69 CO 259/2022-186

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 200.493 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2022, č. j. 12 C 149/2021-135,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 181.130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 181.130 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení a částku 19.363 Kč, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 92.201 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 34.745 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 181.130 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 181.130 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně a částku 19.363 Kč (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 45.689,60 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.).

2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně, která po shrnutí skutkového stavu se s napadeným rozhodnutím soudu neztotožnila a trvala na tom, že mezi ní a žalovaným byla platně a účinně sjednaná smlouva o zápůjčce, ze které stranám vyplývají sjednaná práva a povinnosti. Žalobkyně má za to, že soud I. stupně se dopustil nesprávného právního posouzení, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Pokud soud v bodě 6 svého odůvodnění polemizuje o tom, že smlouva o zápůjčce má reálnou povahu a že žalobkyně jako věřitel nesla břemeno důkazní ohledně prokázání, že smlouva byla uzavřena a dlužníkovi byly poskytnuty finanční prostředky, pak má žalobkyně za to, že prokázala, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena, a to mezi ní a jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a že osoby předmětnou smlouvu podepsaly. Ačkoliv při jednání dne 30. 3. 2022 zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný není schopen potvrdit, zda je podpis na smlouvě jeho a zda tuto smlouvu uzavřel, žalovaný jinak po celou dobu jednání i po podání žaloby žádným způsobem nepopíral, že předmětnou smlouvu uzavřel a že podpis na smlouvě je jeho, jeho argumentace se vztahovala toliko k tomu, že měl věřit, že smlouvu uzavírá jménem a na účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]., a dále toho, že finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet, ke kterému žalovaný neměl přístup. Je zcela zřejmé, že žalovaný smlouvu podepsal a nijak tuto skutečnost nerozporoval, o tom ostatně svědčí i skutečnost, že právní zástupkyně žalovaného již v době před soudním vymáháním pohledávky usilovala o to, aby žalobkyně podepsala dokument, kterým prohlásí, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni v plném rozsahu splnil. Soud I. stupně tak zcela svévolně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že smlouvu uzavřela s žalovaným, a to navzdory tomu, že žalobkyně předložila podepsanou smlouvu a předložila soudu komunikaci mezi ní a žalovaným, jakož i jeho zástupkyní, ze které jasně vyplývá, že žalovaný si byl a stále je svého závazku vědom a v žádném případě nepopírá, že smlouvu uzavřel. Vyjádření v tomto znění ostatně zaslal na soud i sám žalovaný, kdy uvedl doslova:„ K tvrzení žalobkyně, že žalovaný do předmětného smluvního vztahu dobrovolně vstoupil žalovaný akcentuje, že nikdy nevstoupil vědomě do osobní zápůjčky, naopak vědomě vstoupil do zápůjčky pro firmu, což je dostatečně zřetelné i ze samotné textace smlouvy o zápůjčce“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění, jestliže uvádí, že nebylo prokázáno, že smlouva byla uzavřena s žalovaným. Tato skutečnost byla naopak jasně prokázána, stejně tak odvolatelka považuje za nesprávné právní posouzení, pokud soud I. stupně dovozuje neprokázání uzavření smlouvy o zápůjčce tím, že podpisy na smlouvě nejsou úředně ověřeny, když neexistuje žádná povinnost předkládat smlouvu o zápůjčce s úředně ověřeným podpisem, a bylo-li v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaný smlouvu uzavřel, nelze takto uzavřenou smlouvu považovat za neplatnou. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila a prokázala, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi ní a žalovaným, a že předmět zápůjčky byl žalobkyní zaslán na číslo účtu určené žalovaným ve smlouvě. [příjmení] předmětného bankovního účtu byla [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] o., neboť smyslem zápůjčky bylo, že si žalovaný zapůjčil od žalobkyně finanční prostředky na svoji podnikatelskou činnost, neboť byl společníkem, a tyto finanční prostředky se rozhodl poukázat přímo na bankovní účet [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] o. jako svůj vklad do podnikání. Žalobkyně tuto skutečnost prokázala mimo jiné tím, že stejnou zápůjčku poskytla ve stejné době i druhému společníkovi [jméno] [příjmení], a tato částka byla poukázána přímo na účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. Žalobkyně proto zcela zásadně nesouhlasí s tvrzením soudu I. stupně, že neprokázala úmysl žalovaného získat finanční prostředky ze zápůjčky pro sebe a tyto poté poskytnout [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. jako vklad společníka do společnosti a má za to, že soud se dopustil nesprávného skutkového zjištění. Soud I. stupně nijak nerozvádí jakým způsobem došlo k tomu, že skutečný účel poskytnutí finančních prostředků byl jiný, než zmiňuje, jaký účel to tedy byl, pouze lakonicky uvádí, že šlo o zastřené jednání a vůle stran byla jiná. S těmito domněnkami soudu nemůže žalobkyně ani polemizovat, neboť nejsou dále rozvedeny. Ve stručnosti proto uvádí, že s tímto výkladem soudu rozhodně nesouhlasí a trvá na tom, že úmyslem uzavření smlouvy o zápůjčce bylo poskytnutí finančních prostředků žalovanému, který je dále poskytl [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. jako svůj podnikatelský vklad. Celý důvod tohoto uspořádání právních vztahů žalobkyně nadále nepovažuje za nejpodstatnější, neboť jak v řízení před soudem I. stupně opakovaně připomínala, soudní judikatura jasně vykládá, že předmět zápůjčky lze zaslat na účet třetí osoby, pokud se takto smluvní strany dohodnou – taková skutečnost nezakládá rozpor s reálnou povahou smlouvy o zápůjčce. Navzdory tomuto tvrzení a odkazům na relevantní judikaturu se soud I. stupně bez dalšího vysvětlení od této judikatury odchýlil. Žalobkyně po celou dobu konstantně tvrdila, že předmět zápůjčky byl poskytnut na bankovní účet třetí osoby ([právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova].), kdy na tomto se žalobkyně a žalovaný zcela prokazatelně dohodli, když ve smlouvě o zápůjčce žalovaný vědomě určil účet třetí osoby – v tomto případě je zcela vyloučeno, že by došlo k uvedení chybného čísla účtu, neboť smluvní strany ve smlouvě výslovně uvádí, že se jedná o bankovní účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. Žalobkyně je proto přesvědčená, že smlouva o zápůjčce byla takto sjednána platně a účinně, neboť je judikaturou dovozeno, že by bylo zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipouštět určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky převeden, pokud se na tom strany smlouvy o půjčce dohodnou (rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020 a sp. zn. 33 Cdo 1261/2019), z nichž odvolatelka citovala. Žalobkyně je proto přesvědčena o tom, že soud I. stupně se dopustil nesprávného právního posouzení věci a v žádném případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby s odkazem na to, že předmět zápůjčky byl poskytnut na účet třetí osoby. Žalobkyně dále poukazovala na to, že soud I. stupně se zcela nedostatečným způsobem vypořádal zejména s tím, že žalovaný na svůj dluh vůči žalobkyni plnil, a to celkem dvěma splátkami, přičemž plní-li dlužník na svůj dluh, má se za to, že tento dluh uznává. Žalobkyně předložila výpisy z bankovního účtu, z nichž je zřejmé, že žalovaný uhradil dne 27. 10. 2017 částku 7.500 Kč a dne 27. 11. 2017 částku 5.000 Kč. Soud I. stupně se předloženými důkazy v podstatně částečného plnění dluhu žalovaným nezabýval, resp. uvedl, že neuvěřil tvrzením žalobkyně, které zůstaly osamocenými bez prokázání důkazy na jejich podporu. Žalobkyně má za to, že pokud zde byla osamocená tvrzení bez prokázání důkazy, dopustil se jich žalovaný, nikoliv žalobkyně, která má za to, že se soud I. stupně dopustil zcela nedostatečného zjištění skutkového stavu. Navrhovala proto, aby z důvodu nesprávných skutkových zjištění, neúplně zjištěného skutkového stavu a v důsledku toho, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci, aby rozsudek byl změněn a žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

3. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřil žalovaný, který uvedl, že považuje odvolání žalobkyně za nedůvodné, neboť v zásadě opakuje argumentaci, kterou již sdělovala v řízení před soudem I. stupně, zejména tím, že žalobkyně opětovně dovozuje údajné uzavření zápůjčky mezi ní a žalovaným z podpisu smlouvy o půjčce a označení stran, taková argumentace přiléhavá není, neboť zcela pomíjí, že by se tím stala ustanovení o výkladu právního jednání a vůle jednajících obsolentními. Bylo jednoznačně prokázáno, že k firemnímu účtu, kam byly peníze žalobkyně zaslány, nikdy žalovaný přístup neměl a penězi nebyl hrazen žádný dluh žalovaného, žalovaný s penězi nikdy nijak nedisponoval (akcentoval tím případ s obdobným závěrem NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3756/2013). Tyto přijaté závěry korespondují s tím, že žalovaný ani nikdy neměl vůli osobní zápůjčky. Žalobkyně opakovaně pomíjí zásadní fakt, a sice jednoznačně prokázanou absenci reálného znaku zápůjčky, neboť peníze se nikdy nijak nedostaly do dispozice žalovaného ani jimi nebyl hrazen žádný jeho dluh. [jméno] žalobkyně prokazuje, že tento podstatný pojmový znak nikdy naplněn nebyl, ani to nebyla vůle stran, když jednou uvádí, že je absurdní, aby byla žalobkyně povinna jakkoli zkoumat dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu, a kdy je jednoznačně prokázané, že peníze poslala sama žalobkyně na firemní účet, který výlučně ona sama spravovala. V řízení nebyl prokázán vznik zápůjčky se žalovaným, naopak byla prokázána vůle stran učinit zápůjčku pro [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. Je to zřejmé z toho, že z částky 200.000 Kč bylo odečteno 50 % nákladů na zřízení této firmy, a to částka 6.370 Kč, kterou žalobkyně sama v žalobě nepožadovala, tvrdí reálné přenechání částky 193.630 Kč. Jeví se přitom logickým, že kdyby mělo jít o osobní zápůjčku, pak by rétorikou žalobkyně částku na zřízení firemního účtu od částky 200.000 Kč takto nemohla odlišovat a na osobní zápůjčce by požadovala částku celou. K opakované argumentaci žalobkyni o údajném vkladu žalovaného do společnosti a stejné částce poskytnuté panem [příjmení] žalovaný uváděl, že se s tímto soud I. stupně řádně vypořádal, když došel k závěru na základě provedených důkazů, že nebylo plněno na žádný existující dluh žalovaného, žalovaný neměl vůli takového vkladu ani se nijak k tomuto osobně nezavázal. Jeho výpověď i výpověď svědka [příjmení] podporuje závěr o půjčce pro společnost. Bylo prokázáno, že penězi nebyl hrazen žádný dluh žalovaného, nýbrž výlučné závazky společnosti, žalovaný nikdy peníze neměl v osobní dispozici, žalovaný nikdy neměl vůli osobní zápůjčky ani žádného žalobkyní tvrzeného vkladu. Žalobkyně přes výzvu a poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. tvrdila, že měl žalovaný údajně úmysl získat peníze pro sebe a následně je poskytnout společnosti, což jak správně uzavírá soud neprokázala, naopak bylo prokázáno výlučné užití půjčených peněz na firemní závazky. Tvrdí-li žalobkyně o částečných úhradách a údajném uznání, pak se k tomu žalovaný již vyjadřoval, soud tuto námitku žalobkyně hodnotil a řádně se v odůvodnění rozsudku vypořádal. Nad rámec již sděleného, kdy žalovaný popřel vůli uznat, což prokázal předsoudní komunikací stran, v níž hovoří o půjčce pro společnost, žalovaný tamtéž akcentoval a prokázal i to, že samotná žalobkyně zaslala žalovanému dne 13. 10. 2017 částku 5.000 Kč (důkaz plurality nevypořádaných vztahů). Nyní žalovaný dále akcentuje, že pro ony dvě poukázané částky, označené jako 1. a 2. splátka nebyla dohoda o splátkách. Splátka blíže jakkoli neoznačená neznamená vůli částečného plnění na dluh z konkrétní zápůjčky, vše při prokázané pluralitě nevypořádaných vztahů a při absenci možnosti úhrady zápůjčky ze dne 29. 8. 2017 ve splátkách. Žalovaný navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Proti výroku o nákladech řízení, tj. výroku II. rozsudku okresního soudu, podal odvolání žalovaný z důvodu nesprávného právního posouzení věci okresním soudem, který mu nepřiznal uplatněnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 79.956,80 Kč, která zahrnovala jednotlivé úkony právní služby zástupkyně žalovaného. Pokud soud I. stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkony - sepis vyjádření ze dne 21. 9. 2021, 12. 1. 2022 a 27. 1. 2022 s tím, že tyto úkony považoval za nadbytečné proto, že tyto argumenty v podáních vyjádřené mohly být sděleny u jednání, žalovaný naopak tyto úkony za nadbytečné rozhodně nepovažuje. Nelze je ani vyhodnotit tak, že by těmito úkony docházelo ke zneužití procesu, u podání ze dne 21. 9. 2021 se jedná o podstatné sdělení obrany žalovaného, vyvracející tvrzení protistrany, proto dle názoru žalovaného není možné říci, že vše mohlo být sděleno až u jednání. Obdobný úkon ze dne 12. 1. 2022 byl reakcí na dosavadní vývoj řízení a vyjádření žalobkyně, znamená přípravu advokáta v průběhu sporu, jeho reakci po konzultaci s klientem a úkon ze dne 27. 1. 2022 byl reakcí na žalobkyní předložený peněžní deník, který dle vyjádření žalobkyně měl být důkazem zásadním. Navrhoval proto, aby ve výroku II. bylo rozhodnutí okresního soudu změněno a přiznány mu náklady účtované v plné výši.

5. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřila žalobkyně, která vyjádřila nesouhlas s odvoláním žalovaného do výroku II. a má za to, že soud I. stupně určil správně výši náhrady nákladů řízení (s výhradou toho, že soud I. stupně neměl rozhodnout ve prospěch žalovaného a tedy ani o jeho nároku na náhradu nákladů řízení), neboť další úkony, které žalovanému soudem nebyly k náhradě nákladů přiznány, byly úkony nadbytečnými. Žalobkyně se v tomto rozsahu ztotožňuje s vyjádřením soudu I. stupně, který uvedl, že úkony vyjádření žalovaného ze dnů 21. 9. 2021, 12. 1. 2022 a 27. 1. 2022 byly nadbytečné, neboť pouze opakovaně uváděly stejné argumenty, které již předtím byly žalovaným sděleny. Dle žalobkyně se jeví jako zřejmé, že těmito úkony se žalovaný pouze uměle snažil navýšit náklady řízení a tímto způsobem se na úkor žalobkyně obohatit. Žalovaný měl možnost všechny tyto argumenty uvést při ústních jednáních (což také učinil) či pouze v jednom písemném vyjádření, a neexistoval tedy žádný relevantní důvod, proč své vyjádření rozdělil do několika samostatných podání. Žalobkyně má tedy za to, že soud I. stupně postupoval správně, když za tyto úkony žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu a navrhovala, aby odvolání žalovaného bylo zamítnuto.

6. Po zjištění, že odvolání proti rozsudku jsou přípustná, byla podána včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými a obsahují všechny podstatné obsahové náležitosti včetně uvedení způsobilých odvolacích důvodů, krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu dle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné, pokud se týká odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení, vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu, o těchto bylo rozhodováno znovu dle § 224 odst. 1 o. s. ř.

7. Krajský soud v průběhu odvolacího jednání částečně zopakoval dokazování, a to listinou ze dne 29. 8. 2017, označenou jako smlouva o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku, kterou uzavřeli věřitel Ing. [jméno] [příjmení] a dlužník [jméno] [příjmení] s tím, že dne 29. 8. 2017 věřitel půjčuje dlužníkovi na jeho žádost finanční částku ve výši 200.000 Kč, která bude převedena na účet [anonymizováno] & [anonymizována čtyři slova]. číslo [bankovní účet]. Z částky 200.000 Kč bude odečteno 50 % nákladů na zřízení firmy [anonymizováno] & [anonymizována čtyři slova]., tj. částka 6.370 Kč. V čl. II smlouvy o půjčce se dlužník zavázal vrátit věřiteli částku uvedenou v čl. I smlouvy v plné výši, nejpozději do 30. 8. 2019, a to v hotovosti na adrese věřitele nebo na účet číslo [bankovní účet] a dlužník je oprávněn vrátit půjčenou finanční částku před dobou stanovenou ve smlouvě. V čl. III se účastníci této smlouvy dohodli, že v případě prodlení dlužníka s vrácením půjčené finanční částky podle čl. II této smlouvy zaplatí dlužník věřiteli kromě půjčené finanční částky dle čl. I. této smlouvy ještě smluvní pokutu dle § 544 a násl. občanského zákoníku ve výši 10 % z půjčené finanční částky dle čl. I této smlouvy. Smluvní pokuta je splatná na výzvu věřitele. V čl. IV smlouvy účastníci prohlásili, že si tuto smlouvu před jejím podpisem přečetli a shledali, že její obsah přesně odpovídá jejich pravé vůli a zakládá právní následky, jejichž dosažení svým jednáním sledovali, a proto ji níže prostou omylů, lsti a tísně jako správnou podepisují v [anonymizováno] dne 29. 8. 2017 a následuje rukou psaný podpis věřitele a podpis dlužníka.

8. Se závěry okresního soudu, který z tohoto listinného důkazu dovodil, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.), se krajský soud ztotožnit nemůže. Dle okresního soudu žalobkyně neprokázala, že uzavřela s žalovaným platnou smlouvu a poskytla žalovanému prostředky ve stejné výši tak, aby je užil podle libosti. Okresní soud vytkl ve vztahu k listině, že byla koncipována jako půjčka podle starého občanského zákoníku, nebylo věrohodně prokázáno, zda se na smlouvě nachází skutečný podpis žalovaného, který nebyl úředně ověřen, ale zejména, že skutečný účel poskytnutí finančních prostředků na účet [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] byl jiný než zápůjčka žalovanému, o čemž svědčí i to, že finanční prostředky byly zaslány na podnikatelské konto [právnická osoba] & [anonymizována tři slova], ke kterému měla dispoziční právo pouze žalobkyně, jejíž tvrzení posoudil okresní soud jako účelové, vedené snahou získat finanční částku, kterou zaslala na účet [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] od žalovaného, poté co společné podnikání nebylo úspěšné. Pokud se týkalo dvou splátek zaslaných žalovaným na účet ve smlouvě uvedený, vyloučil okresní soud, že by se jednalo o jednoznačné uznání dluhu, neboť takové uznání žalovaný popřel a odkázal, že mezi účastníky byly další vztahy.

9. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Na rozdíl od okresního soudu dospívá krajský soud k závěru, že účastníci sporu uzavřeli smlouvu o zápůjčce (§ 2390 o. z.) a že žalobkyně jako věřitel, která se soudně domáhá po žalovaném, dlužníkovi, vrácení půjčených peněz, splnila důkazní povinnost (unesla tak důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřela smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníkovi skutečně půjčila, tj. přenechala mu je. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud závěru soudu I. stupně nepřisvědčuje a má za to, že smlouva o půjčce (zápůjčce) ze dne 29. 8. 2017 obsahuje řádné vymezení zapůjčení finančních prostředků i lhůtu k jejich vrácení a jednoznačně s ohledem na skutková zjištění lze uzavřít, že se jedná o osobní zápůjčku finančních prostředků dlužníkovi, žalovanému, které vložil do společnosti, aby mohla být založena a podpořil tak její činnost, stejně jako druhý společník ([jméno] [anonymizováno]).

11. Pokud okresní soud vyzýval žalobkyni, aby doplnila tvrzení a označila důkazy, jakým způsobem žalovaný reálně převzal poskytnuté finanční prostředky, a následně dospěl k závěru, že pokud byl předmět zápůjčky poskytnut na účet třetí osoby, k němuž neměl žalovaný dispoziční oprávnění a žalobkyně neprokázala, že s nimi mohl volně disponovat, nemohlo se tak jednat o zápůjčku, odchýlil se tak od ustálených závěrů judikatury Nejvyššího soudu a nesprávně interpretoval smluvní ujednání. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu smlouvou o zápůjčce přenechává zapůjčitel vydlužiteli věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o zápůjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky. Při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008). Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka, [příjmení], [příjmení], Občanský zákoník, komentář, II. díl, [obec], C. H. Beck 2008, str. [číslo]) nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle § 2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1261/2019). Stejně tak v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 150/2020 je odkazováno na ustálenost judikatury Nejvyššího soudu v závěru, že zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně a nikoli majiteli účtu (srov. například usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či z usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012, či usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).

12. K otázce podpisů na smlouvě o„ půjčce“, lze uvést to, že pravost podpisů relevantně zpochybněna nebyla. S ohledem na obsah smlouvy a další v řízení provedené důkazy je třeba dospět k závěru, že k podpisu smlouvy došlo. Uzavření smlouvy je dále podporováno částečným plněním ze strany žalovaného, a to dvěma splátkami ve výši 7.500 Kč a 5.000 Kč, označenými jako„ 1. splátka a 2. splátka“. Pokud žalovaný tvrdil jiný nesplacený závazek z jiného právního vztahu, z provedeného dokazování takový nevyplývá. Že si žalovaný byl vědom uzavření smlouvy je konečně zřejmé z mimosoudních jednání účastníků, z nichž vyplývá, že žalovaný si byl závazku vědom a netvrdil, že by smlouvu neuzavřel, i po podání žaloby nepopíral, že podpis na smlouvě je jeho a jeho vědomosti přisvědčuje i obsah e-mailu ze dne 12. 8. 2018, kdy právní zástupkyně žalovaného zasílá listinu označenou„ potvrzení o splnění“, v němž požaduje, aby žalobkyně podepsala text:„ …žalovaný jí vrátil veškeré plnění ze smlouvy o půjčce, kterou s ním uzavřela dne 29. 8. 2017 tak, že jí na základě této smlouvy ničeho nedluží…“. Úředně ověřený podpis dlužníka na smlouvě o půjčce slouží pouze k posílení postavení věřitele.

13. Námitka žalobkyně k nesprávnému právnímu posouzení otázky jejího nároku na uplatněné plnění i z titulu uznání závazku žalovaným, je důvodná. Je nutno přisvědčit žalobkyni, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalovaný plnil uhrazením dvou splátek ve výši 7.500 Kč a 5.000 Kč na jiný nesplněný závazek, než ten, který je uplatněn žalobou, a že by toto plnění bylo samostatným plněním bez návaznosti na předmětnou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že žalovaný plnil na jeho závazek vyplývající z uzavřené smlouvy s žalobkyní. V řízení bylo sice tvrzeno, ale nebylo prokázáno, že by mezi účastníky existoval nějaký neuhrazený závazek z jiného právního vztahu. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný částečným plněním uznal celý závazek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 405/2013).

14. Lze proto uzavřít, že právní posouzení otázky, zda vznikla smlouva o zápůjčce, okresním soudem je nesprávné, nárok žalobkyni na splnění dluhu ze smlouvy o půjčce vznikl a proto byl rozsudek okresního soudu podle ust. § 220 o. s. ř. změněn tak, že žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno.

15. Vzhledem ke změně rozsudku okresního soudu rozhodoval krajský soud opětovně o náhradě nákladů v řízení před soudem I. stupně dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 a § 146 o. s. ř. a uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost nahradit náklady řízení úspěšné žalobkyni. Náklady řízení před soudem I. stupně představují náklady za 7 účelně vynaložených úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného ze dne 11. 8. 2021, účast na jednání dne 4. 11. 2021, vyjádření ze dne 21. 12. 2021 v reakci na výzvu soudu a účast na jednání dne 30. 3. 2022) ve výši 9.140 Kč za 1 úkon právní služby, celkem 63.980 Kč. K těmto úkonům přísluší dále 7x režijní paušál po 300 Kč, tedy 2.100 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. Dále cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět za cestu k jednání dne 4. 11. 2021 a 30. 3. 2022, celkem 2.091 Kč a zmeškaný čas ve výši 800 Kč, celkem 69.571 Kč po zvýšení o 21 % DPH 14.690 Kč, celkem 84.181 Kč a po připočtení soudního poplatku ve výši 8.020 Kč se jedná o částku 92.201 Kč.

16. Jako neúčelně vynaložené náklady řízení byly posouzeny - doplnění důkazů podáním ze dne 10. 1. 2022, vyjádření ze dne 24. 2. 2022, návrh na doplnění dokazování ze dne 10. 3. 2022 a 29. 3. 2022, obsahem uvedeného vyjádření byly zcela totožné argumenty, jak ve dvou vyjádřeních předchozích, doplnění důkazů mohlo být součástí oněch vyjádření, za které byla odměna přiznána. Uvedené úkony byly shledány krajským soudem nadbytečnými, zbytečně navyšující náklady řízení. Ke stejnému postupu okresního soudu při rozhodování o nákladech řízení, které byly okresním soudem ve vztahu k žalovanému kráceny (v řízení před soudem prvého stupně byl úspěšným), se sama žalobkyně vyjadřovala v rámci odvolání žalovaného a přitakala postupu okresního soudu, kdy uvedla„ …jeví se jako zřejmé, že těmito úkony se žalovaný pouze uměle snažil navýšit náklady řízení a tímto způsobem se na úkor žalobkyně obohatit. Žalovaný měl možnost všechny tyto argumenty uvést při ústních jednáních či pouze v jednom písemném vyjádření a neexistoval žádný relevantní důvod, proč své vyjádření rozdělil do několika samostatných podání …“.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn skutečností, že žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná a přísluší jí právo na náhradu nákladů řízení za 2 úkony právní služby (odvolání s odůvodněním ze dne 20. 5. 2022 a účast na jednání 1. 12. 2022 po 9.140 Kč, celkem 18.280 Kč, 2 x režijní paušál po 300 Kč, tj. 600 Kč, cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět na jednání 1. 12. 2022 1.150 Kč a náhrada za promeškaný čas 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, celkem 400 Kč, celkem se jedná o částku 20.430 Kč s navýšením o 21 % DPH ve výši 4.290 Kč, se jedná o 24.720 Kč a se započtením soudního poplatku ve výši 10.025 Kč, se jedná o 34.745 Kč, které soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve lhůtě třídenní podle § 160 o. s. ř. s místem plnění dle sídla advokátky žalované dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.