69 CO 303/2022-124

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 23 C 258/2021-93,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit část pozemku [parcelní číslo], orná půda, v k. ú. [obec], [územní celek], vyznačenou na snímku katastrální mapy, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, tzn. odstranit přistávací mola, stůl s lavicemi, ocelové stojany na kánoe, dřevěný totem, a případné další věci ve vlastnictví žalovaného, a vyklizenou část pozemku žalobci předat ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. V důvodech podaného odvolání uvedl, že uplatněný nárok v žalobě neuznává, je oprávněn nemovité věci, které jsou předmětem vyklizení, užívat na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a [anonymizována tři slova] (dále jen„ ČRS“) ze dne 13. 12. 2019 (dále jen„ nájemní smlouva“). Žalovaný přisvědčil skutkovému stavu věci, jak jej soud zjistil a popsal v bodě 18 napadeného rozsudku. Pokud soud tvrdí, že„ je nutno v prvé řadě zdůraznit, že v souladu s obecnými pravidly výkladu právních jednání dle § 555 a násl. o. z. lze o smlouvě ve prospěch třetího hovořit pouze za situace, kdy vůle dotčených subjektů ke sjednání takové smlouvy směřovala“, tak žalovaný s tím vyslovil souhlas, avšak s výhradou, že soud nedůvodně za dotčené subjekty považuje pouze žalobce a ČRS, místní organizaci [obec], a nikterak se nezabývá dopadem takového jednání na žalovaného, resp. v rámci výkladových pravidel nezohledňuje postavení žalovaného jako adresáta tvrzeného právního jednání (smlouvy ve prospěch třetího). Soud se dopouští dotváření a nikoli pouhého výkladu vůle žalovaného a ČRS, a to v přímém rozporu s písemným vyjádřením této vůle. Soud upřednostňuje výklad práva zakládající neplatnost či neexistenci smlouvy ve prospěch třetího před výkladem zakládajícím jeho platnost. Podstatou odůvodnění rozsudku je přesvědčení soudu, že užívání předmětu nájmu žalovaným„ od počátku bylo zamýšleno tak, že bude umožněno až na základě uzavřené podnájemní či jiné smlouvy o užívání“ mezi žalovaným a ČRS. S tímto závěrem žalovaný vyslovil nesouhlas. Skutečnost, že měl být schválen provozní řád, nikterak nedokládá, že by užívání předmětu nájmu žalovaným mělo být založeno samostatnou smlouvou. Tento požadavek naopak napovídá spíše tomu, že žalobce od počátku neměl pochyby o tom, že bude daný prostor užíván více subjekty, což byl od počátku žalobcův cíl (viz. výpověď [anonymizováno]. Pelikána, předložená důvodová zpráva pro jednání Rady města Olomouce) a požadoval, aby bylo toto užívání sladěno provozním řádem. To nasvědčuje tomu, že cílem žalobce bylo založit právo užívání žalovanému přímo nájemní smlouvou, čemuž nasvědčuje, že žalobce požadoval, aby v provozním řádu byly vymezeny části předmětu nájmu, které budou užívány přímo žalovaným. Celá smlouva je koncipována tak, že je nepochybné, že předmět nájmu bude užíván mimo jiné žalovaným, kdy je zapotřebí dohodnout podmínky takového spoluužívání. Taková dohoda ovšem v žádné části smlouvy není stanovena jako podmínka užívání daných prostor žalovaným, když obecný rámec užívání je dán samotnou nájemní smlouvou, jako stejný rozsah, který užívá ČRS. Není možné z uvedeného ustanovení smlouvy dovozovat, že vůle žalobce směřovala k tomu, aby užívání předmětu nájmu žalovaným bylo založeno samostatnou smlouvou. Vyjádření ČRS v důvodové zprávě nemá žádnou důkazní hodnotu, neboť se jedná o přepis požadavku ČRS zachycený v jiné listině a není tak zřejmé, jaký byl jeho přesný obsah a zároveň jde o vyjádření, které předcházelo následným jednáním, na kterých byly dále slaďovány podmínky užívání. Jde o vyjádření jen jednoho z účastníků nájemní smlouvy (nevyjadřuje postoj žalobce), které nemuselo být v textu smlouvy zohledněno. Toto stanovisko v textu nájemní smlouvy zohledněno ani nebylo. Text nájemní smlouvy takové ustanovení neobsahuje. Z výpovědi svědka [příjmení] bylo zjevné, že svědek se nikterak nenechává svázat textem nájemní smlouvy a její text ani nezná. Jeho výklad smlouvy je relativně prostý a dá se shrnout do závěru, že ČRS si pronajalo rybníky, platí za ně a žalovaný musí přijmout prostor a čas, který mu tento subjekt vymezí. Takový výklad a přístup je nejen tendenční, ale i v přímém rozporu s textem smlouvy, zejména skutečností, že ČRS bylo povinno umožnit žalovanému užívat daný prostor ve stejném rozsahu, jak jej samo užívá, tedy k celku předmětu nájmu bez vymezeného časového omezení. Výklad svědka, týkající se ustanovení smlouvy, nelze brát za relevantní důkaz. Z jeho výpovědi dále plyne, že ČRS s žalovaným nikdy nejednal o uzavření smlouvy o užívání pozemků, ale toliko o provozním řádu, ale dále to, že ČRS si nebyl vědom toho, že je ve smlouvě ujednán předběžný souhlas s uzavřením smlouvy o užívání s žalovaným, když svědek výslovně uvedl, že by k uzavření takové smlouvy muselo mít ČRS souhlas města. Druhý subjekt oprávněný užívat daný prostor dle nájemní smlouvy, [anonymizována dvě slova] [obec], podepsal provozní řád. Ze svědeckých výpovědí neplyne, že by tento subjekt uzavíral nějakou smlouvu o užívání s ČRS. Ze svědecké výpovědi [anonymizována dvě slova] vyplývá, že žalobce směřoval k tomu, aby byl předmět nájmu dán do užívání jednoho nájemce, a to ČRS. Žalobce zakotvil předběžný souhlas s uzavřením dohody o užívání dotčených pozemků pro žalovaného, přičemž žalobce běžně neumožňuje bez svého souhlasu užívání pronajatých věcí třetí osobou. Závěry, které soud učinil z výpovědi tohoto svědka, jsou pro žalovaného překvapivé, když žádná z uvedených skutečností nedokládá, že by existovala vůle žalobce a ČRS v době uzavření nájemní smlouvy, aby tato neobsahovala smlouvu ve prospěch třetího, ani to, že by pro užívání daných prostor žalovaným bylo nezbytné uzavřít samostatnou smlouvu o užívání. Vyslovení předběžného souhlasu s uzavřením smlouvy o užívání je odrazem dvou skutečností. Zaprvé je dána možnost žalovanému a ČRS si vzájemně upravit smluvně některé aspekty užívání daných pozemků, které by nebyly řešeny v provozním řádu, což ale samo o sobě nevylučuje, že v nájemní smlouvě byla sjednána i smlouva ve prospěch třetího. Zadruhé je snaha žalobce vyhnout se zbytečnému schvalování materiálu v orgánech obce, pokud by žalovaný a ČRS měli svůj vzájemný vztah dále upravit smluvně, např. dohodou o poskytování příspěvku na úklid či správu daného areálu, úpravu vzájemných povinností při provozu areálu, která svou povahou nespadá do provozního řádu. Z existence schůzek a jednání lze dovodit, že mezi účastníky se jednalo o podobě provozního řádu a nikoliv o textaci smlouvy o užívání. Jednání ohledně smlouvy o užívání nebyla vedena a není prokázáno, že by byla vedena jednání o uzavření smlouvy o užívání, když žalovanému byl k podpisu předložen toliko provozní řád. I z výpovědi svědka [příjmení] plyne, že o smlouvě o užívání se nejednalo. Žalovaný označil za překvapivý závěr soudu I. stupně, který z následného jednání ČRS dovozuje, že by ČRS případně žalobce považovali jako podmínku užívání dotčených pozemků žalovaným uzavření samostatné smlouvy. Naopak jednání ČRS svědčí tomu, že ČRS bylo přesvědčeno, že jedinou podmínkou užívání daných prostor žalovaným je schválení provozního řádu. To nepochybně plyne z toho, že ČRS jednal s žalovaným o uzavření provozního řádu a byl přesvědčen, že nemůže uzavřít smlouvu o užívání bez souhlasu žalobce. S VKO uzavřel toliko provozní řád. Tato skutečnost je zásadní z hlediska případného výkladu vůle ČRS a žalobce, neboť soud své rozhodnutí opírá o to, že v textu nájemní smlouvy je obsažen souhlas s uzavřením smlouvy o užívání mezi žalovaným a ČRS. Tento přístup však nemůže obstát, když bylo v řízení prokázáno, že ČRS vůbec nevěděl, že takové ujednání je ve smlouvě obsaženo a vůbec nesměřoval k uzavření takové smlouvy, když je zřejmé, že za dostatečné naplnění povinností považoval schválení provozního řádu. Žalobce nikdy neprojevil nikterak názor, že by bylo nezbytné, aby došlo k uzavření smlouvy o užívání mezi žalovaným a ČRS, jako právního titulu užívání daných pozemků žalovaným. Smlouva ve prospěch třetího není právním institutem, s nímž by se správní orgány běžně setkávaly, není proto překvapivé, že stavební úřad požadoval jiný doklad k prokázání užívacího titulu k dotčenému pozemku. Není na místě, aby soud z požadavku stavebního úřadu na doložení užívacího titulu dovozoval cokoliv ve vztahu k vůli kteréhokoliv z účastníků nájemní smlouvy s odkazem na rozdílnost samostatné a přenesené působnosti obce a na to, že v řízení před soudem nebylo nikterak řešeno, zda stavebnímu úřadu byla vůbec nájemní smlouva předložena a zda se tak úřad zabýval otázkou, zda tato obsahuje smlouvu ve prospěch třetího. Odporovalo by logice, pokud by smlouva obsahující právo ve prospěch třetího obsahovala ujednání o souhlasu s uzavřením smlouvy o užívání mezi ČRS a žalovaným. Dále se žalovaný vyjádřil k otázce tvorby vůle kolektivního orgánu rady města Olomouce. Poukázal na složitost výkladu vůle a závěry nelze dovodit pouze z výslechu jednoho z radních. Je nezbytné vycházet z písemných materiálů a výklad takové vůle soudem by měl být přísněji svázán s jeho konečným vyjádřením, neboť soud není schopen obsáhnout všechny aspekty rozhodování rady a všech radních. V celém řízení bylo ve vztahu k vůli žalobce, jak byla tvořena radou města Olomouce, prokázáno jen to, že cílem majetkoprávní dispozice bylo zajistit, aby předmět nájmu spravoval jeden nájemce, který by byl partnerem žalobce, aby byl prostor užíván dalšími uživateli, aby užívání prostoru bylo upraveno provozním řádem, a ČRS měl možnost uzavřít smlouvu o užívání s ve smlouvě uvedenými subjekty bez souhlasu žalobce. Toho lze dosáhnout způsobem, který považuje soud za způsob zamýšlený žalobcem od počátku, tedy prostřednictvím uzavření smlouvy o užívání mezi ČRS a žalovaným, ale i uzavřením smlouvy ve prospěch třetího, kterou presumuje žalovaný. Za situace, kdy cíle je možno dosáhnout oběma shora uvedenými způsoby by soud neměl volit výklad, který je v rozporu s textem nájemní smlouvy, když výklad druhý (uzavření smlouvy ve prospěch třetího) textu nájemní smlouvy odpovídá (nájemní smlouvou je přímo zřizována ničím nepodmíněná možnost umožnit užívání). Udělení popsaného souhlasu není nelogické ani v případě uzavření smlouvy ve prospěch třetího, když takovou smlouvou o užívání by byly řešeny otázky společného užívání daných prostor, které by nebyly upraveny provozním řádem. Navíc souhlas s uzavřením smlouvy o užívání nezakládá povinnost takovou smlouvu uzavřít, pokud nebude její uzavření nutné, dle slov [anonymizována dvě slova] se jedná o jakýsi bianco šek, který nemusí být vyplněn. S ohledem na cíl – zajištění užívání daných pozemků více osobami s tím, že jedna bude vystupovat jako nájemce v situaci, kdy je znám přesně okruh individuálních uživatelů - se jeví jako nelogické nezřídit těmto uživatelům přímo právo užívat daný prostor, když k tomu jako vlastník mám možnost a nejsem odkázán na následnou součinnost pronajímatele. Soud přehlíží princip ochrany práv třetího – žalovaného, který dle textu smlouvy dovodil, že došlo k uzavření smlouvy ve prospěch třetího a je oprávněn dané prostory užívat a neprodleně s tím započal. Přístup soudu odporuje zásadě vykládat právní jednání přednostně způsobem dovozujícím jeho platnost. Není podstatné, zda ČRS jednal v rozporu s dobrými mravy, zda měl skutečnou vůli se s žalovaným dohodnout za podmínek stanovených nájemní smlouvou, či zda byla nebo nebyla sjednána právní podmínka. Závěry soudu jsou nesprávné, pokud soud uzavírá, že nebyla sjednána smlouva ve prospěch třetího. Zásadní pochybení soudu je dále v tom, že bez vyhodnocení této otázky, nemohl při svém rozhodování zohlednit principy obsažené v §§ 6 a 8 občanského zákoníku. Rozsudek soudu se opírá o správná skutková zjištění, ale závěry skutkové ani právní učiněné soudem z nich neplynou. Adresátem dané smlouvy byl i žalovaný, soud se nezabýval ochranou práv žalovaného jako třetí osoby. Napadený rozsudek nerespektuje závěry vyjádřené v rozsudku NS ČR sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, z jehož obsahu žalovaný citoval. Dále žalovaný zmínil zásadu, podle které, jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy použil (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 182/01, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1770/2007). Soud pochybil, když dotvářel vůli žalobce a ČRS, neboť v řízení nebyla prokázána v té formě, kterou dovozuje soud. Žalobce neprokázal ani neprokazoval, že by jeho vůle byla utvořena a směřovala k výkladu, že nebyla uzavřena smlouva ve prospěch třetího, ačkoliv z gramatického výkladu dané smlouvy je uzavření smlouvy ve prospěch třetího zřejmé. Je to žalobce, kdo musí prokázat, že úmyslem jeho a ČRS bylo, aby nájemní smlouva neobsahovala ujednání o smlouvě ve prospěch třetího, což ovšem v řízení prokazováno nebylo a iniciativy v tomto směru se chopil soud I. stupně. Město začalo činit kroky k vyklizení pozemku v době, kdy se žalovaný nedohodl s ČRS na provozním řádu. To považuje žalovaný za účelové jednání, které neodráží vůli žalobce a ČRS v době uzavření nájemní smlouvy. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat v okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1001/2021. Nájemní smlouvu připravoval žalobce a případné nejasnosti musí být vykládány k jeho tíži, nikoliv k tíži žalovaného, jako adresáta právního jednání. Až tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 věta druhá o. z., v němž je uveden demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Žalovaný žádal, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu na vyklizení zamítl.

3. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně vyjádřil a navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Z textu nájemní smlouvy sjednané s ČRS ze dne 13. 12. 2019 jednoznačně vyplývá, že neobsahuje smlouvu ve prospěch třetí osoby. V článku IV bod 3 smlouvy je výslovně uvedeno, že žalovanému má nájemce umožnit užívání předmětu nájmu za stejných podmínek, jako má nájemce a za tím účelem je oprávněn uzavřít se žalovaným smlouvu o užívání předmětu nájmu. Takovou nájemní smlouvu však ČRS s žalovaným neuzavřel. Následně došlo k uzavření dodatku nájemní smlouvy mezi žalobcem a ČRS ze dne 14. 9. 2020, kterým došlo ke změně ujednání části týkající se možnosti pronájmu pozemku žalovanému, proto už nájemní smlouva po uzavření tohoto dodatku uzavřena být nemohla. Nájemní smlouva nyní neumožňuje ČRS pronajatý pozemek dále pronajímat. Okresní soud si náležitě zjistil skutkový stav, provedl veškeré potřebné dokazování a věc po právní stránce správně posoudil. Správně posoudil námitku žalovaného o existenci smlouvy ve prospěch třetího a uzavřel, že vůle účastníků nájemní smlouvy nesměřovala k uzavření smlouvy ve prospěch třetí osoby ani ke sjednání přímého užívacího práva dotčeného pozemku pro žalovaného. Nelze proto uvažovat o neplatnosti dodatku nájemní smlouvy ze 14. 9. 2020, který z nájemní smlouvy vyloučil oprávnění nájemce umožnit žalovanému užívání dotčeného pozemku. Soud správně poukázal na samotný text nájemní smlouvy a dále na zápis o stavu předmětu nájmu z 5. 2. 2020, důvodovou zprávu rady žalobce z 30. 9. 2019, svědecké výpovědi svědka [příjmení] a [anonymizováno] a jednání a schůzky účastníků. Pokud žalovaný rozporuje závěry okresního soudu v podaném odvolání, pak nelze než uzavřít, že jde o argumentaci nedůvodnou a místy až demagogickou v rozporu s provedenými důkazy. Žádný důkaz, který soud provedl, neprokazuje, že by vůle účastníků nájemní smlouvy směřovala ke vzniku oprávnění žalovaného užívat daný pozemek bez další smlouvy, bez dalších jednání, k nimž nikdy nedošlo. Argumentace žalovaného, že by to měl být žalobce, kdo musí prokázat, že úmyslem účastníků smlouvy bylo, aby nájemní smlouva neobsahovala ujednání o smlouvě ve prospěch třetího, je zcela zavádějící a nesprávná. Smlouva vyjadřuje vůli účastníků o shodě na konkrétním ujednání a rozhodně není povinností účastníků a není to ani možné, aby se ve smlouvě vyjadřovali k tomu, k čemu jejich vůle nesměřuje. To je logický nesmysl. Nerozhodné je rovněž to, kdo nájemní smlouvu připravoval a kdo by dle žalovaného měl nést ke své tíži případné nejasnosti smlouvy, neboť smlouva nejasnosti neobsahuje. Nedůvodná je též námitka, že soud měl zohlednit principy obsažené v §§ 6 a 8 o. z., což dle žalovaného soud neučinil. Soud se k této námitce vyjádřil a neshledal ji pro posouzení věci rozhodnout. Jestliže ze žádného důkazu nevyplývá nic o smlouvě ve prospěch třetího, pak nemá okresní soud, co posuzovat a upřednostňovat.

4. Odvolání žalovaného je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212a odst. 1, 3, 5 o. s. ř. s důrazem na uplatněné odvolací důvody v režimu neúplné apelace a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Podstatou tohoto sporu o vyklizení je posouzení otázky, zda žalovaný má právní titul k užívání části pozemku žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec] na základě smlouvy ze dne 13. 12. 2019, kterou uzavřely žalobce jako pronajímatel a [anonymizována dvě slova] svaz z. s. místní organizace [obec] jako nájemce. Žalovaný na základě této smlouvy dovozuje, že byl jejím adresátem, že užívání předmětu nájmu bylo sjednáno v jeho prospěch, jako ve prospěch osoby třetího.

6. Žalovaný v rámci podaného odvolání přisvědčil závěru o skutkovém stavu, který okresní soud obsáhl v bodu 18. rozsudku. Okresní soud v této části citoval čl. IV bod 3 nájemní smlouvy ze dne 13. 12. 2019, v němž je uvedeno Nájemce se zavazuje umožnit užívání předmětu nájmu spolku [anonymizována tři slova] [obec], z. s. a spolku [anonymizována dvě slova] [obec], z.s. za účelem provozování sportovních činností, a to za stejných podmínek jako má nájemce za tímto účelem je oprávněn uzavřít se spolkem [anonymizována dvě slova] sportů [obec], z. s. a spolkem [anonymizována dvě slova] [obec], z. s. smlouvu o užívání předmětu nájmu. Nájemce se dále zavazuje umožnit bezplatné užívání předmětu nájmu ke koupání veřejností. K jiným účelům není nájemce oprávněn zřídit užívací právo k předmětu nájmu bez souhlasu pronajímatele. Nájemce se zavazuje vyhotovit provozní řád předmětu nájmu, který bude odsouhlasen spolky [anonymizována tři slova] [obec], z. s. a [anonymizována dvě slova] [obec], z. s. a tento provozní řád předložit ke schválení pronajímateli do 3 měsíců od uzavření smlouvy. Provozní řád předmětu nájmu bude minimálně vymezovat části předmětu nájmu určené k užívání ke sportovním činnostem spolky [anonymizována tři slova] [obec], z. s. a [anonymizována dvě slova] [obec], z. s. a stanovovat pravidla a harmonogram užívání předmětu nájmu.“ 7. Okresní soud se v rámci právního posouzení věci zabýval, zda nájemní smlouva ze dne 13. 12. 2019, co se užívání předmětu nájmu týká, byla uzavřena ve prospěch žalovaného (§ 1767 o. z.) a správně dospěl k závěru, že o smlouvu ve prospěch třetího se nejedná.

8. Podle § 1767 odst. 1 o. z., má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel požadovat, aby jí dlužník splnil.

9. Podle § 1767 odst. 2 o. z., podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě jí.

10. Podle § 2215 odst. 1 o. z., souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci užívací právo; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu.

11. Smlouva ve prospěch třetího je smlouva, kde nemá být plněno smluvní straně, ale třetí osobě. Smlouvu ve prospěch třetího uzavírají věřitel a dlužník, který má plnit třetímu. O prospěch třetího se jedná v případech, jestliže má být třetí osobě plněno nebo třetí osoba má dokonce právo na plnění.

12. Podle verze žalovaného smlouva o nájmu části pozemku, kterou uzavřeli žalobce - pronajímatel a [anonymizována tři slova] - nájemce (hlavní smlouva), obsahuje ujednání, podle kterého má žalovaný přímé právo na plnění, jímž je užívání části pozemku odevzdaného do nájmu [anonymizována tři slova] - žalovanému ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako nájemce. Avšak takový výklad z obsahu nájemní smlouvy a vůle jednajících osob nevyplývá. Žalobce (dlužník) se smluvně zavázal výlučně vůči pojmenovanému nájemci - [anonymizována tři slova] z. s. (věřiteli) přenechat jemu předmět nájmu k užívání za účelem výkonu rybářského práva. Závazek umožnit užívání předmětu nájmu žalovanému a povinnost z toho plynoucí vznikla nikoliv žalobci, po němž proto nelze se domáhat, aby žalovanému užívání předmětu nájmu umožnil, ale nájemci, který za tím účelem byl oprávněn uzavřít s žalovaným jednak smlouvu o užívání předmětu nájmu bez souhlasu pronajímatele a dále se zavázal vyhotovit provozní řád předmětu nájmu odsouhlasený žalovaným a tento předložit ke schválení žalobci. Smlouva dle svého obsahu je ujednáním, dle kterého byl nájemce části pozemku se souhlasem pronajímatele oprávněn zřídit třetí osobě (žalovanému) k předmětu nájmu užívací právo a protože smlouva mezi těmito subjekty nájmu byla uzavřena písemně, pak i souhlas pronajímatele musel být písemnou formou – podnájem (§ 2215 odst. 1 o. z.). Obsah uzavřené nájemní smlouvy se nikterak nevymyká tomu, jaká byla skutečná vůle žalobce při jejím posuzování k okamžiku, kdy smlouvu o nájmu s [anonymizována tři slova], jako nájemcem části pozemku, uzavřel. Podstatným důkazem, který objektivně vůli jednajících osob dokumentuje, je výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], který za žalobce smlouvu uzavřel a byl přítomen jednáním o uzavření smlouvy, její tvorbě a schvalování v orgánech žalobce. Svědek jednoznačně v rámci své výpovědi uvedl, že vůlí žalobce bylo svěřit prostor konkrétnímu subjektu, jímž je [anonymizováno] rybářský svaz a současně žalobce chtěl, aby se [anonymizována tři slova] nějak na užívání s žalovaným a [anonymizována dvě slova] [obec] domluvil. Potvrzením výpovědi svědka je důvodová zpráva pro schůzi Rady [územní celek] ze dne 30. 9. 2019 (předcházející uzavření nájemní smlouvy). Zde se uvádí, že spolek [anonymizováno] rybářský svaz z. s. místní organizace [obec], pokud bude v příslušných orgánech žalobce schválen nájem části pozemku [parcelní číslo], uzavře s žalovaným podnájemní smlouvu za účelem užívání předmětné části pozemku ke sportovním činnostem. V následující pasáži tohoto dokumentu jsou uvedeny náležitosti nájemní smlouvy, a to přesně v podobě závazku [anonymizována tři slova] vůči žalovanému, jak následně doslovně obsažen v čl. IV. bod 3 a 4 nájemní smlouvy. Oproti stanovisku, které prosazuje žalovaný, považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně za prokázané, že titulem užívání uvedené části pozemku žalovaným měla být až smlouva uzavřená žalovaným s nájemcem tohoto pozemku ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) nejpozději do 29. 2. 2020, o čemž svědčí v pořadí další důkaz, jímž je zápis o stavu předmětu nájmu ze dne 5. 2. 2020, jemuž svým podpisem žalovaný přisvědčil vedle podpisu ostatních jednajících osob za žalobce a [anonymizována tři slova]. Proto námitka žalovaného, že by užívání předmětu nájmu nemělo být založeno samostatnou smlouvou a že jedinou podmínkou užívání dotčených prostor žalovaným bylo schválení provozního řádu, je nedůvodná, v rozporu s provedenými důkazy, stejně jako námitka, že se soud prvého stupně dopouští vytváření vůle a nikoliv výkladu vůle žalovaného a [anonymizována tři slova]. Naopak okresní soud se velmi podrobně a detailně, s odkazem na provedené důkazy, zabýval otázkou, jaká byla skutečná vůle jednajících osob a jeho správné závěry lze bezezbytku převzít. Odvolací soud souhlasí s vyjádřením žalobce, že zcela zavádějící a nesprávná je argumentace žalovaného, že by žalobce měl nést důkazní břemeno k prokázání, že úmyslem účastníků bylo, aby smlouva neobsahovala ujednání o smlouvě ve prospěch třetího. To je zcela v rozporu se zásadou důkazního břemene ve sporném řízení, které svědčí žalovanému právě o skutečnosti, z níž pro sebe vyvozuje příznivé rozhodnutí o projednávané věci. Ustanovení § 6 a § 8 o. z., jichž se žalovaný v rámci podaného odvolání dovolává, nejsou v dané věci použitelná, aby na jejich základě mohla být žaloba zamítnuta, neboť podle provedeného dokazování nevyšlo najevo, že by si žalobce počínal v rozporu s principem poctivého chování v posuzovaném právním vztahu, či se dopustil takového zjevného zneužití práva, které by nemohlo požívat právní ochrany.

13. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaný část předmětného pozemku žalobce užívá bez právního důvodu a žalobce se proto důvodně dovolává ochrany svého vlastnického práva podle § 1040 odst. 1 o. z., žalobou na vyklizení.

14. Krajský soud ze všech výše uvedených důvodů věcně správný rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když je to žalobce, kdo uspěl i ve stadiu odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 30., v němž se soud zabývá důvody, pro které úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů podle vyhl. č. 254/2015 Sb. a nikoliv ve výši částky odpovídající zastoupení žalobce zástupcem z řad advokátů podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Odměna za odvolací řízení náleží podle vyhl. č. 254/2015 Sb. za dva úkony – vyjádření a účast u jednání 600 Kč (2x 300 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.