7 C 87/2022-49

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 102 148 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 65 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 65 950 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do jistiny ve výši 19 687 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 85 637 Kč od [datum] do [datum], co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 19 687 Kč od [datum] do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 16 511,04 Kč a co do smluvního úroku ve výši 9,84% ročně od [datum] do zaplacení z částky 73 391,32 Kč, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 195 480 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 347,74 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem podaným Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 85 637 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 16 511,04 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované ze strany žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč vyplacený dne [datum]. Žalovaná se zavázala zaplatit poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 59,84 % ročně ve 36 měsíčních splátkách ve výši 4 525 Kč počínaje měsícem duben 2021. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla žalobkyní ověřena na základě dokladů získaných od žalovaného a z databází ověřujících úvěruschopnost a z dalších zdrojů. Žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny, smluvních úroků, zákonných úroků a smluvní pokuty. Dále tvrdila, že žalovaná v průběhu splácení úvěru zaplatila pouze dvě splátky dne [datum] a dne [datum], s ohledem na prodlení se splacením třetí splátky dne [datum], žalobkyně úvěr ke dni 22. 8. 221 v souladu s článkem 6.3 smlouvy o úvěru zesplatnila. Dle článku 6.4 smlouvy o úvěru dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky pak přirůstají a stávají se novou jistinou úvěru, tu požaduje celkem ve výši 84 239,76 Kč (skládající se z částky 73 391,32 Kč jako původní jistiny úvěru a částky 10 848,46 Kč jako přirostlého úroku), dále požaduje smluvní pokutu ve výši 16 511,04 Kč kapitalizovanou za období od [datum] do zaplacení ve výši 0,1 % denně z částky 84 239,76 Kč. A dále požaduje smluvní úrok z prodlení ve výši 59,84 % ročně z částky 73 391,32 Kč od [datum] do zaplacení.

2. V podání ze dne [datum] reagujícím na výzvu soudu k prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z dat poskytnutých žalovanou, že má čistý měsíční příjem ve výši 21 450 Kč, což doložila i výpisem z účtu. Dále si ověřila úvěruschopnost žalované v Nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, registru [příjmení], u žalobkyně neměla evidovaný žádný jiný úvěr. Co se týká výdajové stránky, žalobkyně vycházela z informací poskytnutých jí žalovanou, z částky životního minima ve výši 3 860 Kč měsíčně. Jako náklady na bydlení uvedla žalovaná částku 3 384 Kč, přitom prohlásila, že veškeré údaje, které uvedla, jsou pravdivé. Žalobkyně navíc nemá možnost, jak údaje uvedené žalovanou prověřovat a musí věřit údajům sděleným žalovanou. I kdyby si vyžádal prohlášení osob spolubydlících nebo předání nájemní smlouvy, stejně by nemohl prověřit, zda tyto listiny jsou pravé. Po odečtení částky 3 384 Kč a 3 860 Kč od příjmů žalobkyně ve výši 21 450 Kč, zbyla dostatečná částka na hrazení splátek ve výši 4 525 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.

4. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav:

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely uvedeného dne smlouvu o úvěru ve výši 75 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 4 525 Kč se smluvním úrokem ve výši 59,84 % ročně. RPSN pak činilo 79,31 %. Dle článku 6.1 smlouvy o úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou jednotlivé splátky nebo její části delší než 30 dní. Dle článku 6.2 smlouvy úvěru má žalobkyně právě na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů, které vznikly s prodlením žalované. Dle článku 6.3, pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky delším než 65 dní, dojde k automatickému zesplatnění úvěru a dle článku 6.4 smlouvy se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacení smluvní úroky z úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají novou jistinou úvěru. Dle článku 6.5 smlouvy má žalovaná povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny po zesplatnění úvěru za každý den prodlení do úplného zaplacení. Dle článku 6.9 smlouvy o úvěru souhrn smluvních pokut nesmí přesáhnout částku 200 000 Kč Smlouva byla ze strany žalované potvrzena zasláním kódu [číslo].

6. Z dodatku [číslo] ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že smlouva bude uzavřena zasláním kódu, kterým předtím zašle žalobkyně na telefonní číslo žalované.

7. Z předsmluvního formuláře [číslo] soud zjistil, obsahuje podmínky smlouvy o úvěru, na listině není podpis ani žádné potvrzení ze strany žalované.

8. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že pobírá částku 21 450 Kč měsíčně, příjem má ze zaměstnání u [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO]. Jako náklady uvedla náklady na bydlení ve výši 3 384 Kč měsíčně, a dále zaškrtla, že bydlí v nájmu. Uvedla, že domácnost s nikým nesdílí a její životní minimum je pak ve výši 3 860 Kč měsíčně. Volné zdroje tak byly vypočteny na částku 13 206 Kč měsíčně.

9. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná uhradila dvě splátky dne [datum] a [datum].

10. Z občanského průkazu žalobkyně [číslo] bylo zjištěno, že jeho platnost je do [datum].

11. Z prohlášení klienta ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná prostřednictvím zaslaného elektronického kódu potvrdila, že informace uvedené v prohlášení, zejména, že poskytla úplné a pravdivé informace.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla částku 75 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

13. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na prodlení s úhradou splátky [číslo] vyzvala k jejich zaplacení, současně jí upozornila na možnost zesplatnění úvěru.

14. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění celého úvěru a vyzvala jí k úhradě jistiny, úroků, smluvní pokuty a nákladů souvisejících s prodlením.

15. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně je nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru se vznikem oprávnění k činnosti dne [datum].

16. Z výpisu ze záznamu z registru [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaná neprocházela touto evidencí k datu [datum].

17. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací NRKI bylo zjištěno, že skóre žalované k datu dotazu [datum] bylo 215.

18. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], od [datum] do [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně má příjmy od [právnická osoba] [právnická osoba] měsíčně přibližně v částce 22 000 Kč.

19. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu o odeslání ze stejného dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě jistiny úvěru se zákonným úrokem z prodlení, smluvních pokut a smluvního úroku z úvěru. Dluh měl být zaplacený do 15 dní od odeslání výzvy.

20. Z oznámení o schválení úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že došlo k uzavření dodatku [číslo] k úvěrové smlouvě [číslo].

21. Ze statistiky [příjmení] [příjmení] B1 [číslo]: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR - nové obchody (%) bylo zjištěno, že úroková sazba za únor 2021 činí 7,5 %.

22. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

23. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o poskytnutí úvěru. Na základě této smlouvy vyplatila žalobkyně žalované částku 75 000 Kč a žalovaná se jí zavázala vrátit včetně smluvního úroku ve výši 59,84 % ročně prostřednictvím 36 splátek ve výši 4 525 Kč. Žalovaná zaplatila pouze 2 splátky, a proto žalobkyně úvěr dne [datum] zesplatnila, o čemž žalovanou informovala. Žalovaná neuhradila zbytek dluhu ani přes předžalobní upomínku žalobkyně ze dne [datum].

24. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Ust. § 2395 o.z. zakotvuje zásadu, že úvěrovaný je povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši. Dle ust. § 2399 o.z. je úvěrovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve sjednané době.

25. Dle ust. § 2048 a násl. o.z. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

26. Dle ust. § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

27. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

28. Dle ust. § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

29. Dle ust. § 86 odstavce 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v platném znění (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle ust. § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odstavce 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle odstavce 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

32. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

33. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

34. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po [datum], je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

35. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

36. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

37. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá.

38. Soud má za to, že v daném případě nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované a to v části výdajové stránky. Žalobkyně se ve vyjádření ze dne [datum] tvrdila, že nemá možnost si výdajovou stránku spotřebitele jakkoli ověřit a že jakákoliv vyjádření spolubydlících či pronajímatele nemusí mít správný obsah. Soud se s tímto tvrzením žalobkyně neztotožňuje. Žalovaná uvedla, že bydlí v nájemním bydlení na [obec a číslo], se kterým má výdaje 3 384 Kč měsíčně, a že s nikým nesdílí domácnost. Je všeobecně známým faktem, že bydlení v [obec] je finančně nákladné, kdy i malé byty mají nájemné přesahující desetitisíce korun a k tomu je potřeba připočíst náklady na služby. Soudu se jeví jako nepravděpodobné, že by v případě nájemního bydlení hradila žalovaná částku ve výši 3 384 Kč měsíčně. Kdyby uvedené žalovaná podpořila nájemní smlouvou, kdy by bylo sjednáno nízké nájemné, soud by to považoval za dostatečný postup žalované, kdy se snažila zjistit výdajovou stránku žalované. Nicméně nelze se bez dalšího spokojit pouze s údaji, které předloží spotřebitel, protože je v jeho zájmu úvěr získat a přizpůsobí i prohlášení adresované žalobkyni. Dle soudu tak žalobkyně neunesla břemeno důkazní k tvrzení, že dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované. Soud tak považoval spotřebitelskou smlouvu za absolutně neplatnou.

39. Nadto soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č.j. 23 Co 8/2022- 190, které posuzovalo rovněž smlouvu o úvěru, kde poskytovatelem úvěru je žalobkyně. Jednalo se o úrok z revolvingového úvěru, kdy úrok dosahoval 120,77 % ročně, obvyklé úrokové sazby dle ARAD byly v době sjednání 13,50 % ročně, byl to skoro devítinásobek. V této věci byla sjednaná sazba 59,84 % ročně, obvyklá úroková sazba dle ARAD 7,50 % ročně, sjednaná činila téměř osminásobek toho, za co půjčovaly banky. Smluvní pokuty byly v tomto případě i v případě posuzovaném Městským soudem v Praze nastaveny stejně. Městský soud v Praze uvedl:„ Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že sjednaný úrok ve výši 120,77 %, resp. i úrok z revolvingu 90,20% ročně a rovněž nižší úrok, který se žalobkyně rozhodla uplatnit žalobou v sazbě 87,81% ročně výrazně přesahuje obvyklou úrokovou míru, a to i v nebankovním sektoru, a ujednání o úroku je proto rozporné s dobrými mravy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek z 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či usnesení z 27. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1612/2019). Dále odvolací soud konstatoval, že za rozporné s dobrými mravy je třeba považovat i ujednání o celém systému smluvních pokut v čl. 12„ smluvních ujednání“. Zjištěná nerovnováha stran je přitom natolik zásadní povahy, že nelze uvažovat pouze o neplatnosti dílčích smluvních ustanovení. Je zcela zřejmé, že ustanovení o úroku a smluvních pokutách představovaly podstatné součásti úvěrové smlouvy, bez nichž by oprávněná k uzavření smlouvy ani nepřistoupila, a proto nejsou splněny podmínky pro posouzení částečné neplatnosti některých ujednání smlouvy ve smyslu § 576 o. z. (Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas).“ 40. Ze všech výše uvedených důvodu měl soud smlouvu o úvěru ze dne [datum] ve znění dodatku ze dne [datum] za absolutně neplatnou a plnění, které žalobkyně na základě ní poskytla, považoval za bezdůvodné obohacení.

41. Žalovaná uhradila dvakrát částku ve výši 4 525 Kč, poskytnuta jí byla částka 75 000 Kč, rozdíl pak činí 65 950 Kč a tu by měla žalovaná žalobkyni uhradit. Co se týká zákonného úroku z prodlení, ten soud přiznal ode dne [datum], neboť žalobkyně v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] stanovila lhůtu 10 dní od odeslání této výzvy, dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvu. Úrok pak přiznal ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb ve výši 8,5%.

42. Soud proto žalobu ve zbytku zamítl a to co do jistiny ve výši 19 687 Kč (rozdíl mezi 85 637 a 65 950), co do smluvní pokuty ve výši 16 511,04 Kč a co do smluvního úroku ve výši 59,84 % ročně od [datum] do zaplacení.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 347,74 Kč, přičemž tato částka představuje 29,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,56 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,44 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 108 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 102 148 Kč sestávající z částky 5 220 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání dne [datum]) a z částky 2 610 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19 470 Kč ve výši 4 088,70 Kč.