7 C 325/2022-72

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 738 843,69 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 583 709,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 583 709,30 Kč kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 31 264,42 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 583 709,30 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 155 134,39 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 897,90 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 32 386,30 Kč, co do smluvního úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 734 668,69 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 150 959,39 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 45 641,42 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 738 843, 69 s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 777 760 Kč. Žalovaný se zavázal sjednaný úvěr vrátit ve splátkách ve výši 9 067 Kč měsíčně splatných nejpozději do 20. dne měsíce. Sjednán byl smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně. Žalovaný neplnil svoje povinnosti a dne [datum] se žalobkyně rozhodla úvěr zesplatnit, neboť byl v prodlení s více než dvěma splátkami. Žalovaný dále ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvu. Žalobkyně po žalovaném požaduje na jistině 738 843,69 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 40 162,32 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku částku 32 286,30 Kč, dále smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně z částky 734 668,69 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 734 668,69 Kč od [datum] do zaplacení.

2. V podání ze dne [datum] žalobkyně dále uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmu k [datum] ve výši 19 073 Kč čistého měsíčně. Dále si přes systém CCB, výpisů z účtu žalovaného, potvrzení od zaměstnavatele žalované a z informací v žádosti o úvěr ověřila úvěruschopnost. Vycházela rovněž z dat interního ekonomického modelu, který stanovil výdaje žalovaného na částku 6 024 Kč měsíčně.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ve věci dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu a má za prokázané:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 777 760 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr a úroky z úvěru ve výši 6,90 % ročně v měsíčních splátkách po 9 067 Kč. Žalobkyně byla oprávněna prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný v případě, že se žalovaný dostal do prodlení s placením jedné splátky více než 3 měsíce nebo se dostal do prodlení se splácením více než 2 splátek (článek 8.1 písm. a) smlouvy o úvěru). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky [účinnost]. Z článku 2.

2. Bylo dále zjištěno, že smlouvou budou konsolidovány dva dluhy z kreditní karty ve výši 18 900 Kč a 57 750 Kč, dále dva splátkové úvěry na částky 121 992 Kč a 300 041 Kč, jeden kontokorent v částce 39 566 Kč a jeden revolvingový úvěr v částce 19 511 Kč. Na splacení uvedených dluhů měla být použita částka 557 760 Kč. Bylo dohodnuto, že použití zbytku finančních prostředků bylo na uvážení žalovaného.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně byly zjištěny skutečně ohledně formy, statutárního orgánu a dozorčí rady.

7. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum], bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je ženatý, žije v nájemním bytě jiné osoby s nájmem ve výši 2 000 Kč, nejvyšší dosažené vzdělání je vyučení s maturitou, počet členů domácnosti je dva a jako ostatní splátky uvedl částku 0 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem uvedl ve výši 19 073 Kč.

8. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že ke dni [datum] žalobkyně evidovala u žalovaného nového splátkové zatížení ve výši 8 475 Kč. Novým úvěrem mělo dojít ke konsolidaci některých dluhů, kdy žalovanému zůstaly splátky revolvingového a kontokorentního úvěru ve výši 1 200 Kč a 1 000 Kč a společně s novou splátkou ve výši 9 067 Kč mělo splátkové zatížení žalovaného nově činit částku 11 267 Kč měsíčně. Dále žalobkyně uvedla, že jejího interního ekonomického modelu, který bere v úvahu statistická data životních nákladů a normativních nákladů na bydlení činí životní výdaje klienta částku 6 024 Kč. Odkázala rovněž na rozhodnutí NS, sp. zn. ICdo 27/2021, že lze vycházet při prověření úvěruschopnosti z ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrovaného, ze kterých vyplývá absence důvodných pochybností úvěr splácet.

9. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance [právnická osoba], bylo zjištěno, že žalovaný pro ni pracuje jako řidič s měsíčním příjmem 19 073 Kč čistého.

10. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o okamžitém zesplatnění úvěru ke dni [datum] důvodu prodlení se splácením, dlužná částka vyčíslena na částku 739 110 Kč. Z poštovního podacího archu bylo zjištěno, že výzvu zaslali dne [datum].

11. Z podkladu pre sudne konanie ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 734 668,69 Kč, na poplatcích 4 175 Kč, na řádném úroku 34 076 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 42 243,87 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni na úvěru celkem částku 194 050,70 Kč.

12. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 812 012,25 Kč. Výzva byla žalovanému zaslána dne [datum], jak vyplývá z přiloženého podacího archu.

13. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od [datum] do [datum] bylo zjištěno, že v říjnu 2019 činily příjmy 51 404 Kč a výdaje 48 854 Kč. Dne [datum] hradil žalovaný nájemné ve výši 6 500 Kč s uvedením, že se jedná o nájemné za minulý měsíc a dále je stejná částka hrazena ještě [datum]. Dále si dne [datum] poslal 2 000 Kč a dne [datum] částku 2 500 Kč z jiného účtu vedeného u žalobkyně. Příjmem na účet byla ještě částka 6 500 Kč pro [příjmení] [jméno] od [stát. instituce] a dále dávka nemocenského za září 2019 ve výši 11 608 Kč. Dále hradil tři položky inkaso úvěru ve výši 4 056 Kč, 3 424 Kč a 395 Kč. Z listopadového výpisu bylo zjištěno, že příjmy činily 23 043,07 Kč a výdaje 24 338,75 Kč. Kromě příjmu od zaměstnavatele a částky 2 000 Kč, 500 Kč a 1 523 Kč z druhého účtu neměl žalovaný žádný příjem, hradil inkaso úvěru ve výši 4 056 Kč, 3 424 Kč a 395 Kč.

14. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 777 760 Kč, žalovaný čerpal celou částku. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením splátek ve výši 9 067 Kč, úvěr byl zesplatněn ke dni [datum], a i přes výzvy žalovaný dosud dlužnou částku neuhradil.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

23. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

25. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

27. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

28. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když od jeho průměrného měsíčního příjmu odečetla splátky starých úvěrů a nově sjednaného úvěru a dále kalkulované výdaje dle dat jejího ekonomického modelu. Žalobkyně prověřila řádně příjmovou stránku úvěruschopnosti žalovaného, když disponovala potvrzením od jeho zaměstnavatele, nikoliv však výdajovou stránku. Soud nijak nezpochybňuje možnost vyjít z matematického modelu žalobkyně ohledně životních nákladů a nákladů bydlení, nicméně i tato data musí být konfrontována s dalšími údaji ohledně spotřebitele. Jako nevěrohodné se jeví tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr, že za nájemní bydlení hradí částku 2 000 Kč měsíčně s ohledem na skutečnost, že obýval byt v [obec]. I z výpisu z účtu se podávalo, že jeho nájemné činí částku 6 500 Kč měsíčně a to bez započtení dalších úhrad za bydlení. [příjmení], ke které dospěla žalobkyně, že žalovaný má výdaje ve výši 6 024 Kč měsíčně se jeví jako dost nepravděpodobná, i s ohledem na pohyb na účtu žalovaného přesahujícím 20 000 Kč a navíc žalovaný disponoval dalším účtem u žalobkyně. Nelze rovněž přehlédnout, že tímto úvěrem žalobce konsolidoval čtyři předchozí úvěry u žalobkyně, které nebyl schopen splácet a další dva úvěry splatil. Příjem žalobce byl přibližně 19 000 Kč čistého měsíčně a nové úvěrové zatížení po započtení částky 9 067 Kč činilo částku 11 267 Kč měsíčně. Z žalobkyní předložených údajů tak vyplývá, že žalovanému po uhrazení splátky a bydlení zbývalo přibližně 1 000 Kč měsíčně na jídlo, ošacení, zálohy na služby. Již předtím žalobce s penězi zjevně nevycházel, proto své úvěry konsolidoval a po zvýšení splátky je to ještě méně pravděpodobné. Navíc z dokumentu o prověření úvěruschopnosti bylo zjištěno, že se týká částky 100 000 Kč, nikoli částky 777 760 Kč. Přestože převážná část úvěrované jistiny konsolidovala staré úvěry, žalobkyně měla povinnosti dle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, při změně závazku spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru znovu prověřit řádně úvěruschopnost.

29. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

30. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 777 760 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 194 050,70 Kč (soud sečetl všechny splátky a platby poplatků z podkladů pre súdne konanie) a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 583 709,30 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 155 134,39 Kč (738 843,69 Kč – 583 709,30 Kč = 155 134,39 Kč) a různé poplatky, smluvní úrok, částečně kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení (40 162,32 – 31 264,42 = 8 897,90) a částečně zákonný úrok z prodlení z částky 150 959,39 Kč (734 669,69 Kč – 583 709,30 Kč = 150 959,39 Kč), soud žalobu zamítl (výrok II.).

31. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v kapitalizované podobě ve výši 40 162,32 Kč a ve výši 8,5 % ročně z částky 734 668,69 Kč od [datum] do zaplacení. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

32. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou ze dne [datum]. Žalovaný byl tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Žalovaný se tak ocitl v prodlení dne [datum], soud je proto přiznal od tohoto data dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v částce 31 264,42 Kč za období od [datum] do [datum] a ve výši 8,5 % ročně z částky 583 709,30 Kč a od [datum] v nekapitalizované výši.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 45 641,42 Kč, přičemž tato částka představuje 58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 29 554 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 738 843,69 Kč sestávající z částky 11 260 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne [datum]) a z částky 5 630 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 40 610 Kč ve výši 8 528,10 Kč. Odměnu za předžalobní výzvu soud přiznal pouze v polovině odměny za úkon právní služby, neboť neobsahuje konkrétní právní rozbor věci, pouze obecně odkazuje na ustanovení o. z.

Poučení