69 Co 379/2025 - 338

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců Mgr. Adély Kaftanové a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení dědického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. září 2025 č. j. 7 C 32/2019-307, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 021,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky [jméno FO], posledně bytem [adresa], zemřelé dne [datum], a na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky, a to dědicem ze zákona a dědicem ze závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 45 677,50 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši uvedené v samostatném usnesení (výrok III.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, k jejímuž podání byl žalobce odkázán v řízení o dědictví usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 11. 2018 č. j. [spisová značka] (které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 2. 2019 č. j. [spisová značka]) podle ust. § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za účelem vyřešení sporu o dědické právo skutkového charakteru.

3. Soud v dědickém řízení postupuje podle právních předpisů platných ke dni smrti zůstavitelky, hmotněprávních (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/) i procesních (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Podle ust. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Použitelnost procesní úpravy účinné do 31. 12. 2013 plyne z přechodného ustanovení v čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.

4. Účastníci jsou dětmi zůstavitelky a jejími (potenciálními) dědici, oba dědictví neodmítli. Žalobce v dědickém řízení předložil ručně sepsanou listinu, nadepsanou jako „Věc: Dědictví“ s uvedením data v záhlaví této listiny „20. 3. 2004“ a v závěru opatřenou podpisem „[jméno FO]“, přičemž druhá strana této listiny obsahuje legalizační doložku Úřadu městské části [adresa] (dále také „Úřad“), datovanou 29. 3. 2004. Podle listiny dědí žalobce (syn zůstavitelky) „veškerý majetek“ zůstavitelky, označený jako „rodinný dům na pozemkové parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa], a vše, co je v něm a k němu náleží“. Žalovaná (dcera zůstavitelky) podle textu listiny dědí zůstavitelčino osobní auto. Zůstavitelkou v závěti vlastnoručně uvedené datum 20. 3. 2004 není dle obsahu ověřovací doložky datem podpisu závěti, neboť zůstavitelka závěť podepsala dne 29. 3. 2004 před ověřující pracovnicí Úřadu. K podpisu zůstavitelky u ověřovací doložky pak není připojeno datum podpisu závěti napsané vlastní rukou zůstavitelky, nýbrž datum napsané ověřující pracovnicí. Podle judikatury je vlastnoruční závěť platným právním úkonem dle ust. § 476 a § 476a obč. zák. jen tehdy, byl-li v ní uvedený den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, napsán vlastní rukou zůstavitele, přičemž údaj o datu podpisu závěti v ověřovací doložce pravosti podpisu zůstavitele nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 586/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1999 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2006). Podepsala-li skutečně zůstavitelka [jméno FO] holografní závěť ze dne 20. 3. 2004 až dne 29. 3. 2004, je tato závěť neplatná, jak plyne z ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ust. § 476a obč. zák. (podle ust. § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná; podle ust. § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná).

5. Podle žalobce jde o platnou závěť zůstavitelky, skutečně podepsanou dne 20. 3. 2004, jak je v závěti uvedeno. Žalobce tvrdí, že ověřovací doložka podpisu je (v části, že zůstavitelka listinu před Úřadem podepsala) chybná, protože zůstavitelka přinesla na Úřad městské části [adresa] závěť již podepsanou. Žalovaná toto tvrzení popřela. Soud v dědickém řízení proto uzavřel, že je na žalobci, který popírá správnost ověřovací doložky podpisu, aby ve sporném řízení prokázal jím tvrzenou skutečnost, že závěť byla ve skutečnosti podepsána dne 20. 3. 2004. Ověřovací doložka je veřejnou listinou ve smyslu ust. § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a k vyvrácení domněnky pravdivosti toho, co je v ní potvrzeno, je nutno podat důkaz opaku. Dědické právo žalobce (pokud se opírá o závěť ze dne 20. 3. 2004) se tedy jevilo jako slabší.

6. Žalobce byl soudem v dědickém řízení odkázán na podání této žaloby (v části určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky, a v části, že žalobce je i dědicem zůstavitelky i ze zákona) dále proto, že žalobce namítl dědickou nezpůsobilost žalované dle ust. § 469 obč. zák. založenou tím, že se žalovaná vůči němu (nikoliv proti zůstavitelce) dopustila úmyslného trestného činu. Žalovaná veškerá tvrzení žalobce v tomto směru popřela. I v tomto případě jde o spor účastníků dědického řízení, který má skutkový charakter, a jen ve sporném řízení může žalobce prokazovat skutečnosti, které mají za následek jím tvrzenou dědickou nezpůsobilost žalované, tj. to, že žalovaná po zůstavitelce nedědí.

7. K dědické nezpůsobilosti žalované žalobce v tomto řízení předně tvrdil, že se žalovaná dopustila úmyslného trestného činu proti němu (stejně jako v dědickém řízení to dovozoval z textu uvedeného zůstavitelkou v závěti ze dne 20. 3. 2004) - nevyvinula žádnou snahu a zájem o překažení protiprávního jednání svého manžela, který žalobce všude pomlouvá, toužil po zůstavitelce dědit, najal si na zůstavitelku a žalobce „psychický teror“ a usiloval žalobci o život. Dále tvrdil, že se žalovaná dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky, neboť v dopise soudní komisařce uvedla „mám vážné podezření, ale bohužel to nevím, jak dokázat, že závěť byla napsána pod nátlakem“. Konečně žalobce v průběhu tohoto řízení tvrdil, že žalovaná je dědicky nezpůsobilá pro spáchání úmyslného trestného činu proti zůstavitelce tím, že jí neposkytla pomoc při a po incidentu dne 4. 5. 2000. Tehdy došlo k napadení zůstavitelky manželem žalované [jméno FO], při němž byla zůstavitelka vážně zraněna.

8. Soud I. stupně (stejně jako soud rozhodující v dědickém řízení) posuzoval platnost závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 a dědickou nezpůsobilost žalované podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve spojení s ust. § 3069 o. z.), aplikoval tedy ust. § 476 a § 476a obč. zák. ve spojení s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 4 výše) a ust. § 469 obč. zák., podle kterého nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

9. Soud I. stupně neshledal dědickou nezpůsobilost žalované založenou na úmyslném trestném činu proti žalobci (jako dítěti zůstavitelky) či na zavrženíhodném jednání žalované proti projevu poslední vůle zůstavitelky, protože žalobcova tvrzení neobsahují popis žádných konkrétních jednání žalované, která by byla takto právně kvalifikovatelná. Konkrétní jednání, jímž se žalovaná měla dopustit úmyslného trestného činu vůči žalobci, žalobce nepopsal vůbec a fakt, že žalovaná vyjádřila názor, že zůstavitelka byla při sepisu závěti ovlivněna žalobcem, nesměřuje proti poslední vůli zůstavitelky, nýbrž proti žalobci jako obmyšlenému dědici. Pouhé procesní stanovisko žalované vyjádřené v dědickém řízení se míjí s příklady možných jednání zakládajících dědickou nezpůsobilost uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5189/2017 (např. všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit skutečnou vůli v závěti či zřídit; jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, např. zničení listiny, zatajení její existence, zfalšování). Soud I. stupně dodal, že i kdyby tu byl nějaký důvod dědické nezpůsobilosti před datem pořízení závěti, zůstavitelka jej žalované odpustila, neboť ji povolala v závěti za svoji dědičku (ohledně části svého majetku).

10. Otázkou dědické nezpůsobilosti žalované pro spáchání úmyslného trestného činu proti zůstavitelce spočívajícího v neposkytnutí pomoci v souvislosti s napadením zůstavitelky manželem žalované dne 4. 5. 2000 se soud I. stupně nezabýval, tj. ani neprováděl velké množství důkazů navržených žalobcem k prokázání průběhu incidentu, zranění zůstavitelky a chování žalované a zůstavitelky v době po incidentu. Tento (skutkový) důvod dědické nezpůsobilosti žalobce již na základě jiného odkazovacího usnesení vydaného v dědickém řízení dle ust. § 175k odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, proti žalované uplatnil jinou žalobou. Řízení o této žalobě (řízení vedené před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) bylo pravomocně ukončeno s právním závěrem, že žalobcem tvrzené skutečnosti k dědické nezpůsobilosti žalované nevedou. Žalobcova žaloba (mimo jiné) na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky z toho důvodu, že zůstavitelce neposkytla pomoc v souvislosti s incidentem dne 4. 5. 2000, byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 25. 2. 2015 č. j. [spisová značka] ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 1. 2016 č. j. [spisová značka]; rozsudek nabyl právní moci dne 9. 6. 2016, přičemž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2016 sp. zn. [spisová značka]. Opětovnému posuzování stejné právní otázky (založené na týchž skutečnostech) brání překážka věci rozhodnuté (viz ust. § 159a odst. 4 o. s. ř.).

11. K žalobcem tvrzené nepravdivosti ověřovací doložky na závěti ze dne 20. 3. 2004 učinil soud I. stupně skutkový závěr, že zůstavitelka závěť podepsala až dne 29. 3. 2004 před Úřadem městské části [adresa], konkrétně před ověřující úřednicí [jméno FO] tak, jak je uvedeno v ověřovací doložce a dále v ověřovací knize pod položkou [číslo] (stejně jako závěť ze dne 10. 3. 2004 s obdobnou ověřovací doložkou, jejíž žalobcem rovněž tvrzená nesprávnost byla zkoumána v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně vyšel z textu ověřovací doložky, která představuje veřejnou listinu, a z výslechu ověřovací úřednice [adresa], která si sice s odstupem doby na ověření pravosti podpisu zůstavitelky nepamatovala, avšak vyloučila situaci, že by kdokoli přinesl již podepsanou listinu a ona špatně zaznamenala do ověřovací knihy a podpisové doložky, že listina byla podepsána před ní.

12. Tvrzení žalobce neprokázal znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru písmoznalectví, ani znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z téhož oboru. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] při výslechu před soudem označil svůj závěr, že podpis v ověřovací knize a podpis závěti byl vyhotoven v odlišné době (závěr postavil na větší vnitřní variabilitě mezi sporným podpisem zůstavitelky v závěru závěti a podpisem v ověřovací knize, než mezi sporným podpisem a rukou psaným křestním jménem a příjmením „[jméno FO]“ v úvodu závěti) jen za pravděpodobnostní. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] pak učinil jednoznačný závěr, že u sporného podpisu nelze písmoznalecky určit, zda byl skutečně pořízen dne 29. 3. 2004 nebo v jiný den (především v den sepisu závěti dne 20. 3. 2004). Tento znalec v posudku uvedl, že podpisový projev zůstavitelky nevykazoval v období od 6. 1. 2001 do 23. 4. 2004 žádné identifikačně významné změny ve způsobu tvoření, proto u sporného podpisu nelze jednoznačně písmoznalecky určit dobu jeho vzniku (absence identifikační významných znaků vztahujících se k určitému období). [tituly před jménem] [jméno FO] k znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] konstatoval, že metody užité posledně uvedeným znalcem se zcela vymykají metodám užívaným při zkoumání doby vzniku podpisů v oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma. Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] pak soud I. stupně zjistil, že ani znalecké zkoumání z odvětví technického zkoumání listin by nebylo způsobilé s vyšší mírou pravděpodobnosti odpovědět na otázku doby vzniku sporného podpisu - s ohledem na malý časový odstup (cca 9 dnů) mezi dnem, kdy byla závěť podepsána dle tvrzení žalobce (20. 3. 2004), a dnem, kdy byla podepsána podle ověřovací doložky (29. 3. 2004).

13. Protože [tituly před jménem] [jméno FO] své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil, nevyhověl soud I. stupně důkaznímu návrhu žalobce na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a na zpracování znaleckého posudku z oboru technického zkoumání listin. Pro nadbytečnost pak neprovedl žalobcem navržený výslech svědkyně [jméno FO], která - jak se žalobce dozvěděl náhodou - měla v roce 2004 se zůstavitelkou o podpisu na závěti hovořit, přičemž svědkyni byly ukázány předem podepsané závěti, které zůstavitelka nesla k ověření podpisu. Soud I. stupně konstatoval, že výslech svědkyně by ničeho nového nepřinesl zejména s ohledem na časový odstup od rozhodné události (cca 21 let) a s ohledem na fakt, že dne 29. 3. 2004 nesla zůstavitelka na Úřad městské části [adresa] k ověření svého podpisu dvě závěti. Soud I. stupně konečně neopatřil (a k důkazu pro nadbytečnost neprovedl) skartační protokol ohledně ověřovací knihy, neboť městská část [adresa] soudu sdělila, že originál rozhodné ověřovací knihy byl skartován v roce 2015 a tudíž již není k dispozici (soud I. stupně originál ověřovací knihy vyžadoval před vypracováním znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]; jak [tituly před jménem] [jméno FO], tak [tituly před jménem] [jméno FO] měli k dispozici jen fotokopii příslušné části ověřovací knihy).

14. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně neshledal důvody, pro které by žalovaná byla dědicky nezpůsobilá dle ust. § 468 obč. zák., a protože shledal závěť zůstavitelky ze dne 20. 3. 2004 neplatnou (za využití právní argumentace uvedené výše v odstavci 4), byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

15. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované bylo proti neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v částce 45 677,50 Kč. Přiznaná částka představuje účelné náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále také „vyhlášky“), tj. 12× odměnu za úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření ze dne 28. 6. 2019, účast na jednání soudu dne 6. 12. 2021, sepis vyjádření ze dne 15. 3. 2022, účast na jednání soudu dne 6. 10. 2023, sepis vyjádření ze dne 11. 1. 2024, účast na jednání soudu dne 28. 2. 2024, sepis vyjádření ze dne 18. 3. 2024, účast na jednání soudu dne 22. 3. 2024, sepis vyjádření k odvolání ze dne 7. 6. 2024, účast na jednání soudu dne 16. 10. 2024 a dne 20. 11. 2024) po 2 500 Kč dle ust. § 7, § 9 odst. 3, písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 1× odměnu za úkon právní služby (účast na jednání soudu dne 10. 9. 2025) ve výši 3 700 Kč dle ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1, písm. g) vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, 12 × paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 1× paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH.

16. Výrok o nákladech státu vychází z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost nahradit České republice vynaložené náklady spojené s provedením důkazu znaleckým posudkem. Protože výše těchto nákladů v době vyhlášení rozsudku nebyla známa, bylo rozhodnuto, že bude stanovena v samostatném usnesení.

17. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dle žalobce soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalobcem navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Především nepřihlédl k žádosti žalobce o provedení klíčového důkazu svědeckou výpovědí [jméno FO], která mohla zásadním způsobem přispět ke zjištění, zda závěť byla zůstavitelkou osobně podepsána před tím, než byla pravost podpisu ověřena. Žalobce proto požádal, aby důkaz výslechem svědkyně [jméno FO] provedl odvolací soud, přičemž přiložil písemné čestné prohlášení svědkyně ([jméno FO] prohlásila, že o podpisu na závěti se zůstavitelkou mluvila, zůstavitelka svědkyni zběžně ukázala listiny – závěti, které doma sepsala a podepsala, svědkyně se domnívala, že by k podpisu mělo být svědectví, zůstavitelka tedy odjela svůj podpis na listinách ověřit). Soud I. stupně dále chybně neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a posudek z oboru technického zkoumání listin. V současné době „stojí“ posudek proti posudku, není tedy z čeho konkrétně vycházet, zvláště za situace, kdy [tituly před jménem] [jméno FO] (autorita v písmoznaleckém oboru a učitel obou znalců, kteří podávali posudky v této věci) podal písemné vyjádření, v němž souhlasil se závěry posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud I. stupně dále pochybil, pokud nevyžádal výsledek skartačního řízení ohledně ověřovací knihy, jak bylo opakovaně požadováno žalobcem. Žalobce se domnívá, že by předmětná ověřovací kniha mohla být navržena k archivaci, a tudíž by mohla být dostupná. Žalobce označil postup soudu I. stupně, který opakovaně neprovedl jím navržené důkazy pro nadbytečnost, za rozporný s jeho právem na spravedlivý proces. Dle žalobce bylo řízení vedeno vedeno tendenčně k jeho tíži.

18. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

19. Odvolací soud dle ustanovení § 212 a 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl důkaz výslechem svědkyně [jméno FO] a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

20. Právní závěr soudu I. stupně, že žalovaná není z žalobcem v tomto řízení tvrzených důvodů dědicky nezpůsobilá ve smyslu ust. § 469 obč. zák., je zcela správný. Tento závěr plyne ze samotných žalobních tvrzení. V žalobních tvrzeních po celou dobu řízení absentuje konkrétní popis jednání žalované, které by bylo možné právně posoudit jako úmyslný trestný čin proti žalobci. Žalobcem popisovaný projev žalované v dědickém řízení vůči soudní komisařce, v němž žalovaná naznačila, že zůstavitelka sepsala závěti pod nátlakem (žalobce), zjevně není podřaditelný pod zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy ve smyslu ust. § 469 obč. zák., jak správně vysvětlil soud I. stupně. Odvolací soud nemá v uvedených směrech k závěrům soudu I. stupně co dodat a ani žalobce tyto závěry v odvolání nijak nezpochybňuje. Žalobce ostatně v průběhu řízení před soudem I. stupně (při jednání dne 16. 10. 2024) uvedl, že dědickou nezpůsobilost žalované spatřuje (jen) v neposkytnutí pomoci zůstavitelce po jejím napadení manželem žalované dne 4. 5. 2000.

21. Soud I. stupně zcela správně uzavřel, že otázku dědické nezpůsobilosti žalované z důvodu neposkytnutí pomoci zůstavitelce po incidentu dne 4. 5. 2000 není možné v tomto řízení řešit. Právní otázka, zda žalovaná po zůstavitelce nedědí právě proto, že se neposkytnutím pomoci zůstavitelce v souvislosti se zmíněným incidentem dopustila proti zůstavitelce úmyslného trestného činu, již byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. V téže věci tudíž nemůže probíhat nové řízení, jak plyne z ust. § 159 a odst. 4 o. s. ř., neboť pravomocná rozhodnutí vydaná soudy v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] jsou závazná jak pro účastníky, tak pro soudy rozhodující v této věci (§ 159a odst. 3 o. s. ř.).

22. Z tohoto důvodu odvolací soud nevyhověl (stejně jako soud I. stupně) opakovaným důkazním návrhům žalobce, jimiž měl být znovu objasňován průběh incidentu, zdravotní následky zůstavitelky, chování žalované v průběhu a po incidentu a následné rozpoložení zůstavitelky včetně jejího postoje k dceři. Pokud o těchto skutečnostech vypovídala před odvolacím soudem svědkyně [jméno FO], nemohl odvolací soud tuto část její výpovědi do rozhodnutí jakkoli promítnout.

23. Právní závěr soudu I. stupně, že žalovaná není dědicky nezpůsobilá (z důvodů nově uplatněných žalobcem v tomto řízení) se projevuje v nedůvodnosti žalobního návrhu na určení, že žalovaná není (vůbec) dědičkou zůstavitelky a v nedůvodnosti žalobního návrhu, že žalobce je (také) dědicem zůstavitelky ze zákona. Nedědila-li by žalovaná pro dědickou nezpůsobilost vůbec, byla by minimálně jedna majetková hodnota (osobní automobil) ponechána zákonné dědické posloupnosti, přičemž žalobce je zákonným dědicem zůstavitelky v první dědické skupině (§ 473 obč. zák.).

24. Skutkový závěr soudu I. stupně, že zůstavitelka holografní závěť, v níž je vlastní rukou napsáno datum 20. 3. 2004, opatřila podpisem až dne 29. 3. 2004, je správný. Platí presumpce pravdivosti ověřovací doložky pravosti podpisu zůstavitelky coby veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.) a žalobci se pravdivost toho, co je v ověřovací doložce potvrzeno, nepodařilo vyvrátit, a to ani po provedení důkazu výpovědí svědkyně [jméno FO] v odvolacím řízení. Žalobce přitom byl po provedení důkazu znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a po výslechu tohoto znalce před soudem I. stupně přiléhavě dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen o tom, že své stěžejní tvrzení o nesprávnosti ověřovací doložky dosud neprokázal a rovněž o důsledcích neoznačení dalších důkazů. Žalobcem následně označené důkazy, které byly soudem I. stupně a soudem odvolacím provedeny (další znalecký posudek z oboru písmoznalectví, opatřený a provedený soudem I. stupně, a výslech svědkyně [jméno FO] provedený odvolacím soudem) však stěžejní tvrzení žalobce neprokázaly. Další žalobcem označené důkazy (revizní znalecký posudek z oboru písmoznalectví a znalecký posudek z odvětví technického zkoumání listin) zjevně nejsou způsobilé žalobcovo tvrzení prokázat nebo již nejsou k dispozici (žalobcem požadovaný originál ověřovací knihy).

25. Závěr znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (o vyhotovení podpisu v ověřovací knize dne 29. 3. 2004 a sporného podpisu na závěti v odlišné době) není jednoznačný, nýbrž učiněný s určitou mírou pravděpodobnosti (to znalec konstatoval u jednání soudu I. stupně). Takový závěr tedy logicky není (sám o sobě) schopen vyvrátit pravdivost údaje v ověřovací doložce. Dle jednoznačného závěru [tituly před jménem] [jméno FO] není možné znaleckým zkoumáním z oboru písmoznalectví nebo technického zkoumání listin zjistit, zda zůstavitelka rozhodnou závěť skutečně podepsala dne 29. 3 2004 nebo dne 20. 3. 2004. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] byl přitom proveden rovněž k důkaznímu návrhu žalobce. Výsledky dokazování znaleckými posudky nelze popsat tak, že „v současné situaci stojí posudek proti posudku“. Ani jeden z provedených posudků není způsobilý jednoznačně vyvrátit či potvrdit pravdivost údaje v ověřovací doložce a fakticky tu tedy není „rozporný“, pro dokazování relevantní výsledek znaleckého zkoumání.

26. Hodnocení znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] soudem I. stupně odpovídá ustálené judikatuře. Odborné závěry obsažené v posudku (jímž je především závěr, že vyvrátit pravdivost ověřovací doložky objektivně nelze písmoznalecky či odborným posouzením z odvětví technického zkoumání listin) nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ust. § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 22 Cdo 4445/2018 a v něm citovaná rozhodnutí). [tituly před jménem] [jméno FO] zjevně logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodnou otázku nelze znalecky zodpovědět – poukazem na dlouhodobě nízkou míru variability v tvoření podpisů zůstavitelky a na fakt, že mezi rozhodnými daty je časový odstup jen několika dnů. Závěr soudu I. stupně, že zpracování revizního znaleckého posudku je nadbytečné, stejně jako zpracování posudku od technického zkoumání listin, je tedy správný. Skutečnost, že se autorita v oboru písmoznalectví [tituly před jménem] [jméno FO] v odborném vyjádření ze dne 8. 11. 2024 (vypracovaném pro žalobce) pochvalně vyjádřil o [tituly před jménem] [jméno FO] jako o znalci s mnohaletou praxí v oboru písmoznalectví, nemá žádný význam pro hodnocení správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. [tituly před jménem] [jméno FO] se v uvedeném odborném vyjádření navíc ani náznakem nezabýval revizí znaleckých závěrů [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku, který je rozhodný v této věci ([tituly před jménem] [jméno FO] zde uváděl, že není důvod zpochybňovat závěr [tituly před jménem] [jméno FO] týkající se rozdílné doby vzniku podpisů na závěti ze dne 10. 3. 2003 s ověřovací doložkou ze dne 29. 3. 2004).

27. Z výpovědi svědkyně [jméno FO], o jejíž pravdivosti odvolací soud nemá důvod pochybovat, bylo zjištěno jen tolik, že zůstavitelka svědkyni, se kterou měla blízký vztah (svědkyně provozovala obchod, kam zůstavitelka několikrát týdně docházela; zůstavitelka si se svědkyní povídala, svěřovala se jí) a s níž řešila i podobu své poslední vůle, v blíže neurčené době v nikoli zimním období přinesla ukázat dvě rukou psané a podepsané závěti se stejným datem a že svědkyně zůstavitelce poradila, aby si podpisy na závětech nechala ověřit („aby to mělo váhu“). Zůstavitelka svědkyni říkala o třech posledních vůlích, vysvětlovala, proč závětí sepsala více (každou chtěla schovat jinam). Protože zůstavitelka, jak plyne z obsahu dědického spisu, pořídila minimálně tři rukou psané závěti (v dědickém spise jsou založeny dvě závěti s datem 10. 3. 2003 a jedna závěť s datem 20. 3. 2004), přičemž všechny obsahují doložku Úřadu městské části [adresa] o ověření pravosti podpisu zůstavitelky, nelze s jistotou říci, zda právě rozhodná závěť datovaná 20. 3. 2004 (předložená v dědickém řízení) byla zůstavitelkou skutečně podepsána před tím, než ji zůstavitelka odnesla na Úřad k ověření pravosti svého podpisu, či zda právě tuto závěť zůstavitelka ukázala svědkyni. Odvolací soud upozorňuje především na skutečnost, že zůstavitelka v pořadí první závěť předloženou žalobcem v dědickém řízení (závěť ze dne 10. 3. 2003) nepodepsala před Úřadem městské části [adresa], nýbrž podpis na této závěti před Úřadem dne 14. 7. 2004 uznala za vlastní. Je tedy dobře možné, že právě posledně zmíněnou závěť zůstavitelka [jméno FO] (před ověřením podpisu) ukázala. Zůstává však nezodpověditelnou otázkou, jakou další závěť zůstavitelka svědkyni ukázala a zda a případně kdy na této další závěti zůstavitelka nechala pravost svého podpisu ověřit.

28. Z výše popsaného rozhodného skutkového závěru pak při využití (výše popsaných) přiléhavých právních závěrů plyne, že závěť zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 39 obč. zák. a žalobce tudíž dědicem z této závěti není (stejně jako žalovaná není dědičkou z této závěti).

29. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

30. Odvolací soud pro úplnost podotýká, že podle obsahu dědického spisu zůstavitelka zanechala obsahově totožnou (jako rozhodná závěť ze dne 20. 3. 2004), rukou psanou závěť ze dne 10. 3. 2003, která vyhovuje všem obsahovým náležitostem dle ust. § 476 a § 476a obč. zák. (podpis na této závěti zůstavitelka uznala za vlastní před Úřadem městské části [adresa] dne 14. 7. 2004). Vzhledem k tomu, že žalovaná uznala pravost a v zásadě i platnost této závěti v dědickém řízení (žalovaná namítla relativní neplatnost závěti dle ust. § 479 věta druhá obč. zák.), lze předpokládat, že účastníci budou dědit podle této závěti (v rozsahu, v němž závěť není neplatná pro opomenutí zletilého potomka).

31. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přiznal úspěšné žalované proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení i této fáze řízení. Přiznaná částka 5 021,50 Kč představuje náklady na zastoupení advokátem vypočtené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 1 úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 2026) ve výši 3 700 Kč dle ust. § 7 a § 9 odst. 3, písm. a) a § 11 odst. 1, písm. g) vyhlášky, 1× paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 871,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).