69 CO 280/2022-312

Plný text

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený obecným zmocněncem příjmení jméno jméno bytem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o zaplacení částky 120.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2022, č. j. 14 C 16/2021-246,

I. Odvolání žalobce do výroku I. se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žaloba na zaplacení částky 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení se zamítá.“

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. potvrzuje.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 1.218 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1.558 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci dalších 110.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1.015 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. V zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí okresního soudu napadl odvoláním žalobce, a to v celém jeho rozsahu, k výzvě soudu doplnil, že odvoláním napadá i výrok I., přestože se jedná o výrok vyhovující, neboť částku 10.000 Kč považuje za nedostačující. Žalobce vyslovil s rozhodnutím okresního soudu zásadní nesouhlas a předně považoval za nezbytné připomenout určitou zvláštnost projednávané právní věci, tj. náhrady zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu dle ust. § 31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dále připomenout, že soud předtím, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel jako předběžnou otázku vyřešit, zda-li mezi žalobcem a Úřadem práce ČR nenastala situace, dovozující vznik výše uvedeného odpovědnostního vztahu, z jehož by pak vyplývala pasivní legitimace žalované, neboť tomu zatím nepředcházelo pravomocné vykonatelné rozhodnutí příslušného orgánu nebo soudu v rámci správního soudnictví. Řešení této předběžné otázky bylo nezbytné s ohledem na ust. § 31a zákona, zejména jeho ust. v odst. 3, neboť je nutné mít postavené najisto v otázce, zda-li došlo při výkonu veřejné moci k nesprávnému úřednímu postupu a tím rovněž i ke vzniku výše uvedeného odpovědnostního vztahu, a to se všemi z toho vyplývajícími konsekvencemi. Konkrétně šlo o to posoudit, zda při posuzování žádosti žalobce o refundaci jím uhrazeného poplatku za rekvalifikaci je dovoditelný závěr, že bylo úřadem práce zahájeno správní řízení, které mělo být ukončeno rozhodnutím vydaným úřadem práce dle ust. § 67 správního řádu nebo ust. § 76 správního řádu, obojí ve lhůtě dle ust. § 71 správního řádu. Dále bylo nutné posoudit, zda došlo ze strany úřadu práce při nesplnění výše uvedených podmínek k nesprávnému úřednímu postupu, zda žalobci s ohledem na výše uvedené přísluší náhrada zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a přitom rozhodnout o přiměřenosti tohoto zadostiučinění s ohledem na okolnosti a závažnost věci. Soud při posuzování otázky, zda-li žalobci vůbec vznikl nárok na náhradu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se zcela ztotožnil s názorem žalobce. Jen v jediném aspektu se názor soudu liší od náhledu žalobce na meritum věci, a to ve stanovení výše náhrady zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu. Přitom z ust. § 31a odst. 3 zákona vyplývá, že došlo-li ke vzniku nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem tak, že správní orgán, tj. úřad práce, porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, resp. v případě, že není lhůta stanovena, pak ve lhůtě přiměřené, tak je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout rovněž ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. K těmto konkrétním okolnostem případu okresní soud vůbec nepřihlédl, neboť provedenou moderaci žalobcova nároku na náhradu zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu odůvodnil jen pouze odkazem na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z takto provedené moderace, tj. snížení z částky ve výši 120.000 Kč na částku 10.000 Kč, pak soud dovodil závěr o převážné procesní neúspěšnosti žalobce, což ovlivnilo i rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu vůči oběma účastníkům. Žalobce má za to, že soud se měl držet při rozhodování o náhradě nákladů řízení předmětné věci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a při interpretování pojmu jen částečný úspěch ve věci pak vycházet z obvyklé soudní praxe, že je tomu všude tam, kde se poměr plnění ve vztahu k celku blíží k nule, tj. zpravidla pod 10 %. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, tak žalobce namítal, že soud výši náhrady výrazným způsobem moderací snížil, aniž by to s ohledem na zákonnou úpravou jakkoli odůvodnil. Žalobce přitom nezpochybňuje moderační oprávnění soudu, je však přesvědčen o tom, že v jeho případě důvod k použití moderace k rozhodnutí o výši náhrady zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu není, neboť při jejím vlastním ocenění přiměřeně vycházel ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011. Toto plenární stanovisko jednoznačně stanovilo mantinely rozhodování o možné moderaci tím, že stanovilo horní a dolní pro sankcionování neodůvodněných průtahů, tedy nesprávného úředního postupu, za každý rok v řízení, a to i pro případy, kdy předmět řízení se neoceňuje nebo ocenit nelze. Navíc je žalobce přesvědčen o tom, že soud dospěl-li k závěru o nepřiměřenosti žalobcem oceněné náhrady zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetnou újmu a rozhodl se přistoupit k jejímu snížení, měl přitom postupovat nejen v intencích citovaného plenárního stanoviska, ale rovněž se zřetelem na ust. § 31 odst. 3 zákona. Měl přihlédnout k tomu, že správní řízení před úřadem práce bylo zahájeno dne 23. 7. 2014 a běží do dnešního dne, nejde o složitou záležitost a žalobce opakovaně vyvrátil právní názor úřadu práce o rekvalifikaci, žalobce svým jednáním od roku 2014 do současnosti se snaží o dohodu s žalovaným a s úřadem práce, svým jednáním k průtahům v řízení nepřispěl. Postup orgánů veřejné moci během řízení, tj. žalované a úřadu práce včetně jeho generálního ředitelství, lze od roku 2014 označit jako soustavnou arogantní ignoraci všech návrhů žalobce a jeho zástupce celou záležitost řešit smírně, přestože žalobce o vzájemný dialog usiloval. Žalovaná včetně jejího generálního ředitelství dlouhodobě přehlížejí judikaturu soudu ve správním soudnictví, ve kterých soudy vyslovily právní názor, že podáním žádosti je zahájeno regulérní správní řízení, které musí být formálně ukončeno, že tato situace již nastala. Předmětná záležitost má pro žalobce zásadní význam nejen z hlediska hmotného, neboť dlouhodobě usiluje o refundaci jím hrazeného poplatku za rekvalifikaci ve výši 10.000 Kč, což pro něj není zanedbatelná částka, ale i z hlediska etického a morálního, když je denně ve veřejném sdělovacím prostoru konfrontován s pojmy„ právní stát“ a„ sdílené evropské hodnoty“. Je tedy zřejmé, že soud rozhodl na základě nesprávné interpretace a následné aplikace ust. § 31a odst. 3 zákona a návazné judikatury obecných soudů včetně nálezů Ústavního soudu ČR, nesprávně užitou moderací a ust. § 142 a násl. o. s. ř., a proto navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná, která se neztotožnila se závěrem žalobce ohledně vzniku nemajetkové újmy a její výše, neboť má za to, že nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení žalobci vůbec nevznikla. Úřad práce v přiměřené době žalobci sdělil, že jím zvolenou rekvalifikaci neuhradí, vysvětlil důvody, proč zvolenou rekvalifikaci neuhradí, a současně mu sdělil, že o této skutečnosti rozhodnutí nevydává. Žalobce proto nebyl ani nemohl být v nejistotě ohledně délky a výsledku řízení. Pokud jde o jednotlivá kritéria ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb., k tomu žalovaná uvedla, že v tomto řízení o odškodnění není podstatné čí právní názor na povahu žalobcova studia je správný, nadto složitost řízení nutně nemusí spočívat ve složitosti právní, ale také ve složitosti procesní, danou např. počtem stupňů řízení či množstvím účastníků řízení, množstvím dokladů apod. Z hlediska chování poškozeného žalovaná uvedla, že žalobce podal žádost o rekvalifikaci bez potvrzení rekvalifikačního střediska, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby jí mohlo být vyhověno. Žalobce nadále podává soudní žaloby v téže věci, přestože jsou odmítány pro opožděnost, což opakovaně potvrdil NS ČR, žalobce tak své zájmy hájí bezúčelně. Pokud jde o snahu dohodnout se s úřadem práce, pak žalovaná uvádí, že tento nehospodaří s majetkem státu a je vázán pravidly zákona č. 219/2000 Sb., a jestliže příspěvek na rekvalifikaci žalobci nenáleží, pak žalovaná nevidí důvod, proč by měl úřad práce vést s žalobcem navrhované smírčí řízení. Úřad práce žádost žalobce posoudil a sdělil mu a vysvětlil, proč mu příspěvek na rekvalifikaci nevyplatí. Jestliže má správní orgán na určitou otázku jiný právní názor než účastník řízení, ať už je takový právní názor správný nebo ne, nejedná se o aroganci ani ignoraci. Jestliže žalobce uvádí, že správní orgány v jeho věci soustavně přehlíží judikaturu správních soudů, pak k tomu žalovaná připomenula, že závěr krajských soudů v tom smyslu, že mělo být o zamítnutí žádosti žalobce vydáno rozhodnutí, bylo vysloveno obiter dictum k odmítané žalobě, tudíž se nejedná o závazný právní názor soudu. Žalovaná setrvala na svém stanovisku vyjádřeném ve svém odvolání ohledně otázky nesprávného úředního postupu a tím i návrhu, aby rozsudek I. stupně ve výroku I. byl zrušen a ve výrocích II. a III. potvrzen.

4. Proti rozsudku okresního soudu v zákonem stanovené lhůtě podala odvolání žalovaná, a to do výroku I. rozsudku okresního soudu. Argumentovala tím, že nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., je vedle nepřiměřené délky řízení také existence nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem, přičemž všechny podmínky musí být splněny kumulativně, jinak odpovědnost nevznikne. Žalovaná namítala, že soud se v rozsudku nezabýval otázkou, zda nemajetková újma žalobci vůbec vznikla, přestože žalovaná namítala, že újma žalobci nevznikla. Presumovaná nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu stanoviska NS ČR Cpjn 206/2010 spočívá v nejistotě o délce a výsledku řízení, účelem odškodnění je pak kompenzace stavu nejistoty, do něhož se poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení dostal a v němž byl udržován. Vzhledem k tomu, že úřad práce v přiměřené době žalobci sdělil, že jím zvolenou rekvalifikaci neuhradí, vysvětlil důvody, proč ji neuhradí, a současně sdělil, že se o této skutečnosti rozhodnutí nevydává, žalobce nebyl ani nemohl být v nejistotě ohledně délky a výsledku řízení. Současně žalobce neměl žádný důvod se domnívat, že by poté, co mu úřad práce sdělil negativní stanovisko, svůj závěr přehodnotí a příspěvek uhradí. Svou argumentaci ohledně toho, že újma žalobci nevznikla, žalovaná podpořila judikaturou NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1057/2014 a doplnila jej, že nevydání rozhodnutí ve věci žalobce bylo dáno setrvalým právním výkladem v tom smyslu, že se rozhodnutí o příspěvku na rekvalifikaci § 109a zákona č. 435/2004 Sb. nevydává, nejednalo se o šikanózní či jinak neobvyklý postup vůči žalobci. K otázce vzniku nesprávného úřadního postupu soud shledal existenci nesprávného úředního postupu úřadu práce spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přičemž vyšel ze závěru usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 14 A 76/2018-20, a obdobně se tak stalo i po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2018, č. j. 75 A 57/2018-19. Žalovaná k tomu namítá, že se okresní soud v rozsudku vůbec nevypořádal s její argumentací v tom smyslu, že se v dané věci správní řízení nevede a rozhodnutí se nevydává a že uvedená usnesení krajských soudů se nezabývala meritem věci, tedy otázkou, zda se ve věci řízení vede či nikoli, neboť žalobu odmítla pro nepřípustnost a z uvedených usnesení nelze dovozovat závazný právní názor soudů na to, zda ve věci mělo či nemělo být vedeno správní řízení. Pokud okresní soud v napadeném rozsudku vycházel dále ze stanoviska veřejného ochránce práv, žalovaná má za to, že jeho nezávazný právní názor učiněný v jiném než žalobcově případě, lze považovat za zřejmou skutečnost, což vyplývá z formulace tohoto stanoviska a soud tak nesprávně zaměňuje právní názor třetího subjektu a skutkové zjištění. Souhrnně však žalovaná namítá, že závěr obou usnesení krajských soudů a stanoviska veřejného ochránce práv, z nichž okresní soud dovodil nesprávný úřední postup, je nesprávný, neboť neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu ČR, kdy žalovaná poukazovala konkrétně na rozsudek č. 4 As 65/2018-85 ze dne 23. 2. 2022, kdy Nejvyšší soud správní dovodil, že nelze akceptovat konstrukci, že jakákoli žádost o uzavření veřejnoprávní smlouvy zahajuje správní řízení, které může být skončeno alternativně, buď uzavřením smlouvy nebo zamítnutím žádosti. Žalovaná připomenula, že v uvedeném rozsudku, který se týká poskytnutí dotace školskému zařízení, Nejvyšší správní soud opakovně uvedl, že obdobný režim veřejnoprávní smlouvy lze nalézt také v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž výslovně zmiňuje i příspěvek na rekvalifikaci dle § 109 (viz odst. 56 a 75 tohoto rozsudku). Žalovaná dále odkazovala na systematiku zákona č. 435/2004 Sb., který ve všech případech výslovně stanoví, kdy se vydává rozhodnutí či uzavírá veřejnoprávní dohoda. V případě rekvalifikace dle § 109a však takové výslovné ustanovení chybí, postup je upraven specificky a je tedy otázkou, zda závěr krajských soudů ohledně uzavření veřejnoprávní dohody a alternativně správního rozhodnutí v případě, kdy smlouva uzavírána není, je v případě příspěvku na rekvalifikaci vůbec použitelný, a to i bez ohledu na zmiňovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaná má tedy za to, že právní závěry okresního soudu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu je nesprávný, a proto navrhovala, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. K odvolání žalované se v replice vyjádřil žalobce, který uvedl, že se v dané věci řídil procesně i hmotně právně v intencích stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR a ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., v níž je shrnut výklad se závěrem, že nepřiměřená délka řízení podle nich znamená pro žalobce morální újmu, přičemž tvrzení nemajetkové újmy není nezbytně nutné, neboť může vyplynout z tvrzení poškozeného až při vlastním soudním řízení. Náhrada materiální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl žalobce uveden v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení a v níž byl udržován. Jde o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazatelné. Žalobce od podání žádosti o refundaci a jím uhrazeného poplatku za rekvalifikaci tvrdil nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž stav nejistoty ohledně délky a výsledku řízení u žalobce vyvolávala rozdílnost právního hodnocení věci, jak ji postupně podávaly správní soudy, tj. Městský soud v Praze, Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud a nakonec i Ústavní soud ČR a Veřejný ochránce práv, oproti žalované [příjmení] [jméno]. Žalovaná v odvolání ani v jeho vyjádření neuvedla žádnou relevantní skutečnost, jež má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující tvrzení takového škodního předpokladu. V návaznosti na podané odvolání žalobce považoval za nezbytné doplnit odvolací důvody o komparaci moderace výše náhrady zadostiučinění za jemu vzniklou majetkovou újmu, kterou přirovnává ke smluvní pokutě a ust. § 2051 o. z. Posouzení nepřiměřenosti za vzniklou nemajetnou újmu závisí vždy na okolnostech konkrétního případu, nejde jen o mechanické posouzení jeho výše. Soud může k moderaci přistoupit jen tehdy, jsou-li k tomu dány důvody hodné zřetele, přičemž rozsah jejího snížení musí být vyvážený.

6. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace a s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání žalobce důvodné není, odvolání žalované nelze upřít důvodnosti.

7. Pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku, který byl napaden odvoláním žalobce, tak obecně platí, že k podání odvolání je subjektivně legitimován pouze ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu I. stupně objektivně způsobena újma (má tzv. subjektivní legitimaci k odvolání). Takovým účastníkem je ten účastník v jehož poměrech rozhodnutím soudu I. stupně nastala újma, odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní ve prospěch odvolatele. Posuzovaným výrokem I. rozsudku okresní soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 10.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, tímto výrokem napadeného rozsudku nebylo jakkoliv zasaženo do práv a povinností žalobce a nebyla mu tímto rozhodnutím způsobena žádná újma. S ohledem na výše uvedené krajský soud odvolání žalobce proti tomuto výroku jako podané neoprávněnou osobou dle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl (výrok I.).

8. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení, které mělo být zahájeno podáním předtištěného formuláře nazvaného„ Zájem o zvolenou rekvalifikaci uchazeče o zaměstnání – zájemce o zaměstnání dle § 109a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, u Úřadu práce v [obec] dne 23. 7. 2014. Výši zadostiučinění analogicky žalobce odvodil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR Cpjn 206/2001 (dále jen„ Stanovisko“) a za každý rok trvání soudního řízení (2014 – 2020) požadoval 20.000 Kč, celkem částku 120.000 Kč, k její úhradě byla žalovaná vyzvána s negativním stanoviskem.

9. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje, konečně nesprávnost skutkových tvrzení ani namítána nebyla.

10. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82 /1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále„ OdpŠk“) a zhodnotil, že v projednávané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to ze strany Úřadu práce v [obec], za který odpovídá stát. Za nesprávný úřední postup označil porušení povinnosti učinit úkon a vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vycházeje z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14 A 76/2018 a Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 65 A 57/2018 a dále ze stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 14. 4. 2016 dospěl okresní soud k závěru, že podáním žádosti žalobce o úhradu zvolené rekvalifikace u Úřadu práce v [obec] dne 23. 7. 2014 došlo k zahájení správního řízení a o podané žádosti mělo být rozhodnuto dle § 71 odst. 1 správního řádu do 30 dnů, což se nestalo. Ohledně výše zadostiučinění okresní soud však považoval žalobcem požadovanou výši za zcela neadekvátní a v souladu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 shledal jako odpovídající odškodnění ve výši 10.000 Kč tak, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší nepřesahovalo výši peněžitého plnění o něž v řízení jde (cena rekvalifikačního kurzu).

11. Právní posouzení věci okresním soudem, který vycházel z domněnky, že vznik nemajetkové újmy při nepřiměřené délce řízení se presumuje, žalobou uplatněný nárok shledal důvodným a aniž by se zabýval tím, zda žalobce prokázal jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě a vznikem tvrzené nemajetkové újmy a zadostiučinění žalobci přiznal, není pro krajský soud akceptovatelné a odpovídající dosavadní judikatuře NS ČR, např. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, sp. zn. 30 Cdo 1098/2017).

12. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb. nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 OdpŠk (shodně v § 22 OdpŠk) a v § 31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci W. proti [země], stížnost [číslo] bod 46; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

13. Náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení se podle Nejvyššího soudu lze domáhat primárně v případě těch řízení, jejichž předmětem bylo občanské právo nebo závazek ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nemusí ovšem jít toliko o řízení soudní. Nejvyšší soud konstatoval, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztahuje i na správní řízení, v nichž se jedná o "občanské právo nebo závazek" ve smyslu judikatury ESLP, neboli tehdy, "jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy" (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015). To ovšem platí za předpokladu, že je absolvování správního řízení podmínkou pro přístup k soudu, a že k navazujícímu soudnímu řízení skutečně dojde (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1174/2016 Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, body [číslo]). V případech, kdy správní i navazující soudní řízení podléhají čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně Nejvyšší soud dovodil možnost nahlížet na tato řízení jako na jeden celek a domáhat se náhrady za nepřiměřenou délku takto chápaného jediného řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3282/2015 ze dne 9. 11. 2016; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ze dne 20. 1. 2016).

14. Bez ohledu na to, zda podáním žalobce (formulář„ Zájem o zvolenou rekvalifikaci uchazeče o zaměstnání“) bylo nebo nebylo zahájeno řízení, v každém případě by toto řízení neprobíhalo před soudem a nešlo by ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá, a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. U tohoto řízení by převažovala veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je tak možné uzavřít, že se nejedná o řízení civilní povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V takovém případě se lze domáhat pouze náhrady nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, tedy pokud správní orgán poruší povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či přiměřené lhůtě. Přitom se neuplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy, naopak, poškozený je v takovém případě povinen prokázat jak vznik nemajetkové újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy.

15. Žalobcem nebyly v řízení tvrzeny a prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit újmu. Žalobce tvrdil stav nejistoty, dále tvrdil, že předmětná záležitost má pro něj zásadní význam nejen z hlediska hmotného, neboť dlouhodobě usiluje o refundaci jím uhrazeného poplatku za rekvalifikaci ve výši 10.000 Kč, což pro něj není zanedbatelná částka, ale i z hlediska etického a morálního, postup orgánů veřejné moci označuje jako soustavnou arogantní ignoraci bez zájmu celou věc řešit smírně.

16. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřené délky vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, odškodňována je tedy újma způsobení nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. Stanovisko).

17. Nevydání rozhodnutí ve věci žalobce bylo dáno setrvalým výkladem žalované v tom smyslu, že se rozhodnutí o příspěvku na rekvalifikaci dle § 109a zákona č. 435/2004 Sb. nevydává, nejednalo se o neobvyklý postup vůči žalobci, ani o šikanózní jednání ze strany žalované. Žalovaná v přiměřené době žalobci sdělila, že jím zvolenou rekvalifikaci neuhradí a vysvětlila důvody, proč zvolenou rekvalifikaci neuhradí (neúplnost žádosti a hlavně, že se nejedná o rekvalifikaci, ale další vzdělávání zaměstnanců) a nevydá žádné formální rozhodnutí, resp. že v jeho věci nebude ani zahajovat řízení. Z ničeho nelze usuzovat, že by po takto opakovaně vyjádřeném stanovisku měl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení u úřadu práce. Žalobce tak neměl žádný důvod domnívat se, že by úřad práce mohl jeho nároku vyhovět i přes opakované přípisy, ze kterých jednoznačně plyne, že na svém stanovisku trvá a považuje věc žalobce za (negativně) vyřízenou (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1057/2014). To, co žalobce tvrdí, za újmu považovat nelze, a to bez ohledu na to, zda by mělo být vedeno správní řízení. Žalobce si vlastní iniciativou zajistil získání nové kvalifikace absolvováním uvedeného vzdělávacího programu, uhradil školné z prostředků svých rodičů a na jeho straně nelze ani dovodit újmu na jeho postavení nebo význam předmětu jako zásadní. Žalobce nebyl vystaven žádnému tlaku v podobě nejistoty, v konkrétním případě by se ani nerozhodovalo o významných hodnotách či citlivých záležitostech žalobce.

18. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci okresním soudem, který uznal nárok žalobce na kompenzaci, byť částečnou, správné nebylo. Po zohlednění všech relevantních faktorů lze dospět k závěru, že žalobci žádná nemajetková újma nevznikla, a proto byl rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. změněn tak, že žaloba byla zamítnuta v rozsahu zbývající částky 10.000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byl zamítavý výrok okresního soudu II. potvrzen.

19. Vzhledem ke změně rozsudku okresního soudu rozhodoval krajský soud opětovně o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 a uložil procesně neúspěšnému žalobci povinnost uhradit náklady v řízení úspěšné žalované. Za účelně vynaložené náklady považuje odvolací soud paušální náhradu za dva úkony (vyjádření k žalobě a účast u jednání) po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. 600 Kč a dále cestovné vlakem z [obec] do [obec] a zpět 2 x 309 Kč, celkem 1.218 Kč.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované krajský soud přiznal paušální odměnu za tři úkony (vyjádření k odvolání, odvolání a účast u odvolacího jednání), po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. 900 Kč a cestovné vlakem dle elektronické jízdenky [právnická osoba] v ceně 309 Kč a jízdenky [právnická osoba] v ceně 349 Kč na trase [obec] [obec] a zpět, celkem 1.558 Kč.