69 Co 190/2025-267

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B ., IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro určení, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2025, č. j. 20 C 86/2024-207, I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto:„Určuje se, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele dle nájemní smlouvy č. , hodnota, , Anonymizováno, uzavřené dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako nájemcem a , Jméno žalované A, , narozeným , Datum narození žalované A, , jako pronajímateli, je žalovaná 2.“III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. není vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 45.220 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.V. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. není vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19.339 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta.

1. Okresní soud zamítl žalobu žalobkyně o určení, že pronajímatelem dle nájemní smlouvy č. , hodnota, , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, žalovaný 1. , Jméno žalované A, , narozený , Datum narození žalované A, , bytem , adresa, (výrok I.). Soud vyhověl vzájemnému návrhu žalované 2. a určil, že pronajímatelem dle nájemní smlouvy č. , hodnota, , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, je žalovaná 2. společnost , Jméno žalované B, ., IČO , IČO žalované B, , se sídlem , právnická osoba, , adresa, město (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku 30.700 Kč k rukám zástupce žalované 2., a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Žalobkyně označila za nesprávný procesní postup soudu prvého stupně, že jí nebylo poskytnuto potřebné poučení podle ust. § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., o tom, že pokud jde o vznik a existenci služebnosti ex lege na základě § 104 odst. 1 zák. 2 č. 127/2005 Sb. (ZEK), dospěl k jinému právnímu názoru, než na kterém žalobkyně postavila právní základ žaloby. V důsledku tohoto nepoučení soudem žalobkyně nepovažovala za potřebné v řízení uvádět a prokazovat i skutečnost Územního rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vydaného na její žádost dne , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (dále jen „Územní rozhodnutí“). Žalobkyně tuto skutečnost uvedla pouze okrajově až v závěrečném návrhu dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , bez vlastního právního hodnocení a významu této skutečnosti pro věc samu. Soud prvého stupně k Územnímu rozhodnutí již nepřihlédl a v důsledku toho nezjistil úplně skutkový stav. Dospěl proto i k nesprávnému právnímu posouzení, které je v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu v b. ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23. V cit. usnesení se ÚS ztotožnil s právními závěry obecných soudů k použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 pro incidentní retrospektivu změny judikatury. ÚS v tomto nálezu pak obsáhle rekapituloval závěry i svého nálezu Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005. V bodu 22 tohoto usnesení ÚS stvrzuje shodné právo žalobkyně i z jiného paralelního důvodu, spočívající v existenci zde pravomocného Územního rozhodnutí a odkazující i na § 104 odst. 10 ZEK (služebnost inženýrské sítě). V bodu 22 usnesení ÚS ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23 je uvedeno: „I kdyby nebylo zřízeno věcné břemeno ve smyslu zák. č. 127/2005 Sb. ve prospěch vlastníka telekomunikačního vedení, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že bylo umístěno na základě územního rozhodnutí, samotné není součástí pozemků (§ 104 odst. 10 ZEK) a jeho vlastníkem je jiná osoba (než vlastník pozemků), který je již tímto omezen v jejich využití ve vlastnickém právu. Omezení vlastnického práva proto nemusí mít jen povahu tzv. zákonného věcného břemene“. S ohledem na závaznost vykonatelných nálezů Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2582/2022), má precedenční závaznost pro soud ohledně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, a kterým se stanoví stejné následky pro omezení vlastnického práva ve spojení s územním rozhodnutím, které přísluší služebnostem ex lege. Soud tak rozhodl při neúplném skutkovém zjištění nesprávně a v rozporu se zavazujícím nálezem Ústavního soudu. Žalobkyně poukázala dále na důvodovou zprávu k § 1267 a násl. o. z., dle které rozdíl mezi omezením vlastníka služebností ve prospěch třetí osoby, ať již smluvní či ex lege, a omezením jeho vlastnických práv zákonem, spočívá pouze v tom, že oprávněné osoby v jejichž prospěch je omezení obecně dáno zákonem, nejsou v něm individuálně určeny, zatímco v případě služebnosti je určení oprávněného předpokladem vzniku práv ze služebnosti. Územním rozhodnutím je však oprávněná osoba rozhodnutím i výslovně konkretizována v adresaci jeho výroku. Soud se tak nezabýval omezením zákonem vlastnických práv žalovaného 1. i pro skutečnost územního rozhodnutí, které má pro konkretizaci oprávněného subjektu tak shodný následek a obsah, jako má služebnost ex lege. Jako další důvod podaného odvolání žalobkyně uvedla nesprávnost právního posouzení věci soudem prvého stupně. Soud uzavřel (bod 27-29 odůvodnění rozsudku), že dle § 104 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. (ZEK) nevznikají bez dalšího podnikateli provozujícímu síť elektronických komunikací žádná práva ze služebnosti ex lege. Dle názoru soudu služebnosti dle § 104 odst. 3 ZEK ve smyslu § 1260 o. z. (nesprávně uveden § 1253 o. z.) vznikají výlučně pouze na základě platně uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene nebo jeho zřízením z rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Podle ust. § 1260 odst. 1 věta druhá o. z. služebnost vzniká i v případech stanovených zákonem. Soud prvého stupně svůj názor opírá o aktuální (spíše administrativně-technický než právní) komentář Wolters Kluwers k ZEK, který však setrvale vychází ze starší judikatury Nejvyššího soudu, aniž by jeho autoři reflektovali postupné změny v této judikatuře v důsledku příkladmo dále uvedených nálezů Ústavního soudu: 1) ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. PL. ÚS 25/04, 2) ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/2019, 3) ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 1067/22, a 4) ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 45/23. Soud prvého stupně aplikovatelnost těchto nálezů ÚS spojuje výlučně se zák. č. 110/1964 Sb. a vylučuje jejich použití i na úpravu telekomunikací následnými zákony pro oblast, zde dle zák. č. 127/2005 Sb. Dle soudu tak žalobkyně užívá pozemek žalovaného 1. pouze na základě nájemní smlouvy, jako „jiné“ smlouvy, předpokládané v § 104 odst. 3 ZEK a úvahy žalobkyně o konkurenci zde dvou věcných břemen považuje za bezpředmětné. Soud při posuzování věci nepřihlížel k obecnému posouzení služebností ex lege v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 a sp. zn. III. ÚS 2498/19-2, v jehož odůvodnění se uvádí, že speciální předpisy mají přednost před obecnou (soukromoprávní) právní regulací… Subjektivní právo vzniká (bez ohledu, zda jde o absolutní nebo relativní právo) na základě právního důvodu, kterým může být přímo zákon, … (tj. na základě právních skutečností). Po vzniku subjektivního práva je plně v dispozici oprávněného subjektu, zda patřičnou míru možností začne vykonávat (realizovat). V bodu 29 odůvodnění je uvedeno, že „V posuzované věci je právně významná dikce § 12 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Podle odstavce 1 přísluší ve veřejném zájmu organizacím spojů vymezená oprávnění, zejména zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech nadzemní a podzemní telekomunikační vedení... (odstavec 2)“. Soud prvého stupně se omezil na gramatický výklad ust. § 104 odst. 1 a 2 ZEK bez přihlédnutí k tomu, co ze smyslu a účelu ZEK dle výkladu Ústavního soudu plyne. Závěr soudu prvého stupně o nevzniknutí služebnosti ex lege na základě § 104 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. neobstojí a není ani podložen rozborem znění ZEK. Pokud soud rozhodl o předběžné otázce o neexistenci věcného břemene dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK, tak přehlédl, že toto právo je logicky nutně předjímáno v upřesnění v následujícím § 104 odst. 6 ZEK, a to dokonce tak, že je mu přikládán výklad, že jde o samostatnou služebnost ex lege (srov. např. usnesení NS ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010). V ustanovení § 104 odst. 6 ZEK jde o legální věcné břemeno, tedy o veřejnoprávní omezení vlastnického práva, k jehož vzniku není třeba rozhodnutí ani smlouva a vyplývá ex lege. Nepředstavuje soukromoprávní institut a zákon (§ 104 odst. 13 ZEK) jej z hlediska vymezení pravomoci výslovně svěřuje též stavebním úřadům. Jde o ekvivalent § 12 písm. b) a c) zákona č. 110/1964 Sb. Bez existence služebností ex lege dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK nemůže vzniknout důvod podpůrné služebnosti ex lege dle § 104 odst. 6 ZEK. Naopak bez této služebnosti ex lege nelze plně realizovat ani práva ze služebnosti dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK. V takovémto případě by v § 104 odst. 4 ZEK zákon mezi taxativními situacemi pro návrh podnikatele vyvlastňovacímu úřadu musel uvádět i případ jiné smlouvy. Protože takováto smlouva dle § 104 odst. 3 ZEK právě postačuje k výkonu oprávnění dle § 104 odst. 1 a 2 ZEK, tak uvedené ovšem představuje obvyklou právní překážku pro vyvlastnění, neboť lze požadovaného výkonu práva docílit jinak. Žalobkyně dále odkázala na Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 a citovala z něj část jeho odůvodnění „Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikla.“ … „Na danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen“. Služebnosti vzniklé dříve z veřejnoprávní zákonné normy, bez ohledu na jejich označení jako služebnost ex lege či omezení zákonem, se nyní řídí vždy aktuálním zněním veřejnoprávní úpravy. Dle ust. § 147 odst. 1 ZEK jsou zachována a nedotčena veškerá práva z dosud vzniklých zákonných služebností a jiných dohod o náhradě za omezení vlastnického práva. Dle názoru soudu na základě ZEK však žádné služebnosti ex lege nevznikají. Smluvně či ex offo vzniklé služebnosti mají ale vždy individualizovaný obsah již plně neupravený přímo zákonem. Není tak zřejmé, čím se dle soudu již vzniklé služebnosti ex lege za účinnosti ZEK mají řídit. Absolutizující závěr soudu (bod 29 odůvodnění rozsudku) o neexistenci věcného břemene ex lege ve prospěch žalobkyně a tím i o neaplikovatelnosti řešení přednosti při kolizi dvou služebností dle § 1266 o. z. však minimálně s ohledem na existenci služebnosti ex lege dle § 104 odst. 6 ZEK, a i služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 o. z. a dle § 104 odst. 10 ZEK nemůže obstát. Jde v tomto řízení o střet dvou věcných práv, který byl vyloučen již v Codexu Theresiana (arg. § 485 věty 1 implicite), v principu služebnost na služebnosti není možná), srov. Rouček, F., Sedláček, J., k § 472, s. 813, se zdůvodněním: „Protože objektem služebnosti jest věc sama, musí se užívání týkati věci samé (pozemku), nikoliv jen na něm provozované hospodářské činnosti“. Ustanovení § 1266 o. z. pouze částečně modifikuje tento princip tak, že k věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na újmu právům starším. Skutečnost uzavření Požívací smlouvy žalovaným 1. v rozporu s § 1266 o. z. nevyvolává dle § 1760 o. z. její neplatnost a platí dle § 1763 o. z., že právo svědčí tomu, komu bylo právo poskytnuto nejdříve. Dle § 1259 o. z. na ochranu práv oprávněného ze služebnosti se pak přiměřeně použije § 1043 o. z. na ochranu práv oprávněného držitele vůči rušiteli za podmínky, že rušitel má slabší či maximálně stejně silný právní titul jako má oprávněný sám. Věcná práva vzniklá žalobci jako veřejnoprávní jsou obecně uznávána za silnější právní titul, než je smluvní věcné právo. Požívací právo žalované 2., ač je zapsáno v katastru nemovitostí, se neprosadí účinně dle § 981 o. z. proti nezapisovaným zákonným věcným právům žalobkyně. Vůči (staršímu a veřejnoprávnímu) silnějšímu právu žalobkyně se tak nemůže dle § 1043 o. z. prosadit výkon slabšího požívacího práva žalované 2. ze smlouvy. Žalobkyně dále namítala k převodu nájemní smlouvy její nepřípustnost dle § 1895 o. z. bez jejího souhlasu. Soud se pokusil zhojit tuto nepřípustnost mylně zvažovaným postupem dle § 10 o. z. per analogia legis z ust. § 2221 o. z. Per analogia legis je na místě pouze v případě nezamýšlené mezery v zákonu. Zde nejde o nezamýšlenou mezeru zákona, resp. nejde vůbec o mezeru v zákoně, ale jde o výslovnou nepřípustnost dle zákona takovéhoto převodu smlouvy bez souhlasu postupované smluvní strany. Požívací smlouvou nedochází ani ke změně vlastnictví předmětu požívací služebnosti, se kterou je jinak dán ze zákona přechod nájmu, nikoliv jeho smluvní převod, který si zde žalovaní sami mezi sebou sjednali. Tím jsou bez dalšího naprosto, ale překročeny i meze ujednání s účinky vůči třetím osobám, pokud nepřipouští tyto zákon. Zde je jednání žalovaných nepřípustné a dle § 978 o. z. pro odchýlení se od ustanovení zákona o absolutních majetkových práv. Jednání žalovaných se přímo a evidentně dotýká práv nezúčastněných třetích subjektů, zde právě žalobkyně. Žalobkyně jako důvod odvolání námitkou neúplného skutkového zjištění soudem prvého stupně uvedla, že soud se vůbec nezabýval a nehodnotil žalobkyní tvrzené zásahy konkrétními právy žalované 2., vzniklé jí požívací smlouvou do práv žalobkyně, ať již z nájemní smlouvy, územního rozhodnutí, služebnosti ex lege dle § 104 odst. 6 ZEK či služebnosti inženýrské sítě dle § 1267 o. z. Bez zjištění toho, zda požívací práva žalované 2. fakticky zasahují (překrývají se) do práv žalobkyně, neučinil tak soud žádné skutkové zjištění ve věci a nemohl tak věc posoudit ani správně po právní stránce. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování k namítané kolizi, a to i v rozsahu skutečnosti ex lege dle § 104 odst. 6 ZEK. Žalovaná 2. má právo vstupu bez omezení 365 x 24 (6.1 Požívací smlouvy), ačkoliv dle čl. 7.9 a 7.12 Nájemní smlouvy může pronajímatel vstoupit jen za účelem kontroly, vyžádané si 5 dnů předem, jen za účasti žalobkyně a s povinností dodržovat její instrukce. Žalovaná 2. je oprávněna k dalšímu pronájmu a dokonce (za žalobkyni) k podnájmu jakémukoliv operátorovi ke zřízení a provozování telekomunikačního zařízení (b. 6.3 Požívací smlouvy), je oprávněna provést změny prostor (b. 7.1 Požívací smlouvy), ačkoliv i žalobkyně (dle čl. 3.1 a čl. 6.1 Nájemní smlouvy) je současně oprávněna užívat totožnou část Nemovitosti pro provoz, údržbu a úpravy zařízení pro přenos signálů sítě elektronických komunikací, a ačkoliv instalace dalšího telekomunikačního zařízení podléhá souhlasu žalobkyně, aby další zařízení neovlivnilo nepříznivě provoz jejího zařízení (čl. 7.4 Nájemní smlouvy). Žalovaná 2. dle čl. 5 požívací smlouvou přebírá sice veškerá práva a povinnosti žalovaného 1., byť dle soudu prvého stupně jen z nájemní smlouvy vůči žalobkyni, a některé z těchto povinností si obratem tou samou smlouvou převádí zpět na žalovaného 1. Tomu odpovídající povinnosti žalovaného 1. vůči žalobkyni jsou již touto samotnou smlouvou žalovaným 1 porušeny a jejich výkonem bude tyto tak porušovat přímo již i sama žalovaná 2. I z pohledu zúžení vztahu soudem pouze na nájemní smlouvu žalobkyně odkázala na Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, dle kterého se nesankcionuje neplatností následná smlouva, ale pokud žalovaný 1. jako vlastník nebude schopen plnit své povinnosti podle následné smlouvy, je na něm, aby první nájem řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky s porušením druhé nájemní smlouvy. Žalovaný 1. měl zajistit ukončení nájemního vztahu s žalobkyní (vč. vyklizení), aby poté mohl předat žalované 2. předmět požívací služebnosti prostý práv třetích osob a ta se mohla ujmout detence předmětu požívání. Dokud žalovaný 1. tak neučiní, nemůže se žalovaná 2. účinně ujmout svých práv z požívací služebnosti a pouze ji vzniká nárok na náhradu škody vůči žalovanému 1. V tomto případě nelze odhlédnout od kontraproduktivního ujednání mezi žalovanými k výše uvedenému v bodě 13.1.2 Požívací smlouvy. K účinnosti vstupu žalované 2. do nájmu a účinnosti Požívací smlouvy uvolněním výkonu práv pro žalovanou 2. takto může dojít pouze až skončením žalovaným 1. nájemního vztahu s žalobkyní, tj. smlouvou zakázaným způsobem. Ke stavu účinnosti Požívací smlouvy tak žalovaní, pro zákaz a sankci dle Požívací smlouvy, nedospějí proto ani nikdy v budoucnu. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvého stupně (bod 31 odůvodnění rozsudku), že u požívací smlouvy jsou žalobkyni zachována její sjednaná práva z nájemní smlouvy, které je žalovaná 2. jako poživatel povinna respektovat, a k tomu by došlo, pouze pokud by žalovaná 2. nesměla vykonávat svá výše uvedená práva v rozsahu kolidujícím s právy žalobkyně. Žalobkyně se v rámci závěrečného návrhu soustředila ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, na otázku nemožnosti na straně žalované 2. se ujmout sjednaných práv z Požívací smlouvy. Tuto otázku však soud neřešil a námitky žalobkyně a jejich důvody nevzal na zřetel a nevypořádal se s nimi. Naopak soud bez výhrad převzal vše, co žalovaná 2. soudu předestřela v polemice. Soud se tak ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nezabýval veškerými tvrzeními žalobkyně. Žalobkyně se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě žalobkyně soud vyhoví a určí, že smluvní stranou v nájemní smlouvě ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, je nadále žalovaný 1., a zamítne žalobu žalované 2. k určení, že smluvní stranou v nájemní smlouvě ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, je žalovaná 2.

3. Žalovaný 1. navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen.

4. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná 2. Předně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2025, sp. zn. 26 Cdo 1469/2025, v němž se soud zabýval vztahem mezi Provozovatelem telekomunikační sítě jako žalobcem, žalovanou 2. a vlastníkem nemovitosti, na které je umístěno telekomunikační zařízení ve skutkově i právně téměř totožné věci a dospěl ke zcela jednoznačnému závěru, že smlouva o požívacím právu, ani jednání žalované 2. není v rozporu s dobrými mravy, ani veřejným pořádkem, že požívací právo k dané nemovitosti bylo zřízeno v souladu se zákonem a účinně, a že v důsledku toho přešla práva a povinnosti pronajímatele z vlastníka nemovitosti na žalovanou 2. jako poživatele. Tento závěr poté Nejvyšší soud potvrdil opět ve věci s téměř identickým skutkovým a právním základem usnesením sp. zn. 26 Cdo 1733/2025 ze dne 21. října 2025. Jde tak o ustálenou rozhodovací praxi. Žalobkyně ve svém odvolání rozsáhle popisuje domnělou vadu řízení spočívající v tom, že nebyla řádně poučena o odlišném právním názoru soudu ohledně podmínek vzniku věcného břemene k nemovitosti třetí osoby dle ustanovení § 104 Zákona o elektronických komunikacích 2005. Tento nedostatek poučení měl dle žalobkyně způsobit, že nepovažovala za nezbytné v řízení předkládat územní rozhodnutí ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, . To mělo pak mít za následek i neúplné zjištění skutkového stavu. K tomu žalovaná 2. uvedla, že je primárně na účastnících, aby tvrdili a prokazovali skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Pokud tedy žalobkyně měla za to, že pro posouzení jejího nároku je relevantní Územní rozhodnutí, není zřejmé, z jakého důvodu jej neoznačila jako důkaz, a proč jej, jak uvádí „uvedla pouze okrajově až v závěrečném návrhu dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, “, tedy po koncentraci řízení. Žalobkyně byla na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 14. května 2025 řádně poučena o koncentraci řízení a v návaznosti na toto poučení uvedla, že žádné další důkazy k provedení nenavrhuje. Podle Ústavního soudu nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud uplatní na skutkový stav naprosto odlišnou právní kvalifikaci, s čímž účastník řízení nepočítá a je mu znemožněno se k nastalé situaci vyjádřit (např. pokud soud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně (Nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 či nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004). Za překvapivé rozhodnutí tak nelze považovat, pokud se obecný soud na základě hodnocení provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na jejímž základě konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne jako nedůvodný, jak tomu bylo v posuzovaném případě. V takových případech obecný soud nemá povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3089/10). Současně se žalobkyně pokouší navodit dojem, že poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. se vztahuje i na případy, kdy soud jednoduše nesouhlasí s účastníkem předestřeným výkladem právní normy. Takový výklad je nicméně absurdní. Jak potvrzuje i Ústavní soud, není úlohou soudu žalobce poučovat o výkladu zákona a informovat ho o všech svých úvahách, které by mohly vést k jeho neúspěchu. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří na případy, kdy má soud za to, že je o věci možné rozhodnout odlišným způsobem, se kterým zřejmě účastníci nepočítají a nezohledňují jej ve svých vyjádřeních. V nyní posuzované věci nicméně byla otázka vzniku věcného břemene dle ustanovení § 104 odst. zák. č. 127/2005 Sb. řešena intenzivně a jak žalobkyně, tak žalovaná 2. se k ní opakovaně vyjadřovali. Dle žalované 2. je navíc z podstavy věci nemůže být Územní rozhodnutí pro věc jakkoli relevantní. Zákon o elektronických komunikacích 2005, ale i předchozí Zákon o telekomunikacích 2000, výslovně pro výkon oprávnění dle ustanovení § 104 odst. 1 ukládají provozovatelům telekomunikační sítě zřídit smluvní věcné břemeno k předmětným nemovitostem. Od 1. července 2000 tedy zákonná úprava vůbec nepřipouští vznik zákonného věcného břemene zřizování a provozování telekomunikačního zařízení jinak než na základě smlouvy s vlastníkem zatížené nemovitosti nebo vyvlastněním. V tomto směru jsou zcela nesprávné i veškeré námitky žalobce, ve kterých polemizuje s výkladem ustanovení § 104 odst. 1 a 3 zák. č. 127/2005 Sb. K nemovitosti nebylo ve prospěch žalobkyně zřízeno věcné břemeno na základě smlouvy ani vyvlastnění (což vyplývá z doloženého výpisu z katastru nemovitostí a žalobce to ani netvrdil), proto nemůže žalobkyni svědčit. Následkem zřízení požívacího práva je přechod práv a povinností z Nájemní smlouvy. Žalobkyně v odvolání dále polemizuje se závěrem soudu prvního stupně o možnosti analogické aplikace ustanovení § 2221 o. z. na případy zřízení služebnosti požívacího práva. Požívací právo představuje nejširší osobní služebnost, jejíž rozsah je srovnatelný s oprávněním vlastníka, neboť zahrnuje nejen právo věc užívat, ale také brát z ní plody a užitky, přičemž v tomto kontextu je vlastník služebné věci z užívání věci v zásadě vyloučen a ponechává si pouze tzv. „holé vlastnictví“ věci. Vlastník tedy nemůže v důsledku zřízení požívacího práva k pronajaté nemovitosti nadále vystupovat v pozici pronajímatele. Právě tato povaha požívacího práva pak odůvodňuje závěr o analogickém použití ustanovení § 2221 o. z. tedy že v případě zřízení požívacího práva k pronajaté nemovitosti poživatel vstupuje do právního postavení pronajímatele. Tento závěr explicitně potvrdil také Nejvyšší soud v odkazovaném, v němž uvedl: „Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat. Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci. To znamená, že byla-li služebná věc v době zřízení služebnosti požívacího práva pronajata (propachtována), vstupuje poživatel zřízením služebnosti do postavení pronajímatele (propachtovatele). Požívací právo ke služebné věci v důsledku toho také obstojí vedle již existujícího práva nájmu (pachtu) a není v kolizi s § 1763 o. z.“ Výše uvedené závěry pak zcela vylučují i argumentaci žalobkyně týkající se nezbytnosti ukončení nájmu dle Nájemní smlouvy jako podmínky pro předání nemovitosti k výkonu požívacího práva. Žalobkyni není v důsledku změny v osobě pronajímatele zasahováno do jejich práv. Soud prvního stupně se s otázkou ochrany práv žalobkyně jako nájemce vypořádal v bodě 31. odůvodnění rozsudku, kde uvádí, že „závěr, že při sjednání požívacího práva již dříve sjednané nájemní vztahy přetrvají a poživatel je povinen je respektovat a vstupuje do pozice pronajímatele obdobně jako v případě převodu vlastnického práva, je projevem ochrany nájemce, na kterého sjednání požívacího práva materiálně nemá žádný vliv, neboť jsou mu zachovány podmínky nájemní smlouvy tak, jak si je vyjednal s vlastníkem jako původním pronajímatelem. Námitka žalobkyně, že požívací právo je na újmu jejím právům jako nájemce z nájemní smlouvy, je tedy irelevantní. Po dobu trvání nájemní smlouvy je žalovaná 2. jako poživatel vázána jako pronajímatel povinnostmi sjednanými nájemní smlouvou“. Tento závěr potvrdil Nejvyšší soud jak v Rozsudku NS, tak v Usnesení NS „Do původního nájemního poměru vstupuje se všemi jeho základními obsahovými atributy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018), tzn. že je vázána též úpravou (ujednáním o) způsobu zvyšování nájemného. Dále se žalovaná 2. vyjádřila k naléhavosti právního zájmu na určení, že je pronajímatelem žalovaná 2. na základě jím podaného vzájemného návrhu. Nejvyšší soud sice v odkazovaném rozsudku žalované 2. ve výsledku naléhavý Právní zájem nepřiznal, nicméně tento závěr učinil bez bližšího odůvodnění na základě tvrzení o rozdílnosti předmětu nájmu a požívacího práva, přičemž není z rozsudku NS zřejmé, z jakých skutkových zjištění soudů nižších stupňů při této úvaze vycházel. V nyní řešené věci nicméně neexistuje pochybnost o totožnosti předmětu nájmu a předmětu požívacího práva a skutkové okolnosti, které Nejvyšší soud v rozsudku vedly k závěru, že žalovaná 2. v tamním konkrétním případě neměla naléhavý právní zájem na určení, že je pronajímatelem, nemohou v nyní řešené věci nastat. Žalovaná 2. zdůraznila obecně platné zásady existence naléhavého právního zájmu v obdobných případech. Podle ustálené rozhodovací praxe nemůže být žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti”. Žalovaná 2. je přitom přesvědčena, že jsou v nyní řešené věci naplněny judikaturou vymezené předpoklady pro shledání naléhavého právního zájmu, když: rozhodnutím o vzájemném návrhu žalované 2. bude odstraněn stav nejistoty právního postavení žalované 2. ve vztahu k Nájemní smlouvě a současně se tím předejde i případným dalším sporům, a to zejména v situaci týkající se projednávané věci, kdy žalobkyně hradí veškeré splatné platby nájemného dle Nájemní smlouvy do soudní úschovy. Žalovaná 2. má za to, že je u ní dán naléhavý právní zájem na určení, že je pronajímatelem dle Nájemní smlouvy, jelikož výsledek jejího vzájemného návrhu může předejít celé řadě dalších sporů, nejen na plnění nájemného, ale také sporům ohledně plnění dalších vzájemných práv a povinností z Nájemní smlouvy. Tento postoj žalované 2 je přitom zcela v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu o vzájemném návrhu žalované 2. vytvoří právní základ pro uplatnění dalších nároků žalované 2. vůči žalobkyni. Žalovaná 2. je vystavena dlouhotrvající nejistotě z hlediska ochrany svých práv či následků, které pro něho může Nájemní smlouva představovat. Za těchto okolností je, podle judikatury Ústavního soudu, dán naléhavý právní zájem na určení existence práva/právního vztahu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2534/99, sp. zn. 26 Cdo 2440/2004, sp. zn. 26 Cdo 2766/2000). Dle Nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14, podle kterého je relevantním důvodem pro konstatování naléhavého právního zájmu i skutečnost, že je účastník vystaven dlouhotrvající nejistotě z hlediska ochrany svých práv, resp. následků, které pro něho smlouva může představovat. V situaci, kdy soud na základě žaloby bude věc projednávat a provádět plnohodnotné právní posouzení toho, zda žalovaná 2. vstoupila do postavení pronajímatele dle nájemní smlouvy, má navíc žalovaná 2. za to, že by bylo zamítnutí vzájemného návrhu v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, jelikož by pak tato otázka musela být řešena jako otázka předběžná v celé řadě dalších sporů. Žalovaná 2. žádala, aby krajský soud věcně správný rozsudek okresního soudu potvrdil.

5. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející dle ust. § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace s přihlédnutím k nastalé koncentraci řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Skutkové okolnosti významné pro právní posouzení věci okresní soud zjistil správně a úplně na základě důkazů, které účastníci k prokázání svých tvrzení navrhli a v zásadě nejsou mezi účastníky sporné. Lze proto pro stručnost odkázat na správný závěr o skutkovém stavu, který okresní soud učinil v bodě 15 odůvodnění rozsudku.

7. Žalobkyně podanou žalobou a žalovaná 2. vzájemným návrhem se domáhají určení osoby pronajímatele části pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , který byl pronajat právnímu předchůdci žalobkyně (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .), jako nájemci, nájemní smlouvou ze dne 18. 7. 2006, č. , hodnota, , Anonymizováno, pro výstavbu, provoz a údržbu zařízení elektronických komunikací za nájemné 40.000 Kč ročně, jehož vlastníkem je žalovaný 1., který byl účastníkem uzavřené nájemní smlouvy, neboť předmět nájmu byl v době uzavření nájemní smlouvy v režimu společného jmění manželů. Žalovaná 2. dopisem ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, oznámila žalobkyni, že dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, uzavřela s žalovaným 1. smlouvu o požívacím právu, na základě které bylo k , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, zřízeno ve prospěch žalované 2. požívací právo jako právo věcné k pozemku , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , které zahrnuje předmět nájmu dle nájemní smlouvy ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . Žalovaná 2. součástí oznámení o změně pronajímatele žalobkyni sdělila, že na základě požívacího práva převzala ze zákona veškeré právní závady váznoucí na nemovitosti včetně nájemní smlouvy, a tedy na základě požívacího práva vstoupila do právního postavení bývalého pronajímatele a převzala veškerá práva vyplývající z nájemní smlouvy. Žalovaná 2. požádala žalobkyni, aby s okamžitou účinností zasílala nájemné a veškeré další platby na bankovní účet žalované 2.

8. Okresní soud se správně na prvním místě zabýval procesními předpoklady podané žaloby a vzájemného návrhu žalované 2. podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř. a správně dospěl k závěru, že žalobkyně i žalovaná 2. naléhavý právní zájem na žádaném určení mají a je splněna též podmínka procesní legitimace účastníků. Žalobkyně i žalovaná 2. prokázaly, že za daných okolností má každá právní zájem na tom, aby bylo určeno, kdo je pronajímatelem a nositelem práv a povinností dle předmětné nájemní smlouvy. Žaloba i vzájemný návrh řeší sporný právní vztah účastníků a vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, jímž bude najisto postaveno, komu svědčí postavení pronajímatele a tím i právo na nájemné podle uzavřené nájemní smlouvy ze dne 18. 6. 2006, které žalobkyně za současného stavu platí do soudní úschovy. Nájemné samo je pak opětujícím se plněním; žaloba (rozhodnutí soudu) o plnění se (z povahy věci) může týkat jen takových (již vzniklých plnění) za dobu minulou a „nepokryje“ řešení otázky „osoby s právem na nájemné“ (jako celku). Věcné rozhodnutí o vzájemné žalobě proto může předejít i případným dalším právním sporům ohledně právních poměrů k pronajatému pozemku (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 26 Cdo 2653/2025).

9. Žalobkyně podaným odvoláním především zpochybnila závěr soudu prvého stupně, který odmítl argumentaci žalobkyně, že by jí k předmětné části pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, vzniklo ex lege právo z věcného břemene podle zák. č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích, vybudováním a provozováním telekomunikační infrastruktury dle uzavřené nájemní smlouvy. Okresní soud se s touto námitkou žalobkyně vypořádal naprosto správně při aplikaci ust. § 104 zákona č. 127/2005 Sb., třebaže pochybil v tom, že nepoužil znění zákona v jeho rozhodném znění do 24. 7. 2017 vzhledem k tomu, že nájemní smlouva byla uzavřena v roce 2006. Uvedená nesprávnost však nic nemění na tom, že závěry okresního soudu v rozsahu, že žalobkyni ex lege právo odpovídající věcnému břemeni dle ust. § 104 odst. 1 a 3 zákona č. 127/2005 Sb. nevzniklo, jsou správné.

10. Podle ust. § 104 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. v rozhodném znění do 24. 7. 2017 (dále jen zákona o elektronických komunikacích), podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, který podle § 8 odst. 2 oznámil podnikání, je oprávněn v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí vydaném podle zvláštního právního předpisu a za splnění dále stanovených podmínek zřizovat a provozovat na cizím pozemku nebo v něma) nadzemní nebo podzemní komunikační vedení veřejné komunikační sítě, včetně jejich opěrných bodů nadzemního nebo vytyčovacích bodů podzemního komunikačního vedení, telefonní budky a přípojná komunikační vedení veřejné komunikační sítě, přetínat tyto pozemky vodiči a zřizovat v nich vedení veřejné komunikační sítě, jakož i související elektrické přípojky,b) anténní stožáry včetně antén rádiových zařízení veřejné komunikační sítě, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě a související elektrické přípojky,c) anténní stožáry včetně antén rádiových směrových spojů veřejné komunikační sítě, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě a související elektrické přípojky.

11. Podle ust. § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, pro zajištění výkonu oprávnění uvedených v odstavcích 1 a 2 písm. b) a c) uzavře podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť s vlastníkem dotčené nemovitosti písemnou smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene k části dotčené nemovitosti za jednorázovou náhradu a po ukončení výstavby a zaměření polohy vedení smlouvu o zřízení věcného břemene ke skutečně dotčené části nemovitosti. Na návrh podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť je možno k zajištění výkonu oprávnění uvedených v odstavcích 1 písm. b) a c) a 2 písm. b) a c) s vlastníkem dotčené nemovitosti uzavřít i jinou písemnou smlouvu. K výkonu oprávnění podle odstavce 2 písm. a) postačuje k umístění vnitřních komunikačních vedení a komunikačních zařízení písemný souhlas vlastníka nemovitosti.

12. Podle ust. § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, nedojde-li s vlastníkem dotčené nemovitosti k uzavření písemné smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene podle odstavce 3 nebo prokáže-li podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, že vlastník dotčené nemovitosti není znám nebo není určen anebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo je-li vlastnictví nemovitosti sporné, či vlastník v dispozici s ní omezen, rozhodne o návrhu podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť na zřízení věcného břemene vyvlastňovací úřad podle zvláštního právního předpisu. Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť může vykonávat oprávnění uvedená v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o omezení vlastnického práva k dotčené nemovitosti ode dne vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.

13. Podle ust. § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích, podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť je dále na základě prokazatelného oznámení vlastníkovi, popřípadě správci nebo uživateli dotčené nemovitosti oprávněna) v nezbytném rozsahu vstupovat nebo vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti s činnostmi uvedenými v odstavcích 1 a 2 a při přípravě projektové dokumentace, opravách a údržbě komunikačních vedení a elektronických komunikačních zařízení umístěných na cizích nemovitostech,b) v nezbytném rozsahu kácet a oklesťovat dřeviny ohrožující bezpečný a spolehlivý provoz komunikačních vedení a elektronických komunikačních zařízení, a to v souladu s podmínkami stanovenými zvláštním právním předpisem.

14. Prokazatelným oznámením se rozumí oznámení data a účelu vstupu či vjezdu na dotčenou nemovitost nebo kácení či oklešťování dřevin rostoucích na této nemovitosti, včetně oznámení činností, které v této souvislosti budou na nemovitosti vykonávány. Oznámení musí být učiněno s dostatečným předstihem.

15. Zákon o elektronických komunikacích rozlišuje dva druhy omezení vlastnického práva. Jednak jde o svou povahou soukromoprávní věcná břemena upravená v § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, která musejí být zajištěna smluvně či vyvlastněním (ust. § 104 odst. 4 uvedeného zákona). Veřejnoprávní omezení vlastnického práva, k jehož vzniku není třeba rozhodnutí ani smlouva a vyplývá ex lege, je upraveno v ust. § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích.

16. Okresní soud tak zcela správně v odůvodnění rozsudku zdůraznil význam ust. § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích a uvedl, že podmínkou vzniku oprávnění z titulu výkonu práva věcného břemene užití cizího pozemku podnikatele zajišťující veřejnou komunikační síť podle ust. § 104 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Případně lze uzavřít i jinou smlouvu, typicky nájemní, která však nezakládá právo odpovídající věcnému břemeni jako věcné právo váznoucí na nemovitosti, ale obligační právní vztah opravňující k užívání předmětu nájmu za podmínek sjednaných nájemní smlouvou.

17. Podle ust. § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť oprávněn vstupovat nebo vjíždět na cizí nemovitosti a kácet a oklesťovat dřeviny ohrožující bezpečný a spolehlivý provoz komunikačních vedení a elektronických komunikačních zařízení, pokud jsou dodrženy podmínky stanovené zákonem o ochraně přírody a krajiny. Uvedeným zákonným ustanovením je pouze v tomto zákonem daném rozsahu přesně vymezen obsah a rozsah výkonu práva věcného břemene vzniklého ex lege, které žalobkyni svědčí. Služebnost vzniklá ze zákona podle ust. § 104 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích má přednost před služebností požívacího práva později zřízené smlouvou. Obě služebnosti zatěžující identickou část pozemku jako služebnou věc si vzájemně nekonkurují a nově zřízená služebnost není na újmu výkonu práva ze služebnosti starší, vzniklé ze zákona toliko ke vstupu a vjezdu na služebný pozemek k provedení jen určitých zákonem specifikovaných činností.

18. Žalobkyně se odkazuje na judikaturu např. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2498/19-2, jehož závěry považuje za podstatné i pro nyní projednávanou věc. Lze přisvědčit okresnímu soudu, že uvedené rozhodnutí řeší otázku veřejnoprávního omezení vlastnického práva pro vznik a oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle zákona č. 110/1964 Sb., který byl ovšem od 1. 7. 2000 zrušen zákonem č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a tento zákon byl od 1. 5. 2005 zrušen právě zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích. Jde speciální právní předpis, jehož ustanovení, týkající se oprávnění užívat cizí pozemek za podmínek zde stanovených, je třeba užít přednostně před obecnou právní úpravou tohoto právního institutu obsaženou v občanském zákoníku. Ze stejných důvodů nelze na danou věc užít ani další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 45/23, které rovněž otázku existence zákonného věcného břemene poměřuje v poměrech zrušeného zákona č. 110/1964 Sb.

19. Žalobkyně v rámci podaného odvolání navrhuje provedení důkazu Územním rozhodnutím , Anonymizováno, , adresa, vydaného na její žádost dne 21. 6. 2006 a má zato, že na základě tohoto důkazu by byl skutkový stav zjištěn jinak, ve prospěch verze žalobkyně týkající se otázky práva věcného břemene vzniklého ex lege.

20. K tomu odvolací soud uvádí, že sdílí názor žalované 2., že tento důkaz byl navržen po koncentraci řízení podle ust. § 118b o. s. ř., která nastala v závěru prvního jednání, které ve věci proběhlo a účastníci byli o jejich účincích řádně soudem prvého stupně poučeni. Navržený důkaz nepředstavuje žádnou přípustnou výjimku z nastalé koncentrace dle ust. § 205a o. s. ř.

21. Nad rámec uvedeného má odvolací soud zato, že uvedený důkaz je bez právního významu pro řešenou otázku vzniku práva odpovídacího věcnému břemeni dle zákona o elektronických komunikacích. Rozhodnutí vydané podle stavebního zákona, jako zvláštního právního předpisu, na který se ust. § 104 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích odvolává, je třeba k umístění nebo vedení komunikačního zařízení, avšak to samo o sobě důvodem vzniku práva odpovídající věcnému břemeni není, neboť pro tento účel zákon o elektronických komunikacích výslovně stanoví, že se se tak musí stát konkrétním právním jednáním uzavřeným s vlastníkem dotčené nemovitosti, písemnou smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene k části dotčené nemovitosti. Územní rozhodnutí nemá za následek vznik služebnosti ex lege, jak se snaží žalobkyně dovozovat.

22. Odvolací soud tak uzavírá, že žalobkyně je oprávněna předmětnou část pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, užívat z titulu uzavřené nájemní smlouvy ze dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , jako nájemce za podmínek tam sjednaných (tzv. jiné písemné smlouvy dle ust. § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích) a rozsahu oprávnění uvedených v ust. § 104 odst. 6 tohoto zákona z titulu věcného břemene.

23. Okresní soud v poměrech řešené věci, otázky určení osoby pronajímatele podle uzavřené nájemní smlouvy správně podřadil ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která v odůvodnění cituje ust. § 1285, § 1287, § 1288 a § 2201 a § 2221.

24. Právní závěry soudu prvého stupně opřené o výše uvedená ustanovení občanského zákoníku, obsažené v bodu 30 – 31 napadeného rozsudku jsou správné a zcela v souladu s dostupnou a již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v obdobných řešených věcech.

25. Hmotněprávní otázka právních účinků smlouvy o požívacím právu – služebnosti požívacího práva sjednané (ohledně shodného předmětu) vedle dříve uzavřené nájemní smlouvy; zda účinkem takto uzavřené smlouvy o požívacím právu (služebnosti požívacího práva) je vstup poživatele do právního postavení pronajímatele dle dříve (ohledně shodného předmětu užívání a požívání) vlastníkem coby pronajímatelem uzavřené a trvající nájemní smlouvy byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1469/2025. V právní větě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je uvedeno: „Zřídí-li vlastník k již pronajaté věci služebnost požívacího práva (§ 1285 a násl. o. z.), vstupuje poživatel zřízením této služebnosti do postavení pronajímatele vůči dosavadnímu nájemci (analogicky dle § 2221 o. z.). Požívací právo vedle nájmu trvá a není v kolizi s § 1763 o. z.“26. Právní závěry vyjádřené okresním soudem v odůvodnění napadené rozsudku jsou souladné s tím, co v důvodech rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud, že požívací právo (ususfructus) je nejširší „užívací“ právo k věci, poskytuje nejen (jako právo užívání) oprávnění věc užívat (ius utendi), ale i právo ji požívat (ius fruendi), tedy z věci brát plody a užitky (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos věci). Poživatel má právo i na mimořádný výnos věci. V § 1285 a násl. o. z. je požívací právo upraveno coby druh osobní služebnosti (věcného práva k věci cizí). Sjednáním požívacího práva jakožto závazku (obligace) vzniká pacht (srov. § 2332 a násl. o. z.).

27. Podstatnými náležitostmi smlouvy o sjednání požívacího práva je označení věci, k níž se má vztahovat, a ujednání o jejím přenechání poživateli k užívání a požívání. Takovými náležitostmi nejsou jiná ujednání, např. o (odchylné) úpravě úhrady obvyklých udržovací nákladů na věc dle § 1288 o. z., nákladů na stavební práce dle § 1289 o. z., úplatě za požívání. Jejich (případně odchylná) úprava proto sama o sobě závěr o odlišné povaze uzavřené smlouvy neopodstatňuje.

28. Požívací právo je služebností, která poskytuje nejširší oprávnění nad cizí věcí, obdobnou vlastnickému právu.

29. Pojem plodů a užitků věci je definován v § 491 odst. 1 a 2 o. z. Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy (srov. § 491 odst. 2 o. z.). Pravidelně půjde o pohledávku (typicky např. nájemného, pachtovného; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, a ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017).

30. Z práva poživatele brát z věci plody a užitky se podává, že poživatel věci je oprávněn žádat od jejího nájemce (coby typický užitek) nájemné (to bylo dovozováno též v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 1950; k tomu k výkladu § 511 všeobecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811 srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 1934, sp. zn. Rv II 683/32, uveřejněné ve sbírce Vážný pod č. , č. účtu, ), na jehož závěry se odvolal i soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku.

31. Obsahem práva odpovídajícího služebnosti (věcnému břemeni) sice nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti, vlastník je však povinen trpět užívání a požívání; jiná práva a povinnosti (právo s věcí nakládat) mu zůstávají zachována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).

32. Poživatel věci tak může služebnou věc dát do dalšího užívání; může ji půjčit, pronajmout nebo propachtovat. Toto oprávnění je projevem práva „brát z věci plody a užitky“ (srov. v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3587/2008).

33. Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat.

34. Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci.

35. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí vyloučil, že by sama okolnost uzavření smlouvy o požívacím právu (a jejího právního účinku představovaného vstupem poživatele do právního postavení pronajímatele ohledně předmětné nájemní smlouvy) byla v rozporu s dobrými mravy (příp. nepředstavuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.). Tentýž (zákonný) důsledek ostatně nastává v případě změny vlastníka pronajaté (propachtované) věci (§ 2221 o. z., § 2341 o. z.). Rozpor s dobrými mravy nelze dovodit jen ze skutečnosti, že žalovaná 2. – podnikatelka uzavírá smlouvy o požívacím právu za účelem dosažení zisku. Do původního nájemního poměru vstupuje se všemi jeho základními obsahovými atributy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018), tzn. že je vázána též úpravou (ujednáním o) způsobu zvyšování nájemného.

36. Na uvedené závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1469/2025 navazuje Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1733/2025, v němž se dovolací soud v obdobné skutkové a právní věci se na rozsudek sp. zn. 26 Cdo 1469/2025 odvolává s tím, že se s předestřenými otázkami týkající se povahy požívacího práva vypořádal a od zde uvedených závěrů nemá důvodu se odchýlit.

37. Krajský soud tak výrok I. rozsudku podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný. Výrok II. rozsudku změnil podle ust. § 220 o. s. ř. jen z formulačních důvodů tak, aby tímto výrokem bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované 2. tak, jak jej žalovaná 2. navrhla. Vzájemnému návrhu žalované 2. bylo vyhověno a věcným důvodům uvedeným okresním soudem odvolací soud přisvědčil.

38. V důsledku částečné změny rozsudku okresního soudu rozhodoval odvolací soud znovu o nákladech řízení v řízení před soudem prvého stupně (ust. § 224 odst. 2 o. s. ř.).

39. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. je negativní, neboť žalovanému 1. jako straně sporu procesně úspěšné ve sporu náklady žádné nevznikly.

40. Žalovaná 2. je stranou sporu procesně úspěšnou o návrhu žalobkyně i vzájemné žalobě, kterou podala a náleží jí proto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč a nákladů za právní zastoupení.

41. Odměna právního zástupce žalované 2. je za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 stanovena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024. Odměna se stanoví z tarifní hodnoty částky 70.000 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozhodném znění ze součtu tarifních hodnot spojených věcí. Odměna za úkon činí částku 3.900 Kč x 3 úkony (převzetí zastoupení, písemná vyjádření ze dne 16. 5. 2024 a 25. 11. 2024) = 11.700 Kč. Ke každému tomuto úkonu náleží částka 300 Kč režijní paušál dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozhodném znění = 900 Kč. Odměna včetně režijního paušálu za tuto část řízení činí 12.600 Kč. Za účast u jednání dne 14. 5. 2025, písemné vyjádření ze dne 28. 5. 2025 a písemný závěrečný návrh ze dne 28. 5. 2025 náleží odměna dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění novely provedené vyhl. č. 258/2024 Sb. Odměna se stanoví z tarifní hodnoty částky 130.000 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění. Odměna za úkon činí částku 6.300 Kč x 3 = 18.900 Kč. Ke každému úkonu pak náleží režijní paušál 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, částka 1.350 Kč. Odměna včetně režijního paušálu za tuto část řízení činí částku 20.250 Kč. Odměna a režijní paušály v součtu činí částku 32.850 Kč. K tomu dále náleží příslušné náhrady, a to cestovné vlakem z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět 1.369 Kč a náhrada za promeškaný čas na cestě k procesnímu soudu a zpět dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozhodném znění za 10 zameškaných půlhodin po 150 Kč = 1.500 Kč. Odměna včetně náhrad činí 35.719 Kč a s připočtením DPH 21% dle ust. § 14a vyhl. č. 177/1996 Sb. činí částku 43.220 Kč + 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek = 45.220 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované 2., advokáta.

42. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. je rovněž negativní, neboť žalovaný 1. se práva na náhradu nákladů v této fázi soudního řízení výslovně vzdal.

43. Žalované 2. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vzniklo podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť je stranou procesně úspěšnou. Náleží jí k náhradě odměna za dva úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání v částce 6.300 Kč za úkon x 2 = 12.600 Kč, k tomu 2 x 450 Kč režijní paušál = 900 Kč. Dále náhrada za cestovné vlakem z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět 435 Kč + 548 Kč = 983 Kč. Náhrada za ztrátu času na cestě k odvolacímu soudu a zpět 10 zameškaných půlhodin x 150 Kč = 1.500 Kč. V odvolacím řízení činí odměna včetně náhrad částku 15.983 Kč + 21% DPH = 19.339 Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 2, advokáta.