7 C 152/2022-60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 110 389 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 601,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 34 601,06 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 53 810,94 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 88 412 Kč od [datum] do [datum], co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 53 810,94 Kč od [datum] do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 21 977,50 Kč a co do smluvního úroku ve výši 83,71 % ročně od [datum] do zaplacení z částky 46 283,72 Kč, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok dosáhne částky 122 774 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem podaným Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 88 412 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 21 977,50 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované ze strany žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 49 000 Kč vyplacený dne [datum]. Žalovaná se zavázala zaplatit poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 124,60 % ročně ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4 263 Kč počínaje měsícem říjen 2018. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla žalobkyní ověřena na základě dokladů získaných od žalované a z databází ověřujících úvěruschopnost a z dalších zdrojů. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny, smluvních úroků, zákonných úroků a smluvní pokuty. Dále tvrdila, že žalovaná v průběhu splácení úvěru zaplatila pouze částky 4 263 Kč, 4 263 Kč, 4 263 Kč, 4 263 Kč, 385,56 Kč, 482,48 Kč, 482,48 Kč, 482,48 Kč, 548,71 Kč, 548,71 Kč, 503,35 Kč, 503,35 Kč, 516,96 Kč, 265,62 Kč, 506,98 Kč, 100,49 Kč, 159,47 Kč a 386,30 Kč. S ohledem na prodlení se splacením úvěru žalobkyně úvěr ke dni [datum] v souladu s článkem [anonymizováno] smlouvy o úvěru zesplatnila. Dle článku [anonymizováno] smlouvy o úvěru dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky pak přirůstají a stávají se novou jistinou úvěru, tu požaduje celkem ve výši 87 913 Kč (skládající se z částky 46 283,72 Kč jako původní jistiny úvěru a částky 41 629,34 Kč jako přirostlého úroku), dále požaduje smluvní pokutu dle článku [anonymizována dvě slova] úvěrové smlouvy ve výši 499 Kč a smluvní pokutu ve výši 21 977,50 Kč kapitalizovanou za období od [datum] do podání žaloby ve výši 0,1 % denně z částky 87 913,06 Kč. A dále požaduje smluvní úrok z prodlení ve výši 83,71 % ročně z částky 46 283,72 Kč od [datum] do zaplacení, nejvýše však částku 122 774 Kč.

2. V podání ze dne [datum] reagujícím na výzvu soudu k prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z dat poskytnutých žalovanou, že má čistý měsíční příjem ve výši 11 421 Kč, náklady měsíčně 4 710 Kč. Dále si ověřila úvěruschopnost žalované v Nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, registru [příjmení], a provedla dle interního matematického modelu bodové hodnocení žalované. Žalovaná ani její zaměstnavatel neprocházela insolvenčním rejstříkem, neměla předchozí smlouvu u žalobkyně ve stavu úvěrového vymáhání, doklad totožnosti nebyl neplatný a obchodník doporučil smlouvu ke schválení. Co se týká výdajové stránky, žalobkyně vycházela z částky životního minima ve výši 3 410 Kč měsíčně a z informací sdělených žalovanou. Náklady na bydlení byly dle sdělení žalované ve výši 1 300 Kč. Dále vycházela z dokladu [obec] správy sociálního zabezpečení o výši přiznaného starobního důchodu a oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory od úřadu práce.

3. Žalovaná na jednání u soudu dne [datum] uvedla, že od žalobkyně částku 49 000 Kč dostala, není však schopná přesně říct, kolik již na dluhu uhradila. V současné době žije v pečovatelském domě, nemá žádné disponibilní prostředky, které by mohla měsíčně hradit, kdyby soud rozhodl o splácení úvěru ve splátkách.

4. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav:

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely uvedeného dne smlouvu o úvěru ve výši 49 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 24 měsíčních splátkách po 4 263 Kč se smluvním úrokem ve výši 124,60 % ročně. RPSN pak činilo 124,60 %. Dle článku [anonymizováno] smlouvy o úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou jednotlivé splátky nebo její části delší než 30 dní. Dle článku 6.2 smlouvy úvěru má žalobkyně právě na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů, které vznikly s prodlením žalované. Dle článku [anonymizováno], pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky delším než 65 dní, dojde k automatickému zesplatnění úvěru a dle článku 6.4 smlouvy se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacení smluvní úroky z úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají novou jistinou úvěru. Dle článku [anonymizováno] smlouvy má žalovaná povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny po zesplatnění úvěru za každý den prodlení do úplného zaplacení. Dle článku [anonymizováno] smlouvy o úvěru souhrn smluvních pokut nesmí přesáhnout částku 200 000 Kč.

6. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalované byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4 191 Kč.

7. Z oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalované byl přiznán měsíční důchod ve výši 7 230 Kč měsíčně.

8. Z informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, prohlášení klientů ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná uvádí, že veškeré jí poskytnuté informace jsou pravdivé.

9. Z předsmluvního formuláře [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, obsahuje podmínky smlouvy o úvěru.

10. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že pobírá částku 7 230 Kč měsíčně jako důchod a dále částku 4 191 Kč na ostatních příjmech. Náklady má 1 300 Kč měsíčně a životní minimum částka 3 410 Kč měsíčně.

11. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná uhradila celkem částku 14 398,94 Kč.

12. Z občanského průkazu žalobkyně [číslo] bylo zjištěno, že jeho platnost je do [datum].

13. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla částku 49 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

14. Z oznámení a výzvy ze dne [anonymizována dvě slova] [rok] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění celého úvěru a vyzvala jí k úhradě jistiny, úroků, smluvní pokuty a nákladů souvisejících s prodlením do deseti dní od data odeslání této výzvy.

15. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně je nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru se vznikem oprávnění k činnosti dne [datum].

16. Z výpisu ze záznamu z registru [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaná neprocházela touto evidencí k datu [datum].

17. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací [anonymizováno] bylo zjištěno, že skóre žalované k datu dotazu [datum] bylo [anonymizováno].

18. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu o odeslání ze stejného dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě jistiny úvěru se zákonným úrokem z prodlení, smluvních pokut a smluvního úroku z úvěru. Dluh měl být zaplacený do 15 dní od odeslání výzvy.

19. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

20. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o poskytnutí úvěru. Na základě této smlouvy vyplatila žalobkyně žalované částku 49 000 Kč a žalovaná se jí zavázala vrátit včetně smluvního úroku ve výši 124,60 % ročně prostřednictvím 24 splátek ve výši 4 263 Kč. Žalovaná zaplatila na úvěru pouze částku 14 398,94 Kč, a proto žalobkyně úvěr dne [datum] zesplatnila, o čemž žalovanou informovala. Žalovaná neuhradila zbytek dluhu ani přes předžalobní upomínku žalobkyně ze dne [datum].

21. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Ust. § 2395 o.z. zakotvuje zásadu, že úvěrovaný je povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši. Dle ust. § 2399 o. z. je úvěrovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve sjednané době.

22. Dle ust. § 2048 a násl. o. z. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

23. Dle ust. § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

24. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

25. Dle ust. § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

26. Dle ust. § 86 odstavce 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle ust. § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odstavce [anonymizováno] uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle odstavce [anonymizováno] souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

29. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]).

30. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

31. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po [datum], je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

32. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

33. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

34. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá.

35. Soud má za to, že v daném případě nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované a to v části výdajové stránky. Žalobkyně se ve vyjádření ze dne [datum] tvrdila, že nemá možnost si výdajovou stránku spotřebitele jakkoli ověřit a že jakákoliv vyjádření spolubydlících či pronajímatele nemusí mít správný obsah. Soud se s tímto tvrzením žalobkyně neztotožňuje. Žalovaná uvedla, že výdaje na bydlení jsou ve výši 1 300 Kč a že nežije s manželem. Příjem žalované byl doložen rozhodnutími orgánů státní správy o přiznání starobního důchodu a příspěvku na bydlení v částce přibližně 11 000 Kč. Žalovaná přitom měla měsíčně splácet 4 263 Kč. Výdaje žalované žalobkyně nijak neověřila, ať už výpisy z účtu nebo nájemní smlouvy či předpisem inkasa. Nelze se bez dalšího spokojit pouze s údaji, které předloží spotřebitel, protože je v jeho zájmu úvěr získat a přizpůsobí i prohlášení adresované žalobkyni. Pokud má prověřování úvěruschopnosti splnit cíl zákonodárce, tedy umožnit poskytování spotřebitelských úvěrů pouze těm osobám, které jsou schopny ho splatit, nelze tuto povinnost splnit jen tím, že se poskytovatel úvěru dotáže spotřebitele, jaké jsou jeho příjmy a výdaje a tyto se žádným způsobem nepokusí ověřit. Dle soudu tak žalobkyně neunesla břemeno důkazní k tvrzení, že dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované.

36. Ze všech výše uvedených důvodu měl soud smlouvu o úvěru ze dne [datum] za absolutně neplatnou a plnění, které žalobkyně na základě ní poskytla, považoval za bezdůvodné obohacení.

37. Žalovaná uhradila částku ve výši 14 398,94 Kč, poskytnuta jí byla částka 49 000 Kč, rozdíl pak činí 34 601,06 Kč a tu by měla žalovaná žalobkyni uhradit. Co se týká zákonného úroku z prodlení, ten soud přiznal ode dne [datum], neboť žalobkyně v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] stanovila lhůtu 10 dní od odeslání této výzvy, dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvu dne [datum]. Úrok pak přiznal ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25%.

38. Soud proto žalobu ve zbytku zamítl a to co do jistiny ve výši 53 810,94 Kč (rozdíl mezi 88 412 a 34 601,06 Kč), co do zbytku zákonného úroku z prodlení, co do smluvní pokuty ve výši 21 977,50 Kč a co do smluvního úroku ve výši 83,71 % ročně z částky 46 283,72 Kč od [datum] do zaplacení.

39. Soud zvažoval hrazení dlužné částky ve splátkách, sama žalovaná však na jednání u soudu dne [datum] uvedla, že nemá žádné volné finanční prostředky, kterými by mohla dlužnou jistinu hradit, soud proto shledal splátkový kalendář jako neúčelný, neboť neuhrazením první splátky by se celá jistina stala splatnou.

40. Co se týká náhrady nákladů řízení, převážně úspěšnou stranou se stala žalovaná, ta se však na jednání u soudu dne [datum] svého práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Soud proto rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.