69 Co 266/2025 - 209

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A]. zahraniční osoba registrovaná pod č. [číslo] sídlem [Adresa žalované A] podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [Jméno žalované B] IČO: [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 22 535 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. května 2025 č. j.46 C 292/2024-134 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 7 035 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 25. 8. 2024 do zaplacení, jinak (ohledně částky 15 500 Kč s příslušenstvím) se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 463,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 535 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 25. 8. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 405 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím plnění podle neplatné smlouvy o životním pojištění [název] č. [číslo], uzavřené dne 2. 3. 2006 mezi žalovanou jako pojistitelem a [jméno FO] jako pojistníkem a pojištěným (dále také „pojistné smlouvy“). Požadovaná částka 22 535 Kč představuje rozdíl mezi pojistným, které [jméno FO] celkem zaplatil na pojistném (149 000 Kč), a plněním pojišťovny na[Anonymizováno]tzv. odkupném (126 465 Kč), které bylo vyplaceno poté, co pojistník pojistnou smlouvu dne 24. 4. 2024 vypověděl. [jméno FO] svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení postoupil Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2024 na žalobkyni. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení (dopisem ze dne 21. 7. 2024, doručeným dne 9. 8. 2024), poukázala na neplatnost pojistné smlouvy. Žalovaná plnění odmítla. Důvod neplatnosti pojistné smlouvy shledává žalobkyně v neurčitých a skrytých ujednáních o poplatcích, o které se snižuje hodnota podílových jednotek, tj. částí pojišťovnou investovaného finančního fondu, a tím i hodnota pojistného plnění smluveného pro případ dožití věku 70 let a smrti pojištěného (pojistné plnění v zásadě představuje tzv. prodejní cenu podílových jednotek na investovaném finančním fondu), dále v netransparentním způsobu, jímž jsou platby provize za uzavření pojistné smlouvy přeneseny na pojistníka, a v tom, že smlouva umožňuje žalované jednostranně měnit smluvní podmínky. Žalobkyně smlouvu hodnotí jako rozpornou se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále také „Směrnice“).

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Předně namítla, že žalobkyně není aktivně legitimována, neboť postupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jde jen o účelové zneplatňování smluv o investičním životním pojištění za účelem generování zisku. Obchodování žalobkyně je založeno na inzerci na webových stránkách, která vzbuzuje dojem o masovém, nepoctivém a podvodném jednání pojišťoven, přičemž sama žalobkyně jedná se spotřebiteli úmyslně nepoctivě, tj. vyvolá dojem obtížnosti uplatnění pohledávek, následně pohledávky odkoupí za zlomek nominální hodnoty a uplatní je s výrazným ziskem u soudu. Žalovaná dále zastává názor, že pojistná smlouva byla uzavřena platně. Takto k ní ostatně po dobu 19 let přistupoval i pojistník [jméno FO], který byl o výši a stavu investovaného pojistného pravidelně informován výročními dopisy, případně výpisy z podílového účtu, které si sám v roce 2014 a 2015 vyžádal. [jméno FO] smluvní vztah ukončil výpovědí a po celou dobu nevyjádřil nespokojenost. Žalovaná z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení (minimálně) práva na vrácení těch plateb pojistného, které by byly zaplaceny dříve než 2 roky před podáním žaloby. Pokud [jméno FO] při uzavření pojistné smlouvy subjektivně nenabyl vědomost o tom, že mu není známa přesná výše jednotlivých položek odečítaných od pojistného před investováním (rizikového pojistného a poplatků), je podle žalované zřejmé, že se tak muselo stát nejpozději po přečtení pravidelně doručovaných výročních dopisů (ev. výpisů z podílového účtu, které mu byly zaslány v roce 2014 a 2015). Žalovaná konečně poukázala na to, že po celou dobu trvání pojistné smlouvy poskytovala [jméno FO] pojistnou ochranu (byla připravena poskytnout pojistné plnění), a navrhla (pro případ vzniku povinnosti stran vrátit si, co dle pojistné smlouvy obdržely) ve vypořádání vzájemných plnění zohlednit i částku odpovídající nepeněžitému plnění právě v podobě jí poskytované pojistné ochrany.

4. Soud I. stupně (po učinění skutkových zjištění popsaných v odstavcích 7 až 18 odůvodnění rozsudku) shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou pro její neurčitost ve smyslu ust. § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2023 (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že smlouva byla sjednána s nejasnými náklady, o něž se mělo snižovat investované pojistné. Na výši investovaného pojistného přitom záviselo smluvené pojistné plnění v podobě tzv. prodejní hodnoty podílových jednotek finančního fondu, tj. dílů na shromážděných investovaných prostředcích. Soud I. stupně vyzdvihl, že ze smluvní dokumentace, kterou měl pojistník k dispozici při podpisu pojistné smlouvy, nebyla zjistitelná výše a způsob stanovení tzv. rizikového pojistného, přičemž mj. o tzv. rizikové pojistné byla snižována hodnota podílových jednotek v průběhu pojištění. Pojistník byl sice seznámen s Přehledem poplatků, který zmiňuje rizikové pojistné, avšak Přehled odkazuje na Sazebník, který byl podle pojistných podmínek k nahlédnutí v sídle pojišťovny a na jejích internetových stránkách. Se Sazebníkem pojistník prokazatelně nebyl seznámen a ten se tak nemohl stát součástí pojistné smlouvy (soud I. stupně se v tomto bodě opřel o závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 31 Cdo 1566/2017). Soud I. stupně s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy nezjišťoval, zda jsou neurčitá ujednání nepřiměřená ve smyslu Směrnice (a dle ust. § 56 odst. 1 obč. zák.), neboť, spočívá-li důvod neplatnosti smlouvy v absenci určitého ujednání, pak soud takové ujednání nepodrobuje přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3351/2022.

5. Soud I. stupně proto dovodil vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 457 obč. zák. (za použití ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /dále jen „o. z.“/). Podle ust. § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení [jméno FO] proti žalované příslušel ve výši 22 535 Kč, která odpovídá rozdílu finančních plnění, jež si strany pojistné smlouvy navzájem poskytly. Soud I. stupně neshledal rozumný důvod k tomu, aby za další plnění, které žalovaná poskytla [jméno FO] podle pojistné smlouvy, bylo pokládáno nepeněžité „poskytnutí pojistné ochrany“ (zde pro případ smrti pojištěného nebo pro případ jeho dožití 70 let věku) - v době, kdy strany pojistné smlouvy nepochybovaly o její platnosti. Princip pojistné ochrany spočívá v tom, že až v případě pojistné události je pojistitel povinen pojištěnému vyplatit pojistné plnění. Pokud k pojistné události nedojde, pojistitel žádné plnění neposkytuje.

6. Soud I. stupně dále dovodil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl v souladu s ust. § 524 odst. 1 a 2 obč. zák. platně postoupen na žalobkyni, přičemž uzavřenou postupní smlouvu není na místě pokládat za rozpornou s dobrými mravy. Soud I. stupně předně zdůraznil, že v posuzovaném případě zjevně nenastalo, že by žalobkyně vyvinula tlak na spotřebitele a přiměla ho k prodeji jeho pohledávky za extrémně nízkou cenu. [jméno FO] byl poskytnut výsledek právní analýzy (o tom, že předmětná pojistná smlouva je neplatná) dne 12. 3. 2024, dne 10. 5. 2024 [jméno FO] pojistnou smlouvu vypověděl a teprve dne 26. 6. 2024 pohledávku postoupil za cenu ve výši 9 010 Kč, tj. za 40 % nominální hodnoty postupované pohledávky. Mezi jednotlivými kroky, které postupitel učinil, je dostatečná časová prodleva, během které si mohl svůj postup promyslet. Je právem spotřebitele naložit se svojí existentní pohledávkou, jak uzná za vhodné. Záleží na jen něm, zda pohledávku postoupí společnosti, jejíž činnost spočívá ve vymáhání pohledávek (jak je v praxi běžné). Soud I. stupně doplnil, že spolu s postoupenou pohledávkou byla postoupena i „spotřebitelská ochrana jako celek“. I když žalobkyně sama postavení spotřebitele nemá, přísluší jí ochrana spotřebitele plynoucí z národního i evropského práva za stejných podmínek jako [jméno FO]. Soud I. stupně v této souvislosti argumentoval ust. § 524 odst. 2 obč. zák., podle kterého s postoupenou pohledávkou předcházejí její příslušenství a všechna práva s ní spojená, komentářovou literaturou k ust. § 1810 o. z., kde byl vysloven názor, že následná ztráta postavení podnikatele nebo spotřebitele na charakteru smlouvy a závazku nic nemění, a na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-755/22 a C-383/18, která vyznívají obdobně.

7. Dle soudu I. stupně žalobkyně uplatnila u soudu (žaloba byla podána dne 2. 9. 2024) postoupený nárok na vydání bezdůvodného obohacení (jeho dílčí části založené jednotlivými platbami pojistného) v běžící promlčecí lhůtě dle ust. § 107 obč. zák. Uvedené ustanovení bylo aplikováno v souladu s ust. § 3028 odst. 3 a ust. § 3036 o. z. Podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za 3 roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. Soud I. stupně dovodil, že (jediná) subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala běžet v březnu 2024, neboť tehdy se právní předchůdce žalobkyně, [jméno FO] skutečně dozvěděl o neplatnosti pojistné smlouvy (dne 12. 3. 2024 obdržel odbornou právní analýzu smlouvy). Vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy pojistník nemohl v posuzovaném případě nabýt z výročních dopisů či výpisů z podílového účtu, byť se v těchto listinách objevuje, jak žalovaná se zaplaceným pojistným naložila. [jméno FO] jako laik a spotřebitel na základě těchto dokumentů nemohl dovodit, že pojistná smlouva obsahuje problematická ujednání, která způsobují její neurčitost, a tudíž absolutní neplatnost. Tomu ostatně odpovídá chování pojistníka, který k pojistné smlouvě ještě v roce 2024 přistupoval jako k platné.

8. Objektivní promlčecí lhůta dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. se dle soudu I. stupně v posuzovaném případě neuplatní. Objektivní promlčecí lhůta, jejíž běh počíná dnem vzniku bezdůvodného obohacení (dnem každé platby pojistného), odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně (žalobkyně má v tomto směru stejná práva, která příslušela spotřebiteli [jméno FO]). Soud I. stupně s ohledem na princip legitimního očekávání odkázal na argumentaci obsaženou v rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 7. 2024 sp. zn. [spisová značka], kde byl projednáván skutkově obdobný případ. Rozhodný závěr uvedeného rozsudku Městského soudu v [adresa] vychází z toho, že přednostně použitelné právo Evropské unie brání použití tříleté promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. Argumentace v rozsudku Městského soudu sp. zn. [spisová značka] přitom využívá závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“) C-485/19 ze dne 22. 4. 2021, [právnická osoba]. SDEU zde vyložil, že zásada efektivity (zásada přednostně použitelného unijního práva) brání použití takové vnitrostátní úpravy promlčení, u níž existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo. Rozsudek se týkal žaloby podané spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek na základě zneužívající ujednání ve smyslu Směrnice a SDEU v řízení o předběžné otázce posuzoval použitelnost právní úpravy obsažené v ust. § 107 zákona č. 40/1964 Sb., účinného na území [stát].

9. Soud I. stupně proto žalobnímu návrhu vyhověl. Spolu s částkou 22 535 Kč přiznal žalobkyni proti žalované v souladu s ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i požadovaný úrok z prodlení. Splatnost nároku (první den prodlení) dovodil z obsahu výzvy k plnění.

10. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Úspěšné žalobkyni bylo proti neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Přiznaná částka 15 405 Kč zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši[Anonymizováno]1 127 Kč a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále také „vyhlášky“), tj. odměnu za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 19. 3. 2025 a ze dne 22. 4. 2025, účast u jednání soudu I. stupně dne 25. 3. 2025 a dle 13. 5. 2025) po 1 300 Kč dle ust. § 7 a § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) vyhlášky, 3x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 4x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 2 478 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

11. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně včasným odvoláním. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta.

12. Předně nesouhlasila se závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu absentujícího ujednání o výši rizikového pojistného. Pojistná smlouva obsahovala informaci o všech poplatcích včetně rizikového pojistného. Pojistník obdržel při sjednání pojistné smlouvy dokument obsahující informace zájemci, kde je přehledná tabulka všech účtovaných poplatků. Výše rizikového je zde uvedena odkazem na Sazebník, který byl v době sjednání pojistné smlouvy k nahlédnutí v sídle žalované, o čemž byl pojistník informován výslovně, přičemž s tím souhlasil. S výší rizikové složky hrazeného pojistného byl pojistník pravidelně seznamován v rámci doručovaných výroční dopisů/pojistek. Žalovaná pak nemá povinnost rozklíčovávat jednotlivé složky pojistného, resp. uvádět dělení běžného pojistného na investiční a rizikovou složku.

13. Dále soud I. stupně nesprávně posoudil aktivní legitimaci žalobkyně. Žalovaná je přesvědčena, že postupní smlouva zjevně odporuje dobrým mravům, protože obchodní model žalobkyně stojí na nekalých obchodních praktikách. Z tohoto důvodu shledal postupní smlouvu neplatnou v obdobném sporu vedeném stejnou žalobkyní Obvodní soud pro [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Zamítavý rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. [spisová značka]. V posledně uvedeném rozsudku Městský soud v [adresa] zdůraznil, že žalobkyni nepřísluší spotřebitelská ochrana a nelze tedy přihlížet k žalobkyní namítané neplatnosti spotřebitelské smlouvy. Žalovaná očekává, že v tomto řízení bude rozhodnuto shodně.

14. Podle žalované soud I. stupně chybně nezohlednil při výpočtu domnělého nároku na vydání bezdůvodného obohacení fakt, že žalovaná po dobu trvání pojistného vztahu poskytovala pojistníkovi ještě nepeněžité plnění v podobě pojistné ochrany. Pojistitel po celou dobu nesl riziko vzniku pojistné události a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby tak činil zdarma. Pojistná ochrana je poskytována, přestože ke vzniku události kryté pojištěním nedojde. V případě pojistných smluv jako smluv odvážných nelze garantovat (a ze strany pojistníka očekávat) návratnost všech finančních prostředků zaslaných jako pojistné. Pojistnou ochranu jako nepeněžité plnění žalované ve prospěch pojistníka ve skutkově obdobném sporu při výpočtu výše při stanovení výše bezdůvodného obohacení zohlednil Obvodní soud pro [adresa] v rozsudku ze dne 3. 2. 2025 sp. zn. [spisová značka], který byl odvolacím soudem (Městským soudem v [adresa]) potvrzen jako věcně správný.

15. Nesprávné je dle žalované i posouzení promlčení žalobou uplatněného nároku. Žalovaná trvá na svém názoru, že je jistě promlčeno právo na vrácení pojistného zaplaceného pojistníkem dříve než 2 roky před podáním žaloby, a to pro uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. Závěr soudu I. stupně, že se pojistník o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděl až březnu 2024 při poradě s právním odborníkem, nereflektuje skutečnost, že pojistník musel nejpozději po přečtení každoročně doručovaných výročních dopisů zjistit, že jsou mu strhávány z hrazeného pojistného poplatky, o jaké platby jde a v jaké výši. Sám pojistník opakovaně požádal zaslání výpisu z podílového účtů, ze kterého jsou platby na rizikové pojistné zřejmé, stejně jako prodejní cena podílových jednotek. Řada rozhodnutí Městského soudu v [adresa] (zejména sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) vychází z úvahy, že jsou-li ve výročním dopise obsaženy podstatné informace o stavu sjednaného investičního pojištění, a to ohledně výše hrazeného pojistného, výše hrazených plateb, recentní hodnotě fondů, hodnotě odkupného a o pohybu na podílovém účtu, pak jde o informace dostatečné pro jednoduchou laickou úvahu o nevýhodnosti zvoleného pojistného produktu, potažmo o povaze smlouvy, a pojistník na základě nich může učinit úvahu o bezdůvodném obohacení pojišťovny na jeho úkor. Závěr soudu I. stupně o nepoužitelnosti objektivní promlčecí lhůty dle ust. § 107 odst. 2 obč. zák. vychází z ojedinělého názoru senátu [číslo] Městského soudu v [adresa], který je v rozporu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 1808/2022) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1984/2022). Nejvyšší soud a Ústavní soud jednoznačně dovodily, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného pojišťovnou na úkor pojistníka plněním dle neplatné smlouvy o investičním životním pojištění se neuplatní závěry rozsudku SDEU ve věci C-485/19, [právnická osoba].

16. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zopakovala, že v posuzovaném případě žalovaná nebyla a není schopna prokázat, že pojistníka prokazatelně seznámila se Sazebníkem, kde měla být stanovena výše rizikového pojistného, a již pro to je pojistná smlouva absolutně neplatná, jak soud I. stupně přiléhavě (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) dovodil. Žalobkyně pak řádně (v souladu se zákonem) nabyla pohledávku [jméno FO] na vrácení podle pojisné smlouvy poskytnutého plnění (po zohlednění plnění žalované). Ve skutkově totožné věci vedené před Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] byla zcela odmítnuta argumentace žalované o nemravnosti obdobné postupní smlouvy (postupníkem byla rovněž žalobkyně). Postoupení bylo shledáno standardním a souladným s dobrými mravy. Pokud je pojistná smlouva neplatná, není na jejím základě poskytováno žádné pojistné krytí, bez ohledu na chování smluvních stran. Zohlednění jakéhokoliv dalšího plnění nad rámec vrácení vzájemně si poskytnutých finančních plnění vylučuje rovněž judikatura SDEU (viz rozhodnutí C-520/21 ze dne 15. 4. 2014, Arcadius, podle kterého pokud smlouva nemůže po odstranění zneužívajících ujednání nadále existovat, platí, že články 6 odst. 1 a 7 odst. 1 Směrnice musí být vykládány tak, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, který by umožňoval požadovat po spotřebiteli náhradu přesahující vrácení zaplacených finančních prostředků). I otázku promlčení žalobou uplatněného nároku posoudil soud I. stupně správně. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je dle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. [spisová značka] podstatné, kdy se pojistník o existenci bezdůvodného obohacení na straně pojišťovny skutečně dozvěděl. Prokazatelnou vědomost pojistníka o vadách pojistné smlouvy přitom žalovaná nebyla schopna prokázat dříve, než tvrdila žalobkyně. Pojistník se po celou dobu domnělého trvání pojistné smlouvy (až do její výpovědi) choval v souladu se smlouvou. Judikatura Městského soudu v [adresa] ohledně seznatelnosti neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění z výročních dopisů se týká jiných pojišťoven, a tudíž i jiných pojistných produktů a jiné podoby výročních dopisů. S neaplikací objektivní promlčecí lhůty v případech tohoto typu žalobkyně zcela souhlasí. Stejný názor jako senát [číslo] Městského soudu v [adresa][Anonymizováno]aktuálně vyjádřil i senát [číslo] (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]). Podle rozsudku SDEU ve věci C-396/24 ze dne 19. 6. 2025 nese požadavek eurokonformního výkladu s sebou i povinnost vnitrostátních soudů změnit ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli Směrnice.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a došel k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

18. Skutková zjištění soudu I. stupně odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou dostatečná pro rozhodnutí ve věci (nesprávnost skutkových zjištění ostatně nebyla žalovanou namítána). I právní závěry soudu I. stupně pokládá odvolací soud za přiléhavé – až na jedinou dále uvedenou výjimku.

19. Soud I. stupně správně aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření pojistné smlouvy. Dle ust. § 3028 odst. 3 o. z. se posuzovaný nárok včetně souvisejících otázek promlčení a postoupení řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, případně v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu ust. § 37 obč. zák. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že nebyla sjednána výše tzv. rizikového pojistného, která je podstatná pro stanovení výše smluveného pojistného plnění jak pro případ smrti, tak pro případ dožití 70 let věku (neboť podle čl. 7 odst. 1 Zvláštních pojistných podmínek pro pojištění typu [název] životní pojištění [název], účinných ode dne 2. 11. 2005, od data počátku pojištění bude žalovaná každý měsíc snižovat počet akumulačních podílových jednotek na podílovém účtu o částku potřebnou k úhradě rizika spojeného s pojištěním a o správní poplatek; podle čl. 2 odst. 3 a 4 týchž pojistných podmínek bylo jak pojistné plnění pro případ smrti tak pojistné plnění pro případ dožití závislé na výši hodnoty podílových jednotek evidovaných na podílovém účtu pojistníka). Způsob stanovení pojistného plnění je pak podstatnou náležitostí pojistné smlouvy, bez níž nelze zjistit obsah stěžejní povinnosti pojistitele. Otázku, zda za součást pojistné smlouvy lze pokládat výši rizikového pojistného uvedenou v Sazebníku žalované, který byl pro pojistníka dostupný v sídle pojišťovny (viz čl. 7 odst. 7 týchž pojistných podmínek), jednoznačně řeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2019. Vyžaduje-li ust. § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, aby byl pojistník prokazatelně seznámen s pojistnými podmínkami, které mají tvořit nedílnou součást pojistné smlouvy, je nezbytné tuto povinnost vztáhnout na všechny pojistné podmínky, které mají být pro smluvní strany závazné, bez ohledu na jejich formální označení. Z toho, že pojistník byl informován o možnosti kdykoliv nahlédnout do pojistných podmínek, resp. že pojistné podmínky jsou k nahlédnutí ve všech obchodních místech pojistitele, neplyne, že byl prokazatelně seznámen s pojistnými podmínkami.

20. Ze závěru o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy a z toho, že podle smlouvy bylo oběma jejími stranami plněno, přičemž [jméno FO] obdržel od žalované nižší finanční plnění, než žalované zaplatil, plyne vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu obou finančních plnění dle ust. § 457 obč. zák. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně v tom, že se pojistníkovi po dobu, kdy strany pojistné smlouvy předpokládaly platnost smlouvy a trvání pojistného vztahu, od pojistitele nedostávalo žádného dalšího plnění, tj. majetkového či jiného prospěchu (natož penězi ocenitelného). Je-li pojistná smlouva neplatná, nebyla poskytována žádná pojistná ochrana. Pojistná ochrana se ostatně, jak správně vystihl soud I. stupně, projevuje (a tudíž přináší pojištěnému prospěch) až v případě vzniku pojistné události a poskytnutí pojistného plnění. Odvolací soud nevidí důvod pro úvahu, že plněním pojišťovny je již představa pojistníka/pojištěného, že dožije-li se 70 let věku nebo dojde-li k jeho smrti, bude jemu nebo obmyšlenému poskytnuto finanční plnění (odpovídající v zásadě postupně naspořeným prostředkům).

21. Odvolací soud rovněž nemá výhrady k tomu, jak soud I. stupně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi [jméno FO] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Postupní smlouva není absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a na jejím základě došlo k účinnému postoupení v řízení uplatněného nároku. Okolnosti tohoto případu nenasvědčují tomu, že by žalobkyně jednala s [jméno FO] nepoctivě. Výsledek tohoto řízení ostatně ukázal, že byla postoupena existentní pohledávka za cenu odpovídající cca 60 % její vymahatelné části. Argumentace obsažená v rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 15. 1. 2024 sp. zn. 18 Co 428/2024 není v této věci využitelná již proto, že v tomto případě nebyla dovozena neplatnost pojistné smlouvy pro rozpor se směrnicí Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a s ust. § 55 a 56 obč. zák., jimiž byla Směrnice implementována do českého právního řádu. Není tudíž na místě uvažovat o aplikaci ust. § 40a obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 2010 (podle kterého jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mj. podle ust. § 55, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá), a dovozovat, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné pojistné smlouvy je (pro účely vymáhání nároku žalobkyní, která nemá postavení spotřebitele) podmíněn vznesením námitky relativní neplatnosti pojistné smlouvy, přičemž tato námitka žalobkyni nepřísluší, protože nebyla stranou pojistné smlouvy.

22. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalobou uplatněný nárok není v žádné jeho části promlčen, však odvolací soud dále uvedeným způsobem koriguje.

23. Žalobou uplatněný nárok představuje soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – oddělitelných plateb pojistného. Jak bylo dovozeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 466/2014 při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných, oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. Běh promlčecích lhůt dle ust. § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je tedy na místě u každého dílčího nároku posuzovat samostatně.

24. Při posouzení běhu subjektivních promlčecích lhůt, které vyústilo v závěr, že žádná z těchto lhůt před podáním žaloby neuplynula (a všechny začaly plynout ve stejnou dobu), soud I. stupně přiléhavě vycházel z právních závěrů vyjádřených Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 a na něj navazující judikatury. Ústavní soud (ve skutkově obdobné věci) vyložil, že vědomost o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 107 odst. 1 obč. zák. nelze ztotožňovat s uzavřením pojistné smlouvy a uskutečněním následné platby pojistného. Pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný (zde [jméno FO]) smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti; jinak by se proti bezdůvodnému obohacení nemohl bránit (viz odstavec 28 odůvodnění nálezu). V posuzovaném případě je podstatné, kdy se [jméno FO] dozvěděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor žalovaná obohacuje bezdůvodně, tj. kdy přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku, což je běžnou skutkovou okolností podléhající dokazování, o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného (viz odstavec 30 odůvodnění nálezu). Ze zjištění soudu I. stupně plyne, že skutečnou vědomost o vadách pojistné smlouvy, které mohou vést k posouzení smlouvy jako absolutně neplatné, se [jméno FO] skutečně dozvěděl v březnu 2024 při konzultaci s odborníkem. Dřívější skutečnou vědomost pojistníka soud I. stupně nezjistil, přičemž z jeho chování (pravidelných plateb pojistného) plyne, že až do roku 2024 o platnosti smlouvy nepochyboval, přestože byl průběžně informován výročními, příp. výpisy z podílového účtu, o stavu své „investice“, resp. o tom, jak je nakládáno s jím hrazeným pojistným (a přestože si mohl vyhodnotit, zda pojistná smlouva plní jeho očekávání a zda neplatí nepřiměřeně vysokou cenu za poskytovanou službu).

25. Se závěrem, že v posuzovaném případě nelze aplikovat ust. § 107 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí lhůtě, která počne běžet dnem vzniku bezdůvodného obohacení, však odvolací soud nemůže souhlasit.

26. Soud I. stupně (pro stručnost) poukázal na argumentaci obsaženou v rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 7. 2024 sp. zn. [spisová značka], která navazuje na opakovaně se objevující argumentaci žalobců ve skutkově obdobných sporech tohoto typu (o vrácení plnění neplatných smluv v investičním životním pojištění). Zmíněnou argumentaci žalobců lze ve stručnosti shrnout následovně: Požadavek jasnosti a srozumitelnosti ve smyslu čl. 4 odst. 2 Směrnice, tj. aby smluvní klauzule (o hlavním či vedlejším předmětu smlouvy) byla sepsána jasným a srozumitelným jazykem, znamená, že neurčitost smluvního ujednání ve spotřebitelské smlouvě ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák. vždy znamená nejasnost a nesrozumitelnost ve smyslu Směrnice. Je-li předmětem žaloby vrácení plnění podle (neurčité) pojistné smlouvy poskytnutých, je uplatňováno právo na restituci založené Směrnicí (čl. 7 odst. 1 ve spojení s preambulí). Povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese požadavek účinné soudní ochrany zakotvený rovněž v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, který platí mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech. Otázkou, zda Směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že brání užití vnitrostátní právní úpravy podmiňující podání návrhu ze strany spotřebitele na vrácení neoprávněně vyplacených částek (na základě zneužívajících klauzulí) dodržením promlčecí lhůty, se SDEU zabýval mj. právě v rozsudku ze dne 22. 4. 2021 C-485/19, [právnická osoba] Podle SDEU platí, že přiměřené lhůty pro podání žaloby stanovené „pod hrozbou prekluze“ nemohou být takové, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Promlčecí lhůta může být slučitelná se zásadou efektivity pouze tehdy pokud měl spotřebitel možnost seznámit se se svými právy před tím, než tato lhůta začne běžet nebo uplyne.

27. Odvolací soud nemůže přehlížet, že využití výše v odstavci 26 rekapitulované argumentace bylo Ústavním soudem a Nejvyšším soudem opakovaně odmítnuto. Poprvé se tak stalo v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. [spisová značka]. Zde Ústavní soud odmítl aplikaci závěrů rozsudku SDEU C-485/19 ve skutkově obdobném případě. Konstatoval, že …lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. Proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelských úvěr, nemohl aplikovat. Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. 33 Cdo 48/2023 či v usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. [spisová značka]. Nejvyšší soud (viz usnesení sp. zn. 33 Cdo 48/2023) akcentuje, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada u jednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah a je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru…….. Cílem sledovaným zákonodárcem Unie v rámci Směrnice je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule. Požadavek účinné soudní ochrany spočívající v povinnosti členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka - spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití ust. § 107 odst. 2 obč. zák. Protože důvod neplatnosti posuzované pojistné smlouvy spočívá v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o u jednání již v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).

28. Odvolací soud při rozhodování v této věci výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která byla podrobena ústavnímu přezkumu, respektuje a neshledává proto důvod pro předložení předběžné otázky SDEU, zda zneužívajícím ujednáním ve smyslu Směrnice je jakékoli neurčité ujednání ve spotřebitelské smlouvě.

29. Z aplikovatelnosti ust. § 107 odst. 2 obč. zák. v posuzovaném případě pak plyne, že právo na vrácení veškerých plateb pojistného zaplacených dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. přede dnem 2. 9. 2021, je promlčeno v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty (běžící od poskytnutí každé platby pojistného).

30. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. částečně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 7 035 Kč spolu s příslušenstvím a dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný výrok I. rozsudku ohledně částky 15 500 Kč s příslušenstvím. Částka 15 500 Kč odpovídá celkové výši plateb zaplacených pojistníkem (a pojištěným) po dni 2. 9. 2021 (jde o 31 plateb po 500 Kč, tj. 15 500 Kč).

31. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech vyšel z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.). Převážně úspěšné žalobkyni bylo proti méně úspěšné žalované přiznáno právo na náhradu poměrné části vynaložených nákladů, a to v poměru, který odpovídá rozdílu poměru úspěchu žalobkyně ve sporu a jejího neúspěchu (69 % minus 31 %), tj. v 38 %. Žalobkyní vynaložené náklady představují částku 19 640 Kč, která zahrnuje soudní poplatek ze žaloby ve výši 1 127 Kč a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 9 úkonů právní služby po 1 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 19. 3. 2025 a ze dne 22. 4. 2025, účast u jednání soudu I. stupně dne 25. 3. 2025 a dne 13. 5. 2025, sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 9. 2025) dle ust. § 7 a § 11 odst. 1, písm. a), d), g) a k) vyhlášky, 3x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 6x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 3 213 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). 38 % z částky 19 640 Kč[Anonymizováno]je 7 463,20 Kč.

Poučení