7 C 107/2020- 220

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Dlouhé a soudkyň JUDr. Pavly Havlíkové a JUDr. Ivany Muchové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 1. 2021, č. j. 7 C 107/2020 – 84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku III. tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává; ve výrocích I. a II. se potvrzuje.

II. Žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora citovaným rozsudkem rozhodl výrokem I., že se zamítá žaloba, že se určuje, že žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitostí: pozemku p.č.st. 212, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], rodinný dům, pozemku p.č.st. 230, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čp/če a pozemků p. [číslo] to vše v okrese [okres], katastrálním území Borek nad Labem, zapsané pro obec Borek na listu vlastnictví [číslo] přičemž její spoluvlastnický podíl činí , výrokem II., že se zamítá žaloba, že se určuje, že žalovaný je spoluvlastníkem nemovitostí: pozemku p.č.st. 212, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], rodinný dům, pozemku p.č.st. 230, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čp/če a pozemků p. [číslo] to vše v okrese [okres], katastrálním území Borek nad Labem, zapsané pro obec Borek na listu vlastnictví [číslo] přičemž jeho spoluvlastnický podíl činí ; dále rozhodl výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně se domáhala určení, že jsou společně se žalovaným podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to rovným dílem každý v rozsahu jedné poloviny. K tomu uvedla, že vlastníkem nemovitostí byla ke dni úmrtí [datum] matka účastníků, žalobkyně a žalovaný jsou jedinými dědici se stejnými dědickými podíly. Dne [datum] byly uzavřeny: nepojmenovaná smlouva podle § 51 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník mezi žalobkyní, žalovaným, matkou účastníků a [jméno] [příjmení] a darovací smlouva mezi matkou účastníků jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným, podle níž došlo ke vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Podle nepojmenované smlouvy se žalovaný zavázal, že si darované nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, tyto prodá a ve smlouvě uvedeným způsobem naloží s kupní cenou, což však dosud neučinil. Žalobkyně darovací smlouvu považuje za neplatnou, neboť ve skutečnosti nešlo o darování. Z kontextu obou smluv je zřejmé, že vůlí matky účastníků bylo, aby žalovaný nemovitosti prodal a rozdělil kupní cenu mezi účastníky a [jméno] [příjmení]. Žalobkyně předmětnou žalobu podala s ohledem na současnou právní úpravu a závěry Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 16 C 118/2016. Žalovaný jednak s odkazem na předchozí řízení (sp. zn. 16 C 118/2016) namítal překážku věci rozsouzené a pokud jde o darovací smlouvu, uváděl argumenty k tomu, že ji nelze považovat za neplatnou.

3. Soud prvního stupně učinil zjištění z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 16 C 118/2016, kdy vycházel zejména z listin – příslušných smluv a svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (sestry matky účastníků). Námitku žalovaného ohledně nedostatku podmínky řízení (res iudicata) odmítl s tím, že v předchozí věci nedošlo k pravomocnému rozhodnutí soudu o otázce platnosti smluv z [datum], kdy odvolací soud se platností darovací smlouvy materiálně nezabýval a důvod pro zamítnutí žaloby shledal v nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dále soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k nemovitostem na žalovaného přešlo zcela v souladu s vůlí matky účastníků na základě platné darovací smlouvy; nemohly proto tyto nemovitosti být ke dni její smrti v jejím vlastnictví a nemohly se stát aktivem dědictví. Proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud s poukazem na ust. § 142 odst. 1, § 150 o.s.ř. a nepřiznal procesně zcela úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení, zejména s ohledem na okolnosti případu, kdy jde o spor vyvolaný postojem žalovaného, který nerespektuje přání matky účastníků vyjádřené v nepojmenované smlouvě z [datum].

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala v prvé řadě to, že neposoudil nepojmenovanou smlouvu a darovací smlouvu jako jeden celek, respektive jako jednu smlouvu, čehož se od počátku domáhala. Neuvedl pak, jaké důvody jej vedly k oddělenému posouzení každé smlouvy samostatně. Přitom předmětem obou smluv je uspořádání majetkových vztahů matky účastníků pro případ její smrti a tyto smlouvy byly uzavřeny prakticky současně, tedy bezprostředně po sobě. Při posuzování obou smluv jako jednoho celku je pak podle názoru žalobkyně zřejmé, že darování nemovitostí bylo učiněno s příkazem jejich prodeje, s příkazem následného vydání celé kupní ceny dárkyni, respektive v případě její smrti před zaplacením kupní ceny s příkazem z kupní ceny darovat paní [jméno] [příjmení] 300 000 Kč a s příkazem vyplatit ze zbytku kupní ceny žalobkyni 50%. Takové darování je pak nutno posoudit ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku jako neplatné, neboť takto nebylo umožněno obdarovanému nakládat s věcí jako vlastní a nebyla splněna podmínka bezplatnosti, jestliže primárním závazkem obdarovaného bylo nemovitosti prodat a celou kupní cenu vrátit dárkyni a jestliže byl dar poskytnut s několika příkazy s majetkovým významem. Kromě toho je neplatná darovací smlouva i pro rozpor s ustanovením § 628 odst. 3 obč. zák., neboť žalovaný se zavázal k plnění i po smrti dárkyně. Dále žalobkyně namítala, že měl soud vycházet ze správně zjištěných skutkových okolností případu, týkajících se vůle matky účastníků. Z úplného skutkového stavu totiž vyplývá, že úmyslem matky nebylo žalovanému nemovitosti darovat tak, aby k nim mohl řádně a neomezeně vykonávat vlastnické právo, nýbrž matka jednala s úmyslem rozdělit majetek po její smrti mezi oba účastníky (sourozence) rovným dílem a zároveň se vyhnout riziku exekucí, které by mohly být vedeny na nemovitosti z důvodu dluhů žalobkyně. Z tohoto důvodu je takové jednání neplatné jednak pro obcházení zákona (§ 39 obč. zák.), ale hlavně nutno podle žalobkyně situaci právně posoudit tak, že se jednalo o právní úkon simulovaný a tudíž neplatný ve smyslu § 3 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1869/2003 poukazovala na to, že taková simulace může být i relativní, a to tehdy, jestliže jednající předstírají určitý právní úkon, ve skutečnosti ale uzavírají právní úkon jiný. V takovém případě jde jednak o předstíraný (simulovaný) právní úkon a jednak o zastřený (disimulovaný) právní úkon. Při relativní simulaci může být zastřený právní úkon platný, má-li jinak všechny potřebné náležitosti. Přitom rozhodující je to, co strany skutečně chtěly, nikoliv to, co předstíraly. Navrhovala proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení.

5. Žalovaný se odvolal proti výroku o nákladech řízení. Uváděl, že zde není důvod pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Žalovaný byl ve sporu plně úspěšný a nemůže být přičítán k jeho tíži způsob, který žalobkyně zvolila opakovaně k ochraně svých práv soudní cestou, za to musí nést odpovědnost žalobkyně. Podstatným je pouze fakt, že žalobní návrh žalobkyně byl zcela nedůvodný. Dále poukazoval na to, že mu soud prvního stupně nedal možnost vyjádřit se k užití moderačního práva podle § 150 o.s.ř. a tím jej poškodil na jeho právech. Navrhoval, aby odvolací soud výrok o nákladech řízení změnil tak, že mu přizná plnou náhradu nákladů řízení.

6. K odvolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí soudu, pokud jde o věc samu, za věcně správné a navrhoval proto jeho potvrzení.

7. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý v rozsahu jedné poloviny vzhledem k celku. O nákladech řízení pak rozhodl tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 269 132,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 238 128 Kč. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud shledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neztotožnil se však s jeho závěrem, pokud jde o obsah uzavřených smluv, kdy, na rozdíl od soudu prvního stupně, posoudil smlouvu nepojmenovanou i smlouvu darovací jako jeden celek s tím, že jde o platná ujednání, vyjadřující vůli smluvních stra, kdy platnost smlouvy darovací byla podmíněna platností smlouvy nepojmenované – k darování nemovitostí došlo za podmínky, že tyto budou žalovaným prodány a s výtěžkem bude naloženo podle vůle dárkyně; její nesplnění pak znamenalo naplnění rozvazovací podmínky, což mělo za následek obnovení dřívějšího právního stavu. S tímto právním posouzením odvolací soud účastníky seznámil, a protože bylo s ohledem na tento jeho závěr třeba zkoumat, proč nedošlo ke splnění oné podmínky, tj. k realizaci prodeje, zda tomu například bránily nějaké objektivní důvody, byl žalovaný ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. poučen, aby k této skutečnosti doplnil potřebná tvrzení a navrhnul důkazy. A protože v řízení nevyšly najevo žádné překážky bránící v přiměřené době prodeji darované nemovitosti, uzavřel odvolací soud, že byla naplněna rozvazovací podmínka, tím došlo ke zrušení účinků darovací smlouvy a obnovil se právní stav, jaký tu byl před jejím uzavřením (s respektem k tomu, že žalobkyně je dědičkou poloviny majetku po své matce – dárkyni).

8. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 24 Cdo 2140/2022-207 zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 20 Co 87/2021-143 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nepřisvědčil úvaze odvolacího soudu v tom, že si účastníci jako vedlejší ujednání smlouvy sjednali rozvazovací podmínku pro případ, že by obdarovaný své povinnosti nesplnil, tj. pokud by nemovitost (bez zbytečných průtahů) neprodal a její hodnotu stanoveným způsobem nerozdělil, resp. majetkově nevypořádal svou sestru a paní [jméno] [příjmení]. Žádná podmínka podle dovolacího soudu v nepojmenované smlouvě zakotvena nebyla, zájem matky se nepochybně upínal ke spravedlivému vypořádání obou jejích dětí, nikoliv však ke sjednání rozvazovací podmínky. Pro její sjednání nesvědčí žádné ze skutkových zjištění, přičemž pouhý záměr matky by byl i nedostatečný, neboť podmínka je vedlejším smluvním ujednáním, s nímž musí souhlasit všichni účastníci smlouvy. Nešlo pak ani o příkaz dárkyně (tzv. modus), neboť žádný takový jednostranný úkon převodkyně ve smlouvě (ať už darovací či nepojmenované) obsažen není. Nejvyšší soud přitom mj. poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011, podle něhož rozvazovací podmínka sice nemusí být vždy výslovně sjednána (ve smyslu striktního a doslovného formulačního vyjádření, že je sjednávána podmínka určitého obsahu), ovšem nezbytné je, aby úmysl smluvních stran sjednat takovou rozvazovací podmínku byl z obsahu smlouvy zřejmý (interpretovatelný). [příjmení] bylo možno učinit závěr, že účastníci ve smlouvě sjednali rozvazovací podmínku, musí být z textu právního jednání patrné, že při naplnění toho kterého předpokladu takové podmínky nastalé právní následky jednání podle ujednání smluvních stran výslovně pominou. Darování proto ve věci nebylo učiněno jako podmíněné.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podle ustanovení § 212, 212a o. s. ř. znovu přezkoumal – s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu - rozsudek soudu prvního stupně včetně postupu tohoto soudu, který vydání rozsudku předcházel a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. Při svém rozhodování vycházel odvolací soud ze zjištění, která z provedených důkazů učinil soud prvního stupně; jeho skutkový závěr a právní hodnocení považuje za správné a v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí zcela odkazuje.

11. K přípustnosti připojení se ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem bez dalšího v odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne [datum], ve kterém zaujal názor, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí "na zelené louce" a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích § 219 o. s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.

12. Soud prvního stupně s ohledem na hospodárnost řízení vycházel se souhlasem účastníků ze skutkových zjištění učiněných v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 118/2016, a to konkrétně zjištění, že dne [datum] byla dle § 51 obč. zák. mezi matkou účastníků [jméno] [příjmení], žalovaným, žalobkyní a [jméno] [příjmení] uzavřena smlouva, těmito účastníky podepsaná. V článku I. je uveden text, že žalovaný se stane výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a to na základě darovací smlouvy, kterou mu jeho matka [jméno] [příjmení] předmětné nemovitosti daruje a žalovaný tyto nemovitosti do svého výlučného vlastnictví přijme. V článku II. se žalovaný zavázal, že si předmětné nemovitosti neponechá ve svém vlastnictví, ale že je prodá, se získanou kupní cenou naloží tak, že pokud bude [jméno] [příjmení] naživu, celou kupní cenu za prodej předmětných nemovitostí jí neprodleně odevzdá a [jméno] [příjmení] s ní naloží dle vlastního uvážení. Pokud by žalovaný cenu za prodej předmětných nemovitostí obdržel až po smrti [jméno] [příjmení], zavazuje se, že z této kupní ceny daruje [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč a dále vyplatí své sestře [celé jméno žalobkyně] 50 % získané kupní ceny, snížených o polovinu částky, kterou vyplatí [jméno] [příjmení] dle článku II. této smlouvy a to tak, aby žalobkyni i žalovanému zůstala po prodeji předmětných nemovitostí stejná částka. Téhož dne následně uzavřenou darovací smlouvou mezi [jméno] [příjmení] jako darující a žalovaným jako obdarovaným, došlo k darování předmětných nemovitostí. Darující prohlásila, že na nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena ani jiné právní vady. Smlouva obsahuje ověřené podpisy obou účastníků, vlastnické právo žalovaného dle této smlouvy bylo zapsáno v katastru nemovitostí dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Téhož dne byla uzavřena ještě další smlouva o osobním závazku doživotního bydlení a užívání, kterou se žalovaný jako povinný zavázal své matce jako oprávněné umožnit do konce života, případně do prodeje nemovitostí (rozhodný je okamžik, který nastane dříve), tyto užívat, brát z nich plody a užitky. Právo bylo zřízeno bezplatně. V době sepisu těchto smluv byla matka účastníků těžce nemocná s nepříznivou prognózou. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2014, č. j. 50 D 538/2014 – 32, jež nabylo právní moci dne [datum], dědické řízení po matce účastníků skončilo schválením dědické dohody, kdy předmětem dědictví byly zůstatky na účtech v hodnotě cca 50 000 Kč. [jméno] [příjmení] jako svědkyně vypověděla, že od září 2012 do července 2014 bydlela u matky účastníků v [obec] a starala se o ni. Žalovaný matku navštěvoval a v péči o ni se střídal s paní [příjmení]. Žalobkyně jezdila matku navštěvovat v době, kdy byla nemocná, nepravidelně, někdy byla prodleva i měsíc. Navštěvovala ji a starala se méně než žalovaný. Matka účastníků darovala žalovanému auto a dále mu darovala i dům, a to z důvodu, že na žalobkyni byla vedena exekuce a matka nechtěla, aby exekuce padly na dům, jejich rozsah jí nebyl znám. Žalobkyně si [datum] bez vědomí matky převedla na svůj účet asi 100 000 Kč, asi po třech dnech to paní [příjmení] a žalovaný paní [příjmení] řekli, té to nebylo jedno, byla však již nemocná, chtěla vídat svoji vnučku - dceru žalobkyně, nechtěla to proto více řešit, dala žalovanému auto a tím to považovala za vyřešenou záležitost. Přáním matky účastníků bylo, aby děti po její smrti dostaly rovný díl, a to přesto, že jí byl bližší žalovaný a s žalobkyní měla horší vztahy. [příjmení] [příjmení] podepisovala smlouvu, kterou připravila advokátka Mgr. [příjmení]. Výši částky, kterou měl žalovaný svědkyni vyplatit, dopsala advokátka po poradě s paní [příjmení]. Obě smlouvy se podepisovaly najednou ve stejný den v bydlišti paní [příjmení] - matky účastníků. Ta se bála, že by dům po přechodu do dědictví postihly exekuce, které měla žalobkyně, a proto dům přepsala na žalovaného s tím, že se tento postará, aby to bylo tak, jak bylo uvedeno ve smlouvě, což jí tento slíbil. [jméno] [příjmení], sestra matky účastníků jako svědkyně uvedla, že matka účastníků měla v plánu s ohledem na svoji nemoc vypořádat majetek nějakou smlouvou, chtěla majetek rozdělit oběma dětem jednou polovinou. Potom to udělala tak, že dům převedla na žalovaného. Předpokládala, že se o vše postará a dům prodá. Žalobkyně v té době měla malé dítě a byla samoživitelka. Převodem domu určitě nechtěla žalobkyni trestat, nechtěla ji vydědit, nikdy neřekla, že by žalobkyně neměla nic dostat. Majetek chtěla rozdělit dětem jednou polovinou. Žalobkyně se o matku v její nemoci starala, ale velkou pomoc poskytovala paní [příjmení], to bylo stěžejní, pomáhal i žalovaný, který se do [obec] před smrtí matky účastníků přistěhoval. Kdy se měl žalovaný postarat o prodej nemovitosti, se neřešilo, všichni předpokládali, že to bude ještě za života paní [příjmení], respektive poté, kdy zemře.

13. Žalobu na určení, že [jméno] [příjmení], matka účastníků, byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, soud zamítnul pro nedostatek naléhavého právního zájmu (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019 č. j. 22 Co 84/2018-242, obsažený ve spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 16 C 118/2016) s odůvodněním, že formulace určovací žaloby podané po skončení dědického řízení musí odpovídat konkrétnímu právu dědice, ať již vlastnickému či spoluvlastnickému, respektujícímu konečné rozhodnutí ve věci pozůstalosti o podílech, v jakých byl již projednaný majetek nabyt, vyplývajících z provedeného vypořádání podle poměru nabytých hodnot při rozdělení pozůstalosti, popřípadě podle podílů, ve kterých bylo dědicům potvrzeno nabytí dědictví. [ulice] úprava řízení o pozůstalosti, i s poukazem na ustanovení § 193 odst. 1 věty za středníkem z. ř. s., tak zásadně vylučuje, aby nová sporná aktiva pozůstalosti, která se objeví po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, byla následně dodatečně projednána. Práva k tomuto nově objevenému spornému majetku, je třeba uplatit žalobou předpokládanou ustanovením § 189 odst. 1 z. ř. s., o které nalézací soud, právě s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne definitivně ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti. V poměrech projednávané věci to znamená, že ačkoliv žalobkyně nepochybně má naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva s ohledem na vylíčená skutková tvrzení a usnesení vydané v řízení o pozůstalosti po zemřelé matce účastníků, kdy na základě uzavřené dohody nabyla jednu polovinu čisté hodnoty pozůstalosti, tak nemůže mít naléhavý právní zájem na v tomto řízení uplatněném žalobním petitem požadovaném určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni smrti ve výlučném vlastnictví zůstavitelky, jde totiž o aktivum sporné.

14. Jak bylo již shora uvedeno, odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze shora uvedených zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně shledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení a ztotožnil se pak i s jeho závěrem, pokud jde o obsah uzavřených smluv.

15. Nejprve nutno uvést, že podle obecné zásady smluvní autonomie subjektů občanskoprávních vztahů, je ponecháno stranám na zvážení, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah a forma a mj. též to, jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z (občanským zákoníkem) výslovně upravených typů smluv (tzv. smlouvy pojmenované, resp. typické). Současně však smluvní strany mohou v rámci své privátní autonomie uzavřít i smlouvy, které nejsou občanským zákoníkem zvláště upraveny, jestliže svým obsahem a účelem neodporují zákonu (§ 51 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Jedná se o tzv. smlouvy nepojmenované. Právní režim těchto zvlášť neupravených (nepojmenovaných) smluv se řídí – vedle rozhodujícího vlastního smluvní ujednání (lex contractus) – těmi ustanoveními občanského zákoníku, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší neboli které jsou těmto neupraveným, leč existujícím smlouvám a občanskoprávním vztahům z nich vzniklých, podobné (tzv. analogie zákona, § 853 obč. zák.). To znamená, že nepojmenované smlouvy nemusí mít všechny jejich náležitosti. Vyloučena není ani kombinace jednotlivých prvků různých smluv upravených, ze kterých se smlouva skládá, popř. ani kombinace prvků smluv jak upravených, tak smluv neupravených. V takovém případě se smlouva bude řídit – vedle rozhodujícího vlastního smluvního ujednání stran – jednak prvky upravené smlouvy, jednak těmi ustanoveními občanského zákoníku, které upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou zbývající části obsahem nejbližší (srov.: Švestka a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, r. 2006).

16. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016 uvádí, že ačkoliv občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přímo neupravoval darování s příkazem (nyní § 2064 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), právní teorie – vzhledem k zásadě smluvní volnosti stran správně – takové darování připouštěla. Platilo však, že má-li mít jednání obdarovaného na základě příkazu za následek přímý majetkový prospěch dárce, nejde ovšem vůbec o darovací smlouvu, nýbrž o některou ze smluv úplatných. O takový příkaz jde tehdy, je-li vymahatelný, tedy dává-li vzniknout závazku obdarovaného. Další možností je darování s účelovým určením; to„ sleduje poskytnutí daru, přičemž darovací smlouvu provází vedlejší ujednání, že obdarovaný použije část daru nebo dar celý k určitému účelu“; i zde jde o darování. Konečně i tam, kde se obě strany zavazují k plnění, lze při nerovnosti plnění uvažovat za určitých podmínek o smíšené darovací smlouvě.

17. Soud prvního stupně postupoval správně, jestliže tři předmětné smlouvy posuzoval v prvé řadě jako tři samostatné smlouvy, a to tak, jak byly ve skutečnosti uzavřeny. Není žádného důvodu se domnívat, že matka žalobkyně a žalovaného, za právní pomoci advokátky, při uzavírání nepojmenované smlouvy (podle svědkyně [příjmení]. [příjmení] i tato smlouva byla připravena advokátkou a částku pro H. [příjmení] do ní advokátka doplnila až po poradě s N. [příjmení]), darovací smlouvy a smlouvy o osobním závazku, chtěla uzavřít vlastně úplně jiné smlouvy, např. příkazní smlouvu ve smyslu § 724 obč. zák., jak se žalobkyně snaží složitě dovodit. To, že tyto smlouvy na sebe bezprostředně navazovaly - a že je třeba je současně posuzovat i v této návaznosti - na tom nic nemění.

18. Z okolností případu vyplývá (a oba účastníci se v tomto směru shodují), že matka účastníků při jejich uzavírání byla vedena úmyslem majetkově vypořádat pro případ své smrti obě své děti (včetně H. [příjmení], která se o ni v závěru jejího života převážně starala), a to tak, aby se jim oběma dostalo zhruba poloviny z hodnoty předmětných nemovitostí (a H. [příjmení] za její péči částka 300 000 Kč). Protože se však matka obávala své dcery pro její dluhy i pro její manipulace s penězi na účtu, zvolila poměrně složitější postup, a to tak, že uzavřela se synem darovací smlouvu ohledně předmětných nemovitostí a smlouvu o osobním závazku, aby si zajistila v domě bydlení až do své smrti. Současně téhož dne – není v tomto směru rozhodné, že tato smlouva byla podepsána jako první – uzavřela se synem, dcerou a H. [příjmení] tzv. nepojmenovanou smlouvu, ve kterém zavázala syna k vyplacení částky 300 tis. Kč paní [příjmení]. [příjmení] a poloviny hodnoty domu sestře. Zde se smluvními stranami, zjevně podle vůle matky, staly též dcera a paní [příjmení]. [příjmení], aby tak tyto dvě osoby měly své právo na plnění od syna smluvně podloženo. Tento neobvyklý (a komplikovanější) postup matky při vypořádávání svých dětí byl tedy vynucen tehdejším nezodpovědným chováním její dcery.

19. Podle názoru odvolacího soudu z uzavřených smluv obsahově vyplývá závazek žalovaného vyplatit paní [příjmení]. [příjmení] a sestru v částkách podle vůle matky v nepojmenované smlouvě uvedených, když současně od matky obdržel na základě (platné) darovací smlouvy předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Jednalo se tak (obsahově) o darovací smlouvu s účelovým určením s prvky smíšené smlouvy – z nepojmenované smlouvy a ze současně uzavřených a navazujících dalších dvou smluv obsahově vyplývá, že matce šlo v prvé řadě o to, aby obdarovaný syn byl do budoucna povinen tyto dvě osoby finančně vypořádat (zejména na základě předchozího prodeje darovaných nemovitostí, ovšem to bylo až druhotné) a aby to měly obě zajištěny písemně. Lze vzít – s přihlédnutím k veškerým shora uvedeným okolnostem případu - za prokázané, že právě k tomu směřovala její skutečná vůle. Takto uzavřená smlouva pak je projevem autonomie vůle subjektů, není v rozporu se zákonem, a proto nemůže být neplatná.

20. Podle názoru odvolacího soudu proto z uzavřených smluv – v jejich celkové návaznosti - obsahově vyplývá závazek žalovaného vyplatit paní [příjmení]. [příjmení] a sestru v částkách podle vůle matky v nepojmenované smlouvě uvedených, když současně od matky obdržel na základě (platné) darovací smlouvy předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, což ostatně ani žalobkyně po uzavření darovací smlouvy a zejména v průběhu vypořádání dědictví po matce před notářem v průběhu roku 2014 nijak nezpochybňovala (jak uvádí Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze 17. 9. 2019, čj. 22 Co 84/2018-242, v bodě 17„ v průběhu odvolacího řízení potvrdili oba účastníci řízení, že v průběhu řízení o pozůstalosti nebyl spor o tom, zda předmětné nemovitosti do dědictví po zůstavitelce N. [příjmení], matce účastníků tohoto řízení, náleží či nikoliv. Předmětné nemovitosti, tak jako aktiva pozůstalosti, nebyla žalobkyní v průběhu dědického řízení uplatněna, a to přesto, že žalobkyně tak, jak následně v této podané žalobě dovozuje, si musela být vědoma, že darovací smlouva je absolutně neplatná, když skutečným úmyslem uzavřením darovací smlouvy mezi žalovaným a zemřelou matkou účastníků nemohlo být darování, právě s ohledem na povinnosti žalovaného zakotvené v inominátní smlouvě, uzavřené před smlouvou darovací, kdy obě smlouvy byly uzavřeny v návaznosti dne [datum]“).

21. Právo vlastníka někoho obdarovat je projevem jeho vlastnických práv a nelze proto považovat za jednání rozporné s dobrými mravy, jestliže se matka – vzhledem k nezodpovědnému jednání dcery – rozhodla předmětné nemovitosti darovat před svou smrtí synovi s tím, že on dodatečně vyplatí sestře polovinu jejich hodnoty (a jestliže by je prodal ještě před smrtí matky, tak jí celou kupní cenu vyplatí), přičemž žádný termín pro prodej (a ani sankci za jeho neprovedení) smlouva nestanoví. I z toho je ostatně zřejmé, jakož i z jednoznačných a standardních formulací darovací smlouvy a smlouvy o osobním závazku doživotního bydlení a užívání, že dárkyně zásadně nechtěla omezovat obdarovaného ve výkonu jeho vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Pokud pak jde o žalobkyní (podpůrně) dále uváděný § 628 odst. 3 obč. zák., tak toto ustanovení mělo zabránit tomu, aby lhůta k darování, uvedená v darovací smlouvě, byla vázána na okamžik smrti dárce. Toto ustanovení se na posuzovaný případ nevztahuje.

22. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.); za přiměřeného užití ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. výrok III. rozsudku změnil pouze ve formulaci nákladového výroku, kdy užití ust. § 150 o.s.ř. odpovídá výrok, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. V důvodech pro užití tohoto ustanovení se pak odvolací soud se soudem prvního stupně zcela ztotožňuje.

23. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud jejich náhradu plně úspěšnému žalovanému s poukazem na ust. § 224 odst. 1, § 150 o.s.ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal, a to s ohledem na okolnosti daného případu, kdy jde o spor mezi sourozenci vyvolaný chováním žalovaného, který nerespektuje vůli matky – dárkyně a ani po osmi letech od její smrti nejeví zájem o spravedlivé majetkové vyrovnání se žalobkyní.

Poučení