69 CO 314/2021-391

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 9. 2021, č. j. 18 C 59/2019-348,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.965 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit pozemek [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], zapsáno na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 44.565,86 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.).

2. V zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí okresního soudu napadla odvoláním žalovaná, která okresnímu soudu vytýkala, že dospěl na základě svých nesprávných skutkových závěrů k nesprávnému právnímu posouzení věci, kdy zhodnotil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec] (dále jen„ pozemek [číslo]“). Žalovaná i nadále namítá, že vlastnické právo žalobkyni nesvědčí, a to z důvodu vydržení části předmětného pozemku [číslo] buďto samotnou žalovanou, jíž se přičítá předchozí řádná, poctivá a pravá držba jejích právních předchůdců, nebo již některým z jejích právních předchůdců. Soud prvního stupně však vyjádřil svůj nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, který jej zavázal doplnit dokazování k otázce možného vydržení části pozemku [číslo] žalovanou nebo některým z jejích právních předchůdců, zejména panem [jméno] [příjmení], neboť pak by žalobkyni nesvědčila aktivní legitimace. Žalovaná konstantně tvrdí, že při řešení otázky vydržení je nutno zohledňovat faktický stav předmětného pozemku a jeho hranice, jak jsou patrné v terénu. Nelze se bez dalšího opírat pouze o geometrické plány, měřičské náčrty, apod. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že v minulosti bylo zpracováváno několik různých geometrických plánů či měřičských náčrtů (byť některé důkazy v tomto směru byly soudem připuštěny v rozporu s ust. § 118b odst. 1 či § 205a o. s. ř. – k tomu se žalovaná vyjádří níže), z nichž vyplývalo situační zakreslení pozemku parc. [číslo]. Žádný geometrický plán však není ortofotomapou, pouze při odborném zaměření pozemku v terénu, při němž příslušný odborník – geodet, vymezí zpravidla dřevěnými kolíky jednotlivé body, jejichž spojením vznikne ona linka hranice, která souhlasí s údaji v geometrickém plánu a až tehdy jsme schopni v terénu shledat, zda např. sousedovo oplocení zasahuje či nezasahuje do našeho pozemku. Z provedeného dokazování ale nevyplynula jediná situace, kdy by mělo dojít k fyzickému zaměření pozemku [číslo] v terénu. Pokud se jedná o skutkový stav, z provedených důkazů navržených oběma stranami vyplývá, že stav hranic pozemku [číslo] a pozemku parc. [číslo] v obci a k. ú. [obec] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) který je nyní ve vlastnictví žalované, tak jak jsou tyto hranice patrné v terénu, je dán historickým stavem, který je po dobu několika desítek let setrvalý. [jméno] žalobkyně doložila do spisu fotografii dřevěného oplocení, které vedlo podél potoka, v hranici pozemku 38 (srov. č. l. 160), přičemž svědek navržený žalobkyní – Ing. [jméno] [příjmení] ve své výpovědi potvrdil, že zbytky tohoto dřevěného oplocení se v daných místech nacházely ještě i v době, kdy pan [jméno] [příjmení] stavěl drátěné oplocení svých pozemků. Nejinak tomu je i dnes, jen místo potoka se zde nachází chodník. Z těchto faktických hranic přitom vycházeli všichni vlastníci pozemku 38, žalovanou nevyjímaje a tyto faktické hranice byly po několik desítek let respektovány i při budování toho kterého oplocení. Pro dobrou víru při užívání části pozemku [číslo] ať již u žalované nebo jejích právních předchůdců, zejména pana [jméno] [příjmení], nepochybně svědčí celá řada objektivních okolností:

1. Především již zmíněná historická podoba hranic pozemků [číslo] a 38 zavdává předpoklad dobré víry, že hranice, jak je seznatelná několik desítek let v terénu – hranicí koryta potoka a oplocením, později chodníkem a oplocením, je takto vymezena správně a v souladu s právním stavem jednotlivých pozemků.

2. Dále je pak nutno zohlednit, že pozemek 38 je vymezen jako zahrada, kdežto pozemek [číslo] v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha s využitím jako neplodná půda. Každý pozemek má tedy zcela jinou povahu, proto již pan [jméno] [příjmení] jako pozemku 38 mohl předpokládat, že pozemek [číslo] je reprezentován přilehlým chodníkem a nikoli částí jeho zahrady. Jedním z důležitých prvků dobré víry je také vzájemný poměr velikosti (výměr) jednotlivých pozemků, respektive výměra držené části cizího pozemku vůči pozemku vlastnímu. Dle stavu zápisu v katastru nemovitostí je výměra celého pozemku [číslo] celkem 87 m2 a výměra pozemku 38 činí 377 m2. Pozemek 38 je tedy o celých 333 % rozsáhlejší, než pozemek [číslo], který takto představuje pouhých 18,75 % - necelou 1/5, z celkové výměry obou pozemků (tj . 464 m2).

4. Žalobkyně se po dobu nejméně 35 let nezajímala o stav hranic pozemku [číslo]. Ani v době, kdy ji žalovaná dopisem ze dne 5. 9. 2016 (č. l. 87) požádala o vybudování vjezdu ke svým pozemkům, žalovaná ani žalobkyně nezjistily, že část pozemku [číslo] je dotčena oplocením vybudovaným panem [jméno] [příjmení]. Přesto je ledabylost a liknavost vytýkána právě žalované, která v dobré víře, respektujíc desítky let zažitý stav, postavila na místě původního plotu nové oplocení, tedy ve zcela totožné linii, jako původní oplocení vybudované panem [jméno] [příjmení] na místě dřívějšího dřevěného plotu. V této souvislosti žalovaná poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce vydržení, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, ze kterého podrobně citovala. Pokud se jedná o pana [jméno] [příjmení], pak z písemného vyjádření svědka [příjmení] [příjmení] ze dne 12. 2. 2017 (srov. č. l. 108 verte) vyplývá, že držby části pozemku [číslo] se pan [jméno] [příjmení] ujal již v roce 1982, kdy do svého vlastnictví nabyl [anonymizována dvě slova] (konkrétně dne 3. 6. 1982). Prvního upozornění, že může držet též část pozemku obecního, tedy pozemku [číslo] se panu [jméno] [příjmení] mělo dostat od svědka [příjmení] [příjmení] až v souvislosti se stavbou oplocení nejdříve v roce 2005, kdy pan [jméno] [příjmení] v dobré víře na části pozemku [číslo] hospodařil již po dobu více než 23 let. Přes toto upozornění nedošlo k zaměření [anonymizována dvě slova] a [číslo] v terénu a nebylo postaveno najisto, kudy má hranice v terénu vést a zda oplocení vybudované [jméno] [příjmení] zasahuje nebo nezasahuje do obecního pozemku [číslo]. Nelze též odhlížet od toho, že pan [jméno] [příjmení] oplocení stavěl v souladu s pokyny tehdejšího starosty obce, svědka [příjmení] [příjmení], který žádal, aby pan [jméno] [příjmení] při stavbě oplocení respektoval linii ostatních plotů v ulici. Zároveň [anonymizována dvě slova] uvedl, že v době, kdy pan [jméno] [příjmení] stavěl oplocení, nebylo postaveno najisto, zda zasahuje do obecního pozemku, neboť nebylo provedeno zaměření. Týž svědek, [anonymizována dvě slova] uvedl také to, že pan [jméno] [příjmení] postavil oplocení na hranici toho původního potoka a též potvrdil, že současné oplocení vybudované žalovanou je na témže místě, jako oplocení vybudované panem [jméno] [příjmení]. Pakliže svědkyně [jméno] [příjmení] hovořila o žádosti s měřickým náčrtem z roku 1996 (jako důkaz byly tyto listiny navrženy až po koncentraci řízení, byť musely být v archivu žalobkyně, pokud byla taková žádost podána obci, a tedy mohly být bezesporu uplatněny ještě před koncentrací), nesvědčí to nic o tom, že by pan [jméno] [příjmení] v této době věděl, že pozemek [číslo], který byl i tehdy dle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví [územní celek], je dotčen jeho užíváním a později i oplocením. Ostatně, i v případě, že by pan [jméno] [příjmení] skutečně v roce 1996 zjistil, že užívá i část obecního pozemku [číslo], svědčila by mu v té době řádná pravá a poctivá držba trvající již 14 let. Žalovaná v této souvislosti opakuje, že nikdy nerozporovala, že stav zápisu vlastnického práva k pozemku [číslo] svědčí obci [obec], tj. žalobkyni. Gró celé kauzy přeci spočívá ve faktickém stavu užívání části pozemku [číslo] v dobré víře, který vedl k vydržení části pozemku [číslo] již ze strany pana [jméno] [příjmení]. Žalovaná považuje za důkazně prokázané minimálně to, že řádná, pravá a poctivá držba pana [jméno] [příjmení] trvala nejméně od 3. 6. 1982 do roku 2005, tedy po dobu nejméně 23 let. I kdyby soud přihlédl k žádosti paní [příjmení] s měřickým náčrtem z roku 1996, která byla jako důkaz navržena po koncentraci řízení a v rozporu s ust. § 118b o. s. ř., trvala by řádná, pravá a poctivá držba pana [jméno] [příjmení] nejméně 14 let, kdy i tato doba sama o sobě postačuje k vydržení vlastnického práva. Ani tímto nepřípustným důkazem, pakliže by byl navržen v souladu s ust. § 118b o. s. ř., by však nebyla prolomena dobrá víra pana [jméno] [příjmení], protože, jak je uvedeno již shora, měřický náčrt či geometrický plán nejsou způsobilé k prokázání, že hranice v terénu není vedena v souladu s vyměřením tohoto kterého pozemku. Soud prvního stupně zřejmě účelově vycházel pouze z držby [jméno] [příjmení] v době poté, co bylo jím vybudováno drátěné oplocení, kdy by bylo možno teoreticky připustit, že upozornění svědkem [příjmení] [příjmení] by přerušovalo dobrou víru [jméno] [příjmení] a od této doby by tedy pan [jméno] [příjmení] již v dobré víře nebyl. Předchozích 23 let, kdy pan [jméno] [příjmení] část pozemku [číslo], který je v katastru nemovitostí veden jako neplodná půda, užíval jako součást své zahrady – [anonymizována dvě slova], okresní soud zcela ignoruje a dochází tak k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě toho také k nesprávnému právnímu posouzení v otázce vydržení části pozemku [číslo] panem [jméno] [příjmení]. Pokud se jedná o právní hodnocení věci soudem prvního stupně, zde je zejména zdůrazňován stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, který dle mínění soudu prvního stupně sám o sobě zakládá aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby na vyklizení. Soud prvního stupně pak myšlenku, že aktivní věcná legitimace k podání žaloby na vyklizení nevychází již ze samotného zápisu v katastru nemovitostí, považuje za nebezpečnou v tomu smyslu, že by nastala vlna právní nejistoty a ztráty důvěry v zápis do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně otázku aktivní legitimace k podání žaloby na vyklizení (vydání věci dle ust. § 1040 občanského zákoníku) bez dalšího zcela svěřuje materiální publicitě katastru nemovitostí a presumpci správnosti takového zápisu, naprosto záměrně vylučuje jakékoli použití institutů prolamujících materiální publicitu, včetně otázky vydržení vlastnického práva a nelogicky pak soud prvního stupně poukazuje na právní úpravu poznámky spornosti, jíž se může každý, kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu, domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno, aniž by to mělo jakoukoli relevanci pro projednávanou věc. Současně soud prvního stupně zcela opomíjí instituty Publiciánské žaloby dle ust. § [číslo] či žaloby z obligační ochrany dle ust. § 1044. Proto je i v právním řádu zakotven institut vydržení vlastnického práva, který má svůj původ již v římském právu, a který zakotvuje přesné podmínky, kdy k vydržení může dojít – tj. po určitou dobu trvající řádnou, pravou a poctivou držbu. Pakliže by tedy již pan [jméno] [příjmení] nabyl vlastnické právo vydržením, žalobkyně by v tom případě postrádala aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení, neboť by jí nesvědčilo vlastnické právo ke sporné části pozemku. Jedná se přitom nepochybně o nedostatek řízení, který nemůže být odstraněn, a tedy o důvod pro zamítnutí žaloby. Žalovaná je toho názoru, že soud prvního stupně ve snaze obhájit své původní rozhodnutí záměrně ignoruje otázky možného rozporu stavu zápisu v katastru nemovitostí a instituty prolamující jeho materiální publicitu. Soud prvního stupně tedy dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení otázky vydržení vlastnického práva, čímž fakticky nerespektuje závazný právní názor odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 10. 9. 2020, č. j. 69 Co 111/2020-262. Skutečnost, k níž soud prvního stupně nepřihlédl, je zejména to, že vydržení pozemku [číslo] je nutno dovozovat z faktických okolností, nikoli pouze ze zápisu v katastru nemovitostí či grafického znázornění v geometrickém plánu. [obec] tohoto posouzení soud setrvává, dlužno říci že s notnou dávkou přepjatého formalismu, na skutečnostech vyplývajících pouze z listin, z geometrických plánů, z orientačního náhledu do katastru nemovitostí. Přitom z provedeného dokazování nevyplynulo, že by pozemek [číslo] byl kdykoli zaměřován přímo na místě – tedy v terénu. Nelze současně odhlížet i od skutečnosti, že odchylka při vymezování hranic pozemků se může pohybovat mezi 0,4 až 2,88 metry, což platí i pro [územní celek], jak se podává z odborného vyjádření [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 12. 7. 2021. Soud prvního stupně nepřihlédl ani v nejmenším k faktické podobě hranic pozemků 38 a [číslo], ani k jejím historickým souvislostem (existence původního potoka a v jeho hranici dřevěného plotu, jehož zbytky byly patrné ještě v době, kdy [jméno] [příjmení] budoval drátěné oplocení), které byly potvrzeny všemi k tomu slyšenými svědky. Soud prvního stupně přihlížel k důkazním návrhům žalobkyně, ačkoli byly navrženy po koncentraci řízení přesto, že je žalobkyně mohla bez větších obtíží uplatnit již před koncentrací. Jedná se konkrétně o listinné důkazy navržené žalobkyní v souvislosti se svědeckou výpovědí paní [jméno] [příjmení] Tyto důkazy byly soudem prvního stupně připuštěny a provedeny, ačkoli byly navrženy v rozporu s ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně k těmto procesně nepřípustným důkazům přihlížel, jak je patrné z bodů 44, 45 a 46 odůvodnění napadeného rozsudku a dovodil z nich skutkové závěry o vědomosti pana [jméno] [příjmení], že pozemek [číslo] je obecním pozemkem. Nepochybně se jedná o takovou vadu řízení, kdy v důsledku připuštění procesně nepřípustných důkazů soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a právnímu posouzení věci. Žalovaná dále okresnímu soudu vytýkala nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci v otázce uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy. V rámci své procesní obrany pro případ, že by soud neshledal vydržení části pozemku [číslo] dotčené oplocením, tvrdila, že takový výkon práva žalobkyně by byl v rozporu s dobrými mravy. Je naprosto absurdní, aby soud přičítal žalované údajné jednání jejího otce, o němž hovořila svědkyně [jméno] [příjmení], uvedená přirovnání, vyplývají z evidentně ryze negativního hodnocení soudu směrem k žalované, jsou nejenom ryzí spekulací soudu prvního stupně bez jakékoli opory v dokazování, ale rovněž vůči žalované značně dehonestující a subjektivně pro žalovanou až urážlivá. Tvrzení, že žalovaná neměla snahu jakkoli řešit to, že fakticky„ okupuje cizí pozemek“, nevyplývá ani v nejmenším z provedeného dokazování a je pouhým subjektivním a silně negativně zabarveným hodnocením soudu. Naopak, žalovaná bezprostředně poté, co jí byla doručena výzva k vyklizení pozemku, měla snahu řešit záležitost mimosoudně, snažila se obci vysvětlit celou situaci a nabídnout řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany. Odůvodnění soudu ve vztahu k žalovanou tvrzenému výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy svědčí buď o absolutním nepochopení této argumentace žalované, anebo o naprosto negativním postoji soudu k žalované. Navíc soud prvního stupně nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu, který se k obdobné problematice opakovaně vyjadřoval a dovodil, že dobrou víru držitele v žádném případě nevylučuje ani to, že si nabyvatel nenechá nabyté pozemky odborně vymezit (srov. např. 22 Cdo 2451/2011). Postupem, který zvolila žalobkyně, totiž vyklizením pozemku (pakliže by soud dospěl k závěru, že tento nebyl vydržen) může být způsobena pouze a jedině škoda žalované, neboť prospěch žalobkyně z tohoto sporu musí být takřka mizivý, zejména v porovnání s náklady. Postup žalobkyně, která přistupuje bezdůvodně k žalované zcela odlišně, než k ostatním občanům, je oproti závěrům soudu prvního stupně nutno posuzovat jako odporující dobrým mravům, dokonce až šikanózní a jako takový nepožívající právní ochrany ve smyslu ust. § 8 občanského zákoníku. V souvislosti s uplatněnými odvolacími námitkami žalovaná navrhovala odvolacímu soudu, aby v souladu s ust. § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. přistoupil ke zopakování některých dosud provedených důkazů, neboť lze důvodně předpokládat, že na jejich základě dospěje odvolací soud k jiným skutkovým zjištěním (svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Oprávněnost takového návrhu odvolatelka odvozovala s odkazem a citací rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ([příjmení], [anonymizováno] § 213 (Dokazování v odvolacím řízení). [anonymizována dvě slova], [jméno], [příjmení], [jméno], [anonymizováno], [jméno], [příjmení], [jméno] a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s [číslo]) Pakliže by odvolací soud k opětovnému dokazování přeci jen nepřistoupil, navrhuje žalovaná, s ohledem na shora uvedenou argumentaci, aby s ohledem na faktické nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu a závažné vady řízení nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Na základě shora uvedených skutečností a skutečností uvedených v odvolání ze dne 31. 3. 2020 tedy žalovaná navrhovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítne, in eventum rozsudek okresního soudu zruší a vrátí k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně, a to k jednotlivým argumentům odvolatelky ve vztahu k některým provedeným důkazů, zejména smluvní a grafickou dokumentací. Žalobkyně má za to, že se jedná o plnohodnotné důkazy, které nevzbuzují pochybnost o umístění sporného pozemku v terénu. Nakonec žalovaná neuvádí, v čem spatřuje„ podstatný rozdíl mezi geometrickým plánem a faktickým stavem hranic v terénu“. Žalovaná se dopouští omylů či v horším případě úmyslných zavádějících tvrzení, pokud jde o dřevěné oplocení podél potoka v hranici pozemku [parcelní číslo]. Z fotografií na č. l. 160 jednoznačně vyplývá, že dřevěný plot v lokalitě je umístěn až za potokem, přesněji nacházel se na levém břehu potoka (fotografováno proti proudu, potok umístěn při levé straně komunikace). Pokud žalovaná líčí historické hranice, tak toto neodpovídá skutečnosti, ani provedeným důkazům. Nakonec ani neuvádí, o které důkazy svá tvrzení opírá. Stejně tak je nutno odmítnout tvrzení o dobré víře při užívání části pozemku p. [číslo] které neurčitá a nesprávná tvrzení uvedená pod body 1, 2, 3 a 4 neosvědčují. Není pravdou, že by se obec nezajímala o stav hranic pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], kdy ji žalovaná dopisem ze dne 5. 9. 2019 požádala o vybudování vjezdu. Když zastupitelé schvalovali žádost žalované, byl již sjezd vybudován, a to v té části, kde ani oplocení [jméno] [příjmení] v roce 2008 vybudováno nebylo. Není žádného důkazu k tvrzení, že [jméno] [příjmení] vybudoval svůj plot na místě dřívějšího dřevěného, neboť původní plot byl za levým břehem potoka (viz výpověď [anonymizováno] [příjmení]) a pokud [jméno] [příjmení] stavěl plot v očekávání, že později tento stav zlegalizuje, věděl, že není vlastníkem pozemku p. [číslo] na kterém vystavěl část plotu. Argumentací rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 81/2017, stejně jako dalšími judikáty Nejvyššího soudu či nálezem Ústavního soudu není na místě, neboť [jméno] [příjmení] věděl, že užívá pozemek, ke kterému nemá vlastnické právo. Nelze souhlasit s tvrzením žalované, že informace, že může držet též část pozemku obecního, se mu dostalo od [anonymizována dvě slova] až v roce 2005, a že tedy v dobré víře na pozemku hospodařil po dobu více než 23 let. V přilehlém domě nebydlel a sporný pozemek, povětšinou tvořený závozem původního potoka, pro svou potřebu ani neužíval. Zcela bezpečně lze dovodit vědomost [jméno] [příjmení] o vlastnických poměrech z kupní smlouvy ze dne 15. 3. 1990, uzavřené s [anonymizováno] národním výborem v [obec], jakož i z dopisu ze dne 23. 8. 1992, kterým vyzývá [jméno] [příjmení] k vyklizení části pozemku [číslo], když součástí této výzvy je i měřičský náčrt, ve kterém je i barevně vyznačeno vlastnictví pozemku p. [číslo] který byl ještě v té době evidován jako státní – vlastník [ulice] národní výbor [obec]. Žalovaná neprávem vytýká soudu jeho právní názor o materiální publicitě s tím, že je odporující platnému právu i judikatuře vyšších soudů a svým způsobem i nebezpečný. V dané věci se jedná o reivindikační žalobu ve smyslu § 1040 občanského zákoníku, kdy je zasaženo do vlastnictví nemovitosti. Vlastnictví a tedy aktivní legitimace se posuzuje jako předběžná otázka. Neprokazuje se (viz komentář k občanskému zákoníku autora Petrof-Výtisk-Beran a kolektiv) vlastnické právo, ale to, že nastaly skutečnosti s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, tj. uzavření kupní smlouvy, právní titul o nabytí vlastnictví, případně u nemovitých věcí zapisovaných do KN také příslušný zápis. Není také třeba dokazovat, že vlastnické právo žalobce trvá ke dni rozhodování soudu. Své vlastnictví k danému pozemku obec prokázala zápisem do katastru nemovitostí. Je na žalované, aby prokázala, že její zásah není neoprávněný, a to například tím, že vlastníkem daného pozemku je sama. Tento závěr však z provedených důkazů nelze učinit. Je tedy zbytečná polemika žalované s názorem soudu, neboť zásadní pro danou věc je, že žalovaná neprokázala, že je vlastníkem sporného pozemku, či že tento pozemek vlastní někdo jiný a zásadu materiální publicity tedy neprolomila. Nesouhlasíme s interpretací výpovědi svědka [příjmení] [příjmení], který byl starostou obce od roku 1996 do roku 2006. Podotýkáme, že po něm do funkce starosty nastoupil otec žalované a tuto funkci vykonával 2 roky. Z výpovědi [anonymizována dvě slova] učinil soud rozsáhlá skutková zjištění – viz bod 41. rozsudku a na tato skutková zjištění, na která žalobkyně odkazovala. Ve výpovědi tohoto svědka se objevuje nejméně 5x tvrzení o záboru pozemku [jméno] [příjmení] a dále že tento [jméno] [příjmení] upozorňoval, aby si podal žádost o odkoupení pozemku. Stejně tak jako z výpovědi [anonymizována dvě slova] se snaží žalovaná manipulovat s výpovědí svědkyně [příjmení]. Tato se vyjadřuje k situaci z roku 1991 (kdy byl vyhotoven měřičský náčrt na vytyčení hranic pozemků, který pak byl použit v roce 1992 k žádosti na [jméno] [příjmení] na uvolnění jím zabrané části pozemku [parcelní číslo]). Pokud by se tedy [jméno] [příjmení] ujal užívání (což však nebylo prokázáno) pozemku nyní označeného jako [anonymizováno] [číslo] po registraci kupní smlouvy dne 19. 5. 1982, nemohl být ani teoreticky po dobu 10 let v dobré víře, s ohledem na kupní smlouvu ze dne 15. 3. 1990, jejíž součástí byl geometrický plán a s ohledem na vytyčení hranic z roku 1991. Tvrzení žalované o vybudování drátěného oplocení na místě původního dřevěného plotu také není důkazně ničím podloženo. Nakonec z nabývacího dokladu (kupní smlouvy) [jméno] [příjmení] vyplývá, že kupuje zahradu ([parcelní číslo]). S odvoláním na důvod § 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř.) žalovaná opakuje argumentaci uvedenou v čl. I. svého odvolání. Soudu neoprávněně přisuzuje přepjatý formalismus pokud vychází z listinných důkazů, aniž by nabídla adekvátní argumentaci důkazně podloženou a tak pouze opakuje svá někdy spekulativní tvrzení. Otázka, zda je vůbec pozemek [parcelní číslo] oplocením žalované dotčen, je vyvrácena zaměřením trasy zatrubněného potoka [anonymizováno] [příjmení] ze dne 17. 2. 2020. Není také pravdivé tvrzení, že by pozemek nebyl zaměřován. Tento vznikl na základě geometrického plánu v roce 1990 a v měřičském náčrtu z roku 1991 je uvedeno mj., že 21. 11. 1991 byly vytyčeny hranice a označeny železnými trubkami. Tvrzení tedy v tomto směru je liché, stejně jako úvahy o tvaru pozemku [parcelní číslo]. Existence potoka a zbytky plotu za potokem, nahlíženo od komunikace, jsou jednoznačným důkazem ve prospěch žalobce. Dle žalobkyně k porušení zásad koncentrace řízení nedošlo a k tomu odkazovala na bod 62. napadeného rozsudku, zejména pak pokud krajský soud otevřel dokazování s ohledem na jiný právní názor, než původně učinil okresní soud. V otázce dobrých mravů žalovaná při svých úvahách zcela pomíjí zásadu smluvní volnosti i zásady hospodaření uvedené v § 38 a následující zákona o obcích. Soud se touto obranou žalované zabýval v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 63. Žalovaná kupuje nemovitosti v [obec] smlouvou ze dne 1. 3. 2016. Dne 6. 9. 2016 žádá o sjezd, a to v místě, kde žádný plot vybudován nebyl (toto je patrno i na předložených fotografiích). Když pak obec k tomu dala souhlas, tak žalovaná odstranila lehký demontovatelný plot a vyzdila na našem pozemku plot masivní přesto, že musela vědět, že není vlastníkem pozemku, když předtím obec žádá o povolení sjezdu přes parcelu [parcelní číslo]. Když pak byla žalovaná dne 9. 2. 2017 vyzvána k odstranění plotu, který byl černou stavbou, tak teprve 15. 2. 2017 požádala o odkoupení pozemku [parcelní číslo]. Vzhledem k zatrubnění chromečského potoka pod stavbou zdi a revizní šachtě pak nebyla žádost žalované schválena. Pokud obec chrání svůj majetek vůči tomu kdo do jeho vlastnictví neoprávněně zasahuje, nemůže se jednat o rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. U jednání před odvolacím soudem žalovaná obsáhlé odvolání doplnila o další argumentaci s odkazem na § 205 odst. 2 písm. f) a § 205a o. s. ř. o nové skutečnosti a důkazy, které nastaly po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu, potvrzující její argumentaci o tom, že výkon práva obce zhmotněný touto žalobou je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat ochrany. Po vyhlášení rozsudku došlo opětovně ke schválení odkupu, respektive prodeje pozemků ve vlastnictví obce občanům [územní celek], vždy s poukazem na narovnání hranice dlouhodobě oploceného a občanem užívaného pozemku. Předestřela další důkaz související s opravou sjezdu k domu, který vede přes sporný pozemek a který musela žalovaná provést. V průběhu oprav došlo omylem k obnažení trubky a bylo zjištěno, že její střed se nachází minimálně [číslo] cm od plotu žalované a celá trubka je mimo její plot, nemůže tedy obstát argument žalobkyně, že nemohlo dojít k prodeji pozemku žalované z toho důvodu, že pod jejím plotem se nacházejí trubky. Pokud by úvahy žalované byly sporné, navrhovala šetření na místě samém.

5. Po zjištění, že odvolání proti rozsudku okresního soudu podala osoba k tomuto úkonu oprávněná, že odvolání obsahuje všechny podstatné obsahové náležitosti, včetně uvedení odvolacích důvodů, které jsou podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), e), g) o. s. ř., krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

6. Obranu žalované proti žalobě, kterou se žalobkyně domáhá ochrany vlastnického práva vyklizením pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], který má žalovaná užívat bez právního důvodu, lze rozdělit do tří okruhů, jednak tvrzení o vydržení vlastnického práva přímo samotnou žalovanou, kdy k její řádné a poctivé držbě nabyté v dobré víře lze započíst též dobu jejich právních předchůdců, jednak tvrzení, že pokud by k vydržení vlastnického práva žalovanou nedošlo, část sporného pozemku byla vydržena již jedním z jejich právních předchůdců, panem [jméno] [příjmení] a konečně, že výkon práva obce je v rozporu s dobrými mravy, když obec vůči jiným občanům obce postupuje odlišně.

7. Okresní soud v pořadí druhým rozsudkem, dle pokynů daných kasačním rozhodnutím (sp. zn. 69 Co 111/2020-262) provedl důkazy označené účastníky řízení a to ty, které jednak při prvním rozhodnutí zamítl a jednak ty, které měly vyřešit žalovanou namítanou otázku vydržení buď samotnou žalovanou nebo jejími předchůdci, neboť vyřešení této otázky mělo dle názoru odvolacího soudu zásadní význam pro vyřešení aktivní legitimace ve sporu. Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. stanoví totiž toliko vyvratitelnou domněnku, kterou tak lze z její povahy vyvracet, zápis v katastru nezakládá bez dalšího aktivní legitimaci ve sporu o vyklizení. Žalovaná nadto tvrdila, že vlastníky jsou osoby, které jí pozemek přenechaly a od nichž své vlastnické právo, resp. právo užívání odvozuje. Nelze proto ani z tohoto hlediska dovodit, že by subjektivně nebyla oprávněna takové námitky vznášet. Jestliže okresní soud nadbytečně polemizuje se závěry kasačního rozhodnutí, pak je tato polemika nepřípadná a v rozporu s principem vázanosti okresního soudu právním názorem soudu odvolacího (§ 226 odst. 1 o. s. ř).

8. Pokud okresní soud poté, co bylo jeho první rozhodnutí zrušeno prováděl další dokazování (svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], listiny - žádost o uvolnění části pozemku [číslo] ze dne 23. 8. 1992 s měřičským náčrtem, kupní smlouva ze dne 20. 11. 1996 s notářským zápisem a geometrickým plánem, smlouva o nabytí nemovitosti ze dne 15. 3. 1990 s geometrickým plánem), postupoval tak právě vzhledem k předchozímu kasačnímu rozhodnutí, v němž odvolací soud okresnímu soudu uložil provedení takového dokazování. Okresní soud proto vyzval účastníky k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takové důkazy jsou přípustné, soud k nim musí přihlédnout, neboť jimi plnili svou důkazní povinnost (§ 118b odst. 1 o. s. ř.). Opakující se námitky žalované, že pokud soud tyto důkazy připustil a dokonce při rozhodování k nim přihlížel, postupoval v rozporu s ust. § 118b odst. 1 či § 205a o. s. ř., obstát nemohou. K tvrzení okresního soudu, že„ znovuotevřel“ koncentraci řízení, je třeba uvést, že zrušením rozhodnutí okresního soudu řádně nastalá koncentrace řízení zůstává nedotčena, uplatní se však výjimky stanovené v § 118b odst. 1 o. s. ř., jak je shora uvedeno.

9. Obraně žalované, že sporný pozemek vydržela sama žalovaná, okresní soud již ve svém prvém rozhodnutí nepřisvědčil a uzavřel, že i kdyby předchůdkyně žalované paní [jméno] [příjmení] nabyla sporný pozemek [parcelní číslo] vydržením, pak toto právo na žalovanou kupní smlouvou ze dne 5. 2. 2016 nepřevedla. Ve svém druhém rozhodnutí okresní soud ohledně vydržení sporného pozemku předchůdci žalované uzavřel, že ani [jméno] [příjmení] ml., ani jeho dcera [jméno] nemohli pozemek vydržet, neboť jejich dobrá víra byla prolomena (právě na základě doplněného dokazování) vědomostí o tom, že pozemek p. [číslo] je pozemkem obecním. Okresní soud nepřistoupil ani na argumentaci rozporu výkonu práva s dobrými mravy a za nemravné naopak označil počínání žalované.

10. Krajský soud považuje skutková zjištění učiněná okresním soudem plynoucí z jeho doplněného dokazování za správná a pro stručnost na tato zjištění odkazuje, s tím, že v průběhu odvolacího jednání k dotazu soudu učinili účastníci nesporným, že žalovanou byl plot na pozemku [parcelní číslo] zbudován poté, co nabyla vlastnické právo k nemovitostem dle kupní smlouvy.

11. Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle ustanovení § 134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.) je, že oprávněný držitel má věc nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě jeho právní předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako z vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem je ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta prvá obč. zák.).

12. V projednávané věci je po stránce skutkové nesporné a nebylo zpochybněno ani ve fázi odvolacího řízení, že předchůdce žalované pan [jméno] [příjmení] ml., od kterého žalovaná své vlastnické právo odvozuje, sepsal formou notářského zápisu kupní smlouvu s prodávající [jméno] [příjmení] dne 17. 4. 1982, předmětem smlouvy byl domek [adresa] se stavební parcelou parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] zahrada, v obci [obec]. Na základě smlouvy o nabytí nemovitosti ze dne 15. 3. 1990 v rámci dodatečného majetkoprávního vypořádání po provedeném zaměření skutečného stavu se dohodl MNV [obec] s [jméno] [příjmení] o výkupu dílu parcely [číslo] o výměře 26 m2 do majetku státu za finanční úhradu. Součástí smlouvy je geometrický plán [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne ze dne 20. 12. 1989, z něhož je zcela zřejmé vyznačení obecní parcely [číslo]. Dopisem ze dne 23. 8. 1992 označeným„ žádost o uvolnění části pozemku [číslo]“ adresovanému [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] ml. sděluje, že dne 21. 11. 1991 požádal o vytýčení hranice mezi pozemky p. [číslo] kat. úz. [obec], na základě KGKS [obec], který měření provedl, zjistil, že část pozemku [číslo] který je jeho pozemkem, adresát neprávem včlenil do svého pozemku a žádá náhradu. Z uvedeného měřičského náčrtu KGKS [obec] na vytyčení hranic pozemků, který měl [jméno] [příjmení] ml. k dispozici a z něhož vycházel, je zcela zřejmé zakreslení hranice pozemků, které byly v přírodě označeny železnými trubkami, ve vlastnictví pana [příjmení] (na GP růžovou barvou) a oddělený touto hranicí je pozemek [adresa], ve vlastnictví obce. Pan [anonymizováno] tedy nemohl sporný pozemek vydržet, neboť měl minimálně od roku 1990 zcela konkrétní informace o hranicích pozemků, které dobrou víru o tom, že by mu měl pozemek [parcelní číslo] patřit, vyvrací. Pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 781/2006). Pokud dobrá víra [jméno] [příjmení] odpadla před 1. 1. 1992, nelze o vydržení pozemku vůbec uvažovat. Konečně toho, že sporný pozemek patří obci, si byla vědoma i přímá předchůdkyně [jméno] [příjmení], dcera a dědička pana [příjmení], která dopisem ze dne 31. 3. 2011 žádala obecní zastupitelstvo o odprodej oplocené části pozemku p. [číslo] která je ve vlastnictví [územní celek], jelikož zjistila, že oplocení zahrnuje i tuto parcelu. Ani jí tak nemohla svědčit dobrá víra, že jí pozemek patří. Shrnuto tedy právní předchůdci žalované, pan [jméno] [příjmení] ml. ani jeho dcera [jméno] [příjmení] sporný pozemek nevydrželi.

13. Při závěru, že předchůdci žalované sporný pozemek vydržet nemohli pro absenci dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem, že jim věc patří, nemohla si tedy žalovaná započítat do doby nezbytné k vydržení držbu svých právních předchůdců. [jméno] žalovaná vydržet pozemek [parcelní číslo] rovněž nemohla, neboť nemohla splnit jak podmínky řádné držby vyžadující poctivost držitele (§ 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.), tak vydržecí dobu nepřetržité držby trvající u nemovité věci deset let (§ 1091 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Konečně žalovaná, která na sporném pozemku vystavěla plot poté, co nemovitosti nabyla kupní smlouvou uzavřenou s [jméno] [příjmení] dne 5. 2. 2016, jejíž součástí nebyl pozemek [anonymizováno] [číslo] si byla vědoma toho, že vlastníkem pozemku je obec, neboť dopisem ze dne 5. 9. 2016 žádala [územní celek] o povolení zbudování vjezdu na parcely, jichž je vlastnicí, a to přes obecní pozemek [anonymizováno] [číslo] jak sama v textu žádosti uvedla.

14. Zbývalo pak posoudit další odvolací námitky žalované soustřeďující se do nesprávného vyhodnocení postupu při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 o. z., kdy namítala, že skutkové okolnosti, které tvrdila a prokázala v průběhu řízení před soudem prvého stupně, povedou k závěru, že výkon práva obce zhmotněný touto žalobou je v rozporu s dobrými mravy. Již v průběhu řízení před okresním soudem žalobkyně argumentovala tím, že obec přistupuje k žalované zcela odlišně, než k ostatním občanům obce, kterým sporné části obecních pozemků, které byly dotčeny oplocením odprodává, což považuje za jednání,které nemůže požívat právní ochrany ve smyslu ust. § 8 o.z. V průběhu odvolacího řízení dokazovala, že po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně se uskutečnily čtyři další zasedání zastupitelstva, přičemž na třech z nich [územní celek] schválila odkup, resp. prodej pozemků ve vlastnictví obce občanům [územní celek], a to vždy s poukazem na narovnání hranice dlouhodobě oploceného a občanem užívaného pozemku. Opakované žádosti žalované o odkup sporného pozemku odsouhlaseny nebyly, v čemž žalovaná spatřuje libovůli veřejné moci s diskriminačním postupem při správě svých záležitostí, což žalovaná považuje jednak za postup překvapivý a odlišný vzhledem ke srovnatelným případům.

15. Za situace, kdy žalovaná, ač si byla vědoma, kdo je vlastníkem pozemku (jak vyplývá z žádosti o povolení zbudování vjezdu ze dne 5. 9. 2016), vystavěla na obecním pozemku namísto drátěného plotu zděný plot bez souhlasu obce s předpokladem toho, že jí bude souhlas dodatečně obcí povolen. Poté, co byla obcí dne 9. 2. 2017 vyzvána k odstranění plotu, zažádala o odkoupení pozemku, přes který již dříve žádala sjezd a její žádosti bylo obcí vyhověno. To, že obec hájí své vlastnické právo, souhlas dodatečně neudělí a domáhá se vyklizení obecního pozemku, nelze označit za jednání v rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci žádné mimořádné okolnosti, tvrdost zákona či jinou nesprávnost urážející obyčejné lidské cítění shledat nelze. Proto odvolací soud další dokazování ať již zápisy ze zasedání zastupitelstva, či fotografií v elektronické podobě kudy vedou trubky potoka, neprováděl.

16. Jestliže tedy okresní soud dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, odvolací soud závěry okresního soudu akceptuje. Právní hodnocení a posouzení věci, jak našlo svůj výraz ve vyhovujícím verdiktu okresního soudu, považuje odvolací soud za správné. Okresní soud na věc aplikoval správně určené právní normy, podle pokynů odvolacího soudu se se všemi pro posouzení věci rozhodnými skutečnostmi vypořádal v návaznosti na veškeré námitky a žalované se správnost rozhodnutí soudu prvého stupně zvrátit nepodařilo.

17. Rozhodnutí okresního soudu bylo proto jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně výroku o nákladech řízení účastníků, při jejich specifikaci a určení výše okresní soud nepochybil.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná se svým odvoláním úspěšná nebyla a žalobkyni pak přísluší plná náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny za 2 úkony, a to vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání po 1.500 Kč, dále 2x režijní paušál po 300 Kč, náhrada za ztrátu času jízdou 4x 100 Kč a cestovné [obec] [obec] a zpět ve výši 930 Kč. Po navýšení o 21 % DPH ve výši 1.035 Kč se jedná o celkovou částku 5.965 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované ve lhůtě třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.