7 C 32/2019 - 307

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] pro určení dědického práva takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky [jméno FO]. posledně bytem [adresa], zemřelé dne 18. 12. 2007 a dále s návrhem na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky [jméno FO], poslední bytem [adresa], zemřelé dne 18. 12. 2007, a to dědicem ze zákona a dědicem ze závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 45 677, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit státu České republice náhradu nákladů řízení ve výši uvedené v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci takového samostatného usnesení na účet Obvodního soudu pro Prahu 6.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 18. 4. 2019 se žalobce domáhal na žalované určení uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tím, že byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2018, č.j. 26 D 91/2008-408 odkázán, aby ve lhůtě 30 dnů podal proti žalované žalobu s návrhem na určení uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, když toto usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu. V žalobě dále žalobce tvrdil, že zůstavitelka sepsala dne 20. 3. 2004 holografní závěť, kterou odkázala veškerý majetek žalobci. K uvedené listině tvrdil, že tuto listinu zůstavitelka podepsala v den uvedený na této listině, když považuje za vyloučené, aby tuto listinu ponechala bez podpisu. Protože zůstavitelka dospěla k závěru, že je třeba, aby bylo zřejmé, že tuto listinu podepsala, nechala podpis na ní ověřit dne 29. 3. 2004 na Úřadu Městské části Praha 6, a to dne 29. 3. 2004, omylem je však na závěti v ověřovací doložce uvedeno, že zůstavitelka listinu před ověřujícím orgánem podepsala, ačkoliv správně mělo být uvedeno, že uznala podpis za vlastní. K tomu žalobce nechal zpracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví [tituly za jménem] [jméno FO], a to shodně jako k závěti ze dne 10. 3. 2004, o níž bylo rozhodováno v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 6 C 36/2012, kdy v tomto řízení učiněnou výpověď ověřující úřednice [jméno FO] považuje žalobce za slabší. Na podkladě závěti ze dne 20. 3. 2004, ověřené dne 29. 3. 2004, se žalobce domáhal vyslovení, že je dědicem z této závěti. Dále žalobce v žalobě namítal dědickou nezpůsobilost žalované potud, že svým jednáním a postojem k sepsání poslední vůle zůstavitelky se žalovaná mohla dopustit zavrženíhodného jednání proti závěti zůstavitelky, a rovněž poškodit jeho dědická práva, neboť ve svých podáních adresovaných soudní komisařce vyjádřila své podezření, že závěť byla napsána pod nátlakem. Dále k dědické nezpůsobilosti žalované tvrdil, že žalovaná nevyvinula žádnou snahu a zájem o překažení protiprávního jednání svého manžela, který (dle textu uvedeného zůstavitelkou v závěti) měl žalobce všude pomlouvat, měl tužbu po zůstavitelce dědit, měl si najmout na zůstavitelku a žalobce psychický teror a měl žalobci usilovat o život. Dále tvrdil, že má za to, že celé jednání žalované má ekonomický podtext, když zdůraznil postoj žalované a jejího manžela k závětím jako takovým, které jsou těmito osobami zlehčovány, bagatelizovány, popírány a je zlehčována důstojnost a autorita zůstavitelky. K výzvě soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně důvodů dědické nezpůsobilosti pak žalobce toliko rozšířil důvod dědické nezpůsobilosti žalované nově i o tvrzení, že tato neposkytla zůstavitelce pomoc při incidentu dne 4. 5. 2000, kdy mělo dojít k napadení zůstavitelky manželem žalované. Ze všech uvedených důvodů pak namítal dědickou nezpůsobilost žalované.

2. K podané žalobě se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že veškerá tvrzení uvedená v žalobě žalobce popírá. Namítala, že žalobce jako jediný užívá majetek zůstavitelky, a to především dům na adrese [adresa], který pronajímá, má z tohoto domu příjem a čím déle bude dědické řízení trvat, tím déle nebude muset brát ohledy na žalovanou jako druhého spoluvlastníka. Pokud jde o předmětnou závěť, které se žalobce dovolává v tomto řízení, odkázala na řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 36/2012, v němž byla projednávána otázka platnosti závěti sepsané a podepsané za stejných okolností, ač zůstavitelka tuto sepsala již dne 10. 3. 2004, a odkázala na závěry soudu učiněné v tomto řízení, zejm. pak na rozhodnutí zdejšího soudu ve věci samé. Pokud jde o tvrzenou dědickou nezpůsobilost, žalovaná uvedla, že tvrzení žalovaného o tom, že se měla dopustil zavrženíhodného jednání proti přímé rodině zůstavitele považuje za irelevantní, neboť důvodem dědické nezpůsobilosti, pokud jde o zavrženíhodné jednání, může být toliko jednání proti poslední vůli zůstavitele, kterého se nedopustila. K rozšíření důvodů dědické nezpůsobilosti spočívající v údajném neposkytnutí pomoci zůstavitelce v souvislosti s incidentem dne 4. 5. 2000 namítala, že tato otázka byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 36/2012, a nelze ji proto namítat opakovaně. Požadovala zamítnutí žaloby.

3. Soud o věci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č.j. 7 C 32/2019-135 (prvý rozsudek) tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí založil na tom, že předmětná závět neobsahuje náležitosti uvedené v ust. § 476 a § 476a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), neboť závěť obsahuje dvě data (z toho jedno v ověřovací doložce pravosti podpisu), kdy mělo údajně dojít k jejímu podpisu (pořízení), což činí závěť neplatnou. Soud, shodně jako ve věci sp. zn. 6 C 36/2012 (neboť tento procesní postup byl v tam vedené věci aprobován odvolacím soudem i Nejvyšším soudem ČR, k tomu srov. § 13 o.z.), pro nadbytečnost upustil od dalšího dokazování, zejm. znaleckého (tj. výslechu znalce [jméno FO]), kdy s ohledem na výpověď svědkyně [jméno FO] učiněné v řízení sp. zn. 6 C 36/2012, která podpisy zůstavitelky na obou závětích ověřovala v ten samý moment, uzavřel, že je vyloučeno, že by zůstavitelka svůj podpis před ověřujícím orgánem uznala za vlastní a tento orgán mylně v podpisové doložce uvedl, že zůstavitelka listinu před orgánem vlastnoručně podepsala, jak tvrdil žalobce. Co do žalobcem namítaných důvodů dědické nezpůsobilosti pak soud v prvém rozsudku uzavřel, že tyto nemohou být dány, neboť žalobce netvrdil žádné právně relevantní důvody (skutečnosti) vymezené v ust. § 469 ObčZ, které by byly způsobilé založit dědickou nezpůsobilost žalované, a i pokud by tomu tak bylo, z textu uvedené závěti se podává, že zůstavitelka povolala žalovanou za svou dědičku ohledně vybraných movitých věci, z čehož lze uzavřít, že případné důvody dědické nezpůsobilosti žalované, pokud by již dány byly, zůstavitelka žalované prominula a dědit ji umožnila, a dále s odkazem na judikaturu NS ČR uzavřel, že nelze jako důvod dědické nezpůsobilosti důvodně namítat to, že žalovaná vyslovila podezření na ovlivnění zůstavitelky v době pořízení závěti, resp. platnost závěti zpochybňovala, neboť toto je v obecné rovině právem každého dědice a nemůže tedy založit jeho dědickou nezpůsobilost.

4. Prvý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím soudem usnesením ze dne 26. 8. 2024, č.j. 69 Co 205/2024-170. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl znalecké dokazování v potřebném rozsahu, když nevyslechl znalce [jméno FO] k tvrzení žalobce ohledně (ne)správnosti a (ne)pravosti ověřovací doložky na předmětné závěti. Dále odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že postupoval nesprávně, když se spokojil pouze se čtením protokolů o výslechu svědků z řízení sp. zn. [spisová značka] a neprovedl jejich výslech. Soud odvolací uložil soudu prvního stupně provést výslech znalce [jméno FO] a dále výslech svědkyně [jméno FO], a „případně“ provést výslech dalších svědků k důvodům dědické nezpůsobilosti.

5. Soud v obnoveném řízení doplnil dokazování dle závazných pokynů soudu odvolacího, přičemž provedl výslech znalce [jméno FO], vyslechl svědkyni [jméno FO] a k dalším důkazním návrhům žalobce (po poučení žalobce podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že neunáší důkazní břemeno) ustanovil znalce z oboru písmoznalectví [tituly před jménem] [jméno FO]. Na základě doplněného dokazování a dokazování v původním řízení před soudem prvního stupně, kdy jednotlivé důkazy soud hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř., dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu věci.

6. Z dědického spisu zdejšího soudu sp. zn. 26 D 91/2008, konkrétně pak z usnesení č.j. 26 D 91/2008-408 ze dne 5. 11. 2018 má soud za prokázáno, že tímto usnesením byl žalobce vyzván, aby do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu, že žalovaná není dědickou po zůstavitelce, a že žalobce je dědicem ze zákona a podle závěti ze dne 20. 3. 2004. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 3. 2019, a to ve spojení s usnesením Městského soud v Praze ze dne 27. 2. 2019, č.j. 29 Co 541/2018-427. Z usnesení odvolacího soudu má soud za prokázáno, že výzva na žalobce k podání žaloby byla shledána důvodnou potud, že žalobce zpochybnil správnost ověřovací doložky ze dne 29. 3. 2004 na závěti ze dne 20. 3. 2004, a dále potud, že žalobce v rámci dědické nezpůsobilosti žalované nově namítá, že se žalovaná dopustila trestného činu vůči žalobci, kdy s ohledem na takto vznesené námitky mají tyto skutkový, nikoliv ryze právní, charakter, a proto mají být řešeny ve sporném řízení. S ohledem na právní moc citovaného usnesení poslední den k podání žaloby připadl na 20. 4. 2019. Žaloba podaná dne 18. 4. 2019 byla podána včas.

7. Ze závěti datované dnem 20. 3. 2004 má soud za prokázáno, že tato listina, která je psaná vlastní rukou zůstavitelky (to nebylo mezi účastníky sporné), obsahuje ověřovací doložku podpisu zůstavitelky vyhotovenou [jméno FO], úřednicí Úřadu městské části Praha 6 dne 29. 3. 2004, z níž se podává, že uvedenou listinu zůstavitelka před úřednicí podepsala, a to právě v den tohoto ověření, tj. dne 29. 3. 2004 (škrtnuto „uznal podpis za vlastní“, ponecháno „podepsal“). Z textu této listiny má soud za prokázáno, že zůstavitelka v této listině uvedla, že odkazuje veškerý svůj majetek žalobci, konkrétně pak rodinný dům [adresa] s dovětkem, že žalovaná zdědí osobní auto. Dále v závěti zůstavitelka rozvádí, jakého jednání se dopouští manžel žalované, že touží dědit, že žalobce všude pomlouvá a říká o něm, že má AIDS, že k nim nesmí, aby je nenakazil, že zůstavitelku vyhodil z jejich domu a že s ní praštil o zem, až měla otřes mozku.

8. Ze závěti ze dne 10. 3. 2004 soud zjistil, že v této závěti žalovaná shodně jako v závěti ze dne 20. 3. 2004 brojí proti manželu žalované, k tomu nad rámec textu závěti ze dne 20. 3. 2004 dodává, že si manžel žalované najal na zůstavitelku a syna psychický teror, který trvá od roku 1998, ve kterém mu velmi ochotně pomáhá rodina [jméno FO], a to [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a další členové rodiny. Dále v této závěti uvádí, že dcera může něco zdědit, ale až po smrti jejího manžela, pokud bude mít žalobce ochotu, protože na něj byli všichni zlí a usilovali mu o život.

9. Z rozsudku soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 6 C 36/2012 ze dne 9. 3. 2016 soud zjistil, že předmětem tohoto řízení bylo určení, že žalovaná není dědičkou po zůstavitelce, a že žalobce je dědicem po zůstavitelce, a to podle závěti ze dne 10. 3. 2004. I v tomto řízení byla žaloba žalobce zamítnuta, rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2016. V tomto řízení, na rozdíl od řízení právě vedeného, se žalobce jednak dovolával závěti datované dnem 10. 3. 2004, jež byla podepsána a podpis na ní ověřen za stejných okolností, jako závěť ze dne 20. 3. 2004, a pokud jde o důvody dědické nezpůsobilosti žalované, ty žalobce v tam vedeném řízení vymezil tak, že se žalovaná dopustila trestného činu neposkytnutí pomoci zůstavitelce v souvislosti s incidentem mezi zůstavitelkou a manželem žalované [jméno FO] ze dne 4. 5. 2000. Žaloba žalobce byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že závěť ze dne 10. 3. 2024 byla shledána neplatnou a žalobcem tvrzené důvody dědické nezpůsobilosti nebyly prokázány.

10. Z výňatku z ověřovací knihy Úřadu Městské části Praha 6, položka 241/6 má soud za prokázáno, že dne 29. 3. 2004 zůstavitelka před tímto správním orgánem podepsala dvě listiny, resp. dvě závěti, přitom s přihlédnutím k tomu, co v řízení tvrdil žalobce, má soud za prokázáno, že šlo právě o závěti ze dne 10. 3. 2004 (řešena ve věci sp.zn. 6 C 36/2012) a ze dne 20. 3. 2004 (ta je předmětem tohoto řízení). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že tato položka ověřovací knihy se vztahuje k závěti ze dne 20. 3. 2004, jakož i k té ze dne 10. 3. 2004, když v tomto směru žalobce namítal toliko to, že se ověřující úřednice [jméno FO] spletla.

11. Soud v obnoveném řízení vyžádal u Městské časti Praha 6 originál ověřovací knihy (pro účely znaleckého zkoumání), avšak v reakci na žádost soudu Městská část Praha 6 přípisem na č.l. 177 sdělila, že originál ověřovací knihy již není k dispozici, neboť byl skartován po uplynutí skartační lhůty v roce 2015. Z tohoto důvodu soud nereflektoval na návrh žalobce učiněný na posledním jednání, aby soud opětovaně dotazoval Městskou část Praha 6 k vydání originálu ověřovací knihy, příp. doložení skartačního protokolu, když vyjádření orgánu veřejné moci na č.l. 177 neměl důvod nedůvěřovat.

12. Soud v obnoveném řízení k pokynu odvolacího soudu doplnil dokazování výslechem svědkyně [jméno FO], z něhož zjistil, že svědkyně vypovídala shodně jako v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 6 C 36/2012. Svědkyně v rámci svého výslechu potvrdila, že předmětné ověření pravosti podpisu provedla, odkázala na údaje uvedené ve výňatku z knihy podpisů, který je součástí spisu (byl svědkyni předestřen), podrobnosti si logicky s ohledem na odstup doby již nepamatovala. Z předloženého výňatku potvrdila, že v uvedený den byly ověřovány dva podpisy na dvou listinách, a že z textu položky ověřovací knihy vyplývá, že zůstavitelka listiny vlastnoručně podepsala před ověřujícím orgánem. Svědkyně současně vyloučila, že by někdo přinesl již podepsanou listinu a ona to špatně zaznamenala do ověřovací knihy a podpisové doložky. Výslech svědkyně soud hodnotí jako zásadně věrohodný, kdy nezaznamenal ničeho, co by mělo věrohodnost svědkyně zpochybnit, svědkyně již pro Městskou část nepracuje a neměla jakýkoliv zájem na výsledku řízení, s ohledem na odstup doby se již ani nemusela obávat žádného postihu v souvislosti s jí provedenou činností ověření.

13. Soud dále v obnoveném řízení z pokynu odvolacího soudu doplnil dokazování výslechem znalce [jméno FO] postupem podle § 127 odst. 2 o.s.ř. Znalec při svém výslechu ve vztahu k podstatě sporu uvedl, že svůj závěr postavil na prostém porovnání dvou sporných podpisů (podpisu na závěti a podpisu v ověřovací knize), přičemž zde shledal drobné rozdílnosti. Z toho pak usoudil, že podpisy byly vyhotoveny v jiných časových obdobích. Uvedl, že nemůže posoudit, že by se někdo podepsal nějak a s odstupem několika málo minut se podepsal jinak. Ke svým závěrům pak doplnil, že nejsou jednoznačné.

14. Jelikož ani výslech znalce [jméno FO] nevedl k odstranění pochybností nad jeho posudkem a k prokázání tvrzení žalobce o (ne)pravosti a (ne)správnosti ověřovací doložky, neboť i laiku je obecně známá skutečnost, že pravděpodobnost dvou totožných podpisů od jednoho pisatele se limitně blíží nule a takové zjištění pro případ ukazuje právě na nepravost podpisu (pravost podpisů zůstavitelky však v řízení nebyla zpochybňována), dospěl soud k závěru, že zjištění, na nichž znalec [jméno FO] postavil své závěry (porovnání dvou podpisů a zjištění drobných rozdílů), nemohou obstát, jsou krajně pochybné, a proto soud poučil žalobce podle § 118a odst. 3 o.s.ř., že neunáší důkazní břemeno ke svému tvrzení o (ne)pravosti a (ne)správnosti ověřovací doložky. Na toto poučení reagoval žalobce tak, že navrhl zpracování znaleckého posudku soudem ustanoveným znalcem, čemuž soud vyhověl.

15. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že u sporných podpisů nelze jednoznačně písmoznalecky určit dobu jejich vzniku, a to z důvodu absence identifikačně významných znaků, vztahujících se k určitému období, v písemném projevu zůstavitelky. Nelze tak stanovit, zda byly vyhotoveny v jeden den, popř. v určitém odstupu. Na tyto závěry nemá vliv to, že srovnávací materiál byl v prostých kopiích, neboť kvalita těchto kopii byla pro znalecké zkoumání postačující. Ke znaleckému posudku znalce [jméno FO] pak znalec [jméno FO] uvedl, že metody uvedeného znalce se zcela vymykají metodám užívaným při zkoumání doby vzniku podpisu v oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma. Znalec dále ve svém posudku popsal postup, jakým způsobem se v daném případě zkoumání obvykle postupuje, a uvedl, v čemž konkrétně znalec [jméno FO] těmto obecně uznávaným metodám nedostál. Znalec [jméno FO] dále dodal, že Znalec [jméno FO] vyslovil jednoznačný závěr bez jakéhokoliv zdůvodnění a dodal, že i ve svém svérázném způsobu zkoumání se znalec [jméno FO] dopustil řady nedostatků, nepřesností a nelogických postupů.

16. Soud k návrhu žalobce postupem podle § 127 odst. 2 vyslechl znalce [jméno FO]. V rámci svého výslechu znalec setrval na svých závěrech formulovaných v písemném vyhotovení posudku a logicky a přesvědčivě je zdůvodnil. Dodal, jaké měl pro své zkoumání podklady, že vycházel z obsahu spisu, z vyžádaných dostupných materiálů (i v součinnosti se soudem, viz. č.l. 212 p.v.), za účelem obstarání srovnávacího materiálu oslovil i účastníky řízení s žádostí o dodání podkladů a odkázal na odbornou literaturu z níž vycházel. Uvedl, že ani znalecké zkoumání z odvětví technického zkoumání listin by s ohledem na předmět tohoto znaleckého odvětví nebylo způsobilé s vyšší mírou pravděpodobnosti odpovědět na otázku doby vzniku sporných podpisů, a to právě s ohledem na malý časový odstup (9 dnů) obou sporných podpisů. K dotazům na vnitřní a vnější podmínky při činění obou podpisů znalec uvedl, že ani při jejich prokázání a zohlednění nelze dojít spolehlivých závěrů o rozdílnosti doby vzniku sporných podpisů.

17. Při jednání soudu dne [datum] soud podle § 118a odst. 1 o.s.ř. vyzval žalobce, aby doplnil, resp. upřesnil svá tvrzení o tom, v jakém konkrétním jednání je spatřovaná dědická nezpůsobilosti žalované, na to žalobce reagoval toliko tak, že je spatřována v neposkytnutí pomoci zůstavitelce v souvislosti s jejím napadením dne 4. 5. 2000. Jiné jednání žalované, nad rámec svých předchozích tvrzení, žalobce neupřesnil, resp. nespecifikoval.

18. Další dokazování soud neprováděl, když měl za to, že dokazování doplnil podle závazných pokynu odvolacího soudu. Bylo tomu tak zejména i proto, že další důkazní návrhy žalobce (výslech svědka [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], na nichž žalobce trval) se vztahovaly k tvrzením žalobce ohledně důvodu dědické nezpůsobilosti žalované spočívající v neposkytnutí pomoci zůstavitelce v souvislosti s údajným incidentem mezi manželem žalované a zůstavitelkou dne 4. 5. 2000, jak potvrdil žalobce prostřednictvím své zástupkyně při jednání dne 16. 10. 2024, avšak tato otázka jako důvod dědické nezpůsobilosti žalované byla pravomocně vyřešena soudem prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 36/2012. Shodně tak soud (již v původním řízení před soudem prvního stupně) zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování o vyjádření státního zastupitelství Praha 6, které by mělo být součástí spisu sp.zn. 6 C 36/2012, dále lékařskou zprávu o šetření zůstavitelky ze dne 4. 5. 2005 a dále prohlášení svědka [jméno FO] ze dne 22. 9. 2014, neboť i tyto listiny se týkaly incidentu ze dne 4. 5. 2000, který byl projednáván jako tvrzený důvod dědické nezpůsobilosti žalované v řízení 6 C 36/2012. V opětovném posuzování tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti žalované tak soudu brání překážka „res iudicata“ (srov. 159a odst. 4 o.s.ř.).

19. Soud dále nereflektoval na důkazní návrhy žalobce spočívající ve zpracování revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a dále posudku z oboru technické zkoumání listin, když tyto důkazní návrhy soud v kontextu závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho výslechu (viz. shora) vyhodnotil jako bezpředmětné.

20. Soud dále nereflektoval ani na nový důkazní návrh výslechem svědkyně [jméno FO], kdy k dotazu soudu, k čemu by tato svědkyně měla vypovídat, žalobce uvedl, že se před několika týdny dozvěděl, že uvedená svědkyně v roce 2004 měla potkat zůstavitelku, jak nesla podepsanou závěť na úřad k ověření. Soud nemá důvod pochybovat, že výslech této svědkyně by ničeho nového nepřinesl, a to jednak s ohledem na odstup času (21 let), a dále s ohledem na skutečnost, že předmětného dne zůstavitelka na ÚMČ Praha 6 nesla 2 závěti. Je jen těžko uvěřitelné, že by zůstavitelka cestou na úřad za účelem ověření závětí probírala obsah těchto závětí se třetími osobami a dále je zcela neuvěřitelné, že by se žalobce, který se ohledně platnosti sporných závětí soudí s žalovanou již od roku 2012, o takové skutečnosti dozvěděl teprve před několika týdny.

21. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce a žalovaná jsou dětmi zůstavitelky. Zůstavitelka dne 20. 3. 2004 sepsala vlastní rukou závět, v níž odkázala veškerý svůj majetek, konkrétně rodinný dům, žalobci, a tuto závěť teprve dne 29. 3. 2004 (stejně jako závět ze dne 10. 3. 2004, o níž bylo vedeno řízení pod sp.zn. 6 C 36/2012) podepsala před úřadem Městské částí Praha 6, konkrétně ověřující úřednicí [jméno FO], jak je zaznamenáno v ověřovací knize pod položkou ověření 241/6, kde je uvedeno, že toho dne zůstavitelka podepsala 2 listiny (2 závěti). Datum sepisu závěti dne 20. 3. 2004 a datum podpisu závěti dne 29. 3. 2004 jsou tak rozdílné a datum skutečného podpisu holografní závětí zůstavitelky není proveden její vlastní rukou, ale je strojově natištěn v ověřovací doložce. V uvedené závěti, a to ve vztahu k důvodům dědické nezpůsobilosti na straně žalované, jak je vymezil skutkově žalobce v žalobě, se neuvádí ničeho. Není v nich specifikováno žádné konkrétní jednání v takových podrobnostech, aby jej mohl soud podrobit právnímu posouzení podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) jako trestný čin. K výzvě soudu podle § 118a odst. 1 o.s.ř. žalobce ani žádné konkrétní jednání ve shora uvedených podrobnostech nespecifikoval (netvrdil), odkázal jen na incident ze dne 4. 5. 2000. Soud tedy skutkově uzavírá, že ve vztahu k důvodům dědické nezpůsobilosti na straně žalované, spočívajících v tom, že žalovaná se měla dopustit trestného činu proti žalobci jako přímému potomku zůstavitelky, chybí dostatečně konkrétní skutková tvrzení žalobce, přičemž z listin (závětí) se v tomto směru ničeho nepodává (mimo to, procesní povinnost tvrzení nelze nahrazovat prováděním dokazování). Ze závěti se dále podává že zůstavitelka vyjádřila vůli, že žalovaná, i přes obsah pořízených závětí, dědit může, a to nejméně auto, a dále též „něco“, avšak až po smrti jejího manžela, pokud bude mít žalobce ochotu. Z uvedeného lze skutkově uzavřít, že i kdyby konkrétní důvody dědické nezpůsobilosti před datem pořízení závěti dány byly, zůstavitelka je žalované prominula. Důvod dědické nezpůsobilosti žalované spočívající v neposkytnutí pomoci zůstavitelce v souvislosti s incidentem ze dne 4. 5. 2000 je vyvrácen rozsudkem zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016 ve věci sp.zn. 6 C 36/2012, který současně stran tohoto důvodu dědické nezpůsobilosti tvoří překážku věci rozsouzené. Dále již žalobce jako důvod dědické nezpůsobilosti namítal toliko to, že žalovaná nevyvinula žádnou snahu o údajné překažení protiprávního jednání jejího manžela vůči zůstavitelce a dále to, že žalovaná jednala proti poslední vůli zůstavitelky tím, že jí zpochybňovala v dědickém řízení tvrzením, že má podezření na sepsání závěti pod nátlakem, čímž poslední vůli zůstavitelky bagatelizovala a zpochybňovala.

22. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

23. S ohledem na datum úmrtí zůstavitelky dne 18. 12. 2007 posuzoval soud platnost závěti a dědickou způsobilost žalované podle zákona č. 40/1964 Sb., ObčZ, a to s ohledem na ust. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.).

24. Podle ust. § 476 ObčZ platí, že zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (odst. 1). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (odst. 2).

25. Podle ust. § 476a ObčZ platí, že vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

26. Podle ust. § 469 ObčZ platí, že nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

27. Podle ustálené judikatury (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1454/2005) k náležitostem, které musí pod sankcí neplatnosti každá (tedy i holografní) závěť obsahovat, patří též uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla podepsána. Pro posouzení, zda v holografní závěti musí být den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden vlastní rukou zůstavitele nebo zda postačuje, aby tyto údaje byly v této závěti uvedeny i jinak, je určující ust. § 476a o.z., podle nějž u holografní závěti musí být všechny náležitosti (celý text) závěti napsány vlastní rukou zůstavitele. V případě, že by datum (den, měsíc a rok), kdy byla závěť podepsána, byl v závěti uveden někým jiným než zůstavitelem, není možné hovořit o tom, že by závěť byla zůstavitelem napsána jeho vlastní rukou, jak se vyžaduje v ust. § 476a občanského zákona, pročež je taková závět neplatná pro rozporu s ust. § 476 odst. 2 o.z. ve spojení s ust. § 476a o.z. (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 586/98).

28. Soud má za bez pochybností prokázáno kopií ověřovací knihy Úřadu městské části Praha 6 (originál nebylo možno již vyžádat pro jeho skartaci) i výslechem slyšené svědkyně [jméno FO], matrikářky Úřadu městské části Praha 6, že zůstavitelka podepsala závěť ze dne 20. 3. 2004 až před úřednicí Úřadu městské části Praha 6 dne 29. 3. 2004 a tato úřednice vlastní rukou zaznamenala na závěť (na její rub v ověřovací doložce) datum podpisu závěti. Za tohoto stavu věci nemůže být holografní závěť s datem 20. 3. 2003 platným právním úkonem ve smyslu ust. § 476 a § 476a ObčZ, neboť neobsahuje zůstavitelčinou vlastní rukou psané datum pořízení závěti a nesplňuje tak požadavky kladené zákonem na tento typ právního úkonu, pročež je taková závět neplatná. Tvrzení žalobce, že zůstavitelka závěť podepsala při jejím pořízení, tedy dne 20. 3. 2003, a že dne 29. 3. 2004 si nechala pouze ověřit celou závěť, byla provedeným dokazováním přesvědčivě vyvrácena výslechem svědkyně [jméno FO], přičemž opak nebyl k četným důkazním návrhům žalobce (znaleckým dokazováním) provedeným soudem prokázán. Platí tedy presumpce správnosti veřejné listiny (závěti s ověřovací doložkou). Soud proto po právní stránce uzavřel, že závět ze dne 20. 3. 2004 je absolutně neplatnou.

29. Dále se proto soud zabýval zkoumáním tvrzené dědické (ne)způsobilosti žalované ve smyslu ust. § 469 občanského zákona. V tomto směru žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaná se mohla dopustit zavrženíhodného jednání proti vůli zůstavitelky tím, že v dopisu notářce [tituly před jménem] [jméno FO] píše, že má vážné podezření, že závět byla sepsána pod nátlakem a dále, že se mohla dopustit jednání v úmyslu poškodit dědická práva žalobce.

30. Je potřeba připomenout, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 5. 11. 2018 č.j. 26 D 91/2008-408 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č.j. 29 Co 541/2018-427 byl žalobce odkázán podat žalobu mj. s ohledem na jeho tvrzení dědické nezpůsobilosti žalované spočívající v tom (viz. odůvodnění tohoto usnesení), že se žalovaná měla dopustit trestného činu proti žalobci, jako synovi zůstavitelky. Žádné takové jednání žalované však žalobce v žalobě nepopsal, a to ani k výzvě soudu podle § 118a odst. 1 o.s.ř.

31. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, ze dne 9. 8. 2018 přitom tento soud uvedl, že O dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například, aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Zřejmě půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nebude možno považovat takové jednání dědice, jehož cílem bude dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici. Dědická nezpůsobilost sice může nastat i tehdy, „podstrčí-li“ dědic zůstaviteli k podpisu listinu, ve které zůstavitel uvedl svoji poslední vůli, i když pro nedostatek formálních náležitostí by v listině uvedená závěť neobstála jako platný právní úkon. Nicméně okolnost, že dědic v průběhu dědického řízení předložil neplatnou závěť, nemůže sama o sobě způsobit, že by byl nezpůsobilý dědit. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy by bylo dáno například tehdy, kdyby se podařilo prokázat, že dědic sám takovou závěť napsal, nebo kdyby předložil soudu jako vlastnoruční závěť zůstavitele, o níž prokazatelně věděl, že nebyla zůstavitelem vlastnoručně sepsána. Jestliže nebyl prokázán úmysl dědice vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, ani jiné zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, nelze dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti.

32. Ze shora uvedených právních závěrů vyplývajících z odkazované judikatury Nejvyššího soudu přitom zřetelně vyplývá, že jednání žalované spočívající v tom, že vyjádřila pochybnosti nad tím, zda zůstavitelka nebyla při sepisu závěti ovlivněna, nemůže být způsobilým důvodem dědické nezpůsobilosti, neboť nesměřuje proti poslední vůli zůstavitelky, nýbrž proti žalobci jako obmyšlenému dědici. Nadto jednání žalované popsané žalobcem a vydávané za zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitelky, nemůže v kontextu závěrů plynoucích ze shora odkazované judikatury Nejvyššího soudu zásadně obstát, neboť se zcela míjí s příkladným popisem možných jednání nastíněných Nejvyšším soudem (a jim obdobným), které lze pro případ jako zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitelky považovat.

33. Mimo to, dle ust. § 469 ObčZ se dědic i v případě prokázání důvodů dědické nezpůsobilosti může stát dědicem zůstavitele, pokud mu zůstavitel jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost, promine. Logickým výkladem dotčeného ustanovení pak nelze dojít jiného závěru, než že je-li namítána dědická nezpůsobilosti spočívající ve spáchání trestného činu, musí k němu dojít ještě za života zůstavitele, aby tento důvod dědické nezpůsobilosti mohl být zůstavitelem, pro případ prominut. Prominutí může zůstavitel vyjádřit výslovně (například v závěti), může k němu však dojít i konkludentně nebo mlčky (je-li z chování zůstavitele zřejmé, že pachateli odpustil, pokud pachatele bez dalšího ustanoví v závěti dědicem i přesto, že mu je čin pachatele znám apod.). Z odkazované judikatury NS ČR potom vyplývá, že důvody dědické nezpůsobilosti vzniklé až po smrti zůstavitele, se mohou vztahovat výlučně k jednání proti poslední vůli zůstavitele (např. zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením). Nic takového však nebylo žalobcem tvrzeno, natož pak prokázáno.

34. Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že důvody dědické nezpůsobilosti žalované namítané žalobcem v žalobě nemohou zásadně obstát, neboť žalobce jednak nevymezil žádné konkrétní jednání žalované v podrobnostech tak, aby mohlo být posouzeno, zda se může jednat o trestný čin proti žalobci, ani ve smyslu shora odkazované judikatury NS netvrdil žádné relevantní jednání žalované, které by mohlo být posouzeno jako zavrženíhodné jednání žalované proti poslední vůli zůstavitelky.

35. Pokud žalobce tvrdil další důvod dědické způsobilosti spočívající v tom, že žalovaná věděla o jednání jejího manžela, kterého se dle textu závětí měl dopouštět vůči žalobci a nevyvinula žádnou snahu a zájem o překažení tohoto protiprávního jednání, pak takové vymezení pasivního jednání žalované zásadně nemůže založit důvod její dědické nezpůsobilosti, neboť se zcela míjí se skutkovou podstatou právní normy obsažené v ust. § 469 ObčZ, neboť nemůže nenaplňovat žádnou skutkovou podstatu kteréhokoliv trestného činu vymezeného trestním zákonem (s ohledem na datum úmrtí zůstavitelky zák. č. 140/1961 Sb.).

36. Konečně pokud žalobce namítal dědickou nezpůsobilost žalované s ohledem na neposkytnutí pomoci zůstavitelce při incidentu ze dne 4. 5. 2000, tento důvod dědické nezpůsobilosti byl odmítnut v řízení vedeném zdejším soudem pod sp.zn. 6 C 36/2012 (k tomu viz. shora).

37. Pro úplnost pak soud dodává, že i kdyby důvody dědické nezpůsobilosti dány byly, z textu předmětných závětí se podává, že žalovaná byla i přes obsah a text závětí povolána k dědění, byť jen co do tam uvedených movitých věcí, z čehož lze dle názoru soudu usuzovat na prominutí případných důvodů dědické nezpůsobilosti žalované vzniklých před datem pořízení předmětných závětí, byly-li by již prokázány.

38. Ze všech shora rozvedených důvodu proto soud dospěl k závěru, že žaloba žalobce důvodná není, a proto jí výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 45 677, 50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč (za úkony učiněné před 31.12.2024) a z tarifní hodnoty 65 000 Kč (za úkony učiněno po 1.1.2025), a to za úkony právní služby dle § 11 a.t. spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, vyjádření ze dne 28. 6. 2019, účast u jednání dne 6. 12. 2021, vyjádření ze dne 15. 3. 2022, účast na jednání 6. 10. 2023, vyjádření ze dne 11. 1. 2024, účast na jednání dne 28. 2. 2024, vyjádření ze dne 18. 3. 2024, účast na jednání soudu dne 22. 3. 2024, vyjádření k odvolání ze dne 7.6.2024, účast na jednání soudu dne 16.10.2024, účast na jednání soudu 20.11.2024, účast na jednání soudu dne 10.9.2025, včetně dvanácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč a jedné paušální náhrady po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 37 750 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí částku 45 677, 50 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalované na náhradě nákladů nepřiznal náhradu právního zastoupení za poradu s klientem ze dne 8.12.2023, když tento úkon právní služby nebyl nijak doložen a z obsahu spisu nevyplývá. V nákladovém výroku byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení včetně náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem.

40. Současně pak soud podle § 148 odst. 1 rozhodl o povinnosti žalobce uhradit státu české republice náhradu nákladů, které v řízení platil stát, a to podle výsledku řízení. Jde o platby spojené se znaleckým dokazováním, přičemž ke dni vyhlášení rozsudku nebyla přesná výše těchto nákladů známa, proto soud rozhodl tak, že výše těchto nákladů bude stanovena v samostatném usnesení.

41. Lhůty k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř., místo plnění náhrady nákladů pak podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení