69 Co 219/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupen [jméno zástupce zainteresované společnosti] advokátem sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0], zastoupena [jméno zástupce zainteresované společnosti], advokátem sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 119 456,02 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2024, č. j. 20 C 134/2023-65, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 004 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [adresa], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 119 456,02 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 119 456,02 Kč od 29.12.2022 do zaplacení (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 50 985 Kč (výrok II.).

2. Nalézací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že mezi žalobkyní jako postupníkem a postupitelem [jméno FO] byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, kterou měl postupitel vůči žalované a která plynula z dvou smluv o revolvingovém úvěru (I. a II.) uzavřených mezi postupitelem a žalovanou dne 19. 2. 2015, jejímiž součástmi byla i smluvní ujednání. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z této úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Na základě této smlouvy měla žalovaná poskytnout postupiteli částku 40 000 Kč za poplatek 45 128 Kč, kdy výpůjční úroková sazba činila 130,16 % ročně a RPSN činilo 122,09 % a dále částku 42 000 Kč za poplatek 85 296 Kč, s výpůjční úrokovou sazbou 148,15 % ročně a RPSN činilo 135,90 Kč. Úvěrové smlouvy byly dále zajištěny sankcemi, např. smluvní pokutou ve výši 25 % z celkové částky úvěru v obou smlouvách a dále smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny v obou smlouvách. Postupitel se dostal s platbami do prodlení a žalovaná proti němu zahájila rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], čj. [spisová značka] ze dne 19. 11. 2015, jímž byla kromě částky úvěru postupiteli uložena povinnost uhradit žalované další poplatky a platby. Postupitel uložené platby nesplácel, proto žalovaná proti němu zahájila exekuční řízení na základě shora uvedeného exekučního titulu, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO] - soudním exekutorem [Orgán veřejné moci], pod sp. zn. 094 EX 03502/16, které bylo skončeno vymožením celé pohledávky žalované jakožto oprávněné, včetně příslušenství a nákladů exekuce. Po té postupitel dne 10. 5. 2019 podal prostřednictvím exekučního soudu návrh na zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením Městského soudu v Brně, čj. 79 EXE 877/2016-94 ze dne 27. 1. 2020 z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ní navazující rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Po odvolání žalované bylo exekuční řízení pravomocně skončeno usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 20 Co 97/2020-152 ze dne 20. 10. 2020, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí o zastavení potvrzeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je proto z tohoto důvodu absolutně neplatná, a to včetně rozhodčí doložky. Důvodem nemravnosti byla shledána zejména excesivní výše úrokové sazby. V důsledku toho neměl rozhodce pravomoc rozhodčí nález vydat a exekuční titul je tak od samého počátku nevykonatelný. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 6. 11. 2020. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor vymohl na žalované částku celkem 376 483 Kč, která byla kromě původní jistiny úvěru 40 000 Kč a 42 000 Kč tvořena částkami připadajícími na úroky, smluvní sankce a náklady předchozího rozhodčího řízení. Z uvedené sumy vyplatil exekutor žalované jako oprávněné částku ve výši 204 607,90 Kč. Postupitel před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 36 017 Kč, celkem tedy žalobkyně uhradila žalované částku ve výši 240 624,90 Kč. Žalovaná vyplatila žalobkyni částku 82 000 Kč. Žalobkyně se domáhala svých nároků předžalobní výzvou podle § 142a o. s. ř., ale žalovaná požadovanou částku neuhradila.

3. V rámci právního posouzení zjištěného skutkového stavu se nalézací soud ztotožnil s právní argumentaci přednesenou žalobkyní. Předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním jako celek, a to včetně rozhodčí smlouvy, když poukázal na řadu předcházejících zcela analogických sporů mezi týmiž účastníky. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 580 zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník /dále též i „o. z.“/) je sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které přestavují takovou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch žalobkyně jako spotřebitelky, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům.

4. Vzhledem k tomu, že plnění na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy bylo nejprve přiznáno rozhodčím nálezem a následně vymoženo v exekučním řízení, vzniklo na straně obou účastníků bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení posoudil podle ust. § 2991 a násl. o. z.

5. Soud provedl výpočet na základě nesporné výše vzájemně poskytnutých a vyplacených pohledávek účastníků, když jejich výši vypočtenou v žalobě žalovaná nijak nesporovala a dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 119 456,02 Kč, a to i po zápočtu kapitalizovaných úroků z prodlení, jak učinila žalobkyně.

6. Spornou zůstala otázka vznesené námitky promlčení.

7. Pro určení počátku a délky běhu promlčecí lhůty v tomto případě třeba použít o. z., neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo za účinnosti tohoto právního předpisu. Promlčecí dobu posoudil podle ust. § 619 a násl. o. z.

8. Soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že bezdůvodné obohacení vzniklo již vymožením předmětné částky v exekučním řízení, a tedy už od této doby je nutno počítat plynutí promlčecí doby. Bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo až okamžikem zastavení exekučního řízení, tj. právní mocí usnesení o zastavení řízení, tedy dne 6. 11. 2020. Byla-li na podkladě rozhodčího nálezu vedena exekuce, pak po dobu, kdy probíhala, přetrvával i důvod, pro který vymožené plnění náleželo žalované jako oprávněné. Tento důvod odpadl až poté, co byla exekuce pravomocně zastavena. Z tohoto usnesení také žalobkyně seznala, že na straně žalované vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení neoprávněným vymožením plnění. Tím okamžikem soudní exekutor pozbyl práva na vymožené finanční prostředky, a až tímto okamžikem započala běžet promlčecí doba k uplatnění požadavku žalobkyně na vrácení částky žalovanou, kterou obdržela jako vymožené plnění poté, co exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález, jak konstatoval exekuční soud a s jehož názorem se i nalézací soud ztotožňuje. V době, kdy exekuce probíhala, nemohla zde žalobkyně uplatnit požadavek na vrácení vymoženého plnění s tvrzením, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Tuto možnost měla až po pravomocném skončení exekučního řízení. Tříletá promlčecí lhůta tedy by uplynula dne 6. 11. 2023, žaloba byla podána dne 30. 5. 2023 a tedy před jejím uplynutím.

9. Soud jako zcela liché shledal i námitky žalované týkající se skutečnosti, že zde existuje překážka věci rozsouzené v podobě rozhodčího nálezu, který nebyl platně zrušen zákonným způsobem. S touto problematikou se vypořádal soud v rámci exekučního řízení, když v souladu s platnou judikaturou shledal rozhodčí nález natolik vadný, že nemůže sloužit jako vykonatelný exekuční titul, a postupoval v rámci své kompetence při posuzovávání vydaných exekučních titulů. Nevykonatelný titul nemůže být označen za rozhodnutí tvořící překážku věci rozhodnuté, neboť je v podstatě nicotné, tj. nemající žádné právní účinky.

10. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl a s ohledem na to, že se žalovaná dostala do prodlení, přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení od data následujícího po uplynutí lhůty dané žalobkyní žalované k plnění v rámci předžalobní výzvy.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Brojila proti právnímu posouzení nalézacího soudu se závěrem, že žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení. Setrvala na stanovisku, že nejde o bezdůvodné obohacení, když rozhodčí nález nebyl zrušen. Stále existuje rozhodčí nález rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], č.j. [spisová značka], ze dne 18. 11. 2015 a rozhodčí nález [tituly před jménem] [jméno FO], č.j. [spisová značka], ze dne 19. 11. 2015, které nabyly právní moci a staly se vykonatelnými. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podána nebyla.

12. Dovozovala, že účinek ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen ZRŘ) není možné chápat omezeně (jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu), nýbrž jde všeobecně o účinky podle § 159a o. s. ř., a to proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené (rei iudicatae). Pokud právní předchůdce žalobkyně zůstal i po vydání rozhodčích nálezů pasivní (když mohl podat žalobu na zrušení rozhodčích nálezů) a promeškal veškeré lhůty, tak není možné nyní v nalézacím řízení rozhodčí nálezy přehlížet. To by zásadně narušilo právní jistotu a legitimní očekávání.

13. Poukázala současně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, v němž byla obdobná situace vyřešena se závěrem, že judikaturu dopadající výlučně na exekuční řízení zde nelze aplikovat, neboť řeší pouze přípustnost výkonu rozhodnutí, ale nikoliv existenci pravomocného rozhodčího nálezu. Poukázala dále na to, že ve shora uvedené věci bylo podání odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 26.01.2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167 Nejvyšší soud tak, že dovolání odmítl a vyložil, že „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011). Dovolatelem předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).“ 14. Podotkla dále, že o tom, že se ve věci nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, bylo rozhodnuto v nedávné době rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 18 Co 231/2023-114, ze dne 18. 10. 2023. Zastavení exekučního řízení má „pouze“ za následek, že na základě exekučního titulu již nelze pokračovat v exekuci, když k zastavení exekuce došlo z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., tedy z tzv. jiného důvodu, pro který nelze exekuci vykonat – důvodem zde přitom byla nepřiměřenost přisouzeného plnění. Žádná nicotnost rozhodčích nálezů zde shledána nebyla (že by rozhodčí smlouvy trpěly netransparentností, že by byl rozhodce určen právnickou osobou, která nebyla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nebo že by rozhodčí smlouvy nebyly vůbec uzavřeny).

15. Právnímu předchůdci žalobce se soudní ochrany plnou měrou dostalo, a to bez ohledu na to, že zdaleka nevyužil všechny možnosti, které mu zákon dával k dispozici. Nyní se však žalobce svým návrhem u soudu reálně domáhá toho, aby se na jeho právního předchůdce v důsledku jeho vlastního „pochybení“ (opomenutí) nevztahovalo ustavení ZRŘ, které je pro všechny ostatní závazné. Tedy ustanovení § 31 násl. ZRŘ, když možnost podání návrhu na zrušení rozhodčích nálezů právní předchůdce žalobce měl a bylo jen na něm, zda takový návrh podá (a mohl s takovým návrhem i třeba být úspěšný). Podanou žalobou v této věci u nalézacího soudu není sledováno nic jiného než obejití marně uplynulé zákonné lhůty stanovené pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodčí nálezy byly vydány, rozhodčí smlouvy v daném případě byly uzavřeny (transparentní, rozhodce nebyl určen právnickou osobou) a pokud byly neplatné, tak je to podle zákona pouze jeden z důvodů pro zrušení nálezů v příslušném řízení soudem, nic víc, nic méně. Do doby zrušení takových rozhodčích nálezů ale takové rozhodčí nálezy existují.

16. Žalovaná se opětovně dovolala rovněž promlčení nároku s tím, že podle judikatury nejvyššího a Ústavního soudu zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem pro to, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tedy i u vymoženého plnění plyne tříletá promlčecí doba od data uskutečnění tohoto plnění. Dovozovala, že zastavení exekuce nemá na vědomost, a tedy začátek běhu subjektivní lhůty žádný vliv, osoba oprávněná z bezdůvodného obohacení ví o okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení minimálně nejpozději od návrhu na zastavení. Ostatně ani Nejvyšší soud v žádném ze svých rozhodnutí netvrdí, že by vědomost byla spojena se zastavením exekučního řízení.

17. Odvolacímu osudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

18. K podanému odvolání se vyjádřila žalobkyně. Předně poukázala na to, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, je excesivní, vnitřně rozporné, jakož i nepřezkoumatelné, když ani nemůže překonat dřívější judikaturu Ústavního soudu. Poukázala na rozporné závěry Nejvyššího soudu, který dovodil, že „Vydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný výsledek rozhodčího řízení. Takový rozhodčí nález, jemuž předcházela neplatná rozhodčí smlouva (§ 39 obč. zák.), není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce. V takovém případě platí, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. Pravomoc“. Avšak „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. Zákona č. 216/1994 Sb.“ Dovozovala, že z uvedených závěrů nevyplývá, proč v daném případě neplatnost rozhodčí smlouvy dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nevylučuje pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, ale v prvním případě ano? Citované usnesení navíc odkazuje na judikaturu, od které se však Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia výslovně odklonil v usnesení sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, které bylo vydáno ve Velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

19. Poukázala dále na aktuální rozhodovací praxe senátu 20 Cdo (jehož starou a překonanou judikaturu použil senát 33 Cdo), viz usnesení sp. zn. 20 Cdo 3062/2022 ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021 ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021 ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020 ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 75/2020 ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 ze dne 20. 5. 2020 či sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 ze dne 8. 4. 2020.

20. Zdůraznila dále, že názor, kterým rovněž argumentuje žalovaná, je až komický, protože to byl právě senát 33 Cdo, který dvakrát rozhodl, že v takovém případě se postupuje dle aktuálního znění ZRŘ, což ale znamená, že takový rozhodčí nález nejde zrušit, protože aktuální znění ZRŘ neobsahuje důvod „g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem,“ jako ve znění do 30. 11. 2016, protože novela ZRŘ zcela zakázala rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských smlouvách a taková rozhodčí smlouva by byla neplatná, proto byl důvod podle písm. g) nadbytečný. Jelikož přechodná ustanovení neřešila dříve uzavřené smlouvy a jedná se o procesní předpis, došel senát 33 Cdo k tomu, že se musí použít aktuální znění ZRŘ, které však původní písm. g) neobsahuje a jiný důvod zrušení rozhodčího nálezu dán není, protože rozhodčí smlouva byla uzavřena v době, kdy šla platně uzavřít. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2767/2020 ze dne 30. 3. 2021 a 33 Cdo 243/2021 ze dne 21. 4. 2021, kdy obě usnesení byla napadena ústavní stížností a po spojení těchto věcí došlo aktuálně k vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1578/21 ze dne 7. 2. 2024, který obě rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Dovozovala z uvedeného, že zaviněním chybějících vhodných přechodných ustanovení, se spotřebitelé nemohou domoci zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze (spotřebitelské) smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

21. Poukázala na rozpor, kdy senát 33 Cdo na jednu stranu konstatuje, že rozhodčí nálezy nelze zrušit, ale pojí s nimi překážku věci rozsouzené, která musí být odstraněna zrušením rozhodčího nálezu, ale zároveň Nejvyšší soud konstantně judikuje, že takové rozhodčí nálezy nemohou sloužit jako exekuční titul a nelze dle nich vést exekuci. Dovozovala, že zdánlivě bezvýsledná situace má tedy jen jedno řešení, a to akceptování, že rozhodčí nálezy, jako v tomto případě, jsou nicotné a nezakládají překážku věci rozsouzené, ostatně jak je i pravidelně judikováno.

22. Poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1380/15 ze dne 25. 2. 2016 výslovně uvádí: „Ústavní soud považuje v předmětné věci za podstatné především to, že procesu výkonu rozhodnutí lze podrobit pouze některé exekuční tituly, a to ty, jež nejsou zatíženy žádnou vadou. Pokud lze na exekuční titul nahlížet jako na vadný, nelze jej vykonat. To znamená, že úvaha stěžovatelky stran aplikace ustanovení § 35 ZRŘ je bezpředmětná…. Není možné nahlížet na danou procesní situaci tak, že pokud by povinný nevyužil svého práva podle § 35 odst. 2 ZRŘ a nepodal ve třicetidenní lhůtě návrh na zrušení rozhodčího nálezu, bylo by možno rozhodčí nález, zatížený výše zmíněnou vadou, vykonat. Řízení podle § 35 sice slouží mimo jiné k odklizení vadného rozhodčího nálezu, nicméně vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě byl nález vydán k tomu neoprávněným subjektem, nelze na něj nahlížet tak, že by zakládal překážku res iudicatae.“ Totožné závěry pak přináší i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 23 Cdo 4460/2014 ze dne 30. 9. 2015. Nejvyšší i Ústavní soud tedy shodně konstatovaly, že v případě vadného exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu, který nevydal způsobilý subjekt (což je i případ žalobkyně), takový rozhodčí nález nezakládá překážku věci rozsouzené. Nadto Ústavní soud jasně vyložil, že v takovém případě se exekuční řízení nepřerušuje kvůli postupu dle ustanovení § 35 ZRŘ, aby byl rozhodčí nález zrušen.

23. Otázku pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je soud v exekučním řízení povinen zkoumat ex officio, bez ohledu na to, zda povinný v rozhodčím řízení neplatnost rozhodčí smlouvy namítl, a bez ohledu na to, zda se postupem podle ustanovení § 35 ZRŘ domáhal zrušení rozhodčího nálezu či nikoliv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 20 Cdo 3194/2016 ze dne 16. 8. 2016). Se svou obranou v exekučním řízení byl právní předchůdce žalobkyně také úspěšný, jelikož exekuční soud zastavil exekuci pro nepřípustnost dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Úvěrová smlouva i rozhodčí smlouva jsou v kontextu těchto závěrů neplatné pro rozpor s dobrými mravy a rozhodčí nález, který byl na základě této smlouvy vydán, není způsobilým exekučním titulem k vedení exekuce.

24. Znovu zdůraznila, že samostatným právním důvodem pro přijetí vymožených částek není rozhodčí nález, ale exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/2017 ze dne 20. 12. 2017, který v obdobně skutkové věci dovodil, že v daném případě nedochází při zastavení exekuce ke zrušení vykonatelného rozhodčího nálezu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 25. Konečně pak odkázala na čerstvý rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 ze dne 26. 10. 2023, a to v totožné věci téže žalované, ve které senát 33 Cdo vyhověl dovolání žalobkyně a v odůvodnění uvedl: „Není ani sporu o tom, že v exekuci vymožená částka 28.552,85 Kč byla žalované vyplacena oprávněně, zatímco částka 88.202,85 Kč je majetkovým prospěchem, který žalovaná získala bezdůvodně, neboť právní předchůdce žalobkyně neměl hmotněprávní povinnost plnit“. Jinými slovy v případě, kdy je exekuce vedena na základě rozhodčího nálezu, podle něhož povinný od počátku neměl žádnou povinnost, jelikož rozhodčí nález neměl ex tunc žádných právních účinků, je nerozhodné, zda byl zrušen dle ZRŘ či nikoliv.

26. Rovněž se neztotožnila s argumentací žalované ohledně promlčení nároku. Konstatovala, že žalovaná odvozuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty od různých okamžiků, když v tomto případě tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně mohl požadovat bezdůvodné obohacení v průběhu exekučního řízení – již v návrhu na zastavení exekuce. Žalovaná však opomíjí, že ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec objektivně vznikne, a to ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení exekuce, nemohl odpadnout právní důvod, pro který bylo v exekuci plněno. Nařízená exekuce je samostatným právním důvodem, proč oprávněný (žalovaná) získal od exekutor plnění z postihnutého majetku povinné. Odkázala v této souvislosti na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 501/2023-157 ze dne 29. 2. 2024, a to ve skutkově i právně totožné věci stejných účastníků, který je v souladu s předchozím usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 ze dne 15. 8. 2017, jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 ze dne 10. 7. 2019. Pokud žalovaná opakovaně staví svou argumentaci na usnesení sp. zn. II. ÚS 3870/19, tak nejenže se nejedná o nálezovou závaznou judikaturu, ale navíc meritem ústavní stížnosti byla jiná právní otázka, a to fakt, že soudy již neotevřely skončenou exekuci, neboť původní nárok nebyl nemravný a lichevní jako v případě žalované, a tedy zde převážil právní zájem na právní jistotě oprávněného, že skončená exekuce je skončená exekuce. Rozhodné právní otázky pro toto řízení se neřešily.

27. Nalézací soud v souladu s ustanovením § 629 odst. 1 o. z. vycházel z obecné subjektivní promlčecí lhůty 3 let, když tedy seznal, že právo bylo u soudu uplatněno včas. Nutno dodat, že ve světle aktuální judikatury SDEU je i lhůta 3 let krátká a musí se uplatnit lhůta delší (s odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o.). I kdyby snad odvolací soud shledal, že se nárok žalobkyně promlčel (ať už ve lhůtě 3 nebo 10 let), tak žalobkyně úspěšně vznesla námitku, že námitka promlčení se příčí dobrým mravům a nelze k ní přihlížet. Dovozovala, že pokud dle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný. Žalobkyně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, tj. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019, dovozovala, že námitka promlčení vznesená žalovanou se příčí dobrým mravům. Vyjádření dále doplnila odkazem na aktuální judikaturu SDEU.

28. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

29. Odvolací soud následně přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

30. Předně nutno konstatovat, že odvolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací žalobkyně, jak byla předestřena v její replice na podané odvolání a referována shora, takže na tomto místě ji již znovu opakovat netřeba.

31. Zcela v souladu se žalobkyní odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v níž se Nejvyšší soud výslovně odklonil od dosavadní právní praxe, jak byla vyjádřena v rozhodnutích vydaných pod. sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, tedy od závěru, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.

32. Uvedené znamená, že dosavadní právní praxe vyjádřená v citovaných rozhodnutích byla rozhodnutím Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. 31 Cdo 958/2012 překonána a pokud se k ní v usnesení ze dne 26.01.2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, kterého se žalovaná v rámci své odvolací argumentace dovolává, Nejvyšší soud opět přihlásil, lze toto (ojedinělé) rozhodnutí označit jako excesivní a pro zde souzenou věc nelze z něho vycházet.

33. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s právním posouzením nalézacího soudu, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním jako celek, a to včetně rozhodčí smlouvy. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 580 o. z.) je sjednaný úrok, RPSN a další sankce, které přestavují takovou nerovnováhu v postavení účastníků smlouvy v neprospěch žalobkyně jako spotřebitelky, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům.

34. Odvolací argumentace žalované je tedy lichá a bylo zcela namístě exekuci zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. i za situace, kdy žaloba na zrušení rozhodčího řízení podána nebyla. Jinak řečeno sama skutečnost, že plnění bylo přiznáno rozhodčím nálezem, který nebyl zákonným způsobem zrušen, nemá pro toto posouzení žádný právní význam, neboť tím, že k jeho vydání neměl rozhodce pravomoc (z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, a tedy i na ni navazující rozhodčí smlouvy), jednalo se pouze o nicotný akt, který nepotřeboval ke svému odstranění zákonem předepsaný postup. Tento závěr je dlouhodobě ustálen v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (když krom již zmiňovaného usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, lze připomenout i rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012).

35. Ohledně promlčení nároku se odvolací soud opětovně shoduje s argumentací žalobkyně o tom, že nárok promlčen není.

36. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se pro počátek běhu subjektivní promlčecí 37. lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Ve svém rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. 33 Cdo 501/2023-157, se Nejvyšší soud výslovně přihlásil ke svým předcházejícím rozhodnutím, a to rozsudkům ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a zejména pak k rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, v němž dovodil, že „v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.“ V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, a jeho výklad: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.

38. V rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy žalovaný (soudní exekutor) nařídil proti žalobci (povinnému) exekuci pro vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty Nejvyšší soud ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit.

39. Lze tedy uzavřít, že ke dni podání žaloby (30. 5. 2023) právo na vydání majetkového prospěchu získaného žalovanou vymožením plnění v exekuci, která byla pravomocně zastavena dne 11. 6. 2020, tříletá promlčecí lhůta neuplynula.

40. Nárok promlčen není, tudíž je již nadbytečné zaobírat se otázkou, zda námitka promlčení byla či nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

41. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 119 o. s. ř. potvrdil včetně správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

42. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení. Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle ust. § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 5 900 Kč a dále paušální částkou náhrad hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a 21 % DPH (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) ve výši 2 604 Kč. Pokud žalobkyně žádala v rámci nákladů řízení i odměnu advokáta za doplnění vyjádření k podanému odvolání z 8. 8. 2024, pak odvolací soud nepovažuje tento úkon za účelné bránění práva. V uvedeném podání žalobkyně toliko znovu zopakovala svou předešlou argumentaci ohledně rozpornosti námitky promlčení s dobými mravy a odkázala na judikaturu SDEU, známou již v době podání vyjádření k odvolání, která bez dalšího mohla být uvedena již v rámci tohoto vyjádření. Jedná se tedy o jeden úkon právní služby a nelze akceptovat, aby žalobkyně tento úkon právní služby účtovala dvakrát jen proto, že své vyjádření rozdělila do dvou samostatných podání.

43. Celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 15 004 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.