná technická zpráva akce [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [adresa]“, která byla součástí dokazování, v níž se na str. 3 pod bodem [právnická osoba] písm. a) uvádí „Předmětem tohoto projektu je výstavba opěrné zdi na rozsáhlém pozemku investora v místě velkého přírodního svahu terénu. Opěrnou zdí se má vyrovnat svažitá část pozemku, aby v budoucnu bylo možné plochu nad opěrnou zdí rozparcelovat pro výstavbu rodinných domů a rekreačních chat“. Dále na str. 5 bod [právnická osoba] písm. k) je uvedeno: „Koncept uvažuje jednopruhovou komunikaci s obratištěm na konci a s případnou výhybnou. V každém případě se počítá s rozšířením komunikace na severní straně směrem na pozemek investora, aby v úvodní části bylo možno vytvořit dvoupruhovou silnici, která obsluhuje horní chaty. Odbočka pro nový pás RD a chat by byl pak už jen jednopruhový“. Celý bod k) se týká zamýšleného záměru vybudování rodinných domů v budoucnu. Pokud žalovaná 3. uvádí, že „sami žalobci tvrdili, že dotčené pozemky nebudou součástí výstavby“, pak zaměňuje výstavbu probíhající a povolenou (opěrná zeď) s výstavbou plánovanou (rodinné domy). Zde si žalobci zcela nijak neodporují, když tvrdili a důkazy prokázali, že předmětná cesta není a nemůže být součástí staveniště opěrné zdi, (ale bude zřejmě součástí staveniště rodinných domů). Žalobci plně souhlasí s žalovanou 3. v tom, že rozhodným hlediskem má být minimalizace zásahu do jejího vlastnického práva. Toto rozhodné hledisko dle nich soud plně zohlednil, když věcné břemeno zřídil na existující cestě, jinak řečeno na pozemcích, které nebyly, nejsou a pravděpodobně ani nebudou využívány jinak než cesta, a to v celé své ploše. Zřídit právo cesty na existující cestě, kterou takto využívají i žalovaní, je tak zcela minimálním zásahem do jejich vlastnických práv, a to oproti jiným řešením. Není zřejmé, proč by se měl soud prvního stupně zabývat oprávněností terénních úprav žalobců na jejich pozemku, když tato skutečnost není pro rozhodování soudu relevantní, ani ji žalovaná 3. jako relevantní netvrdila. Tento poukaz žalované 3. je zcela irelevantní nehledě, že se jedná o novotu. Co se nákladů řízení týká, pak předloženými důkazními prostředky bylo reagováno na tvrzení právní zástupkyně žalované 3. učiněné u soudního jednání dne 1. 12. 2022, že již bylo podáno stavební povolení v rámci stavebního projektu, které předpokládá, že stávající cesta bude součástí staveniště. Účtovaným úkonem byly soudu předkládány důkazy o tom a tvrzeny skutečnosti, že předmětná cesta nebude ani nemůže být součástí staveniště. Tyto důkazy byly navrženy u daného jednání v souladu s výzvou soudu. Jelikož se jednalo o důkazní prostředky, kterými bylo reagováno na bezprostřední tvrzení, pak je zcela logicky nebylo možno založit do spisu společně s písemným podáním, ve kterém byly důkazy navrženy a nebylo možno tak učinit krátkou cestou při jednání soudu. Za daný úkon právní služby tak byla soudem po právu přiznána odměna.

6. Odvolání žalovaných 1., 2. a 3. je přípustné, bylo podáno osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody. Odvoláním žalované 3., které podala proti výroku IV. o výši úplaty za zřízení práva nezbytné cesty, je k přezkumu otevřen rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, včetně zřízení nezbytné cesty (výrok I.), neboť jde o vzájemně spjaté výroky (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 4843/2017), stejně tak jako úplata za zřízení nezbytné cesty určená výrokem III. žalovaným 1. a 2. (žalovaní 1. a 2. jsou podílovými spoluvlastníky obou služebných pozemků v rozsahu spoluvlastnického podílu 1/3) a též s věcí samou související výrok o povinnosti žalovaných předat žalobcům aktuální klíč k příjezdové bráně (ustanovení § 212 písm. a/, b/ o. s. ř.). Krajský soud proto přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, jakož i řízení jemu předcházející v režimu neúplné apelace, s přihlédnutím ke koncentraci řízení a s důrazem na uplatněné odvolací důvody žalované 3. proti meritu věci a všech žalovaných proti výroku o nákladech řízení. Po provedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že odvolání žalované 3. proti výrokům ve věci samé důvodné není, důvodné je pouze odvolání žalovaných 1. a 2. proti výroku o nákladech řízení.

7. Třebaže žalovaná 3. uvádí, že se odvolává jen proti výroku o výši úplaty za zřízení nezbytné cesty, pak její námitky, že si žalobci způsobili nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, evidentně směřují proti výroku I., jímž soud nezbytnou cestu zřídil. Tímto tvrzením jde o jednu z výčtu negativních zákonných podmínek, na základě které by žaloba musela být zamítnuta (ustanovení § 1032 o. z.). Soudní judikatura je zajedno v názoru, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel proto nemá na zřízení nezbytné cesty právo. Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale, je třeba zvážit veškeré okolnosti případu, například i konkrétní místní podmínky (patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Rovněž je nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával (srov. např. rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 2432/2016).

8. Okolnosti, které okresní soud zjistil na základě provedeného dokazování, jednoznačně svědčí o tom, že žalobcům rozhodně nelze vytýkat, že by lehkovážně spoléhali na to, že jim bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Pozemky žalovaných [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v době, kdy se žalobci stali vlastníky p. č. [hodnota] (rok 2009), sloužily jako přístupová komunikace nejen k nemovitosti žalobců, ale ke stejnému účelu i pro obsluhu dalších parcel, kromě nyní žalovaných a jejich předchůdců i dalším vlastníkům mimo okruh spoluvlastníků ([Anonymizováno]). Podle údajů katastru nemovitostí jsou oba pozemky p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (služebné pozemky) zařazené do druhu ostatní plocha a způsob jejich využití je ostatní komunikace, jde tedy o pozemky podle vyhl. č. 357/2013 Sb., katastrální vyhlášky, na nichž je místní nebo účelová komunikace (včetně zpevněné lesní komunikace) a její součásti. S údaji o zařazení těchto pozemků podle katastru koresponduje zjištění obsažené ve znaleckém posudku, které čerpá ze sdělení [právnická osoba] ve Šternberku, že komunikace na p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] není evidována v pasportu místních komunikací, zřejmě se jedná o účelovou komunikaci, která slouží pro obsluhu parcel p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota]. Podle místních podmínek a stavu v terénu nemusela proto být žalobcům absence cesty k jejich nemovitosti v době jejího nabytí zřejmá. Cestou přes pozemky žalovaných přistupovali žalobci ke svým nemovitostem nerušeně řadu let, od roku 2009 až do května 2021. Tak tomu bylo i v době následující poté, co pozemky byly v roce 2015 oploceny a vstup na ně byl zamezen uzamykatelnou vstupní branou, od které žalobci měli až do doby incidentu, který se odehrál v květnu 2021, klíč. V přístupu na pozemky p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] žalobcům zabránil až jednatel žalované 3.

9. Okresní soud po provedeném dokazování správně dospěl k závěru, že nezbytnou cestu přes pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalovaných jako služebnost je třeba povolit, neboť žalobci jsou vlastníky nemovitosti a svůj pozemek nemohou řádně užívat proto, že není dostatečně spojen s veřejnou cestou. Jsou tak splněny hmotněprávní předpoklady zřízení nezbytné cesty dle § 1029 odst. 1 o. z. Rovněž rozsah, v jakém soud nezbytnou cestu povolil, bez jakéhokoliv omezení způsobu užívání pozemků žalovaných, není v tomto případě v rozporu se zásadou minimalizace zásahů do práv vlastníka služebného pozemku (§ 1029 odst. 2 o. z.), neboť oba pozemky žalovaných jsou nadále užívány a slouží jako cesta k přístupu k nemovitostem nacházejícím se v areálu uzavřeném plotem a uzamykatelnou vstupní bránou. Nejde tudíž o zřízení nové cesty. Újma, která zřízením nezbytné cesty žalovaným vzniká, není nad rámec výhody žalobců, jimž zřízením nezbytné cesty je umožněno objektivně řádné užívání jejich nemovitosti. Jsou-li uvedené pozemky žalovaných standardně ke komunikačnímu účelu dlouhodobě využívány více subjekty, pak není jakýkoliv racionální důvod zřizovat nezbytnou cestu jinde, konkrétně přes pozemek žalované 3. par. č. [hodnota], jehož způsobem využití je sportoviště – rekreační plocha. Služebné pozemky se nachází v uzavřeném areálu, žalovaná 3. jako jeden ze spoluvlastníků žalobcům zabránila v přístupu na tyto pozemky. Není proto překážkou zřízení nezbytné cesty, že jde o pozemky, které jsou neveřejnou účelovou komunikaci (srov. rozsudek NS ČR 22 Cdo 4392/2010).

10. Zásadní odvolací námitkou je výše úplaty za zřízení nezbytné cesty, kterou žalovaná 3. považuje za nedostatečnou vzhledem k tomu, že její výše úplaty v opakujícím se ročním intervalu nebyla navýšena o inflační doložku, jak bylo doporučeno v rámci soudem zpracovaného znaleckého posudku.

11. Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba], proti kterému ze strany ani jednoho z účastníků nebyly vzneseny námitky, vyplývá, že porovnávacím způsobem nebylo možné určit obvyklou výši úplaty. Nebyly nalezeny žádné smlouvy o zřízení práva cesty na podobných pozemcích za obvyklých podmínek. V posudku se dále uvádí, že v důsledku zřízení služebnosti k žádné újmě vlastníků služebných pozemků nedojde, neboť pozemek je využíván dlouhodobě jako přístupová komunikace, aniž by docházelo k obtěžování v užívání okolních pozemků. Přestože je pozemek zastavitelný, z obsahu spisu nevyplývá záměr pozemek využívat jiným způsobem. Oceňované právo nezbytné cesty podle znaleckého posudku nemá takový charakter, že by na základě zřízení takového práva došlo k jednoznačnému znehodnocení pozemku. Výše úplaty za zřízení služebnosti pak byla stanovena výnosovým způsobem podle užitku oprávněného, jímž v tomto případě je obvyklé roční nájemné zjištěné metodou nájemného z ceny pozemku (tyto pozemky se běžně nepronajímají, žádné nájemní smlouvy k podobným pozemkům se nepodařilo najít, proto nelze obvyklé nájemné určit porovnáním na základě nájemného za užívání srovnatelných pozemků ve stejném místě a čase). Výměra služebnosti je 560 m2, což ovlivňuje výši úplaty, pozemky jsou zastavitelné, mají poměrně vysokou cenu 1.514 Kč/m2. Obvyklé nájemné se podle posudku u stavebního pozemku pohybuje v rozmezí 4 % až 8 %. Posudek počítá s tím, že pozemek budou využívat současně povinný, oprávněný a další osoby, proto cena nájemného nebyla odvozena z plné výše nájemného a byla provedena korekce pro společné užívání pozemku. Na základě uvedených kritérií je podle závěru znaleckého posudku celkový roční užitek ze služebných pozemků 9.150 Kč a tato částka je obvyklou úplatou za zřízení nezbytné cesty – pozemkové služebnosti, kterou je třeba platit ročně po celou dobu trvání služebnosti. Zpracovatelé posudku doporučili zahrnout do smlouvy ujednání o pravidelném zvyšování úplaty v ročním intervalu na základě údajů o inflaci (např. průměrného ročního indexu spotřebitelských cen).

12. Okresní soud přisvědčil znaleckému posudku a výši úplaty za zřízení práva nezbytné cesty stanovil formou opakující se dávky, jak vyplývá z ustanovení § 1030 ve spojení s § 1035 odst. 2 o. z. - pravidelnou roční úplatou, která náleží žalovaným podle velikosti jejich spoluvlastnického podílu. Žalovaní 1. a 2. mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl 1/3, tj. částka 3.050 Kč ročně a žalovaná 3. má podíl 2/3, tj. částka 6.100 Kč ročně. Odvolací soud závěru soudu prvého stupně o výši úplaty s tím, že bude úplata placena v pravidelném ročním intervalu, přisvědčuje, neboť má oporu v provedeném znaleckém posudku. Náhrada v pravidelné opakující se dávce je vzhledem k okolnostem spravedlivější, zejména vzhledem k rozsahu zatížení v rámci celé plochy obou pozemků = 560 m2, které mají poměrně vysokou cenu (1.514 Kč/m2, jak zpracovatelé posudku konstatovali). Ostatně ani žalovaná 3., která podala odvolání do merita věci, proti výši každoročně placené úplaty námitky neměla. Domáhala se, aby úplata byla navýšena o inflační doložku a odvolávala se na znalecký posudek. S tímto návrhem žalované 3. souhlasit nelze. Nikoliv však z důvodů, které uvedl okresní soud ohledně budoucího developerského projektu žalované. Dle odvolacího soudu v případě vyšší inflace, která by znamenala podstatnou změnu okolností rozhodných pro výši dosud stanovené úplaty, lze náhradu za použití ustanovení § 163 o. s. ř. upravit (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2576/2016). Není tak důvod, aby při zřízení nezbytné cesty byla stanovená náhrada bez dalšího navyšována o inflační doložku ročního indexu spotřebitelských cen.

13. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. ve výrocích o zřízení nezbytné cesty (výrok I.), o výši úplaty (výrok III. a IV.). Vzhledem k tomu, že jde o uzavřený areál s uzamykatelnou vstupní branou a žalobci nedisponují klíči (snad jen na základě předběžného opatření) potvrdil krajský soud rovněž výrok II. rozsudku o povinnosti žalovaných předat žalobcům klíče, aby tak mohli zřízenou nezbytnou cestu reálně využívat.

14. Krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil výrok V. a VI. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení účastníků a státu.

15. Okresnímu soudu lze přisvědčit, že žalobci jsou stranou sporu procesně úspěšnou a právo na náhradu nákladů řízení jim proto náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nikoliv však vůči žalovaným 1. a 2., neboť žalovaní 1. a 2. nikdy žalobcům v přístupu k jejich nemovitostem po parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nebránili. Jejich účast v řízení vyplývá ze skutečnosti, že jsou podílovými spoluvlastníky služebných pozemků v rozsahu podílu id. 1/3. Pro tento případ platí, že řízení o zřízení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musí být označeni jako žalovaní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010). Odvolací soud proto rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1. a 2. vzájemně není právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně i odvolacího řízení, když aplikoval § 150 o. s. ř.

16. Spor žalobců o zřízení nezbytné cesty byl jednoznačně vyvolán chováním žalované 3., jejího jednatele, který žalobcům aktivně zabránil v užívání komunikace nacházející se uvnitř zaploceného areálu se vstupní branou. Náklady, které žalobci účelně v řízení před soudem prvého stupně a v odvolacím řízení vynaložili, je povinen jim nahradit 3. žalovaný. Naopak v případě žalovaného 3. žádné důvody pro použití moderačního práva shledat nelze. To platí i o okolnostech, na které žalovaný 3. poukazoval, že po dobu probíhajícího řízení byl povinen respektovat předběžné opatření a umožnit tak žalobcům užívání pozemků fakticky bez náhrady. Uvedenou skutečnost však nelze dle názoru odvolacího soudu přiznat jako důvod, aby úspěšným žalobcům náklady, které vynaložili, nebyly přiznány k náhradě. Žalovaný 3. je tak povinen zaplatit žalobcům všechny účelně vynaložené náklady před soudem prvého stupně i odvolacího řízení.

17. Jedná se o náklady za právní zastoupení z řad advokátů, za jednotlivé úkony právní služby ve výši mimosmluvní odměny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT). Okresní soud přiznal odměnu za úkon právní služby v částce 2.500 Kč dle § 9 odst. 3 písm. c) AT. Při respektování zásady reformace in peius (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 1238/23), za situace, kdy žalobci proti rozsudku okresního soudu odvolání nepodali a navrhovali potvrzení tohoto rozsudku, nemohl odvolací soud žalobce na úkor žalovaného 3., který naopak odvolání podal, zvýhodnit tak, že by odměnu za úkon zvýšil na částku, která by správně náležela při zastoupení dvou osob (§ 12 odst. 4 AT.). Odměna v částce 2.500 Kč náleží za úkony předžalobní výzvy, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, návrh na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. jednání s protistranou a sdělení výsledků soudu ze dne 13. 7. 2022, účast u soudního jednání ve dnech 31. 8. 2022, 19. 10. 2022, 1. 12. 2022, 4. 1. 2024 a 14. 2. 2024, dále účast na místním šetření 26. 6. 2023, písemné podání ve věci ze dne 9. 12. 2022, které je úkonem ve věci samé, neboť doplnění důkazů tak, jak úkon označen (čl. 191) je doprovázen vyjádřením k předloženým důkazům, dále vyjádření ke znaleckému posudku. Za úkony – návrh na předběžné opatření, náleží odměna ve výši za úkon dle § 11 odst. 2 písm. a) AT. Odměna naopak nenáleží za úkon zpětvzetí žaloby proti žalovanému 4., neboť o nákladech bylo rozhodnuto usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 15 C 145/2021-304. Dále za písemný závěrečný návrh, který byl přednesen při jednání dne 14. 2. 2024. Odměna ve výši 2.500 Kč tak náleží za 13 úkonů (13 x 2.500 Kč) a činí částku 32.500 Kč + poloviční úkon 1.250 Kč. Odměna celkem 33.250 Kč. K tomu režijní paušál 14 x 300 Kč = 4.200 Kč. Odměna včetně režijního paušálu činí částku 37.450 Kč. K tomu dále náleží náhrada za promeškaný čas cestou k místnímu šetření 200 Kč = 37.650 Kč. To vše zvýšeno o 21% DPH dle § 14a odst. 1 AT na částku 45.557 Kč. K tomu dále zaplacený soudní poplatek za žalobu [právnická osoba] Kč. Celkem je žalovaná 3. povinna zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné částku 47.557 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

18. V řízení vznikly státu náklady v celkové částce 21.344,40 Kč za v řízení vypracovaný znalecký posudek. Podle výsledku sporu, § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil odvolací soud povinnost k náhradě těchto nákladů účastníkům na straně žalované podle poměru odpovídající velikosti jejich spoluvlastnického podílu.

19. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni podílet se na náhradě nákladů státu částkou 7.115 Kč a žalovaná 3. pak částkou 14.229,40 Kč. Tuto částku jsou žalovaní povinni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku Okresnímu soudu v Olomouci.

20. Žalobci jsou ve fázi odvolacího řízení stranou procesně úspěšnou a náleží jim náhrada účelně vynaložených nákladů dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení se výše uvedená zásada reformace in peius neuplatní a za úkon právní služby tak náleží odměna [právnická osoba] Kč za každou ze dvou zastoupených osob (§ 9 odst. 3 písm. c/ a § 12 odst. 4 AT), celkem 4.000 Kč za úkon. Byly uskutečněny 2 úkony – vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání = 8.000 Kč, k tomu 2 x 300 Kč = 600 Kč. Odměna včetně paušálu tak činí 8.600 Kč a dále se zvyšuje o 21 % DPH na částku 10.406 Kč. Žalovaná 3. je povinna zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.406 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

Poučení