69 Co 323/2025 - 183

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] [Anonymizováno] žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky]. sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. července 2025 č. j. 10 C 195/2023-135 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění následovně: Určuje se, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], vymezeného Geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, který byl vyhotoven [tituly před jménem] [jméno FO] pod číslem [číslo], ověřen autorizovaným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 13. 5. 2024 pod číslem [číslo] a potvrzen Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], dne 21. 5. 2024 pod [číslo].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 65 521,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], která je v terénu připlocena k sousednímu pozemku parc. č. [číslo] (rovněž v katastrálním území [adresa], obec [adresa]) v žalobcově vlastnictví a která spolu s pozemkem parc. č. [číslo] fakticky tvoří zahradu kolem žalobcova rodinného domu č. p. [číslo] (dále jen „rozhodný pozemek“). Rozhodný pozemek má podle žalobcem opatřeného geometrického plánu pro rozdělení pozemku přiděleno parcelní číslo [číslo]. Žalovaný je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník celého pozemku parc. č. [číslo].

3. Žalobce tvrdil, že rozhodný pozemek vždy tvořil funkční celek s pozemkem parc. č. [číslo] (i v jeho původní výměře před vydělením pozemku parc. č. [číslo], na němž je postaven rodinný dům), který byl před vznikem katastru nemovitostí v evidenci nemovitostí veden jako pozemek [číslo]. Rozhodný pozemek držel spolu s pozemkem [číslo] (později parc. č. [číslo]) žalobcův otec [jméno FO]. Držba žalobcova otce trvala až do převodu pozemku parc. č. [číslo] (v jeho tehdejším tvaru) na žalobce (darovací smlouvou z roku 1993). Od tohoto převodu dosud drží rozhodný pozemek žalobce. Historicky byl rozhodný pozemek součástí parcely PK [číslo] (o výměře 4 920 m), která byla ve vlastnictví žalobcova otce [jméno FO]. Větší část této parcely byla [jméno FO] v roce 1978 převedena na Československý stát, zastoupený [orgán] v [adresa]. Menší část parcely (cca o výměře 800 m) [jméno FO] zůstala. Žalobce je přesvědčen, že rozhodný pozemek vydržel již jeho otec, který jej spolu s pozemkem [číslo] (později parc. č. [číslo]) užíval v dobré víře, že mu i rozhodný pozemek náleží, a že na žalobce bylo kupní smlouvou z roku 1993 (v souladu s vůlí smluvních stran) převedeno vlastnické právo i k rozhodnému pozemku. Pokud tomu tak není, vydržel vlastnické právo k rozhodnému pozemku sám žalobce přinejmenším podle aktuálně účinného ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uvedené ustanovení upravuje tzv. mimořádné vydržení.

4. Soud I. stupně (zjevně) shledal, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce prostřednictvím rozhodnutí v této věci hodlá docílit změny v údajích o vlastnictví rozhodného pozemku v katastru nemovitostí.

5. Soud I. stupně učinil následující podstatná zjištění: Žalobcův otec [jméno FO] byl vlastníkem pozemku PK [číslo] v katastrálním území [adresa]. Písemnou smlouvou ze dne 30. 11. 1978 převedl větší část tohoto pozemku na stát, který pozemek dále rozparceloval na menší stavební pozemky a pozemky tvořící komunikace. Ve vlastnictví žalobcova otce zůstal pouze menší pozemek o výměře cca 800 m, který byl geometrickým plánem z roku 1980 očíslován jako [číslo]. V roce 1993 žalobcův otec tento pozemek (po přečíslování na parc. č. [číslo]) daroval žalobci, který na něm vystavěl rodinný dům. Kolem roku 1994, 1995 či 1996 žalobce k pozemku připlotil rozhodný pozemek o rozloze cca 165 m, nacházející se severně od jeho pozemku. Rozhodný pozemek se tak stal fakticky součástí zahrady obklopující žalobcův rodinný dům. O tvaru darovaného pozemku a jeho hranicích žalobce věděl, neboť rodinný dům stavěl svépomocí podle projektové dokumentace, která tvary pozemků zachycovala. Žalobce sám stavebnímu úřadu tuto dokumentaci (nákres projektanta [tituly před jménem] [jméno FO], který v souladu s údaji v katastru nemovitostí zachycoval tvar a konstelaci jednotlivých pozemků v místě) předložil. Rozhodný pozemek žalobcův otec držel ještě před převodem pozemku parc. č. [číslo] na žalobce, používal jej jako přístupovou cestu [právnická osoba] (na pozemku parc. č. [číslo]). V letech 2013, 2021 a 2022 žalobcova rodina opakovaně navrhovala žalovanému (ev. městské části [adresa]) možnost směny jiných svých pozemků za pozemky žalovaného, přičemž předmětem směny (jako pozemek ve vlastnictví žalovaného) měl být také rozhodný pozemek (směna byla navržena dne 10. 7. 2013 právní zástupkyní žalobcova otce, dne 31. 10. 2021 a dne 14. 10. 2022 právní zástupkyní žalobce a jeho sestry [jméno FO]); byla navrhována směna za pozemky zastavěné veřejnou komunikací.

6. Soud I. stupně v důsledku hodnocení účastnické výpovědi žalobce a výpovědi svědků [jméno FO] (žalobcovy sestry) a [jméno FO] (žalobcova strýce) jako částečně nevěrohodných (s ohledem na zájem uvedených osob na výsledku řízení a emotivní prožívání sporu) nezjistil, že 1) žalobcovu otci bylo v souvislosti s převodem jeho pozemku na stát v 70. letech 20. století řečeno tehdejším předsedou [orgán], že v jeho vlastnictví zůstane rozhodný pozemek (to si měl žalobcův otec vymínit, aby mu zůstala příjezdová cesta, po které projede traktor a fekální vůz), 2) žalobcův otec byl ubezpečen, že rozhodný pozemek je jeho, i starostou městské části v 90. letech 20. století a 3) již v roce 1985 žalobcův otec postavil provizorní plot, kterým připlotil rozhodný pozemek ke svému pozemku.

7. Zjištěné skutečnosti posuzoval soud I. stupně dle ust. § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s ust. § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák., dále dle ust. § 1089 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1092, § 992 odst. 1 a § 993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a dle ust. § 1095 o. z. ve spojení s ust. § 3066 o. z.

8. Za využití judikatury Nejvyššího soudu, jíž citoval (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3815/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. 22 Cdo 2721/2024 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 22 Cdo 1992/2023 a v nich citovaná rozhodnutí) dovodil, že žalobce nevydržel vlastnické právo k rozhodnému pozemku dle ust. § 134 obč. zák. či dle ust. § 1089 odst. 1 o. z., tj. že nebyly splněny podmínky tzv. řádného vydržení. Žalobce nebyl držitelem oprávněným ve smyslu ust. § 130 odst. 1 obč. zák. a držitelem poctivým ve smyslu ust. § 992 odst. 1 o. z. (podle ust. § 130 obč. zák. je-li držitel ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným; podle ust. § 992 odst. 1 o. z., kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží). Žalobce si rozhodný pozemek připlotil v souvislosti se stavbou svého rodinného domu mezi lety 1994-1996 ke svému pozemku p. č. [číslo] a v té době si byl nepochybně vědom toho, že rozhodný pozemek je v katastru nemovitostí veden ve vlastnictví žalovaného. Tvar a konstelace jednotlivých pozemků v terénu pak nedávaly žádný prostor pro rozumné pochybnosti o tom, zda rozhodný pozemek je či není součástí pozemku, který žalobce nabyl darovací smlouvou (severní hranice darovaného pozemku tvoří přímku se severní hranicí dvou sousedních pozemků směrem na západ, určených rovněž pro stavbu rodinných domů). Žalobce vybudoval oplocení kolmo ke skutečné hranici darovaného pozemku. Žalobce tedy již od 90. let 20. století nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu rozhodný pozemek patří, a po 1. 1. 2014 (nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) mu rovněž muselo být z uvedených okolností zjevné, že mu vlastnické právo k rozhodnému pozemku nenáleží.

9. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1484/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. 22 Cdo 1156/2025 soud I. stupně uvedl, že otázka případného vydržení vlastnického práva k rozhodnému pozemku žalobcovým otcem není podstatná pro rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobce k rozhodnému pozemku. Nabyl-li někdo (zde žalobce) na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svého právního předchůdce, který ho vydržel, nabyl. Pokud vlastnické právo k rozhodnému pozemku nabyl žalobcův otec [jméno FO] vydržením, netvrdí žalobce žádnou právní skutečnost, podle níž vlastnické právo k rozhodnému pozemku nabyl on od svého otce.

10. Soud I. stupně konečně dovodil, že žalobce vlastnické právo k rozhodnému pozemku nevydržel ani mimořádně dle ust. § 1095 o. z. Shrnul judikatorní závěry (založené na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z nichž plyne, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele…O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., respektive dříve v § 130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní… Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu… Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální… Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno že, nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl nikoliv poctivý (a naopak). Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. To, že se snad později zjistí, že vlastníkem věci a subjektem drženého práva je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.

11. Podle soudu I. stupně žalobce získal držbu rozhodného pozemku v nepoctivém úmyslu ve smyslu ust. § 1095 o. z. a výše shrnutých judikatorních závěrů. Soud I. stupně konstatoval, že při oplocení rozhodného pozemku v souvislosti se stavbou rodinného domu se žalobce ujal držby „svévolně a svémocně“, přičemž si musel být vědom, že „postupuje k újmě žalovaného a jeho vlastnického práva“.

12. Protože žalobce nenabyl vlastnické právo k rozhodnému pozemku (vydržením), odpovídá zápis údaje o vlastnictví (k celému pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]) v katastru nemovitostí skutečnosti, a proto byla žaloba zamítnuta.

13. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému bylo proti žalobci přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Přiznaná částka 2 700 Kč představuje paušální náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (za 9 úkonů po 300 Kč). Za účelné náklady žalovaného soud I. stupně nepokládal náklady právního zastoupení, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2434/19 a v něm citovaná rozhodnutí) lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů.

14. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce i žalovaný. Žalobce napadl rozsudek v celém rozsahu. Žalovaný napadl nákladový výrok II.

15. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že bude určeno jeho vlastnické právo k rozhodnému pozemku. Předně soudu I. stupně vytkl nesprávná skutková zjištění. Nesprávnost spočívá především v absenci faktu, že žalobcův otec rozhodný pozemek již kolem roku 1985 připlotil k darovanému pozemku (tehdy [číslo]). O této skutečnosti vypovídali svědci [jméno FO] a [jméno FO] a tato skutečnost je patrná i z provedených listinných důkazů, zejména z leteckých snímků z archivu zeměměřického úřadu z let 1975, 1994, 1997 a 2002. Podle soudu I. stupně se výpovědi svědků a žalobce i u velmi dávných událostí shodovaly v detailech, u nichž je nepravděpodobné, že by je žalobci i oba svědci shodně a nezávisle na sobě nesli v paměti a spontánně o nich vypověděli. Soud I. stupně však nekonkretizoval, které detaily vzbudily jeho nedůvěru a které jsou ony dávné události. Soud I. stupně zjevně přehlíží, že události, které se mladší osobě mohou zdát dávné, jsou v paměti jiných osob uloženy v naprosto jiné časové perspektivě, zejména s ohledem na osobní vazby k takové události. Okolnosti týkající se zbavení vlastnictví k pozemkům u rodiny s generačním vazbami k půdě jsou pro takovou rodinu jistě zásadní a natolik významné, že byly opakovaně probírány a řešeny.

16. V každém případě (bez ohledu na pochybení při zjišťování rozhodného skutkového stavu) však soud I. stupně došel k nesprávnému právnímu závěru, že nebyly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení. Soud I. stupně zjistil, že se žalobce ujal držby darovaného pozemku parc. č. [číslo] a rozhodného pozemku v tom rozsahu, v jakém byly pozemky dlouhodobě drženy jeho otcem. Tato skutečnost nebyla promítnuta zejména do hodnocení ne/existence nepoctivého úmyslu. Soud I. stupně svůj názor o absenci dobré víry žalobce, resp. přítomnosti nepoctivého úmyslu, opírá o projektovou dokumentaci stavby rodinného domu, která je z května roku 1993, ačkoliv žalobce se ujal rozhodného pozemku po uzavření darovací smlouvy v únoru 1993, tedy před vznikem projektové dokumentace. Podstatné je, že žalobce se ujal držby rozhodného pozemku, dříve užívaného jeho otcem (nadto v rozsahu vymezeném již dříve zbudovaným oplocením). Neobstojí ani závěr soudu I. stupně, že si žalobce musel být nepochybně vědom, že oplocuje pozemek, který není v jeho vlastnictví. Dle ust. § 1095 o. z. se pak nevyžaduje ani dobrá víra, resp. omluvitelný omyl žalobce, že je vlastníkem rozhodného pozemku, ale postačí, že držba nebyla založena nepoctivým úmyslem. Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 812/2020 postačí „držba přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“, jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně v přísném pojetí“. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to „důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví“. Soud I. stupně se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou nepoctivého úmyslu pouze okrajově a nepřiléhavě přenesl své nesprávné závěry ohledně nedostatku dobré víry žalobce na existenci nepoctivého úmyslu. Přitom je zjevné, že nepoctivý úmysl žalobce při započetí jeho držby nebyl žalovaným ani tvrzen, tím méně prokázán.

17. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku ve výroku o věci samé jako věcně správného. Zdůraznil, že soud I. stupně učinil skutkové závěry po řádném a přesvědčivém zhodnocení důkazů a na základě racionálních úvah přiznal výpovědím žalobce a svědků [jméno FO] a [jméno FO] omezenou důkazní hodnotu (vyšel z nich jen tam, kde byly podpořeny jinými důkazy). Údajné ústní dohody s orgány státu z roku 1978 a výroky bývalých starostů či tvrzené okolnosti oplocení z roku 1985 jsou málo pravděpodobné – zejména tvrzení o tom, že stát souhlasil s ponecháním části komunikace otci žalobce. Tvrzení svědků, že u oplocení existovalo již v roce 1985 bylo objektivně vyvráceno leteckými snímky (oplocení je patrné až na snímcích z roku 1997 a 2002). Otázku žalobcovy dobré víry posoudil soud I. stupně zcela správně. Žalobce rozhodný pozemek užíval s vědomím, že jde o cizí vlastnictví a nemohl tedy rozhodný pozemek držet oprávněně. Žalobce měl k dispozici dokument, který zřetelně vymezoval hranici jeho (darovaného) pozemku (v souladu s katastrální mapou), přesto vybudoval oplocení v jiném místě. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 3815/2023 zdůraznil, že držitel, který má k dispozici geometrický plán nebo jiný dokument s jasně vyznačenými hranicemi, se nemůže dovolávat omluvitelného omylu. Vedle toho žalobce i v následujících letech sám dával najevo své přesvědčení, že vlastníkem pozemku je žalovaný (viz návrhy na směnu pozemků). Otázku vydržení rozhodného pozemku otcem žalobcem soud I. stupně řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce by mohl být úspěšný se žalobou v případě vydržení sporného pozemku jeho otcem pouze tehdy, pokud by doložil odlišný nabývací titul k rozhodnému pozemku, což se nestalo.

18. Soud I. stupně pak správně dovodil, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení podle ust. § 1095 o. z. Mimořádné vydržení má být výjimkou, která chrání dlouhodobou faktickou stabilitu užívání. Jeho podmínky jsou přísné, nesmí jít o držbu nabytou svémocně s nepoctivým úmyslem. Mimořádné vydržení nelze dovodit tam, kde se držitel ujal věci svémocně, tedy s vědomím, že vlastníkem je jiná osoba Žalobce vybudoval oplocení v letech 1994 až 1996, tímto oplocením přehradil část pozemku žalovaného, nešlo o nejasnost v průběhu hranice, nýbrž o vědomé rozhodnutí vybudovat oplocení kolmo k hranici, která byla v terénu patrná a byla respektována sousedy. Svémocnost je typickým příkladem nepoctivého úmyslu – držitel si je vědom, že zasahuje do práv vlastníka, a přesto tak činí.

19. Podmínky (mimořádného) vydržení nemohou být naplněny rovněž proto, že chybí jeden ze dvou pojmových znaků držby. Držba práva znamená nejen faktické vykonávání obsahu práva (corporalis possessio) ale i úmysl mít právo pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda držiteli právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva, a proto ani nemůže vést k vydržení práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu nebo bez právního důvodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2677/2024). V posuzovaném řízení byla jednoznačně prokázána absence animus possidendi, tj. úmyslu žalobce, že mu náleží vlastnické právo k rozhodnému pozemku. To plyne z návrhu žalobce a jeho rodiny na směnu rozhodného pozemku (žalobce a členové jeho rodiny se nedomnívali, že žalobce je vlastníkem pozemku - až do změny právního zástupce relativně krátce před podáním žaloby v této věci). Zřejmě až po změně právního zastoupení v roce 2022 byli žalobce a jeho rodina upozorněni na institut mimořádného vydržení a začali s ním argumentovat. Protože se žalobce až do roku 2022 za vlastníka nepovažoval, nemohl být držitelem a nemohl vydržet vlastnické právo.

20. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil nákladový výrok rozsudku tak, že mu bude přiznána i náhrada nákladů právního zastoupení (v částce 39 373,40 Kč). Zdůraznil, že spor nepředstavuje běžnou součást agendy žalovaného, navíc jde o skutkově a právně složitou věc. Připomněl (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3318/21), že výhody realizace práva na právní pomoc nemusí spočívat jen v „obecné právní odbornosti (samotném právním vzdělání) zástupce, nýbrž i ve vyšší míře jeho objektivity či konkrétní specializace na daný problém“.

21. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Podle ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. provedl důkaz Smlouvou o převodu nemovitosti ze dne 30. 11. 1978 uzavřenou mezi [jméno FO] jako „předávajícím“ a Československým státem, zastoupeným [orgán] v [adresa], jako „nabývajícím“, přípisem [orgán] v [adresa], adresovaným [právnická osoba]. ze dne 24. 3. 1980 a geometrickým plánem [právnická osoba]. číslo [číslo] z února 1980. Poté došel k závěru, že odvolání je důvodné.

22. Odvolací soud z výše uvedených listin zjistil okolnosti, za jakých rozhodný pozemek přešel koncem 70. let 20. století do vlastnictví státu. Z převodní smlouvy podepsané [jméno FO] 30. 11. 1978 nelze dovodit přesné určení té části převáděného pozemku „č. kat. [číslo]“v katastrálním území [adresa], která zůstává ve vlastnictví předávajícího. Smlouva o převodu naznačuje (nižším rozsahem výměry převáděného pozemku) a přípis [orgán] [orgán], který vedl tehdejší evidenci nemovitostí, výslovně uvádí, že převodci má zůstat ve vlastnictví část převáděného pozemku o rozloze 800 m. Geometrický plán, kde byla vymezena parcela [číslo], byl vyhotoven až v únoru 1980 a vlastnictví [jméno FO] k nově vzniklému pozemku [číslo] bylo do tehdejší evidence nemovitostí zapsáno na základě přípisu [orgán] v [adresa] ze dne 24. 3. 1980.

23. Skutková zjištění, která učinil soud I. stupně (výše v odstavci 5 v podstatných bodech rekapitulovaná) ve spojení se zjištěními odvolacího soudu představují dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí, tj. pro dále učiněný závěr o naplnění podmínek pro mimořádné vydržení rozhodného pozemku žalobcem (a důvodnost žaloby). Proto odvolací soud nepokládal za nutné na základě výtek žalobce k hodnocení účastnické výpovědi žalobce a výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] (soudem I. stupně) opakovat výslech uvedených osob a činit vlastní závěry o pravdivosti tvrzení žalobce o (provizorním) připlocení rozhodného pozemku k pozemku parc. č. [číslo] (dříve [číslo]) v 80. letech 20. století a o ústním ubezpečování (ze strany představitelů tehdejšího [orgán]), že i rozhodný pozemek zůstává ve vlastnictví žalobcova otce. Odvolací soud pokládá za rozhodné zjištění soudu I. stupně, že již žalobcův otec rozhodný pozemek v 80. letech 20. století užíval a nakládal s ním jako s vlastním (tedy jej ve smyslu ust. § 129 odst. 1 obč. zák. držel) a že takto s rozhodným pozemkem nakládal a nakládá žalobce po převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. [číslo] darovací smlouvou do jeho vlastnictví. Odvolací soud připomíná, že podle zjištění soudu I. stupně si žalobce rozhodný pozemek připlotil jako součást zahrady kolem svého rodinného domu v období let 1994-1996 a v tomto stavu se pozemek nachází i v současnosti.

24. S právním posouzením, které učinil soud I. stupně, odvolací soud zcela souhlasit nemůže. Odvolací soud nemá žádných výhrad k posouzení otázky, zda žalobce vydržel vlastnické právo k rozhodnému pozemku dle ust. § 134 obč. zák. či dle ust. 1089 odst. 1 o. z., tj. prostřednictvím institutu řádného vydržení, včetně úvah o nezapočitatelnosti držby rozhodného pozemku [jméno FO] (za předpokladu, že ten sám vlastnické právo k rozhodnému pozemku dle ust. § 134 obč. zák. v minulosti vydržel). Není však možné souhlasit se závěrem, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné vydržení rozhodného pozemku dle ust. § 1095 o. z. (ve spojení s ust. § 3066 o. z.).

25. Podle ust. § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

26. Podle ust. § 1089 odst. 1 o. z., drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

27. Podle ust. § 1090 odst. 1 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

28. Podle ust. § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

29. Podle ust. § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

30. Podle ust. § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

31. Odvolací soud zdůrazňuje, že i podle právního posouzení soudu I. stupně žalobce s rozhodným pozemkem nakládal (a nakládá) jako s vlastním nejpozději od doby, kdy si pozemek připlotil a začal jej používat jako součást zahrady u svého rodinného domu. Soud I. stupně neměl a odvolací soud rovněž nemá žádný důvod k názoru, že žalobce s rozhodným pozemkem fakticky nakládal bez úmyslu pozemek vlastnit a že by tedy chyběl jeden ze dvou základních pojmových znaků držby, tj. animus possidendi. Absence animus possidendi rozhodně neplyne z písemné komunikace, kterou vedla se žalovaným (ev. s městskou částí [adresa]) právní zástupkyně žalobcova otce, posléze právní zástupkyně žalobce a jeho sestry, v níž byla navrhována směna rozhodného pozemku a v níž bylo předpokládáno, že rozhodný pozemek je ve vlastnictví [právnická osoba]. Návrhy na směnu z let 2013, 2021 a 2022 nelze interpretovat jinak než jako snahu řešit problematické vlastnické poměry k historickým pozemkům rodiny [jméno FO], založené postupy státních orgánů v době nesvobody.

32. Přestože soud I. stupně správně citoval rozhodnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k institutu mimořádného vydržení dle ust. § 1095 o. z. (viz rovněž aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. 22 Cdo 1820/2025), judikatorní závěry nerespektoval. Od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odchýlil v tom, že za skutečnost bránící vydržení vlastnického práva k rozhodnému pozemku de facto považoval nedostatek (objektivizované) dobré víry žalobce, nikoliv přítomnost nepoctivého úmyslu. Nevzal v úvahu, že držba nikoliv v nepoctivém úmyslu je mnohem benevolentněji posuzovaná než držba nepoctivá. Podstatné je, zda jednání žalobce při započetí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.

33. Dle náhledu odvolacího soudu nejsou v posuzovaném případě přítomny žádné okolnosti (žalovaný je ani netvrdil), které by bylo možné hodnotit jako žalobcův nepoctivý úmysl při započetí držby rozhodného pozemku. Žalobcovu držbu nelze charakterizovat jako držbu nepravou (viz § 993 o. z.), neboť žalobce se v držbu zjevně nevetřel svémocně, nevloudil se do ní potajmu nebo lstí a neusiloval proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Odvolací soud zastává ve shodě s aktuální právní doktrínou (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Druhé vydání /třetí aktualizace/. Praha: C.H. Beck 2024, komentář k § 993) názor, že svémocné vetření se v držbu znamená jen vědomé použití síly k překonání překážky či jednání proti zřetelné vůli oprávněného. Žalovaný ani netvrdí, že by žalobce uchopil držbu rozhodného pozemku násilím či proti jeho zřetelně projevené vůli. Odvolací soud nemůže souhlasit ani s hodnotícím závěrem soudu I. stupně, že žalobce postupoval svévolně s vědomím, že působí žalovanému újmu. Žalobce se neujal držby bez vědomí dosavadního držitele rozhodného pozemku (svého otce), naopak navázal na jeho dlouholetou držbu, přičemž držba rozhodného pozemku žalobcovým otcem započala po objektivně nejasném majetkovém převodu, jímž [jméno FO] v 70. letech 20. století na stát převedl větší část svého pozemku o rozloze 4 920 m (pole) s tím, že si část ponechá ve svém vlastnictví. Z převodní listiny přitom nebylo zřejmé, jaká část převáděného zůstala ve vlastnictví [jméno FO], tuto část označil tehdejší orgán státu ([orgán]) až dodatečně a sám jí sdělil [orgán], který vedl tehdejší evidenci nemovitostí. Pokud žalobce převzal držbu rozhodného pozemku po svém otci, není možné dovodit jeho úmysl způsobit držbou komukoliv újmu.

34. Žalobce rozhodný pozemek bez přerušení a nerušeně (ze strany kohokoli) držel přes 20 let (viz ust. § 1091 odst. 2 o. z. ve spojení s ust. § 1095 o. z. věta první o. z.) a držel jej i 5 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (viz výše citované ust. § 3066 o. z.). Dne 1. 1. 2019 se tedy stal vlastníkem rozhodného pozemku.

35. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 220 odst. 1, písm. b) o. s. ř. změnil tak, že vyhověl žalobě na určení vlastnického práva žalobce k rozhodnému pozemku, vymezenému geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO], který tvoří přílohu tohoto rozsudku.

36. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech vyšel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.). Úspěšnému žalobci bylo proti neúspěšnému žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přiznaná částka 65 521,50 Kč zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 5 000 Kč, zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“), tj. odměna za 7 úkonů právní služby po 3 100 Kč (příprava a převzetí věci; sepis žaloby; sepis vyjádření ze dne 20. 11. 2023; účast na jednání soudu I. stupně dne 9. 1. 2024 přesahující 2 hodiny; sepis vyjádření ze dne 23. 1. 2024; účast na jednání soudu I. stupně dne 9. 4. 2024) dle ust. § 7 a § 9 odst. 4, písm. b) vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a § 11 odst. 1 písm a), d) a g) vyhlášky, odměna za 5 úkonů právní služby po 5 620 Kč (sepis písemného závěrečného návrhu ze dne 8. 7. 2025; účast na jednání soudu I. stupně dne 15. 7. 2025; sepis odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 11. 2025 a dne 26. 11. 2025) dle ust. § 7 a § 9 odst. 4, písm. a) vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, 7x paušální náhrada hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 5x paušální náhrada hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 11 371,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).