69 Co 23/2025-442

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 66.331,04 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2024, č. j. 7 C 170/2023-341,

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 16.367,04 Kč a smluvního poplatku z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 45.464 Kč za dobu od 1. 6. 2023 do zaplacení potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I. co do částky 49.964 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění takto:„Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49.964 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49.964 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 31.265 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.045 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 66.331,04 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 49.964 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení a se smluvním poplatkem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 45.464 Kč za dobu od 1. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 38.187,60 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.).

2. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Soud prvního stupně zamítl žalobu jednak z důvodu neplatného sjednaní výše školného a jednak na základě jednoznačného závěru, že se žalovaná nikdy nemohla stát studentkou bez řádně proběhnutého zápisu do studia s tím, že zároveň je dle soudu první stupně smlouva o studiu v rozporu s dobrými mravy a zákonem. Žalobkyně s odkazem na § 1 odst. 1 o. z. argumentovala tím, že smlouva se soukromou školou je soukromoprávní vztah uzavřený jako inominátní smlouva dle o. z., která jednak musí reflektovat specifika vzdělávání na vysoké škole dle ZVŠ, ale také i to, že se jedná o soukromou vysokou školu, nikoliv veřejnou vysokou školu, a to v celé šíři problematiky. Na základě podané přihlášky a zahájení přijímacího řízení a uzavření smlouvy o studiu byla žalobkyně nucena plnit a zajistit níže uvedené tak, aby dostála svým povinnostem vyplývajícím jednak ze smlouvy o studiu, ale i ZVŠ. Nadto je a bylo na straně žalované předpokládatelné, že před jejím zájmem studovat soukromou vysokou školu si řádně prostuduje smlouvu, kterou uzavírá, a splní tak povinnosti, ke kterým se podpisem této smlouvy zavázala. Žalobkyně také podotýká, že se jednalo o uchazečku, která chtěla studovat vysokou školu a v tomto smyslu odkazuje i na ust. § 4 o. z., nelze taktéž odhlédnout od smluvní volnosti stran a od základní zásady soukromého práva „pacta sunt servanda“, žalobkyně citovala z usnesení Ústavního soudu ČR IV. ÚS 4361/12. S právním posouzením úpravy poplatků ve vnitřních předpisech soudem prvního stupně se žalobkyně neztotožňuje a dovoluje odkázat na soudem prvního stupně zmiňované ust. § 59 ZVŠ, ve kterém je stanovena povinnost soukromé vysoké školy (tedy i žalobkyně) stanovit poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole v jejím vnitřním předpisu. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na čl. 14 odst. 1 tehdy platného Studijního a zkušebního řádu v němž není žádný odkaz na další vnitřní předpis žalobkyně tak, jak uvádí soud prvního stupně ve svém odůvodnění. Dále jsou poplatky spojené se studiem upraveny v dalším vnitřním předpisu žalobkyně, a to v čl. XV. odst. 2 Statutu žalobkyně mimo jiné i odkazující na smlouvu o studiu v otázce výše poplatků, registrovaným v souladu s ust. § 36 ve spojení s ust. § 41 , Anonymizováno, , Anonymizováno, dne 9. 10. 2017 pod č. j. , Anonymizováno, -, č. účtu, -, Anonymizováno, . Dle § 59 ZVŠ poplatky spojené se studiem stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu; vnitřní předpisy podléhají registraci ministerstvem a nabývají platností registrací (§ 36, § 41 ZVŠ). Žalobkyně opakovaně uvádí, že vnitřní předpisy žalobkyně byly řádně registrovány , Anonymizováno, . Pokud by vnitřní předpis dle ust. § 41 ve spojení s ust. § 36 ZVŠ odporoval zákonu nebo jinému právnímu předpisu, , Anonymizováno, žádost o registraci rozhodnutím zamítne. Vnitřním předpisem tak musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoli však jejich výše. Povinnost platit poplatky spojené se studiem byla v roce 2021 upravena v článku XIV. odst. 6 Statutu, v čl. XV. odst. 2 Statutu a v článku 14 odst. 1 Studijního a zkušebního řádu. Na rozdíl od veřejné vysoké školy soukromá vysoká škola není povinna stanovit vnitřním předpisem přímo výši poplatků (§ 58 odst. 5 ZVŠ a contrario). Stanovila-li žalobkyně v článku 14 odst. 1 Studijního a zkušebního řádu povinnost studenta platit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem a dále možnost vysoké školy upravit výši poplatku, postupovala tak v souladu se zákonem, když výše poplatku na soukromých školách nepodléhá žádné veřejnoprávní regulaci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014). Statut žalobkyně odkazoval při určení konkrétní výše poplatků na smlouvu, uzavřenou před zápisem do studia (čl. XV. odst. 2 Statutu). Možnosti ujednat si školné před přijetím do studia nic nebránilo (viz. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 50/2024-265). Poplatky jsou mj. stanoveny opatřením rektora (pro AR 2021/2022 v opatření rektorky č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ). K výše uvedenému opatření rektorky poukázala žalobkyně na čl. 3.6. smlouvy o studiu, ve kterém je zakotvena povinnost studentů se průběžně seznamovat s aktuálním zněním vnitřních předpisů VŠ, směrnicemi, opatřeními a rozhodnutími vedení VŠ a rektora, nadto žalobkyně uvedla, že veškeré vnitřní předpisy, včetně sazebníků poplatků spojených se studiem, opatření rektorky atd., jsou všem uchazečům/studentům dostupné na úřední desce VŠ a mohou se tak s nimi kdykoliv seznámit. V otázce zápisu žalované do studia soud první stupně dospěl k závěru, že žalovaná se nikdy nestala studentkou žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že v ZVŠ není explicitně uvedeno, že by se muselo jednat o prezenční (osobní) účast studenta při zápisu ke studiu tak, jak uvádí soud prvního stupně. Žalobkyně vydala dne 29. 9. 2021 Rozhodnutí o přijetí ke studiu č. j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, č. účtu, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , na základě, kterého byla žalovaná přijata ke studiu u žalobkyně. Z ustanovení § 51 odst. 1 ZVŠ vyplývá, že sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu vzniká uchazeči právo na zápis do studia. Dle ust. § 61 odst. 1 věta první ZVŠ se uchazeč stává studentem dnem zápisu do studia. Studentem žalobkyně se tak žalovaná stala dne 29. 9. 2021 a tímto dnem měla statut studenta se všemi právy a povinnostmi. Žalovaná tak byla řádně přijata a zapsána ke studiu u žalobkyně, stala se studentkou žalobkyně a zavazovaly ji tak povinnosti uvedené ve smlouvě o studiu. V této souvislosti žalobkyně odkázala na smlouvu o studiu, ve které je stanoveno, že zápis provede žalobkyně (viz. čl. 2.3. smlouvy o studiu). Zákon předpokládá, že tohoto práva uchazeč využije jednostranným právním úkonem. Nezakazuje však, aby se při tomto úkonu žalovaný nechal zastoupit jinou osobou, v tomto případě žalobkyní. V čl. 2.3. smlouvy o studiu je stanoveno, že zápis do studia z organizačních důvodů po přijetí uchazeče provede v daném termínu žalobkyně a uchazeč s tímto souhlasí. Projev vůle žalované byl učiněn ve smlouvě o studiu, kde žalovaná tímto zmocnila žalobkyni, aby ji ke studiu zapsala, tudíž se žalovaná stala studentkou žalobkyně. Na takovém ujednání nelze shledat nic nepoctivého či odporujícího dobrým mravům či ZVŠ. Žalobkyně podotkla, že i v souladu s judikaturou poplatky spojené se studiem ve spojení s ust. § 59 ZVŠ a citovaného § 40 ZVŠ nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (zprostředkovanou výuku), vyjadřují pouze podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a na jeho administraci. Žalovaná svou žádostí ze dne 19. 11. 2021 požádala o přerušení studia z důvodu dlouhodobého pracovního pobytu v zahraničí. V této žádosti žalovaná uvedla, že zpět ke studiu nastoupí v akademickém roce 2022/2023. Na základě této žádosti žalované vydala žalobkyně dne 10. 12. 2021 Rozhodnutí o přerušení studia s tím, že studium žalované bylo přerušeno od 19. 11. 2021 do 31. 8. 2022. Dle čl. 10 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu se má za to, že pokud student nepožádá o opakované přerušení studia před uplynutím doby trvání přerušení, je toto studium obnoveno dnem následujícím po skončení doby jeho přerušení. Na tuto skutečnost byla žalovaná rovněž žalobkyní upozorněna v Rozhodnutí o přerušení studia, ve kterém bylo uvedeno, že návrat do studia probíhá automaticky po ukončení přerušení studia s tím, že dnem opětovného zápisu do studia je první den, který následuje po konci doby přerušení, tj. v tomto případě 1. 9. 2022. Žalovaná sama uvedla, že si smlouvu o studiu před podpisem nepřečetla, řádně neprostudovala, nezajímala se, co se stalo s její žádostí o přerušení ani o žádné další skutečnosti týkající se řádně uzavřené smlouvy o studiu. Dle názoru žalobkyně by poté neměla jít tato skutečnost k tíži žalobkyně, pokud sama žalovaná nedbala svých práv a povinností, ke kterým se podpisem smlouvy o studiu zavázala. Žalobkyně odkázala na čl. 4.5. smlouvy o studiu ve spojení s čl. 2.3. smlouvy o studiu, ze kterých taktéž vyplývá, že dnem opětovného zápisu do studia je první den, který následuje po konci doby přerušení studia s tím, že následující den po uplynutí doby, na kterou bylo studentovi studium přerušeno, provede žalobkyně zápis do studia a uchazeč/student s tímto souhlasí. Žalovaná včas nereagovala na blížící se termín konce přerušení studia. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalovaná již ode dne uzavření smlouvy o studiu a následně ode dne přijetí ke studiu jednala ve vztahu k žalobkyni jako uchazeč a následně jako přijatý a řádně zapsaný student. Tedy až do zahájení tohoto soudního sporu, resp. do podání odporu proti EPR, nikdy vůči žalobkyni jako vysoké škole nenamítala, že nebyla dle jejího názoru řádně přijata ke studiu. Žalovaná se jako student chovala, požádala si o rozložení školného na AR 2021/2022 do semestrálních plateb, uhradila školné za zimní semestr AR 2021/2022, požádala o přerušení studia apod. Dále žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem okresního soudu vyjádřeným v bodě 53. jeho odůvodnění. Žalobkyně je sice vysokou školou, ale v tomto případě není možné hovořit ve smyslu ust. § 433 o. z. o postavení soukromé vysoké školy jako o podnikateli v pravém slova smyslu, kdy žalobkyně odkazuje na citaci Krajského soudu v Brně z jeho rozsudku ze dne 13. 12. 2023, č. j. 70 Co 178/2023-95, uvedenou v dřívějších podáních žalobkyně. Ačkoliv se soud prvního stupně již nezabýval otázkou (ne)spotřebitelského charakteru smluvního vztahu mezi účastníky, vyjádřila se žalobkyně, odkázala na obsáhlou právní argumentaci k tomu, proč se dle jejího právního názoru o spotřebitelský právní vztah nejedná a co vše je při takovém hodnocení třeba posoudit a vzít v úvahu. Právní názor žalobkyně je v souladu s nyní již konstantní judikaturou, a to např. s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2156/2023-215, sp. zn. 33 Cdo 1054/2023, a usnesení sp. zn. 33 Cdo 2186/2024-306. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, který označuje předmětnou smlouvu o studiu, uzavřenou mezi účastníky řízení, jako smlouvu adhezní. Smlouva neobsahuje žádná obtížně čitelná či nesrozumitelná ustanovení, nelze hovořit ani o tom, že by obsahovala pro žalovaného zvláště nevýhodnou doložku, aniž je pro to rozumný důvod (řečeno slovy zákona), navíc žalovaná není tak jako tak slabší stranou. Žalovaná se při sjednávání smlouvy mohla obrátit na odborníka, který disponuje právním vzděláním (advokáta). V tomto smyslu není tedy ani ve vztahu k soukromé vysoké škole slabší stranou, měla možnost se ke smlouvě vyjádřit, navrhovat případnou změnu smlouvy a nebyla žádným způsobem nucena ani smlouvu bez dalšího seznámení s ní v tomto znění uzavřít, bylo tak zcela na její vůli, zda takovou uzavře či nikoliv či zda bude požadovat jakékoliv změny smlouvy. Soud prvního stupně dále uvedl, že ujednání o smluvní pokutě mezi stranami sjednané ve smlouvě o studiu pro případ prodlení žalované s úhradou školného, považuje za zvláštně nevýhodné, ujednání o smluvní pokutě není dle názoru soudu prvního stupně platné, a to i s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky byl zachován nárok na náhradu škody ve výši, která není omezena výší jakékoli smluvní pokuty sjednané podle této smlouvy a na smluvní pokutu se nezapočítává, s tímto názorem se žalobkyně neztotožňuje. Dle čl. 9.8. uzavřené smlouvy o studiu vzniká žalobkyni v případě prodlení žalované s úhradou školného právo na smluvní pokutu, jež činí 0,3 % z dlužné částky denně, čímž není dotčeno právo žalobkyně na úrok z prodlení a náhradu škody. V případě sjednané smluvní pokuty vystupovali účastníci při uzavření smluvního vztahu ve zcela rovnoprávném postavení, kdy bylo na žalované coby zájemci o studium, aby uzavření smlouvy i se zajištěním smluvní pokutou zvážila. Výši smluvní pokuty navíc s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Smluvní pokuta je ve smyslu ust. § 2048 odst. 1 o. z. ujednáním stran pro případ porušení smluvené povinnosti. Smluvní pokuta neplní reparační, ale zajišťovací a sankční funkci, a má zajišťovat včasnou a řádnou úhradu dluhu, a nikoliv nahrazovat škodu. V daném případě nemůže být pochyb o tom, že sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, a nemůže být ani řeči o tom, že by její sjednání zakládalo významnou nerovnováhu. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhovala změnu rozhodnutí tak, aby žalobě bylo vyhověno.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila a odkázala na Nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, který definitivně potvrzuje právní argument žalované o povaze smlouvy o studiu jakožto smlouvy spotřebitelské. Žalovaná na podporu své právní argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2443/2023-328, z rozsudku jednoznačně vyplývá že uzavřená Smlouva o studiu jakožto soukromoprávní titul nestačí a že její platnost je bytostně závislá na předchozí existenci a platnosti veřejnoprávního titulu (tzn. na , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) upravujícího poplatky spojené se studiem podle kogentního ustanovení § 59 zákona o vysokých školách. Ze správných skutkových a právních závěrů obsažených v rozsudku Okresního soudu v Šumperku vyplývá, že žalobkyně nemá žádnou úpravu poplatků spojených se studiem ve svých „vnitřních předpisech“, z čehož dále plyne, že žalobkyně nemá žádný právní titul (tzn. ani titul podle zákona, ani titul podle smlouvy) pro legitimní a legální uplatňování „svých“ nároků před soudy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zjevné, že právní názor žalobkyně, o tom, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného údajně vycházející ze zásady vyjádřené v ustanovení § 1 odst. 1 občanského zákoníku, je účelový a jedině dokládá dlouhodobé nepoctivé jednání (tzn. zjevné zneužití práva) a lichevní jednání žalobkyně. Zákon o vysokých školách nepřipouští jinou možnost než osobní účast uchazeče o studium v den zápisu a jeho aktivní vůli a osobní jednání směřující ke vzniku jeho statusu studenta, anebo naopak k využití práva z opaku. De iure jsou nepřípustné jakékoli úvahy o tom, že soukromá vysoká škola (či kdokoli jiný) by měla mít možnost při zápisu zastupovat uchazeče o studium na základě plné moci. Akt zápisu prováděný uchazečem o studium v den a okamžik zápisu do studia je aktem veřejného práva, jakékoli zplnomocnění je právně irelevantní, norma veřejného práva (zákon o vysokých školách) ho nepřipouští. V soukromém právu platí, že je dovoleno vše, co není zakázáno. Nicméně ve veřejném právu se tento princip, konkrétně v případě přijímacího řízení na soukromou vysokou školu, neuplatní, proto udělení plné moci ve světě veřejného práva třetí osobě (nadto škole samotné), která má zcela opačný prvotní zájem (zajistit se ekonomicky), než uchazeč (získat vzdělání), je de iure naprosto nepřípustné. Je to zjevné již ze slov obsažených v ustanovení § 51 odst. 1 zákona o vysokých školách. Soukromá vysoká škola, jakožto podnikatel, má apriori zájem generovat příjmy a zisky ze školného, a naopak uchazeč o studium má apriori zájem stát se studentem a získat patřičnou úroveň vzdělání. Jednání na plnou moc či na základě smlouvy (soukromoprávního dokumentu) při zápisu do studia, na kterém má stát veřejný zájem, je absolutně nepřípustné. Pokud žalobkyně v čistě soukromoprávním dokumentu (Smlouvě o studiu uzavřené se žalovanou) koncipovala článek 2. odst. 2.3., ve kterém apriori deklaruje automatický zápis kohokoli k 1. 9. příslušného akademického roku, a to bez jeho osobní přítomnosti (obdobně v článku 4. odst.

3. Studijního a zkušebního řádu), pak je takové smluvní ujednání i ustanovení SZŘ nejen v rozporu s normami veřejného práva (§ 51 ZVŠ), ale i s veřejným pořádkem, viz § 1 odst. 2 o. z. Dále žalovaná uvedla, že i kdyby bylo udělování plné moci de iure z pohledu veřejného práva přípustné, stejně ujednání obsažené ve Smlouvě o studiu (ustanovení ve Studijním a zkušebním řádu) o tom, že někdo bude někoho zastupovat u zápisu, samo o sobě vůbec neprokazuje existenci plné moci udělené zastoupeným (žalovanou) k takovému právnímu jednání. Žalobkyně žádnou takovou plnou moc udělenou žalovanou k uvedenému jednání v soudním řízení nikdy nepředložila a ujednání zakotvené v článku 2. odst. 2.3. smlouvy (ustanovení článku 4. odst.

3. Studijního a zkušebního řádu) jí k tomuto účelu rozhodně nestačí. Z ustanovení § 51 odst. 1 vysokoškolského zákona ve spojení s ustanovením § 61 odst. 1 vysokoškolského vyplývá, že právo na zápis (vznik statusu studenta) nemůže být po právní stránce platně a účinně realizováno bez prezenční (aktivní a osobní) účasti samotného uchazeče o studium, tzn. bez jeho svobodné a aktivně uplatněné vůle a jejího projevu, a to na místě samém osobní účastí v den zápisu na škol. Pokud tedy žalovaná zapisuje uchazeče do studia automaticky jednostranně bez jejich přítomnosti, což je, jednak zakotveno v článku , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve spojení s článkem XIV odst.

1. Statutu, jednak sjednáno ve smlouvě (v článku 2. odst. 2.3.), a jednak je to i obvyklá praxe žalované, pak takové jednání a postup jsou protiprávní (v rozporu se zákonem, veřejným pořádkem i dobrými mravy). S ohledem na shora uvedené jsou zcela správné právní závěry okresního soudu nadto vycházející z jasně daného skutkového stavu obsažené v především v bodu 51. a 52. rozsudku, a proto žalovaná navrhovala jeho potvrzení.

4. Žalobkyně k vyjádření žalované odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 2443/2023-328, kterým argumentuje žalovaná ve svém podání ze dne 23. 2. 2025, ze kterého citovala, odkazovala zejména na bod. 23. a 26. Dle ust. § 59 , Anonymizováno, poplatky spojené se studiem stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu; vnitřní předpisy podléhají registraci ministerstvem a nabývají platností registrací (§ 36, § 41). Vnitřním předpisem tak musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoli však jejich výše. Ostatně u veřejných vysokých škol v ust. § 58 ZVŠ naopak je přímo uvedeno, že ve statutu musí být mimo jiné uvedena výše poplatků. Pokud by zákonodárce měl na mysli, že ve vnitřním předpise soukromé vysoké školy musí být uvedena výše poplatků spojených se studiem, naprosto jasně by to v zákoně tak, jako pro veřejné vysoké školy, uvedl. Naopak zákonodárce předpokládal (viz níže citace z důvodové zprávy k , Anonymizováno, ), že výše poplatků na soukromé vysoké škole bude uvedena ve smlouvě. Již samotná žádost o udělení souhlasu působit jako soukromá vysoká škola dle ust. § 39 ZVŠ musí obsahovat mimo jiné i „údaje o personálním, finančním, materiálním a dalším zabezpečení činnosti soukromé vysoké školy“, totéž platí i pro žádost o udělení akreditace, kromě jiného pak zdroje financování jsou i předmětem hodnocení vysoké školy ve smyslu ust. § 77 a násl. ZVŠ. Svou veřejnoprávní povinnost kladenou žalobkyni zákonem o vysokých školách pak soukromá vysoká škola plní prolínáním veřejného práva a soukromého tím, že uzavírá s uchazeči nepojmenovanou smlouvu o studiu, kdy ani jinak nemá možnost plnit požadavky na něj kladené v oblasti veřejného práva. V této souvislosti taktéž žalobkyně odkazuje na důvodovou zprávu k , Anonymizováno, jakožto dokumentu, který má obecně sloužit jako odůvodnění jednotlivých ustanovení navrhovaného zákona. Žalovaná založila do spisu nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2093/24, který dle jejího názoru definitivně potvrzuje její právní argument o povaze smlouvy o studiu jakožto smlouvy spotřebitelské, jenž právní zástupce žalované od počátku roku 2022 opakovaně proti žalobkyni uplatňuje v jednotlivých soudních řízeních. Žalobkyně k tomu uvedla, že výše uvedený ústavní nález je prvním nálezem ve věci, je rozhodnutím tříčlenného senátu a sám o sobě nevytváří ustálenou judikaturu při výkladu, zda smlouva o studiu uzavřená mezi soukromou vysokou školou a studentem je či není smlouvou se spotřebitelem. V mezidobí pak byla podána další ústavní stížnost s jiným stěžovatelem, ovšem právní a skutkový rámec je zcela totožný. Žalobkyně je stále toho názoru, že se nejedná mezi účastníky o smlouvu spotřebitelskou, kdy jednotlivé argumenty uvedla právě v tomto vyjádření a na jeho obsah odkázala. Pokud i přes výše uvedené by měl soud za to, že se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, k tomu žalobkyně uvedla, že je-li smluvní pokuta ujednána ve spotřebitelské smlouvě, vztahuje se na ujednání o ní jak speciální úprava spotřebitelského práva (§ 1810 a násl. o. z.), tak podle okolností kontraktace i úprava adhezních smluv (§ 1798 a násl. o. z.). Speciální úprava spotřebitelského práva pak poskytuje spotřebiteli ochranu při sjednávání obsahu klauzule o smluvní pokutě v podobě zákazu nepřiměřených ujednání (§ 1813, § 1815 o. z.). Ta ovšem musí být posuzována v kontextu s ostatními ujednáními obsaženými ve smlouvě. V daném případě jsou zcela jasně splněny požadavky nepřekvapivosti, čitelnosti, srozumitelnosti, seznámení se s obsahem, resp. znalosti ujednání o smluvní pokutě a její přiměřenosti. Na druhé straně stojí vyváženost smluvních ujednání, kdy v této souvislosti je nutné vycházet z toho, jaká je právní úprava poskytování vzdělávání na soukromých vysokých školách, co vše musí soukromá vysoká škola splnit a plnit z hlediska veřejnoprávních předpisů. Současná úprava v občanském zákoníku zakazuje jako zneužívající ujednání ta ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci. Žalobkyně odkazovala na ust. § 1813 a § 1814 odst. 2 o. z. Žalobkyně zajistila svou pohledávku za žalovanou pro případ porušení primární smluvené povinnosti, ujednala si s ní smluvní pokutu (sekundární právní povinnost) a způsob, jakým se výše smluvní pokuty určí. Ustanovení o smluvní pokutě sjednané ve Smlouvě o studiu, plní především s ohledem na to, že je zcela stěžejní, aby studenti/uchazeči hradili poplatky spojené se studiem, je to dokonce jejich zákonná povinnost vyplývající ze zákona o vysokých školách, funkci preventivní, jež má za cíl omezovat, bránit, nebo alespoň snižovat pravděpodobnost výskytu nějakého nežádoucího jevu a taktéž i sankční povinnosti. Smluvní pokuta je určena % denně z dlužné částky, tedy není možné poukazovat na nepřiměřenost smluvní pokuty tím, že ve výsledku celková v součtu takto vyčíslená pokuta do dne, než žalovaný splní svou primární povinnost je vyšší. Je na vůli žalované, kdy dostojí svým povinnostem vyplývající nejen ze Smlouvy o studiu samotné, ale i ze zákona o vysokých školách a uhradí poplatky spojené se studiem. Žalobkyně podotýká, že se jedná o částku 136,40 Kč denně z dlužné částky, pokud by byla žalovaná v prodlení jen 10 dní, činila by tato částka jen 1.364 Kč.

5. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu podle § 206 a § 212a o. s. ř. a v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo s důrazem na obsahové vylíčení námitek podaných v odvolání, a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze částečně upřít důvodnosti.

6. Předně krajský soud uvádí, že považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů, uvedená zjištění a závěr o skutkovém stavu krajský soud přejímá a pro stručnost na tento zcela odkazuje. Byť žalobkyně vytýkala okresnímu soudu nesprávná skutková zjištění (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), jednalo se pouze o argumentaci obecnou, bez konkrétních námitek vůči hodnocení důkazů a vůči zjištěnému skutkovému stavu a hlavním odvolacím důvodem tak bylo nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.).

7. Předmětem řízení bylo posouzení nároků žalobkyně na zaplacení školného za akademický rok 2022/2023 ve výši 45.464 Kč, společně s poplatky za přerušení studia a upomínky ve výši 5.500 Kč se jednalo o částku 49.964 Kč. Dále částku představující kapitalizovanou smluvní pokutu do 31. 5. 2023 ve výši 16.367,04 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 45.464 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, vyplývajících ze smlouvy o studiu uzavřené mezi účastníky dne 5. 8. 2021.

8. Okresní soud žalobu zamítl primárně z toho důvodu, že žalovaná se nikdy nemohla stát studentkou žalobkyně bez řádně proběhnutého zápisu do studia, zároveň posoudil smlouvu o studiu v rozporu s dobrými mravy a zákonem. Dalším důvodem zamítnutí žaloby byla neplatně sjednaná výše školného bez existence vnitřního předpisu, jak stanoví § 59 zákona o vysokých školách.

9. Při posuzování nároků žalobkyně, otázku statusu studenta krajský soud posoudil odlišně, vycházeje ze stejných skutkových zjištění okresního soudu, který pro absenci osobní účasti žalované u zápisu ke studiu na vysoké škole uzavřel, že se žalobkyně nikdy nestala studentkou žalobkyně.

10. Předně je nutno podotknout, že zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách explicitně neuvádí, že by se muselo jednat o osobní účast studenta při zápisu ke studiu. Žalobkyně vydala dne 29. 9. 2021 Rozhodnutí o přijetí ke studiu č. j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, č. účtu, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , na základě, kterého byla žalovaná přijata ke studiu u žalobkyně. Z ustanovení § 51 odst. 1 zákona o vysokých školách vyplývá, že sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu vzniká uchazeči právo na zápis do studia. Dle ust. § 61 odst. 1 věta první zákona se uchazeč stává studentem dnem zápisu do studia. V čl. , Anonymizováno, .3, Anonymizováno, smlouvy o studiu je stanoveno, že zápis do studia z organizačních důvodů po přijetí uchazeče provede v daném termínu žalobkyně a uchazeč s tímto souhlasí. Projev vůle žalované byl učiněn ve smlouvě o studiu, kde žalovaná tímto zmocnila žalobkyni, aby ji ke studiu zapsala, tudíž se žalovaná stala studentkou žalobkyně a zavazovaly ji tak povinnosti uvedené ve smlouvě o studiu, na takovém ujednání nelze shledat nic nepoctivého či odporujícího dobrým mravům či zákonu o vysokých školách.

11. Žalovaná žádostí ze dne 19. 11. 2021 požádala o přerušení studia z důvodu dlouhodobého pracovního pobytu v zahraničí. V této žádosti žalovaná uvedla, že zpět ke studiu nastoupí v akademickém roce 2022/2023. Na základě této žádosti žalované vydala žalobkyně dne 10. 12. 2021 Rozhodnutí o přerušení studia s tím, že studium žalované bylo přerušeno od 19. 11. 2021 do 31. 8. 2022. Dle čl. 10 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu se má za to, že pokud student nepožádá o opakované přerušení studia před uplynutím doby trvání přerušení, je toto studium obnoveno dnem následujícím po skončení doby jeho přerušení. Na tuto skutečnost byla žalovaná rovněž žalobkyní upozorněna v Rozhodnutí o přerušení studia, ve kterém bylo uvedeno, že návrat do studia probíhá automaticky po ukončení přerušení studia s tím, že dnem opětovného zápisu do studia je první den, který následuje po konci doby přerušení, tj. v tomto případě 1. 9. 2022.

12. Nelze tedy odhlédnout od skutečnosti, že žalovaná již ode dne uzavření smlouvy o studiu a následně ode dne přijetí ke studiu ve vztahu k žalobkyni jednala jako uchazeč a následně jako přijatý a řádně zapsaný student. Řádně uhradila školné za akademický školní rok 2021/2022, požádala o rozložení plateb školného, požádala o přerušení studia apod. Studentem žalobkyně se tak žalovaná stala dne 29. 9. 2021 a tímto dnem měla status studenta se všemi právy a povinnostmi až do ukončení studia na základě rozhodnutí žalobkyně ze dne 18. 12. 2022 pro neplnění povinností studijního a zkušebního řádu žalobkyně.

13. Odlišně krajský soud posoudil i otázku způsobu stanovení školného a jeho výše, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/2024. Z jeho závěrů lze stručně shrnout, že je třeba širší úvahy nad výkladem pojmu „vnitřní předpis soukromé vysoké školy“, který není zákonem výslovně definován. Citace bodu 26. Nálezu „Pokud smlouva uzavřená mezi soukromou vysokou školou a uchazečem/uchazečkou (studentem/studentkou) obsahuje odkaz na vnitřní předpis, který stanoví výši poplatků za studium (popř. na jiné vnitřní předpisy upravující práva a povinnosti smluvních stran), lze na takový vnitřní předpis zřejmě nahlížet materiálně i jako na (quasi) „obecné obchodní podmínky“, ve smyslu občanskoprávním. Není proto vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena i odkazem na od smlouvy odlišný dokument (zde „administrativní ceník“). V takovém případě by pak nebylo pro platnost (soukromoprávní) smlouvou založených závazků smluvních stran rozhodující, zda byl tento dokument, na který smlouva pro stanovení výše úplaty za studium odkazuje, registrován , Anonymizováno, či nikoli.“14. Zákon o vysokých školách, konkrétně v § 59 stanoví povinnost soukromé vysoké školy stanovit poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole v jejím vnitřním předpisu. V projednávané věci Studijní a zkušební řád v čl. , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, tehdy platného Studijního a zkušebního řádu uvádí: „Student vysoké školy je povinen uhradit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem v souladu se smlouvou o studiu, v souladu s tímto vnitřním předpisem vysoké školy a předpisem rektora o poplatcích.“ Dále byla otázka úpravy poplatků zmíněna v dalším vnitřním předpisu žalobkyně, a to v čl. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, Statutu žalobkyně mimo jiné i odkazující na smlouvu o studiu v otázce výše poplatků, registrovaným v souladu s ust. § 36 ve spojení s ust. § 41 , Anonymizováno, , Anonymizováno, dne 9. 10. 2017 pod č. j. , Anonymizováno, -, č. účtu, -, Anonymizováno, . Statut žalobkyně odkazoval při určení konkrétní výše poplatků na smlouvu, uzavřenou před zápisem do studia (čl. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Ve smlouvě o studiu je mimo jiné uvedeno, že poplatky jsou stanoveny opatřením rektora (pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v opatření rektorky č. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ).

15. Vzhledem k odlišnému závěru krajského soudu, v důsledku kterého byl naopak shledán nárok žalobkyně na zaplacení školného a poplatků spojených se studiem dle článku 9. smlouvy o studiu jako důvodný, musel se krajský soud zabývat otázkou oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.

16. Otázku povahy smlouvy o studiu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou vyřešil recentní nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2093/2024 ze dne 5. 2. 2025, který shrnul, že žalobní nárok v podobě neuhrazeného školného vyplýval ze soukromoprávního vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Žalovaná je v nynější věci spotřebitelkou, soukromá vysoká škola podnikatelkou a uzavřená smlouva o studiu proto je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 o. z.).

17. Podle § 1813 občanského zákoníku účinného od 1. 7. 2021 do 6. 1. 2023 se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

19. Smlouvu o studiu lze kvalifikovat jako smlouvu inominátní, jejíž základní podmínky lze považovat za nesjednané individuálně, byly sepsány předem, žalobkyně jako spotřebitel nemohla mít žádný vliv na obsah jakékoliv podmínky, což se projevilo zejména v ujednání o smluvní pokutě, kdy způsob jejího sjednání zcela vyloučil možnost žalobkyně (dlužníka) namítnout nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě. Takový vztah, kdy žalobkyně přispěla pouze osobními údaji a zvoleným způsobem studia, vyvolává značnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran v neprospěch spotřebitele.

20. Smlouvou o studiu se žalobkyně zavázala hradit školné ve lhůtě splatnosti uvedené na faktuře a pro případ porušení této povinnosti se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně za každý započatý den prodlení do zaplacení. Tím není dotčeno právo žalobkyně na náhradu škody v plné výši. (čl. 9, bod 9.8.). Smluvní pokuta byla určena % denně z dlužné částky, její absolutní výše za jeden měsíc představuje 4.228 Kč, což znamená, že za necelý jeden rok prodlení by její výše v součtu představovala roční platbu školného, pro případ nesplnění primární povinnosti uhradit školné. Z pohledu krajského soudu lze považovat ujednání o smluvní pokutě za zakazující smluvní ujednání, neboť ukládá spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci, navíc v souběhu obou nároků, tedy jak na úhradu smluvní pokuty, tak na náhradu škody.

21. Obsahuje-li smlouva ujednání odchylující se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele, nepřihlíží se k nim. To znamená, že taková odchylka je právně bezvýznamná, pro smluvní vztah neexistující a nevyplývají z ní žádná práva a žádné povinnosti. Platnost ostatních ustanovení smlouvy tímto však zůstává nedotčena. Z těchto důvodů krajský soud postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí okresního soudu v té části, kterou byla zamítnuta žaloba do částky 16.367,04 Kč (kapitalizovaná smluvní pokuta za školné do 31. 5. 2023) a smluvním poplatkem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 45.464 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení. Postupem dle § 220 o. s. ř. pak změnil rozhodnutí okresního soudu ve zbývající části výroku I. a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 49.964 Kč s příslušenstvím.

22. Vzhledem ke změně rozsudku okresního soudu, rozhodoval krajský soud opětovně o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na výsledek odvolacího řízení byla žalobkyně se svou žalobou úspěšná do částky 49.964 Kč, žalobkyně tak uspěla v 75 % předmětu řízení před okresním soudem, tj. částky 66.331,04 Kč, neuspěla v 25 % a má po odečtení neúspěchu nárok na 50 % (75 % - 25 %) celkových nákladů účelně vynaložených. Tyto sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 9 úkonů (příprava a převzetí, výzva k plnění, návrh na EPR, písemná podání ze dne 29. 1. 2024, 1. 5. 2024 a 25. 8. 2024, a dále účast u tří jednání před okresním soudem) po 3.780 Kč, celkem 34.020 Kč. Dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 9x 300 Kč, tj. 2.100 Kč, cestovní náhrady v celkové výši 9.765 Kč a náhrada za promeškaný čas 3.600 Kč, celkem 49.485 Kč, po navýšení o 21 % DPH, tj. částku 10.392 Kč se jedná o částku 59.877 Kč a po připočtení soudního poplatku 2.654 Kč tak žalobkyni náleží z celkové částky 62.531 Kč 50 %, tedy částka 31.265 Kč.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná ve stejném poměru jako v řízení před soudem prvního stupně, tedy v rozsahu 75 % a přísluší jí náhrada ve výši 50 % účelně vynaložených nákladů. Náklady představuje odměna za tři úkony (odvolání, vyjádření a účast u odvolacího jednání) po 3.780 Kč, 1x RP po 300 Kč, 2x RP po 450 Kč, cestovné 3.628 Kč, náhrada za promeškaný čas 1.000 Kč, celkem 17.168 Kč, po navýšení o 21 % DPH tj. 3.605 Kč se jedná o částku 20.773 Kč, po připočtení soudního poplatku z odvolání 24.090 Kč a 50 % činí částku 12.045 Kč.