69 CO 250/2022-185

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o zaplacení částky 1.137.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 10. 2021, č. j. 217 C 5/2021-126,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění takto: „ Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 143.313 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátky.“

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 41.481 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátky.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.137.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 21. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 159.236 Kč ve lhůtě jednoho měsíce (výrok II.).

2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla odvoláním žalobkyně, která vytýkala okresnímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), když soud nesprávně aplikoval ustanovení § 2909 o. z. a žalobu zamítl, přestože bylo prokázáno prohlášení [jméno] [příjmení] otce účastnic, že se mají rozdělit napůl a nehádat se, byl hlavou rodiny, nikdo nezpochybňoval a nic proti jeho slovu nenamítal, žalovaná se k prohlášení otce nikdy výslovně nevyjádřila, avšak nechala na sebe při existenci prohlášení svého otce přepsat družstevní podíl v bytovém družstvu, nikdy do 1. 6. 2020 se nevyjádřila v tom smyslu, že nedodrží vůli svého otce a naopak žalobkyně žila v domnění, že dodrží a žalovaná dne 1. 6. 2020 odmítla se o byt a pozemek, včetně garáže rozdělit s žalobkyní napůl. Dle názoru odvolatelky měl soud při aplikaci ustanovení § 2909 o. z. zohlednit společenská, kulturní a mravní pravidla chování. Žalovaná se nikdy nevyjádřila, že vůli svého otce [jméno] [příjmení] nedodrží, žalobkyně měla důvěru v rodinné vztahy, které byly plně funkční, žalovaná se v roce 2007 zachovala dle vůle svého otce a nechala na sebe přepsat družstevní podíl a převedla si byt do osobního vlastnictví, v tomto jednání pokračovala v rámci dědického řízení v roce 2016, kdy na sebe nechala ze stejných podmínek přepsat i pozemek, na kterém je umístěna garáž. Odklon žalované od prohlášení otce účastnic se projevil dne 1. 6. 2020, kdy žalovaná oznámila žalobkyni svůj záměr ponechat si byt i pozemek s garáží pouze pro sebe a s žalobkyní se nijak nerozdělit. Žalobkyně se oprávněně domnívala, že absence výslovného vyjádření žalované v období od roku 2007 do roku 2020 představuje souhlas, a to v souvislosti s konkludentním jednáním žalované. Zpětně se však jeví jako nejpravděpodobnější právě prvotní záměr žalované přáním otce se neřídit. Nesprávný právní názor spatřuje žalobkyně ve skutečnosti, že soud prvého stupně chování žalované posoudil jako souladné s dobrými mravy. Dále okresnímu soudu vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), když neprovedl navržený důkaz potřebný k prokázání rozhodných skutečností, a to svědecký výslech [jméno] [příjmení], maminky účastnic ani o neprovedení tohoto důkazu nijak nerozhodl. V rozsudku jsou zdůrazněny okolnosti svědčící ve prospěch žalované a jsou upozadněny okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, soud se ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s důkazem provedeným dne 18. 10. 2021, a to se zvukovou nahrávkou pořízenou dne 28. 10. 2020, na které [jméno] [příjmení] tvrdí, že byt měl být rozdělen napůl. Dále soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), že mezi účastnicemi a jejich rodiči nebyla uzavřena žádná dohoda. Žalobkyně v této souvislosti namítá nevěrohodnost klíčových vyjádření žalované a nevěrohodnost žalovanou navržených svědků, kdy výpovědi těchto svědků se jeví jako dopředu naučené. Žalovaná několikrát změnila jí tvrzený důvod, proč byl podíl v družstvu převeden na ni, a jak s ním mělo být dle rodičů následně naloženo. Někdy tvrdila jako důvod převodu to, že se o rodiče starala, jindy to, že převod byl administrativně náročný s ohledem na bydliště žalobkyně v [obec]. Ohledně nakládání s bytem někdy tvrdila, že při převodu bylo dohodnuto, že se otázka bytu vyřeší až následně, jindy, že si mají následně byt žalovaná a žalobkyně rozdělit napůl. Nebylo hodnověrně vysvětleno jak je možné, že když rodiče měli obě dcery stejně rády, jedna dcera má vše a druhá nic. Žalobkyně podrobněji rozváděla reakce na jednotlivé výzvy žalované, ať už před soudem nebo při podání vysvětlení na Policii ČR. Okolnost o uzavření dohody mezi účastnicemi a jejich rodiči byla nejméně do soudního jednání dne 9. 8. 2021 nesporná, pokud by soud hodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k tvrzením účastníků řízení, musel by dojít k závěru, že podíl v bytovém družstvu byl převeden na žalovanou čistě z administrativních důvodů s tím, že až nastane čas, žalobkyně a žalovaná se rozdělí rovným dílem. Žalovaná několikrát změnila svá tvrzení o tom, kdy se měla žalobkyně dozvědět o tom, že byt zůstane pouze žalované a žalobkyně tak nic nezíská. Na jednu stranu tvrdila, že toto žalobkyně věděla už od převodu podílu v bytovém družstvu a byla s tím srozuměna, avšak také současně tvrdila, že při návštěvách 4x do roka se žalobkyně na pobyt rodičů neustále ptala a ti jí měly odpovídat ať se nestará, že je vše zařízeno. Žalovaná se tak snažila vylíčit v lepším světle a ve své výpovědi uvedla, že hradila opravy v bytě až k dotazu právního zástupce připustila, že jí tyto úhrady rodiče účastnic následně proplácely. Žalovaná během soudního řízení nezaujala konkrétní skutkové stanovisko, pouze se bránila skutkovým tvrzením žalobkyně. Přestože žalobkyně svá tvrzení prokázala a nebyl zjištěn jiný řetězec událostí, soud žalobu zamítl, přestože měl žalobě v celém rozsudku vyhovět. Žalobkyně dále namítala nevěrohodnost svědkyně [jméno] [příjmení], svědka [jméno] [příjmení], svědkyně [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], svědkyně [jméno] [příjmení] a konečně i nevěrohodnost svědka [jméno] [příjmení], to je všech svědků navrhovaných v průběhu řízení před okresním soudem žalovanou. Dále namítala, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), jelikož soud prvého stupně neupozornil žalobkyni, že bude na věc aplikovat jiné právní posouzení, než žalobkyně zaujala v žalobě. Žalobkyně odkazovala na právní závěry vyjádřené v rozsudku NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1937/2013 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 1904/2012 a Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 15 C 1880/2009. V případě, kdy by měl být výrok I. rozsudku potvrzen jako správný je dle názoru žalobkyně na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že se na soud obrátila v dobré víře, že je v právu. Žalovaná uzavření dohody nepopírá, pouze tvrdila, že se tato dohoda následně změnila. Žalobkyně s ohledem na právní posouzení, že dohodu nelze změnit bez souhlasu všech stran a s ohledem na to, že žalobkyně s žádnou změnou nesouhlasila, podala žalobu k soudu. Rozsudek považuje za nespravedlivý, když nejen že byla její žaloba zamítnuta a nebyl jí tak přiznán její nárok, ale také byla zavázána zaplatit žalované náhradu nákladů v částce přes 150.000 Kč a musela zaplatit soudní poplatek přes 50.000 Kč a odměnu svému právnímu zástupci. Ze všech těchto důvodů navrhovala, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl v případě, že nedojde ke změně rozhodnutí soudu prvého stupně, navrhovala, aby bylo rozhodnutí zrušeno a se závazným právním názorem vráceno zpět soudu prvého stupně.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně v podrobnostech odkázala na svá vyjádření a svědecké výpovědi, které prokazují, že rodiče vyslovili přání, aby vlastníkem bytu a garáže byla žalovaná. V tomto směru nebylo za života tatínka [jméno] [příjmení] zpochybňováno, že byt je napsaný na žalovanou, což má takto zůstat i nadále, v rámci dědické dohody přešla do vlastnictví žalované i garáž. Žalobkyně měnila v průběhu jednání před soudem prvého stupně svoje tvrzení, na kterých zakládala svoji žalobu ve znění„ až tady rodiče nebudou“, rozdělí se napůl a nebudou se hádat, následně„ až nastane, že tu v bytě nebudou, rozdělí se obě dcery napůl a nebudou se hádat“ a dále„ spravedlivě se rozdělí“. Nelze přisvědčit argumentaci žalované, že rozhodnutí pro ni bylo překvapivé, kdy byla ze strany soudu poučena dle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. a k výzvě soudu nebyla schopna skutkově dotvrdit a následně prokázat nárok na náhradu škody. Mezi žalovanou a žalobkyní žádná dohoda ohledně vypořádání bytu, a to ani v ústní podobě či smlouva o vypořádání uzavřena nebyla. Žalobkyni sama dohodu mezi ní a rodiči označuje za neplatnou pro nedostatek formy, nemá vůči žalobkyni žádný závazek, a to ani mravní či etický. Není pravdou, že by s žalovanou jednala nečestně, měla za to, že skutečnost, že je žalovaná vlastníkem bytu žalobkyně akceptuje, a to na základě jejího jednání v dědickém řízení. Jednalo se o vztah mezi žalovanou a rodiči, ze strany rodičů se jednalo o jednostranně vyslovené přání, že byt převedou na žalovanou, od roku 2013 či 2014 rodiče hovořili, že je správné, že byt je psaný na žalovanou a že není třeba činit žádné další kroky, že žalobkyně toto pochopí. Svoji argumentaci žalobkyně opírá o„ dohodu z roku 2006, 2007 nebo 2008“, svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedl, že mělo být sděleno, že si mají dcery veškerý majetek rozdělit napůl, pokud byl dotazován na to, jak si představuje dohodu, tak je to tak, že dohoda je provedena, že někdo z účastníků dohody buď souhlasí nebo nesouhlasí, v daném případě k výslovnému souhlasu nedošlo, ale také nikdo nic nenamítal. Dohoda mezi žalobkyní, žalovanou a matkou účastnic ohledně garáže byla uzavřena v rámci dědického řízení s tím, že připadne žalované, jelikož si to rodiče takto přáli. [ulice] dohoda byla uzavřena před notářem a tím bylo dědické řízení uzavřeno, na žalobkyni nebyl vyvíjen žádný nátlak, s takovýmto vypořádáním souhlasila. Žalobkyně v odvolání namítá nevěrohodnost všech svědků navržených ze strany žalované s poukazem na blízký vztah žalované, naopak svědecké výpovědi blízkých rodinných příslušníků žalobkyně považuje za pravdivé. Ze svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že žalovaná s bytem nakládá jako s vlastním, kdy hradila náklady na provedené opravy v bytě, žalobkyně se na nich žádným způsobem nepodílela. V závěru se žalovaná neztotožnila s argumentací žalobkyně ve vztahu k výroku o nákladech řízení a nutné aplikaci § 150 o. s. ř. Tvrdila, že pro takovýto postup nejsou v konkrétním případě podmínky a takovýmto postupem by byla narušena právní jistota a porušena zásada předvídatelnosti. Navrhovala, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované se vyhrazovala k tam uvedeným argumentům, zejména k tomu, že by měla žalobkyně měnit v průběhu řízení svá tvrzení. Naopak žalobkyně má za to, že žalovaná nebyla schopna svá skutková tvrzení po dlouhý čas formulovat a poté, co některá tvrzení alespoň částečně zformulovala, ukázala se v průběhu dokazování jako naprosto nesmyslná. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo skutečně pro žalobkyni překvapivé, soud neposkytl předběžný právní názor a neupozornil žalobkyni, že zastává jiný právní názor, než který žalobkyně vyjádřila v žalobě. Žalovaná ve svém vyjádření a celém soudním řízení matoucně zaměňuje samotné vlastnictví bytu s celkovým uspořádáním majetkových poměrů. Nebylo prokázáno, že by se rodiče vyjadřovali k tomu, že je dobře, že byt je napsaný na žalovanou, pokud by toto prokázáno bylo, tak toto by mohlo být pouze v tom smyslu, že je to technicky pohodlné, byt na žalovanou neměl být napsán navždy. Žalobkyně se vyjadřovala i ke svému počínání v rámci neuplatňování podílu v dědickém řízení, kdy počítala s tím, že byt i garáž se budou následně dělit jako jeden celek tak, jak bylo v minulosti dohodnuto. Konečně se pak znovu vyjadřovala k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení a zdůraznila, že zásadní právní otázkou je, zda porušení interní dohody o majetku uzavřené v rámci rodiny může představovat jednání rozporné s dobrými mravy, tedy zda členové rodiny, v případě, kdy jsou vztahy v rodině korektní mohou oprávněně spoléhat na to, že ústní dohody budou splněny, nebo zda musí dopředu počítat s absolutní právní i morální nezávazností takových dohod a vůči členům rodiny vyžadovat formálně perfektní smluvní jednání.

5. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející a s důrazem na uplatněné odvolací důvody podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

6. S ohledem na odvolací námitky žalobkyně směřující do neúplně zjištěného skutkového stavu věci (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), a to neprovedením výslechu [jméno] [příjmení], matky obou účastnic, považoval krajský soud za nezbytné částečně doplnit dokazování provedené před okresním soudem.

7. Z doposud nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 33 Nc 218/2021-92 krajský soud zjistil, že tímto rozsudkem byla posuzovaná [jméno] [příjmení] [datum narození] (matka účastnic) omezená ve svéprávnosti a byl jí jmenován opatrovník. V rámci tohoto řízení byl vypracován znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení], který byl v průběhu tohoto řízení vyslechnut a potvrdil závěry svého znaleckého posudku o tom, že posuzovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, jedná se o smíšenou demenci středně těžkého stupně a porucha není léčebně ovlivnitelná. V případě demence středně těžkého stupně jsou přítomny paměťové stopy spíše z mládí, dětství nebo ze zaměstnání, avšak tzv. novopaměť nebývá zachována. Duševní porucha ovlivňuje schopnost posuzované právně jednat ve vyšších stupních těchto jednáních či složitějších situacích. Posuzovaná se nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zúčastňovat soudního jednání a nemůže se dostavit k soudům, posuzovaná je od 24. 6. 2020 klientkou pobytové služby domova pro seniory [anonymizována dvě slova] pro seniory [obec], p. o. Posuzovaná byla rozhodnutím okresního soudu omezena ve svéprávnosti, tak jak je uvedeno ve výroku I. jeho rozhodnutí, a dále jí byl jmenován opatrovník, [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. V průběhu řízení před krajským soudem v projednávané věci žalobkyně uvedla, že se se závěry tohoto rozhodnutí neztotožnila a podala proti němu odvolání. Krajský soud ve vztahu k této skutečnosti v prvé řadě uvádí, že žalobkyně není účastnicí takového řízení a není tak osobou oprávněnou k podání odvolání a již z tohoto důvodu závěry znaleckého posudku se kterými se neztotožnila, zvrátit nemůže. Konečně tyto závěry korespondují i s postupem odvolacího soudu v řízení o úpravu svéprávnosti, kdy úřední činností krajského soudu bylo zjištěno, že v řízení o odvolání [anonymizováno] [jméno] [příjmení], vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 70 Co 211/2022 bylo vydáno dne 9. 11. 2022 rozhodnutí, kterým bylo její odvolání proti výroku o svéprávnosti posuzované [jméno] [příjmení] odmítnuto, jakožto podané osobou neoprávněnou.

8. Pokud se tedy týká odvolacího důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu věci proto, že nebyl proveden svědecký výslech matky účastnic, [jméno] [příjmení], po doplnění dokazování je zřejmé, že takový důkaz nebylo možno provést, a to právě s ohledem na závěry znaleckého posudku o tom, že matka se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopna dostavit k soudu, trpí duševní poruchou.

9. S ohledem na provedený důkaz v odvolacím řízení lze považovat za správné skutkové závěry okresního soudu, jakož i skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých jím provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění krajský soud odkazuje.

10. Pokud se týká námitek odvolatelky ve vztahu k nesprávným skutkovým zjištěním a výhradám ke způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědků, které žalobkyně považovala za nevěrohodné, s takovouto argumentací ohledně pochybení okresního soudu při hodnocení výpovědi svědků se krajský soud neztotožňuje, když má za to, že okresní soud hodnotil výpovědi jednotlivých svědků plně v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a pod bezprostředními dojmy z učiněných výpovědí, do nichž nemá důvod krajský soud jakýmkoliv způsobem zasahovat, neboť je na zvážení okresního soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. To, že žalobkyně se se závěry okresního soudu neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost uplatněného odvolacího důvodu dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

11. Další námitkou žalované byla námitka nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) okresním soudem, který dle odvolatelky nesprávně aplikoval ustanovení § 2909 o. z. a navzdory prohlášení otce účastnic [jméno] [příjmení], že se mají rozdělit napůl a nehádat se, posoudil jednání žalované jako souladné s dobrými mravy, bez ohledu na společenská, kulturní a mravní pravidla chování.

12. Okresní soud uzavřel, že žalované vůči žalobkyni nevznikl žádný závazek, že se žalovaná nedopustila vůči žalobkyni žádného právního jednání, které by mělo za následek vznik škody na straně žalované, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně a žalovaná uzavřely jakoukoliv dohodu, ze které by vyplývala povinnost žalované dělit se s žalobkyní o majetek, který nabyla od rodičů, případně z pozůstalosti po otci [jméno] [příjmení] a tím, že žalovaná drží majetek, který nabyla převodem od rodičů a v řízení o pozůstalosti po svém otci, se porušení dobrých mravů nedopustila. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl.

13. Co se týká právního hodnocení věci, i v tomto ohledu se krajský soud zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, kterému nelze vytknout nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních norem nebo jejich vadnou aplikací v této věci.

14. Podle § 2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.

15. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že nějaké přání otce účastnic [jméno] [příjmení] o rozdělení si věcí napůl bylo vysloveno, sama žalobkyně uvedla, že žalovaná se k takto vyslovenému přání nijak nevyjádřila, sama se k ničemu jednostranně nezavázala, ať již vůči žalobkyni, či jejich rodičům, neexistovala žádná smluvní povinnost, kterou by žalovaná mohla svým jednáním porušit. Konečně samotné jednání otce účastnic, který převedl členská práva a povinnosti ke [anonymizováno] bytovému družstvu [obec] na žalovanou, která následně nabyla vlastnictví k bytu smlouvou o převodu bytové jednotky, se z jeho vysloveným přáním neshodovalo, ať byl veden jakýmikoliv důvody (např. administrativními). To platí i ve vztahu ke garáži, kterou žalovaná nabyla na základě schválené dohody o vypořádání dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení]. V průběhu dědického řízení po zemřelém otci účastnic žalobkyně svůj dědický podíl nijak neuplatnila, a pokud ještě v roce 2019 spoléhala na to, že dle vysloveného přání a slibu otce„ až nastane čas“, dojde k dělení majetku napůl, jednoznačně z toho vyplývá dávka lehkomyslnosti a nedůslednosti žalobkyně ve svém jednání. V tom nedošlo k naplnění přání a k tomu, že slib vyslyšen nebyl, nelze dle názoru krajského soudu ze strany žalované dovodit úmyslné jednání proti dobrým mravům a nárok žalobkyně na odškodnění shledat důvodným. Konečně i kdyby žalovaná slíbila, že se s žalobkyní jakkoliv vyrovná, což ani v řízení prokázáno nebylo, je vázanost slibem pouhou proklamací, mající význam spíše morální, z něhož konkrétní právní důsledky dovozovat nelze (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017). Uvedené závěry krajského soudu platí bez ohledu na to, zda došlo později ke změně stanoviska [jméno] [příjmení] a nebylo třeba se dále touto otázkou zabývat, zejména z pohledu hodnocení zvukové nahrávky pořízené dne 28. 10. 2020 a na ni navazujícího prohlášení [jméno] [příjmení].

16. Je-li odkazováno žalobkyní příkladmo na rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 9. 2011, č. j. 15 C 1880/2009, pak z obsahu tohoto rozhodnutí je zřejmá zásadní odlišnost obou těchto sporů spočívající v tom, že v označeném řízení existovala jako důkaz kopie protokolu o jednání před soudním komisařem, který zaznamenal prohlášení účastníků ještě před uzavřením dohody o vypořádání dědictví, jehož součástí byl závazek o převodu vlastnického práva.

17. Krajský soud tak uzavírá, že i na základě uplatněného odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. se žalobkyni správnost rozhodnutí soudu prvého stupně zvrátit nepodařilo, a proto byl rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

18. Pokud však jde o výrok II. o náhradě nákladů řízení, tak v tomto rozsahu krajský soud rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že sice žalobkyni stejně jako okresní soud zavázal žalované k náhradě nákladů řízení před okresním soudem dle § 142 odst. 1 o. s. ř., dospěl však k jinému závěru, pokud jde o vyčíslení účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Pokud okresní soud specifikoval 10 úkonů právní pomoci a mezi nimi vyjádření k předžalobní výzvě, pak tento úkon nepovažuje krajský soud za účelně vynaložený, neboť se jedná za úkon, který nebyl učiněn vůči soudu, byl učiněn před zahájením řízení, a proto má odvolací soud za to, že odměna za vyjádření se k předžalobní výzvě nenáleží. Za 9 úkonů právní pomoci pak náleží žalované 115.740 Kč (9x 12.860 Kč, 9x režijní paušál) po navýšení o 24.872 Kč představující DPH se jedná o částku 143.312 Kč.

19. Důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení krajský soud neshledal. Náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí podat žalobu v této věci bylo vůlí a rozhodnutím žalobkyně, ač jak tvrdí, podala ji pouze z důvodu, že věřila v dohodu s žalovanou, respektive přání svého otce. Pokud pak žalobkyně zvolila takovýto postup zcela nezávislý na vůli žalované, musí pak nést i procesní následky v podobě uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, když to byla právě žalobkyně, kdo byl ve sporu neúspěšný a krajský soud potom neshledává jakýkoliv důvod k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání nákladů řízení žalované, kdy by naopak shledal nespravedlivým, aby žalované, která se v řízení podané žalobě musela bránit, a k tomuto si zcela legitimně zvolila jako zástupce advokáta, nebyly přiznány účelně vynaložené náklady.

20. Podle pravidla obsaženého v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. krajský soud rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 41.481 Kč skládající se z odměny advokáta za 2 a půl úkonu právní služby po 12.860 Kč (vyjádření žalované k odvolání žalobkyně, účast u jednání soudu, účast u vyhlášení rozhodnutí), 2x režijní paušál po 300 Kč a dále náhrada cestovních výdajů na cestě [obec] – [obec] a zpět dne 10. 11. 2022 a 15. 11. 2022, tj. 2x 766 Kč, tj. celkem 34.282 Kč a po navýšení o 21 % DPH, tj. o 7.199 Kč se jedná o částku 41.481 Kč.