27Co 38/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 22 706 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8.10.2020, č.j. 35 C 357/2020-20, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 8.10.2020, č.j. 35 C 357/2020-20, (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) uložil žalované ve výroku I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 706 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 912, 50 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu ve zbývající části, tj. v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku v částce 5 109,68 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto ve výroku III., jímž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku ve výši 1 558,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Pouze částečné vyhovění žalobě a částečné její zamítnutí tak, jak vyplývá ze shora popsaných výroků I. a II. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (jež danou pohledávku postoupila žalobkyni), a žalovanou byla uzavřena dne 20.5.2017 smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byla žalované poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem 2 100 Kč, vypočteným na základě úrokové sazby 23,72 % ročně, a s poplatkem 3 000 Kč, jenž byl soudem vyhodnocen taktéž jako úrok, dále s poplatkem za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč a pojistkou 406 Kč, v 58 pravidelných týdenních splátkách. Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako platnou, přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok v souhrnné výši 5 100 Kč, další poplatky za sjednané služby, vše ponížené o již uhrazené platby, a zákonný úrok z prodlení. Žalobu však zamítl v části nároku na uhrazení dalšího úroku požadovaného ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za období ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky. Soud prvního stupně v této části neshledal nárok žalobkyně opodstatněný, když ze smluvních ujednání nelze tento nárok dovodit, ze smlouvy není dle soudu prvního stupně pro běžného spotřebitele zřejmé, že by sazbou 23,72 % p.a. měla být smlouva úročena nad rámec stanovený v čl. 1 smlouvy, ze kterého vyplývá, že smlouva je sjednána s pevným úrokem 2 100 Kč. Poukázal přitom i na ustanovení článku 5.1 smlouvy (v rozsudku zjevnou chybou v psaní uvedeno„ S.1“), v němž byly upraveny následky řádného nesplacení smlouvy, z něhož rovněž neplyne, že by nesplacením dlužné částky ve sjednaném termínu vznikl žalobci nárok na hrazení dalšího úroku nad rámec čl. 1 smlouvy. Soud prvního stupně tak uzavřel, že„ spotřebiteli s běžným rozumem nemůže být zřejmé, že sjednaný úrok bude povinen platit i po termínu poslední splátky“, sjednaný úrok posoudil tak, že byl dohodnut v částce 2 100 Kč, a žalobu proto ohledně dalšího (nesjednaného) běžícího úroku jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), pouze poměrným úspěchem žalobkyně, kdy v odpovídajícím poměru jí byla přiznána pouze část vzniklých nákladů řízení.

3. Proti zamítavému výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se zamítnutím požadovaného běžícího úroku 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od skončení sjednané doby splátkového kalendáře, a z ustanovení článku 1.4 ve spojení s články 1.7 a 6.1 smlouvy dovozovala, že nárok žalobkyně je i v této části opodstatněný. Zdůrazňovala, že vyčíslení úroku v článku 1.7 na dobu trvání smluvního vztahu bylo podmíněno tím, že splátkový kalendář bude splácen řádně a včas. Poněvadž pak žalovaná sjednané splátky řádně nehradila, úročí se dle žalobkyně neuhrazené jistina i po ukončení splátkového kalendáře, až do úplného zaplacení jistiny. Navrhovala změnu napadeného výroku II. tak, že i v této části bude žalobě vyhověno, a žádala přiznání plné náhrady nákladů řízení.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podaným odvoláním dotčen, a nabyl tak uplynutím lhůty k odvolání samostatně právní moci.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a po částečném zopakování dokazování shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní uvedenou výše, která pohledávku na žalobkyni postoupila) a žalovaným byla uzavřena dne 20.5.2017 smlouva o spotřebitelském úvěru („ [anonymizována dvě slova]“), na základě níž byl žalované poskytnut (v hotovosti při podpisu smlouvy) úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet po 58 týdenních splátkách ve výši 457 Kč, a to při sjednaném úroku stanoveném fixní úrokovou sazbou platnou po celou dobu trvání smlouvy. V souladu s článkem 1.4, větou třetí, předmětné smlouvy v případě smlouvy uzavřené na 58 týdnů (58 splátek) činila sjednaná úroková sazba 23,72 % p.a., přičemž v článku 1.7 byla vyčíslena celková částka ke splacení na sumu 26 506 Kč, sestávající z jistiny 15 000 Kč, dále z úroku výslovně vyčísleného na částku 2 100 Kč, dále z poplatku 3 000 Kč (vyhodnoceného soudem prvního stupně svou podstatou jako též úrok), dále z platby za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč a z pojištění„ [anonymizována dvě slova]“ 406 Kč.

8. Soud prvního stupně ovšem při zkoumání uvedené úvěrové smlouvy nezaměřil svou pozornost dostatečně na prvotní otázku, jež by měla být s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy řešena, a to, zda žalobkyně (její předchůdkyně) jakožto poskytovatel úvěru splnila řádně svou zákonnou povinnost posoudit ještě před vlastním uzavřením smlouvy náležitě úvěruschopnost žalované. Těmito skutkovými okolnostmi se soud prvního stupně dle odůvodněnínapadeného rozsudku více nezabýval, uvedl pouze, že předchůdce žalobkyně vyhodnotil schopnost žalované úvěr hradit,„ a to na základě jí sdělených informací, které si ověřil z výplatní pásky a pracovní a nájemní smlouvy (prokázáno zákaznickou kartou)“. Odvolací soud proto upozornil žalobkyni již v souvislosti s předvoláním k jednání odvolacího soudu, že při daném jednání bude žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně na to doplnila svá tvrzení v podání datovaném 4.5.2021, kde uvedla, že posouzení schopnosti žalované splácet proběhlo dotazováním žalované na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované a byly zaznamenány do karty zákazníka. Z té se podává, že finanční situace žalované byla ověřena z pracovní smlouvy a výplatní pásky žalované. Dále bylo z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně měla za to, že provedené prověření bylo dostatečné. Dále pak měla za to, že i v případě neprokázání splnění této povinnosti se dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nemá tato okolnost za následek absolutní neplatnost smlouvy. Poukázala přitom na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, které v kopii ke svému podání připojila. Z jednání soudu se posléze omluvila, k důkazu k posouzení úvěruschopnosti žalované pak navrhla též svědecký výslech obchodní zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně, paní [jméno] [příjmení].

9. Po zopakování listinných důkazů - shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru - [anonymizována dvě slova] ze dne 20.5.2017, karty zákazníka z téhož dne 20.5.2017, kopie výplatních pásek (na čl. 48) a žalobkyní doplněné standardní informace (na čl. 60 spisu) odvolací soud zjistil, že dle obsahu karty zákazníka z 20.5.2017 bylo ze strany žalované uvedeno, že žije od [číslo] v partnerském vztahu, má jedno nezaopatřené dítě, bydlí v nájmu, taktéž od [číslo], nájemní smlouva však předložena nebyla, výdaje na bydlení měly činit 5 000 Kč měsíčně. Vedle toho byly uvedeny další osobní výdaje ve výši 5 000 Kč, žádné jiné výdaje uvedeny nebyly. Na straně příjmů byl uváděn čistý příjem 15 000 Kč, dle údajů z karty zákazníka byla žalovaná od [číslo] zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno] na dobu neurčitou, přičemž dle vyplněných kolonek na kartě zákazníka měla být dále předložena pracovní smlouva a výplatní pásky. Zmíněné výplatní pásky v nepříliš čitelných kopiích žalobkyně předložila spolu s doplňujícím podáním datovaným 4.5.2021 Pracovní smlouva předložena nebyla. Žádné bankovní výpisy nebyly dle karty zákazníka (podobně jako žádný doklad o nákladech bydlení) ze strany žalované při uzavírání smlouvy předloženy.

10. Odvolací soud tak zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z ověření klienta v insolvenčním rejstříku a dále z karty zákazníka, v níž byly vyplněny shora uvedené údaje, ověřené pouze na straně příjmů výplatními páskami, případně pracovní smlouvou, která však zůstala nedoložena.

11. Po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné spotřebitelské smlouvy soud prvního stupně věc správně posoudil podle § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o.z.), upravující smlouvu o zápůjčce, kdy současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalované ze strany žalobkyně (její předchůdkyně) řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá ze soudem provedených důkazů, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala výdaje žalované. Výdaje klienta žalobkyně ve svém formuláři vykazuje jen souhrnnou částkou 5 000 Kč. Není zřejmé, jak staré je nezaopatřené dítě žalované, s jakými výdaji na výživu tohoto dítěte je počítáno. Rovněž uváděné výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč nejsou nijak doloženy, stejně jako ve formuláři uváděné nájemní bydlení. Příjmy žalované z pracovního poměru sice byly určitými listinami doloženy, avšak v nečitelné podobě. Žádné výpisy z účtu, z nichž by bylo lze usuzovat na průběžné příjmy a výdaje žalované doloženy při uzavření smlouvy nebyly.

18. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů nelze uzavřít, zda žalovaná byla či nebyla schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřila jen minimum informací, které byly žalovanou vyplněny do předloženého formuláře. Již z tvrzení žalobkyně se podává, že v podstatě žádné jiné listiny než pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaná nepředložila. Takový postup je však nedostatečný. Pokud se týká žalobkyní navržené svědecké výpovědi obchodní zástupkyně předchůdkyně žalobkyně, která měla za poskytovatele se žalovanou předmětnou smlouvu uzavřít, odvolací soud zhodnotil tento důkazní návrh jako bezpředmětný, a to jednak již s ohledem na shora uvedená zjištění, a jednak s ohledem na to, že žalobkyní nebylo tvrzeno a z obsahu spisu ani nebylo zřejmé, k čemu konkrétně by měla navržená svědkyně vypovídat (které konkrétní tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované by měla prokázat).

19. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je pak již nadbytečné zabývat se případnou neplatností jednotlivého, konkrétního ujednání o smluvním úroku obsaženého v dané smlouvě, z dalších, zvláštních důvodů, vztahujících se pouze k tomuto ujednání.

20. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 - 20 aj.).

21. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala i v podaném odvolání.

22. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

23. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

24. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

25. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

26. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

27. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

28. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

29. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 30. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

31. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Pokud žalobkyně odkazovala ve svém odvolání na jednu větu z citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU, jde o vytržení z kontextu daného rozhodnutí, popírající jeho závěry.

32. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

33. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

34. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

35. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

36. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 37. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

38. Jak uvedeno výše, žalobkyně (její předchůdkyně) v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako provedené pouze účelově, tzv.„ naoko“. Jak bylo v daném směru zopakováním části důkazů zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace týkající se jejích příjmů a výdajů, nicméně zejména výdaje žalované (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při posouzení informací spokojila pouze s tvrzeními a dokladem žalované o příjmech ze zaměstnání a s nikterak nedoloženými údaji o výdajích. Ty pak byly neurčitě uvedeny jen souhrnnou částkou 5 000 Kč, obdobně výdaje na bydlení byly uváděny nedoloženou částkou 5 000 Kč.

39. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů (či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání, či dokonce insolvence), ale taktéž výdajů klienta (obecně a hrubě zjistitelných z výpisu z jeho účtu či účtů), a to především alespoň těch podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. V daném případě bylo při posouzení žalované jakožto žadatele o úvěr uvedeno, že je„ nájemníkem“, avšak toto nájemní bydlení včetně jeho nákladů již doloženo nebylo a žalobkyně v daném směru nic konkrétního nezjišťovala. Uváděnou výši nákladů nájemního bydlení (včetně nákladů služeb s tím spojených) nadto nelze považovat za obvyklou a pravděpodobnou. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmé neověřování uvedených údajů spotřebitele žalobkyní, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

40. V souzené věci lze tak uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Příslušný zůstatek dosud nezaplacené (žalovanou nevrácené) jistiny poskytnutého úvěru byl žalobkyni soudem prvního stupně v nenapadeném výroku I. rozsudku soudu prvního stupně přiznán. Zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. byl z přiznané jistiny žalobkyni taktéž přiznán. Žádné další plnění žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (včetně případně dalšího běžícího úroku) nelze podle § 87 odst. 1 ZSÚ úspěšně uplatnit. S ohledem na uvedené, z důvodu absolutní neplatnosti dotčené smlouvy, bylo nadbytečné se dále zabývat výkladem jednotlivých ustanovení této smlouvy vztahující se k uplatněnému nároku na zamítnutý smluvní úrok.

41. Pro úplnost se dodává, že odvolací soud nepovažoval závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsudku předkládaném žalobkyní v odvolacím řízení na podporu svého argumentace za nikterak použitelné i v této věci, a to již pro skutkové odlišnosti obou sporů.

42. Na základě shora uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, shodně jako taktéž věcně správný nákladový výrok III., na jehož odůvodněnív rozsudku soudu prvního stupně se pro stručnost odkazuje. V této souvislosti se dále doplňuje, že odvolací soud ve vztahu k zástupci žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], tímto změnil svou dosavadní praxi (viz např. 27 Co 121/2020, 27 Co 138/2017), kdy náhrada nákladů byla přiznána přes existující vztahy uvedeného zástupce k žalobkyni včetně odměn advokáta, a to v zájmu sjednocení rozhodování odvolacího soudu a s přihlédnutím k převažující praxi Krajského soudu v Praze.

43. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení