69 Co 390/2025 - 369

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Tomáše Pirka a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná Česká republika – [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu škody a nemajetkové újmy, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10C 146/2024-328, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 9. 2025, č. j. 10C 146/2024-339, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 56 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 56 000 Kč od 8. 8. 2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 400 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 463 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 98 382 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila celkem 188 328 Kč s příslušenstvím, a to jako (i) náhradu nákladů účelně vynaložených na obhajobu ve výši 9 800 Kč, (ii) přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 88 528 Kč a (iii) přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši 90 000 Kč. Uvedených částek se žalobce domáhal z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“).

3. Žaloba byla původně podána na částku 4 974 280 Kč (náklady obhajoby 434 148 Kč, ušlý zisk 3 379 604 Kč, zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání 1 000 000 Kč, zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení 160 528 Kč). Po podání žaloby žalovaná poskytla dobrovolné plnění na části uplatněných nároků (náklady obhajoby 332 508 Kč, nezákonné trestní stíhání 110 000 Kč a nepřiměřená délka řízení 72 000 Kč,) a dne 19. 9. 2024 vydala stanovisko. Žalobce vzal žalobu částečně zpět v úhrnu 4 785 952 Kč (z toho 910 000 Kč u nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, 72 000 Kč u nároku za nepřiměřenou délku řízení, 424 348 Kč u nákladů obhajoby a 3 379 604 Kč u ušlého zisku). Řízení tak nadále pokračovalo co do 188 328 Kč (90 000 Kč nezákonné trestní stíhání + 88 528 Kč nepřiměřená délka + 9 800 Kč náklady obhajoby)

4. Žalovaná namítala, že žalobci již bylo v rámci předběžného projednání nároku částečně plněno a ve zbytku nároky neuznala (zejména pro neúčelnost části požadovaných úkonů obhajoby a pro nedůvodnost dalšího zadostiučinění nad rámec již poskytnutých částek).

5. Soud prvního stupně rozhodl o nárocích žalobce na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a z hledisek vymezených judikaturou Nejvyššího soudu. U nároku za nepřiměřenou délku řízení uzavřel, že trestní řízení trvalo od 31.7.2014 do 9.8.2023 (tedy 9 let) a je nepřiměřené, přičemž při stanovení zadostiučinění vyšel ze základní částky 120 000 Kč (15 000 Kč za první dva roky a 15 000 Kč za každý další rok), kterou snížil o 20 % pro skutkovou a právní složitost věci a o dalších 20 % pro počet soudních instancí; tím dospěl k částce 72 000 Kč, kterou žalovaná již poskytla, takže žalobu na doplatek v této části zamítl. U nároku za nezákonné trestní stíhání soud prvního stupně hodnotil povahu stíhané trestné činnosti, délku zásahu, medializaci a konkrétní dopady do osobnostní a profesní sféry; zdůraznil, že kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk jsou určena pro průtahy a zde se neuplatní, a že výše zadostiučinění musí odpovídat srovnatelným případům. Pro výši zadostiučinění provedl srovnání s judikaturou, mimo jiné s rozhodnutími, kde byla přiznána částka 90 000 Kč při kratším stíhání, částka 441 000 Kč v případě veřejně činné osoby s významnými dopady a částka 400 000 Kč u jiné osoby stíhané ve stejné trestní věci s rozsáhlejšími zásahy do osobnostní sféry; ve srovnání zdůraznil, že v projednávané věci šlo o dlouhodobé trestní stíhání, s dopady na veřejnou pověst a profesní sféru, avšak bez prokázání některých závažných zdravotních důsledků v intenzitě srovnávaného případu. Na tomto základě považoval za přiměřené zadostiučinění částku 200 000 Kč celkem, z níž žalovaná již dobrovolně poskytla 110 000 Kč, a proto přiznal doplatek 90 000 Kč. Úrok z prodlení přiznal od 8.8.2024 s odkazem na šestiměsíční lhůtu po uplatnění nároku u žalované a na judikaturu k počátku prodlení státu, přičemž právní základ úroku dovodil z občanského zákoníku a příslušného nařízení vlády.

7. Nárok žalobce na náklady obhajoby posoudil soud prvního stupně následovně. Především vyšel z požadavku § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož lze nahradit pouze účelně vynaložené náklady přímo směřující k odstranění nezákonného rozhodnutí. Pouhá obecná souvislost s trestním řízením nepostačuje. V této logice uzavřel, že účast advokáta při domovní prohlídce dne 30. 7. 2014 předcházela vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohla proto být nákladem vynaloženým na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí. Nárok na tento úkon proto neuznal. Za nepřiznatelný samostatně označil rovněž úkon porady s klientem z téhož dne, neboť jej považoval za pohlcený úkonem „převzetí a přípravy“ ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu bez ohledu na délku porady. U zbývajících podání – stížnosti proti zahájení trestního stíhání z 1. 8. 2014 (s doplněním z 20. 8. 2014), stížnosti z 23. 1. 2015 (s doplněním), návrhu na zastavení trestního stíhání z 20. 4. 2018 a návrhu na předběžné projednání obžaloby z 23. 8. 2018 – setrval na kvalifikaci „ úkonu“ dle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, nikoli „podání ve věci samé“ dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Na tomto základě soud dovodil, že žalobci nevzniká právo na další úhradu 9 800 Kč, a žalobu v této části zamítl 8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 a 3, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když při poměrném vyhodnocení procesního úspěchu (se zohledněním zastavení řízení po dobrovolném plnění u části uplatněných nároků) dospěl k závěru o převážném úspěchu žalované, přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč představující 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a stanovil třídenní lhůtu k plnění od právní moci rozsudku.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.), a to ve vztahu k výrokům, jimiž soud prvního stupně zamítl zbytek žaloby a přiznal náhradu nákladů řízení žalované. Současně z procesní opatrnosti napadá i opravné usnesení ze dne 4.9.2025, které opravilo částku ve výroku II. na 98 328 Kč. Žalobce namítá, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů obhajoby 9 800 Kč za konkrétní úkony právní[Anonymizováno]služby (účast na domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor 30.7.2014, poradu ke strategii obhajoby 30.7.2014 a dále čtyři písemná podání – stížnost proti zahájení trestního stíhání 1.8.2014 s doplněním 20.8.2014, stížnost proti druhému usnesení o zahájení trestního stíhání 23.1.2015, návrh na zastavení trestního stíhání 20.4.2018 a návrh na předběžné projednání obžaloby 23.8.2018), přičemž nesouhlasí se závěrem, že úkony z 30.7.2014 nelze odškodnit jen proto, že časově předcházely usnesení o zahájení trestního stíhání, a vytýká soudu prvního stupně absenci opory v judikatuře.

10. Dále žalobce namítá, že soud prvního stupně pochybil při stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, když ačkoli uzavřel, že řízení trvalo 9 let a 10 dní, vyšel ze základní částky 120 000 Kč a snížil ji o 40 %, místo aby podle žalobce aplikoval východiska stanoviska Nejvyššího soudu (první 2 roky částkou 20 000 Kč a dále 1 667 Kč měsíčně), což vede k částce 160 528 Kč, a zároveň měl reflektovat ekonomický vývoj (inflační znehodnocení) a délku řízení blížící se 10 letům; nesouhlasí i s dvojím snížením o 20 % pro „složitost“ a „počet instancí“, které podle něj vede k nepřípustnému dvojímu započtení téže okolnost. Dále zdůraznil, že ve vztahu k jeho osobě nebyla věc skutkově ani právně mimořádně složitá. Žalobce také napadl i výrok o nákladech řízení, neboť soud prvního stupně podle něj nesprávně určil tarifní hodnotu a nezohlednil, že k podání žaloby a následnému zpětvzetí došlo v důsledku toho, že žalovaná vydala stanovisko až po podání žaloby, takže měla být posouzena otázka procesního zavinění dle § 146 odst. 2 o. s. ř. (případně užití moderačního práva dle § 150 o. s. ř.) a vyčíslení úspěchu mělo reflektovat změnu předmětu řízení po částečném zastavení. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci 188 328 Kč s úrokem z prodlení od 8.8.2024 do zaplacení a současně uloží žalované nahradit žalobci náklady řízení.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.) v části, v níž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 90 000 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 8.8.2024 (výrok I.). Žalovaná namítala zejména nesprávné zohlednění dopadů do politické dráhy žalobce před formálním zahájením stíhání a nepřípustné zohlednění okolností nastalých po skončení trestního řízení.

12. Žalovaná současně namítala, že soud prvního stupně nepřípustně zahrnul do úvah o újmě a její výši okolnosti nastalé po skončení trestního řízení, když jako relevantní hodnotil i skutečnost, že trestní stíhání žalobce „doprovází i nyní“ (např. anonymní dopis adresovaný novému zaměstnavateli), ačkoli podle žalované ustálená judikatura Nejvyššího soudu vymezuje časové hranice odškodnění nemajetkové újmy tak, že negativní zásah je třeba ohraničit maximálně dobou trvání trestního řízení; žalovaná v této souvislosti výslovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27.6.2012 a zdůrazňuje, že soud prvního stupně proto neměl do úvah zahrnovat nic, co nastalo po 9.8.2023, kdy trestní řízení vůči žalobci skončilo. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby změnil napadený výrok soudu I. stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů uplatněných v odvoláních, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, zatímco odvolání žalobce je důvodné pouze zčásti.

14. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, jednotlivé důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) a na jejich podkladě učinil odpovídající skutková zjištění. Na těchto skutkových závěrech vystavěl i přiléhavé právní posouzení věci. Odvolací soud se proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a nepovažuje za účelné je v této části opakovat či parafrázovat.

15. Uvedené závěry se uplatní jak ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody ve výši 9 800 Kč, nepřiznané za specifikované úkony obhajoby, tak ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, které soud prvního stupně přiznal v částce 90 000 Kč (nad rámec již dobrovolně vyplacených 110 000 Kč), a v zásadě též ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. V posledně uvedené části však odvolací soud shledal důvod ke korekci výpočtu základní částky zadostiučinění.

16. Odvolací námitky žalobce ani žalované nepřinášejí taková nová skutková tvrzení či důkazní návrhy, jež by mohly zpochybnit správnost skutkových zjištění nebo právního posouzení věci soudem prvního stupně; v rozsahu, v němž odvolací soud přistoupil ke korekci, tak činí na základě odlišného hodnotícího závěru při aplikaci příslušných kritérií.

17. Soud prvního stupně nepřiznal náhradu za účast obhájce při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor dne 30.7.2014 s odůvodněním, že tento úkon předcházel vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které je v dané věci vymezováno jako nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost státu; u porady téhož dne pak uzavřel, že je obsažena v úkonu převzetí a přípravy zastoupení.

18. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje.

19. U nákladů obhajoby se podle § 31 odst. 1 OdpŠk odškodňují toliko ty náklady, které byly účelně vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí, resp. na postup směřující k jeho odklizení; úkon provedený před vydáním nezákonného rozhodnutí tuto vazbu zpravidla postrádá, neboť nemůže být objektivně vynaložen „na zrušení nebo změnu“ rozhodnutí, které dosud neexistovalo. Tento výklad odpovídá důrazu judikatury na přímou vazbu a účelnost nákladů v rámci § 31 odst. 1 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1745/2025, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01).

20. Za tohoto stavu odvolací soud přisvědčuje závěru soudu prvního stupně, že úkon spočívající v účasti obhájce při domovní prohlídce konané dne 30. 7. 2014 není způsobilý založit nárok na náhradu škody ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk, neboť se jedná o úkon časově předcházející samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a tudíž jej nelze kvalifikovat jako účelně vynaložený náklad směřující k jeho zrušení či změně. Stejně tak odvolací soud pokládá za správný právní závěr, že porada s klientem téhož dne je dle advokátního tarifu integrální součástí úkonu převzetí a přípravy zastoupení a nemůže být samostatně honorována mimosmluvní odměnou.

21. Odvolací soud se dále ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož zbývající žalobcem uplatněné úkony – konkrétně stížnosti proti zahájení trestního stíhání ze dne 1. 8. 2014 a 23. 1. 2015 (včetně jejich doplnění), jakož i návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 20. 4. 2018 a návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 23. 8. 2018 – je třeba subsumovat pod § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu jako návrhy a stížnosti, u nichž náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny úkonu, nikoli pod režim ‚podání ve věci samé‘ dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tomuto výkladu nasvědčuje ustálená rozhodovací praxe, jež důsledně rozlišuje mezi podáními směřujícími přímo k meritornímu rozhodnutí a procesními podáními jiného druhu.

22. K argumentu žalobce týkající se valorizace při odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení odvolací soud odkazuje na novější judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, tedy k možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.

23. Naposledy se k této problematice vyjádřil Ústavní soud shodně i v nálezu ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Odvolací soud tudíž nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.

24. Soud prvního stupně tedy při posouzení žalovaného nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení správně vycházel z § 31a OdpŠk i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též jen „Stanovisko“). Jak soud prvního stupně uvedl, výše peněžitého zadostiučinění je dle zmíněné judikatury poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek. Odvolací soud však základní částku tohoto odškodnění odvodil od částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, neboť posuzované řízení trvalo téměř devět let, tedy dobu hraničící s délkou extrémní (za kterou je obecně považována doba přesahující 10 let).

25. Odvolací soud pak souhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií, která zákon i zmíněná judikatura Nejvyššího soudu určuje jako rozhodná pro stanovení konečné výše finančního zadostiučinění, jak je učinil soud prvního stupně.

26. Odvolací soud však částečně nesdílí úvahu soudu prvního stupně o rozsahu procentního snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu skutkové a právní složitosti věci a její instanční náročnosti. Je nepochybné, že trestní řízení proti žalobci bylo skutkově i právně složitější, zahrnovalo více obviněných, rozsáhlé dokazování a projednání před soudy několika stupňů. Současně však tyto okolnosti nemohou vést k nepřiměřenému oslabení satisfakční funkce zadostiučinění, které má kompenzovat dlouhodobý a intenzivní zásah do práv žalobce.

27. Při respektování judikatorních východisek Nejvyššího soudu, podle nichž má být vliv složitosti a instančnosti řízení na výslednou výši zadostiučinění vyvážený a přiměřený konkrétním okolnostem případu, považuje odvolací soud ve věci žalobce za odpovídající snížení základní částky o 10 % z důvodu skutkové a právní složitosti řízení a o dalších 10 % z důvodu jeho instanční náročnosti, tedy celkem o 20 %. Takto stanovená korekce dostatečně reflektuje specifika posuzovaného trestního řízení, aniž by byla narušena přiměřenost a spravedlivost poskytnutého peněžitého zadostiučinění.

28. S ohledem na shora uvedené odvolací soud přistoupil k určení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v trvání devíti let tak, že z výchozí částky 160 000 Kč uplatnil procentní modifikaci odpovídající 10 % z titulu skutkové a právní složitosti a 10 % z titulu instanční náročnosti, tedy celkem 20 %, v důsledku čehož činí konečná částka přiměřeného zadostiučinění 128 000 Kč. Jelikož však žalobci již byla ze strany žalované v mimosoudní fázi dobrovolně poskytnuta částka 72 000 Kč, je žaloba důvodná v rozsahu rozdílu mezi přiznanou částkou a plněním poskytnutým, tj. 56 000 Kč.

29. Neztotožnil-li se žalobce s postupem soudu prvního stupně, jenž při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění promítl do korekce základní částky jednak hledisko složitosti věci a jednak instančnost řízení, odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně postupoval v intencích § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Správně vyšel ze základní částky a následně ji modifikoval podle jednotlivých hodnotících kritérií. V rámci kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) přiléhavě zohlednil skutkovou a důkazní náročnost sporu, jakož i jeho procesní stránku; přitom přihlédl též k instančnosti řízení jako k dílčímu aspektu procesní složitosti, který se promítá do celkového posouzení tohoto kritéria (srov. bod 44. napadeného rozsudku).

30. Odvolací soud připomíná, že určení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk nepředstavuje mechanický (aritmetický) výpočet. Postup spočívající ve stanovení tzv. základní částky a její následné korekci podle jednotlivých hodnotících kritérií tvoří toliko metodické vodítko pro přezkoumatelnou úvahu soudu. Samotná metodika nemůže být aplikována formalisticky s cílem dospět k „matematicky přesnému“ výsledku. Rozhodující je, zda výsledná částka odpovídá požadavku přiměřenosti ve světle všech relevantních okolností a kritérií daného případu.

31. K námitkám žalované, že soud prvního stupně nesprávně zohlednil (při posuzování nároku na odškodění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání) dopady do politické dráhy žalobce před formálním zahájením stíhání a nepřípustně zohlednil okolnosti nastalé po skončení trestního řízení, odvolací soud uvádí následující. Soud prvního stupně při posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání nepochybil, když při svém rozhodování vyšel z hledisek vymezených zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle kterého soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby s tím, že forma a případná výše zadostiučinění přitom nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Po promítnutí správných skutkových zjištění, která na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně ve vztahu k tomuto nároku učinil, a ze kterých vyplynuly zjevné negativní vlivy, které posuzované trestní stíhání mělo na její osobní a rodinný život, pak rovněž přiléhavě uzavřel, že je namístě přiznat žalobci odškodnění finanční.

32. K námitce žalovaného týkající se časového vymezení odvolací soud uvádí, že Nejvyšší soud akcentuje vazbu posuzovaného zásahu primárně na dobu trvání trestního řízení, avšak to samo o sobě nevylučuje, aby soud v rámci hodnocení intenzity a následků zásahu vycházel i z konkrétních projevů stigmatizace jako následků nezákonného stíhání, pokud tím soud fakticky „neprodlužuje“ odškodňované období, nýbrž hodnotí důsledky zásahu v rovině přiměřenosti satisfakce. Odvolací soud současně připomíná, že výše přiznaného zadostiučinění vyplývá z komplexního posouzení všech relevantních dopadů nezákonného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce; zmíněná okolnost je proto jen jedním z hodnotících prvků, který dokresluje celkový obraz věci, nikoli jediným podkladem pro přiznanou výši.

33. V intencích judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, provedl soud prvního stupně rovněž srovnání s obdobnými případy nezákonných trestních stíhání, kdy ve věcech, které považoval za nejbližší projednávanému případu, bylo poškozeným přiznáno zadostiučinění v rozmezí 90 000 Kč až 400 000 Kč. S ohledem na soudem prvního stupně popsaná specifika a individuální okolnosti projednávané věci považuje odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, za přiměřené a spravedlivé odškodnění ve výši 200 000 Kč.

34. Odvolací soud proto v zamítavém výroku II. o věci samé napadený rozsudek podle § 220 o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl co do částky 56 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, když jinak rozsudek ve výrocích I. a II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

35. O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 142 odst. 3 za použití § 224 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce měl úspěch v předmětu řízení pouze v nepatrné části, a proto je povinen hradit plnou náhradu nákladů řízení žalované. Ty jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. osmi paušálními náhradami po 300 Kč, celkem 2 400 Kč.

36. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl v odvolacím řízení neúspěch pouze v nepatrné části předmětu odvolacího řízení (počítáno podle východisek rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 cca 9 %) a byla mu tak přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Ta je tvořena odměnou za zastoupení advokátem podle § 8 odst. 3 a § 9a odst. 2 písm. a) a vyhl. č. 177/1996 Sb. celkem za dva úkony právní služby po 4 700 Kč (z tarifní hodnoty 90 000 Kč) a dva režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky), celkem tedy spolu s DPH (2 163 Kč) 12 463 Kč.

Poučení