69 Co 63/2024 - 347

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] t. č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 1.177.890,73 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 8. 2023, č. j. 3 C 127/2020-225, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do výroku I. se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. mění takto: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 711.863 Kč s úrokem z prodlení - z částky 28.560 Kč od 16. 1. 2018 do 8. 10. 2018 ve výši 8,5 % ročně, - z částky 115.920 Kč od 9. 10. 2018 do 20. 2. 2019 ve výši 9 % ročně, - z částky 204.800 Kč od 21. 2. 2019 do 7. 6. 2019 ve výši 9,75 % ročně, - z částky 229.763 Kč od 8. 6. 2019 do 24. 7. 2019 ve výši 9,75 % ročně, - z částky 291.233 Kč od 25. 7. 2019 do 22. 8. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 295.103 Kč od 23. 8. 2019 do 22. 9. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 307.773 Kč od 23. 9. 2019 do 30. 9. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 332.073 Kč od 1. 10. 2019 do 1. 11. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 332.043 Kč od 2. 11. 2019 do 25. 11. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 356.343 Kč od 26. 11. 2019 do 29. 12. 2019 ve výši 10 % ročně, - z částky 369.213 Kč od 30. 12. 2019 do 29. 1. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 382.083 Kč od 30. 1. 2020 do 10. 2. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 394.503 Kč od 11. 2. 2020 do 26. 3. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 419.483 Kč od 27. 3. 2020 do 27. 5. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 432.283 Kč od 28. 5. 2020 do 27. 6. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 434.063 Kč od 28. 6. 2020 do 10. 7. 2020 ve výši 10 % ročně, - z částky 458.663 Kč od 11. 7. 2020 do 20. 8. 2020 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 471.843 Kč od 21. 8. 2020 do 17. 9. 2020 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 485.723 Kč od 18. 9. 2020 do 21. 10. 2020 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 499.323 Kč od 22. 10. 2020 do 23. 11. 2020 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 524.303 Kč od 24. 11. 2020 do 26. 12. 2020 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 541.903 Kč od 27. 12. 2020 do 22. 1. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 566.883 Kč od 23. 1. 2021 do 15. 2. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 567.963 Kč od 16. 2. 2021 do 24. 3. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 581.003 Kč od 25. 3. 2021 do 10. 4. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 594.083 Kč od 11. 4. 2021 do 27. 5. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 607.163 Kč od 28. 5. 2021 do 20. 6. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 620.243 Kč od 21. 6. 2021 do 22. 7. 2021 ve výši 8,25 % ročně, - z částky 633.343 Kč od 23. 7. 2021 do 13. 8. 2021 ve výši 8,5 % ročně, - z částky 646.423 Kč od 14. 8. 2021 do 30. 10. 2021 ve výši 8,5 % ročně, - z částky 659.503 Kč od 31. 10. 2021 do 27. 11. 2021 ve výši 8,5 % ročně, - z částky 672.603 Kč od 28. 11. 2021 do 10. 1. 2022 ve výši 8,5 % ročně, - z částky 685.683 Kč od 11. 1. 2022 do 23. 1. 2022 ve výši 11,75 % ročně, - z částky 698.783 Kč od 24. 1. 2022 do 7. 2. 2022 ve výši 11,75 % ročně, - z částky 711.863 Kč od 8. 2. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající částce 466.027,73 Kč a zbývajícím úroku z prodlení z této částky se žaloba zamítá.“

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení vůči žalovanému před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Okresní soud svým rozhodnutím žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 671.414,19 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 10.000 Kč splatných vždy do dvacátého pátého dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude tento rozsudek právní moci, to vše pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Žalobu částečně zamítl do částky 506.476,54 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).

2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadl odvoláním žalobce, a to v rozsahu výroku I. a II. s tím, že je přesvědčen, že rozhodnutí okresního soudu je v těchto částech nesprávné a neodůvodněné, soud dospěl na základě předložených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neúplně zjistil skutkový stav věci (§ 205 odst. 2 písm. c/, d/, e/ a g/ o. s. ř.). V závěru soudu vyplývajícího z odůvodnění nároků žalobce na vydání částky 13.200 Kč měsíčně, když o tuto částku byl žalobce ochuzen a žalovaný se na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., když bylo nutno přihlédnout k okolnostem, že žalovaný je osobou se zdravotním postižením, žalobce uvedl, že od 1. 10. 2017 žalovanému sociální služby neposkytoval, poskytoval pouze nezbytnou péči, a to výlučně z důvodu jeho odmítání vyklidit zařízení žalobce. Skutečnost, že žalovanému nebyla poskytována sociální služba vyplývá, jak ze stanovisek Krajského úřadu Olomouckého kraje (bod 155 a 156 odůvodnění rozsudku) a zejména ze samotné dikce zákona o sociálních službách, konkrétně ustanovení § 91 o poskytnutí sociální služby. Bez uzavřené smlouvy o poskytnutí sociální služby nelze sociální služby poskytovat a závěr soudu o tom, že žalobce bez uzavřené smlouvy o sociálních službách poskytoval žalovanému sociální služby je v přímém rozporu se zákonem o sociálních službách a tedy nezákonný. Skutečnost, že žalovanému náleží subjektivní právo na dostupnost vhodných sociálních služeb žalobce, jakkoliv nezpochybňuje, víceméně tyto okolnosti, jež byly předmětem soudního řízení o vyklizení žalovaného ze zařízení žalobce. Skutečnost, že žalovaný může být osobou v nepříznivé sociální situaci mohla být zapříčiněna výlučným obstrukčním odmítáním zajištění jiné adekvátní sociální služby. Částka ve výši 671.414,19 Kč s příslušenstvím dle výroku I. rozhodnutí ani částka ve výši 506.476,54 Kč s příslušenstvím dle výroku II. rozhodnutí nejsou přezkoumatelné, zejména proto, že nad rámec konstatování soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí o přiznání žalobci částky 13.200 Kč měsíčně za péči a dále „v některých měsících“ neuhrazené platby za pobyt a stravu soud prvého stupně nijak neodůvodnil, jak tyto částky uvedené ve výrocích rozhodnutí dovodil. Pokud okresní soud částečně žalobu zamítl v rozsahu nároku žalobce na fakturami vyúčtovanou péči přesahující částku 13.200 Kč měsíčně, pak s tímto žalobce vyslovil zásadní nesouhlas a namítl neprovedení všech navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností, a to veškerých záznamů péče o žalovaného v rozhodném období. Jak žalobce argumentoval, nejsou mu nijak kompenzovány náklady na péči o osobu pobývající v jeho zařízení bez právem uznaného důvodu a z důvodu hospodárného nakládání s veřejnými prostředky je povinen vymáhat náklady péče u žalovaného skutečné, to je dle vyčíslení mzdových nákladů zaměstnanců přímé obslužné péče poskytované žalovanému za příslušný kalendářní měsíc. Pro úplnost žalobce podotknul, že obohacení žalovaného nenastalo pouze bez právního důvodu, ale jeho vznik je založen i na důvodech vyplývajících ze zásad slušnosti a zvyklosti soukromého života. Rozhodnutí dále umožňuje žalovanému plnit dluh ve splátkách, což žalobce považuje rovněž za nedůvodné, nejenže o splátky nebylo požádáno ze strany žalovaného, ale splátky ve výši 10.000 Kč měsíčně umocněny výší inflace, činí fakticky další významnou majetkovou újmu žalobce. I s ohledem na délku splátkování se jeví s ohledem na žalovaného výše splátek zcela lichá a zásadně blokující rozpočet žalobce. Pro úplnost žalobce konstatoval, že nemá právní ani jinou povinnost uzavřít se žalovaným smlouvu o poskytování sociálních služeb. Naopak smlouva, která byla v minulosti se žalovaným uzavřena, měla být dočasným řešením jeho situace na dobu určitou. Tato skutečnost byla v řízení o vyklizení prokázána, když zařízení žalobce není cílovou skupinou žalovaného a tento si měl v době určité zajišťovat zařízení sociálních služeb pro něj vhodné. V závěru odvolatel rekapituloval, že na vztah mezi žalobcem a žalovaným od 1. 10. 2017 nedopadá zákon o sociálních službách. K argumentaci, že si žalovaný žádné služby neobjednal a nesjednal nutno podotknout, že toto je tvrzením úmyslného setrvání žalovaného v zařízení žalobce. Žalobce neměl jinou právní možnost než podat žalobu na vyklizení, přičemž soudní spor trval několik let a žalovaný po celou dobu aktivně péči přijímal, korigoval on osobně či prostřednictvím svých rodinných příslušníků. V situaci, kdy zanikl smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným, žalobce neměl smluvní ani zákonnou povinnost poskytovat žalovanému sociální služby a musel si být vědom toho, že jeho setrvání v zařízení žalobce bez právního důvodu přináší náklady, které žalobce má za povinnost vyčíslit a vyfakturovat. Co se týče tvrzené odmítnuté součinnosti žalobce s vyplněním formuláře pro Úřad práce ČR, při absenci smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, není žalobce oprávněn potvrzovat poskytování sociální služby žalovanému. Žalobce navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo změněno tak, že odvolací soud žalobě vyhoví, popřípadě rozhodnutí okresního soudu zruší a věc vrátí k dalšímu řízení.

3. Výrok I. rozhodnutí okresního soudu napadl včasným odvoláním žalovaný, odvolací důvody vymezil ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř. V úvodu odvolání rekapituloval rozhodné skutečnosti, že žalovaný je v důsledku onemocnění zcela nepohyblivý a odkázán na pomoc druhých osob. Bez poskytování sociální služby je okamžitě ohrožen na svém životě a zdraví. Dne 6. 12. 2015 nastoupil do domova pro seniory spravovaného žalobcem, doba trvání smlouvy o sociálních službách byla dodatky opakovaně prodlužována, posledním dodatkem byla prodloužena do 30. 9. 2017. Žalobce následně podal vůči odvolateli žalobu na vyklizení jím obývaného jednolůžkového pokoje s odůvodněním, že jej užívá od 1. 10. 2017 bez právního důvodu. V mezidobí žalobce vystavoval odvolateli faktury na poskytnuté služby, a to za ubytování, stravu a péči. Úhradu za péči přitom žalobce fakturoval dle svých časových záznamů o úkonech a na základě vyčíslení mzdových nákladů zaměstnanců přímé obslužné péče žalobce kalkulovaných na jednu hodinu. Ubytování a stravu odvolatel i nadále (kromě několika měsíců) hradil ze svého invalidního důchodu. Od října 2017 mu však byl kvůli ukončení smlouvy pozastaven příspěvek na péči a žalobce odmítal potvrdit formulář Úřadu práce, aby mohl být příspěvek na péči opět vyplácen. Okresní soud uložil odvolateli v pozici žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 671.414,19 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 10.000 Kč splatných vždy do 25. dne každého kalendářního měsíce pod ztrátou výhody splátek. Okresní soud vyšel ze svědecké výpovědi svědka [jméno FO], vedoucí pracovníků přímé péče žalobce, která se vyjadřovala k záznamům poskytované péče, a to zejm. ve vztahu k péči z března 2021. Důkaz navržený odvolatelem v podobě místního šetření (ohledání) pokoje k objektivizaci doby poskytované péče naopak zamítl, stejně jako důkaz záznamy péče za celé období. Tyto důkazy byly zamítnuty pro údajnou nadbytečnost, když pro rozhodnutí ve věci postačoval dle soudu důkaz právě časovým záznamem péče o odvolatele za měsíc březen 2021. Soud vzal za prokázané, že odvolatel pobývá od 1. 10. 2017 v budově žalobce bez uzavřené smlouvy o sociálních službách. Za prokázanou soud označil i skutečnost, že odvolatel hradil (vyjma několika měsíců) formou záloh za pobyt i stravu. Podle soudu žalobce poskytoval i v období od 1. 10. 2017 odvolateli, který dobrovolně nevyklidil užívanou část nemovitosti, stravu a ostatní služby obdobně jako za doby trvání smlouvy a plnil tedy bez právního důvodu, na základě čehož se odvolatel měl bezdůvodně obohatit. Soud zohlednil, že v období od 10/2017 do 12/2021 činil příspěvek na péči na osobu starší 18 let ve IV. stupni závislosti částku ve výši 13.200 Kč měsíčně. Dle soudu tak měl žalobce nárok toliko na takto stanovenou měsíční částku, když o tuto částku byl žalobce ochuzen oproti případu, kdy by měl s odvolatelem na dané období platně uzavřenou smlouvu o poskytování sociálních služeb, soud přihlédl k okolnostem případu, neboť odvolatel je osobou se zdravotním [Anonymizováno] nacházející se v nepříznivé sociální situaci, které náleží subjektivní právo na dostupnost vhodných sociálních služeb. Byť odvolatel souhlasí s argumentací soudu prvního stupně stran odkazu na měsíční výši příspěvku 13.200 Kč, která v posuzovaném období odpovídala výši příspěvku na osobu starší 18 let ve IV. stupni závislosti, má odvolatel za to, že taková úvaha nepostačuje. V daném případě prováděl péči o odvolatele reálně stále žalobce, a to i po ukončení smluvního vztahu, pro vyplácení příspěvku na péči i v období od 10/2017 požadoval Úřad práce prokázání péče od jeho poskytovatele, což žalobce odmítl odvolateli stvrdit podpisem smlouvy či příslušného formuláře. Jestliže žalobce odmítal s odvolatelem pro účely výplaty příspěvku na péči – a tedy i pro účely hrazení péče, aby nedocházelo k žádnému dluhu – uzavřít, byť dočasnou pobytovou smlouvu, jevilo se mezi žalobcem a odvolatelem na místě sepsání smlouvy ryze pečovatelské. Je proto v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce jakožto poskytovatel zdravotních služeb s platnou registrací na pečovatelské služby neposkytl žalovanému součinnost s uzavřením této smlouvy a následně po něm ještě jako trest za nevystěhování vymáhal dlužné částky za poskytnutou péči, aby na žalovaného v těžké zdravotní i sociální situaci vyvinul nátlak na vystěhování, a ještě více jej poškodil. Nelze za pravdivé považovat tvrzení soudu, že i v období po ukončení smluvního vztahu od 1. 10. 2017 poskytoval žalobce odvolateli, který dobrovolně nevyklidil užívanou část nemovitosti, stravu a ostatní služby obdobně jako za doby trvání smlouvy, pak dané tvrzení není pravdivé. V rámci smluvního vztahu měl odvolatel s žalobcem individuálně nastavený plán péče, a to nejen dle jeho potřeb, ale i dle jeho přání. Po ukončení smluvního vztahu se na odvolatele aplikoval § 92 písm. a) ZoSS a žalobce se nikdy netajil, že od dané doby poskytoval odvolateli pouze nezbytnou péči neomezující pouze odvolatelův život. O naplnění všech subjektivních přání odvolatele tak od dané doby nemůže být řeč, tedy ani o „stejném rozsahu péče“. Odvolatel již neměl součinnost pracovníků žalobce při vysazování na WC a byl nucen vykonávat veškeré fyziologické potřeby v leže na lůžku, ač to bylo v rozporu s doporučením psychologa. Později mu dokonce začaly být stanovovány časové normy na vykonání fyziologických potřeb a když to odvolatel v daném čase nestihl (mj. kvůli diagnóze [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] – jiné svalové a nervové dysfunkce močového měchýře), odebral mu personál žalobce podložní mísu. Odvolatel tak musel buď močit a kálet pod sebe do postele, nebo počkat na další poskytnutí podložní mísy v jiném čase. Odvolatel přestal být dokonce vysazován mimo lůžko na elektrický vozík, což se později projevilo zhoršením kožních problémů – proleženiny, opruzeniny a otevřené krvavé ranky v oblasti zad, hýždí a stehen aj. Personál žalobce jej nadále bez uzavřené smlouvy odmítl holit, stříhat vlasy a nehty, což museli zajišťovat rodinní příslušníci. Veškerá tato omezení nakonec vyústila ve vážné kožní problémy a musely být u odvolatele řešeny kožní specialistkou. Personál žalobce značně omezil omývání očí odvolatele na určitý počet za den. Přestala mu být podávána vlastní strava (např. jídlo od rodinných příslušníků či přátel) a doplňky stravy (vitamíny) a byl odkázán toliko na stravu ve složení a v době určené žalobcem. Odvolateli přestala být poskytována i součinnost s nákupy, a to i pro účely hygienických potřeb (např. rodina byla upozorněna až když něco došlo s tím, že dokud mu někdo z rodiny nepřinesl kupříkladu náhradní pastu, nevyčistil odvolateli personál žalobce zuby). Pokud se pro soud staly podkladem časové záznamy péče, měl se podrobně zabývat, jaké úkony byly reálně odvolateli poskytovány a v jakém období. Nebylo možné vycházet a ztotožnit se s vyjádřením jediného svědka a jeho popisem časových údajů v březnu 2021. Odvolatel upozorňoval na nesoulad vykázaných hodin péče v předložených dokladech značně oscilující a neodpovídající realitě. Neprovedení navrhovaného důkazu záznamů péče za celé období považuje odvolatel za vadu řízení, navíc je viděl až v průběhu řízení, do té doby se marně snažil tyto časové záznamy získat. Pokud žalobci v období uzavřené smlouvy náležel příspěvek 13.200 Kč, s ohledem na skutkové okolnosti lze tuto částku považovat za maximální možnou hranici, která by měla být poměřena s časovým rozsahem, který žalobce na péči o odvolatele skutečně vynaložil. Odvolatel s žalobcem smlouvu uzavřenou neměl a od října 2017 mu byl poskytován zcela minimální rozsah péče. Odvolatel dále uvádí, že výpočet dle soudu údajně dlužné částky ve výši 671.414,19 Kč je nepřezkoumatelný. Soud dospěl k závěru, že za období od 10/2017 do 12/2021 náležela žalobci částka 13.200 Kč měsíčně a že je k tomu třeba připočíst i dluh za „v některých měsících neuhrazené platby za pobyt a stravu“ (viz odst. 179 napadeného rozsudku). Uvedené období představuje 51 měsíců, což by samo o sobě znamenalo dlužnou částku za péči 673.200 Kč (51 měsíců x 13.200 Kč), tedy i bez dlužných částek za ubytování a stravu v některých měsících částku přesahující částku vypočtenou soudem. Z odůvodnění rozhodnutí není výpočet dlužné částky zřejmý. Dále odvolatel namítal ve vztahu k pasivní věcné legitimaci, že po ukončení smluvního vztahu se na něho vztahoval režim § 92 písm. a) ZoSS. Přitom již Ústavním soud ve svém nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1765/21, naznačil, že daná povinnost starat se o odvolatele a zajistit mu „jinou formu pomoci v nezbytném rozsahu“ stíhá dle citovaného ustanovení primárně obecní úřad obce s rozšířenou působností, tedy právě město [adresa]. I pokud by odvolatel souhlasil, že základ nároku je důvodný, vyslovil nesouhlas s výší splátek nastavených okresním soudem, kdy z celého rozhodnutí není zřejmé, v jaké výši je žalovanému invalidní důchod vyplácen, co všechno z něj hradí a kolik mu zbývá finančních prostředků. Při specifikaci výdajů za každý měsíc (podrobně výdaje uvedeny v odvolání) je reálná splátka 1-2 tisíce Kč měsíčně, a to za výpomoci rodiny. V závěru odvolání žalovaný zdůrazňuje celkový kontext věci, důvody, pro které chtěl žalovaný setrvat v místě, které považoval za svůj domov v blízkosti své rodiny, které mu v době smluvního vztahu umožňovalo vést důstojný život a zařízení prokázalo, že je schopno se o žalovaného postarat. Dostupnost jiných zařízení byla velmi omezena, v případě odvolatele dospěla věc v rámci žaloby na vyklizení až do fáze stížnosti před Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kde je stále vedena jako Krajčík v. the Czech Republic, stížnost č. 11723/23). Nebýt ESLP vydaným předběžným opatřením z kraje roku 2023 a na to navazující nadstandardní ingerence kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP, vůbec by se nepodařilo odvolateli náhradní sociální zařízení sehnat. Odvolatel má proto za to, že výkon práva žalobce je s ohledem na uvedené skutkové okolnosti v rozporu s dobrými mravy, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07, odst. 40 a na to navazující svým nálezem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17. Odvolatel má s ohledem na uvedené za to, že právě s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu by se přiznání dlužné částky žalobci za poskytnutou péči příčilo dobrým mravům. Obzvláště tehdy, pokud žalobce měl nástroje, jak vzniku dluhu předejít a odvolateli čerpání příspěvku na péči (a tedy i hrazení péče žalobci) zajistit tak, aby dluh vůbec nevznikl. Žalobci by tak neměla být přiznána žádná částka, neboť to byl on, kdo vzniku dluhu za poskytnou péči nepředešel, případně by mu měla být poskytnuta částka mnohonásobně nižší, než jak rozhodl soud prvního stupně. To proto, že v posuzovaném období žalobce neposkytoval odvolateli srovnatelnou péči jako v době smluvního vztahu, ale toliko nezbytně nutnou péči, a proto mu za ni nemůže náležet částka 13.200 Kč měsíčně. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud žalobu zamítl, popřípadě změnil výrok I. tak, že v tomto rozsahu rozsudek zruší a vrátí okresnímu soudu k dalšímu řízení. [právnická osoba] odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který vyjádřil nesouhlas s argumentací žalobce v tom, že žalovanému nebyla od 1. 10. 2017 kvůli chybějící smlouvě poskytována sociální služba a že po daném datu na předmětný případ vůbec nedopadá zákon o sociálních službách, přestože s poskytnutím sociální služby počítá přímo ustanovení § 92 písm. a) tohoto zákona, na jehož aplikaci pro daný případ odkázal konečně i Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 1765/2021. Tvrzení žalobce o tom, že nepříznivá sociální situace žalovaného nebyla v řízení nijak prokázána je v rozporu jak s provedenými důkazy ve věci samé, tak s poznatky odkazovaného soudního řízení o vyklizení žalovaného, nemluvě o tom, že právě nepříznivou sociální situací původní žalobce odůvodňoval přijetí žalovaného do svého sociálního zařízení. Jde-li o argumentaci žalobce stran existence jiných vhodných zařízení, nutno podotknout, že nebýt podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva k nalezení náhradní pobytové služby pro žalovaného by nejspíše nikdy nedošlo. Žalovaný se nyní nachází v [právnická osoba] [jméno FO], p. o., avšak ani tady prozatím nebylo možno naplnit veškeré jeho potřeby. Zůstává beze sporu, že pro veškerou potřebnou péči a potřeby žalovaného bylo zařízení žalobce vhodné. Poukazuje-li žalobce na liknavý přístup žalovaného po dobu 4,5 let, pak žalovaný argumentoval tím, že první pravomocné rozhodnutí krajského soudu o vyklizení žalovaného bylo vydáno až v druhé polovině roku 2020 a po zásahu Ústavního soudu nabídlo nové rozhodnutí krajského soudu právní moci až v polovině roku 2022. Žalovaný tak nebyl povinen do této doby konat a stěhovat se jinam, přesto možnosti svého přijetí do jiného zařízení zkoumal a nelze proto dávat k jeho tíži, že činil veškeré právní kroky za účelem svého setrvání v zařízení žalobce. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s argumentem žalobce, že se pro účely výpočtu musí účtovat mzdové náklady zaměstnanců přímé obslužné péče. Žalovaný vyslovil částečný souhlas se soudem prvého stupně, že pokud by byla kapacita žalobce obsazena jakýmkoliv jiným klientem na základě smluvního vztahu vyšší částku, než soudem zmiňovaných 13.200 Kč by žalobce s ohledem na zákonem stanovený limit příspěvku na péči nárokovat ani nemohl, žalobce tak může žádat objektivně vzato více, než jaký mohl být jeho ušlý zisk. Skutečnost, že žalovaný výslovně nežádal o případnou možnost úhrady ve splátkách je naprosto irelevantní, takovýto postup umožňuje soudu zákon v podobě ustanovení § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. Možnost plnění ve splátkách je pak dozajista mírnějším opatřením než žalobcem vyžadované zpeněžení spoluvlastnického podílu žalovaného na nemovité věci – rodinném domě. Ve zbytku pak bylo odkázáno na argumenty vyslovené v odvolání žalovaného. [právnická osoba] odvolání žalovaného se vyjádřil žalobce tak, že zdůraznil nespornou skutečnost, že žalovaný se nacházel v zařízení žalobce od 1. 10. 2017 bez právního důvodu, což vyplývá z pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [právnická osoba] 42/2018 a Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 69 Co 422/2019 vyklizení části nemovitosti V tomto sporném soudním řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k zajištění si odpovídající sociální služby v zařízení sociálních služeb jeho cílové skupiny s tím, že smlouva o poskytování sociálních služeb uzavřená s žalobcem je účinná pouze na dobu jednoho roku. Adekvátní sociální služby cílové skupiny žalovaného dostupné byly a jsou, vždy při určitých čekacích lhůtách, žalovaný odmítal nabízenou pomoc o řešení jeho nepříznivé sociální situace taktéž od obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a to [právnická osoba] v [adresa], Odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Pokud nyní žalovaný argumentuje tím, že měla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena na dobu pobytu žalovaného v zařízení žalobce bez právního důvodu jakási „smlouva o zajištění jiné formy pomoci“, pak žalobce nemá zákonnou povinnost uzavírat žádný typ smlouvy, zvláště za situace, pokud důvodně očekával od žalovaného zajištění sociální služby jeho cílové skupiny a vyklizení zařízení žalobce, bylo a je zcela v gesci žalovaného, zda a jakým způsobem bude čerpat příspěvek na péči, žalobce je oprávněn poskytovat pouze sociální služby řádně registrované, žalovaný se nacházel v zařízení žalobce bez právního důvodu a tedy nikoliv v režimu zákona o sociálních službách, když soukromoprávní vztah mezi žalobcem a žalovaným zanikl ke dni 30. 9. 2017. Žalobce se ostře ohrazoval proti tvrzení, že neuzavřením imaginární „jiné smlouvy“ s žalovaným měl stát za vznikem dluhu za poskytnutou péči. Dluh žalovanému vzniknul zcela při jeho vědomosti o jeho existenci a navyšování, když mu byly pravidelně doručovány faktury. Rovněž i tvrzení o tom, že měl žalobce poskytovat žalovanému pečovatelské služby, je zcela iracionální. Žalovaný si byl nejen na základě smlouvy o poskytování sociálních služeb na dobu určitou, ale taktéž několika prodlužujících dodatků (výhradně za účelem zajištění sociální služby adekvátní cílové skupině žalovaného) plně vědom dočasnosti poskytování sociálních služeb žalobcem, žalobce je vázán cílovou skupinou zařízení, zřizovatel žalobce město [adresa] rozhodlo o neschválení změny cílové skupiny u služby [právnická osoba] (k návrhu žalovaného), a tímto rozhodnutím zřizovatele prostřednictvím [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] je žalobce zcela vázán. Dále žalobce vyvracel tvrzení žalovaného o tom, že „neměl součinnost pracovníků žalobce při vysazování na WC a byl nucen vykonávat veškeré fyziologické potřeby v leže na lůžku, ač to bylo v rozporu s doporučením psychologa“, že „žalobce poskytoval od dané doby odvolateli pouze nezbytné minimum, aby tento v lůžku nezemřel“. Ostatně tvrzené „minimum poskytované péče“ je v přímém rozporu s tvrzením žalovaného v odvolání o tom, že „chtěl setrvat v místě, které považoval za svůj domov v blízkosti své rodiny a které mu v době smluvního vztahu umožňovalo vést důstojný život za pomoci samostatného jednolůžkového pokoje“. K polemice žalovaného o rozsahu hodin péče o žalovaného žalobce akcentuje, že žalovanému účtovaná výše (jednotlivé částky faktur) za pobyt a stravu v zařízení žalobce byla žalovaným odsouhlasena a jedná se o skutečnost nespornou, péče byla žalovanému dostupná 24/7, když časové záznamy péče jsou evidencí pouze konkrétně realizovaných úkonů, nicméně personál byl žalovanému dostupný nepřetržitě. Pokud žalovaný namítá, že „povinnost starat se o odvolatele a zajistit mu „jinou formu pomoci v nezbytném rozsahu“ stíhá dle citovaného ustanovení primárně obecní úřad obce s rozšířenou působností, tedy právě město [adresa]“, pak zde dochází, lhostejno zda záměrně, ke směšování samostatné a přenesené působnosti obce, kdy jediná zákonná povinnost v tomto případě stíhá [právnická osoba] [adresa], Odbor sociálních služeb a zdravotnictví, podle jehož vyjádření veškeré nabídky tohoto odboru na zajištění jiné vhodné sociální služby žalovaný odmítal, přestože mu bylo opakovaně sdělováno, že smluvní vztah s žalobcem nebude dále prodlužován, přesněji řečeno smluvní vztah vyprší uplynutím sjednané doby. Tvrzení žalovaného, že nebýt ESLP vydaného předběžného opatření v řízení o vyklizení části nemovitosti, vůbec by se nepodařilo odvolateli náhradní sociální zařízení sehnat, považuje žalobce za nepravdivé, stejně jako to, že by žalobci neměla být přiznána žádná částka, neboť to byl on, kdo vzniku dluhu za poskytnutou péči nepředešel, případně by mu měla být poskytnuta částka mnohonásobně nižší, než jak rozhodl soud prvního stupně. Zde žalobce odkázal na argumentaci Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 8/23: „Zároveň je nutné připomenout, že stěžovatel užívá pokoj bez právního důvodu již od roku 2017 a pokud by nebyl v dané věci liknavý, situace již mohla být vyřešena“. Žalovanému byla na základě smlouvy poskytována sociální služba, a to do 30. 9. 2017. Následně, jak bylo prokázáno v řízení o vyklizení části nemovitosti, nevyužil žalovaný opakovaných nabídek součinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností (tedy [právnická osoba] [adresa], Odboru sociálních služeb a zdravotnictví) směřující k poskytnutí sociální služby nebo jiné formy pomoci, odmítal opakovaně podat žádost do jiného zařízení sociálních služeb. [právnická osoba] obce s rozšířenou působností tedy své zákonné povinnosti dostál, když měl v úmyslu zajistit žalovanému jiné adekvátní poskytování sociálních služeb, nicméně při odmítání žalovaným toto nebylo objektivně možné.

6. Na vyjádření žalobce k odvolání reagoval replikou žalovaný, která se obsahově shoduje s jeho dosavadní argumentací vyjádřenou v předchozích podáních.

7. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace a s důrazem na uplatněné odvolací důvody, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.) a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je třeba změnit, a to z převážně jiných důvodů, než je namítáno odvolateli.

8. Pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku, který byl napaden odvoláním žalobce, tak obecně platí, že k podání odvolání je subjektivně legitimován pouze ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu prvého stupně objektivně způsobena újma (má tzv. subjektivní legitimaci k odvolání). Takovým účastníkem je ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu prvého stupně nastala újma odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní ve prospěch odvolatele. Posuzovaným výrokem I. rozsudku okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 671.414,19 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, tímto výrokem napadeného rozsudku nebylo, jakkoliv zasaženo do práv a povinností žalobce a nebyla mu tímto rozhodnutím způsobena žádná újma. S ohledem na výše uvedené krajský soud odvolání žalobce proti tomuto výroku jako podané neoprávněnou osobou dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl (výrok I.).

9. Podstatou posuzované věci je, jak správně po skutkové stránce posoudil soud prvého stupně, že žalobce pod tehdejším názvem [právnická osoba] [adresa], příspěvková organizace a žalovaný jako uživatel uzavřeli dne 6. 12. 2015 smlouvu o poskytnutí služby sociální péče, a to na dobu určitou do 30. 4. 2017, která na základě dodatků byla prodlužována až do 30. 9. 2017, konkrétně na základě dodatku uzavřeného dne 31. 7. 2017. Od 1. 10. 2017 v zařízení žalobce žalovaný pobýval bez uzavřené smlouvy o sociálních službách. Za období od října 2017 do prosince 2021 účtoval žalobce žalovanému jednotlivými fakturami úhrady za pobyt, stravu a služby, které byly žalovanému poskytovány, a to původně ve výši 621.490 Kč, když žalobu rozšířil za další období o částku 252.069,80 Kč za rok 2020 a následně i za rok 2021 o další částku 304.330,85 Kč, celkem se tak domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.177.890,73 Kč. Faktury, které byly žalovanému vystaveny za pobyt, stravu a služby, hradil žalovaný částečně, a to prostřednictvím svého jediného příjmu, který představuje invalidní důchod, jednalo se výlučně o platby za pobyt a stravu, jejíž výši, tak jak byla fakturována, žalovaný učinil nespornou.

10. Od 1. 10. 2017, po skončení smluvního vztahu s žalobcem tento neposkytoval žalovanému další sociální služby, ale pouze zajišťoval jeho nezbytnou péči, a to výlučně z důvodů nemožnosti vyklidit žalovaného ze zařízení žalobce, o čemž byl veden soudní spor, na základě kterého byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pokoj v zařízení žalobce, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, č. j. 69 Co 422/2019-764, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2022, č. j. 26 Cdo 2760/2022-824 bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku a usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 8/23 byla odmítnuta ústavní stížnost.

11. Tak, jak správně po právní stránce uzavřel okresní soud, žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za pobyt, stravu a služby nelze upřít důvodnosti. V otázce výše fakturovaných částek za stravu a pobyt nebylo mezi účastníky sporu. Bylo však nutné se zabývat tím, kolik za stravu a pobyt žalovaný skutečně uhradil, neboť okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze stroze a neurčitě uvedl, že žalobci přiznal „dosud žalovaným v některých měsících neuhrazené platby za pobyt a stravu“. Krajský soud proto vyšel z faktur, na základě, kterých dospěl k závěru, že z celkových žalobcem účtovaných nákladů na stravu a bydlení ve výši 579.593 Kč žalovaný uhradil celkem 540.930 Kč a dluh za stravování a pobyt představuje částku 38.663 Kč (viz tabulkový přehled).

12. Zásadní otázkou a hlavním problémem sporu byla otázka účtování služeb, resp. jejich výše, které byly žalovanému žalobcem poskytovány. Vzhledem k tomu, že žalovanému vůči žalobci zanikl smluvní vztah a žalobce nemá povinnost poskytovatele sociálních služeb, pobyt bez právního důvodu přinášel náklady a žalobce prováděl vyúčtování skutečně vzniklých nákladů dle vyčíslení mzdových nákladů zaměstnanců přímé obslužné péče žalobce kalkulovaných na jednu hodinu, vynásobených počtem hodin skutečné péče poskytované žalovanému za příslušný kalendářní měsíc.

13. Občanský zákoník stanoví, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. K tomu ještě přidává demonstrativní výčet situací, kdy půjde o bezdůvodné obohacení, a to získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty a tím, že za obohaceného bylo plněno, co měl plnit sám. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně.

14. S úvahou okresního soudu, že za výši bezdůvodného obohacení lze považovat částku 13.200 Kč měsíčně, která odpovídá výši poměřené s výší příspěvku poskytovaného v souladu s ustanovením § 73 odst. 4 zákona o sociálních službách, se krajský soud shoduje. Pokud by žalobce poskytoval obdobnou péči jiné osobě starší 18 let ve IV. stupni závislosti, která by měla se žalobcem uzavřenou smlouvu o sociálních službách, potom by byla žalobci na poskytnutou péči hrazena částka ve výši 13.200 Kč měsíčně. Jestliže se tedy žalobce domáhá po žalovaném vydání bezdůvodného bohacení za péči o žalovaného, má nárok na vydání částky 13.200 Kč měsíčně, když o tuto částku byl žalobce ochuzen a žalovaný se na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatil dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., když nutno přihlédnout k okolnostem, že žalovaný je osobou se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci. Za období, které je předmětem žaloby, tedy za 51 měsíců představuje dluh žalovaného na službách/péči celkem 673.200 Kč.

15. Z následujícího přehledu, který je součástí tabulky je tak zřejmé, že za ubytování a stravu dle žalovaným nezpochybněných částek žalobce účtoval celkem 579.593 Kč, za služby žalobci náleží celkem 673.200 Kč a dohromady za ubytování stravu a služby 1.252.795 Kč, po odečtení žalovaným uhrazených plateb ve výši 540.930 Kč (na ubytování a stravu), celkový dluh žalovaného představuje (1.252.795 – 540.930), tj. částku 711.863 Kč se zákonným úrokem z prodlení, dle splatnosti jednotlivých faktur, k jejichž úhradě byl žalovaný žalobcem vyzván. 16. ubytování + strava služby celkem úhrada dluh 33 120 39 600 72 720 44 160 28 560 66 660 79 200 145 860 58 500 87 360 68 080 79 200 147 280 58 400 88 880 32 513 39 600 72 113 47 150 24 963 33 670 39 600 73 270 11 800 61 470 11 470 13 200 24 670 20 800 3 870 11 470 13 200 24 670 12 000 12 670 11 100 13 200 24 300 0 17. 11 470 13 200 24 670 24 700 - 30 11 100 13 200 24 300 0 18. 11 470 13 200 24 670 11 800 12 870 11 470 13 200 24 670 11 800 12 870 11 020 13 200 24 220 11 800 a. 12 420 11 780 13 200 24 980 0 11 400 13 200 24 600 11 800 b. 12 800 11 780 13 200 24 980 23 200 1 780 11 400 13 200 24 600 0 11 780 13 200 24 980 11 800 13 180 11 780 13 200 24 980 11 100 c. 13 880 11 400 13 200 24 600 11 000 13 600 11 780 13 200 24 980 0 11 400 13 200 24 600 7 000 17 600 11 780 13 200 24 980 0 11 780 13 200 24 980 23 900 1 080 10 640 13 200 23 800 10 800 13 040 11 780 13 200 24 980 11 900 13 080 11 400 13 200 24 600 11 520 13 080 11 780 13 200 24 980 11 900 13 080 11 400 13 200 24 600 11 500 13 100 11 780 13 200 24 980 11 900 13 080 11 780 13 200 24 980 11 900 13 080 11 400 13 200 24 600 11 500 13 100 11 780 13 200 24 980 11 900 13 080 i. 11 400 13 200 24 600 11 500 13 100 ii. 11 780 iii. 13 200 24 980 11 900 13 080 579 593 673 200 1 252 795 540 930 711 863 19. Pokud odvolací argumentaci žalovaný rozvinul o zpochybnění otázky pasivní věcné legitimace v tomto sporu s tím, že podle § 92 písm. a) zákona o sociálních službách měl sociální službu či jinou formu pomoci bezplatné smlouvy o poskytování sociálních služeb zajišťovat obecní úřad obce s rozšířenou působností, pak s takovouto argumentací souhlasit nelze. Taková námitka vliv na to, kdo se bezdůvodně na úkor žalobce obohatil, nemá. Služby, které žalovanému žalobce poskytoval, jím byly bez právního důvodu spotřebovány, a proto nelze o pasivní legitimaci žalovaného mít jakoukoliv pochybnost. Nadto [právnická osoba] [adresa], odbor sociálních služeb a zdravotnictví, žalovanému součinnost poskytoval, veškeré nabídky tohoto odboru na zajištění jiné vhodné sociální služby žalovaný odmítal, přestože mu bylo opakovaně sdělováno, že smluvní vztah s žalobcem nebude dále prodlužován, přesněji řečeno, smluvní vztah vyprší uplynutím sjednané doby. [právnická osoba] [adresa], odbor sociálních služeb a zdravotnictví realizoval četná šetření u žalovaného s nabídkou součinnosti při podání žádosti o poskytování sociálních služeb zařízením adekvátním jeho cílové skupině, vždy bez využití této nabídky pomoci a dalšího setrvání bez smluvního vztahu a využívání jeho služeb v zařízení žalobce. Pro nesoučinnost žalovaného nebylo možno zajistit jakoukoliv jinou formu pomoci.

20. Ani poukaz žalovaného na výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy či ekvity s odkazem na judikaturu, nemohl najít své opodstatnění. Jednání žalobce se příčit dobrým mravům v tomto případě nemůže. Ještě před uplynutím určité doby trvání smlouvy byl žalobcem žalovaný upozorňován na nutnost zajištění jiné sociální služby, opakovaně odmítal podat žádost do jiného zařízení sociálních služeb adekvátního jeho cílové skupině. Po ukončení smlouvy byl informován o tom, že pobývá v zařízení žalobce bez právního důvodu a odmítal se vystěhovat. Bez uzavřené smlouvy o poskytování sociální služby neměl žalobce mandát k tomu, aby žalovanému potvrzoval jakýkoliv dokument k čerpání příspěvku na péči a bez platné smlouvy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení za péči, kterou žalobce žalovanému poskytoval. Konečně i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 8/2023 uvedl, „Zároveň je nutné připomenout, že žalovaný užíval pokoj žalobce bez právního důvodu již od roku 2017 a pokud by nebyl v dané věci liknavý, situace již mohla být vyřešena“. Tím, že se věc řešila od 1. 10. 2017 do konce roku 2021, žalobci vznikly neúměrné náklady, které je povinen žalobce vyúčtovat a vymáhat, na jejich úhradě je povinen žalovaný se podílet.

21. Krajský soud s ohledem na chybný výpočet výše bezdůvodného obohacení za služby, které žalovaný využíval bez právního důvodu, rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I. a II. podle § 220 o. s. ř. změnil. S povolením okresního soudu hradit dluh ve splátkách po 10.000 Kč měsíčně se odvolací soud neztotožnil, neboť dle v řízení opakovaně prověřovaných výdělkových poměrů žalovaného, není v jeho možnostech uhradit dluh ve splátkách. Navíc s přihlédnutím k výši dluhu a splátek by nebyl věřitel se svou pohledávkou uspokojen v přiměřené době. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. umožnil odvolací soud žalovanému splnit dluh ve lhůtě tří měsíců.

22. S úvahami okresního soudu při rozhodování o nákladech řízení a částečném úspěchu žalobce ve věci a následné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se odvolací soud zcela ztotožňuje a stejným způsobem tak bylo rozhodnuto i o nákladech řízení odvolacího.